Romány

„Růženko, vstáváme. Vypadáváš mi z režimu, tak krásně jsi včera vstal a dneska bys chrápal ještě v poledne, ke kterému už to nebude daleko. Je odmocnina z tisíce osmi set sedmdesáti čtyř mínus tisíc sedm set devadesát tři hodin, což je od poledne o jednu odmocninu z toho celého hodin. Minuty zanedbáme, stejně jako sekundy uplynulé za dobu, co jsem ti tohle říkal a co si to budeš počítat. Nebo můžeš rozlepit oči a podívat se sám. No tak," pošťuchoval jej a dloubal mu do tváře, jako každé ráno plný energie. Vlastně už mu jejich společná vstávání chyběla, a přestože se David vždycky ksichtil, bylo na nich něco hezkého…

I tak jejich tep stoupal a blonďákovi blesklo hlavou, kolik času by jim zabrala rychlovka. Neměl to sice rád, vlastně nikdy neměl rád, když byl v čemkoli omezovaný časem, ale začínal být nadržený. Alespoň klacek mezi nohama úpěl. Zavřel oči. Od kdy jej někdo – kdokoli z jeho milenců – dostával tak rychle do stavu bez mozku? Ani nepostřehl, kdy vládu téměř přebral jeho úd. Měl by přestat. Místo toho však druhou rukou zajel do Sydových kalhot a nahmatal tam klacek stejně tvrdý, naprosto připravený k jakékoli akci. Syd mu toužebně vydechl do úst v němém výkřiku, zakláněje u toho hlavu, jak to vždy dělával. Vystavoval tak Davidovi jedno z nejcitlivějších míst svého těla.

Když jsme vešli do umývárny, tak nás udeřila do nosů příjemná vůně. Prdelky kluků nádherně zářily jasnou červení. „Muśel som to tu postrikac deodorantom, bo tu bul smrud jak v žumpe.“ „A co by śi od takých sračoch čekal?“ uculili jsme se. „Chcel by śi sebe zajebac do dachtorej?“ ukázal jsem na řadu vystrčených prdelek. Rozzářily se mu očka, uculil se. „Su šumne, vybral by som sebe.“

„Olízaj ten bordeľ, co śi narobil!“ S nadšením olizoval těla kluků od svého nadělení. Pobrukoval si, protože jsme s Petrem byli stále v něm a k tomu i plně vibrující vajíčko. Ocas měl stále napnutý a nemohl si na něj sáhnout. Vzpínal se mu vzrušením, byl krásně vybarven a napnutý žalud k prasknutí. Když dolízal kluky, pootočil hlavu ke mně s prosebným pohledem. Věděl jsem, že už je na doraz, jeho díra je pořádně vydřená.

Natáhl jsem se na postel a vzal do ruky angličtinu. Ten provokatér si nahý lehl vedle mne, otočený hlavou k nohám a špulil na mne prdelku, copak za takové situace se dá učit? To bych musel být z kamene, a já byl jak máslo až na jedinou část mého těla, ta byla asi ze žuly. Zahodil jsem učebnici a vrhl se na tu vyšpulenou prdelku.

„Pamatuješ, jak jsi mě prvně vezl autem? V tom dešti jsem byl asi dvě hodiny, možná tři. Lepší než se hádat s matkou. Pak jsi mě půl hodiny vezl… To bylo fajn, vypadals, že mě zabiješ," říkal skoro šeptem, jak slabý hlas v tu chvíli měl. Bylo vidět, že to z něj leze dost s těžkostmi, byť se snažil, seč mohl, o svůj úplně běžný tón. Neměl sílu pokoušet se i o úsměv, což bylo dobře, stejně by jej dělat nemohl. Bylo vidět, že na ty momenty paradoxně vzpomíná rád.

„Nehledej ve mně nic speciálního. Mohlo by ti to jednou ublížit. Rozhodně ti nic nenaznačuju. Nechci, abys za tím, co ti říkám, viděl nějaký zářivý city nebo snahu rozvinout nás dva do dlouhodobýho čehosi zakončenýho svatbou. Vezmi si z toho, že tě nechci nechat umřít, stejně jako Johanu. Nemyslím nevrátit se jako odjet do Prahy, myslím nevrátit se jako už nikdy a k nikomu. Jako zmizet nadobro. To neznamená, že si nemůžeš jít číst do vedlejší vesnice, to znamená, že bych byl rád, kdybys tam odešel po tom, co mi řekneš, že se budeš snažit zůstat v pořádku. V rámci možností. Když ráno vstaneš a utečeš mi, nemám tušení, co přesně se chystáš a nechystáš udělat. To je celý, nic víc," nadhodil a pozvedl obočí. Jak se ujistil, na čele žádné ranky neměl. Díky bohu, o jednu ze svých dvou nejoblíbenějších grimas by přišel jen nerad.

„Všechno bude v pořádku, neboj se. Já asi vím, kde jsi. Vydrž dvacet minut. Musím si zapnout GPSku, nikdy jsem tam autem nejel a nerad bych se ztratil. Pojedu tak rychle, jak mi ta průtrž dovolí, ty se zatím zkus schovat někde pod převis. Ne pod strom, to je nebezpečné. Můžeš chodit? Nejsi zraněný? Neměl jsi záchvat, že ne?" vyděsil se nad myšlenkou, že tam někde ležel bez pomoci a v bezvědomí. Dobře si pamatoval, jak byl tenkrát slabý, ačkoli to nedával na sobě znát. Jen pevně doufal, že se nemýlil a pojede na správné místo. Další skály, na které bylo dovoleno lézt, už byly jen Čertovky a ty byly přímo v centru vesnice, tam by se neztratil.

Syd ležel vedle něj, hlavu opřenou o paži a sdílel s Davidem ticho. „Žít tady, dokázal bych tě milovat," řekl najednou David a políbil jej do vlasů. Černovlásek těm slovům nepřikládal žádnou váhu. Věděl o sobě, že je naprosto neodolatelný. A vlastně nepotřeboval, aby ho David miloval, však s ním byl jen kvůli sexu. Ani to ne, nechtěl, aby ho miloval! Byl s ním, protože věděl, že od něj blonďák tyhle naprosto zbytečné city nikdy vyžadovat nebude, kdyby se do něj zamiloval, všechno by to pohřbil. To znělo smysluplně.

„Vstáváme. Máme novej den, což by většinou byla nová příležitost k sexu, ale vzhledem k tomu, že bych přes venkovní hluk neslyšel sladké vzdechy své Růženky, budeme muset počkat na večer. Věčná škoda. Už to skoro vypadalo, že ti vylepším hodnocení, ten včerejšek byl super, ačkoli příště bych rád zase se vším všudy. Mohli bychom někam vypadnout. Po ranní puse – tu chci i s řemeslníkama kolem baráku," odtušil, a jednu si od ještě rozespalého Davida vzal. „Tebe vyplivlo samo peklo i s těma dole, že jo?" zaúpěl David a přetáhl si polštář přes tvář i uši, aby utlumil příšerný zvuk sbíječky, jenž se ozýval z přízemí. Chvíli tak zůstal, a když nastal klid, uslyšel tichý smích. Odhodil polštář na stranu a zašklebil se. „Ošukám tě tak, že tě vlastní matka nepozná, ale jen pod podmínkou, že mi seženeš kafe."

David se poddával dotekům, které by jindy nepřipustil, ne v takové míře. Nebyl zvyklý na jemné hlazení a přílišný kontakt. Nebyla pravda, že by nikdy své milence nenechával, aby se ho dotýkali, ale v tuto chvíli cítil Sydovy ruce snad všude, a tam, kde se dotkly jeho hořící kůže, žhnula ještě více. Nechtěl to zastavit, noc jej dělala citlivějším a přístupnějším k romantickým projevům, které jindy nemusel. Ani on necítil svou běžnou zvířecí touhu poddávat si tělo pod sebou trochou násilí. Když si to uvědomil, vydechl překvapením. Snad poprvé za celé dlouhé roky ho uspokojoval klid a slastně pomalé a lehké milování místo divokého nezřízeného sexu plného chtíče a bolesti. V tuto chvíli by toho nebyl ani schopen. Co na tom, že tělo tím neuspokojí tak, jak by si jindy přálo, že orgasmus nebude tak bouřlivý a nespoutaný. Teď živil duši, která byla jindy až příliš přehlížená.

„Co to…, do prdele!" Chvíli zmateně seděl a nechával uklidnit zběsilý tep, když mu to došlo. On si žádný budík nenastavoval, a když už ho potřeboval, vždycky volil jemné probuzení zpěvem ptactva a šuměním vodopádů. Tohle bylo… příšerné! A dobře si uvědomoval, koho práce to byla. „Zabiju ho," zamumlal do již ztichlého pokoje. „Jednou ho vážně zaškrtím, parchanta malého!" Do ticha pípla esemeska. Ignoroval ji, určitě to bude ta harpyje, která mu saje krev. Telefon se ozval znovu, a než se stihl odšourat do koupelny, ještě jednou.

„Tím, co jsem ti řekl, jsem myslel, že potřebuju chvíli na vstřebání všeho. Rozhodně jsem nechtěl, aby ses zabil, ani abys mi nadobro odešel ze života. Jsi můj, můj jediný ochočený pitomec ze statisíců jiných pitomců, co mi lezou na nervy. Takhle snadno se mě rozhodně nezbavíš. Dal jsem do tebe dost času, Romeo, nevzdám se tě pro pár hnusných pohledů," zamumlal mu do zlatých pramínků a jemně jej do nich políbil. Přivinul si ho k sobě ještě o něco víc.