Romány

Znovu se otočil. Dlaň mu položil na tvář, kousíček od ucha s konečky prstů už zabořenými do jeho vlasů, tak, jak to ostatně vždy dělal Julián sám, a než stačil Damian protestovat, vlepil mu mlaskavou pusu na líčko. Hned vzápětí jej opět pustil a zářivě se zazubil. Otočil se a rychle kancelář opustil, hnán zcela novými, nečekanými proudy štěstí a adrenalinu.

Namotal jsem na vidličku a drze jsem mu ji nedal, chtěl jsem mu to dát rovnou do pusy. Pravda, cítil jsem horko ve tvářích. Uffff. Zvládl jsem to! Jé a jedna špageta mu zůstala na tváři. „Ještě tady…“ pomalu jsem mu tu špagetu prstem otřel. Má tak jemnou kůži na tváři. Musí bejt jemnej celej. „I tam dole! Určitě i tam dole!" Samozřejmě Žán celej večer čas od času začal breptat. „Chceš taky koštnout?“ „Hmmm.“

A byl v trapu. Super, poděs jeden. Za chvíli bude padla, doufám, že tu nebude chtít bejt do večera, aby si nadělal ty hodiny. Od stolu mě zvedla rána na chodbě. Co to je? Vyjdu z kanclu a Kilián se zrovna sbírá ze země. Vedle něj leží povalenej kýbl, hadr a rozlitá voda. „Jééé, nic se neděje! Já jen zakopl. Hned to uklidím.“ „Kiliáne!“ trochu jsem zvýšil hlas. „Mazej ještě pro jeden hadr.“ Začal jsem tu vodu vytírat, za chvíli se ke mně přidal. „Seš celej mokrej!“ „To je v poho, jen trochu kalhoty.“ Koukám na něj a má celou nohavici mokrou. To je trdlo, prej v poho.

Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.

„Dovedl bych hádat. V tmavých barvách tam bude portrét našeho dědy s žezlem v jedný ruce a stohem lejster ve druhý. Na tváři výraz, kterej od něj Damian tak dokonale okopíroval, ostatně jako úplně všechny další krásný povahový vlastnosti. Trefil jsem se? Ne, zapomněl jsem na popisek. Co takhle: Nechť živnost mého jediného vnuka navždy vzkvétá a žádná z generací, které přijdou, nezapomene házet sračky na všechny, co se rozhodnou z ní odejít. To by tak sedělo. Parchant mizernej.“

Těším se na Vaška, že uvidím jeho veselej kukuč. A nezklamal. Usmíval se na mě už z dálky, svérázně milej a docela opálenej. Seděli jsme nakonec u piva. „Kili, ty teda vypadáš! Proč seš tak hubenej?“ „Co jako? Hele ty taky oblečenej nevypadáš nic moc, nahej si byl lepší, hahaha.“ Kecal jsem, protože mu to moc slušelo. Moc rád jsem ho viděl, a dokonce ani ta pusa na tvář, hned jak jsme se potkali, mi vůbec nevadila. Ať si lidi myslí, co chtěj.

Řekl bych, že nám oběma bylo jasné, jak moc žhavý to bude s tím šukáním po celou noc, ale ani za nic by mě nikdo v tu chvíli nepřesvědčil o opaku. V tu chvíli jsem měl pocit, že potřebuji být uvnitř jeho těla navždy a už mě nikdy nikdo nedostane pryč.

„Simone, chci, abys převzal CDC.“ Vytřeštil jsem oči. „Jacquesi, víš, že já na takovou práci nejsem, jsem raději v terénu.“ Chápal jsem jeho rozhodnutí, CDC pod vedením Érica již několik let dost stagnuje a hrozí jí recese. Snažil jsem se mu několikrát pomoci, poradit, ale jeho časté váhání a nerozhodnost společnost poškozovaly. „Jak moc je to akutní?“ „Hodně.“ Smutně se na mne podíval. Nemusel jsem se nad tím nijak rozmýšlet. CDC mne obrazně odkojila, pomocí Jaquese a CDC jsem vybudoval své impérium, které je v současnosti již bohatší než CDC. „Jaká je současná bilance?“ „Mínus pět giga.“ Zmrazilo mne to. Je to víc než zlé.

„S tím, že jste mi sáhl do rozkroku, jsem se už smířil. Pochopil jsem za ty týdny, že mě na to nenecháte zapomenout. Ale řekněte mi, líbilo se vám to, co jste cítil?“ zeptal se hlasem, který byl o oktávu nižší než obvykle. Pokud se chtěl mstít, Damian se tak lehce nemínil vzdát a doufal, že mu tím nadobro zamezí, aby tuhle situaci ještě někdy vytáhl. Kromě toho byl velmi zvědavý, jak na tuto narážku bude reagovat. Eda zapomněl na vše, co předtím řekl a dělal – snad jen ústa mu zůstala pootevřená ze smíchu, kterým se do té doby zalykal. Vykulil oči, jako by mu to mělo pomoct srovnat se s šokem plynoucím z té otázky. Neměl nejmenší tušení, jak na to odpovědět, primárně protože se nad tím nikdy nezamyslel. Na něco takového se jej ještě nikdy nikdo nezeptal, nikdo po něm nechtěl, aby nad tím přemýšlel. Tváře mu začaly nabírat nachový odstín. „No, jakoby, takhle to, no… to,“ dostal ze sebe moudře. „Totiž, jakože… co?“ Pan Kraus ho balil? Panebože, znělo to, jako by ho balil. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl chtít. Mluvil tak jinak. Co měl říct? Netušil!

Než jsme vešli do včelína, sundal jsem si triko, aby mi do něj některá včela nezalezla. Marián se na mne vyděšeně podíval, ale viděl jsem v jeho pohledu i obdiv. Že by? Problesklo mi hlavou, musím to zjistit. Marián nebyl žádný model, ale vypadal dobře stavěný a byl mi velmi sympatický. „Od malička k nim chodím skoro nahý, len v trenkách a nikdy mi neublížili. Musíš len dávať pozor, aby si ich niekde nezovrel. Počkaj!“ Zastavili se, i děda byl zvědav, co chci. Vzal jsem jeho ruce a sundal mu rukavice. Pak jsem jeho dlaně položil na svou hruď.

„Zbytečně to prodlužuješ… Stojí ti to za to?“ Nakolik jsem si tuhle otázku pokládal v hlavě já sám, slyšet ji naživo mě dostalo. Chtěl jsem se s Radkem hádat a říct mu, že mi Dominik stojí za každou vteřinu navíc. Ale bylo to opravdu tak? Nesnažil jsem se jen sám sobě nabulíkovat, že existuje nějaká šance? Že bych si Doma třeba mohl nějak udržet?

„Co se s tebou děje?“ vyjela na něj hned poté, co ukořistila dvě skleničky se šampaňským z tácu pikolíka, který kolem nich prošel. „Nic,“ odfrkl otráveně a zabloudil očima zpět na parket, aby vyhledal blonďatou kštici. Zrovna hrála pomalá píseň a Eduard se tiskl ke své tanečnici rozhodně intimněji, než by bylo zdrávo. U něj by to nejspíš nehrálo velkou roli, co ho tak znal, ale ani jeho partnerka se neostýchala a jedna ruka položená na jeho zadnici rozhodně nepůsobila, že jsou jen přátelé z práce. Stiskl ruce v pěst a málem zaskřípal zuby. „Nic? Ale já vidím, že nejsi ve své kůži, a mám dojem, že pan Petiška by mi byl dnes lepším tanečníkem nežli ty.“

A tady se to ve mně láme. Pochopení od spolužačky Olinky ze základky a ten vemlouvavý hlas maminky bourá veškeré překážky. Pravda musí ven. Akorát mamince to musím podat velmi opatrně. Nejsem si jistý, jak to pobere.