Venkovský příběh – 40. Honzík

Ráno jsem se probudil s horečkou, bolestí v kostech a celkově mi bylo hrozně. Jen jsem se vypotácel, abych zkontroloval Fildu. Ten ležel, koukal do mobilu a taky mu nebylo dobře, při svém nočním dobrodružství pořádně nastydl, ale ve srovnání se mnou byl v pohodě. Naštěstí mi zbylo ještě pár dní dovolené, a tak jsem zavolal do práce a vzal si volno do konce týdne.

Zalehl jsem a vtom se otevřely dveře, do nich nakoukl Filda, aby zjistil, jestli nespím, a pak vešel. Nesl mi hrnek čaje a pomeranč, prý abych měl vitamíny. Sedl si na kraj postele:

„To jsi tak nastydnul kvůli mně, co?“ zeptal se opatrně.

„Kvůli tobě ne, však víš, že už jsem byl pár dní nakřáplej, ale ten včerejšek mi asi zase přitopil pod kotlem.“

„Tati, promiň, já jsem to fakt nedomyslel, jen jsem se bál toho, že zažiju to, co táta Robin.“

„Ty jsi trdlo, viď? Tohle by ti přece s náma nikdy nehrozilo, naopak kdyby se do tebe někdo skrz to navážel, to on bude mít problém s náma! No spíš s Robinem, ten je větší bitkař než já.“

„Můžu si k tobě lehnout?“

„Prosím tě, vždyť to chytneš ještě ode mě.“

„Nechytnu, a kdyby jo, tak to nevadí.“

„Přiznej se, že se ti nechce do školy,“ pousmál jsem se, ale stejně nešlo odolat Fildovu provinilému pohledu, ani jsem nestačil pokynout a už se vrtal pod Robinovu peřinu.

Chvíli jsme leželi mlčky, na Fildovi bylo vidět, jak moc si chce povídat, ale stydí se. Já byl zvědavý fotr, který to nevydržel:

„No tak povídej, co ten tvůj Honzík? Jaký je, co mi o něm řekneš?“

Filda se okamžitě zasnil, nahodil lehký úsměv, podíval se mi do očí, ale tak, jako by mě chtěl prokouknout na skrz:

„Tati. Honzík je skvělej, známe se už od mala, když jsem začal chodit na fotbal, ale moc jsme se nikdy nekamarádili. To až tak před dvěma lety, jak jsme byli na soustředění ve Vimperku, tam jsme měli spolu pokoj, tak jsme se spolu museli bavit a zjistil jsem, že má rád stejný hráče jako já, fandí Barceloně, poslouchá stejný písničky a líběj se mu stejný filmy. Je o půl roku starší, je z Křivosudova.“

„To zní skvěle a jak jste si dali najevo sympatie?“

„To je blbý.“

„Prosím tě, Fildo, co je blbý? Nic není blbý, jen to řekni starýmu zvědavýmu tátovi, co už jen může na tyhle doby vzpomínat.“

„Dobře, ale nebudeš mi nadávat, jo?“

„Nebudu, slibuju.“

„Když jsem byl u Honzíka na návštěvě v Křivosudově, vzal mě k nějakým kamarádům, kde byly asi čtyři holky, no a hráli jsme flašku a hrálo se o pusy. No a Honzíkovi to vyšlo na mě s tím, že ta pusa musí trvat deset sekund. No a když mě pak byl vyprovodit na autobus, tak mi řekl, že se mi musí s něčím svěřit, řekl, že si nemůže pomoct, ale že se mu ta pusa se mnou líbila. Nevěděl jsem co říct, tak jsem mu řekl, že mně taky, a vlastně jsem nekecal. No a on mi řekl, že se mu líbila nejenom ta pusa, ale že se mu líbím celej, no a tak jsem mu řekl, že on se mi líbí už delší dobu.“ Filda měl tak rudý obličej, že jsem si myslel, že mu praskne.

„Fildo, to je tak hezký, to je romantika jako hrom, užívej si to, tohle je to nejkrásnější, co tě může v životě potkat, vlastně ti to závidim, ale samozřejmě přeju. Tak, jak Honzíka popisuješ, mi přijde, že to bude opravdu hodnej kluk, takovej, kterýho si zasloužíš.“

„Ale tati, tak přece s taťkou Robinem se máte pořád rádi, ne?“

„To víš, že jo, ale ono to nejsilnější a nejhezčí je hned na začátku, potom časem přijdou takový ty běžný starosti v životě a to nejhezčí tak trochu vyšumí, což ale neznamená, že bychom se neměli rádi, ale prostě to tak přijde. Časem to asi poznáš taky, ale teď si užívej toho, co právě prožíváš, a ber to plnými doušky.“

Filda ještě chvilku básnil o Honzíkovi, když vytáhl telefon, aby mi ukázal i nějaké fotky. Když to byly společné fotky, rozplýval jsem se, jak jim to slušelo. Z těch fotek plynula taková krásná nevinnost, ale zároveň šlo na fotkách vidět to vzájemné pouto. Honzík, černovlasý kluk s atletickou postavou fotbalisty, koukal pronikavě do objektivu nebo na Fildu svým temně hnědým pohledem. Z obrázků působil velice klidně, vyrovnaně a trochu tajuplně, až jsem si vzpomněl na Robina z dob, kdy jsme se poznali, kdy na mě působil podobným dojmem.

„Fildo, toho Honzíka chceme co nejdříve poznat, musíš nám ho přivést ukázat.“

„Já už jsem mu psal o tom obědě a říkal, že to zkusí v neděli, víš, on má trochu přísnýho tátu. Ale ptal se, jestli to není blbý, tak jsem mu napsal, že není, že jste v pohodě a že se na něj těšíte.“

„No tak, to jsi mu napsal naprosto správně, přesně tak to totiž je.“

Pak jsme si povídali ještě o životě, Filda se vyptával do detailů na moji historii s Robinem, kdy náš příběh kluci sice znali, ale spíš tak v kostce. Tak jsem mu povyprávěl o našich výletech, o tom, jak mě Robin poprvé políbil, o tom, jak se se mnou potom nějakou dobu nebavil, a i naše zážitky s rodiči, když to všechno vyšlo najevo. Byli jsme jak dvě holky, co si svěřují svá tajemství, až jsme nakonec oba usnuli a probudili se až v brzkém odpoledni, když se vrátil Libor domů.

Vykoukli jsme z ložnice, abychom Libču pozdravili, ten byl překvapený:

„To se léčíte spolu, jo?“

„Jojo, ve dvou se to líp táhne, léčíme se, a ještě jsme si povídali, no jako dvě puberťačky,“ odpověděl jsem.

„A jéje, to, no to snad ani nechci vědět tohle,“ smál se Libor.

Chtěl jsem začít dělat něco k večeři, když mě Libor s Fildou vyhnali zpět do postele, že se o něco postarají, že vypadám pořád na umření. Sice to nebude paráda, ale nějaké tousty že zvládnou. Upřímně, měl jsem z nich radost, opravdu mi nebylo dobře, ale kdybych měl večeři dělat já, tak bych rodinku tousty neodbyl.

Robin přijel zase pozdě večer:

„Robe, neměl bys zpomalit? Skoro tě nevídáme a život ti utíká mezi prsty, vždyť se máme dobře.“

„Jenže zakázky se samy neudělají a nechci, aby mi ti lidi utekli,“ zabručel.

„Tak neber tolik zakázek, když nestíháte,“ snažil jsem se ho přesvědčit.

„Fildo, prosím tě, nech to na mně jo?!“ odsekl opět takovým protivným hlasem.

Nechal jsem ho být, bylo vidět, že je opravdu unavený a odpočinek by potřeboval jako sůl. Společných chvil bylo málo, bylo skvělé, že ze spontánního nápadu, který vznikl vlastně z nudy, se rozjelo takové malé dřevařské impérium, které nás skvěle zajišťovalo, ale na druhou stranu to znamenalo Robinovo odloučení. Být zajištěn je skvělá věc, ale je třeba najít kompromis a udělat si někdy čas i na rodinu.

U večeře se Fildovi rozsvítily oči a blažený úsměv na tváři napovídal, že si právě psal nebo volal s Honzíkem:

„Tak si představte, že to klapne a v neděli bych vám Honzíka představil.“

Srdce mi zaplesalo za něj, ta radost, to štěstí, které z Fildy vyzařovalo, bylo fakt nakažlivé. Takové to, co zažijete jen tehdy, pokud jste mladší dvaceti let.

„No to je báječný, to je paráda, já se na toho tvýho Honzu tak těším. A co by mu chutnalo? Co třeba svíčková?“ Což byl můj top pokrm, no vlastně můj, byl to recept po mamce, která ji dělala zcela jiným postupem, než se správně dělat má.

„Jooo určitě, to jí snad každej.“

„No a taky něco upeču, co by mu chutnalo?“

„On miluje bábovku.“

„Bábovku? To je takový moc jednoduchý, pro takovou návštěvu, ne?“

„No a to je právě to, co miluje, prej by byl schopnej sníst dvě bábovky denně.“

Robin se podíval na Fildu:

„To je dobře, že ho poznáme,“ řekl zase takovým otráveným hlasem, čímž mě pěkně naštval.

Filda byl z toho zaražený. To naštěstí zachránil Libča:

„A brácha, to chceš, abych tady taky byl?“

„Nooo, tak jako jestli se ti nechce…, vždyť si taky přiveď nějakou holku,“ řekl posmutněle Filda.

„Dělám si prdel, brácha, to víš, že tady budu, kam bych se v neděli valil?“ A bouchl Fildu jemně pěstí do ramene.

„Jo, přiveď si slečnu, taky rádi poznáme, jestli jsi teda zadanej,“ popíchl jsem Libora.

„No měl jsem, ale nějak to neklaplo.“

„Áálééé, to ses ani nepochlubil,“ popíchl jsem znovu Libču.

„No tak proč taky, to byla jen taková jedna z epizod.“

Robin vstal, popřál suše dobrou noc a odešel. Bylo mi Fildy líto, čekal nadšenou reakci od všech a tady se mu jí moc nedostalo. Pohladil jsem ho:

„Fildo, neboj, táta Robin se taky těší, i když to moc nevyznělo, ale podívej se na něj, jak je unavenej. Má fakt hodně práce, a tak nemá sílu bejt nadšenej. Ale uvnitř je, včera jsme se o tobě ještě bavili a říkal, jakou má radost, že sis někoho k sobě našel.“

Když jsme si šli lehnout i my, našel jsem Robina v posteli ještě vzhůru, něco ťukal do mobilu. Já to nevydržel:

„Robe, nezlob se na mě, ale vidíš, jak je Filda nadšenej z toho, že nám představí Honzu, a ty se tváříš, jako by tě to obtěžovalo.“

„Fildo, prosím tě, nech toho, mám toho plný kecky, nevidíš, jak jsem hotovej? Samozřejmě, že mám radost, ale jsem prostě pekelně unavenej. Neboj, na neděli budu v pohodě.“

„No tak hlavně, že jsi unavenej, ale pak tady paříš hodinu hry na telefonu.“

Vztekle práskl s telefonem, otočili jsme se k sobě zády a pokoušeli se usnout. Robovi se to povedlo hned, ale já měl brouka v hlavě. To chování je děsný, musím ho nějak přesvědčit, aby zmírnil, aby mohl být odpočatější a tím pádem víc v pohodě. Zkrátka, aby se mi vrátil zpátky ten náš starý dobrý Robin.

Nastala neděle a já začal plašit, měl jsem sice předvařeno, ale chtěl jsem to klukům udělat hezký, a tak jsem vymýšlel, jak připravit stůl, co bychom měli mít všechno k pití, zda je všeho dostatek. Robin se konečně pořádně vyspal, a tak začal panikařit se mnou, ten naopak řešil, co si vezmeme na sebe, abychom neudělali Fildovi ostudu. Smáli jsme se tomu a potvrdili si, že takhle podobně jsme šíleli, když jsme šli spolu na první rande. Filda se smál a říkal:

„Prosím vás, hlavně v klidu, přijde úplně vobyčejnej kluk, kterej je z vás nervózní víc než vy z něj.“

„No počkej, Fildo, jak vobyčejnej? Celou dobu nám ho líčíš jako nevobyčejnýho!“ podivil se Robin.

„Jééé, tak víte přece, jak to myslím.“

„Nám jde taky o to, abys neměl ostudu, aby si Honzík nemyslel, že přišel mezi nějaký jetý boomery,“ doplnil jsem Robina.

Filda jen zavrtěl hlavou, mávl rukou a raději nás nechal být.

Po poledni bylo vše připraveno, uslyšeli jsme skřípnutí vrátek, a to bylo znamení, že Filda k nám vede svého nápadníka. Oba jsme nějak znervózněli, jak kdybychom měli mít rande my.

„Tak taťkové, tohle je Honzík.“

Stál před námi trochu vystrašený klučina, upnuté světlemodré džíny, huňatou mikinu, zpod které vykukovala volná kostkovaná košile, a zakuklený v černé pletené čepici, ze které na nás koukaly mimořádně tmavé oči a od zimy červené tváře. Filda mu pohotově čepici sundal, tak jak se po vstupu do místnosti má. Černé, od statické elektřiny z čepice trčící vlasy dávaly najevo, že je o ně řádně pečováno a že to bude ten hlavní magnet pro jeho okolí. Svou nejistotou zapůsobil mimořádně roztomile a mně bylo hned jasné, že půjde o hodného, skromného kluka.

„Dobrý den, já jsem Honza Sháněl,“ řekl nervózně.

Ihned jsme mu podali ruku, představili se, abychom z něj setřásli tu nejistotu:

„Ahoj Honzo, vítej u nás a prosím tě, nevykej nám, to je zbytečný, já jsem Robin a tohle je Filda, ale to asi už víš. Sedni si ke stolu, co si dáš k pití?“

Sedli jsme si ke stolu, zpočátku spíše mluvil Filda, ale Honzík se pomalu otrkával a začal více mluvit. Jak ho baví fotbal, co má rád za hudbu, jaké má rád filmy, ale vůbec nezmínil rodinu. To mně přišlo trochu divné:

„A Honzo, co vaši, už vědí, že máš přítele?“

„Nevědí, já bych jim to rád řekl, aby se přestali vyptávat, jestli už mám holku a jak se jmenuje ta, se kterou si furt píšu, ale víte, bojím se, přece jen Filda to má u vás jednodušší.“

„No to má, a přesto udělal takovou blbinu, to doufám ty neuděláš.“

„To ne, ale co mi zbyde, když to dopadne blbě? No já totiž vím, jak tady pan Robin měl problém se svým tátou.“

„To je pravda,“ řekl Robin, „ale dneska už je doba úplně někde jinde, oni dneska už rodiče přemýšlí nad tím, zda zrovna jejich potomek nekouká po stejným pohlaví a dívají se na to úplně jinak. Teď už obavy nejsou na místě.“

„Jenže to neznáte naše, teda máma to asi vezme v pohodě, ségra z toho asi ještě nemá rozum, ale táta je právě takovej spíš, no jako starej střih. Fotbalovej fanda, když běží v televizi fotbal, tak jen řve, že všichni jsou buzny, primadony, co to neuměj. A když jsou někde nějaký sexy holky, tak mě furt popichuje, jak jsou pěkný, a sonduje, která z nich se mi líbí. Ten bude hysterickej, až to zjistí.“

„Jako rozumím ti, co tím chceš naznačit, ale neboj, zase z toho, co říkáš, cítím, že tě má rád a kvůli tomu tě nezatratí, vždyť by přišel o fajn syna, kterýho mu může každej závidět. Ale přesto, až mu to řekneš, nečekej, že tě hned obejme a řekne, že je to dobrý. Možná to tak dopadne a moc bych ti to přál, ale spíše bude zaraženej, netlač na něj a dej mu pár dní, až si to srovná v hlavě. Stejně jako ty ses jednoho rána neprobudil a neřekl si, jo mám rád kluky,“ vedl moc hezký monolog Robin.

Honzík se pousmál:

„No a víte, že to u mě tak nějak bylo, že jsem si to jednoho rána řekl?“

„No dobře, ale určitě tomu něco předcházelo, váhal jsi, přemýšlel jsi a co si budeme, určitě jsi porovnával nějaký obrázky nebo videa na netu. To ráno to bylo jen to, že ti to definitivně došlo,“ doplnil jsem.

„No to máš pravdu, pane Filipe.“

Pousmál jsem se:

„Prosím tě, bez toho pana, jo? No a kdyby přece byla nějaká bouře, tak si zopakujeme historii. Robin se tehdy nastěhoval ke mně, tak kdybys potřeboval, máš u nás dveře otevřený, teda asi hlavně tady u Fildy, ale ne aby to bylo první řešení, to spíš v případě, kdy to bude nesnesitelný.“

„Děkuju, jste moc hodný, ale to by stejně bylo blbý.“

Začali jsme se s Robinem oba smát, Honzík trochu zčervenal.

„No ona už se historie opakuje, přesně takhle reagoval tehdy Robin a moji mamku tím děsně iritoval. Hele není to blbý, jste s Fildou spolu, tak proč by to bylo blbý? A je nám navíc jasný, že tu budeš chtít sem tam přespat i tak.“

Honzík byl u nás do podvečera a bylo fajn poznat další mladou křehkou duši s rozumným uvažováním. Kluci šli pak ještě na chvilku do pokoje, Libor zmizel už dříve a my se s Robinem shodli, že to dobře dopadlo, a já měl vnitřně radost za to, jaký dneska Robin byl, že to byl ten Robin, kterého jsem měl rád, bez otrávených obličejů, odsekávání a té podivné odměřenosti. Honzík se pak s námi rozloučil a šel na vlak s Fildou, který ho musel samozřejmě doprovodit.

Když se Filda vrátil, poděkoval nám za krásný den a svěřil se nám, že i Honzík se chce co nejdříve pochlapit a říct doma, s kým teď je. Je sice pravdou, že je to každého soukromá věc, ale na druhou stranu, člověk se nerad skrývá, zvlášť když má po boku člověka, kterého má rád.