Romány

„Vstáváme. Máme novej den, což by většinou byla nová příležitost k sexu, ale vzhledem k tomu, že bych přes venkovní hluk neslyšel sladké vzdechy své Růženky, budeme muset počkat na večer. Věčná škoda. Už to skoro vypadalo, že ti vylepším hodnocení, ten včerejšek byl super, ačkoli příště bych rád zase se vším všudy. Mohli bychom někam vypadnout. Po ranní puse – tu chci i s řemeslníkama kolem baráku," odtušil, a jednu si od ještě rozespalého Davida vzal. „Tebe vyplivlo samo peklo i s těma dole, že jo?" zaúpěl David a přetáhl si polštář přes tvář i uši, aby utlumil příšerný zvuk sbíječky, jenž se ozýval z přízemí. Chvíli tak zůstal, a když nastal klid, uslyšel tichý smích. Odhodil polštář na stranu a zašklebil se. „Ošukám tě tak, že tě vlastní matka nepozná, ale jen pod podmínkou, že mi seženeš kafe."

„Co to…, do prdele!" Chvíli zmateně seděl a nechával uklidnit zběsilý tep, když mu to došlo. On si žádný budík nenastavoval, a když už ho potřeboval, vždycky volil jemné probuzení zpěvem ptactva a šuměním vodopádů. Tohle bylo… příšerné! A dobře si uvědomoval, koho práce to byla. „Zabiju ho," zamumlal do již ztichlého pokoje. „Jednou ho vážně zaškrtím, parchanta malého!" Do ticha pípla esemeska. Ignoroval ji, určitě to bude ta harpyje, která mu saje krev. Telefon se ozval znovu, a než se stihl odšourat do koupelny, ještě jednou.

„Tím, co jsem ti řekl, jsem myslel, že potřebuju chvíli na vstřebání všeho. Rozhodně jsem nechtěl, aby ses zabil, ani abys mi nadobro odešel ze života. Jsi můj, můj jediný ochočený pitomec ze statisíců jiných pitomců, co mi lezou na nervy. Takhle snadno se mě rozhodně nezbavíš. Dal jsem do tebe dost času, Romeo, nevzdám se tě pro pár hnusných pohledů," zamumlal mu do zlatých pramínků a jemně jej do nich políbil. Přivinul si ho k sobě ještě o něco víc.

„Chápu, tvoje zásady by tě nenechaly ošukat bezvládný tělo," promluvil nakonec, spíš smířeně než cokoli jiného. Jako by nad tím lámal hůl. „Je tvůj zájem na příděl? Mrzí tě, že jsi nesplnil nějakou svoji běžnou normu? Zklamu tě, nestojím o to. Pochop, že tohle přesně jsem nechtěl. Aby ses staral jen proto, že máš dojem, že ve svým postavení musíš. Když už jsi udělal tu chybu a vyspal se se mnou, obětuješ se a přidělíš mi cosi, aby to všechno bylo o něco víc správně? Jestli jdou nějak sepsat myšlenky chlapa, co se najednou probudí ve strip baru vedle nahý štětky, vypadají asi takhle. To já nemám zapotřebí," vydechl. Nebylo to vyloženě zlé, ačkoli trocha snahy se ochránit se tomu upřít nedala. Spíš bolestné.

„Pane bože, takhle nemůže ven," vydechl tiše a promnul si tvář. Uvědomil si, jaký byl idiot, že se nedokázal večer kontrolovat. Kdyby byl prosinec, snad by se na ty ranky díval i zálibně, ale v srpnu? Nemohl nutit Syda celou dobu, než ty značky zmizí, nosit triko a šátek. Bylo naprosto jasné, co tyhle rány způsobilo, a černovlásek by v plavkách byl jako vykřičník s nápisem Měl jsem včera divoký sex… Tohle tedy nedomyslel. A protože mladíka nikdo téměř po celou dobu neviděl s nějakým děvčetem, dojde jim, kdo ho tak zrasoval. Ten nadržený teplouš z první chaty.

Seděli na zemi a David Syda jemně svíral. Dával mu tím možnost odejít, kdyby si to rozmyslel. Nic takového ale Syd neměl v úmyslu. Objímal a tiskl se k Davidově hrudi, jako by v něm viděl tu poslední záchranu těsně před tím, než ho život úplně utopí. Víra, kterou do něj vkládal, byla pro Davida naprosto dechberoucí. Teď nemohl ustoupit, nemohl tonoucímu sebrat to poslední, na co spoléhal. Dokáže ho ale udržet? Dokáže zvládnout důvěru, kterou mu jeho student daroval?

„Dneska, můj Malý princi, budeme probírat tvůj oblíbený romantismus. Nerad ti to připomínám, ale už jen necelý měsíc zbývá do dne D. Opravdu bych tě rád viděl ve třeťáku," ušklíbl se. Na ta slova černovlásek konečně rozlepil oči. Chvíle, kterou potřeboval na probrání, byla pryč a on se snad jako pokaždé probudil s náladou vhodnou na dostání Davida do hrobu. Ne že by to tak kdy nazval. Bylo mu hezky, měl chuť hrát.

„Chceš být mou liškou?" zeptal se nakonec napřímo a pozvedl obočí. Nebylo v tom nic navíc, žádná emoce. Jen se ptal. „Chceš se nechat ochočit?" David se rozesmál, upřímně a uvolněně. „Syde, ty už to děláš dávno, tak co se ptáš? Přesně jako on, pomalu a nenápadně. Omotáváš si mě okolo prstu a já se nechávám. Jen bych rád věděl, kdy se necháš uštknout hadem," podotknul pobaveně. Syd se na něj udiveně zadíval, hned však tvář schoval za svou masku.

Jenže David večer cítil jeho bušící srdce. Syd ho chtěl úplně stejně jako on jeho. Ale přece ten kluk musel být soudný! Musel chápat, že tohle, o co se snaží, není proveditelné. Možná ho chce jen jako další zářez na pažbě, jednou a dost. David si byl ale jistý, že jejich společná noc by jeho touhu ještě prohloubila. Nechtěl by se jeho těla už vzdát, byl by daleko víc v propasti svých tužeb, které už teď sotva ovládal. Sakra! Kolik mu bylo let? Nikdy předtím nic podobného nezažil a nepočítal s takovou chemickou smrští, která jej ovládala vždycky, když byl Syd nadohled.

Teď Davida potřeboval. Snad do postele, snad proto, aby se dostal do dalšího ročníku, ale spící démon se mohl probudit. Možná, že ani nespal, možná tu byl s nimi celou dobu, jen ho ten manipulátor uměl dobře maskovat a skrývat. Byla jen otázka času, kdy se mu David znelíbí a vytáhne na něj všechnu špínu, kterou stihl za tento pobyt nasbírat. I s tím, co teď věděl, by mu mohl udělat ze života peklo, natožpak, kdyby se s ním David opravdu vyspal. I tak by měl mnoho svědků jejich vzájemných nevinných intimností, počínaje nestandardním množstvím času, který spolu trávili, konče důvěrným sezením na pláži, kdy se o sebe opírali zády. S tou myšlenkou, co všechno by na něj mohl vytáhnout, se mu udělalo špatně.

Ignoroval nataženou ruku a sám se rozhlédl kolem, všímaje si větví stromu nad sebou. Jedné se zachytil, v ten moment teprve natahuje ruku směrem k Davidovi. Jenže s jedním přece jen nepočítal. Většinu své váhy svěřil zdánlivě pevnému stromu, nevšímaje si bahna pod sebou, nohy mu podklouzly a větev samotná zlověstně zapraskala. V přítmí, které kolem panovalo, si nevšiml, jak byl strom starý. To byla chyba. A on si to uvědomil zhruba v momentě, kdy se rukama napřed zanořil do studené vody a bahna. Zalapal po dechu, snaže se spěšně si uvědomit, co přesně se stalo. Byl to jeden z naprostého minima momentů, kdy ho něco skutečně překvapilo. David se rozesmál z plných plic.

„Ahoj," odtušil pohotově. Zajímalo ho, nakolik si jeho profesor pamatuje předchozí noc a jestli si bude stejně ochotný tykat. Nebyla pravda, že by se vyloženě chtěl hádat, to on nikdy neměl zapotřebí. Rád lidi vyváděl z míry a rád je testoval, to, že se u toho povětšinou naštvali, už bylo způsobeno jejich vlastními reakcemi, způsoby a hloupostí. On byl nad věcí. Davidův pohled ztvrdl a zatnul zuby. Bylo pravděpodobné, že si nejspíš hezky povykládali.

„Dobrý den, Syde," řekl unaveně David. Den před tím strávili s Viktorem celý den na Havraní skále a večer se stihli nepříjemně pohádat. Dost špatně spal, jestli vůbec, a teď mu do cesty vstoupil tento ignorant, který ani neumí otevřít ústa a pozdravit. Jindy by to přešel a nemínil by se zase dohadovat a poslouchat jeho nesmyslné propočty nějakého perpetuum mobile, ale dnes ho rozhodila kdejaká maličkost. Syd jen stál, vařil si polívku a okázale ho ignoroval. David vzal svůj hrnek a otočil se na něj. „My už jsme došli tak daleko, že se nebudeme zdravit? Slušně vychovaní lidé pozdraví, když potkají někoho známého."