Romány

Molekuly se znovu pomalu začaly spojovat v jeden celek a já zas začal bootovat, co jsem, kde jsem a kdo je se mnou. Začal jsem vnímat svoje tělo a tělo pana Ondry. Co on to se mnou udělal? Hrome, to byla ale bomba! Jo a “pan Ondra“ už říkat nesmím, nebo smím, ale jen když budu chtít zápis. Prostě je to můj Ondra, Ondrouš a teď ten nejkrásnější a nejvíc sexy Ondrášek, kterej na mně leží a mazlí mě. A já jeho, to je jasná věc, co taky s panem Jasným, že jo.

Jak se mám teď zachovat? Mám ztropit scénu? Tady, v jeho přepychovém království? Vždyť by mě mohl hodit přes zábradlí z třináctého patra nahého na ulici nebo bych mohl skočit sám? Kdo by pátral, z kterého patra to bylo, že? A jak jsem pochopil, Robert je tak dobře postavený, že by ho nikdo nepodezíral. Kdo ví, jak dlouhé má prsty a kam sahají jeho chapadla.

„Mimochodem, mladý muži, kolik jsi platil za ten svůj partizánský nákup?“ „No… 480 ká.“ „To ti dám, domluvili jsme se, že to budu platit já, tak si to laskavě pamatuj.“ „Ano, Jasná paní.“ To jsem se naučil od Ondry. Třepla mi výchovnej pohlavek s úsměvem sobě vlastním. Iva zaparkovala ve městě. „No tak vystupuj! Necháš mě jít samotnou?“ „Ne, ne…,“ a už jsem valil. Zatáhla mě do docela útulný kavárny a poručila dvakrát horký maliny. Mňam. Myslím, že by se ze mě mohl stát i kavárenskej povaleč.

Když jsem se loučil, Béllova maminka mne zadržela, a když jsme byli sami, tak promluvila: „Mal by si si pohovoriť so Suzi.“ A kruciš, měl jsem neblahé tušení, představil jsem si to její dovádění na mně. Dostal jsem vztek. Dojel jsem do vinice, kluci tam ještě posedávali a spolu s nimi i Suzi. Jen jsem pozdravil, chopil jsem ji za ruku. „Máš mi čo povedať?“ Zrudla, a když viděla, jak mi srší blesky z očí, rozbrečela se.

Ráno Damiana čekalo v hale překvapení. Tiše se přesunul k sedačce a pozoroval spícího blonďáka. Nevinný – blesklo mu hlavou – tak příšerně nevinný, že v tomto světě snad ani nemůže přežít. Ta odpornost, kterou si zažil ve svém pokoji, ho vyhnala sem… Svatá nebesa, jak ho ta jeho neposkvrněnost vzrušovala. Přemýšlel nad ním i v práci u snídaně, ale východisko neviděl. Nejspíš pomůže jen čas, a Damianovo vlídné chování by mu taky nemuselo uškodit. Třeba v něm konečně uvidí toho spasitele, který by mu mohl jeho zjizvené srdíčko trochu zahojit.

Dům byl tichý, přízemí bylo celé zhasnuté. Z ložnice vycházel tenounký proužek světla, snad způsobený jen stolní lampičkou. Damian už musel být v posteli. Nejspíš ještě prohlížel nějaké dokumenty. Vzal za kliku. Nakoukl dovnitř. Našel jej přesně tak, jak předpokládal. Na nose měl posazené brýle, ty, které vybírali spolu. Temné oči přesunul na Edovu osobu. Ten nejistě přešlápl. „Můžu na chvíli k vám?“

Čas se táhl. Oba mlčeli a Damian měl dojem, že je v hale dusno. Jako by se někde ztratil kyslík. Musel se uklidnit a důvěřovat ve zdravý Eduardův rozum. I přestože neměl všechny střípky vzpomínek, i to málo, co věděl, muselo stačit, aby nebyl schopný odpustit. V patře se ozval tichý šramot a dva páry očí se upřely na schodiště, po kterém scházel drobný blonďatý mladík. Damianovi se málem zastavilo srdce, když ho viděl. Vypadal tak zranitelně a Damian nemohl udělat nic. Snažil se ho aspoň očima varovat, ale on se na něj nepodíval. Polknul hrozivý knedlík, který se mu usadil v krku, a měl dojem, že se zalkne, pokud něco neudělá.

„Mám tě rád. I když mi nechceš dát pusu,“ prohlásil. Nepatrně se pousmál. Nebylo příliš jisté, jestli to v tu chvíli stále ještě bylo vědomé rozhodnutí, nebo už jej ovládal spánek, který pomalu a jistě přebíral kontrolu nad jeho tělem. „Taky tě mám rád, ty pako. Jinak bych si nenechal obrátit život vzhůru nohama a rozhodně bych teď neměl naražená žebra,“ zamumlal potichu Damian ve chvíli, kdy si byl jistý, že Eda už spí. Pomazlil se tváří s jeho vlasy, nadechl se jejich vůně a vtiskl do nich jemný polibek.

Klidně bych tady pod vodou zůstal, zhluboka se nadechl, naplnil plíce vodou a umřel bych blažeností bez té hnidy, co se mi usadila v hlavě. Ale tady nedaleko mám Roberta, tak se snad schválně v jeho bazénu neutopím. Ne, ne, víc tomu nedám, tak dlouho pod vodou nevydržím. Vynořuji hlavu a lapám po dechu. „Překvapení!!!“

Damian se postavil u svého stolu, a ač se snažil působit aspoň trochu sebevědomě, věděl, že jeho postoj je pokorný. Netrápil se tím. Jistěže by jeho rozpoložení mohl bratr využít, ale bylo mu vlastně srdečně jedno, jaká slova se snesou na jeho hlavu od nepřítele. Dokonce by přetrpěl i ten políček, který mu sliboval. Tušil, že on si vyslechl celou pravdu, ale potřeboval ho alespoň chvíli na své straně. Jinak než pokorou ho ale přesvědčit nemohl. „Nemám žádný rozumný důvod. Posral jsem to, zasloužil bych si to…“

Damian se nemusel dlouho rozhlížet a mezi změtí těl pohybujících se na parketu i okolo baru našel svého preferitè – vychrtlý blondýnek v bílém tričku s tříčtvrtečními rukávy a v černých džínách naprosto parádně vykreslujícími jeho zadek, který se momentálně vlnil na Madonninu Frozen. A momentálně neměl partnera. S tím mu mínil Damian rozhodně pomoci, alespoň pro tuto noc. Nahodil svůj nejsvůdnější úsměv a přitančil až před mladíka. Ten si ho okamžitě všiml a jeho tanec se změnil. Jen zlehka, ale pro Damiana to bylo pozvání. Chytil jej a nechal se jím při tanci vést. Bylo to tak odlišné od toho, když měl v náručí při tanci Edu. Přestože byl stejně štíhlý i drobný, už jen hutná vůně parfému, sebejisté pohyby, stejně jako sebevědomý úsměv hodný anděla ujišťovaly Damiana, že nyní má v náručí někoho naprosto odlišného.

„No popravdě… Magdo, já přišel Karlosovi říct, že ho zničím.“ Nastalo ticho a nervózní a trochu vyplašený pohledy. Trochu jsem i Karlosovi tím výstupem v baru nahnal strach. Opravdu jsem byl celou dobu vzteklej a toužil po tom někomu hodně zprudka utřít hubu. Protože Prdelku dohnali skoro… Jenže přece nejsem žádnej magor! A hlavně, jak tady teď sedím, v tomhle jejich společným baráčku, tak vidím, že ten trouba Karlos musí každou korunu obracet dvakrát, třikrát. Vzpomněl jsem si, že Prdelka o nich mluvil moc hezky. Pomohli mu vybavit ten kutloch u nás. Tak mě ta touha zrovna tyhle dva ničit definitivně opustila. Podle všeho dělali, co mohli. Jenže to já před příchodem sem prostě nevěděl. Kilián jim opravdu mohl skočit na lep. Ale přesvědčil jsem se, že ne. Tohle nejsou skety.

„Co jsi potřeboval?“ „Nic, jen jsem si chtěl promluvit.“ Nechtěl jsem mu sdělovat podrobnosti. „Sakra, dnes je hic.“ Svlékl si triko a v sudu před garáží se omyl a utíral do toho trika. Pozoroval jsem jeho pěkně vypracované tělo, nejvíce mne upoutalo jeho pěkné bříško. Nebyl to kulturista, ale pěkný chlap s hezky vypracovaným tělem z práce. Navíc byl pěkně chlupatý, tak jak se mi to líbí. Od pupíku nahoru jen proužek a pak hezký drn na hrudi. Zpozoroval, jak se na něj dívám, a prstem si pohrával s bradavkou. Nabírala barvu a vystupovala.