Romány

Robin se od toho večera skutečně zvedl, nemohu říct, že to byl starý Robin, ale spíše mi přišlo, že ho ty události posílily. Najednou byl takový pragmatičtější, rozhodnější a věcný. Až jsem se trochu bál, jestli to není jen nějaká skořápka, pod kterou se skrývá bolavá duše. Bál jsem se, aby to předstírání jednou neskončilo nějakým errorem jeho organismu. Na druhou stranu měl slabší chvilku, kdy si poplakal nad Evkou a Vencou, a když byl navštívit s Peťou kluky, většinou vyšel značně rozrušený, kdy ho kluci vždycky přemlouvali, ať už si je konečně odveze domů, což mu vždy způsobilo hluboký citový šrám. To se pak obvykle v autě nalepil na mě, abych ho utěšoval, a cestu domů tak odřídila Peťa.

Nakonec měli i výborný jamón, ale nevyrovnal se gijónskému u paní Sanchy. Všichni ocenili zdejší lázeňské hochy. Byli hladce oholeni. Ocenili jemná mýdla a voňavé oleje. Hanek s Jáchymem šli jako poslední a jeden černovlásek ráno opouštěl jejich pokoj. Po dlouhé době zde byl pro všechny i čas na lásku. Ještě hostinec v Gijonu. Potom už na lodi Biskajský záliv a cesta do přístavu Harofluet.

„Jooo zlatý voči,“ mávl rukou pan Tůma. „Robine, předem chci říct, že to, co budeme řešit, se týká především rodinného práva a to zrovna není moje parketa, ale vzhledem k tomu, jak se věci mají, bych se o to pokusil sám, a kdybych někde váhal, tak neboj, mám v kanceláři kolegyni, která rodinné právo dělá a ta mi poradí. Takže chci vědět, jestli chceš, abych tě v téhle záležitosti zastupoval i přes tuhle skutečnost.“

„Dáte si pizzu?“ „Teto, je to skoro hrabě, myslíš, že mu to můžeme nabízet?“ Henry když zaslechl, že se bavíme o pizze, tak zpozorněl. „Chceš objednávat pizzu?“ Zadíval jsem se na něj. „A ty bys chtěl?“ Usmál se. „Miluji pizzu!“ „Tak teto, bude pizza, prý ji miluje, doufám, že nebude zklamán tou tvojí. Já na tu tvou nedám dopustit, tak snad zachutná i jemu.“ Ušklebila se. „Tak já jdu na to.“ Odkryla pěkně nakynuté těsto a už řádila. Henry jen koukal a valil oči. Jak jsem měl obavy, tak jsme se zase divili s tetou, jak se Henry nacpával, až měl skutečně boule za ušima. Nemohl si pizzu vynachválit. Zrovna když jsme si dopřávali, přišel Míra, mladší syn tety, můj dopravák, i s malým synkem Mirečkem. Natahovali už od dveří a honem se hrnuli do kuchyně. „Boty!“ honem jsem skoro zařval. Na půl cestě se oba zouvali.

Najam se díval na usnuvšího Fabrizia. Něčím ho hoch přitahoval. Nejen že je zraněný. Nebyl to ani vzhled, i když byl krásný. Nemohl si to nijak vysvětlit. Za dobu, co byl s muži vévody, znal jejich tajemství, ale nikdy ho mladíci nijak nepřitahovali. Na cestách trávil hodně času s Ludvíkem, ale o něčem takovém neuvažoval. Ovšem dívky ho také nelákaly. Viděl sice kolem sebe plno lásky, kterou křesťané i muslimové zatracují a je pro ně smrtelným hříchem, obdivoval, jak jsou k sobě pozorní a milují se Zdislav s Nicolasem, ale nijak neuvažoval o stejném citu, který by zažíval sám. Teď byl zmatený. Nejraději by pohladil havraní čerň vlasů hocha před ním. Snad mu pomůže Jakub. K tomu jednak cítil důvěru, jednak byl umělcem a ti mají k lásce blízko.

Druhý den se rozloučili. Přijali drobné dárky z vlny, hlavně šátky a šály. Taky osadníkům věnovali opis mapy oblasti, kudy pojedou na jih. Ukázali jim, jak v mapě číst. Vyrazili na sever a druhý den uviděli cestu z Marrákeše do As-Sawiry. Večer příštího dne se shledali s Lukášem a chlapci. Taky přišel Mauricio. Zítra příprava a loučení, další ráno se nalodí, pak poslední zastávka chalífátu, Agadir el-arba, rybářský přístav.

Carlos pokynul na jednu trojici. Zbrojnoš je přivedl. Ukázal, aby si zvedli roušky. Postrašení mladíci mačkali kousky plátna u pupíku. Krásná těla. I v klidu dosti velké penisy. Okamžitě by mohli stát modely pro sochy afrických božstev. Ale řetěz a hlavy v žebříkovém chomoutu hned připomněly, o co jde. Zdislavovi se zatočila hlava. Najednou byl zase na polské tvrzi. Jistě tady nikoho neznásilňují ani nevraždí.

O pár dní později mě postihla choroba daleko strašnější než athénský mor – mužská rýmička. Jo, tu jsme znali už tehdy. Tak ji tedy titulovala hlavně Drusilla. A dost se u toho bavila. Mně ale do smíchu vůbec nebylo. Neustále jsem smrkal nebo kašlal. Popřípadě obojí zároveň. A musel jsem se držet dál od dětí, abych je nenakazil. Takže jsem zůstal uvězněný ve své pracovně a připadal jsem si jako trosečník na pustém ostrově. Druhý den ráno nakoukl do dveří Marcus. Upíjel jsem v posteli čaj s medem, který mi dost bázlivě přinesla Kyra, a opět jsem si pročítal nějaké cestovatelské svitky. „Dobré ráno, Arte,“ pozdravila mě vítaná návštěva. „Ještě pořád umíráš?“ „Dobré ráno,“ zaskřehotal jsem. „Jo. A budu ještě tři další dny. Naštěstí nikdy dýl rýmu nemívám.“

Snídani do sebe hážu, zapíjím čajem, zušlechtím se v koupelně a těsně po osmé vyrážím na poštu. Tady je to otázka okamžiku, zašermuji občankou u přepážky a dostávám proti podpisu to tajemné psaní.

Balneum – neboli po vašem koupelna – byla v Marcově domě skutečným chrámem čistoty a relaxace. Začínala malou vlažnou místností s vyhřívanou podlahou, fresky na stěnách a mozaika na zemi zobrazovaly Neptuna s mořskými nymfami. Obří terakotová vana byla zapuštěná do podlahy a vyhříval ji rudimentární vodovod. V dosahu rukou stály na policích bronzové nádoby s oleji a alabastrové flakonky s parfémy. Místností prostupoval jemný kouř z kadidla. Prostě pohoda. S Marcem jsme se zrovna nořili do vany, když jsem se osmělil k dotazu: „Nevadilo by ti se o mě při koupeli opřít?“ Ohlédl se po mně s lišáckým úšklebkem. „Vždyť tě zalehnu.“ „Sednu si na schodek.“ „Ještě nikdy jsem nikomu neseděl v náručí.“ „To je mi jasné. Proto ten opatrný tón.“

To už jeho druh odkládal nakousnuté jablíčko na stolek mezi postelemi. Objali se, začali se líbat, ale Zdislav se nevysmekl. Stáhli přehozené pláště a spodní košile. Jejich nahá těla zářila v naoranžovělém svitu svíc. Pomalu se skláněli na houně pod sebou. Nicolas si svého milence položil. Lehl si vedle něj a vzájemně se líbali. Cítil nepatrné chvění, když se přetáčel. Pomalu přejel ústy po chlapcově ztvrdlém penisu. Cítil od něj totéž. Byl si vědomý, že žádná cesta zpět už není.

Vešel Lucius. A hned se při pohledu na nás rozzářil. „Á, rád vidím, že marod již pracuje. Ahoj, Arte. Zdravím, Marcu. Měl jsem o tebe velký strach, brachu.“ Přišel k nám a oba nás políbil na čelo. O aféře s arsenikem věděl ode mě. Chvíli jsme zůstali v jeho příjemném objetí a potom si sedl na židli naproti nás. „Slyšeli jste už novinky z císařova dvora?“ Hrdlo se mi stáhlo, ale myslím, že si toho nikdo z nich nevšiml. Já je totiž už slyšel. Z první ruky. A štědře jsem za ně zaplatil. Stály mě přesně 300 denárů.