Dům, který si pamatuje – Kapitola 1 – dnes, Jakub

PROLOG – VRANJAK, 1962

Moře toho léta vonělo solí a spáleným rozmarýnem a Ivo si ho pamatoval přesně takhle až do konce života – ne proto, že by to léto bylo jiné než ostatní, ale proto, že bylo poslední, kdy ještě věřil, že jich bude nekonečně mnoho.

Bylo pět hodin ráno a slunce se ještě neodhodlalo, jestli vyjde, nebo si to ještě chvíli rozmyslí, a celý Vranjak vypadal jako fotka, kterou někdo vyvolal moc světle – domy bez barev, moře bez lesku, jenom obrysy a to slané, těžké ticho, které patří výhradně hodinám před svítáním.

Emil stál na molu s kufrem, který byl vždycky o kilo těžší, než měl být, protože do něj vždycky naskládal víc knih, než kdy přečetl. Tenhle rok to bylo pět knih a jedna z nich nebyla vůbec jeho – půjčil si ji od Iva a slíbil, že mu ji vrátí příští léto, což bylo asi to nejbláznivější zavazadlo, jaké kdy přes hranici pronesl: slib zabalený jako kniha.

Autobus na Split jel v šest. Bylo pět čtyřicet.

„Napíšu,“ řekl Emil.

„Víš, že to nemůžeš poslat na adresu penzionu.“

„Napíšu na tu druhou.“

Ta druhá adresa patřila poštovnímu úřadu tři vesnice dál, kam Ivo jezdil na kole jednou za dva týdny a sousedům to představoval jako zálibu ve filatelii – zálibu, kterou nikdo nezpochybňoval, protože Ivo byl typ člověka, o kterém si lidé raději mysleli, že má nudné koníčky, než aby se ptali dál.

Stáli tam, jak stávali už potřetí za tři léta, dost blízko na to, aby to vypadalo obyčejně, dost daleko na to, aby to nikomu nepřišlo divné, a mezi nimi byl ten prostor, který se za tři léta nezmenšil ani o centimetr, a přitom byl plnější než cokoliv, co Emil kdy zažil zblízka.

Loď na obzoru zatroubila. Nebylo to znamení, jen náhoda, ale oba sebou trhli, jako by to znamení bylo.

„Příští léto,“ řekl Ivo. Nebyla to otázka, ale znělo to jako jedna.

„Příští léto,“ řekl Emil.

Ivo se na něj díval tak dlouho, že by to u kohokoliv jiného vypadalo podezřele – dost dlouho na to, aby si toho všimla i stará Anita, co prodávala ryby, kdyby v tuhle hodinu už nestála za svým stánkem a nekřičela na syna, ať jí nese bedny – a pak řekl to, co si od té chvíle říkali každý rok, dokud jeden z nich nezemřel:

„Ještě jednu neděli.“

Nebyla to pravda. Neměli žádnou neděli navíc, autobus jel v šest a bylo pět čtyřicet pět. Ale byla to jediná lež, které si kdy oba dovolili věřit současně – a možná právě proto vydržela sedmatřicet let, dvě svatby, čtyři děti a jeden dům, který si Ivo v tu chvíli, s kufrem cizího muže mizejícím na konci mola, ještě vůbec neuměl představit jako něco, co by mohlo patřit napůl někomu jinému než jemu.

Emil nastoupil do autobusu. Ivo zůstal na molu, dokud prach za koly nezmizel za zatáčkou, a pak se otočil zpátky k domu, který ten den poprvé pocítil jako něco, co je příliš velké na jednoho člověka – pocit, kterého se nezbavil už nikdy, ani o šestatřicet let později, kdy podepisoval poslední vůli a nechal ten pocit konečně, potichu, rozhodnout za sebe.

KAPITOLA 1 – DNES, JAKUB

Cesta do Vranjaku trvala jedenáct hodin a tři dopravní prostředky a Jakub strávil posledních čtyřicet minut v taxíku, který zjevně naposledy viděl servis někdy za Titovy éry, přemýšlením, jestli existuje nějaký způsob, jak tenhle výlet zvládnout za den.

Neexistoval. To mu bylo jasné už z e-mailu od notáře, psaného tou zvláštní, uhlazenou byrokratickou češtinou, která dovede slovo „dědictví“ udělat stejně vzrušující jako daňové přiznání: Vzhledem k poloze nemovitosti a nutnosti osobní přítomnosti obou dědiců doporučujeme počítat minimálně s několikadenním pobytem. Několikadenním. Jakub si sbalil na tři dny, což se, jak se mělo brzy ukázat, stane jedním z několika rozhodnutí toho týdne, která se později budou jevit jako pozoruhodně naivní.

Máma mu nabízela, že pojede s ním – „aspoň na ty papíry, ať tam nejsi sám“ – ale Jakub odmítl, částečně proto, že práce nepočkala, částečně proto, že tahle cesta měla být rychlá, praktická, bez emocí, a máma u toho by znamenala rozebírat věci, na které nechtěl myslet o nic déle, než bylo nezbytně nutné.

Letadlo do Splitu bylo levné a plné turistů s nafukovacími kruhy a dětmi, které křičely přesně tou frekvencí, na kterou lidské ucho evidentně není stavěné, a Jakub strávil let čtením poznámek od notáře tak usilovně, že si je do přistání pamatoval skoro nazpaměť, což mu bylo k ničemu, protože žádná z nich nevysvětlovala, proč byl vůbec do celé té záhady zapletený.

Trajekt na ostrov odjížděl z přístavu, který páchl naftou a rybami, a plul dost pomalu na to, aby Jakub stihl vypít dvě kávy z automatu, obě stejně špatné, a sledovat pobřeží, jak se pomalu mění z betonových věžáků turistických resortů na něco staršího, řidšího, s kostelními věžemi místo bazénů a s ulicemi tak úzkými, že by se do nich žádný autobus nevešel.

Silnice skončila dřív, než skončila cesta. Taxikář – muž, který za celou jízdu neřekl víc než dvě slova, obě v chorvatštině a obě zjevně nadávky namířené proti jiným řidičům – to Jakubovi oznámil gestem tak lhostejným, že bylo skoro obdivuhodné, zastavil na kraji prašné cesty, vzal si peníze bez pohledu na bankovku a nechal ho stát s kufrem tam, kde se asfalt měnil v kamení a kamení se klikatilo dolů k moři.

„Tady dolů,“ řekl, ukázal prstem na cestu a podal Jakubovi pomačkanou vizitku s číslem napsaným rukou přes vytištěné, už nefunkční. „Kdybyste to náhodou přežil a potřeboval odvoz zpátky.“

Bylo těžké poznat, jestli to byl vtip.

Vesnice – pokud se tomu tak dalo říkat, protože Jakub napočítal necelou dvacítku domů – se rozkládala po svahu jako něco, co tam někdo neplánovaně vysypal a pak se rozhodl, že se to hodí. Bílé zdi, oranžové střechy, tu a tam palma, která vypadala, jako by se sem omylem zatoulala z jiné pohlednice. Vzduch páchl solí a rozmarýnem a horkým prachem a byl tak hustý, že se do něj dalo skoro zakousnout.

Kufr byl na kolečkách, což se ukázalo jako vtip, který si vesmír nachystal speciálně pro něj. Kolečka na kamenité cestě nefungovala o nic líp, než fungovalo cokoliv jiného v Jakubově plánu na tenhle týden. Posledních dvě stě metrů ho táhl v podpaží jako mrtvolu, zatímco se v duchu ptal, jestli existuje nějaká statistika o tom, kolik lidí zemře na infarkt kvůli zděděné nemovitosti, o které nikdy neslyšeli.

Cesta dolů vedla kolem zahrádek ohrazených kamennými zídkami, kde starší ženy v černém sledovaly jeho průchod s tou otevřenou, nezakrývanou zvědavostí, jakou mají jenom lidé, co znají svou vesnici tak dobře, že jakákoliv nová tvář je automaticky událost. Jedna z nich na něj něco zavolala chorvatsky, s úsměvem, který mohl znamenat cokoliv od pozdravu po varování, a Jakub jenom kývl a zamával, protože to byla jediná odpověď, kterou uměl bezpečně použít v jazyce, který neznal ani na základní úrovni.

Penzion Vranjak vypadal přesně tak, jak vypadal na fotce, kterou mu poslal notář – což znamenalo, že vypadal jako dům, který někdo třicet let miloval a pak na pět přestal. Bílá fasáda popraskaná jako stará mapa, okenice v barvě, která bývala možná modrá, možná zelená, teď hlavně vybledlá, a cedule nad vchodem, na které bylo jméno „PANSION VRANJAK“ napsané písmem, jaké se dnes už nikde nevidí – ručně, s péčí, kterou nikdo netiskne na objednávku.

Dveře byly pootevřené. Jakub zaklepal na rám a čekal, s tou zvláštní nadějí, že se nikdo neozve a on bude moct celou tuhle záležitost vyřídit telefonicky, z bezpečné vzdálenosti tisíce kilometrů, s právníkem po ruce a bez nutnosti dívat se někomu do očí.

Někdo se ozval.

Muž, který se objevil ve dveřích, měl na tričku skvrny od barvy nejmíň tří odstínů a výraz, jaký Jakub znal z vlastních zrcadel po rozchodech – výraz někoho, kdo se rozhodl být naštvaný dřív, než zjistí, jestli má proč.

„Vy budete Jakub,“ řekl tónem, jakým se obvykle konstatuje něco nepříjemného v žaludku.

„A vy Luka.“

„Tenhle kufr je vše, co máte?“ Luka nakoukl za Jakuba na cestu, jako by čekal, že se odněkud vynoří ještě další zavazadla.

„Řekli mi, ať počítám s pár dny.“

„To vám lhali.“

„Čekal jsem někoho staršího.“

„Já zase někoho vstřícnějšího. Takže jsme si to asi vyrovnali.“

Luka si ho chvíli měřil pohledem, jako by odhadoval, kolik váží kufr a kolik z toho je oblečení a kolik dobrých úmyslů. Byl vyšší, než Jakub čekal, s vlasy, které potřebovaly ostříhat už měsíc, a rukama, které vypadaly, jako by se celý život nezastavily u ničeho, co by se dalo dělat vsedě.

„Jel jste sem rovnou z letiště?“

„Rovnou z letiště, pak z autobusu, pak z trajektu, pak z tohohle taxíku, který bych rozhodně nedoporučil žádnému nepříteli.“

„To je Zoranův taxík. Jiný tu nemáme.“ Luka konečně ustoupil ode dveří – ne pozvání, spíš rezignace – a Jakub vešel do haly, která páchla čerstvou barvou a starým dřevem a něčím, co si zatím neuměl pojmenovat, ale co mu sevřelo hrdlo dřív, než věděl proč.

Byla to zvláštní směs: nová barva na starých zdech, opravené schodiště vedle rozpadající se lišty, jako by dům byl uprostřed operace, kterou někdo přerušil v půlce, protože došly peníze nebo síly, možná obojí. Recepční pult z tmavého dřeva, na kterém ležela otevřená kniha hostů – poslední zápis byl skoro rok starý. Za pultem regál s klíči, z nichž viselo jen pár, zbytek háčků zel prázdnotou jako vytržené zuby.

Za recepcí, pootevřenými dveřmi, Jakub zahlédl jídelnu s deseti stoly, z nichž byl prostřený jenom jeden, v rohu, jako by si ho Luka nechával pro sebe, a za jídelnou kus zahrady s citroníkem, který vypadal, že potřebuje víc péče, než mu kdo dokázal v poslední době věnovat, ale přesto nesl pár tvrdohlavě žlutých plodů, jako by odmítal vzdát se, i přes všechny důkazy, že by možná měl.

„Kolik pokojů tu vůbec je?“ zeptal se Jakub, hlavně proto, aby vyplnil ticho, které se mezi nimi rozprostíralo jako třetí osoba v místnosti.

„Dvanáct. Fungujou tři.“ Luka to řekl bez sebelítosti, jenom jako fakt, který uvádí na pravou míru. „Byli jsme penzion pro turisty dvacet let. Poslední tři roky jsme spíš… projekt.“

„Proč jenom vy? Nemáte rodiče, co by pomohli?“

„Táta zemřel, když mi bylo dvacet. Máma žije ve Splitu, nesnáší moře, což je vtip, se kterým žiju celý život a nikdy jsem ho úplně nepochopil. Takže jsem tu jenom já.“ Luka to řekl bez sebelítosti, věcně, jako by mluvil o počasí, ne o vlastní samotě, kterou z toho Jakub i tak jasně vycítil.

Na zdi vedle recepčního pultu visela černobílá fotka v levném plastovém rámečku: dva mladí muži na molu, jeden se smál tak, že přimhouřil oči, druhý se díval na něj a ne do objektivu. Jakub si jí sotva všiml – měl důležitější věci na práci, třeba zjistit, jak rychle se dá tenhle dům prodat, aniž by musel dalších pět minut mluvit s mužem, který se ho očividně rozhodl nesnášet od první vteřiny.

„Pokoj máte nahoře,“ řekl Luka a otočil se k schodišti dřív, než Jakub stihl říct, že žádný pokoj nepotřebuje, že tu bude nanejvýš tak dva dny, tři, když bude notář loudavý, a že spát tu rozhodně neplánuje.

„Nepotřebuju pokoj.“

„Potřebujete. Trajekt zpátky na pevninu jede v šest ráno a v šest večer, a vy jste přijel v půl čtvrté odpoledne, takže buď tu pokoj potřebujete, nebo budete spát na tom molu, na kterém stojí ta fotka.“ Luka se ani neohlédl, aby zkontroloval, jestli jej Jakub sleduje. „Doporučuju pokoj.“

Schody vrzaly na každém druhém schodu tak systematicky, že to musel být buď zázrak konstrukce, nebo záměr – jako by dům chtěl, aby každý, kdo jím prochází, věděl přesně, kde se nachází, i potmě.

„Kdy jste to tu naposledy natíral?“ zeptal se Jakub, hlavně proto, aby něco řekl.

„Před třemi týdny. Než jste napsal, že přijedete.“

„Napsal jsem před dvěma dny.“

„Přesně.“ Luka otevřel dveře do pokoje, který voněl čerstvou barvou přes otevřené okno a starým dřevem pod ní, a Jakub pochopil, že tohle je odpověď na otázku, kterou nepoložil: Luka tu tři týdny maloval dům, který možná bude muset za měsíc prodat cizímu člověku, protože i zoufalá láska k domu se dá vyjádřit štětcem.

Pokoj byl malý, ale čistý, s postelí, která vypadala starší než oba dva dohromady, a oknem, které mířilo přímo na moře – výhled, za který by v Praze člověk platil dvojnásobek nájmu.

Na nočním stolku stála lampa bez stínítka a na zdi obraz plachetnice namalovaný někým, kdo se s perspektivou nikdy úplně nespřátelil, ale barvy zvolil tak přesně, že to nevadilo. Jakub položil kufr na postel, rozepnul ho napůl a pak si to rozmyslel – vybalování znamenalo přiznat, že tu zůstane déle než na noc, a na to ještě nebyl připravený, i když fyzicky už tam stál s otevřeným kufrem a nic jiného mu nezbývalo.

„Notář říkal, že stačí podepsat pár papírů,“ řekl Jakub. „Myslel jsem, že to zvládneme za den, možná dva.“

„Notář vám taky asi neřekl o klauzuli.“

„O jaké klauzuli?“

Luka se konečně otočil a podíval se na něj s výrazem někoho, kdo si tuhle větu připravoval celý týden a teď si ji vychutnává o něco déle, než bylo nutné.

„Děda nechal dům napůl vám, napůl mně, ale ne bezpodmínečně. V závěti stojí, že se o něm musíme rozhodnout společně – prodat, nebo ne – do konce srpna. Oba. Písemně, u notáře, oba podpisy na stejném dokumentu.“ Odmlčel se. „Jinak jde dům automaticky do dražby a nedostane z něj ani jeden z nás ani cent navíc oproti tomu druhému.“

„To je…,“ Jakub hledal slovo, které by vystihlo přesně tu směs pobouření a nevěřícnosti, kterou cítil, „to je šílené. Kdo píše takovouhle podmínku do závěti?“

„Muž, co měl očividně cit pro drama, který jsem po něm nezdědil,“ řekl Luka. „Nebo muž, co věděl přesně, co dělá, a věděl, že jinak byste se sem vůbec neobtěžoval přijet.“

„To je urážlivé.“

„To je taky pravda, ne?“

Jakub na to nenašel odpověď, protože byla.

Jakub se posadil na postel, která zavrzala stejným tónem jako schody, jako by celý dům mluvil jedním hlasem.

„To znamená, že tu musím zůstat do konce léta.“

„To znamená, že tu musíme zůstat do konce léta oba.“ Luka zněl, jako by ta věta chutnala hůř jemu než Jakubovi. „Developer, co má zájem o pozemek, čeká na svůj termín taky. Nabídka platí do konce srpna, pak si to prý rozmyslí a půjde jinam. Takže ano. Vítejte ve Vranjaku, pane Vávro. Doufám, že máte rád léto.“

Jakub vytáhl telefon, aby zavolal svému příteli Radkovi, který dělal v realitách a uměl by mu za pět minut po telefonu vysvětlit, jak rychle se dá tohle celé vyřešit – a zjistil, že telefon ukazuje jednu čárku signálu a nápis, který nevěstil nic dobrého: Žádná služba.

Zkusil to ještě ze zahrady, pak z okna pokoje, pak, v návalu zoufalství, i ze střechy verandy, kam vylezl po žebříku, který tam Luka nechal opřený, s telefonem nataženým nad hlavou, jako by tím gestem mohl přesvědčit satelit, aby si ho konečně všiml.

„Signál chytíte akorát na molu,“ poznamenal Luka, jako by to bylo úplně samozřejmé, „a jenom když je vítr od jihu.“

„To myslíte vážně?“

„Vítejte ve Vranjaku,“ zopakoval Luka a poprvé od chvíle, kdy se potkali, v tom bylo něco, co se dalo skoro nazvat pobavením.

I tak si na střeše napsal aspoň zprávu Radkovi, i když věděl, že se neodešle, dokud nenajde ten kýžený vítr od jihu: Jsem na chorvatském ostrově, zdědil jsem půl rozpadlého penzionu po dědovi, o kterém jsem nevěděl, že existoval, a musím tu zůstat celé léto s chlapem, co mě nesnáší. Jinak v pohodě. Uložil ji jako koncept a slezl zpátky dolů, s pocitem, že tenhle výlet bude vyžadovat mnohem víc humoru, než s jakým původně počítal.

Sám pro sebe, když Luka odešel dolů dokončit prkna na verandě, si Jakub sedl na postel a otevřel kufr, ne aby vybalil oblečení, ale aby zkontroloval, jestli tam ještě je – malá dřevěná krabice, kterou si přibalil v poslední chvíli, skoro proti vlastní vůli, a kterou neotevřel od chvíle, kdy mu ji před rokem předal notář spolu se zbytkem dědovy pozůstalosti. Na víku bylo dědovo písmo, vybledlé, ale čitelné: Jakubovi, až bude čas.

Notář mu ji tenkrát podal spolu s obálkou dokumentů a řekl jenom, že „pan Vávra si přál, abyste ji dostal po pohřbu, ne dřív,“ což Jakubovi přišlo zbytečně teatrální na muže, který za svého života nikdy neřekl jednu zbytečnou větu navíc. Jakub tehdy krabici otevřel natolik, aby nakoukl dovnitř – víc dopisů, možná deník, něco popsaného – a hned ji zase zavřel, s tou instinktivní obranou, kterou používal na všechno, co vypadalo, že by to mohlo bolet víc, než na kolik měl zrovna náladu.

Čas ještě nebyl. Jakub krabici zavřel zpátky do kufru, jako to udělal už dvanáctkrát předtím, a řekl si, že na tohle bude mít čas později – v Praze, v klidu, ne v cizím domě s cizím mužem za zdí, který ho evidentně nesnášel a teď s ním navíc bude muset strávit celé léto.

Za oknem křičeli rackové a moře dělalo ten zvuk, který dělá jenom v podvečer, a Jakub si pomyslel, že přijel na tři dny a vypadá to, že odjede až v září – pokud vůbec, a pokud s ním do té doby ten naštvaný muž s barvou na tričku nezatočí sám.

Usnul dřív, než stihl rozbalit víc než zubní kartáček, s telefonem položeným na hrudi pro případ, že by signál zázračně ožil, a s tím zvláštním pocitem, že první den v cizím domě, plném cizích lidí a cizích pravidel, byl zvláštně unavující způsobem, který nemá nic společného s jedenácti hodinami cestování, a všechno s tím, kolik nových věcí se do jednoho odpoledne vměstnalo.