Filtr povídek

Ten podvečer byl poklidný a nic nenasvědčovalo nečekanému dramatu, Robin už byl taky z práce doma, když před naším domem zabrzdilo auto. Nahlédl jsem přes okno a viděl připlešlého, lehce obtloustlého chlápka, jak se sune z auta ven a z druhé strany zřejmě jeho manželka. Zezadu se z auta soukal Honza, skleslý a tvářil se, jako když má jít na popravu. To už mi došlo, kolik uhodilo, jen jsem zavolal na Robina, že tu máme nečekanou a asi nepříjemnou návštěvu, a už jsem slyšel bušení na dveře.

André si všiml hned dvou velikých fotografií nahých chlapců z každé strany gauče. Byli v takovém nakročení. Nebylo vidět vše, jen malá část. O to působili vzrušivěji. Že by spřízněná duše? Hugo zachytil jeho pohled. „To jsem tak blbnul s jedním sochařem, co dělal akty, ale nejsem žádnej umělec. Taková památka. Dáme třešňovici, nebo meruňku?“ „Třešňovici jsem nepil.“

„Tak tohle je zase moje království,“ ukázal Marek v hale, která je přivítala nevětraným vzduchem. „Měl bys sem občas zajet aspoň vyvětrat,“ rozhlížel se Vilém po místnosti, která byla uprostřed domu, a tedy přirozeným spojovacím uzlem do dalších částí. „Nezouvej se, venku je sucho,“ řekl Marek, když se Vilda snažil zout, a hned pokračoval s popisem svého království, „není to tak velké jak u tebe, jen 2+1, ale mně to stačilo. Původní schody, dnes komora, záchod, koupelna, ložnice, obývák a kuchyně.“

Moc si chlapce neprohlížel, ale vypadal dobře. Udělá kávu, až přijde, a u zákusků si ho lépe prohlédne. A naváže řeč. Sice ho hned napadlo, jak by bylo krásné, kdyby takový plaváček ze druhé strany byl i jako on. Ale zázraky se nedějí. Může být rád, že svůj vyhazov tak ustál. Tak mu přece jen hlavou prolétli jeho bývalí. Že je jiný, to na něm první zjistily sestry. Ještě dřív, než si svoji orientaci přiznal. Strach byl větší než začínající touha. Až na výšce se sblížil s jedním asistentem, ne ovšem od nich, ale se sinologem. Oba tak trochu koketovali s tenisem. Jednou na sebe vyšli. Pak se šli sprchovat, kde nikdo nebyl. Vzájemné pohledy.

Vilém pomalu zkoušel chůzi bez ortézy. Přecházel přes ordinaci tam a zpět pod bedlivým Markovým dohledem. „No vidíš, už jsi skoro vyléčen,“ radostně oznamoval fyzioterapeut pacientovi. „Ale pořád se bez té ortézy bojím chodit,“ přiznal smutně Vilém, „mám strach, aby mi ta noha v nepravou chvíli nevypověděla službu a já sebou někde neseknul.“ „Tak choď s francouzskou holí,“ poradil Marek, „když budeš cítit, že ta noha nefunguje, opřeš se a získáš další opěrný bod.“ „Dyť budu vypadat jako starej dědek.“ „Ale jdi ty,“ culil se Marek, „aspoň bude moci ten tvůj průvodce Romeem a Julií pošťuchovat herce na jevišti.“

Život šel dál, v domě jsem měl pocit, že zde pořád někdo chybí, ale bylo to tím, že jsem pořád někde naše viděl, ale postupně jsem si zvykal. Na druhou stranu, mít v domě dva puberťáky znamená značné oživení a značný rozruch po domě. Buď hrála nahlas hudba, což mi spíše dělalo radost a s Fildou jsme se občas oddávali společnému, na výsost falešnému zpěvu. Když neřvala hudba, řvala televize nebo zvuky her z kompů.

Nyní se usmál taky, jen lehce a pohladil ho po tváři. Hebká pokožka hřála, chtěl ji ochutnat polibky, ale potlačil tu touhu a začal knoflíček za knoflíčkem rozepínat jeho košili. Pomaličku odhaloval jeho bledou kůži, až spatřil malé bradavky. Lehce, jen jakoby mimoděk po nich přejel prsty a fascinovaně pozoroval, jak reagují na ten letmý dotyk. Edovi se na pažích objevila husí kůže, téměř neslyšně vydechl a spokojeně přivřel oči.

„Vildo, Vilímku můj, vzbuď se,“ skoro brečel Marek, když držel zmítajícího se Viléma v náručí. Dnes se Vilda svého snu držel velmi pevně, a ne a ne se probudit. „Trápíš se kvůli mně a já nevím, jak ti to mám říct, pomoz mi trošku.“ Vilém se náhle uklidnil, ale spal dál, dnes se Markovi nepodařilo ho probudit. Marek Viléma nepustil, nedovolil mu, aby se vrátil ke své noční můře. Zato v Markově hlavě se jedna noční můra začala usazovat. Červík, který mu šeptal: „Čím déle to budeš tajit, tím víc bude trpět a tím horší to bude mít následky.“

Prichádzam do čakárne urológa v trnavskej poliklinike. Sedí tu možno desať mužov rôzneho veku. Sadnem si bokom od dverí ambulancie, kde sú ešte voľné dve stoličky. Aj by som si zdriemol, ale je tu cítiť ten nepríjemný nemocničný zápach. Ten si pamätám ešte z mladosti, keď som bol na Prednej Hore za mojím kamarátom Andrejom. Hrozná spomienka. Tak iba zatvorím oči, hlavu opieram o stenu a uvažujem nad tým, ako mi bude asi znovu doktor strkať tú nepríjemnú štipľavú tyčinku do dierky na penise. Už som to raz zažil. Aj teraz mám podobný zápal, vtáka ako v ohni, rezavú bolesť pri močení. Zrazu sa ozve škripotavý zvuk dverí. Vchádza mladý štíhly chalan, biela šiltovka, pod ňou hrdzavá ofina. Posadí sa vedľa mňa, malý ruksak si položí do lona. Tichým hlasom sa spýta, kto je posledný na rade.

Následující dopoledne bylo pro mě utrpením, seděl jsem v lavici ve škole a jenom myslel na to, co se stane odpoledne. Minuty se táhly a já každou chvíli měl v kalhotách pěkně těsno. Nakonec jsem to přežil bez toho, aby si někdo něčeho všiml, a hned jak skončila výuka, tak jsem spěchal domů se připravit na odpoledne. Zkontroloval jsem zprávy od Milana, udělal si hygienu a vyrazil vstříc dobrodružství. Cestou mě ale začaly napadat různé myšlenky, že bych to vlastně neměl dělat a radši bych se měl otočit a jít domů. Ale něco uvnitř mě mě táhlo dál, až jsem stál pod Milanovým domem. V rychlosti jsem mu napsal, že čekám dole, a téměř okamžitě mi odepsal, že jde dolů. V ten moment se mě zmocnila panika, chtěl jsem utéct, ale Milan byl rychlejší.

Robinovi se firma skutečně rozjela a to takovým tempem, že i já, který byl v tomto směru optimista, jsem byl překvapený, jaký byl zájem. Zpočátku to byly zakázky v rámci okresu, pak už jezdil v rámci kraje a jednu zakázku měl až na Vysočině. Po roce jsme tak stáli před dalším rozhodnutím, Robin přestal stíhat, i když pracoval od rána do večera i přes víkendy. Byl chudák zmordovaný, což si vybralo daň na našem společném životě.

Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad. Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.

„V dzedovim lodnim kufru jest šicko.“ Vzpomněl jsem si na nezajímavý dědův lodní kufr, plný ještě méně zajímavých papírů. Tak jsem to bral, když jsem byl malý kluk a snil o tom, že je v něm nějaký poklad pirátů. Vypadal totiž tak, jako to ukazovali ve filmech, ale byly tam pro mne jen nezajímavé papíry.