Filtr povídek

Věděl jsem, co jsem chtěl. Bylo to docela riskantní. Nemuselo by se to vyplatit a mohl bych skončit na krchově. Kdo ví, co ta nadržená zvěř bude se mnou dělat. Já to však chtěl taky. Tančíc jsem se vzdálil od okraje, abych se později přiblížil o to ještě víc. Velice jsem dbal na to, aby můj tanec byl co nejvíce dráždivý. Takhle jsem to udělal několikrát. Bylo úchvatné je sledovat, jak jim vadí, že se vzdaluji, a pak tu nadrženou radost, když se blížím.

Na křižovatce cest tu stojí malý dřevěný přístřešek, taková bouda, jen takový stan, ale ze dřeva. Tak akorát, aby se do něj vešel bytelný stůl a dvě lavice. Tady se dá počkat, dokud se nepřežene ten nejprudší déšť. Vešel jsem dovnitř a shodil batoh a pláštěnku. Ticho. Jen tiché šumění deště. A kroky. Před boudou se objevil kluk. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Byl štíhlý, vysoký. Žádný šampion, ale hezký, normální kluk. Měl dlouhé, tmavé, rovné vlasy, které spadaly na jeho mužná ramena a rámovaly oválný obličej s hezky tvarovaným nosem. Docela hezký kluk, blesklo mi hlavou.

"Matyáši, znáš muj pohled na všechno to slavení svátků, narozenin a dalších milníků, co nám vždycky řikaj, že je zase další rok v kýblu a my jsme neuďáli naprosto nic, co by po nás jednou zustalo," zkoušel jsem se bránit, když začal nalíhat, jak teda vyřešíme našeho Valentýna. Heh… Našeho Valentýna?! "Hele, spali jsme spolu," přeháněl Matyáš. "Tančili jsme spolu na plese. A důkaz, jak tě mám rád, nosim na srdci. Nevim jak ty, ale pro mě to je jako vztah," dorážel i přímo v hodině.

Ach jo, to jsem zase položil otázku. Dominik byl chvíli zticha a nic neříkal, jen koukal do blba. Tak mě napadlo, že ho trochu rozveselím. Odložil jsem sklenku a přiblížil se k němu blíž. Až když se můj nos dotýkal jeho tváře, jako bych ho chtěl políbit, jsem řekl: „Zapomeň na to, jestli si pamatuješ, před tím v předsíni jsme měli něco rozdělaného.“

Hodím Vojtovi míček. Nemám moc rád psy, ale tenhle je jinej. Takovej trochu jako Sebastián. Jaký pán, takový pes… možná. Šli jsme dozadu k rybníkům. Slunce už pomalu zapadalo za vodní hladinu. Všude byly červánky a já se cítil šťastný. Sebastián se smál, Vojta pobíhal kolem a vrtěl ocasem.

Lykan ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, nahý. Sebastian sledoval jizvy na jeho těle. Mnohé z nich dokázal identifikovat. Kousnutí a škrábance od upíra poznal bezpečně. Množství jizev ho udivovalo, nemohl to úplně posoudit, nevěděl, kolik jizev z bojů by měl, kdyby nějaké měl. Po zhojení zranění nezůstane upírům žádná jizva. Snadno se tak pozná čistokrevný od proměněného.

Lukas vrávoravě vykročil a málem upadl. Opřel ho tedy o sebe a vedl halou ke schodišti. Na schodech se Lukas zapotácel a málem je strhl oba. Elstar ho zachytil a prostě vzal do náruče. Kolem krku se mu ovinuly dvě hřejivé ruce a Lukasova tvář se přitiskla k jeho krku. Šimral ho svým dechem a vlasy se neposlušně toulaly na rameni. Když vyšel po schodišti, zahnul ke dveřím pokoje, loktem otevřel dveře a vstoupil.

Obraz mladíka, který sedí v interiéru u stolu, přičemž za ním jsou vidět otevřené dveře do další místnosti. Ruku položenou klidně na stole, dívaje se zádumčivě z obrazu. Takové ty oči, které vás sledují, ať jste kdekoli v místnosti. Světlé vlasy po ramena. Tmavý, začernalý obraz. V rohu obrazu nejasný nečitelný erb a nápis. Adamovi se s obtížemi podařilo přečíst: AETATIS SUE XXI. Takže portrétovanému bylo dvacet jedna let. O rok starší než Adam.

Se sestrou jsme vždycky měli zakázáno se k rašeliništi i jen přibližovat, takže nás samozřejmě lákalo. Ta oka vody, ostrovy rašeliníku, sem tam zakrslá břízka. A nejhezčí to bylo, když se nad slatí lehce převalovala mlha. Bylo to jak romantická pohádka. Zastavil jsem se a koukal na slať. Ve sluníčku vypadala klidně a nevinně. Vzal jsem větší kámen a hodil jsem ho na kus, co vypadal jako cestička. Dopadl s mlasknutím a hned se začal potápět. Zavřelo se za ním bahno se zvukem, který zněl jako zoufalý povzdech.

Lehká, stále ještě letní oddechovka. S Petrem jsme si od začátku vcelku sedli a on, v rámci utužení našeho přátelství, chodil po pokoji jen triku a trenkách. Ale spíš se chtěl jen předvádět. Ještě když se vrátil z koupelny jen v triku a ručníku, chvilku jsme si povídali, sedíce každý na své posteli.

Probudily to hlasy. Skupinka chlapců se dostala do podzemí. Přelezli mříž u vchodu a vydali se pátrat do hloubi. Nadšené hlásky, světelné kužele baterek, které objížděly zdi. Nic z nich necítilo. A přece – jeden, jeden by mohl být vhodný! Otestovat. Rozlétlo se to proti němu. „Fuj, strašně mě tu zamrazilo!“ vykřikl chlapec a chytil se za hrudník. Už vědělo – miluje svou matku, která jeho a otce opustila. A vědělo už, jak matka vypadá. Teď útok… Nikdo z chlapců si nevšiml v postranní chodbě malého víru prachu, který začal rotovat a zvedat se jako vzdušný čertík.

Přikročil ke mně blíž a zase si hrál s mými bradavkami. Jako by je zkoumal. Hnětl je, mačkal je, tahal za ně. Pak sjel svou rukou níž a začal prozkoumávat můj rozkrok. Nejprve si vzal do parády moje koule. Vzal je do ruky a hnětl je. Jako kdyby zkoumal jedno varle po druhém. Pak zapojil i druhou ruku, kterou si koule pod mým pérem "zaškrtil". A druhou rukou je začal lehce mačkat, hníst a tahat. Zaklonil jsem hlavu a lehce sténal. "Děkuji, pane. Děkuji, pane."

U přechodu jsem zastavil, auto, které přijíždělo, zabrzdilo. Pokývl jsem hlavou, jako že děkuju, a rozběhl se po přechodu. „Petře, stůj!“ zaslechl jsem výkřik, někdo mě chytil za rameno a strhl zpátky. První auto mě pustilo, druhé, které ho předjíždělo, by mě smetlo, kdyby mě někdo nestrhnul zpátky. Rozklepala se mi kolena, musel jsem se opřít o sloup. Kdo mě vlastně stáhnul zpátky?