Filtr povídek

Zůstává přesně na kraji, vevnitř, ale ne dost vevnitř. Jako když někdo zůstane stát ve dveřích a není si jistej, jestli může jít dál. A všichni na něj čuměj a čekaj, co bude. Znervózňuje je to. Mě taky. Buďto pojď dál, nebo padej. Ale tohle – to je ta nejnesnesitelnějí a nejvíc vzrušující pozice ever. Klepu se jak ratlík a nos mi k tomu volizuje vysokej hnědej ridžbek.

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

Jel jsem z práce. Vystoupil jsem z metra a šel na stanici autobusu. Postávám a podíval jsem se na světelný displej, který ukazuje čas. Datum, přeskočilo to na čas – sedmnáct třicettři, pak teplota – koukal jsem: -0°C. Mínus nula. Záporná nula, co to je za blbost? Prateta by z toho určitě už odvozovala pánbůhvíco.

„Tebe som už stokrát povedal, že ešte raz to urobíš, tak z teba vymlátim dušu, ty neschopný dement vyjebaný, nie si mi tu na nič, nie je z teba žiaden úžitok, si obyčajný kus hovna, čo sa dokáže len voziť po mladých a honiť si na nich kokot a masírovať si na nich ego, lebo žiadne nemáš, ty osratá piča! No poď, fajči mi môj kokot, ty sráč, ukáž, či aspoň to vieš poriadne!"

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

Ráno nás vzbudilo zazvonění Bertova telefonu. Nátáhl se pro něj: „Ano? Jo, ani nevim… Tak jo, dobře, měj se!“ „Kdo to byl?“ „Věrka. Nedostane se do práce, nic nejezdí, je sněhová kalamita.“ Vyhrabal jsem se zpod peřiny a šel se podívat k oknu. To, co padalo z nebe, to nebyly vločky, to byly snad vatové chomáčky. Sníh už skoro po okno. „No jo, jsme tu zachumelený jako Broučci! Co budeme dělat?“

Sebastian se na něho díval a v mysli se mu objevila klečící Liem, čekající, až ji odvede k Levanovi. Je to pár dnů, co se s ní setkal, teď mu to přijde neskutečně dávno. Liem, Nela, kdo ještě zemře kvůli tomu, že se zamilovali. Sledoval vlkodlaka před sebou.

Sundávám si tuniku, protože jsem se tou fyzickou námahou docela zahřál. Navíc nevidím důvod, proč zůstávat oblečený. Usměju se na otroka, který třeští oči na můj velký ohon, stojící jako svíce a pěkně objemné koule. Jsem na svou výbavu patřičně hrdý a dělá mi dobře, jak toho chlapečka zaujala. Brzo se s ní osobně seznámí, ale to ještě neví, anebo jistě doufá, že tak daleko jeho trest nedojde. Netuší ale, že veškeré bití bude jen začátek toho, co pro něj chystám. Jeho trestem nebude jen seřezaná zadnice, ale něco úplně jiného, lepšího.

Petr měl dlouho do noci o čem přemýšlet. Co se mu to Carli snažil říct? Co chtěl říct tím, že miloval svého přítele? Což může muž milovat muže? A smí se něco takového? A flétna z jadeitu… Pokud to není hudební nástroj, co tedy? Myslel tím slovem pán snad…?

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

Jaký to je kouřit řidiči za jízdy? Hele, řeknu vám, že skvělý! Neumí to sice tak dobře jako zmrdík (asi když je přece jen kluk, tak prostě ví, jak vykouřit jinýho borce), ale tak na holku, ne moc zkušenou, dost dobrý. A hlavně v tý asi sto desítce to mělo ten pravej říz! Normálně… úplně jinej rozměr kuřby!

Mnu jeho ruku. Bavím se tím, jak s ní občas škubne a snaží se mě načapat při nepozornosti. Renata už mírně přiopilá mi vypráví svůj životní plán. Předstírám, že ji zaujatě poslouchám, ale přitom neustále pozoruju Daniela, jak těká očima kolem sebe. Jak je nervózní, co kdyby náhodou někdo z těch přiopilých puberťáků zpozoroval, že se tu jejich bývalý třídní drží za ruku s chlapem.

Tri aplikácie a dve zoznamky a aj tak som nedokázal zohnať dosť chlapov pre jeho vysnívaný grupák. Ale na druhú stranu, to, čo sa mi podarilo na poslednú chvíľu, tiež nebolo na zahodenie. Ozvali sa štyria chalani, z ktorých iba jeden nebol istý na sto percent. Ten nakoniec ani nedošiel. Ostatní traja prišli načas.