Filtr povídek

Už od začátku března jsme, když jsme vařili něco z vajec, vajíčka ze skořápek vyfukovali. Bylo jich docela dost. Přemýšlel jsem, jestli je mám nějak obarvit, ale pak jsem si řekl, že je nechám normálně hnědá a bílá. Přivázal jsem je na barevné mašličky a na Modré pondělí jsem je navěšel na jablůňku, kterou máme před vchodem na statek.

Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“

Skončili jsme v pohodlí jeho postele a já poprvé zažíval opačnou roli. Vždycky jsem byl já tím, koho šukali do zadku, a mne ani nenapadlo, že by to někdy mohlo být jinak. Jenže Górdan se mi sám nabídl a já nemohl odmítnout. Vzal jsem si lahvičku s lubrikantem, který byl připravený na nočním stolku. Byl si tedy jistý, že budu souhlasit, napadlo mne a sám pro sebe jsem se usmál. Tak mu tedy ukážu, co umím.

Konečně padla zelená. V polovině přechodu Marek sundal brýle. Nevnímám zatím detaily, na ty bude čas vzápětí. Usmívám se, protože je všechno v pořádku. Co mi to teda ten jeden mizernej ničema před obědem psal. Napřáhl jsem ruku a naše 'čtyři vteřiny' se odvíjejí. "Čau Marku!" "Kubo!" třese se Markovi brada a můj mozek teprve zpracovává vjem jeho úplně do ruda prokrvených očí. "Promiň," a než vůbec stačím cokoliv, Marek mě objal. Ne milenecky, ale pevně. Jako by se vrhl sevřít kandelábr. Krátký pevný stisk. A hlesl: "Chtěl jsem přijít."

„Zrychli, to už se nedá vydržet,“ skučím mezi vzdechy, jenže Marc to vidí jinak. Zase mi trochu pohoní ocas, ale přiráží furt pomalu. Mučí mě a já zatínám prsty do těch nažehlenejch srdíček. Snažím se ho přirážením donutit k tvrdýmu rychlýmu finiši, ale on se nenechá vyvést z klidu. Nemám představu, jak dlouho si se mnou takhle hraje, ale připadá mi to jako věčnost. Pomalu dovnitř, chvilku počká a stejně pomalu ven, že ho skoro vytáhne.

Už víckrát jsem se zabýval tím, co budu dělat, až můj výcvik skončí a já budu moct tábor opustit. Přemýšlel jsem, jestli si ještě dokážu představit život bez mého instruktora, jestli bych se mohl vrátit k obyčejným heterosexuálním vztahům, anebo si v Irsku najít milence. To se ale nezdálo tak jednoduché, jak to vypadalo, protože spousta lidí měla náboženské předsudky a v konzervativní katolické společnosti byli homosexuálové tvrdě pronásledováni a diskriminováni. Jako nejjednodušší řešení se zdálo mé setrvání v táboře, jenže to bohužel nebylo možné.

Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz. Vstávám, pořád nahej. A zase. Teď už určitě. Vzlyknutí. Vydávám se podél břehu a koukám po skalách, vodkaď přišlo. A potřetí. Támhle! Bloudim vočima po zešeřelý skalní stěně, ale nic než černej kámen rozlámanej do tisíce hrotů a zářezů. Pak mi to dojde. Vodraz.

Nejdřív bych ale upozornil, že pokud ten deník svíráš v rukou a chystáš se ho teď hned vyhodit, nedělej to. Přerušil bys totiž řetězec lidí, kterým je tento deník určený. Přerušil bys řetězec lidí, kteří jsou důvody, proč můj život skončil. Ano…, pochopil jsi správně. Pokud ten deník držíš v ruce a ten před tebou dodržel pravidla, pak jsi jeden z příběhů, které mě připravily o sílu.

Zíral jsem na něj a mráz mi běhal po zádech. Bylo mi jasné, že zažiju něco nepředstavitelného a že se mi to nejspíš moc líbit nebude. V prvním okamžiku jsem měl sto chutí se otočit a zdrhnout. Byl to takový šílený iracionální impuls. Přitom jsem věděl, že dveře od bytu jsou zamčené a ven se prostě nedostanu. Navíc pokusem o útěk bych si všechno jen zhoršil.

Měl na rukou chirurgické rukavice a počínal si nesmírně opatrně a jemně. Kdyby to šlo, vrněl bych blahem. Ležel jsem na břiše, ruce a nohy doširoka rozhozené a užíval si dotyky hojivé chladivé mastičky na vnitřní straně stehen, na varlatech, mezi půlkami i na celé zadnici a pak nahoru po páteři na záda. Když byl ošetřovatel hotov, přikryl mi natřená místa gázou a pomohl mi se otočit, aby mohl pokračovat na přední straně mého těla. Ochotně jsem pokrčil a roztáhl nohy, aby se svýma rukama dostal do každého záhybu, do každého místečka a slastně jsem zavřel oči.

Dva dny to při zmatku ve službě zvládám, i když pokaždé, když jsem v Memorialu, mám sto chutí vyběhnout nahoru a navštívit ho. Pak si ale v duchu nafackuju, že jsem trapnej idiot, a kašlu na to. Třetí den mám ale volno a jako na potvoru mě osud, nebo mý podvědomí dovede přímo k nemocnici. Nedá mi spát! Pořád ve snech vidím ty jeho kolouší hnědý oči a vlnitý polodlouhý blond vlasy. Aspoň ho navštívím a popřeju mu hodně štěstí, protože přát mu zdraví nemá smysl.

Borce tohle jeho podřízený škemrání očividně pořádně bere, a tak ho chytá za boky a začíná zase celkem nepravidelně přirážet. Divim se, že mu ještě takhle nalitýmu vůbec stojí, ale asi je to na dlouhou dobu jediný šukaní, který si může pořádně užít. Zmrdík už zase heká jako o život, vychází mu svým zadkem vstříc s teď už jasným cílem nechat ho pořádně se vystříkat. Vypadá to, že borec vůbec neprotestuje a tluče to do něj, seč může.

Pár tahů rukou po mém ohonu a k tomu dráždění mé prostaty a já stříkal snad až do stropu a v obrovských křečích. Orgasmus se přeléval mým tělem jako obrovská příbojová vlna a já ho díky zavázaným očím prožíval mnohem intenzivněji. Po několika dnech abstinence jsem konečně cítil úlevu a připadal si jako v sedmém nebi. A vzápětí jsem ucítil pár tvrdých přírazů, zaškubání údu hluboko v mém nitru a instruktor byl hotov také.