Otevřel jsem oči a viděl ho, jak se sklání. Naše tváře se přiblížily, Jony pootevřel rty a bylo jasně vidět, že chce ochutnat to, po čem už roky touží. Pro Kristovy rány, byl tak nádherný, mohutný a svalnatý. Ve světle z lamp od nočních stolků se mu leskla jeho nahá majestátní hruď, vlhká – a to nejspíš hlavně protože byť já jsem byl ve stresu, on musel být taky, a hlavně tu bylo najednou neskutečné horko.
Odpoledne Dan stál před kinem o pár minut dřív. Nervózně koukal na mobil a přemýšlel, jestli to není celé jen hloupost. V tu chvíli se vedle něj objevil Tomáš. „Čekáš dlouho?“ usmál se. „Ne, právě jsem přišel,“ zalhal Dan a rychle schoval mobil. Šli koupit lístky a popcorn. V sále si sedli vedle sebe, trochu blíž, než bylo nutné. Film začal, ale Dan se nedokázal soustředit. Vnímal jen to, jak má Tomáš ruku položenou na opěrce, skoro se dotýkali. Po chvíli se jejich prsty lehce střetly. Oba na okamžik ztuhli. Tomáš se na Dana podíval a tiše se usmál. Dan cítil, jak mu hoří tváře, ale ruku nestáhl.
Uběhlo dalších pár let a náš život byl naprosto poklidný. Přesně takový, jaký jsme si ho na stará kolena vysnili. Vše, co bylo třeba, jsme si na stáří vybudovali tak, aby nás nic nezaskočilo, byli z nás hrdí dědečkové, pyšně jsme vozili kočárek s Evkou a Vašíkem po Vojkově, a když je Libor přivezl k nám do Záboří, tak jsme obvykle jezdili ve třech s Kaká, někdy se k nám přidala Petra nebo Šárka nebo obě. Později, když děti povyrostly, tak jsme je brávali po naší vlasti, chodili s nimi do lesa a učili je poznávat přírodu.
Stárli jsme. Uplynulo pár let, kdy Robin částečně předal firmu Liborovi, a ten nám dělal jenom radost, jeho vize, kam dál firmu posunout, vyšla. Už nešlo jen o dětské prolejzačky, ale začali vyrábět i dětský nábytek, kterému nechyběla hravost a veselost. To se setkalo s ohromným úspěchem. Bohužel pro Libora to znamenalo spíše firmu kočírovat, než se věnovat řemeslu, ale i na to si našel sem tam čas.
Pozrel mi priamo do očí. „Nič. Ale teda buď úprimný. Obklopuješ sa presne takými, ako si ty. Fitko, svaly, Instagram… Obyčajný chalan by nemal u teba šancu.” Niečo vo mne prasklo. Bez rozmýšľania som ho chytil za tričko pod golierom. Bol opretý chrbtom o moje auto. Stáli sme tak blízko, že som cítil jeho dych. A tú vôňu. Niekoľko sekúnd sa nikto nepohol. Potom sa pohol on. Alebo ja. Dodnes neviem.
Tady Lukáš trochu zaváhal. Už chtěl říct jednu příhodu, ale rozmyslel si to. Láďa je žárlivý a nevěřil by mu. V tom Gottwaldově, kdysi Zlíně, spali. Právě protože se čekalo na převod valut. Krásný večer strávili na terase v baru. Jejich postele byly oddělené. René před ním klečel a prosil o společnou noc. Jen Lukáš nemohl překonat své zábrany. Myslel na Láďu, i když se rozešli jen s polibkem, a na ostatní, na rodinu kterou získal. Všechno by musel opustit. A kdo by zaručil, že ho do Francie pustí. Slyšel o spoustě případů, kdy úřady zabránily i svatbě.
Po svatbě obvykle následuje svatební cesta, tu jsme neabsolvovali ihned, ale slíbili si, že za nějakého půl roku si cestu uděláme, a ne nějakou romantiku u moře, ale pořádně dobrodružnou odyseu. Vybrali jsme Argentinu a lepší volbu jsme nemohli udělat. Hned na začátku nás uchvátilo živoucí Buenos Aires a jeho noční život. Poté jsme se začali přesouvat k nádherným vodopádům Iguazu, což bylo naprosto pompézní, ovšem jak jsme čekali, bylo to turistické peklo. Nicméně ani to nám nevzalo zážitek z té nádhery. Pak už jsme si půjčili auto a záměrně cestovali mimo turistické oblasti. Opuštěná krajina nás přímo sváděla vyrazit na neprobádaná místa. Ať již to byla otevřená pouštní krajina, nebo skalní útvary, vše mělo své kouzlo.
Prišiel deň D. Jana mi poslala adresu Samovej architektonickej kancelárie. Dohodli sme sa, že ho vyzdvihnem pred prácou a odtiaľ pôjdeme spolu do fitka. Vonku bolo dusno. Košeľa sa mi lepila na chrbát a slnko pražilo na rozpálený chodník. Pozrel som na hodinky. Meškal. Nevadí, asi sa niečo natiahlo. Poslal som mu správu. Som už tu. O chvíľu prišla odpoveď. 5 minút. Prešlo desať. Presne vo chvíli, keď som začínal uvažovať, či vôbec príde, sa otvorili otočné dvere kancelárie. Vyšiel z nich Sam. Na nose mal slnečné okuliare a pod nosom fúzy.
Kolo vysadili na řepu, Jarda vylezl na sedačku v traktoru a za chvilku zmizeli za zatáčkou aleje. Květoš se vracel do kuchyně. Něco hluboko v mysli mu vtisklo do očí slzy. Připomínka Michaly a chlapečka byla příliš silná. Jak by to…, kdyby bylo všechno, jak mělo být. Stejně cítil potřebu milování. Jarda mu připomněl Toníka. Nemá nic. Šel do kredence pro lahvinku rumu a udělal si grog. Pak si už do hrníčku nalil rum.
Takový to, když si na mě lehl jakoby bokem přes moje břicho, to byly momenty k pomilování. Tehdy mě taky poprvý napadlo, že to muselo bejt dost náročný. Využíval řadu poloh a byla v tom akrobaticko-gymnastická ekvilibristika. V týhle prapodivný pozici měl v pravý ruce vějíř z pavích per, kterým mi kroužil po hrudníku. Můj stojící penis narážel na jeho záda, on přitom levou rukou brnkal po mým péru prsty jako kdyby hrál na klavír nebo počítal do pěti. Přitom zároveň dokázal v tý poloze nastavit svůj klín tak, abych na něj dosáhnul a měl další možnost dotýkat se jeho ocasu.
Štěpán si při řeči nenápadně prohlížel svého hosta. Hezký kluk, jakých je všude plno. Ničím výrazný, hnědé vlasy, jako má kdekdo, trošku zvlněné. Hnědé oči, souměrný nos a na první pohled menší plná ústa. Zase takový průměr. Zvláštní znamení žádná. Po pár skleničkách vína se dočkal i úsměvu. Jistě, byl spíš v náznaku, zastřený, co se nemohl naplno rozvinout. O sobě dál nemluvil. Bylo to něco, co nechtěl rozvádět.
Nešetříme gelem ani na prst, ani na můj kaďák. Ještě že tak. Aspoň tam díky tomu pronikl dost mrštně. No teda, doktor ví, co dělá. Prakticky okamžitě trefil to místo, takže moje péro začalo hned reagovat. Jako na povel po tomto jednom doteku byl jako kámen a stál si jen tak nevyužitý. Jenže doktor pokračoval dál a prstem pořád přejížděl po prostatě a občas zatlačil. Ten chlap se snad zbláznil. Toto není fajn. Nebo teda trochu je, ale ne tady a teď, navíc před ním. Jenže on nehodlal přestat a pokračoval dál. Za nějaký čas už držel v levé ruce snad Petriho misku a přidržoval u ústí žaludu. Pravá ruka, konkrétně její ukazovák pokračoval ve zpracovávání prostaty. Jak přitvrdil, začal ze mě odkapávat preejakulát, který mrštně sbíral.
Smůla se konečně prolomila a Canarie přinesla štěstí, přesně tak, jak Robin prorokoval. Ačkoli u nás se začalo ochlazovat a toho roku byla tuhá zima, my jsme měli všechno sluncem zalité a ani si nevšimli, že nějaká zima je. Po návratu jsem si byl zase zaběhat s Dominikem, a když jsme měli chvilku pauzu, vyzvídal, jak bylo na dovolené.
Sedadla se sklonila a stejně Alen k tomu pokladu. Jen ho uchopil mezi prsty a vnímal vzájemné doteky kůže. Jazyk si opět přišel na své. Lízat něco tak krásného, přidržet si zuby žalud a nosem se mazlit s uzdičkou. Přidal své ruce, které se také chtěly podílet na budoucí hostině. Jistě, jak to jinak nazvat. Ty prvotní pocity po tisíce let vytrvaly, přes všechny zábrany a zákazy v dějinách. Teď byla homosexualita naopak žádoucí. Ve světě, kde žil, byli jen mladí muži, nebo stejní kyborgové. Sex byla protiváha náročné práce.
Za Robinem jsme jezdili každý den, jen jsme na doporučení doktora zatím nevzali kluky z party, i když je vše v pořádku, je lepší, když omezí počet osob, které by za ním chodily. Nicméně šlo jen o pár dní, Robinova rána na stehně byla prakticky zahojená a i celkový stav se zlepšil natolik, že mohl být propuštěn do domácího léčení. Měl prozatím přísný zákaz pracovat a žádné oslavy, i když se cítí už dobře, je třeba ještě odpočívat, a na to jsem měl dohlédnout já.
Šéf ho začal obsluhovat s naprostou samozřejmostí někoho, kdo za tím barem stojí odjakživa. Možná tomu tak doopravdy bylo, napadlo Filipa. Mlel kávu, otevíral sodovku a přitom žoviálně konverzoval o tom, jak je letos divné počasí a jak se Žižkovem zase nedá projít kvůli rozkopaným chodníkům. Muž přitakával, stěžoval si na ceny parkování a na změnu řazení před dolní křižovatkou, která podle jeho názoru původně deklarovanému zlepšení plynulosti provozu ani v nejmenším neprospěla. Filip seděl mezi nimi a snažil se srovnat s faktem, že tahle rozprava o chodnících, parkovném a diletantských rozhodnutích městských úředníků se vede mezi dvěma lidmi, z nichž jeden tomu druhému před necelou půl hodinou… Nechal tu myšlenku být.
Ještě se chvíli líbali a dnes usínal v Paolově náruči. Když ho vzbudil noční chlad, cítil, že už by mohli znovu podlehnout neřestnému přijímání. Jen si svého druha navedl. Tohle už bylo jen s nepatrnými chybičkami. Pevně se zakousl do malého polštářku. Jinak by svým řevem probudil půl pevnůstky. Teď už se udělal jako dřív. Svou smetanu pak poskytl Paolovi.
Okamžitě se mi zatmělo před očima, volá Šárka v takovouhle hodinu, to znamená, že se něco stalo, něco se změnilo: „Jo, spal jsem, tak jsou tři hodiny, co se stalo?“ „Slíbila jsem ti, že když bude nějaká změna, že ti hned zavolám, ale prosím tě, hlavně mě nikomu nepráskni, to bych odsud vyletěla.“
Trochu si zazávodili. Aleš s Danielem byli nejrychlejší. Slunili se na dece, a kdo měl chuť, šel do vody. Pivo z potoka bylo docela chladné a občasný hlt rumu přinášel veselí. Večer vyndali zásoby z hájovny i lahvinku kokosového kalvádosu. Čtveřice kluků se loučila a vypravila k domovu. Aleš s Danou je kus šli doprovodit. Milda s Pepou si všimli, že Daniel se nijak na Danu nelepil. Spíš oba pocítili ve vodě pár doteků, které náhodně nevypadaly. Když si šli odskočit trochu to probrali.
S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.
S Filipem se vyhledáme očima a věnujeme si takovej rychlej, nenápadnej úsměv… Což mi přijde docela paradoxní. Ještě do včerejška bychom to Elino oznámení naopak hlasitě komentovali, ať všem dáme důrazně najevo, že spolu jakože chodíme – no a dnes, když spolu opravdu chodíme, tak vůbec nemáme potřebu se k tomu nějak vyjadřovat! Aspoň teda veřejně ne. V soukromí chatky, když tam na chvilku při balení zůstaneme sami dva, protože Tom s Jirkou narychlo vyběhnou do bufetu pro nějaký zásoby jídla na cestu, se ke mně Filip přitočí, zezadu mě obejme a nadrženě mi šeptne do ucha: „To jsem ani nedoufal, že na to tvý v noci slíbený jindy dojde už takhle brzo!“
Milda byl trochu v rozpacích. Skoro zatoužil, aby byly plavky použité. Přičichl k nim. Samozřejmě ho praštila vůně pracího prášku. Ale Pepa se mu začal vtírat do myšlenek. Nějak si nechtěl připouštět, že by se mu líbil, kdyby… A dost, musí ven. Posadil se k sourozencům ke zbytku nanukáče. „Ještě vás, kluci, namažu, ale bacha, spálí se člověk i namazanej.“ „Jasně, pořádně namazat se můžeme večer, máme moře vlastního kalvádosu.“
Pucek byl ve vteřině dole i s lany, přivázali jsme se a druhé strany Pucek přivázal k zábradlí schodiště v předsíni a byl připraven nás vytáhnout. Vodu jsem měl po pás, Dominik o něco níže, brodili jsme se k místu, kde byl Robin zaklíněný. Jindy nohama pevně na zemi stojící Dominik začal panikařit.
O nějakých dvacet minut později už si to vyšlapujeme po červené turistické trase. Mlčky. Jako jo, já i on jsme zkusili něco pronýst, jenže ten druhej to okomentoval ne zrovna rozvitou větou… a prostě všech těch asi pět nadhozených témat nám takhle po pár vteřinách vyšumělo do ztracena. Netuším, čím to je – včera v noci jsme při té procházce po Traumburku mlčeli sice taky, jenže to jsme se drželi za ruce… a cosi mezi náma bylo, i když to zůstalo nevyřčený… Teď ale jako kdyby mezi náma nebylo nic. Jenom ty divný rozpaky. To jako nejsme schopní se spolu ve dvou normálně pobavit? To nemáme žádný společný náměty k hovoru? To nenajdeme nic, o čem bysme si mohli popovídat, když kolem nás nepronášejí svý chytlavý hlášky a podnětný poznámky další lidi z party…?
Filip se k němu přiblížil pomalu, bez spěchu. Nejprve jen ret na kůži. Opatrný, testující, záměrně trochu uctivý dotek. Pak špička jazyka na vrcholku, kde seděla drobná perla čerstvé vlhkosti, jemná a čirá jako rosa, přesto nepřehlédnutelná jako předzvěst bouře. Vsál ji a na okamžik jako drahocennou lahůdku podržel na patře, než ji nechal pomalu zmizet. Pak ho hladově pohltil celého.
Strana 1 z 112
