Filtr povídek

Honza už byl taky nahý, ale trochu schovaný za jedním sloupem. „Julku, vezměte se vzájemně v pase.“ Jenže tahle vzájemná blízkost a doteky na intimních místech vyvolaly své. Jejich už zvedající se penisy si dělaly, co chtěly. „Hoši, zajdeme ven. Klidně na to vleťte, když je chuť. Bože to je krása.“ „Ale my spolu nechodíme, jsme jen v práci.“ Honza na sebe rval slipy. „Tak to je věčná škoda. Vašim miláčkům se vzájemně líbíte. No to je vaše věc. Tak kdy začneme?“

„Představ si, mám skvělou zprávu!“ zahlaholím nadšeně, jakmile zapnu na notebooku WhatsApp a zjistím, že Tobi je online. „Jakou?“ vybídne mě a přidá usměvavej a pak zvědavej emotikon. Na oplátku mu tam hodím jeden rozveselenej, takovej ten v tý narozeninový čepičce. Mám totiž úplně luxusní a přesně takhle rozjásanou náladu! Jednak jsme se ve škole s Jirkou zase udobřili, z čehož mám samozřejmě radost – i Tobi si včera všiml, že jsem nějakej míň hovornej než dřív, až takovej vliv na mě to dohadování s Jirkou má –, no ale hlavně jsme se dnes dověděli ve škole super novinku! „Dověděli jsme se dnes – “ začnu psát… A najednou mě něco napadne. Napadne mě, jak celou tuhle akci povýšit na něco lepšího.

Molekuly se znovu pomalu začaly spojovat v jeden celek a já zas začal bootovat, co jsem, kde jsem a kdo je se mnou. Začal jsem vnímat svoje tělo a tělo pana Ondry. Co on to se mnou udělal? Hrome, to byla ale bomba! Jo a “pan Ondra“ už říkat nesmím, nebo smím, ale jen když budu chtít zápis. Prostě je to můj Ondra, Ondrouš a teď ten nejkrásnější a nejvíc sexy Ondrášek, kterej na mně leží a mazlí mě. A já jeho, to je jasná věc, co taky s panem Jasným, že jo.

Damian zaklapl notebook a podíval se na něj přimhouřenýma očima, ve kterých se odrážela zloba. Ten kluk si z něj snad dělal srandu. Damian usoudil, že mu dovolil příliš mnoho a jeho drahý asistent toho náležitě využívá. Vyčítat mu, že vypije za celý den málo tekutin, to by dokázal pochopit, ale jestli mu odkývá všechno, nakonec mu kluk bude předhazovat i to, co si netroufne zmínit ani Magdalena. Damian byl ješitný, věděl to a nemínil se jakkoli měnit. Nedovolil nikomu, aby mu tak razantně řídil život – ani jemu ne!

Koukl jsem po něm. Spokojeně se usmíval. Asi na mě byl skvělej pohled. Sotva jsem ho pusou obejmul a naučit se ho dostat do krku, mi trvalo docela dlouho. Teď už jsem byl v tomhle směru ale profík, protože Lukovi se to tak líbilo. Přitiskl jsem mu na ocas jazyk, sevřel ho v puse a začal dlouhými tahy kouřit. Rukou jsem si sevřel svý stojící péro a začal si ho honit. Bylo součástí dohody, že můžu. Luke mi nechtěl odpírat sex, to považoval za ponížení nejvyšší kategorie. Chtěl, abych si sex užíval stejně, jako on. V tomhle byl náš D/s vztah jiný. Nikdy mi nezakazoval dotýkat se sám sebe.

„Tak co, už víš, jak ho pojmenuješ?“ „Určitě, po jednom kamarádovi, co je stejně prdlý. Bélla!“ Rozchechtali jsme se. Když jsem to vyslovil, hřebeček, jako by mi rozuměl, zvedl hlavu a podíval se na mne. Podrbal jsem ho po hebké, ještě slabě rostoucí hřívě. Držel. „Ty jsi Bélla.“ Opět se na mne podíval. „On už to pochopil, že se tak jmenuje, reaguje na to.“ Kluci přiběhli a zkoušeli to, ale on na ně prostě kašlal. Reagoval jen na můj hlas. „Vidíš, říkal jsem, že mne všichni milují. Viď, Béllo.“ Opět zvedl hlavu. „No na mou duši, to není možné,“ uznal Hynek.

Po příjezdu domů si stále pohvizduju písničku, která mi utkvěla v hlavě. Dám si plavky na sušák a vyrazím ze sebe smýt říční vodu. Vítkova slova se mi stále přehrávají v mysli, že bych na statek měl jít. Mám, nemám, mám, nemám… No, jsem docela unavený z toho blbnutí ve vodě. Dlouho jsem nevykonával nějakou činnost, tak že bych to nechal na zítra? Ale zítra si zase najdu důvod proč nejít, že. Takže nejlepší je náplast strhnout co nejrychleji, jak se říká, ne? Podívám se do skříně, co si na sebe vezmu.

Na Dana to bylo dost rychlé, ale co, pořád po tom toužil, přece neřekne ne. Dál už neuvažoval a zcela se poddal Sváťovi. Klekl si podle pokynů a hned ucítil jazyk na svém svěrači. Nejdřív ho líbání trochu lechtalo, ale jeho druh stejně dlouho nevydržel. Nedočkavě přejel prsty s trochou krému a hned se snažil zasunout. To bylo dost jiné než tuba z umělé hmoty. Taky silnější a delší. Začal se přizpůsobovat a vycházet Sváťovi vstříc. Vzrušení obou hezky vrcholilo. Už se přerušit nedalo. Trochu si pomáhal se svým penisem, ale byl otočen, a jeho výstřiky zmizely v ústech protějšku.

Odsunul jsem z gauče polštáře pod záda, položil jsem ho vedle sebe, přetáhl přes něj deku a jen jsem ho tak kolíbal na svém těle. Zalezl mi pod tričko, jako by potřeboval cítit moje teplo a usnul. To už jsem věděl, že když se mu něco stane, potřebuje se z toho vyspat. A pak už je zas dobře.

„Zamotáš se do těch kalhot, padneš na hubu a pak za to dostaneš trestnej zápis. Mimochodem, ten už máš, za to, žes nepřišel. Další! Víš, kolik jich tam už je?“ „Ondro, to nemůžeš, já jsem přece hodnej.“ „Povídali, že mu hráli! Tak utíkej,“ postavil jsem ho na zem a plácl ho po zadku. Zapištěl a běžel se dopřevlíct.

Ráno Damiana čekalo v hale překvapení. Tiše se přesunul k sedačce a pozoroval spícího blonďáka. Nevinný – blesklo mu hlavou – tak příšerně nevinný, že v tomto světě snad ani nemůže přežít. Ta odpornost, kterou si zažil ve svém pokoji, ho vyhnala sem… Svatá nebesa, jak ho ta jeho neposkvrněnost vzrušovala. Přemýšlel nad ním i v práci u snídaně, ale východisko neviděl. Nejspíš pomůže jen čas, a Damianovo vlídné chování by mu taky nemuselo uškodit. Třeba v něm konečně uvidí toho spasitele, který by mu mohl jeho zjizvené srdíčko trochu zahojit.

Dny volna rychle ubíhají a Filipův návrat do služby se blíží. Celou dobu, byť natěšen na pondělní službu, přemítá ve své hlavě, co se to v pátek ráno přihodilo, jak je možné, že Kamoušek byl tak nadržený a udělal mu, co Filipovi na očích uviděl. Sex spolu již neměli pěkných pár týdnů a najednou tohle…

Slyším nějaké vzdálené pípání. Víčka mám ztěžklá, zkouším trochu pohnout prstem. Super, to jde. Pípání je stále blíž a blíž. Otvírám oči, zamžikám, abych si zvykl na světlo. První, co vidím, je bílý strop. Pootočím hlavu. Pípání mám skoro u ucha. Pěkně mě štve, doslova mi rve uši. Ale počkat, kde to jsem? Co se stalo? Proč jsou tu ty přístroje? Chci se zvednout, nejde to. Mám pocit, že na mně leží nějaká obrovská skála, která mě drtí.