Filtr povídek

Okamžitě se mi zatmělo před očima, volá Šárka v takovouhle hodinu, to znamená, že se něco stalo, něco se změnilo: „Jo, spal jsem, tak jsou tři hodiny, co se stalo?“ „Slíbila jsem ti, že když bude nějaká změna, že ti hned zavolám, ale prosím tě, hlavně mě nikomu nepráskni, to bych odsud vyletěla.“

S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.

Milda byl trochu v rozpacích. Skoro zatoužil, aby byly plavky použité. Přičichl k nim. Samozřejmě ho praštila vůně pracího prášku. Ale Pepa se mu začal vtírat do myšlenek. Nějak si nechtěl připouštět, že by se mu líbil, kdyby… A dost, musí ven. Posadil se k sourozencům ke zbytku nanukáče. „Ještě vás, kluci, namažu, ale bacha, spálí se člověk i namazanej.“ „Jasně, pořádně namazat se můžeme večer, máme moře vlastního kalvádosu.“

O nějakých dvacet minut později už si to vyšlapujeme po červené turistické trase. Mlčky. Jako jo, já i on jsme zkusili něco pronýst, jenže ten druhej to okomentoval ne zrovna rozvitou větou… a prostě všech těch asi pět nadhozených témat nám takhle po pár vteřinách vyšumělo do ztracena. Netuším, čím to je – včera v noci jsme při té procházce po Traumburku mlčeli sice taky, jenže to jsme se drželi za ruce… a cosi mezi náma bylo, i když to zůstalo nevyřčený… Teď ale jako kdyby mezi náma nebylo nic. Jenom ty divný rozpaky. To jako nejsme schopní se spolu ve dvou normálně pobavit? To nemáme žádný společný náměty k hovoru? To nenajdeme nic, o čem bysme si mohli popovídat, když kolem nás nepronášejí svý chytlavý hlášky a podnětný poznámky další lidi z party…?

Byl jsem nadržený více jak jeleni v říji. Ve své podstatě mi bylo jedno, s kým nebo s čím budu mít sex, ale chtěl jsem někoho, kdo bude sakra dominantní, kdo si mě dokáže podat a rozmrdat mi anál tak, že pár dní nebudu moct ani chodit. Chci velký penis, o nic víc mi nejde. Výběr býval obvykle o něco lepší, dnes je tady poměrně hodně žen, mnoho krásných žen, které mě vábily na to, jak se mi oddají. Natahovaly se po mne, ale já kráčel šerou ulicí dál. Slyšel jsem zvuky vln, jak se rozbíjejí o zdi kamenného mola, a najednou jsem spatřil postavu. Byla obrovská, nechápu, jak jsem si jí mohl nevšimnout.

„Jé, koloběžky, no tak paráda!“ tlesknou si Robert s Karlem dlaněma placáka. „Doufám, že je to aspoň pořádnej kopec, ať ten sjezd stojí za to!“ „Což o to, pořádnej kopec to je, ale je ti jasný, že na něj nejdřív budeme muset vyšplhat?“ informuje Roba s potutelným zašťuřením Adam. „No moment, moment, definujte mi pořádnej kopec!“ zhrozí se Renata. „Tak v Elenině pojetí je to kopec, kde poslední kilometr je už skoro kolmej a na vrchol se musíš doplazit po čtyřech,“ mrknu na Renču a předstírám, že nevidím, jak mi Elen naznačuje, co mi provede, až se jí dostanu pod ruce.

Při pochodu po zelené trase okolo přehrady jsme rozdělení spíš na skupinky, většinu cesty se vybavuju s Adamem a Karlem, zatímco Filip našel společnou řeč s Elen a Renčou, ale jakmile, celí zpocení, protože poslední kus cesty vedl po prašné pěšině bez stromů, dorazíme na pláž, Filip si vzpomene, proč že tady vlastně je, a sotva si na volným plácku rozložíme deky a ručníky, napřáhne ke mně ruku: „Jdeme vyzkoušet vodu?“ „J-jo, jasně,“ zakoktám se maličko, protože jsem měl zrovna napilno při zavírání lahve s minerálkou nenápadně pozorovat, jak Tom povalil Jirku do trávy… a jak ho zalehl svým tělem… a jak se začali líbat… Rychle se ale vzpamatuju, vložím svou dlaň do Filipovy, nechám se vytáhnout na nohy a zamíříme k písčitýmu břehu.

Ráno jsem šel nejdříve domů, abych se převlékl do práce, Robin už byl pryč. Potkal jsem jenom kluky, kteří řekli, že se večer jen Robin zeptal, jestli jsem doma, a tím to skončilo. Bylo mu úplně jedno, kde jsem. Kluci kolem mě našlapovali opatrně a z jejich zraků bylo čitelné, že nevědí, co se děje, že by tomu rádi porozuměli, a v tom pohledu se zračil i strach z budoucnosti. Nicméně jsem usoudil, že bych je tím neměl zatěžovat, a tak jsem nenaznačil, co se děje.

Jak jsem dojel domů, nevím, vystoupil jsem a jak bez duše jsem vešel do baráku, tam jsem potkal Libču s Fildou. Poprosil jsem je, aby se dnes obsloužili sami, že mi není dobře a šel jsem si lehnout. V hlavě se mi znovu promítala celá ta scéna. Chtěl jsem to celé prospat a doufat, že se ráno probudím do staré reality, ale usnout mi nešlo. Kam jsem se podíval, všude jsem to viděl, ten chlap byl divný, vůbec bych neřekl, že se mu někdo takový může líbit. Ale budiž, každému se líbí někdo jiný, ale jak to mohl udělat, když má mě?

Je to fakt hezký výhled, co si budeme. Nebýt teda té zástěry, nebo kdyby aspoň rukávy mohly být obtáhlejší, ať se můžu trochu pokochat jeho rukama. Pažema, ať jsem konkrétnější. Ono je to nakonec ale i tak jedno. Přemýšlím pořád nad těma jeho vlasama. A co bych s ním celým dělal. Kdybych měl hotovou objednávku až teď, někdo mě zavolal a já se musel zvednout… jo, musel bych si nějak srovnat a schovat kládu, kterou z něj mám. Zvláštní. Nepřemýšlím o něm jen jako o sexuálním objektu. Stačí mi ho takto pozorovat. Dívat se, jak si občas nenápadně prohrábne vlasy na, nebo teda spíš nad čelem. Připadá mi, že to dělá nevědomě. A já si je pak prohrabuju taky. Ano, samozřejmě. Jeden ze znaků flirtování. Ale já teď ani přímo neflirtuju a mám potřebu to dělat. Zase kecám blbiny. Nestačí mi ho pozorovat. Chtěl bych, no chtěl bych se ho dotknout, dívat se na něj přímo, blíž, s jeho vědomím a nevědomím. Slyšet a cítit jeho dech. Položit na něj ruku a cítit jeho srdce.

A tak se obleču, jako když se oblíkám do klubu. A nechám se taxíkem k jednomu ze svých oblíbených klubů dovízt. A před vchodem si hmátnu do kapsy pro svou falešnou občanku… a pak ji do té kapsy zase schovám… a co noha nohu mine se začnu loudat od toho klubu pryč. Protože, no… prostě… V tu sobotu to opravdu bylo drsný. A bylo nás tam moc. Až moc. Příliš. A z mýho dokonalýho úniku… se stala téměř dokonalá past… A i když vím, že ta pravděpodobnost, že něco takovýho zažiju dvakrát za sebou, je v podstatě nulová, stejně nějak… se mi to nechce pokoušet. Zatím. No jo, jenže co s načatým večerem?

Lucius si připadal lehký. Poprvé za celou plavbu cítil, jak z něj spadá tíha velení, tíha přetvářky, tíha neustálého hlídání každého pohledu a každého slova. Tady nebyl kapitán. Tady byl jen mladý muž na večerní procházce s někým, na kom mu záleží. Kráčeli vedle sebe ulicí lemovanou stánky. Ne příliš blízko, ne příliš daleko. Jejich ramena se občas otřela, když je dav stlačil k sobě, a pokaždé ten dotek trval o okamžik déle, než musel. Mluvili málo. Nebylo třeba. Sdíleli ticho tak, jak ho sdílejí lidé, kteří se nepotřebují bavit, aby se cítili spolu.

Ten podvečer byl poklidný a nic nenasvědčovalo nečekanému dramatu, Robin už byl taky z práce doma, když před naším domem zabrzdilo auto. Nahlédl jsem přes okno a viděl připlešlého, lehce obtloustlého chlápka, jak se sune z auta ven a z druhé strany zřejmě jeho manželka. Zezadu se z auta soukal Honza, skleslý a tvářil se, jako když má jít na popravu. To už mi došlo, kolik uhodilo, jen jsem zavolal na Robina, že tu máme nečekanou a asi nepříjemnou návštěvu, a už jsem slyšel bušení na dveře.