Speciální prohlídka – 2. část

„Výborně, Tome. Konečně jsi připravený a my se můžeme pustit do důkladné prohlídky. Ničeho se neboj.“

Za zvuku těchto slov jsem procházel ordinací zpátky do jejího středu. Mezi nohama se mi houpalo péro, naráželo do stehen, teda ne zase tak moc, taková hadice to není. Znovu jsem si začal uvědomovat svou novou úpravu tam dole. Na tělo dopadal chladný vzduch. Měl jsem pocit vánku, ačkoli nikde nebylo otevřené okno a byla to úplná blbost. Pohybem po místnosti se ale přece jen tento pocit dostavoval a mé myšlenky se zase začaly ubírat ne zrovna ideálním směrem, jak jsem byl fixovaný na pocity tam dole.

Při myšlení na blbosti jsem úplně zazdil, že místnost teď vypadá jinak. Doktor se opíral o stůl a něco u něj dělal. V místnosti teď bylo jiné křeslo, spíš takové polohovatelné lehátko. To původní bylo odstrčené více stranou ke zdi. Výborně, takže třetí místo, které si vyzkouším.

„Tome, prosím, běž hezky na lehátko. Já se k tobě hned připojím,“ pronesl doktor a zase odešel za závěs. Přemýšlel jsem nad tím, že část místnosti za závěsem bude nejspíš podstatně větší, než jsem si myslel, když uvážím, kolik tam toho doktor ještě musí mít. Poslušně jsem se uvelebil na lehátku a doktor se vrátil s něčím na kolečkách, co bylo zatím zakryto plachtou.

„Teď tě nebude potřeba připoutávat, takže tě nechám, jak jsi. Podíváme se tedy postupně na to, co tu máme,“ nic víc už doktor neřekl a jen po mém těle přejel svou dlaní. Lehátko bylo teď trochu nakloněné, takže leh víc připomínal stání. Doktor dal mé nohy víc od sebe a jal se prozkoumávat mé oholené partie. Nejprve se znovu zaměřil na jizvu, která teď byla výraznější. Několikrát ji přejel prsty a zdálo se, že si to snad užívá. To přece není možné, jsou to jen mé hloupé myšlenky. Kreténe. Pak se přesunul na zcela hladkou hráz, kterou přejížděl, tlačil na ni a já začínal cítit blížící se problém. Péro se mi začalo probouzet k životu. Pár letmých doteků ještě věnoval šourku, který byl dost stažený. Chlad, stud, vlastně všechno se tak nějak mísilo a mělo následky. A mně dál tvrdlo péro.

„Někam hlouběji se podíváme zase za chvíli. Ale vidím, že se tu něco probudilo k životu, tak toho asi rovnou využijeme.“

Doktor se vydal ke stolu, vytáhl něco ze šuplíku a vrátil se ke mně. V jeho rukách se nacházely tři věci. Šuplera… pardon, posuvné měřítko. To jsem viděl naposledy snad na střední v hodině fyziky. Nějaké oválky a pak provázek.

„Nějaká měření už máme za sebou. Teď je ale potřeba se zaměřit na věci tady dole. Teda na to, co je objektem našeho zájmu,“ řekl doktor a začal můj stožár brát do levé ruky a pravou k němu přikládat šupleru.

„Hm, průměr 3,3 cm. Délka při erekci 15,6 cm, opticky působí větší, není jisté plné ztopoření. Obvod 12 cm. Rozměry nacházející se v normě, bez alarmujících odchylek,“ to vše pronášel, jako kdyby v místnosti byl ještě někdo další. Při tom prováděl měření. Nejprve skutečně ten průměr, kdy dal šupleru okolo ptáka a přirazil k němu. Pak si vzal provázek, přiložil ke kořeni a vedl podél péra, které nebylo úplně poddajné. Pak odměřil délku provázku. Nakonec ještě provázek omotal kolem penisu přibližně v polovině délky, nijak blízko kořene ani žaludu, a zase odměřil provázek. Já to mohl jen s mírným zděšením sledovat a poslouchat. No a jasně, že je to "plné ztopoření". Kámo, přes týden jsem nestříkal a ty už mě tu trápíš nějakou dobu. Víc už stát nebude, to ti můžu zaručit.

„Ještě bude potřeba zanést do karty délku v klidovém stavu, to teď ovšem není možné. Takže ještě testes,“ a už bral do ruky tu poslední věc ze šuplíku. Vysvětlil mi, že se ta věc jmenuje orchidometr. Jsou to vlastně taková malá vajíčka na provázku, která mají připomínat varlata. Celé to slouží k měření právě varlat, kdy se to k nim přikládá a hledá se nejbližší shoda. Takže doktor vzal jedno varle a trochu si ho přitlačil k sobě ze šourku, přiložil modely a našel ten nejvíce odpovídající. Chvíli si s koulí hrál. Pak to zopakoval na druhé, trochu váhal, než se nakonec rozhodl o jedné z umělých koulí. Všechno zakončilo ještě přeměření varlat pomocí šuplery. Odešel ke stolu a všechno si poznačil.

Když ke mně přistupoval zpátky, upřeně se díval na šourek a nic neříkal. Zase si začal hrát s mými varlaty. Důkladně je bral mezi prsty, projížděl, ohmatával. Jasně, to není nic nového. Minimálně jednou měsíčně v koupelně, takže žádná novinka. Nic extra příjemného, ale ani nepříjemného. Trochu jsem se zase začal nořit do svých myšlenek, protože právě ty většinou doprovázejí mé samovyšetření. Přišlo ale rázné vytržení.

„Dobře, tak ať máme jistotu, mrkneme na to ještě jiným pohledem,“ pustil mé koule a strhl plachtu. Nebylo moc, co bych viděl. Displej, něco jako klávesnice, asi pohoda. Z boku stolíku, na kterém toto celé bylo, podal doktor nějaký gel a začal mi ho nanášet na kládu.

„Provedu teď ultrazvuk podél penisu. Podívám se tak na cévy a celkový stav. Zatím vypadá všechno dobře,“ konstatoval doktor a začal přejíždět po tyčícím se péru. Doteky sondy způsobovaly ještě větší napětí. S každým přejetím bylo cítit větší a větší vzrušení, které se rozhodně nedalo skrývat. Měl jsem pocit, že prasknu, a při zemi mě držela jen doktorova profesionalita a chladné komentování. To, co se zdálo jako důmyslná masáž skrytých míst, byla z jeho pohledu jen nutná procedura. Objížděl ho ale dokonale. Každé jedno místo, nic mu neuniklo. Obratné ruce si přehazovaly sondu a péro, které občas jedna přidržovala kousek od těla, aby mohlo vyšetření probíhat. Přejíždění přes uzdičku a tlak směrem k podbřišku u kořene vše ještě víc umocňovaly. Možná že si to vlastně taky užívá a není to pro něj jen práce.

„Zdá se, že tady by mohlo být všechno v pořádku. Žádné abnormality, záběry vypadají v normě. Teď je ale nutné důkladné prozkoumání tvých varlat. Je to docela zásadní a nebude to dnes poslední ultrazvuk, který provedeme. K varlatům se pak taky ještě vrátíme. Teď ti po nich budu přejíždět a tady na obrazovce uvidím, co se skrývá ve tvém pytlíku. Může to trochu lechtat, studit, ale rozhodně to není nepříjemné. Možná dokonce naopak. Zavři si oči, nech mě pracovat. Případně se můžeš mrknout, jak ty tvé klenoty vypadají,“ skončil s vykládáním, vzal do ruky sondu a začal. Ty vole, prý pytlíku. Skutečně to bylo spíš příjemné. Trochu to dráždilo, bylo to zvláštní, tak neosobní a zároveň příjemné. Zkusil jsem se na chvíli naklonit k obrazovce, ale to se jednak nelíbilo doktorovi, protože můj pohyb byl až moc prudký a narušil mu vyšetření, jednak jsem vlastně nic neviděl. Tak jsem si zase lehl, zavřel oči a snažil z toho vlastně něco vytěžit a užít si to.

Probrala mě až rázná doktorova slova o tom, že by si mladý pán mohl přestat tolik užívat. Pak ještě zahlásil něco o tom, že ho fakt zajímá, jestli si budu užívat i to, co mě teď čeká. Tomu jsem nijak zvlášť nevěnoval pozornost. Chyba. Otevřel jsem oči a viděl, že jsem musel být hodně mimo. Vedle doktora teď stál takový mladý kluk, řekl bych lehce přes dvacet, ale kdo ví. A doktor v ruce držel zvláštní jehlu.

„Ho, tak to ne. Stop. Co to zkoušíte?“ začal jsem protestovat, protože toto se mi fakt nelíbilo. Má hlava začala běžet na plné obrátky a nevycházelo z ní vůbec nic dobrého.

„Fajn, očividně jsi vůbec neslyšel, co jsem v posledních pár minutách říkal. Takže znovu. Toto je Adam. Zavolal jsem ho, aby mi pomohl, protože tento úkon sám nezvládnu, respektive bude bezpečnější, pokud mi pomůže. Je to medik, můžeš být v klidu. Potřebuji teď provést biopsii tvého varlete. Tedy to stěžejní, proč jsi sem dnes musel. K tomu je určená tato jehla. Vezmeme si to teda ještě jednou. Jsou dvě možnosti, jak to provést. Invazivní, kdy by byla nutná celková anestezie a vstup do šourku přes řez…“ Někdy v té době se mi zatmělo před očima a přestal jsem zvládat vnímat, co se mi snaží doktor říct. Automaticky jsem tam nezvládal ani protestovat, i když bych fakt rád chtěl, protože se očividně někdo chystá vstupovat do mých koulí, a ještě za pomoci Adama. Kterého jsem se z jistých důvodů snažil vytěsnit.

„… takže aby při zavádění jehly skrze šourek do varlete nedošlo k nějakým problémům, jsi zajištěn popruhem přes břicho a třmeny u stehen. Navíc tady Adam mi bude asistovat ultrazvukem, abychom zajistili, že průnik bude tam, kam má být. Zkrátka ať je zajištěna co největší tvá bezpečnost.“ Bylo to tak, popruh, třmeny, všeho jsem si všímal až teď. Okay, takže teď vlastně tuším jen částečně, co mě čeká. Možná je to lepší, už teď se klepu, a jak jsem po marných pokusech zjistil, fakt se z toho nedostanu. To je v prdeli.

Nedocházelo mi to postupně. Přišlo to najednou, uhodilo to. Fakt se děje něco zásadního a celé vyšetření je vlastně pro mě důležité. V prdeli to snad není, ale zároveň to není žádná prdel. Zatím to všechno nějak šlo, sem tam to bylo trochu nepříjemné, ale pohodka. Všechno jsem ustál. Prostě jsem si tak nějak celou dobu v hlavě držel myšlenku, že jsem se sem přišel vlastně udělat. Ze zdravotních důvodů, ale protože to taky šíleně potřebuju. Ale toto… bodání do varlete, to je hodně jiné kafe. A všechno toto se nějak dralo na povrch a začalo se projevovat. Na čele se odněkud zjevil pot a já cítil dvě kapky stékat mi po tváři. Tělo nějak přestalo poslouchat, jako bych cítil, jak povadlo, a stejně tak péro. Cítil jsem se zlomeně.

„Snad nebude tak zle, Tomí. Jde právě o to, abychom vyloučili něco špatného. Jsi chlap, to už jsem viděl po několika stránkách. Ustojíš i toto, já ti věřím. Jsme tu s tebou. Hlavně dýchej, možná raději zavři oči a nech nás dělat naši práci. Nejdřív nic moc neucítíš, díky lokálnímu znecitlivění, to až pak. Ale budu se snažit být citlivý, opatrný a rychlý.“ Na to ti seru, že se budeš snažit. Jdeš do mě něco zabodnout. Teda ne něco a ne do mě. Budeš mi před Adamem bodat do koule jehlu. Aspoň se mě teď ještě zeptal, jestli potřebuju čas. Jako jo, hodil by se. Co s ním ale dělat? Takže nakonec přece jen zavrtění hlavou na souhlas, že může začít.

„Tak nádech, výdech a drž se, chlape,“ pak už jen následovaly chvíle, které se zdály jako dlouhé minuty. Vystřelující pocit do podbřišku, jako když vás někdo kopne mezi nohy. Jenže něčím zvláštní. Tak nějak bez bolesti v běžné podobě. Spíš tupý tlak, tah. Pak pocit, jako by někdo varle svíral mezi prsty a tlačil na ně. To doktor doplnil slovy, že probíhá odběr, takže pocity jsou způsobené nasátím jehlou.

Po zákroku jako takovém už vše šlo nějak rychle. Adam hned zmizel, doktor přiložil gázu, aby zabránil rance v krvácení, odběrovou sadu někam odklidil, ultrazvuková sonda byla zpět na svém místě.

Chtělo se mi schoulit do klubíčka, zmizet ze světa a už o sobě nedát vědět. Nebylo to tak strašné, ale to možná bylo to nejhorší. Kdyby to bylo utrpení, dalo by se držet toho a zabránit myšlenkám, aby podsouvaly možnou černou realitu. Už vlastně ani nemám chuť se udělat. Vůbec ne tady, možná nikde a nikdy.

„Chlapáku, je čas zase trochu pokročit. Zásadní část máš za sebou, ale ještě tě něco málo čeká. Zkusíme to zase trochu zpříjemnit, teď si ale přeskoč,“ ukazoval na křeslo, na kterém jsem seděl při zavádění dilatátorů. Během mého rozjímání a litování se ho musel zase přemístit do prostoru. A taky mě uvolnit, protože teď jsem byl skutečně schopný se zase plně hýbat a přesunout se. Už to nebylo jen o rezignovanosti, cítil jsem se tak nějak zlomený. Vyšetření je ale vyšetření, takže jsem během chvilky zase seděl s roztaženýma nohama a čekal, co se na mě chystá.

Doktor tiše přistoupil, poplácal mě po stehně a nohy mi trochu víc rozevřel. Zároveň mi pokynul, abych se znovu posunul trochu níž a vystrčil prdel. Po čase jsem si začal zase uvědomovat to oholení, jak vzduch proudil kolem análu. Zvláštní. Nic takového jsem neznal.

„Podívám se teď dovnitř, jo?“ oznámil mi doktor.