Speciální prohlídka – 1. část

Ne že by se mi jindy chtělo nějak zvlášť vstávat, ale dnes to bylo fakt za trest. Hlava prostě věděla, co mě dnes čeká, nebo si aspoň něco myslela a zbytek si domyslela. Takže už v 5:30 jsem byl vzhůru a představivost jela naplno, protože i běžná kontrola u doktora není zrovna něco, po čem bych toužil. Jo, na sedmou jsem měl dorazit do ordinace urologa, kam mě odeslala moje obvoďačka, protože se jí něco nezdálo. Když je vám dvacet, fakt nechcete slyšet, že se někomu NĚCO nelíbí u vás dole.

Aspoň mám čas se dát dohromady. Takže šup do koupelny, pořádně se dát dohromady, upravit (jako by na tom záleželo) a ještě záchod. Ranní erekce už dávno opadla, takže to šlo bez problému. A sakra. Myslel jsem na to, a dokonce si nachystal ampulku, abych radši vzal i moč. Ta už se teď ale mísila s vodou v míse a nebylo tak co brát s sebou. No, tak to jsem posral. Okapat… ono je to vlastně fuk, hodím ještě sprchu.

V koupelně jsem ze sebe shodil všechno prakticky hned, vlezl pod sprchu a užíval si teplou vodu dopadající na mé tělo. Automaticky jsem si chytil péro, které začalo reagovat a vracet se do stavu po probuzení. Na chvíli jsem zapomněl, že sprcha není pro zábavu a mám zakázáno se udělat, takže po probrání jsem toho zase rychle nechal, naposledy stáhl předkožku, abych se umyl i tam a rychle všechno dokončil. Utřel jsem se a jen tak nahý jsem přešel do ložnice před zrcadlo, abych se na sebe podíval. Ne že by se bylo na co dívat. Podle protějšků sice nevypadám nejhůř, ale mě vždycky vytáčelo mé rovné hladké tělo, na kterém se svaly spíš schovávaly.

Čas utekl nějak rychle, 6:30. Sakra, něco na sebe hodím a musím běžet.

V čekárně nikdo nebyl. Co by tu taky kdo dělal, když ještě nebylo ani sedm. Trochu se o mě začala pokoušet nervozita. Jednak podle cedulky jsem tu rozhodně nebyl v době ordinačních hodin, jednak se mi vybavovala poslední návštěva urologie. Tehdy jsem před létem něco chytil v rybníku, což jsem zjistil až zpětně. Před tím na mě ale číhala dost nabručená doktorka, která se vyžívala v mé bolesti. Měl jsem pocit, že záměrně prodlužovala některé úkony. Hlavně když odebírala vzorek z trubice, to pálilo jako čert a já bych se vsadil, že jsem jí na obličeji viděl úsměv. Výborně, tak teď už nejsem jenom nervózní, šíleně se bojím, co mě čeká. Naštěstí na další myšlenky není čas, protože se otevřely dveře od ordinace.

„Dobré ráno, Tomáši. Pojďte dál,“ vyzvala mě milým hlasem sestra. Jak ví, že jsem Tomáš? Jasně, asi nás tu nemají pozvaných dvacet. Super, teď jsem jí ani neodpověděl. Tak teda neohroženě, Tome, jde se na to (ty se ještě budeš divit, řekl bych si zpětně). „Můžete jít rovnou vedle za pane doktorem, čeká na vás.“ Díky, díky. Aspoň je tu doktor.

Nebojácně… co to kecám? Dost ustrašeně vcházím dalšími dveřmi do ordinace, která se dost liší od té, kde jsem byl naposledy.

„D-dobrý den,“ vysoukám konečně ze sebe a zůstávám stát uprostřed místnosti. Na jedné straně je křeslo, které znám jenom z porna, takové to na gyndě. Jasně, to je tu pro ženské. U zdi je běžné vyšetřovací lehátko, na pravé straně je stůl doktora, závěs od jedné stěny ke druhé, za kterým je nejspíš další část místnosti. Nalevo od dveří, kterými jsem přišel, jsou ještě jedny dveře, podél poslední zdi pak nějaké skříně, takové ty prosklené se vším možným.

„Dobrý den, Tomáši. Nevadí, pokud vás budu oslovovat jménem?“ vytrhl mě doktor z prozkoumávání místnosti. Zdá se být pohodář, i když je to zatím jenom jedna věta, že jo? Celkem mladý, tak snad bude v klidu.

„Jasně, klidně mi tykejte,“ co to ze mě zase vyletělo? Vždyť na to se mě neptal. Ty blbečku.

„Dobrá. Na to jsem se sice neptal, ale jestli ti to bude příjemnější…,“ odmlčel se. „Asi víš, co tě tu čeká, když tě sem odeslala tvoje doktorka. Ať se tedy nezdržujeme zbytečnostmi, rovnou se vysvleč. Věci si můžeš odložit sem na židli,“ a ukázal směrem za mě.

Pohoda, Tome, tohle už jsi dělal tolikrát i u doktora. Shodil jsem teda ze sebe tenisky, tričko i kraťasy, které jsem před půl hodinou vytáhl ledabyle ze skříně, a zůstal tam stát jen ve vysokých bílých ponožkách a stejně bílých boxerkách. Jak jsem tu tak postával, zase se mi začaly hlavou honit myšlenky. Běžně už by mi touto chvílí stál a já bych byl děsně nadržený. Jenže běžně bych taky stál v bytě u někoho hezkého, místo toho jsem u doktora a čekám kdo ví na co.

Z kraťasů na židli najednou vypadl můj mobil, po kterém jsem pohotově chmátl a vrátil ho na židli.

„Víš, kde jsi, že jo? To, co sis nechal na sobě, potřebovat nebudeš. Teda ponožky si klidně nech,“ spustil trochu káravě doktor zase mým směrem.

Kde asi jsem, v osobním pekle. Když je nebudu potřebovat, tak co s tím mám jako dělat. Fajn, toto jsem taky dělal už milionkrát. A už boxerky spouštím přes kolena ke kotníkům a zvedám je ze země. Celou tu dobu mě probodával doktorův pohled, kterého jsem si všiml až při slovech:

„Výborně, šikulo. Tak pojď konečně ke mně.“

Přistoupil jsem k doktorovi, který mi změřil tlak. Z výsledku mu muselo být jasné, co se ve mně děje, že běžně to v mém těle takto netepá. Takže dokonce i na urologii jsem skončil na váze a u metru, což mě asi mělo trochu zklidnit. Trochu jo, ale zároveň jsem začal být nesvůj z toho, jak se mi mezi nohama pohupovaly kulky a stahovalo se mi péro.

„Hm, takže 54 kilo. To vysvětluje tu hubenou hladkou postavu. Neboj, ono se to spraví. Zase lepší než obří pupek. 173 na výšku, to je taky v pohodě,“ komentoval doktor obě měření a snažil se mě asi ujistit, že na tom nejsem tak špatně. „Tak co, mladý pane? Dáme se do toho, ne?“ Co třeba říct, do čeho? Já fakt neumím číst myšlenky. „Moč.“

No a je to tady, měl jsem ji vzít.

„Víte, já… sice jsem byl hned ráno, ale zapomněl jsem, že…“ Ach jo, jak má člověk o něčem takovém mluvit? Prostě jsem začal chcát a nedošlo mi, že by o moji moč někdo stál.

„Stejně bych ji potřeboval čerstvou přímo tady. O to zajímavější to pro tebe bude. Jen si tu ještě poznačím, že bude potřeba provést dodatečně uroflowmetrii. Ty si zatím vylez na lehátko,“ slova z něj vycházela tak nějak prostě, zkrátka práce jako každá.

Než jsem si lehl, doktor už byl u mě a v gumových rukavicích mi projížděl břicho, zvedl mi ruce, projel podpaží, pak se vrátil zpátky na břicho a zkoušel i podbřišek.

„Bolí někde? Za mě to zatím vypadá v pořádku, žádná zatvrdnutí, břišní stěna se zdá být bez problému. Přesunu se tedy ještě o něco níž,“ informoval mladý lékař o svých krocích, za což jsem byl rád. Nic s tím sice neudělám, aspoň to ale nebude tak nečekané a vím, co se chystá.

„Vidím, že máš operovanou kýlu. Jizva je docela viditelná, když takto odhrnu ochlupení.“

Vstoupil jsem do monologu, aniž bych věděl, jestli se čeká odpověď:

„To mám od mala. Prý se to zahojilo docela dobře, nikdy jsem s tím problém neměl.“

„Dobře, dobře, hlavně v klidu, Tome. Nic jsem ti nevyčítal, jenom hodnotím tvůj stav. Můžeš být v klidu,“ zněla poslední slova v mé hlavě. Pokud po nich ještě něco následovalo, tak o tom nemám tucha. Prý v klidu. Hrabe mi tu na jizvu, po které opakovaně projíždí a hodnotí ji, jako by to bylo jablko v obchodě. „Jinak všechno vypadá dobře. Přesuň se, prosím, na křeslo. Budeme pokračovat tam, ať je to příjemnější,“ instruoval mě vzápětí doktor, který zároveň oznamoval konec této části vyšetření.

„To je ale pro ženské, ne?“ snažil jsem se odporovat, protože jsem fakt neměl chuť sedat si tam a mít roztažené nohy do vé.

Odpovědí mi byl jen hluboký upřímný smích, na který navazovalo vysvětlení:

„Ujišťuji tě, že si tam sedají i muži a zatím se z žádného žena nestala. Takže ani z Tomáše nebude… Tomáška.“ Ha, ha, moc vtipný (mezi námi, já tehdy fakt netušil, že to nebyl až takový vtip a že je to skutečné jméno). „Tak šup.“

Nedobrovolně a dost otráveně jsem se došoural k té věci, což bylo ještě povzbuzeno něčím ve smyslu, že si mám naskočit na kozu. Super, tak to přidáme na seznam potupných věcí u doktora. Pak se někdo diví, proč se k nim lidi zase tolik netěší. Páni, to není až tak hrozné, jak jsem čekal.

„Tomášku, takto ne. Musíš víc dopředu. Ještě. Posuň se zadkem blíž ke mně. Pořádně, abys měl zadek skoro ve vzduchu, ale pořád seď. A nohy do opěrek,“ to už jsem slyšel za sebou, jak doktor přešel místností za křeslo. Tak fajn, ještě kousek se teda posunu.

„Výborně, to by šlo. Teď dej ruce nad hlavu a za sebe,“ zněly další pokyny následované kovovým cvaknutím. „To je jen pro začátek, aby ses mi nevysmekl. Hned tě předělám jinam.“ Než jsem stihl zpozornět, měl jsem ruce připoutané někde nad svou hlavou a nemohl s nimi hnout jinam. Zkoušel jsem se vymanit z popruhů, kterými jsem měl připoutané ruce, to už mi ale doktor zajišťoval i nohy.

„Promiň, Tome,“ řekl skoro až něžně, jako bych byl malé dítě, kterému rodiče nekoupili hračku a omlouvají se mu. „Musí to být. Kvůli vyšetření, aby sis neublížil,“ a dokončil započatou práci. „Teď se podíváme na tu moč,“ s těmito slovy zmizel někde u skříněk s vybavením.

Když se vrátil, přivezl si kovový stolík na kolečkách, ten jsem nejspíš přehlédl při zběžné prohlídce místnosti. Na stolíku bylo několik věcí, nic moc mně známého. Ležely tu mimo jiné gumová hadička, nějaká lahvička s tekutinou a taková ta klasická šampuska. Právě s těmito věcmi jsem se měl záhy seznámit.

„Po noci jsi už na záchodě byl a jinak v sobě nebudeš mít dostatek moči na to, abys ji ze sebe dostal běžným způsobem. Musíme to tedy udělat trochu jinak. Zavedu teď do tebe tuto tenkou cévku,“ udělal na chvíli pauzu, aby hadičku, které říkal cévka, vzal v rukavicích a ukázal mi ji. Začínal jsem tušit, co se má dít, a rozhodně mi nepřipadala tenká. Spíš se každým okamžikem zvětšovala.

Pokračoval:

„Budu ji zasouvat do tvé močové trubice, dokud neprojde do močového měchýře. Nebude to úplně příjemné a při průniku do měchýře se to může zdát k nevydržení. Doporučuju ti, aby ses co nejvíc uvolnil a pokoušel se močit, až se dostanu k měchýři. Nebude to tolik nepříjemné. Jakmile budu uvnitř, začne jí vytékat moč, kterou už zachytím kvůli rozboru,“ dokončil vysvětlování toho, co se mnou teď zamýšlí. „Právě proto jsem tě musel trochu zajistit, aby ses moc nebránil a neporanil ses při zavádění cévky. Na jakékoli protesty, projevy bolesti a další věci z tvé strany nebudu brát ohledy. Vím, že to zvládneš, to je jediný důvod. Začneme,“ zahlásil na závěr rázně a začal něco provádět s cévkou. Pak mi na špičku žaludu nanesl něco chladného jako lubrikant, zmáčkl mi žalud a začal cévku zasouvat.

Nejdřív to docela šlo, jenže pak to začalo pálit a mně se opět vracela vzpomínka na doktorku s úsměvem. Snažil jsem se protestovat, prosil jsem, doktor ale skutečně na nic z toho nebral ohledy a pokračoval v zasouvání i přes můj nesouhlas.

„Už to bude, uvidíš,“ řekl a pohladil mě po koulích a stehně, jak na chvíli přestal se zasouváním.

Po chvíli pokračoval, to se u mě dostavil zvláštní pocit. Trochu jsem se zkroutil. Dál ale dostával cévku do mě, takže ještě očividně nebyl u měchýře. To až teď. Zatlačil jsem proti cévce, ta najednou zajela a ze mě začala vytékat moč do nádobky, kterou doktor pohotově vzal do druhé ruky.

„Tak to bychom měli. Jak ses mi začal kroutit, to jsem narazil na prostatu. K té se dnes ještě dostaneme,“ pronesl trochu tajemně a zároveň radostně. Jo, takže se mi bude chtít prstem hrabat na prostatu, chápu. O tom už jsem slyšel. Cévku ze mě zatím šikovně vytáhl, osušil mi žalud a jal se pokračovat dál.

„Když už tě mám takto hezky nachystaného, budeme se ještě chvilku věnovat močové trubici. Viděl jsem, že už jsi v minulosti nějaká vyšetření podstoupil, mám ale obavu, že žádné na průchodnost trubice. Uděláme teď řadu testů, při kterých ji ověříme. Ničeho se neboj, jenom klidně lež a oddechuj,“ zněly další instrukce, jejichž závěr měl být snad uklidňujícím. Do pravé ruky vzal doktor kovou tyčinku a druhou rukou opět zmáčkl můj žalud.

„Počkejte, to nemůžete,“ snažil jsem se protestovat, opět úplně marně.

„Nemůžu? Pleteš se, Tome. Musím,“ ujistil mě doktor.

Tyčinka pokrytá lubrikantem začala zajíždět do mého penisu, jako by tam patřila. Doktor ji začal vytahovat, pak ji zase zasunul a takto pořád dokola. Pro mě to mělo jediný problém, začala se dostavovat erekce.

Doktorovi to pochopitelně neuniklo:

„Čekal jsem, že vydržíš dýl, ale asi jsi hodně vzrušivý.“

„Deset dnů jsem si to teď neudělal, jak mi řekla doktorka,“ snažil jsem se bránit, aby to nevypadalo, že si to snad užívám. Skutečně jsem měl pokyn od své obvoďačky, že deset dní před vyšetřením nesmím ejakulovat.

„To ovšem mění situaci,“ a chytil mě za koule, které prohnětl a jemně zmáčkl. Zase jsem nedostal vysvětlení, jak se tím co mění. Místo toho vzal doktor o něco tlustší tyčinku a začal ji opět zasunovat. Takto pokračoval ještě se dvěma dalšími velikostmi. S každou další to bylo intenzivnější a intenzivnější, navíc má erekce už byla na nejvyšším bodě. Nechápal jsem, jak se do mě vůbec může něco takového dostat, když je to rovné a kovové, kdežto moje péro je zahnuté a mnohem kratší než tyčinka, takže ta putuje hlouběji do mého nitra.

„Trochu to teď změníme,“ zahlásil rozhodně a ukázal mi tvarovanou tyčinku, která opět mířila k mému penisu. I v rozšířených částech byla užší než ta poslední, takže zajížděla podstatně líp, zároveň ale víc dráždila, protože s každým zasunutím bylo cítit tvarování. Tentokrát si to doktor zvlášť užíval a kromě povytahování a zasouvání s tyčinkou taky otáčel, takže jsem se zase začal svíjet, co to jen popruhy na uvěznění povolily. Myslel jsem, že začnu močit, přitom jsem věděl, že ještě před chvílí ze mě veškerou moč doktor dostal.

Najednou jsem si uvědomil, že už nějaký čas dost hluboce vzdychám a doktor se jen usmívá.

„Máš můj obdiv, už ani neprotestuješ,“ zhodnotil doktor a vytáhl ze mě poslední tyčinku. „Jako poslední jsem si nechal něco speciálního. Je to vibrační dilatátor, takže tě bude dráždit ještě víc i vibracemi. Ty budou procházet celou tvou trubicí, ale to všechno zjistíš a zvykneš si. Příjemnou zábavu!“

S těmito slovy mi začalo být dost jasné, že dnešní vyšetření nebude jen tak. I kdybych až doteď váhal, tímto je to jasné. Doktor na to jde dost důkladně.

Ten opět přešel po místnosti a z jednoho šuplíku skříně vytáhl něco dalšího, co už tolik nevypadalo jako tyčinka. Takže dilatátor. Vypadalo to jako tenký gumový had, který měl na jednom konci krabičku s vypínáním. S tímto zařízením přistoupil můj vyšetřovatel zpět k penisu, nabral trochu preejakulátu, který rozmazal po dilatátoru, a pokoušel se hada nasoukat do trubice.

„To bolí, prosím, ne!“

Doktor pochopil, že to skutečně nepůjde, a nabral na prst lubrikant, kterým dilatátor pokryl.

„Zkusíme to znovu, uvolni se.“

Tentokrát to šlo o dost snáz. Byl to jiný pocit než pronikání kovu do mého péra. Navíc i ta ohebnost dost pomáhala a do mého stojícího čuráka šel dilatátor mnohem líp. Se zavřenýma očima jsem jen oddechoval a čekal, kdy to skončí, když mnou začaly procházet zmiňované vibrace. Až do této chvíle jsem vlastně nic necítil, když jsem si uvědomoval všechny ty pocity. Místa, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení. Brnění jsem cítil až v zadku a nebyl si jistý, jestli si to užívám, nebo ne.

Doktor, ten měl jasno. Začal střídavě vypínat a zapínat hada, takže jsem se mohl zbláznit.

„Přiznávám, že tato poslední část už není o průchodnosti. Tu jsem si ověřil dávno a je v pořádku. Zajímalo mě, co všechno sneseš. A ještě jsem neměl příležitost vyzkoušet tuto hračku. Tobě se to navíc zjevně líbí, takže jsem spojil příjemné s užitečným,“ konstatoval doktor a dál mě trápil.

Už několikrát během tohoto "hraní si" jsem cítil mega dobré věci, ale teď konečně jsem začal cítit, že se udělám. Konečně, po víc než týdnu. Konečně se vystříkám. Teda vystříkám? Ta věc je pořád ve mně.

Jak se ukázalo, tato starost byla naprosto zbytečná. Doktor ze mě dilatátor skoro vytrhl a zamezil tomu, abych se udělal. Zjevně moc dobře věděl, co dělá:

„Ještě ne, teď tě na vrcholu nepotřebuju.“

Zůstal jsem úplně hotový, teda vlastně nedodělaný. Nechápal jsem, proč to udělal.

„Sice jsi hezky rozpracovaný, ale močové trubici jsme se věnovali už dost,“ tak asexuální slova. Nejdřív vás tu někdo vzrušuje, přivádí na pokraj vrcholu, a pak toto. „Jenže než budeme pokračovat, budeme muset provést drobné změny,“ ukazoval přitom na mé genitálie.

„Změny?“ skoro z toho až mrazilo, o žádné změny jsem fakt nestál. Pak mi to došlo. To ne, ten člověk mě chce obřezat. Doktorka určitě našla nějaký problém v tomto ohledu a on to jde vyřešit. To ne, to nedám. A co pak, jak s tím mám žít?

„Asi ti zapomněli říct, že je potřeba, abys byl na vyšetření hladký, oholený,“ přišla z úst toho člověka slova, která mě zachránila. Samozřejmě to na mně musel zpozorovat, protože ze mě všechno najednou opadlo. Oholit, pohoda, to zvládnu.

„Kam se mám jít oholit?“ zeptal jsem se tedy.

„Ne, chlapče. Hezky zůstaneš tady, Tome. Jednak bude potřeba tě mít takto, jednak tě snáz oholí někdo jiný,“ ujistil mě doktorův hlas o tom, že není potřeba, abych někam odcházel a holil se.

„To nejde, já to zvládnu sám,“ zaprotestoval jsem ze strachu, že žiletku bude držet někdo jiný.

„Zase to tvé nejde? Možná jsi to ještě nepochopil, ale jsi tu, abychom zjistili, jestli jsi zcela v pořádku. Takže to jde. Nebo chceš, aby se toho chopila sestra? Můžu ji zavolat,“ řekl mi dostatečně výhružně. Slovo nebo tu bylo nějak navíc, protože nenabízelo žádnou alternativu. Stejně ale bylo děsivé, že by to měla dělat ona. Vlastně jsem si ani nevšiml, jak vypadala. „Přesně tak. Myslel jsem si, že to zvládneme sami,“ konstatoval doktor, když se mu nedostávalo odpovědi.

Došlo na odhalení dalších nástrojů na stolíku, když se doktor chopil toho, že mě oholí. Jeho ruce byly jemné a já si uvědomil, že si před holením sundal rukavice. Holil každý kousíček mé napjaté kůže. Od podbřišku až ke kořenu penisu.

Pokračoval třísly, kde mu to moc nešlo. „Trochu rozevři nohy ještě od sebe, ať se tam dostanu líp a neříznu tě, Tome,“ nařídil. Pak pokračoval, zatímco jsem mu byl plně napospas a právě v té pozici, kterou jsem odmítal, zcela roztažený na koze.

Jako další si vzal do parády hráz, kterou přejížděl jemnými pohyby a kontroloval hladkost prstem. Zdál se se svou prací spokojený.

„Měl bych tě upozornit, že se teď přesunu do okolí tvého análu. Neboj, nebude to nic hrozného, jen se zase uvolni. Vidím, jak jsi stažený, a nechci ti ublížit. Ono ti to zase doroste, pokud si to tam tak pěstuješ,“ poslední věta byla odpovědí na můj pohled, který jasně říkal, že se mi nelíbí vidina mého vyholeného zadku. Ale jak už mi bylo opakováno, žádné nejde. V tom už mám jasno.

Žiletka tak dál klouzala po mém těle a tentokrát vyvolávala dost jiné pocity. Zadek jsem nikdy neholil, byl mnohem citlivější a já nevěděl, co dělat. Zároveň jsem pochopil, proč chtěl doktor, abych se usadil zrovna takto. Kroužil dál a dál, opět vše kontroloval důkladně a zkušeně prstem.

„Na závěr jsem si nechal tvé koule,“ s důrazem na poslední slovo je vzal do ruky a potěžkal. „Jsou pěkně plné, jak mají být. Tady snad budeš naprosto zdravý a v pořádku, ale uvidíme,“ skončil s mluvením a dal se do holení. Jak mizelo zbylé ochlupení, začínal jsem cítit jakoby vánek na svém těle, a především právě na koulích. Ty reagovaly a okamžitě se začaly stahovat. „Nic se neděje, asi je jim trochu chladno,“ pronesl tiše a opět je trochu promnul a pohladil. Kochal se teď svým dílem a zdál se spokojený.

„Už jsi skoro připravený. Ještě to dokončíme drobností a můžeme hladce…,“ zasmál se svému malému vtípku, „… pokračovat dál.“ Co ještě hodlá dělat, než začne zase s vyšetřeními? Chlape, dělej. Ještě před chvílí jsem z tebe byl nadržený k prasknutí, teď tě při holení zase zdraví péro stojákem a ty se tu vykecáváš a vymýšlíš si další a další věci.

„Byl jsi ráno i na stolici?“ zeptal se najednou doktor přísně.

„Nebyl. Včera večer, někdy v devět,“ vyletělo ze mě.

„Dobře, aspoň to bude rychlejší a nebude potřeba tolik,“ konstatoval doktor. Hned nato zmizel za ten závěs, který byl od jedné stěny ke druhé.

Chvíli jsem slyšel nějaký šramot a téct vodu. Všechno utichlo a zpoza závěsu vyšel doktor s tyčkou na kolečkách, na které bývají infuze v nemocnici. Na této byl velký vak plný vody. Ve druhé ruce měl velkou kovovou nádobu. Všechno to přemístil ke mně.

„Je čas na klystýr. Už jsi to někdy zažil?“ ptal se na úvod doktor a já se zmohl jen na kývání, že ne. „To nevadí, není to nic hrozného. Určitě to zvládneš a pak už bude jenom líp, skoro,“ zase jedno šílené slovo, které mi má uvíznout v hlavě.

Doktor se sklonil k mému zadku, pomazal díru, to jsem se stáhl a on mě po ní mírně poplácal. Zase jsem povolil a on toho využil, aby zasunul hadičku. Zase jsem se stáhl a obepnul gumovou hadičku, která už byla v mých útrobách.

„To nic, už je v tobě. Jen tak ven nepůjde.“

Pokračoval dál s dalšími úkony, a nakonec otevřel uzávěr u zavěšeného vaku. V momentě do mě začala proudit voda a zaplavovat mě. Žádné nejde, řekl jsem si v hlavě, protože mi bylo jasné, že ani tentokrát by protesty neměly žádný význam. Voda ve mně zahučela a já cítil příšerné pocity. Chtěl jsem to hned dostat ze sebe, protože jinak by mě to roztrhlo.

Doktor jen jemně zatlačil na břicho a řekl:

„Teď to v sobě musíš chvíli udržet. Ale neboj, zátka, kterou jsem tě zajistil, ti s tím pomůže. Tak klidně lež a moc se nevrť, nebo to bude horší.“ Hned nato zmizel opět za závěs.

Minuty plynuly a já měl pocit, že tam ležím snad hodinu, když se konečně vrátil doktor. Díval se mi přímo do očí a užíval si, jak mi pohled s nadějí, prosebný pohled, zamrzl na tváři, když vytáhl další vak s vodou.

„Teď to ze sebe vypustíš, radši tě ale ještě trochu propláchneme. Tak pozor, až to z tebe vytáhnu, musíš tlačit a snažit se to ze sebe všechno dostat. Neboj, je to normální. Pod sebou budeš mít nádobu a určitě sám chceš, aby už to bylo venku. Do toho,“ a vytáhl zátku z mé díry.

Všechno to ze mě začalo proudit do připravené nádoby a já se cítil jako nikdy. Bylo mi úplně jedno, že vlastně seru před dalším člověkem, hlavně že to skončí. A proces se opakoval. Přesně jak doktor řekl. Zavěsil nový plný vak, zavedl hadičku a opět to do mě pustil. Tentokrát už to nebylo tak hrozné, bylo toho míň a myslím, že to netrvalo tak dlouho.

Doktor po nějakém čase přistoupil se slovy:

„Opatrně tě odpoutám, aby ses mohl jít vyprázdnit a dostat to ze sebe skutečně všechno. Až to udělám, pomalu se zvedneš a vydáš se tam těmi dveřmi do vedlejší místnosti. Tam najdeš záchod, kde ze sebe všechno vypustíš. Přejdeš pak vedle do sprchy, důkladně se očistíš, usušíš a vrátíš se, abychom konečně provedli všechna vyšetření. Dávej ale pozor, budeš nejspíš trochu rozklepaný z toho, co máš zatím za sebou,“ pak už mě začal dostávat z mého sevření a pomáhat mi na nohy.

Poslušně jsem odešel druhými dveřmi a udělal vše, jak řekl. Vyndal zátku, nebo spíš kolík, který mi dal při druhém klystýru do zadku. Vyprázdnil jsem se, s mírnými obtížemi se přesunul do sprchy, důkladně se očistil a přemýšlel, jestli byla nutná má ranní sprcha. Nakonec jsem se osušil a chvíli zůstal stát ve sprše. Pohrával jsem si s hladkými koulemi a pérem, znovu zajel směrem k díře, která byla taky celá hladká.

Po chvilce osahávání, které mělo za následek další erekci, jsem se snažil trochu uklidnit. Ještě jednou jsem se přetřel ručníkem a s povadajícím pérem se vrátil do ordinace. Tam už pochopitelně čekal doktor, kam by taky chodil.

„Výborně, Tome. Konečně jsi připravený a my se můžeme pustit do důkladné prohlídky. Ničeho se neboj.“