Gay povídky

Musel nad tím přemýšlet. A vůbec, když někoho i najde, jak všechno vyřídit s Hedou? Zdeněk už klečel jako svůdná čubička, zadeček roztouženě vystrčený lákal k dlouhým hrám. Dnes si všechno prodlouží, co to jen půjde. Přitiskl se k zádům, naklonil hlavu a začal cumlat ušní lalůčky. Vzdychání se zintenzivnilo a přešlo v kňourání.

„A ještě Simču vlastně, tu bych tam měl taky pozvat,“ připíše si Vilém další jméno na svůj seznam; konkrétně jde o seznam lidí, které hodlá pozvat na oslavu svých třiadvacátých narozenin. „Tu taky znáš, s tou jsem si v hospodě střídal směny, když jsme se poznali,“ opatrně koukne po Kubovi. „Hmm… No a co Veru?“ nadhodí Kuba. „Na Veru seru!“ zahlaholí Vilém a rozesměje se tomu jako vtipu desetiletí.

Znovu se začal zaobírat vzhledem Artura. Zašel do koupelny. Díval se na sebe do zrcadla. Docela to šlo. Blonďák s modrýma očima, hezká, spíš menší ústa, k nim trošku větší, ale rovný nos. Výrazné ušní lalůčky. Jedno z velmi vzrušivých míst. Představil si, jak je Artur jemně skousává. I to stačilo, aby se v trenýrkách udělalo těsno. Rozepjal kalhoty.

„Tak to vybal,“ postavil před něj jednou půllitr Kofoly na barový pult s takovou razancí, až část tmavé tekutiny vyšplíchla ven, a zkoumavě se na něj zahleděl. „Co se děje? A jestli řekneš, že nic, tak to rovnou zvednu,“ ukázal na ten půllitr, „a vyliju ti to na hlavu!“ „Ts, to je chování,“ hudral Kuba, „máte tu někde nějakou knihu stížností? Jsem nespokojenej s chováním jednoho číšníka, haló!“ „Já se tě ale neptám jako nějakej barman, ptám se tě jako tvůj kámoš!“ upozornil ho Vil.

„Filipe, prosím. Pojďme si o tom promluvit. Jen mu dej šan...“ začal David. „Ne!“ zaduněl Filip jen s pootočením hlavy ke straně. Následovalo několik okamžiků těžkého mlčení. Vnímal, jak v něm narůstá vztek, který, co si budeme říkat, často míval velmi velký problém krotit. A jeho poslední dobou stále více se horšící problémy se spánkem a vědomí toho, kdo se to před pár týdny zabydlel v jeho kanceláři po otci, tomu všemu opravdu zrovna neubíralo. Zavřel oči a snažil se ovládnout svůj zrychlený dech. „Takže tím to jako skončilo? Navždycky budeme žít jen takhle spolu a nebudeme mít nikdy rodinu?“ slyšel Filip za sebou pořádně zklamanou intonaci Davidova hlasu, ale stále se mu nebyl ochotný podívat do tváře. 

Když vešli, zůstal chvíli stát. Jistě, takovou situaci viděl mnohokrát, ale na posteli ležela nejdřív figurína, pak pacient. Kolem přístroje na kolečkách, na zdi poutky zachycené trubice s kyslíkem. Kablíky, hadičky. Cítil vždy napětí i soucit, ale byli to pro něj cizí lidé. Prsty vyčnívající ze sádry, pak nad ní kanyla a napojená hadička. Přes tělo měl položené prostěradlo. Hlava v obvazech. Dotkl se polštářků prstů. Ještě ráno se milovali. Pak spěchal na autobus. Možná se všechno odehrálo, když k němu vtrhli estébáci.

Bylo mně už šestadvacet, když mně přišlo, že život funguje jak přesýpací hodiny, co nejdou otočit. Čas utíká rychleji jak jemný písek v nich, a než se člověk naděje, je horní baňka prázdná. Z kluka se stává muž a z uniklé kořisti lovec. Ještě pár let a seminář mládí končí, protože mládí bude v hajzlu, ale můj život byl stále jako na houpačce.

Povídalo se o všem možném, kluci pak šli udělat večeři. Zbyl kousek kuřete po studenu, primář chtěl, ať nakrájí i kus uherského salámu a čabajky. Ještě rajčata a papriky, okurka. Než šli spát, ukázal jim koupelnu a vyndal osušky. Vysvlékli se nahoře a v trenýrkách postupně seběhli do koupelny. Otevřeným oknem bylo slyšet cvrlikání cvrčků a ptáků, kteří díky osvětlení v ulicích také ponocují. Bylo horko, složené deky dali na židli.

Na Příkopech, když jsem došel, se odehrával hotový rej čarodějnic. Bernard se snažil, seč mohl, aby mne zastoupil, no na vše nestačil, tak v aktivních rolích vystupovali i Ľubo se Stanom a nevedli si špatně, a mimo to, moc se jim to líbilo. Vypomáhal jim i Fanda a vehementně obdělával dírku benjamínka Pepíka. Honem jsem se osprchoval a už jsem se rozhlížel a uvažoval, 'kam s ním'. Když jsem viděl Bernardovu prdelku, jak s ní vrtí a přiráží do Danyho, tak jsem neodolal a vrazil mu ocas do jeho nádherné roklinky. Jen se pootočil a uculil se. Políbili jsme se a bez přerušení dál hobloval Danyho dírku a já tu jeho. 

Ondra jen pronesl: „A protože tady někdo zlobí, dostane trest.“ Ihned jsem začal hlavou házet, abych kladl alespoň nějaký odpor. Ten byl ale marný. Dalibor mi řádně prohmatal rozkrok, což jsem nečekal a na první moment mne to dost vylekalo a zpod roubíku se vylinul silný vzdech, a tak dostal chvilku na vyzkoušení zafixování mé hlavy svou druhou rukou.

Radim se přece jen trochu styděl. Oba byli z opalování spíš růžoví s bílými trojúhelníčky po vykasaných trenýrkách. Dlouho se drželi za ruce, které pak bloudily všemi směry poznání. Matěj se lehce dotýkal chlapcových bradavek. Cítil, jak znenáhla tvrdnou, a vnímal tichounké vzdechy. Najednou zase viděl Radima zakrváceného na dlažbě chodby. Ne, přece si všechno teď krásné nenechá zkazit vzpomínkami. Jenže ty kroužily jeho hlavou jak černá hejna vran.

Nyní zůstali ti dva v kanceláři sami. Filip se díval na Sebastiéna, který za otcovým stolem vypadal mnohem příhodněji než Kao. Ano, u něj mu nevadilo, že tam sedí. Vlastně by mu nevadilo vůbec nic, kdyby... Zůstaň, prosila Filipova myšlenka. V Sebastiénově tváři se nepohnul ani sval. Jeho pohled nezaváhal, ani mrknutí jej nezčeřilo. Jak dlouho tu Filip už stál? Rok, desetiletí, nebo věčnost? Díval se do šedých, statických očí a nemohl se pohnout – jako myš fascinovaná pohledem dravce.

„Ty seš děsně tvrdohlavej! Což je mimochodem podraz, protože v životopisu jsi to zmíněný neměl!“ zakroutí Jindra hlavou, koutky úst mu pobaveně cukají. „Spoustu věcí tam nemám,“ zase se s chutí zahryznu do bagety. „Třeba důvod, proč jsi odešel ze svý bývalý práce,“ prohodí. „Třeba,“ přikývnu. „Ještě pořád mi to nechceš říct?“ zasonduje. „Teda jako není to nic, co bych potřeboval vědět, jenom… jsem prostě zvědavej,“ přizná.