Gay povídky

Začne mi honiť. Netrvá to však dlho. Stihne len pár ťahov. Prestane v momente, ako mi utečie prvé vzdychnutie. Kurva, a to som sa vážne snažil ovládať! „No moc se nevzrušuj,“ zasmeje sa, vezme do ruky varechu a strčí mi ju pred tvár. Je to celkom kus. Neverím, že s ňou varí. To by musel byť obrí hrniec. „A připrav se, protože jemnej teda rozhodně nebudu,“ oznámi mi a viac na nič nečaká. Prvá rana mi dopadne na zadok takmer okamžite, ako mi varecha zmizne z dohľadu. Nadskočím čiastočne z toho, ako sa zľaknem, a čiastočne pretože to fakt zabolí.

„Máš tam eśči Tomáša v kuce, ňemohli zme ho zobudzic.“ Ukázaly do kouta, kde jsme posedávali s kluky. „Ta co s tebu Tomášu, budzeš calý dolámaný,“ objal jsem ho kolem ramen a díval se mu do tváře. Tomáš spokojeně spal. Už to nebyl ten krásný mladý mašinista, co roztáčel setrvačníky stabiláků, ten, kterému při tom hrál každý sval a kůže se leskla potem, ten s vypnutou pevnou prdelkou, když v předklonu točil klikou. Byl to už unavený muž středního věku, s trochu vyšším čelem, ale stále ještě s jiskrou, stále mne přitahoval, stále mne vzrušoval, stále byl dost pohledný a sexy, aby přitahoval mou pozornost. Stále jsem ho chtěl.

Poškrábal se na předloktí a dopil zbytek kávy. Nejspíš už v tuto chvíli nic nevymyslí. Bude se muset spoléhat na svou intuici, a hlavně se nesmí nechat zviklat jejím pohledem. Moc dobře si uvědomoval, že má na něj pořád velký vliv, a to mohl být velmi rád, že nestojí proti svému dědovi. Povzdychl si. Nebude to lehké, ale s tím počítal. Cítil, jak ho obaluje nepříjemná tíseň. Měl strach, věděl o něm a v krku se mu začínal tvořit knedlík. Poškrábal se ve strništi. Měl by se holit každý den… Přitiskl si dlaně na tváře. Hořely. Necítil však, že by dostával teplotu. Nebesa – Damiane, vzmuž se! Přece před ní nepředstoupíš jako uzlík nervů. Zadupe tě do země, pokud projevíš slabost, tak se seber! Tíseň ale neustávala a Damian cítil, jak mu stres krade každý mikrogram vzduchu. Povolil si kravatu a rozepnul vrchní knoflík košile. 

Lex tu podivnou atmosféru, která místnost bezděky naplňuje, zaregistruje hned mezi dveřma. „Ah… hoj,“ zarazí se na místě a rychle oskenuje očima celej ten výjev. „Čo… sa stalo?“ zadívá se na mě, zatímco mu z tváře i z očí mizí takovej ten jeho typickej rádoby frajerskej úsměv a nahrazuje ho nejistota. I když jsem měl na přemýšlení několik hodin, stejně pořád nevím, co mám dělat. Co mám říkat. Jak se na něco takovýho zeptat… Protože pokud se přece jenom pletu, pokud je přece jenom chyba na mý straně, tak mi Lex tuhletu otázku nikdy neodpustí.

No to mě podrž, to zní, jako by na mě byl uspořádán hon jako na škodnou. Přizdisráči, žádný se mi nikdy nepodíval do očí, nevyjádřili nějakou nelibost. V podstatě se ke mně lísali, někteří chtěli jen okouknout to moje nářadí, jiní si s ním chtěli pohrát a další ho chtěli vystříkat, vykouřit a také se ho pokoušeli narvat do svých prdelí. Některým se to dokonce podařilo, jiní odcházeli dosti bolaví. A tito ctihodní úchylové využívali mých schopností a dovedností. Kdykoliv je někdo obtěžoval, žádali mě o pomoc. A přitom potají spřádali plány, jak mě sejmout.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

Ten mi to teda podává po kapkách. Hlava mi šrotuje a musí se mi z ní snad kouřit. Vždyť všechno, co mi tady teď naprosto pragmaticky povídá, je pravda a já nemám, s čím bych nesouhlasil. Nestudoval Robertík snad ještě i psychologii? Nebo je tak empatický a dovede se vcítit do mého nitra v minulosti i současnosti? Vždyť on do mě vidí, jako by měl rentgenové oči.

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Ten luxus probouzet se mezi dvěma mlaskajícími a pochrupujícími chlapy, mezi nimiž jsem nemusel volit, byl sice na jednu stranu příjemně uklidňující, nicméně situace, kdy ležíte v posteli sevření mezi dvěma chlapy a dole máte zamknuto, je na druhou stranu ve všech směrech naopak prekérní. Obzvlášť když vám ještě není ani dvacet a oba ti slastně pochrupující spolunocležníci jsou, kromě náctiletému tělu přirozené fyziologie, jednak nepochybnou příčinou, a zároveň i lákavě se nabízejícím řešením onoho vzdouvajícího se problému.

Tak to se trefil. Sny. Sotva odešli, musel si jeden sen zrealizovat. Ani si nestačil snové prostředí vytvořit a papírový ubrousek nepobral všechno nadělení. Když si pak šel lehnout, na nočním stolku bylo pár narezlých chloupků. Jeden stočený si nasunul na prst. To přece není možný. Nedalo se pochybovat, odkud a čí jsou. Bránit se tomu nebude. Jen nechápal, co takový krásný mladíček na něm vidí? Na svůj věk sice nevypadá. Třeba chce Víťa zažít jen romantické dobrodružství, nebo je to nějaká hra?

Když jsem jel na Karlák, zahlédl jsem, jak si to štráduje po chodníku Matýsek. Myslel jsem, že jde také na firmu k holkám něco řešit, tak jsem zastavil a zavolal na něj, ať si naskočí. Udiveně se na mne podíval, ukázal prstem na svou hruď a zeptal se: „Já?“ Převrátil jsem oči v sloup. „Vidíš tady ještě někoho?“ V okruhu asi padesáti metrů nikdo nebyl. Naskočil ke mně do vozu. Když zavřel dveře a pootočil se ke mně, ztuhl jsem. „Jé, promiň, já myslel…“ Ale on mi skočil do řeči: „Že jsem Matěj?“ Uculeně jsem přikývl.

"No mosíš teraz jest hodne rybaciny. Tam je vitamím D, aby ci rýchle zrástli kosci. A též vitamíny. Melón mali už len tento. Počkaj, mám nápad… " Z vrchu vykrojí tenké koliesko a vydlabe tam v strede dieru. Mne na tanieri ponúkne nakrájané kusy v mesiačikoch. Čakám, čo chce urobiť s tým, čo drží v ruke. O chvíľu sa rehocem. On má neskutočné nápady. Stiahne mi tepláky aj s trenkami a prevlečie mi cez tú dierku vtáka. Ústami ma začne intenzívne fajčiť. "Potrebuješ aj takúto pomoc."