Bratři

Léta sedmdesátá – 1970

Poslední lednová sobota, zatažené ráno plné namrzající jinovatky. U dveří na balkon stál mladík v šatech čedičové šedi. Srovnával si motýlka a díval se na venkovní teploměr.

„Venku je pět pod nulou a na slunce to nevypadá.“

„Loni jsme byli na Palachově pohřbu, je to rok a co se změnilo.“

To se ozval druhý z mladíků, o něco starší, v manšestrových kalhotách a ve vlněné teplé kárované košili.

„Jistě, politicky nic, nic k lepšímu, ale to se dalo čekat. A k horšímu až moc.“

Hoch v šatech přešel k malému sekretáři a vzal si ze šuplíčku hodinky. Krásné a drahé Rolexky GMT-Master. Doplnily na druhé ruce zlatý náramek a několik prstýnků, z nichž vynikal masivní platinový pečetní.

„Mari, vezmi mě s sebou. Jen do baru. Finance mám. Prosím,“ žadonil třetí z bratrů, nejmladší.

„Vlado, jindy tě vezmu. Tohle je důležitá schůzka, nemohl bych se ti věnovat, věř mi.“

„To nám nestačí v rodině jedna děvka? Ještě jsi ani pořádně nezačal školu. Jistě, Mário má vysoké zrovna dvě. Ani nevím, jak tě titulovat. Pane inženýre, nebo pane doktore? Nebo spíš soudruhu? Tak komu polezeš do pelechu dnes? Zmocněnci, vyslanci, velvyslanci? Je mi z tebe špatně.“

„Asi jsi posnídal šálek jedu. Pokud vím, tebe se, co dělám já, nijak netýká. Ani si nemůžeš na nic stěžovat. Podívej se, jak dopadli jiní.“

„A to mám děkovat tobě, že mě nevylili někam do kotelny nebo kamenolomu?“

„Jsi, Beno, nespravedlivý. Mário nikomu neublížil a naší rodině pomohl. Říkal to i dědeček.“

„Najednou na něm vidíte jen dobré. Co se týká nás, dobře, ale vím, jestli není estébák nebo ještě něco horšího? Co vím, určitě je teplej a ty, Vlado, máš k tomu taky sklony.“

„Co ti dělám? Myslíš, že když jsi učitel, všechny nás budeš jen poučovat, co je dobrý a co je morální? Mám osmnáct a tak jo, ať jsi klidnej, jsem buzna. Není to nemoc ani trestný, to jsi zaspal dobu. A nechci se s někým kurvit, ale najít si kamaráda. A taky se podívat do lepšího podniku. Poslechnout si muziku. Tlachat někde u piva, co by bylo, kdyby bylo, o to nestojím.“

„To musí každé naše setkání skončit hádkou? Nemůžeš se udržet? Mám tady rodiče i prarodiče a ti se s tím nějak smířili. Já tě taky nenapadám, proč se neženíš. A do Vlada se nenavážej. Každej je takovej, jak ho Bůh stvořil, to říkáš ty.“

„Tak budeme mít v rodině dva úchyly? Raději jdu dolů.“

„Nemusíš, už odcházíme. Vezmi si, Vlado, ten proužek s vestičkou, i ve čtverce by ti bylo líp než tady. Budou tam chlapci z konzervy, takový blues melody. To se ti bude líbit.“

„Vážně, Mário, jseš skvělej. Hned jsem u tebe.“

„Nespěchej, Beno to nějak chvilku vydrží.“

„To by snad měl vědět táta, kam ho vedeš?“

„Za prvé má osmnáct a za druhé se dole stavíme, a kam jdeme, tam řekneme. Nebývals dřív tak zatrpklý. Taky si někoho najdi. Samotnému není dobře nikomu.“

„A koho, ty rozume? Vidím to u nás ve škole. Nechci se za pár měsíců rozvádět.“

„Nemusíš, není jen škola, nenutíme tě. A druhý nech žít.“

Mário se zastavil u dveří na schody a čekal, než se objevil Vlado.

„Jo, sluší ti to. Ta sametová vázaná mašlička je filigránská, jemnější než úzký motýlek. Máš dole dlouhý zimník a šálu?“

„Jistě, a teplé kozačky s kožešinkou.“

„Tak, Beno, měj se a pusť si nějakou romantickou muziku.“

Ten jen mávnul rukou a oba bratři sešli do přízemí. V kuchyni seděl zbytek rodiny.

„Zdar, chlapci,“ vítal je dědeček, „dáte si grog a jak tomu říkáš, Eluš?“

„Kmen, je to nepečené z kokosu, mléka, cukru a kakaa. A trochu rumu.“

„Mikroskopická trocha, ještě že je grog. A posaďte se na chvilku. Kmen vám jinde nedají, leda z nějaké lípy.“

„Vidím, že někam vyrážíte, do kina?“ ptal se otec.

„Ne, vezmu Vlada do kavárny, doufám, že nebudou námitky jako od Bena.“

„Ten by měl něco se sebou dělat. Já jako gymnasista chodil taky, kde hrávali foxtrot, blues, charleston, jazz i vášnivý tango. My byli s Eluš ozdobou salónu. Já jí kolikrát přistavil žebřík k oknu a její táta mě honil s řemenem.“

„Nám do toho vešla druhá válka, tančívalo se při gramofonu. Pak bylo veselí organizovaný a teď, kdo ví, co bude,“ přidal se táta.

„Co by bylo. Pokrok se zastavit nedá. Ani tanky. Obchod se nezastavil. Drobnější aktivity a hlavně soukromo, tak to bohužel skončilo. Pár let nás zabrzdí právě ti, kterých jsme se měli zbavit. Ale otočme list. Nač si přivodit z trápení nějakou psychickou poruchu a vředy. Žít se musí i v marastu. A neboj, mami, už vidím, jak se nadechuješ něco říct. Na Vlada dám pozor. A kmeny jsou skvělý, babi.“

V předsíni si vzali své zimníky, šály a teplé boty.

Venku docela táhlo, ale ve vedlejší ulici už poletovalo mezi sněhem jen pár suchých listů. Šli pěšky do Máriovy oblíbené kavárny. Měl jich po Praze víc, ale tahle byla taková domácí. Boxy ze zelené látky, malý červeně hnědý parket a v rohu pódium. Kolem pár stolků trvale zadaných pro místní návštěvníky, ale celkově vždy plno. Zdejší kapela byla velice různorodá. Pár kluků hrálo denně mimo pondělí, ale různě se k nim přidávali studenti z konzervatoře nebo muzikanti náhodně, jak se sešli zadžemovat. Každou chvíli zde člověk mohl potkat známé tváře džezu i taneční hudby. Na zdejší hammondy si párkrát zahrál Marian Varga, jeden z nejlepších varhaníků na tento nástroj. Taky sem chodili spíš milovníci džezu. Ono osazenstvo bylo docela zvláštní. Od mladíčků po staré pány. Pár zřejmě manželských dvojic, zbloudilí zamilovaní i zamilovaní tak trochu jinak, než se všeobecně uznávalo. Ale nikdy tady nedocházelo k nějakým zásahům, jako se to stávalo jinde. Jejich dohlížitel měl rád zdejší hudbu, zdejší pašovaná vína a cigarety i zdejších několik chlapců. Ne že by je nějak sám využíval, ale všechno to bylo zdrojem nevelkých, ale častých příjmů. Sem tam se dal sehnat i pytlík marjánky, ovšem jen pro známé a prověřené. Tady byl klid a pohoda.

A Mário. Další dobrá duše. Chodíval sem často s různými obchodníky ze světa za ostnatými dráty. Nikdo vlastně nevěděl, co přesně dělá. Jen že studoval najednou dvě vysoké školy. Jednu se zaměřením na zahraniční obchod a na Karlovce řeči. To byl jeho koníček. Jako arabista znal kromě arabštiny i turečtinu a perštinu. Docela dobře zvládal ještě čínštinu a stále se učil. Ruština a angličtina s němčinou byly samozřejmostí. Místní mu říkali jen Mário. Trochu se na něj nejprve zlobili, když tam ještě koncem osmašedesátého chodil občas s okupanty. Vysvětlil jim, že jsou to taky obchodní partneři, co nejdou odmítnout. Když pak začaly čistky, jejich kavárny se nedotkly. Jinde se změnil nejen šéf, ale kolikrát všichni až po babču na záchodech. Některé pozpřehazovali, jiné přímo vyhodili.

Zdejší dlouholetý vedoucí pak přišel s tím, že je zachránil právě Mário s Rusy. Někdo tomu moc nakloněný nebyl, ale pak zažili, když se tam objevil nový ředitel a přišel se s vedoucím zeptat Mária, jestli jim něco nechybí. Ten seděl jako většinou v jednom muzikantském boxu. Tenkrát s obchodním atašé z Egypta, co si s kluky přišel zahrát na vlastní přinesenou flétnu. Byl Nubíjec, přesto znal západní hudební skupiny. Takže, kdo ví. Když se ho přímo zeptali, odpovídal Mário zase jen: „Nebuďte zvědaví, je tu snad klid? Taky mám rád tohle místo.“ A říkalo se, že tady někdy před šesti lety začínal. Ale než ho nějak chlapci přijali, chodil tam najednou jako host a vodil pěkně bohaté zákazníky. Západní marky a dolary přišly každému vhod. Číšníkům i chlapcům a dívkám s nejstarším řemeslem. A Mário? Jen on věděl, kolikrát musel sehnout hlavu, zatnout zuby, držet ústa, než se dostal, kam chtěl. A protože chtěl rychle, bylo všechno mnohem těžší. Jistě i pokud šlo o obě školy, něco bylo i přes postel. Jen jazyky ho bavily, měl na ně neuvěřitelný talent. Navíc se naučil dostat se vždy, pokud to šlo, k tomu nejvyššímu i v hierarchii školy. Zjistil si zájmů docentů, vedoucích kateder a pak se přišel s velkou prosbou na nějaký problém zeptat. Pochopitelně si všechno předem nastudoval, hlavně ze zahraničních zdrojů z východu i západu. Pak nesměle poznamenal, co četl od akademika Vasilije Sergejeviče Němčinova, a měl to, po čem marně toužili jeho starší kolegové. Stal se přímo spolupracovníkem docenta.

S tím, že je homosexuál, neměl nikdy problém. Soukromí si střežil, nikde se s tím nechlubil, a dokázal dobře stejné lidi poznat. Ani tady v kavárně nebyl nikdo, kdo by se s ním přímo vyspal, jen se to tušilo. Miloval krásné a drahé věci. Ne ovšem za každou cenu. Stejně tak ho nadchlo dokonalé plyšové zvířátko za pár korun jako prstýnek za tisíce. Dříve bratři drželi pohromadě, ale v době, kdy začínal mít Mário teplé sklony, se Beno zcela odtrhl. A když to vypadalo, že stejně si povede i Vlado, propadal přímo zuřivosti. Přitom je většinou vychovávala velmi volnomyšlenkářská babička.

„Jako biolog bys k tomu měl mít blíž a chováš se k nám jako středověká inkvizice.“

„Jste zrůdy a všichni vás v tom podporují. Rodiče vás měli dát léčit.“

Končívalo to vždycky stejně. Přestali spolu mluvit. Benovi vadilo všechno. Počínaje jménem. Jistě, nosil ho po zamilovaném maminčině zpěvákovi, Beno Blachutovi. Nikdo mu nebránil ve výběru školy a měl štěstí. Dostal se, kam chtěl. Ale najednou ztratil nadšení pro biologii i pro kantořinu. Začal chodit na nějaká náboženská shromáždění. Navíc jako učitel jen tajně. Rozvolnění z osmašedesátého roku už vzalo za své. I zbytku rodiny se začal stranit. Když se většinou večer vracel, snědl rychle večeři, nebo si ji vzal k sobě nahoru. A o víkendech byl pryč.

Chlapci měli nahoře v domě své království. Každý pokoj, malou ložnici a kuchyňku. Velikou společnou koupelnu, šatnu a toaletu. Ještě komoru, což bylo odkladiště čehokoliv a parádní obývák. Dům byl v zástavbě podobných, většinou se čtyřmi byty. Za domem malý dvůr sevřený dalšími domy a dvory. Vlezla tam garáž a lavička s obrovskými kapradinami. Ty jediné snesly chlad a věčný stín. Zato v letních vedrech tam bylo nádherně a příjemnou atmosféru doplňoval bazének z veliké skruže, obrostlý kapradím. V něm pár vodních rostlin, tři karásci a několik žabek, kuněk ohnivých. Ale vodní kytky tady nekvetly a žáby a rybky se nemnožily. Stínem, nebo tu nebyla patřičná pohlaví. Zato se nebály a nechaly se krmit žížalami. Kolikrát si tady grilovali na dřevěném uhlí. Teď byly kapradiny svázané a bazének zakrytý prkny a rohoží.

Vlado byl miláček. Ve všech variantách tohoto slova. Mladý, hezký, jemný a romantický, nezasvěcený do tajů lásky. Sice ho už párkrát Mário vzal, ale jen odpoledne na malé posezení. Dnes mu trošku odkryje noční život.

Šli k muzikantskému boxu. Byly dva, ale někdy tady byl, kam padl kámen, samý muzikant.

„Kluci, jsem tady za dvě hoďky, dejte pozor na Vlada.“

„Tak to je jako hlídat rtuť,“ smál se jeden z místních kytaristů a zpěváků zvaný Monďa.

Vlado už některé znal. Hned mu dělali místo. Ještě se ani nezačalo hrát.

Když se asi po dvou hodinách Mário vrátil, předváděl jeden indický student sitár.

„To je neskutečně složitý nástroj,“ byl nadšený bráška. „Já myslel, že je starý tisíce let, a on má tak dvě stě. A oblíbeným se stal až v tomto století. Hraje na něj i George Harrison z Beatles.“

Konečně si chlapci sedli tak, aby se dalo mluvit. Tento večer opanoval Mahapa Kumar.

„Byl jsem tě dvakrát vyhlížet a viděl venku hezkého blonďáka, trochu do rezava. Pokud se něco dá vidět v zimním oblečení. Byl tam, i když ses vracel?“

„Mám pocit, že někdo takový stál u telefonní budky. Ale pokud na někoho čekal, určitě bude pryč. Ale uklidni srdíčko a běž se mrknout.“

Vlado se zvedl a směřoval ke vchodu. Zatím se rozeznělo:

„Hare Krišna, Hare Krišna,
Krišna, Krišna, Hare, Hare,
Hare Rama, Hare Rama,
Rama, Rama, Hare, Hare.“

Velký hit toho roku s Martou Kubišovou. Ovšem se sitárem vyzněla úplně jinak. Melodie velmi chytlavá, čehož využil nejen Harrison, ale i další muzikanti a filmaři ve Vlasech.

„Přivedl jsem zmrzlíka ohřát,“ volal s nadšením Vlado.

Spíš za sebou vlekl mladíčka s vlasy jako len. Hned Mária napadla slavná Debussyho La fille aux cheveux de lin. Čistá, neposkvrněná láska? Poznal někdy takovou? Ve své prvotní podstatě. Beze všeho kolem. Jen krása a touha. Hoch si trochu zaclonil oči, pak jako by chtěl rozehnat cigaretový kouř a najednou se ruka jemná jako křídlo cheruba snesla před Mária.

„Tomas, jsem sice Tomáš, ale je nás ve dvacce víc, tak na mne zbylo cizokrajnější. Je prý aramejské a značí blížence, nebo dvojče, to bohužel nemám, jen mi zbylo být nevěřící,“ uvedl se chlapec skvěle. Tak trochu jako kdysi on. Podávaná ruka nebyla vlažná, ale na jeho zřejmé mládí silná a s pevným stiskem. Až příliš mnoho vlasů bylo jen nepatrně zvlněných. Rozprostřené na polštáři by přímo zvaly k nočním orgiím.

„Mário, bratr, a co tě donutilo v zimě a nepohodě stát venku?“

„Díky Vladovi jsem nezmrznul, bohužel jsem jako kostelní myš. Občas se něco nepovede.“

„Tak jestli mohu, pozval jsem dnes Vlada a rád přizvu i Tomase. Ale nejspíš změníme lokál. Jednak je tady narváno, ale navíc zakouřeno a hlučno. Vrátíme se, jen si sjedeme k Černému koni nebo ke Koníčkovi u Lucerny na večeři.“

„Jsi moc laskavý, ale já musím čekat venku na kamaráda. Prostě bych dnes neměl kde spát.“

„To je poslední, můžeš u nás, místa je dost a hlad máš určitě, a co když tvůj kamarád vůbec nepřijde?“

„Vlado má pravdu. Najíme se a pak můžeme řešit ostatní.“

„Jen já, nemám u sebe nic. I ta kostelní myš má víc.“ Tomas se pokusil usmát.

„Tyhle věci dnes neřeš.“

Mário stopnul taxíka.

V polovině schodů do podzemí zkusili bar u Koníčka. Vlevo veliký pult a barové židle, pár boxů a dva stoly za závěsem. Mário se pozdravil s barmanem a hned směřovali za závěs. Přišla servírka s velikými jídelními lístky.

„Nějak se nám vyhýbáš. Konečně jsi vyvedl brášku a kamaráda?“

„Tak nějak. Co si dneska nemáme dát?“

„Štěpánská a znojemská jsou tužší, maso bylo snad z nosorožce. A kdoví? Dobré budou srnčí medailonky s pepřovou omáčkou, nebo na studeno štika v rosolu.“

„To my můžeme, ale ty, Tomasi?“

„Jím všechno, nevybírám si. Naposled jsem měl v poledne gulášovku.“

„Tak medailonky s americkými bramborami, ale jako předkrm štiku v rosolu.“

Mário zachytil chlapcův pohled.

„To samozřejmě každý den nemáme. Zítra budou škubánky s mákem a večer česnečka s kroupami.“

„Prostě přes den jíme, co nabízí v práci, škole nebo babička. Jako jinde. Jíš v menze?“

Hoch se viditelně zarazil.

„Nějak mi to nevychází. Tak si od někoho jdu na nášup. Polévka je na stole. Prostě jak se zadaří.“

„Problém se školou?“

„Se školou ne, koleje mám slíbené, chodím tam vypomáhat při úklidu. Spíš doma a teď mi slíbil kamarád, že mě do té doby vezme. Otec mi zrušil privát, co jsem tady měl.“

„Co studuješ?“

„První rok fildu a možná taky poslední. Když, tak vojna. Mám všechno složitější. Ale tím nechci obtěžovat. Vidím, že tady máte známé.“

„Nejen tady, ale aby sis nemyslel, že jsem kavárenský povaleč. Vystudoval jsem zahraniční obchod, kde jsem taky zaměstnaný, a arabistiku. Trochu se pouštím do mandarínštiny, korejštiny a japonštiny. Pro moji práci jsou jazyky nutné. Ty méně známé dávají i lepší příležitost.“

„Já se chystám na podzim. Láká mě španělština a portugalština. To je celá Jižní Amerika,“ přidal se Vlado.

„Štika chutná? Medailonky budou taky skvělé a pak se vrátíme.“

Ještě venku slyšeli sitár, ale brzy se mladý Ind omluvil. Slíbil, že se zase ukáže. Zato se na skok zastavil trumpetista Týfa.

„Hraje teď v TOČRu a se Štaidlem a Gottem.“

Bylo vidět, jak Tomas nevychází z údivu. Okolo půlnoci se zvedli.

„K nám to není daleko, zítra si přineseš věci, a než budeš mít koleje, rád se s tebou podělím o místo, neboj, všechno bude v pohodě.“

Vlado zářil štěstím. Mário byl rád. Bratr potřeboval kamaráda ve svém věku. Vypadá to, že kluci si budou rozumět. Jen bude muset usměrnit Bena. Ten si určitě bude představovat kdoví co. Jeho smysl na podobné lidi mu říkal, že by Tomas možná mohl být jako oni. Docela zatoužil po něčem tak krásném, mladém a nezkaženém. Ale stejně si přál, aby to vyšlo Vladovi. Může to být úplně jinak. Pak udělali aspoň dobrý skutek. Jo, co vlastně teď dělá? Jen dobré skutky. Nikoho nemá a jeho práce mu ukradla kus života.

Znovu mu zazněla Debussyho melodie. Moc blonďatých milenců neměl. Dali by se spočítat na jedné ruce. V domě už všichni spali. Každý měl v pokoji i gauč. Málokdy využitý.

„Dej Tomasovi pak teplé flanelové pyžamo. Tak, chlapci, dobrou noc.“

„To máš celý byt?“

„Jo, stejný má Mário a nejstarší bratr Beno.“

„Máte zvláštní jména.“

„Maminka obdivovala operního pěvce Beno Blachuta. No a pak se další jména dala na ó. A byt to vlastně není. Jenom malá kuchyňka a trochu větší pokoj. Zavedu tě do koupelny a tady máš pyžamo.“

„Nedělej si se mnou starosti. Myslíš, že rodičům nebudu vadit? Jenom než budou koleje.“

„Nebudeš vadit nikomu a s kolejemi nespěchej. Jsem tady stejně věčně sám. Oba bráchové jsou v práci.“

„Moc ti děkuju. Pořád je to pro mě nepochopitelný. Třeba bych ani nemusel být tím, co říkám. Neznáte mě. Asi bych dneska skončil někde na nádraží, než by mě vyhnali. Všechno přišlo moc rychle a ještě v zimě.“

„Nad ničím nepřemýšlej, zítra se dohodneme a věřím, že se ti u nás bude líbit. V kolik ráno půjdeš, abych ti stihl udělat snídani?“

Když sešel dolů na snídani Mário, u stolu seděl dědeček a Beno.

„Vlado už si bral nahoru snídani před hodinou a kluci šli do školy.“

„Mně se zdálo, že jste někoho přitáhli. Už to tu bude jak v bordelu.“

„Měl by ses krotit, Beno. Pomoct někomu v nouzi je taky i povinnost. Vlado má dobré srdce a Mário o tom ví. Chlapec nemá kde bydlet a je zima.“

„A proč nemá kde bydlet? Třeba je to kriminálník a všechny nás okrade. Nebo nějakej prostitut, co se nám tady zabydlí.“

„Sakra, Beno, už tě mám plný zuby. Jak jsi můj starší bratr, tak se někdy neudržím.“

„A co uděláš? Necháš mne vystěhovat?“

„Ne, vyhodím tě sám. A jídlo si ber nahoru. Chceme se v klidu nasnídat.“

„Jestli máš nějaký problémy, Beno, tak stačí říct. Vždycky jsme si pomáhali. Ale i má trpělivost má svoje meze. Pak se divíme, jak je to mezi lidma, když si nerozumíme ani doma. Lidi by si měli pomáhat a ne hledat na druhém nejhorší. Ale vidím, že tak to máme už od Přemysla Oráče.“

Beno se zvedl a s hrnkem kávy vyšel z kuchyně.

„Vlado se tady stavoval s Tomasem. Je to krásný a zvláštní chlapec. A v nouzi. Někdy stačí maličkost a život se obrátí vzhůru nohama. A to i celému světu. Kdyby kdysi ve Vídni přijali Hitlera na Akademii, kdo ví, jak by bylo dnes.“

Mário opláchl hrnky.

„Jdu dnes až odpoledne. Jak přijdou kluci, jdi s nimi nahoru, kdyby tam byl Beno. Na tebe si vykřikovat nedovolí. Nějak se všechno časem srovná. Mám hlavu jak střep. Chvilku si lehnu. Budeme mu muset nějak všichni domluvit. Vidím, jak Vlado tohle šikanování těžce nese. On není kluk do nepohody. Neumí se ničemu bránit. Tak se tu měj.“

Zůstal v pohodlných domácích kalhotách a ve flanelové košili. Měla krásné duhové barvy a na jeho bratra Bena působila jako červený hadr na býka v aréně.

„V tom mně přijít žák do školy, tak píši rodičům, aby dítě oblékali jako chlapce a ne jako slečinku.“

„Jsi směšný. Jako by barvy mohly za tvou špatnou náladu. Žlutá, oranžová a růžová jsou i barvami slunce, tepla a života.“

„Tepla, tepla, to jsi řekl dobře. Nikdo normální by si něco takového neoblékl.“

„Tobě by taky prospělo zařadit do šatníku něco veselého.“

Snad s Tomasem všechno dopadne dobře. Sedl si do křesla na konci společné chodby. Naproti bylo veliké okno s trojitým zasklením a mrazovaným sklem. Vedlo totiž na sousední dvorek a kdysi se tak domluvili. Budou mít světlo v chodbě a nijak nenaruší intimitu sousedům. Když nahoře nikdo nebyl, hezky se tady přemýšlelo. Sklo vytvářelo fantaskní krajiny neznámých světů. Jen se nechat ukolébat vidinami. Před sebou si rekonstruoval podobu chlapce s vlasy jako len. Ta Debussyho skladba byla prý napsána pro Marii-Blanche Vasnier, jeho múzu v mládí, a vychází z básně Leconta de Lislea, o krásce se zlatými vlasy a třešňovými rty. Ale šlo vůbec o dívku? Vyznávat lásku chlapci veřejně nebylo možné. Ono to možné není ani nyní.

Tomas. Objevil se jako padající meteor. Jen natáhnout ruku. Mário si uvědomoval, jak se mu jeho nevinnost a naivita dostává pod kůži. Ne, to nemůže Vladovi udělat. Viděl, jak i on je okouzlen novým kamarádem. A určitě touží po něčem víc. Něco mu říkalo, že je stejný jako oni. Málokdy se spletl. I tenhle dar mu kolikrát pomohl od nežádoucího omylu. Bude krásné ho mít pod jejich střechou. Jen to může být i velmi kruté. Nechtěl by soupeřit s Vladem o lásku. Tolik mu ji přál. Snažil se, aby jeho bratr zůstal ušetřený všeho zlého. Tomas. Možná by bylo lepší, kdyby nepřišel. Dostal koleje. Jak přijde, už nebude cesta zpět. Tohle se mu ještě nestalo. Jen několik hodin. Z hloubi paměti vystupovaly různé postavy, ale všechny se měnily v Tomáše. Šel své vidiny a náznaky snů smýt vodou. Převlékl se, dole se zabalil do maxi zimníku a šály. Čekal ho neformální rozhovor s íránským tajemníkem z vyslanectví. Takové rozhovory jen mezi čtyřma očima měl rád. Dalo se mluvit i o věcech mimo protokol.

Vracel se za tmy a trochu mu byla zima. Dole seděli všichni i s Tomasem, mimo Bena.

„Dám si panáka čehokoliv a pak máme zázvorový čaj a citron?“

„Nebudeš nemocný?“ starala se maminka.

„Doufám, že ne. Tak co, kluci, všechno v pohodě?“

„Jistě, jen Beno práskal dveřma, ale dědeček mu něco řekl a snad bude klid.“

„Jsem vám všem velice zavázaný a moc děkuji.“

„Tak si můžeme dát gulášek. A říkejte, kdo ho s čím chce. Chleba, slaný rohlíky, nebo knedlík?“

Maminka s babičkou nabíraly z velkého kastrolu.

Jsou tady jako velká šťastná rodina.

„Můžeme tě, Mário, ještě na chvilku pozvat na víno?“

„Rád, chlapci, díky.“

U Vlada nebyla vidět na první pohled žádná změna. Sedl si do křesla a kluci naproti na gauč. Moselské. Sice se moc nehodí po guláši a pivu, ale hodí se k nim. Také jsou jemní, s pelem na řasách. Chvíli zcela propadl podmanivému kouzlu Tomase. Zaujaly ho jeho štíhlé prsty na sklenici. A nazelenalé oči. Jako když se modř oblohy mění v zelenou hladinu. Nebo tuhle hru barev pomáhá dotvořit zapálený svícen? Vstát, sevřít mládě a zmocnit se rtů. Matně si vybavoval část básně. Nikdy nikoho takového neměl. Zároveň viděl šťastného Vlada. Jeho bráška zažívá první pocity zamilovanosti. Té na první pohled. Už někde venku před kavárnou. Ne, rozhodně mu nezávidí, ale osten vlastní touhy se pomalu vrýval do duše. Po chvíli, jak dopili, se zvedl. U sebe nezamířil do malé, ale luxusní ložnice, ale lehl si v pokoji na stejný gauč. Tam bude zřejmě Tomas spát. Že by si ho vzal bratr do ložnice, to nepředpokládal. Cítil nesmírný tlak. Rozepnul kalhoty, přetáhl slipy a zcela podlehl kouzlu okamžiku.

Po rozkoši, co se rozlila celým jeho tělem, si uvědomil, jak dlouho se nemiloval. Že nikoho stálého nemá. A jak moc mu všechno s tím spojené chybí. Byl vůbec někdy bláznivě zamilovaný?

Druhý den odpoledne se hned rozjel k dávnému příteli. Několik starých vil za vysokými ploty z železných tyčí s hroty. Kdysi tady bydleli významní lidé ještě z dob Rakouska. Lékaři, právníci, umělci. Krajní rohový dům měl v přízemí sochařský ateliér a v poschodí malířské. Ještě před válkou se tam vyměnila okna a i po válce a v padesátých létech zde bydleli a tvořili dva sochaři a dva malíři. Taky zde bydlelo několik studentů různých uměleckých oborů. Všemu vždycky vládla domovnice. I v dnešní době. V zahradě zcela zarostlé stromy zůstalo pár sochařských děl, která se po různých událostech najednou nehodila. Bysty Gottwalda a Stalina zaskočil kult osobnosti a stály tu svorně s Masarykem i stařičkým císařem. V neustálém stínu už pomalu obrůstaly lišejníky a mechy. Údery dláta dávaly tušit, že ten, ke kterému směřoval, bude doma. Nebo možná některý z jeho žáků. Přes zamrzlá okna nebylo dovnitř vidět. Zvedl kovové klepadlo a několikrát udeřil do železných dveří. S vrzáním se otevřely a před sebou uviděl neznámého mladíka v kožené zástěře přes starý svetr a rifle. Na lesklých černých vlasech měl pletenou čepičku. Tak to je pěkný kousek.

„Dobrý den, přejete si prosím?“

„Krásný, i když zmrzlý. Je tady Žof?“

„Tak to budete přítel z lepších dob. Tak ho dnes nikdo nezná. Je, právě si chceme udělat kávu.“

Z hloubi místnosti se ozvalo:

„Čúúús, Mário, můj bože. Už jsem myslel, žes to vzal za kopečky. Doufám, že v tý síťovce máš nějakej chlast.“

Žof byl pořádný kus chlapa. Podával medvědí tlapu. Široký obličej s několikadenním narezlým strništěm.

„Nikam nechodím od doby, co sem šlápla Brežněvova válenka. Dan bude končit a zatím se i stará, abych nechcípnul hlady a žízní.“

Dan podával ruku. Směřovali za skleněnou stěnu, kde byla veliká kožená pohovka a stejná křesla. Na stole popelník plný vajglů a dva hořčičáky se socem.

Dan všechno odnesl a Mário mu předal dvě bachraté sedmičky zlatého moku.

„Ty můj kluku, to se ještě někde prodává? To si, Dane, pošmákneme a nasekej kus ledu na kousky. Kukuřice, pšenice a ječmen, Rebel Yell. Nezapomněls, že miluju bourbony. To je dnes všechno, co nám zbylo z Americkýho snu.“

To už tu byly broušené těžké sklenice a miska s kousky ledu. Tři kávy, tatranky, ořechy a pomeranče. Pár čokoládových figurek z vánoční kolekce.

„Tak jsem se nikdy neměl. Dan je za všechny baby. Ale znáš to, do postele musím mít káču a kozy. Ty co? Máš nějakýho tajnýho přítele?“

Mário viděl, jak si ho Dan zálibně prohlíží. To vypadá nadějně. Vzájemná rychlovka, jen upustit páru.

„Nic v dohledu. Nějak jsem vypadl z role. To je taky důvod mý návštěvy. Teď se mi zřejmě zamiloval bráška a já si vzpomněl, že taky žiju. Tady býval výběr.“

„Jo bejvávalo. Nad náma se kluci zhádali. Za vším je kunda nebo prachy. Občas se tu staví mlaďoši, ale tam nic není, co by stálo za to. Nějak ta intelektuální hladina klesla. Pár let zase budeme mít slaviče a aranžéry prázdných hesel. Umění v prdeli. A co Dan? Ovšem přes den ti ho nepůjčím. Ale v noci? Co chlapci?“

„Tos mě zklamal, Peťane,“ smál se Dan, „chceš mě zaměstnat i v noci?“

„A ty bys Mária nebral?“

„Jistě že bral. Ale tvůj kámoš, to je jiná liga. No co, zasmějeme se. Tak zkusíme tu whisky?“

„Whiska je z obilí, tohle je bourbon. Už ta hláška šla a jenom tři slzy ledu.“

Petr zálibně pohár prohlížel, ale brzy po přípitku byl v něm. Kývl na Dana a ten mu nalil další. Pak se zvedl, že si odskočí.

„Pije od rána. Ještě baňku a zalomí to.“

Byly dvě, ale pak se natáhl na sedačku. Dan mu podložil hlavu a přikryl ho dekou.

„Tak takhle bych se chtěl mít.“

„Ale to já rád, bydlím tady zadarmo, nechce ani za jídlo. Pití jo, jen by se měl mírnit. Mívá občas nějaký problémy. Když se vracím, tak pomáhám. Nikam nechodí, jen občas dotáhne nějakou holku. Asi by s ním na trvalo nikdo nevydržel. Je v podstatě dobrák. Má plno snů, chtěl prý k moři. Já jsem mu moc vděčný. Mě až tolik múzy nepolíbily. Jsem jen lepší kameník. Odvedu snad dobrou práci, ale chybí mi křídla fantazie.“

„To všechno může přijít. Každý není génius od narození. Jestli jsem správně pochopil, máš někoho?“

„Jenom bylo pár takových vzplanutí, spíš zahoření. Jenže se našel vždycky někdo lepší. Je to jen touha zamrzlá někde v ledu. Nechodím mezi správný lidi.“

„Zeptám se přímo, i když jsme ještě neztratili zábrany. Chtěl bys to zkusit se mnou?“

„Teď to není legrace?“

„Není a nebyla. Jen se stydím za upřímnost. Všechno ve mně ti skládám k nohám.“

„Chápu, bude to jen sen, ale proč ho neprožít?“

„Nevím, ale stál bych o víc. Nepřesuneme se do koupelny. Je tam pořád ta obří rohová vana?“

„Je, ale máme tam bordel, skočím uklidit.“

Dan odešel. Mário popotáhl zlatý mok. Trochu dřevitá chuť s náznaky rozinek, medu a vanilky. Přezrálé slívy. Proč tohle dělám? Chci v sobě přehlušit chuť na Tomase? Vždyť tenhle hoch si nezaslouží být jenom náhradou. Úsměvy Vlada jsou jednoznačné. Dokázal by mu vzít lásku, která ještě ani nevzklíčila? Ale proč se najednou přihlásily všechny odsouvané touhy? Má tisíc příležitostí a něco ho dovedlo sem. Znovu si přisunul sklenici k ústům. Jako by jel nekonečnými kukuřičnými poli. Vynořila se vzpomínka na jeden ze zdejších večírků. V jednom rohu vany si to pěkně v kleče rozdával Žof s drobnou houslistkou, která pod ním zcela zmizela, a v druhém se dobýval do mladého skláře. Matně si vzpomínal, proč Petrovi říkali Žof. Že byl ze Žofína, otec tam dělal správce stejnojmenného paláce, a navíc měl sestru Žofii. Jo, tak to bylo. Za tři dny tam ojel čtyři kluky. Petr se tehdy smál, že jemu nikdo neodmítne mimo něj.

„Ty vole, že bych se taky nechal přefiknout?“

A ti čtyři kloučci si pak s ním hráli až do rána. Teď on byl čubičkou a hádal, čí péro ho jebe. Tady to byl zcela jiný svět než v kavárnách. Někdy až příliš divoký. Když se mu začal zhmotňovat ve vidinách Dan, objevil se. Měl jen froté župan. V koupelně ho sundal a stál před ním v černých slipech, silně vyboulených.

„Doufám, že se mi teď nevysměješ a neřekneš, jak to byl dobrý fór.“

Shodit všechno ze sebe bylo dílem okamžiku. Jeho slipy byly zářivě bílé.

„Jako noc a den.“

Vzájemné vysvobození. Stáli proti sobě a jejich péra se hrdě tyčila jako meče.

„Ještě pořád nevěříš?“

Najednou Dan přistoupil k Máriovi. Bez zjevných potíží ho vzal do náručí a sestoupil s ním do polozapuštěné vany.

„Už mi nevyklouzneš. Spoutal jsem si anděla a chci ho hrubě zneužít.“

Mário se smál.

„Do anděla mám daleko, ale tvoje tělo je souhrou svalů. Hezky si ho celý slíbám, až mě zneužiješ.“

Skočili si ještě pro pití a nachystali různé dary kosmetiky.

„Můžeš první. Toho jsem si dlouho neužil a vidím, je na co se těšit.“

Oba byli správně nabuzení. Proč už dávno něco takového nehledal? Živočišnou touhu po milování. Jeho nadcházející milenec nebyl žádný začátečník. Cítil jazyk a prsty. Tělo vystavené jako na pravěkém oltáři se rozechvívalo nadcházejícím spojením. Všechny Danovy napjaté svaly ho hnaly až ke konci. Oba vykřikli a Dan slíbával partnerovy výstřiky z dlaně.

„Tady trochu upustíme a přesuneme se na druhou stranu.“

Seděli naproti sobě a neustále se blížili. K polibkům už chybělo pár centimetrů. Dan ještě zrychleně dýchal.

„Určitě snad stihneme i opak. Ráno je daleko.“

„A dál, Mário?“

„Můžeš ke mně, já k tobě, jak nám vyjde čas. Nechci o tebe přijít, i když to bylo setkání z rozumu, ne z lásky.“

„Krásné. Život je někdy zvláštní. Budu rád, když to bude víc než vzpomínka.“

V líbání pokračovali v Danově posteli. Malý pokojík, jen s tím nejnutnějším.

Vzbudili se ráno a proběhla změna. Petr seděl v kuchyni u velkého hrnku kávy.

„Pěkně jsem se zbombardoval, jak vidím, došlo na má slova. Budiž přáno, chlapci.“

„Musím domů, nenahlásil jsem, že nepřijdu.“

„Máš tu dráty, nažhav.“

Mário šel k telefonu.

„Ale stejně, po poledni vypadnu. Zavolám si taxíka. Co oběd?“

„Dany?“

„Peťo? Chtěl jsem skočit pro něco do hospody.“

„Prostě baba tady chybí. Jenže ta by nás začala sekýrovat a na to nemám.“

„Můžeme zajít, zvu vás, kluci.“

Tohle nebyly končiny, kde by Mária znali. Za dveřmi byla cedule zvěřinové hody.

„Tak tady tři měsíce zaspali.“

„Vaří tu dobře, no výběr jako jinde. Já bych si dal horkou polívku a něco s bramborem.“

Nadívaná sekačka byla krásně vypečená, s párkem, vajíčkem, okurkou a feferonkou, pivo tmavý ležák Granát. Petra pak přemluvili na dortový řez a vídeň. Taxík je hodil jen kousek domů. Mário pokračoval. Zavolají si. Začalo sněžit. Někdy po třetí byl doma. Všude ticho. V sobotu si chodívali všichni zalehnout. Hlavně v zimě. Podle bot dole je  doma i Tomas. Vyběhl nahoru, otevřel si grepový džus v širokohrdlé sklenici a lehl si na gauč.

První ho napadlo, jak asi odpočívají kluci. Tohle bych neměl řešit, pomyslel si. Zažil krásnou noc a určitě jich bude víc. Na zmrzlého kloučka nebude myslet. Vždycky chtěl pro Vlada to nejlepší. Aby se na své cestě životem nemusel tak někdy i ponížit jako on. Nebyla to jenom vítězství. Jen se snažil, aby prohry nebyly vidět. Ale Tomas mu nijak z hlavy nešel. Vstal, slyšel nějaké bouchání a pak zaklepání. Bráška.

„Měl jsi zavolat, báli jsme se, kde jsi.“

„Není to poprvé, nikdo se nikdy nebál.“

„My se báli s Tomem.“

„Raději mi řekni, co všechno Tomas potřebuje. Pojede si pro něco domů?“

„On, oni, nechce o tom mluvit, ale asi ho vyhodili. Já si myslel, že se to jen tak říká. Lidi se nepohodnou jako my s Benem, ale nějak to jde dál. Pomůžeš nám?“

„Jistě, proto se ptám, konečně, přiveď ho, ať se něco nezanedbá.“

Vlado odběhl a přišli oba.

„Dobrý den, jsem rád, že ses vrátil.“

„Tome, hned z kraje, nemám nic proti tomu, abys u nás bydlel. Nakonec to je Vladův byt. Ale musím vědět, co se všechno stalo, třeba jen částečně. Že někoho rodiče vyhodí z domu, to není nic, co by se nedělo. Jen všechno má nějaký důvod. Ze školy jsi neodešel, že by ses pohyboval mezi kriminálníky to taky nevypadá, náboženství dnes nehraje roli. Takže?“

Tomas mlčel, jen se mu v koutku oka objevila slza. Vlado ho vzal za ruku.

„My si to řekli, Mário. Je taky jako my. To je ten důvod. Někteří rodiče se s tím nesrovnají. U nás vidíš Bena. Jako by byl úplně cizí.“

„Je to tak, Tomi?“

Ten jen přikývnul.

„Tady se ničeho bát nemusíš. Náš bratr možná bude mít hnusné řeči, ale s tím nic nenaděláme. Jinak nikomu z naší rodiny to nevadí. Mrzne, tak o oblečení se postará Vlado, nechám mu peníze, abyste všechno, co by ti chybělo, dokoupili. Nikoho se o nic nedoprošuj. Nejsme žádné druhořadé bytosti. Bohužel pro většinu jsme nepřijatelní, tak je to zatím a dlouho bude. Konečně když se něco nebude dařit, jsem tady a pomůžu. Sejdeme dolů na kafe.“

Dole byla jen babička a dodělávala oběd. Kávu si dala s nimi.

„Jsem tak ráda, že tady bude mít Vlado kamaráda. Samotnému člověku není nikdy moc dobře. Mrzne, ale všichni někam pospíchali. Doufám, že přijdou včas na oběd. Upekla jsem dvě kuřata, vypadala veliká, ale moc se spekla. Dnes bude na obědě i Beno, tak snad.“

„Neboj, babi, prostě si musí zvyknout. Nemusí se vším souhlasit, ale oběd není pro střet názorů dobré místo. Já si ještě chvilku lehnu. Až půjdete, kluci, dolů, tak mě vzbuďte.“

Prostě Dan nebyl žádné ořezávátko a po delší abstinenci se pořádně vyšťavil. Jenže s jídlem roste chuť. Večer by si mohl zavolat taxíka a… a třeba tam bude někdo jiný. Pousmál se. Nemohl si na schodech nevšimnout toho překrásného Tomova zadečku. Když šli kluci vedle sebe, to byla pořádná nálož. Snad ani o všem nedouvažoval a zlatavé čupřiny Toma se vznášely nad ním. Bože, strhnout ho tak na sebe. Posadil se a oklepal ze sebe všechny hříšné myšlenky. Všechny? Dole seděl i Beno a tvářil se neutrálně. Přikývl na pozdrav se sotva slyšitelným ahoj. Dál probíhalo všechno v klidu.

„Děje se něco, chlapci?“

„Proč dědečku?“

„To ticho, jen cinkají příbory.“

„Chybí nám pes.“

„Pes, Mário? Nikdy jsme psa neměli. Musel by ho někdo venčit a takové zvíře ve městě dá dost práce, aby nestrádalo.“

„Nezní to tak špatně, já bych ho klidně bral na procházku.“

„Do hospody?“

„Tam, co chodím, se se psy může a taky tam asi tři chodí.“

„Mně by pes taky nevadil,“ ozval se k překvapení všech Beno.

„Je nás tady plno, musí mít pevnou ruku, zvlášť větší.“

„To bys byla ty, bábi. Jseš pořád doma a říkáš, že jsi tady sama.“

„Pozeptáme se po štěňátku, aby si dobře na nový domov zvyklo, můžeme?“

Vlado se obrátil na otce. Ten se nerozhodně díval.

„Asi by to nebylo špatné, kdysi jsem psa i chtěl, teď třeba máme plno kostiček.“

„Přinesu brožuru, co všechno psi mohou a jak je krmit, a taky seznam plemen, co snáší dobře pobyt v bytě. Některý pes potřebuje volnost pohybu, ale jsou i domácí povaleči.“

Beno se tvářil docela přátelsky a ani nekomentoval přítomnost Tomase nějakou poznámkou. Ještě řekl, že kávu si už nedá, protože má domluvenou schůzku. Za chvilku se zvedl a odešel se slovy:

„Mějte se, čau.“

„Nevyměnil nám ho někdo?“

„Doufám, že mu to vydrží, Mário, poslední dobou byl nesnesitelný, snažila jsem se mu domlouvat, ale jen mávl rukou a mlel dál svou. Jistě, nejsme tím, co se děje, nadšení, není sám, kdo nesouhlasí, ale co zmůžeme. Vždycky za nás rozhodoval někdo jiný. Museli jsme sklonit hlavu, ale přežili jsme. A rodina by měla vždycky držet spolu.“

Mamika viděla, jak Tomas sebou trhl a díval se z okna.

„Promiňte, Tome, já si neuvědomila, s tou rodinou.“

„Ale to je dobrý, máti, rodinu má pořád, tu naši.“

„Děvčata, co to kafe a je šlehačka nebo nějaká sladina?“

„Táto, tys nikdy moc sladkému nedal.“

„Jistě, chlapci, ale jak to zpívají Golden Kids, časy se mění.“

„Dědečku, ty posloucháš Golden Kids?“

„Poslouchám, Vlado, poslouchám, ale vidět je zrovna nemusím. Jo, jsou to hezký holky, Vondráčková moc rozesmátá, Kubišová zas zamračená a Neckář, když zpívá, tak málem leze po zdi.“

To už se všichni rozesmáli. Jo, časy se mění.

Mário se u sebe díval, co vyjde za knihy ve čtvrtek, když přišel Vlado.

„Můžu na chvilku?“

„Jistě, co tíží tvý srdíčko?“

„Jak víš, že srdíčko?“

„Je ti to vidět na nosíku. Tak jak jste daleko s Tomasem? Tady mu snad můžeme říkat Tome, ne?“

„Jistě, jen nevím, jak ti, co chci, říct.“

„Co je to za nesmysl? Říkáme si snad všechno a nikdy jsem tě neodmítnul.“

„My jsme se už líbali. Jen mám strach, bojím se, aby to nebral jako z vděčnosti, nebo tak nějak. Nevím jak poznat, jestli je ten jeho cit opravdový. Nechci ho do ničeho nutit, ale chtěl bych víc a aby se to mezi náma nepokazilo.“

„To musíš vycítit. Nemyslím si, že by to jen předstíral. Někdy někoho potkáš a máš pocit, že jste spolu odjakživa. To není o čase. Pokud v tom není láska, tak tomu žádná doba nepomůže. Už jak jsi ho přivedl do kavárny, bylo něco mezi vámi, co se dá jen stěží postřehnout. Říká se tomu chemie. Není všechno jen o posteli. Ale pokud by nefungovala i ona, tak se sebekrásnější vztah rozpadne. Snad vám z toho nic nehrozí. Jste oba moc romantičtí, plní vzájemných ohledů a navíc Tomášova situace vzbuzuje tvou domněnku o vděčnosti. Nevím, jestli jste schopní si všechno vyříkat.“

„Tak to mi moc nepomohlo. Neumím pocity hodit za hlavu. Jen se nechci vzdát něčeho, co vlastně ani nemám.“

„Kluci, nedělejte si život složitější, než je. Možná s ním zkusím promluvit. Pošli mi ho, jo?“

Mário si ani nevšiml, že Vlado nezavřel dveře.

„Můžu dál, prosím?“

„Jistě, Tome, posaď se. Nabídni si pralinku z dózičky. Doufám, že u nás nemáš nějaké problémy?“

„Rozhodně ne. Vlado péči o mě až přehání. Já vím, jsem mu moc vděčný a vám všem. Jinak bych se na škole neudržel. Jen asi mezi námi vzniká i o dost víc než kamarádství a Vlado si myslí, že to předstírám z vděčnosti. Ale věř mi, že tak to není. Neumím nic předstírat. Jen to neumím nijak říct. Všechno pak vychází ještě hůř.“

„Prostě chvíli bude trvat, než se od takových úvah osvobodíte. Už jste se sblížili i trochu víc?“

„Ne, to ne, ale líbali jsme se. Je to moc rychlý, ale asi to chceme oba. Promiň, stydím se, i když ty jsi jiný než všichni, co znám. Vlado mi vyprávěl, jak jsi dělal dvě školy, jak jsi všem pomáhal na úkor vlastního štěstí. Máš neskutečné charisma, kterému musí každý podlehnout. Nebýt tebe, nebyl bych tady. Tobě vděčím za všechno a nemám ti za to co dát.“

Jen pár slov, hezkých slov a měl by Toma v posteli.

„Tomíku, já nic nechci. Jen abyste byli s Vladem šťastní. Já tuhle romantickou mladistvou lásku nepoznal. Všechno jsem obětoval, abych si získal určité postavení a svobodu. Dnes to všechno mám, jen ta duševní láska mi chybí. Získal jsem přítele, ale spíš přes sex. Možná přijde i to další. O mě se, chlapci, nebojte, umím si poradit, no a všechno ostatní je na vás.“

Konečně Tomáš odešel. Mário si povzdechl. Měl co dělat, aby chlapce nevzal za ruku a… Trochu se mu točila hlava. Šel k telefonu.

„Můžu večer přijet? Vážně, ty mluvko, taky se těším.“

Ještě taxi.

„Babi, vrátím se asi zítra nebo pozítří, prostě nevím.“

„Budeš někde tlumočit? Nebo nějaký atašé?“

„Ne, mám volno a musím si ujasnit, proč vůbec žiju. Neboj, jsem v pohodě, zavolám.“

To už venku troubilo taxi. Zvedl límec a sedal si k řidiči.

„Mário, ta adresa se mi hned zdála podezřelá. Zastav se někdy, docela se nám daří i v tomhle všem. Rádi tě uvidíme. Máš někoho?“

„Tak napůl.“

„Na adresu, kam jedem, taky jezdívám. Jsou tam ateliéry, no nebudu tě zpovídat, ale zastav se.“

Místo, které taxíkář vzpomínal, byla chata kousek za Čtyřkoly, kde se scházeli lidé stejné krve. Někdy by se tam podívat mohl, ale teď ho hnala živočišná touha po Danovi. Nějak nemohl pochopit, co se to s ním děje. Málem by svedl Tomáše. Ale to by přece bráškovi nemohl udělat. Myslel si, jak se kdysi vybouřil. A dnes dokáže být nad věcí. Místo toho hltal očima cestu. Pak jen podal peníze, nečekal nazpět, zavolal: „Stavím se.“ A už otvíral dveře ateliéru.

První uviděl Petra, jak něco měří na malém lešení, kolem kvádru kamene. A dole se usmíval Dan. Byl jako smyslů zbavený.

„Můžeš to zapíchnout? Čau, Peťane, chvilku ti ho vezmu, jo?“

Dana strkal před sebou k jeho pokojíku. Tam ho hned povalil mezi deky a začal ho vášnivě líbat.

„Bože, jsem jak prase, neujíždíš na něčem? Jdeme do sprchy, zvedni se.“

„Promiň, něco se mnou je. Málem jsem ojel bráškovi kluka. Prostě potřebuju to jak nikdy. Nemít tě, tak se zblázním.“

„Hlavu mám plnou kamínků, počkej, než to smyju.“

Jenže sotva si vzal ručník, už byli u zrcadla a Mário Dana opřel o koš na prádlo.

„Bože, Dane, co to dělám?“

„Právě jsi mě oplodnil,“ smál se Dan. „A teď mi řekni, co se děje?“

„Nevím, sám to nechápu. Probudila se ve mně dlouho potlačovaná sexualita. Potřebuju někoho mít. Mohl bys to se mnou táhnout dál? Myslím víc než dosud. Aby ti blízcí věděli, že k sobě patříme. Můžu tě poprosit?“

„Cože, ty a prosit? Známe se chvilku, ale pro mne jsi jen nedosažitelný úlet a být tvým partnerem, o tom se mi ani nezdálo. O tobě kolují pověsti, jak jsi nedostižný. Všichni by tě chtěli, ale ani nevím o nikom, kdo by měl to štěstí. Petr mi o tobě říkal jen to nejlepší. Ale já ani nemám ještě dodělanou akademii, nikdo mě nezná, jsem jen takovej průměr. Nemohu se rovnat idolu všech.“

Mário mu začal vyprávět o Vladovi, o příteli, kterého si našel, a o nebezpečí v tomhle stavu. O potřebě někoho mít nejenom na sex, ale sdílet s ním život, pokud se to dá.

„Chci si tě přivést domů a říct, že jsi ten, se kterým chci žít. Já se jen hnal za kariérou a všechno, co teď romanticky prožívá můj bráška, mně zůstalo odepřeno. Jistě, už jsme tu romantiku drsně přebili, ale to neznamená, že nemůžeme zajít na koncert, do divadla i do obyčejnýho kina a držet se tam za ruce. Zajdeme do kavárny i s bráškou. Dvě dvojice, co drží při sobě. Můžu tě poprosit? Jsi mladá krev a já se cítím najednou, jak kdybych už všechnu lásku ztratil.“

Vyprávěli si dlouho. Zkusí to spolu. Na další sobotu si ho Mário přivede domů. Dan měl pořád obavy.

„Nemám ani slušný oblečení. Jen tmavý ze školních akcí. Zato mám plno kožených zástěr, kostkovaných košil a svetrů.“

„Neboj, od toho je Tuzex. Obleču si tě, prostě všechno nech na mně.“

Navíc tahle sobota byla slavnostní. Maminka a Beno měli narozeniny. Jak se zachová Beno, kdo ví, ale Mário se rozhodl, že ničemu ustupovat nebude. A navíc musí ochránit i kluky před řečmi bratra. Dan byl docela nervózní, pořád si zvykal na nezasloužené štěstí, jak říkal. Na dárcích se dohodli. Nic mimořádného, ani drahého, ale věci, co potěší. Dan se setkal s Vladem a Tomem.

„Ani se ti nedivím, jak ti Tomáš zamotal hlavu, a stejný je tvůj bráška. Tak snad všechno dopadne dobře.“

Když přijel Mário s Danem, zašli nahoru pro dárky a potkali se tam s Vladem a Tomem. Beno nebyl doma.

„Snad dojde a neztropí skandál, čekat nebudeme.“

Dole představil Dana.

„Ta mladá láska bráchy to nějak zažehla i ve mně. Můj Dan, budoucí sochař. Budete ho tady vídat častěji.“

Všechno vypadalo, že Beno asi nedojde. Dárečky, přání, polibky a objetí. Bylo vidět, že maminka je šťastná, ale Benova nepřítomnost ji moc mrzí. Přešel přípitek, a když se pouštěli do předkrmu, přišel Beno a s ním malá černovláska v šedém kostýmku.

„Velice se všem omlouváme, hned předáme dárečky, ale způsobila jsem to já. Vlak měl skoro dvě hodiny zpoždění a pak jsme nemohli najít mé zavazadlo.“

„Mělo to být, máti, překvapení, promiň, moc se nepovedlo. Představím vám Jitku z jižní Moravy, veterinářku, co je teprve rok v Praze.“

Zatím to vypadalo, jako by si Dana ani nevšiml, že tam je. Oběd proběhl v pohodě a Jitka jim pak vyprávěla, jak se s Benem potkala. Setkali se na charitativní náboženské akci. Jenom velice brzy jim došlo, že je to spíš podvod na vylákání peněz. Navíc pro Bena jako učitele i veliké nebezpečí. Tak se spíš věnovali kultuře a docela se sblížili.

„Ale to vás Beno mohl přivést už dávno, paní doktorko. Nedovedu si takovou křehkou bytost představit třeba u nějakého dobytka.“

„Člověk si zvykne a zvířata vycítí, že jim nechcete ublížit, ale pomáháte. Já jsem na ošetřovně spíš pro domácí mazlíčky. Psi, kočky, králíci, morčata, křečci a spousta ptáků. Ale i rybičky, žáby, hadi, někdy člověk žasne, co lidé doma chovají.“

S Benovými bratry a jejich partnery si paní doktorka hned připila a potykala. Jen Beno se chvílemi trochu kabonil, ale neříkal nic.

„Že by se konečně v naší rodině vyjasnilo? Jitka je velice příjemná, tu si ani bručoun brácha nezaslouží a máme někoho, kdo nám sežene psa. Gaučovýho povaleče.“

Všichni si šli po obědě a dortech odpočinout. Vlado se usmíval.

„My budeme dnešek taky slavit. Dneska ráno jsme si vlezli k sobě a už jsme, no však víš, Mário. Nechce se mi ani věřit, co se za tak krátký čas stalo.“

„Máš pravdu, bráško, vy dva jste mě zase vrátili do obyčejného, ale krásného života, viď, Dane.“