Povídky

Jenže dobrá nálada mě přejde hned, jakmile se z práce vrátí Riko. To už jsou Béda s Mončou samozřejmě pryč a já čekám, že se Riko začne se zájmem vyptávat, jak jsme si to tu užili, jenže on na mě místo toho spustí: „Dome, předpokládal jsem, že jsem se včera vyjádřil jasně, když ses mě ptal, jestli si sem můžeš někoho pozvat – a já ti řekl, že nevidím důvod, proč byste si nemohli dopřát saunu nebo nějakej film.“ „No… jo,“ přikývnu zmateně, protože vůbec netuším, kam tím směřuje. „Tak proč jsi je tahal po celým baráku? Co jim máš co ukazovat bar a vinotéku? A hlavně, jak si můžeš dovolit je vzít do naší ložnice?“ Nasucho polknu a přistiženě zčervenám.

Učím na fakultě matematiku a v září na mé první přednášce prváků seděl v páté řadě posluchárny Marek. Můj kolový, třeboňský Marek, se kterým jsem prožil vlastně jen jeden „erotický“ den. Už jsem učil a zkoušel děti mých kamarádů, spolužáků ze školy, kolegů z fakulty, jednu milenku známého z tenisu… Ale kluka, se kterým jsem spal, ještě ne.

Museli sejít ještě blíž k městu, než našli malou kavárnu. Obsazená tak z poloviny. Stolky, židle, malý bar a hudba z gramodesek. Zelený Veltlín v sedmičce. Docela dobře si popovídali. Nakonec dali ještě jednu a Víťa měl skoro až veselou náladu. V sobotu odpoledne přijde Leoš pokračovat. Raději trochu opilého kamaráda doprovodil domů. Stisk rukou byl nenucený a srdečný. Po cestě domů rozmýšlel o všem. Samozřejmě se nezbavil úvah o tom, kdyby byl jako on. Kluk má maturitu, ale on ji bude mít za rok.

Polibek, před kterým předevčírem uprchl, se vrátil i s úroky. Nebylo na něm nic dvorného. Zuby, dech a rok čekání, který povolil jako špatně stavěná hráz. Polynemos se do něj opřel celým tělem, vjel Feleasovi rukama do vlasů a rozpustil mu uzel, protože po tomhle toužil od prvního dne v zápasišti a hodlal si to vybrat celé.

No, někdy bych ho taky rád něčím ošarmil. Protože mi přijde, že tuhle roli zastává v našem vztahu výhradně jenom on. A že ve výsledku vlastně, když se to vezme kolem a kolem, vůbec nechápu, co na mně může vidět… Všechno vymýšlí, všechno zařizuje, všechno plánuje, všechno organizuje, všechno platí. A já se jenom vezu. Co z toho může mít? Na druhou stranu, kdo nic nedělá, nic nepokazí, ozve se ve mně mý druhý já. Zprudka a jakoby přistiženě otevřu oči a zahledím se do prostoru přede mnou. Něco na tom je, že? pokračuje mý druhý já v pošklebování… a já musím uznat, že… že jo. Že na tom něco je. Tři vztahy, tři rozchody. Třikrát jsem si vyslechl, co všechno jsem dělal špatně. Lukáš se s tím už vůbec nesral a vyčetl mi nejenom to, co jsem dělal, ale i to, co jsem nedělal…

„Ty si ani neumíš představit, jak děsně moc mě vzrušuješ a jak strašně se mi to líbí. A víš, co je nejhorší? Že přesně tomuhle se celou dobu vyhýbám. Jasně, každá slečna, se kterou jsem kdy byl, mě vzrušovala, chtěl jsem je. Ne že bych si hrál na lovce, když by mě lovit nebavilo. Jenže s tebou je to úplně jiný, a to mě tak děsí, až nevím, co s tím. Já nevím, co mám dělat.“

Odpoledne Dan stál před kinem o pár minut dřív. Nervózně koukal na mobil a přemýšlel, jestli to není celé jen hloupost. V tu chvíli se vedle něj objevil Tomáš. „Čekáš dlouho?“ usmál se. „Ne, právě jsem přišel,“ zalhal Dan a rychle schoval mobil. Šli koupit lístky a popcorn. V sále si sedli vedle sebe, trochu blíž, než bylo nutné. Film začal, ale Dan se nedokázal soustředit. Vnímal jen to, jak má Tomáš ruku položenou na opěrce, skoro se dotýkali. Po chvíli se jejich prsty lehce střetly. Oba na okamžik ztuhli. Tomáš se na Dana podíval a tiše se usmál. Dan cítil, jak mu hoří tváře, ale ruku nestáhl.

Tady Lukáš trochu zaváhal. Už chtěl říct jednu příhodu, ale rozmyslel si to. Láďa je žárlivý a nevěřil by mu. V tom Gottwaldově, kdysi Zlíně, spali. Právě protože se čekalo na převod valut. Krásný večer strávili na terase v baru. Jejich postele byly oddělené. René před ním klečel a prosil o společnou noc. Jen Lukáš nemohl překonat své zábrany. Myslel na Láďu, i když se rozešli jen s polibkem, a na ostatní, na rodinu kterou získal. Všechno by musel opustit. A kdo by zaručil, že ho do Francie pustí. Slyšel o spoustě případů, kdy úřady zabránily i svatbě.

Kolo vysadili na řepu, Jarda vylezl na sedačku v traktoru a za chvilku zmizeli za zatáčkou aleje. Květoš se vracel do kuchyně. Něco hluboko v mysli mu vtisklo do očí slzy. Připomínka Michaly a chlapečka byla příliš silná. Jak by to…, kdyby bylo všechno, jak mělo být. Stejně cítil potřebu milování. Jarda mu připomněl Toníka. Nemá nic. Šel do kredence pro lahvinku rumu a udělal si grog. Pak si už do hrníčku nalil rum.

Štěpán si při řeči nenápadně prohlížel svého hosta. Hezký kluk, jakých je všude plno. Ničím výrazný, hnědé vlasy, jako má kdekdo, trošku zvlněné. Hnědé oči, souměrný nos a na první pohled menší plná ústa. Zase takový průměr. Zvláštní znamení žádná. Po pár skleničkách vína se dočkal i úsměvu. Jistě, byl spíš v náznaku, zastřený, co se nemohl naplno rozvinout. O sobě dál nemluvil. Bylo to něco, co nechtěl rozvádět.

Sedadla se sklonila a stejně Alen k tomu pokladu. Jen ho uchopil mezi prsty a vnímal vzájemné doteky kůže. Jazyk si opět přišel na své. Lízat něco tak krásného, přidržet si zuby žalud a nosem se mazlit s uzdičkou. Přidal své ruce, které se také chtěly podílet na budoucí hostině. Jistě, jak to jinak nazvat. Ty prvotní pocity po tisíce let vytrvaly, přes všechny zábrany a zákazy v dějinách. Teď byla homosexualita naopak žádoucí. Ve světě, kde žil, byli jen mladí muži, nebo stejní kyborgové. Sex byla protiváha náročné práce.

Ještě se chvíli líbali a dnes usínal v Paolově náruči. Když ho vzbudil noční chlad, cítil, že už by mohli znovu podlehnout neřestnému přijímání. Jen si svého druha navedl. Tohle už bylo jen s nepatrnými chybičkami. Pevně se zakousl do malého polštářku. Jinak by svým řevem probudil půl pevnůstky. Teď už se udělal jako dřív. Svou smetanu pak poskytl Paolovi.

S Filipem se vyhledáme očima a věnujeme si takovej rychlej, nenápadnej úsměv… Což mi přijde docela paradoxní. Ještě do včerejška bychom to Elino oznámení naopak hlasitě komentovali, ať všem dáme důrazně najevo, že spolu jakože chodíme – no a dnes, když spolu opravdu chodíme, tak vůbec nemáme potřebu se k tomu nějak vyjadřovat! Aspoň teda veřejně ne. V soukromí chatky, když tam na chvilku při balení zůstaneme sami dva, protože Tom s Jirkou narychlo vyběhnou do bufetu pro nějaký zásoby jídla na cestu, se ke mně Filip přitočí, zezadu mě obejme a nadrženě mi šeptne do ucha: „To jsem ani nedoufal, že na to tvý v noci slíbený jindy dojde už takhle brzo!“