Povídky

Byl jsem myšlenkami v úplně jiném světě. Ve světě, kde se mísil erotický rajc se studem jak cola s červeným vínem. Opájel jsem se tou omamnou směsí, až jsem byl z toho úplně zpitomělý a ztratil pojem o čase. Teď už to samozřejmě s odstupem vidím všechno jinak a nejraději bych vás toho obscénního čtení ušetřil, ale zase nechci, abyste si mysleli, že jsem zkažený, úchyl nebo tak něco, nebo že šířím pornografii, protože bez znalosti toho dopisu jen obtížně vyhodnotíte celou situaci a asi mě i těžko pochopíte.

Chvilku přemýšlel, jestli to má být výtka, ale neznělo to útočně, spíš téměř škádlivě. Podíval se na něj. Malý důlek v levé tváři žaloval dřív, než se jeho pragmatický a téměř vždy rozumný miláček usmál. Tak jistě, já jsem praštěný, ale tys nám uvázal na krk tohle všechno, rozhlédl se po sadu. Má mu říct, že nejšílenější změnu v jejich společném životě rozhodně neudělal on?

„Tak ten Karlos se mi minule montoval do přítele, stále mu dělal nějaké návrhy a on byl z toho několik dní špatný. Tak vás varuji oba dva, jestli se na něj jen podívá, tak mu utrhnu koule, nacpu mu je do krku, skopu ho do kulata a pak ho hodím sviním.“

Neodpověděl. Jen se k němu sklonil a vášnivě ho políbil. Vjel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho ještě blíž. Derekovým tělem proběhlo vzrušení. Přisál se k jeho rtům a vychutnával si tu blízkost. Tak dlouho již necítil lásku, něhu. Pil z jeho rtů jako žíznivý, který na poušti našel vodu. Odtáhl se od něj, ale jen proto, aby se nadechl a znovu ho mohl políbit. „Stačí ti tohle jako odpověď?“ vydechl mezi polibky. Derek jen přikývl a opět se k němu přisál. Maličko se nadzvedl, aby mu mohl být blíž, ale tělem mu projela prudká bolest.

Já jsem to ale takhle nechat skončit nechtěl. Takhle… nanicovatě. Dobrých kámošů není nikdy dost. A už vůbec ne v anonymním milionovým velkoměstě, za což jsem Prahu i po těch skoro pěti letech studia pořád považoval… A tak jsem se rozhodl, že ten další krok udělám zase já. Nějak. Nějakej. Jenom jsem nejdřív potřeboval přijít na to, jakej.

Nastoupil jsem na místo kastelána na zámku Krásný Kopec. Nebyl nijak velký, ale zato byl nádherně vybaven s velmi vytříbeným vkusem (což se o mnoha šlechtických sídlech říct nedá). Mě, jako velkého knihomila, lákala rozsáhlá knihovna. A nejvíce mou pozornost upoutala skříň, v jejíž spodní části byla dvířka na klíček. Podle předešlého kastelána tato dvířka neměla klíček, alespoň ne v zámeckých sbírkách, a tak prý zatím nebyla otevřena.

„Proč mě nepřekvapuje, že jsi to slyšel? Však já to všechno vím…,“ zašeptal do vláčných horkých rtů a uzamkl je dlouhým polibkem, aby už nic neříkal. Stačilo mu slyšet, jak vypadá v jeho očích, i když on se až tak atraktivním neshledával. Ale bohužel měli oba pravdu. Vezír i jeho malý sluha. Palcem stíral tenké pramínky slz. Už tak dávno ho neviděl plakat. Znamenalo to, že je s ním šťastný?

Max seděl při světle jedné svíčky na podlaze, opíral se o bar a přímo z lahve pil víno, které našel v jedné z beden ve skladu. Jeho matka by to zcela jistě odsoudila jako jednání bez úrovně, ale jemu to bylo úplně fuk. Na okenní tabulky bubnovaly drobné kapky deště a on měl pocit, že prší i v něm samotném. Rozhlížel se po velkém a pustém prostoru, pozoroval stíny, které na stěny vrhalo skromné světlo, a měl strašnou chuť do všeho kopnout.

Gabriela som našiel v obývačke. Predstúpil som pred neho a naznačil som pukrle. „Poslušne hlásim, že idem von. S Benom,“ zaklamal som. „Kontakt a predpokladám, že aj jeho miery a veľkosť topánok máš v zozname na chladničke. Ideme sa najesť a potom k nemu hrať hru. Doma som do polnoci.“ Gabriel na mňa hodnú chvíľu len hľadel. V jeho tvári sa prestriedalo niekoľko emócií. Začalo to zamyslením, nasledovalo pomalé prikývnutie a nakoniec sa usmial. „Okej. Já už se dneska nikam nechystám, takže kolem půlnoci tady. A mimochodem, půlnoc poznáš tak, že jsou obě ručičky na hodinkách na dvanáctce. Kdybys to náhodou netrefil, tak mi dej prostě jenom vědět, že máš zpoždění.“

„Dneska chci, abys mi dal jeden ze svých smyslů. Neboj, domluvit se s tebou dokážu s čímkoliv, ale nechám ti to pravděpodobně celou dnešní hru, tak vybírej moudře.“ Nedokážu se udržet, aby mi u toho posledního slova nezacukaly koutky. Prý „moudře“! Hodí se ke mně všechny možný přívlastky, ale jako moudrýho bych sám sebe nikdy nepopsal. Což mám ostatně ověřený spoustou zkušeností. A jelikož se na žádnou svou „moudrost“ fakt spolíhat nemůžu, tak si musím vybrat na základě něčeho jinýho… „Tak… ten šátek,“ olíznu si rty a znovu k Brunovi zvednu oči. Mimo jiný i proto, abych si ho prohlídl, dokud ještě MŮŽU. Protože je v těch černejch kalhotách děsně sexy.

"Vezmi si ho," zašeptá muž nade mnou. Kleknu si a rukama se začnu propracovávat přes knoflík a zip džín. Jen pár vteřin stačilo, kalhoty má stažené nad koleny a jeho úd mi trčí do tváře. Pohladím ho, prsty přejedu po visícím pytli a pootevřu ústa. Ani se ho nedotknu a za mými zády se ozve: "Ani se nezeptáš na svolení, čubičko?" V chodbě darkroomu jsi nás snadno našel a teď stojíš za námi. "Smím?" ptám se. Vím, co odpovíš, ale přesto čekám.

Rozrazil jsem domovní dveře dokořán, připravenej se do toho rozmazlenýho spratka obout dřív, než se vůbec nadechne a zkusí na mě nějaký ty svoje výsměšný řečičky, ale stačily mi tři vteřiny, aby mi došlo, že můžu všechny svý rozčilený komentáře a výbuch spravedlivýho hněvu klidně zase spolknout. Nepadly by na úrodnou půdu. Oliver totiž očividně nebyl ve stavu, aby mě vnímal. „No pane jo, ty vypadáš,“ ušklíbl jsem se a ustoupil jsem o kousek stranou, aby měl aspoň šanci trefit se do dveří. „Ty si ešte tu?“ vydrmolil ze sebe a lehce zavrávoral. Zjevně mu dělalo problém mluvit a jít zároveň. „Hm, a ty jsi konečně tu,“ utrousil jsem a popadl jsem ho za loket, abych ho už konečně vtáhl dovnitř a mohl za náma zavřít.