Rozhledna

Léta šedesátá – 1969

Výrobní hala nebyla žádnou ozdobou ulice Na vyhlídce. Poschoďová budova neurčité šedi s velkými okny z malých tabulek drátěného skla se táhla do mírného svahu. V polovině byl výškový předěl a taky hlavní vchod pro zaměstnance.

Poslední opozdilci spěchali k píchačkám. Mezi nimi vysoký mladík s našedlými vlasy. Pokud mu někdo neviděl do tváře, myslel by, že jde o prošedivělého blonďáka snad důchodového věku. Jenže jeho tvář vypadala zase velmi mladistvě. Takový klouček k zulíbání říkaly ženy. Po vojně a roce práce doma dostal nabídku ve zdejším podniku. Vypadala velice lákavě a hlavně s bytem jedna plus jedna. Okresní město s kulturním domem. Divadlo, místní ochotníci, dvě kina, stadion, krytý plavecký bazén.

Včera si všechno vyřídil na ředitelství ve vile blíž k městu. Zatím přespal na podnikové ubytovně. V sobotu mu přivezou věci z domova a v pondělí něco z nábytku, co si objednal. Ve vrátnici ukázal průkazku. Na něj se píchačky nevztahovaly. Bude chodit i do dalších několika provozů po městě. Pracovník Závodní stráže se usmál.

„Tak vás vítáme, pane inženýre, Pepa se už na vás těší. Ať se vám u nás líbí.“

Ještě mu ukázal, že jeho pracoviště je přes dvůr v poschodí dalšího bloku. Prošel ke schodišti a pak vlevo. Na dveřích byla tabule Vývoj a konstrukce a dvě cedulky. Vývojový inženýr – ing. Lukáš Silencký a druhá Technický kreslič – Josef Tesa. Ocenil, že jeho příjmení bylo napsáno s c. Všichni měli tendenci psát ho se s. Zaklepal a po výzvě otevřel. V místnosti bylo několik stojanů s prkny a dva kancelářské stoly. Za jedním seděl muž, ze kterého za kopou sloh vyčnívala jen pleš, krásně osvětlená ranním sluncem.

„Přejete si něco?“

„Nastupuji tady jako vývojář.“

„Božínku, pane inženýre, vypadáte velice mladě.“

Vstal od stolu a šel mu naproti. Tak zhruba padesátník, v bílém plášti. Oválný obličej, na hlavě ani vlásek. Podával ruku.

„Už jsem myslel, že nikoho neseženou. Byli jsme tady tři. Šéf to vzal za kopečky. A druhého zase, jak se říká, vylili. Ono teď tady ani žádná práce moc není. Tahle skříň je plná nápadů, ale najednou se zjistilo, že už to dělají v NDR, něco zase jinde v RVHP, tak jenom oprašujeme.“

Lukáš namířil ke druhému stolu s výkresy.

„Ne, ne, máte kancelář vedle.“ Muž ukázal do otevřených dveří.

Trochu větší a lepší stůl, skříň na pořadače, další, jedna prosklená se sklenkami a hrnky na kávu. Kulatý stolek a čtyři křesílka. Za dveřmi věšák a u okna rozvětvený stromek s pestrobarevnými listy.

„To je kroton. Tady nádherně roste, jen se musí vždycky pomlžit rozprašovačem, jinak mu schnou a padají listy. Říkal to tak váš předchůdce. Já to dělám a je krásnej, viďte.“

„Je krásnej, plno barev.“

„Taky má pár let. Je z doby, když se k nám začaly i kytky ve velkým vozit z Holandska. A my tady měli známého z pražské Sempry. Občas něco přiveze.“

Lukáš si sedl za svůj stůl. Pepa mu hned donesl práci.

„Tohle si, pane inženýre, prohlédněte, tady bude nějaká modernizace, tohle pak je třeba podepsat…“

Skoro přestal poslouchat. Viděl, jak se Pepovi pohybují ústa, a probral se až při jeho prosbě.

„Víte, chtěl bych vás požádat, můžeme si říkat křestními jmény? Tedy zůstat u vykání, byl jsem na to zvyklý, nevadilo by vám to, Lukáši?“

„Jistěže nevadilo, Josefe, nebo spíš Pepo?“

„No tady mi všichni říkají Pepo. Jste velice laskav. A pokud mohu,“ vyndal ze skříně dvě štamprle a od sebe přinesl lahvinku.

„Aby se nám dařilo, tahle je tříletá, ale jezdím do pálenice každý rok, samý švestky domácí, uvnitř jak ananas.“

Připili si. Pepa byl spokojený. Lukáš se ponořil do papírů před sebou a občas volal Pepu k vysvětlení. Vždycky přiběhl s úsměvem, a co potřeboval, mu objasnil. Zdá se, že budou vycházet dobře. Den ubíhal rychle.

„Jdeme na oběd, Lukáši. Dají vám lístky a orazíte si číslo na příští den. Dělají se dvě různá jídla.“

Jídelna byla kousek pod nimi v přízemí. Stejně jako všude, stoly, tácky, výdejní pult. Dnes dostal pórkovou polévku a vepřové na pepři s knedlíkem. Kuchařky u výdeje byly mladé a docela rozesmáté. Pepa jim hned pověděl, kdo s ním přišel. Viděl, že dostal trochu větší porci.

„Chcete víc knedlí, pane inženýre? Ať vám chutná.“

Pepa si šťávu ještě připepřil.

„Jde to, někdy lepší jak v hospodě. A když, tak přidají. Dobrou chuť, Lukáši.“

Rozhodně tu vaří líp než v předchozí práci. Ještě si na zítřek orazil dvojku, což byla žemlovka. Zbytek pracovní doby utekl rychle. Vycházel, až když se většina protlačila vrátnicí. Směřoval k nedalekému sídlišti, což bylo také velké plus. K novému domovu jen kousek. Včera si dal kartičky do zvonku a dole do schránky na poštu. Do šestého patra vyjel ještě s paní, co jela o patro výš. Vedle něj byl stejný byt a pak protilehle dva třípokojové. Uvnitř stejné jako jinde. V kuchyňce linka ze smaltovaného plechu ve žluté barvě. Sporák na plyn s elektrickou troubou. Místo na ledničku, co si bude muset pořídit. A v pokoji nic. Jen mu prý zavedou telefon. Zatím tam měl od včerejška kufr. Pozítří mu přivezou věci a v pondělí nábytek. Koupil velmi levně. Rozkládací gauč měl šedivou barvu, smál se, že mu půjde k vlasům. A pak byl na zadní straně dost poškrábaný. Sice to bylo opravené, ale už tam byly šmouhy. No co, stejně to bude u zdi a barvu spraví jednou potahy. Pěkná moderní šatní skříň měla zase zkřivenou horní část a knihovnička částečně prosklená totéž, ale na zadní stěně. Zepředu to moc vidět nebylo. Skryjí to knížky, může tam dát vázičky se slaměnkami nebo obrázek. Malý stolek a dvě polohovací křesílka. To byla jediná část bez poskvrnky, ale zase zbyla z jiné sestavy. Mohl by ještě do pondělí přespat na ubytovně, ale měl dva spacáky. Jeden zimní. Ten si dá dospodu. Bude si připadat jako na čundru.

V kuchyňce si vyndal něco, co si nakoupil, a vyskládal na linku. Pár konzerv, sádlo, makový závin, jogurty. Přidal z domu marmelády, sirup, kávu, čaj a kostkový cukr. Vzal si také své hrnky na kávu a čaj, modré cibuláčky. Taky se chystal uvařit si kávu. Z chodby se ozval nějaký křik a nepolevoval, naopak zesiloval. Směřoval ke dveřím, když na ně něco několikrát bouchlo. Jak je otevřel, skácel se mu do rukou zřejmě chlapec se zkrvavenou hlavou. Nevěděl, co rychle udělat.

„Zavři, prosím, ať sem nemůže,“ opřel se o šatní stěnu a kapesníkem si utíral obličej.

U dveří se objevil rozezlený muž, zřejmě dosti opilý.

„Jednou toho hajzla zkurvenýho zabiju. Kde je?“

Začal ve dveřích odstrkovat Lukáše.

„Uklidněte se, nebo volám bezpečnost.“

„Cože, ty zasranej cápku?“

Muž se na něj vrhl. A hned mu dal ránu pěstí do obličeje. Lukáš se s ním nechtěl rvát, ale tohle ho děsně rozčílilo. Druhý den v práci a přijde s monoklem. Co si o něm všichni pomyslí? Nedá se nic dělat, trošku použil, co se naučil v kurzu sebeobrany, a muže vystrčil. Viděl dalšího vysokého muže, co vystoupil z výtahu.

„Byl jsem volat bezpečnost, jsou tu hned. Co Peťa? Je v pořádku? A vy? To tady máme bohužel občas. Odvezou ho na záchytku. Já jsem váš soused, pane inženýre. Jsem Alois Valášek, učitel.“

Útočící muž zmizel za dveřmi svého bytu. Z vedlejšího vyšla stará paní v zelené sukni a halence.

„Kulíšková Stázi, no moc příjemně jsme se neseznámili, ale aspoň víte, s kým máte tu čest.“

Stará paní k Lukáši napřáhla ruku. Ještě výtahem přijela manželka souseda, učitele. Lukáš se šel podívat k umývadlu.

„Už to nekrvácí.“

Hoch měl v ruce ručník, co visel u umyvadla.

„Promiňte, vyperu vám ho. A promiňte, že jsem vám tykal. Připadal jste mi moc mladý. Teď když jsem slyšel, že jste inženýr, tak se to nehodí, promiňte.“

„Neprominu, tykej mi dál, je to jen několik let. Přiznám se, byl to pro mě šok. Nemáš nějaké další zranění? To byl tvůj otec?“

„No jo. Za chvíli ho odvezou a bude klid.“

„To jako bylo už vícekrát?“

„Jistě, zaplatí za záchytku a pohoda. Esenbáci ho znají. Nemá cenu nic řešit. Je dobře zapsaný nahoře.“

Taky se objevili. Petr jen vyhlédl.

„Jako vždycky. Nic mi není, jen počkám u souseda, nechci se s ním vidět.“

Hoch zavřel dveře a opřel se o ně. Oči měl plné slz.

Ozval se zvonek. Lukáš otevřel.

„Dobrý den. Tady soudruh učitel říkal, že jste byl napadený, soudruhu inženýre.“

„Prostě opilci, až se z toho vyspí, neví nic. Jsem v pořádku.“

Druhý příslušník už vyváděl Petrova otce k výtahu. Bylo slyšet nějaké nadávky, ale když se k nim přidal druhý, zmlknul.

„Jdu si udělat kávu, dáš si se mnou, Petře?“

„Já, omlouvám se za otce. Natýká ti obočí.“

„Někde vítají chlebem a solí, někde pěstí, to neřeš. Někomu alkohol zatemní mozek a neví, co dělá. Dáme kafe. Ukaž tvoje čelo. Budeš mít pořádný strup ve vlasech. Jinak nic?“

To už Petr seděl na kuchyňské lavici a Lukáš rozžal plyn na vodu.

„Co děláš? Já tady ve fabrice v kanceláři.“

„To se teprve rozhodne. Na jaře maturuju. Snad. Prostě to nezvládám. Nemyslím školu, jsem šprt. Ale doma. Otec byl takový, co si ho pamatuju. Dvakrát do měsíce, když je Berouse, se zlije jak hovado. Nejdřív přišel, někde sebou praštil a usnul. Pak nás začal jen slovně sekýrovat, teď nás napadá a bije. Stěžovat si nemá cenu. To už jsme vzdali. Raději o tom nechci mluvit, prosím.“

„Budu si ohřívat konzervu, dáš si se mnou sekanou svíčkovou? Jsou to dvě porce, ale s pletýnkama nebo chlebem. Nic lepšího zatím nemám.“

„Něco snad doma mám. To všechno vzniklo kvůli večeři. Nepodíval jsem se, že už není pivo. Tak talíř se salámem a sýrem hodil na zem a rozdupal ho. Začal mě mlátit. Utekl jsem na chodbu. Paní nebo pan Valáškovi zavolají vébé, pokud se táta neuklidní, odvezou ho na záchytku a tak dokola. Když tě někdo od mala přesvědčuje, jak jsi neschopnej, i když se dřeš, abys byl nejlepší, tak asi ten hajzl jseš. Už se tomu neumím bránit, všechno je špatně. A vidím to i v jiných rodinách. Hodně studentů má takový problémy. Ne možná až tak drastický, ale má.“

Lukáš dal ohřát obsah konzervy do malého kastrolku. Ostatní nádobí mu teprve přivezou. Pak dal chlapci jídlo na talíř, sám si nechal zbytek. Podal pletýnky.

„Koupím ti pak novou konzervu.“

„To víš, kvůli kousku sekané nezchudnu. Na pití nic nemám, jen vodu. Ale dáme kávu. Piješ turka?“

„Jistě, jako všichni. Máma přijde z odpolední, teď bude snad týden trochu klidu, pak nás začne šikanovat a zase se opije. Opilý chodí pořád, ale dá se to snést. O zálohách a výplatách to přežene a pak nás mlátí. Máma pracovala ve zdejší redakci okresních novin i pro jiné celostátní a prostě po osmašedesátém ji vyhodili. Dělá u lisu na plastový kelímky. Já chodím na brigády. Otec dá domů s bídou na jídlo. Nedávno jsem si našetřil, sehnal si bony a koupil takový džínový komplet. Ještě jsem ho neměl na sobě, táta ho našel. Chtěl to roztrhat, což mu nešlo, tak sjel do sklepa a tam všechno rozsekal sekerkou. A ještě mi pohrozil, že mě nechá vyhodit ze školy. Někdy se to nedá unést. Nezlob se, že tě s tím otravuju.“

„S tím přece něco udělat jde.“

„Nejde. Máma je ráda, že si jí nikdo nevšímá, a já taky. Musím odmaturovat a dostat se na výšku. Stačí jediný otcovo slovo a jdu k popelářům. Teď to bude zase týden snesitelný, pak horší. Nejlepší je, když se ožere hodně. To zalehne a spí. Ale dneska to prostě nevyšlo. Ten strup ani nebude vidět. Jsem otlučenej ze všech stran. Ty jsi na tom hůř. Studenýho tady nic nemáš, mohl bych skočit domů, ale led nemáme. Lednička je skoro prázdná. Ale prý se to dá přitlačit kulatým nožem.“

„Dám si tmavé brýle. To přežiju.“

Popíjeli kávu a Lukáš si nenápadně prohlížel Petra. Hezký mladíček, spíš sportovní typ. Žádný střízlík, ale ani lamželezo. Hnědé, trochu vlnité vlasy na pěšinku. Přesně zapadal do kategorie použitelný. Jenže to by musel mít ještě jednu vlastnost. Dopili a Petr se rozloučil, poděkoval a šel domů. Lukáš opláchnul hrnky a sedl si zpět na lavici. Jeho pobyt zrovna moc dobře nezačal. Zřejmě může další takové příhody očekávat. Říkal si, jestli by něco podobného zvládal, když uslyšel zvonek. Venku stála sousedka paní Stázi.

„Pane inženýre, kdybyste se neurazil, mohu vás pozvat na bábovku a kus řeči?“

No, se sousedy by měl být v dobrém, i když začátek nebyl zrovna skvělý.

„Jste velice laskavá, děkuji. Já tady zatím nic nemám, jen pár věcí, co jsem si přivezl.“

Vedlejší byt byl úplně stejný. Jen kuchyně, kam směřovali, byla zabydlená. Lednička, poličky, obrázky, andulka ve velké kleci hned začala štěbetat. Na lavici byly květované načervenalé potahy.

„Dáte si čaj, nebo kávu?“

„Pokud mohu čaj. Kávu jsem teď dopil s Petrem.“

„Víte, to je veliká tragedie. Jsem ráda, že jste nenahlásil to zranění. Nemělo by to cenu. Jen byste si udělal nepříjemnosti. Nechcete na to octan?“

„Myslím, že teď už je to jedno. Za pár dní otok zmizí. Spíš je mi líto toho chlapce. V něčem takovém žít.“

„Naštěstí až tak to nebývá časté, ale to víte, co se děje za dveřmi, to nevidíme. Začalo to z jara osmašedesátého. Paní Novotná byla velice úspěšná redaktorka a hodně se angažovala a pak, no víte. Prostě ji hned vyhodili, ale ona si našla práci na směny někde u lisu. Zatímco její manžel je přesný opak. Nevím, jak to berete vy. Je přes milice, vozí ho někdy domů gaz z ruské posádky. A kluk se plácá mezi tím. V maturitním roce. A má pořád vyznamenání. Je velice nadaný, ale jak to všechno zvládá, nechápu. Vedle sousedi jsou oba učitelé. Tak ti se bojí něco říct, aby nepřišli o místa. A mají tři kluky. Jeden je ve věku jako Petr. Zdeněk. Taky maturuje, jen na zdravotní škole a oba chtějí dál. Zdeněk na farmacii a Petr na filozofickou fakultu. No a já jsem taky bývalá učitelka. Čeština, dějepis. Tři roky v důchodu. To víte, nerada bych přišla o tenhle byt. Už jsem si zvykla na pohodlí. Nemusím topit, obědy mi přivezou, obchod je blízko. Na vyskakování to není, ale člověk může slušně dožít, když není moc náročný.“

Cítil, že je teď na něm, aby něco řekl o sobě.

„Bábovka je výborná, paní Kulíšková. Já jsem nastoupil jako vývojář v továrně. Dostal jsem byt jako je váš, jen tam zatím nic nemám. Nábytek mi dovezou v pondělí. A osobní věci v sobotu. Táta pracuje v kanceláři komunálu, máma je knihovnice a částečně pracuje v muzeu. Jsem sám a bydlíme v podobném bytě, jako naproti.“

„Tak to jste mi vzal dokonale vítr z plachet, jak se říká. Prostě jsem zvědavá bába. Ale snad budeme dobří sousedé. Ještě si vezměte. Máte velmi zvláštní vlasy. To se málokdy vidí.“

„Ale vidí, jen u starších lidí. Prostě jsou šedivé. Chybí mi nějaká složka a barvit si je, to by byla otrava. Vždycky by pak kousek odrostl. Zvykl jsem si. Taky mi ve škole říkali dědku.“

„Zato ovšem vypadáte velice mladě, i když co to říkám, vy jste mladík.“

Ještě si chvilku popovídali, pak se Lukáš zvedl, že půjde domů. Když šel ke svým dveřím, od výtahu vyšel blonďatý hoch, tak asi Petrova věku. Pozdravili se. Tak to je zřejmě Zdeněk. Moc si ho neprohlédl, protože hned zmizel za dveřmi vedlejšího bytu. Hezcí chlapečci, kdyby tak jeden byl… Jenže jak se to říká, co je v domě…

Šel se osprchovat. Musí dát pozor, není tu závěs a ta malá nízká vanička je jako větší lavor. Nanesl trochu tekutého mýdla do rozkroku a pěkně si se svým nádobíčkem pohrál. Už půl roku se těchto míst nedotkla jiná ruka. Přetáhl předkožku a sledoval, jak se jeho dáreček napřimuje.

„Jo, chlapče, jsou léta hubená. Uvidíme, co tady.“

Ještě doma nic moc řešit nechtěl. Co se vrátil z roku vojny, nic volného. Jeden chvilku bývalý už zakotvil. Ani občasný už neměl volno. Párkrát využil chlapce na volné noze o víkendu v hotelu vedlejšího města. Tělo si ulevilo, ale co duše? Ta strádala. Na vojně párkrát přes vrchního ve vinárně, který za nekřesťanský peníz půjčoval dva bývalé učně. Začal pozdě, až první rok na vysoké. Do té doby se nějak nemohl rozhodnout. Se spolužačkou to zkoušel už před maturitou. Na vysoké ho trošku oblbovala dívčina o rok výš. Která ovšem chodila s klukem. Párkrát se potkali a on se nejdřív vyspal s ní a za týden s ním. Byla to kuriozní situace. S ním podváděla svého milence, a ten vlastně zase s ním podváděl svoji milenku. Pak všechno prasklo a chlapci si pak užívali celý poslední rok před vojnou. Nikdo se ovšem z ničeho nehroutil. Šlo jen udělat si dobře. Ale stejně by to chtělo o trochu víc. To si myslel i jeho klacek a pěkně se vycákal do dlaně. Rozesmál se. Hlavičku má, tak možná mu to i myslí. Kam by zapustil. A nebylo by špatné, kdyby mu jiný hezky podráždil prostatu. Jsou takové tuby od šamponů. Na konci dírečka, zmáčknout a je i výstřik. Petřík a Zdenda. Jo, to jsou hezcí kluci. A skoro po ruce. Jsem ale vůl.

Natáhnul si na zem spacák, na něj druhý, ale ani do něj nezalezl. Nechal otevřené dveře na balkon. Začne poslední červnový týden. A je dosti teplo. Přinesl si židli z kuchyně a dal si na ni oblečení. Spával rád nahý. Tady si zatím netroufl. Nechal si bledě modré tuzexové slipy. V předsíňce v zrcadle se pokochal pohledem, jak se mu ve slipech krásně rýsuje jeho péro. Ještě budíček.

Den utekl velice rychle. Za tmavými brýlemi moc vidět nebylo. Až Pepa to komentoval.

„Lukáši, proboha, co se vám přihodilo?“

„Tak mě uvítali na novém bytě.“

Povyprávěl, co se stalo.

„Bože, to bydlíte vedle pořádnýho hajzla. Na něho si dávejte pozor. Má tady pár lidí na svědomí. Ještěže není u nás.“

Když se vracel domů, potkal Petra. Zdálo se mu, že trochu kulhá, ale raději se neptal.

„Kam na prázdniny?“

„Ještě se musím rozhodnout. Babičky a dědečky nemám, známý teď taky ne. Nejsou love, tak někam na brigádu. Mám tak napůl něco v muzeu, ale nevím.“

„Moje máma dělá taky v muzeu a v knihovně. Co otec?“

„Myslím, že dojde až po neděli a bude, jako kdyby se nic nestalo. Moc to přes brýle vidět není, ale omlouvám se.“

„Nemáš za co. A kdybys měl problém, přijď.“

Rozloučili se u výtahu, zrovna když ze dveří vycházel Zdeněk. Museli se vidět, ale nijak na sebe nereagovali. Jen viděl, jak blonďák pohodil hlavou a slyšel něco jako tsss. Pak hned pozdravil.

„Dobrý den, pane inženýre.“

To už za Petrem zaklaply dveře.

„Zdendo, nevykej mi prosím, Lukáš.“ Podával ruku. „Někdy to zapijeme, až se zabydlím po neděli.“

„Fajn,“ hoch se usmál, stiskl pořádně ruku. „Tak ahoj.“ Mávnul ještě od výtahu.

No co už. Nebude si s jedním tykat a s druhým vykat. Vždyť jsou stejně staří, ale nějak se asi nemusí. To není jeho problém. Rozesmál se, kluci se třeba nepohodli kvůli holce. Bral by je oba. Představoval si, kdo by mu připadal jako dominantní. Zdeněk je spíš od rány. Jo, co tu řeším. Zítra mu dovezou věci a popozítří nábytek. Koupil si na večeři dvacet deka rybího salátu, na snídani karlovarské rohlíky a má marmeládu, na oběd si zajde. Věci by měli dovézt dopoledne. Šel si sednout chvilku na balkon. Nejprve se podíval na ty okolní a pak si sedl jen ve slipech. Chvíli se bude opalovat. Pomalu. Kdyby někam vyrazil na bazén, tak ať má trochu bronzu. Po půlhodince si sedl zády. Pak mu připadlo moc horko. Nemůže si vzít ani nanukáč, ten by bodnul. Ale malou ledničku nechtěl a na velkou, ještě ze dvou výplat a nějak to dá dohromady. Už si říkal, že si dá studenou sprchu, když se ozval zvonek.

Venku Petr, v ruce nanukáč a balíček.

„To ráno koupila máma a tady zákusky. Všiml jsem si, že nemáš ledničku. A říkala, že děkuje za otce, žes to nenahlásil. Máma je v práci, bude doma v sobotu.“

„Zrovna jsem na něco zmrzlýho myslel a promiň, neuvědomil jsem si, že mám jen slipy, seděl jsem na balkonu.“

Hoch najednou zčervenal.

„Jsou krásný. Chtěl bych taky takový, ale otec by je nesměl vidět. Nosím jen bavlněný trenky a i tak říká, že jsem jak buzna.“

„Tak jdeme, než se nám to rozpustí.“

„To je pro tebe.“

„Jistě, chceš mě mít na svědomí. Hezky se rozdělíme. A tu košili a kalhoty si taky shoď, je dusno, dojde bouřka.“

Petr si zalezl na lavici a tam ze sebe stáhnul plátěné kalhoty a košili s krátkým rukávem. Ani nebylo vidět, co má na sobě. Zato se zdálo, že se fascinovaně dívá na Lukášovy slipy. Nebo možná spíš na trochu vyrýsovaný obsah. To sice vypadalo povzbudivě, jenže nesmí hned ze všeho dělat závěry. Viděl, že hoch nijak neřeší, že oba jí chladivý obsah z obalu a ani si ho nedali na talířek.

„Ještě tady máme zákusky.“ Rozbalil malý balíček na papírovém tácku.

„Miluju šlehačku, tak máma vždycky bere, co má hodně šlehačky nebo krému. Kremšnyty, šlehačkové šmetrdolky, pusinková roláda a rakvičky.“

„Co kávu?“

„Ani ne, šlehačka v roládě je kávová.“

„Musím vás s maminkou pak pozvat do cukrárny. Je tady nějaká dobrá?“

„Ono by to mělo být všude stejný, normy i ceny taky. Ale jsou v tom veliký rozdíly. U studené kuchyně, kde je hlavně chlebíčkárna, je i výrobna. Ale to rozváží po jídelnách a hospodách. A ještě je cukrárna s vlastní výrobou a to je rozdíl. Ale skočím pro džus do ledničky.“

Teď zahlédl chvilku Petra v trenýrkách, než se nasoukal do kalhot. Byl zpět na otočku se sklenicí krásně vychlazeného nápoje.

„Táta se ještě nevrátil?“

„Až v pondělí, nechal vzkaz. Je na chatě, co má milice. Jsem rád, že bude chvilku klid. Zato venku na druhé straně je už černo. Bouřky tady bývají silný, ale krátký. Sklouznou podle vody. Ještě raději skočím domů zavřít okna a balkon.“

Chvilku povídali. Bouřka udeřila pořádně. Lukáš zavřel balkon a okno v kuchyni nechal pootevřené.

„Mám rád bouřky. Je po nich krásně vyčištěný vzduch. Umět tak spoutat tu neskutečnou energii. I miliarda voltů a desítky tisíc ampér. Jenže síla je nepředvídatelná a zatím bez šance zachycení. Vidíš, tohle je krásný rozvětvený blesk. Ale jeho ramena směřují převážně vzhůru do oblak. Většina blesků je negativních. Výbojem se neutralizuje negativní náboj oblaku. Ale jsou i velice nebezpečné a silné pozitivní, co mohou udeřit i kilometry mimo bouřku. Vůbec se nedivím, že si tak lidé kdysi představovali bohy. Třeba hromovládce Peruna.“

Lukáš měl před sebou Petra v profilu, jak byl natočený při sledování bouřky. A měl docela problém. Se záblesky hochova tvář dostávala stříbrné vzezření jako dávná socha. Bouřka se pomalu vzdalovala. Za čas už bylo vidět jen zákmity světla, blýskavici.

„Půjdu domů. Stavím se zítra. Můžu? Mohl bych ti pomoct se stěhováním.“

Peťa se krásně usmál.

„Seď, vyběhnu a zaklapnu dveře. Hezký sny, měj se, dobrou noc a ahoj!“

Lukáš seděl, ale ještě měl stále před sebou Petra, jak nadšeně vypráví o bouřce. Sakra, musím se krotit. Něco popít, a kdoví, jak by to dopadlo. Udělal by si další průšvih s jejich rodinou. Mraky se přehnaly, bylo ještě hodně světlo. Půl deváté. Znovu zazvonil zvonek. První se díval, jestli si tady něco Petr nezapomněl. Šel ke dveřím. Vůbec mu nedošlo, že má stále jen slipy. Za dveřmi sousedovic Zdeněk s papírovou taškou v ruce.

„Ježíš, promiň, tys už spal?“

„Ne, ale bylo horko a ještě jsem se k oblečení nedostal. Opaloval jsem se. Pojď dál.“

„Naši šli něco slavit a bráchové jsou v kině. Řekl jsem si, že jsi tady sám, nic tady nemáš, tak jsem vzal lahvinku vína a myslel jsem, takový jako jednohubky.“

„No nevím, jestli si to zasloužím. Vezmu si tepláky.“

„Nemusíš, jsou krásný, tuzexový. Taková barva se neprodává. Já mám jen bílý.“

Zdeněk si rozepl knoflík a trochu sešoupl krátké džíny. Lukáš se skoro lekl, že bude pokračovat, a raději si vzal tepláky.

„Jako na to tykání, když jsi říkal.“

„To jsem měl pozvat já tebe, ale vidíš, nic tady nemám. V pondělí mi přivezou nábytek. A zítra věci z domu. Ani nemám sklenice na víno.“

„Skočím domů, jsem tady hned.“

Než mohl Lukáš něco říct, slyšel už odemykat na chodbě dveře a vracel se Zdeněk se sklenicemi a další sedmičkou vína. Vyndal talířek s jednohubkami.

„To dělala máma, brali je s sebou. Tady už mám špunt vytaženej. Můžu nalít?“

„Jistě, má krásnou barvu.“

„To vozíme ze sklepa z Mutěnic. Tak ať se ti tady líbí.“

Připili si a Zdeněk hned nalil další.

„A promiň toho magora vedle. To bude chvilku trvat. Jsou to takoví, no divní. Velice slavná redaktorka Pražskýho jara a její muž konzervativní dinosaurus. Kámoš těch hajzlů, co sem Sověty pozvali. A Peťa, plácá se mezi něma, občas ho fotr zmlátí. Myslím, že to nemá moc v hlavě v pořádku. Děsnej šprt. No, je normální být pořád s vyznamenáním? Za čas bude s červeným diplomem. Vidím ho tak na dvě školy a pak takoví končí v blázinci. Kdoví, říká se přece jakej otec, takovej syn. To je vůbec blázen a nebezpečnej. Viděl jsem, že tady byl Petr přede mnou. Omluvil se ti aspoň za svýho tatíka?“

„Jistě, je to fajn kluk. Obdivuju ho, jak v něčem takovým může žít.“

„Já proti němu nic nemám. Prostě je jinej a nikdy neprojevil nějakou snahu, že bysme mohli být kámoši. Tady žádní jako my nejsou. Všechno spíš hodně mladý rodiny nebo důchodci. Jo, ty mladý paničky by šukaly jak vzteklý. Už jsem si mohl přijít na svý. Jenže mají smůlu, holčiny. V mý třídě se bude v lednu spolužák ženit. O to bych nestál, ale to mně nehrozí. Na zdejší si dávej pozor. Jseš moc atraktívní typ a inženýr. Baby letí na prachy. Máš úžasný vlasy. V těch se tak prohrabávat.“

Zdeněk mu zlehka pročísnul vlasy.

„No nevím, jsou spíš šedivý.“

„Ba ne, ženskou to musí úplně vytočit.“

Tak tohle vyznělo hodně divně. Skoro jako by se sám viděl v roli nějaké dívky. Zdeněk načal druhou sedmičku.

„Taky to nemám lehký. Rodiče učitelé. Pořád seš jak v lavici. Tohle dělej, tohle nedělej, o tom nemluv. Jako bysme byli s bráchama úplně blbí.“

Zdeněk se ho dotýkal nejenom kolenem, ale když mu hrábl do vlasů, trochu se přisunul a občas se při gestikulaci dotkli rukama i rameny. Lukáš byl rád, když dopili a jeho návštěvník se zvedl k odchodu. Slipy a tepláky měly co držet. Skoro to vypadalo, že si ho chlapec testuje, jak na tom je. Což o to. Jenže rodiče učitelé, ti nebudou nadšenci pro takové vztahy.

„Naši určitě něco dotáhnou, zítra ti sem nějakej proviant hodím a pomůžu. Kdy ti to mají dovézt?“

„Mezi devátou a desátou.“

„Tak čau.“

„Díky, jak bude všechno, oplatím.“

„Ty budeš na zemi na těch spacácích? Mohl bys k nám do pokoje. Nebo mám širokou válendu.“

Konečně, to už bylo skoro jednoznačné. Lukáš zamknul a šel hned odpustit. Ani moc nehonil. Vidina obou kluků se mu pěkně míchala. Zítra se oba nabídli s pomocí. U Zdeňka si byl skoro jistý, že je na tom jako on. Jenže je všechno příliš rychlé.

Ráno čekal na dvanáctsettrojku z komunálu, co mu přiveze věci. Ještě nebylo devět, když mu dovezli několik krabic a bedýnek. Domlouval se teprve s řidičem a už tam byli oba kluci. Než zaplatil, měl už všechno ve výtahu. Stejně se muselo přivezené složit zatím na jedno místo. Nábytek bude až v pondělí.

„Moc díky, zatím si připijeme. Mám tady Ballantinku.“

V bedničce byly i stopečky. Hezké pohárky z broušeného skla. Oba chlapci se chovali, jako by tam ten druhý nebyl. Přiťukli si s ním, ale vzájemně ne. Tak tady bude něco hlubšího mezi nimi. Pro Zdeňka přišel bratr. Ten se velice neochotně zvedl. Ale šel domů i Petr. Před polednem přišla Petrova matka.

„Chtěla bych se vám omluvit za manžela a prosím, když dovolíte, pozvala bych vás na oběd.“

Petr už nachystal talíře. Zeleninová polévka, nadívaný bůček, bramborová kaše a salát. Pivo, moučník a káva. Bude to muset časem oplatit.

„Omluvte mě na chvilku, jdu si dát prádlo do pračky.“

„Musím se taky porozhlédnout po okolí.“

„Zavedu tě na Rozhlednu. Není to žádná stavba. Jen pár skalisek v lese. Ale nádherný výhled. A zvláštní atmosféra. Cítím se tam svobodně. Jen rozpřáhnout ruce a letět. Hlavně tam nechodí lidi. Lidi jsou zlí. S radostí člověku ublíží. Je moc nenávisti a teď zvlášť. Kolem nás jsou odlišné světy. Zase se bojíme. Táta, možná to kdysi myslel dobře. Jen se upnul k tomu horšímu. A jeho největší problém je alkohol. Několikrát říkal, že se půjde léčit. Jen nikdy k tomu nedošlo. Nechci si stěžovat, ale někdy si už nevím rady.“

Přitom položil svoji dlaň na Lukášovu ruku.

„S tvým otcem, chce to poradit se s právníkem. Dopíšu kamarádovi. Ale pokud je teď mezi normalizátory, bude to těžké.“

„Mohl bych odejít, ale není kam a nechat tady mámu, to by nešlo. A s tebou cítím větší bezpečí.“

„Zatím jsem ti nějak nepomohl. Ale nebyl jsem na něco podobného připravený. Nic takového se mi nestalo. Jen jsem se tě chtěl zeptat. Nějak nechápu, Zdeněk je stejný ročník, oba končíte školu. Při tom to skoro vypadá, že spolu nemluvíte.“

„Co jsme se sem přistěhovali, my i sousedi, tak se nemusíme. Je to namyšlenej kluk. Ve třídě má samé holky a ty ho zbožňujou. Tady si myslel, že se mu snad budu klanět. Je moc hezkej a zneužívá to.“

„Rozhodně za ním v ničem nezaostáváš, jen je jinej. Oheň a voda. To by vás mělo sbližovat.“

Bylo vidět, jak Petr trochu zčervenal.

„Já se nejdřív snažil, ale vidíš. Všechno chce jen pro sebe. I tebe.“

To dodal Petr tiše a podíval se na Lukáše psíma očima.

„Nabídl mně pomoc. Chci vycházet s vámi oběma. Ten rok to vydržíte, ne? Pak budete každý někde na škole. Zdeněk, pokud to vyjde, v Hradci Králové a ty kdo ví.“

„Já nejspíš povalím, jak říká otec, na vojnu. Tak bych si měl užít poslední prázdniny.“

„S tvým otcem promluvím, až bude střízlivý a doma. Nějak vycházet bysme měli.“

„Jenom opatrně, nechtěl bych, aby ublížil i tobě.“

„Neboj se. Na rány si dám pozor.“

Odpoledne šel Petr s maminkou k jejich známým a někde budou i v neděli. Lukáš zvolil opalování. Trošku usnul. Trhl sebou při zvonění. Za dveřmi Zdeněk.

„Čau, vypadáš jako rak. Určitě ses spálil. Skočím pro krém, namažu tě, jestli není pozdě.“

Taky hned se otočil ve dveřích.

„Nohy jsou dobrý, na sebe si dáš pak košili. Teď tě namažu. Neboj, budu opatrný.“

Lukáš seděl na židli v kuchyni a za ním Zdeněk, který si hned sundal kalhoty a měl jen bílé slipy. Tohle nedopadne dobře, myslel si Lukáš.

Hoch nabral krém a začal na krku. Byl nesporně velice jemný. To nebylo roztírání krému. Něco mezi masáží a obdivným hlazením. Taky se začalo probouzet, co zatím nemělo. Cítil, jak se mu zrychluje tep i dech. Prsty jemně kroužily a ruce se posunovaly na boky. Bylo slyšet, že i Zdeněk je taky vzrušený. Najednou dlaně sjely do jeho rozkroku. Začal hladit jeho penis.

„Zdeňku, to…“

„Ještě řekni, že takový nejsi, dej mi facku a půjdu. Musel jsem to zkusit, než ti do postele vleze on. Chci tě šíleně, ale je to na tobě.“

Najednou před ním klečel, ruce stahovaly slipy a chlapcovy rty už obemkly žalud.

„Jdeme na spacák.“

Zdeněk si stoupl a bylo vidět jeho štědré nadělení ve slipech. Lukáš se nezmohl na nějaký odpor, ale ani s ním nepočítal. Měl zavčasu couvnout. Teď už nic takového nejde.

Stáli u sebe na spacáku. Zdeněk držel jejich penisy a třel je o sebe. Klekli si. Přiblížili se víc.

„Nevím, jestli je to dobře. Moc jsme do toho šli rychle. Nechceš si to ještě rozmyslet, odložit to trochu, než se víc poznáme?“

„Nechci, nikdo nemůže nic říct, oba, i Petr jsme šli do školy o rok později. On s něčím marodil, já si zlomil nohu. Byl jsem divočák už malej. Chodil jsem si pak pro masti do lékárny a to mě učarovalo. Být pánem v bílém, co umí léčit všechny nemoci. Doma to sice neví, že jsem teplej, ale budou v pohodě. A taky to nemusím nikomu věšet na nos. Musel jsem to risknout, než ti do pelechu vleze Petr. I když to tak stejně dopadne. No co, byli bysme krásná trojka. Ale pro něj to bude problém, je jinej, je hodně jinej.“

To už se začali líbat.

„Můžeš si mě vzít. Bude to krásný, když držím tvýho nadrženýho čuráka, to snad vyteču.“

Lehli si a Zdeněk se natočil z boku, nadzvedl trochu nohu a penis si od svého milence naváděl rukou. Tahle dírka nebyla vůbec sevřená, zřejmě i natřená nějakým olejíčkem. Lukáš dostal husí kůži, jak tam jeho penis zajel. Ještě nějaké výčitky svědomí se ozvaly, ale pak ho zcela pohltilo milování. Oba si užívali slastných přírazů. Dlouho nevydrželi a Lukáš si pak chlapce otočil právě včas. Ani nebylo třeba přihonit.

„Jseš můj bůh, a budu se ti oddávat, jak to jen půjde. Zvládneš i mou roli? Zítra večer a v pondělí pokřtíme tvoji postel. Musím domů, je půlnoc. Naši se budou vracet. Je to sen, úžasnej sen. Mít milence jen pár metrů. Měj se.“

A byl pryč. Tak to byl po Petrovu otci další šok. Snad je kluk rozumný. Nerad by se dostal do řečí. Ty někdy ublíží víc jak cokoliv jiného. A normalizace se zase postavila k homosexualitě tím, že neexistuje. A plno doktorů by ji rádo léčilo. Lukáš se šel osprchovat. Hlavu plnou všeho, co se stalo a co by se mohlo, nemohl usnout.

Ráno si vybaloval a uklízel věci do kuchyně. Ostatní po nábytku. Přišel Zdeněk a hned ho políbil.

„Čekáme tě na oběd. Bude upečený kuře. A pak si, doufám, dáme spolu smetánku. Zase tvoji.“

Zasmál se a zmizel. Což o to, je to krásný, jen by se tahle pohádka mohla změnit rychle v tragédii. Jak by se k tomu stavěli jeho rodiče. Chodit někam na návštěvu a trávit tam půl noci. Teď stejně nic nevymyslí. Na obědě blíž poznal Zdeňkovu rodinu. Zatím neviděl jeho bratry. Oba rovněž blonďatí, asi tak čtrnáct a patnáct nebo šestnáct let. Zdeněk mu dával na talíř.

„Prsa, nebo stehna? Já myslím, že stehýnko, to miluju.“

Po obědě, kávě a koláči. se Zdeněk  zvedl s Lukášem.

„Jdu ti pomoct vybalovat do kuchyně.“

Už málem chtěl říct, že má vybaleno, ale rychle se zarazil. Poděkoval a vyšli. Sotva se zavřely dveře, Zdenda hned zamkl. Jak došli do kuchyně, doslova se vrhl na pásek a zip Lukášových džín. Stáhl je, pak slipy a už měl v puse ještě ne zcela stojící penis. Líbal ho, honil a taky si užil všech výstřiků.

„Teď můžeme do sprchy.“

Připravil si naopak zase Lukáše. Dlouho masíroval jeho půlky, líbal a pak zasunl prst, dva a nakonec svůj penis. Tak to už jeho partner neměl dlouho, naposledy na vojně. Ne, že by to takhle neměl rád, ale měl vždycky štěstí na hochy, co byli spíš pasivní a dole, i když dole bývalo i pořádně nahoře. Dokonale si užíval. Jeho o něco mladší milenec chtěl dokázat, jak i tuhle roli zvládá. Ještěže zavřeli okna i dveře. Oba popustili uzdu své vášni a jejich vzdychání a výkřiky se v prázdné místnosti krásně rozléhaly. Dlouho pak leželi a popadali dech. Tak o něčem takovém se mu ani nesnilo.

„Kdy ti přivezou nábytek?“

„Asi někdy okolo desáté, mám volno a budu je čekat.“

„Nezlomit si v mládí nohy, tak bych už dřel na maturitu. A třeba bych tě ani ještě neznal.“

„Nemáš s tím nějaké problémy?“

„U děcek to srůstá dobře. Akorát nedělám sporty s extrémní zátěží nohou jako fotbal, volejbal, ragby a podobně. Taky ne skoky a delší tratě. My máme tělocvik všechny ročníky. I tak je nás tam třináct kluků. Nikdo teplej. Mám jen tebe. Začal jsem se spolužákem v zimě, kterej si to nakonec rozmyslel, že buzna nebude. Pak tam dva měsíce zastupoval mladej doktor z vedlejší nemocnice. Nikoho nemohli sehnat. Správnej řízek. Ojel snad všechny holky. Já se k jednomu takovýmu šmiku nachomýtl. Holky říkaly, že vleze na všechno. Tak pak jsem viděl, jak s jednou zalezli do nářaďovny v tělocvičně. Za švédskou bednou ji mastil na žíněnce. Ale velká rychlovka. Když mě tam uviděl, tak řekl, jestli si chci taky pohrát. Já kývnul, vzal mě k sobě na nemocniční svobodárnu, kde tu dobu bydlel, a holky už měly smůlu. Chodil jsem za ním každý večer, než u nás skončil. Prostě jsem si zvykl, a jak ses tady objevil, tak mi bylo jasný, že budeš jako on. Tak jsem tě chtěl uhnat spíš jak Petr.“

„Myslíš, že je jako my?“

„Jasně, tomu to kouká z očí. Jednou jsme se pěkně zlili na oslavě narozenin u kámoše a jel jsem s ním výtahem. Tak jsem si ho přitáhnul k sobě a on zavřel oči a nijak se nebránil. Ale to už výtah zastavil a u dveří stál jeho otec. Strachy jsem si málem cvrknul do trenek. Byl taky na mol a začal na Petra řvát, kde se kurví a nejde nakupovat.“

„No vidíš, nevím, co by jeho otec na nás nebo i něho dělal. Že by mě napadnul, to bych teď byl připravenej, ale daleko víc by uškodil zlým slovem. Na něj nesmíme zapomínat a cokoliv až za zamčenými dveřmi. Co tví rodiče?“

„Sice jsem to neřekl, ale určitě si to myslí. Neboj, jsou rozumní, to Peťanův fotr by nás upálil jak ve středověku. Je večer, valím na večeři a po ní dojdu. Jsem děsně blbej na matematiku a ruštinu. Skvělý ne?“

Co se dalo říct. Tohle všechno Lukáš chtěl, ale bylo to nebezpečně brzy. Snad to bude vycházet.

K deváté zvonil Zdeněk, v ruce dva sešity.

„Měl bych se podívat, co probíráte, kdyby náhodou.“

„Neboj, na to dojde, já bych to vážně potřeboval, pomůžeš mi?“

„Jistě, odebírám i dva ruské vědecké časopisy.“

„Tak to je skvělý. Můžeme na to vletět. Jsem z toho, prostě, jsem takovej šťastnej vůl.“

Vletěli na to. A těžké bylo loučení. No co, ráno si přispí, bude čekat na nábytek.“

Jen ráno po páté se rozdrnčel zvonek. Vstal a oblékl si jen župan, co včera vyndal z krabice. Za dveřmi Petrův otec.

„Čest soudruhu, chtěl jsem tě odchytit, než půjdeš do práce, můžu dál?“

„Dobré ráno, jistě, ale musíme do kuchyně. Jsem dnes doma, přivezou mi nábytek.“

Když soudruh, tak budu taky tykat. Co může chtít?

„Nechtěl jsem na síni, ta baba vedle má oko na kukátku, nebo i pootevře dveře. Chtěl jsem se omluvit. Prostě když se napiju, tak udělám nějakou volovinu. Jsem rád, žes to nenahlásil. Vidím, no v práci mi dali nůž na krk. Je to sice strašně ponižující, ale musím na minimálně tři měsíce na léčení. Doufám, že to zůstane mezi náma. Měl jsem jet na školení do Sovětskýho svazu. Tak se to udělalo, že jsem tam jako jel. A o tom, že jsem na protialkoholním, nemusí nikdo vědět. To bych pak ve fabrice nevydržel. To chápeš, ne?“

„Jistě, vím, jak to je, když člověk přežene pití. Taky jsem se někdy zťal a nevěděl jsem, co dělám. Dáš si kafe?“

Pomalu popíjeli. Otec je taky Petr a střízlivý až tak nepříjemný nebyl.

„Ještě mám jednu prosbu. Je to zase trochu, prostě se mi to nějak příčí říct. Ale jsme chlapi. Našel jsem u kluka nějaký fotky a mám pocit, že se stýká, nebo nedej bože je buzerant. To už by mě úplně dorazilo. Chová se jak baba. Už to nijak řešit nestihnu, nastupuju ještě dnes v Kroměříži. Tak jsem si říkal, jsi mladej, inženýr, neposlali by na takový místo kde koho. Mohl by s ním promluvit a nějak ho udržet doma, aby nechodil do nějakých kaváren, kde se takoví schází?“

Lukáš se v duchu usmál. Tak to našel toho pravýho. Jak z toho ven?

„Mám kamaráda doktora a ten říká, že pokud někdo takový je, tak za to nemůže, už se takovým narodil. A proto taky homosexualita už není trestná. Jen se o tom nemluví.“

„To je právě ono, řeči. Už vidím, jak by se nad tím někteří radovali. Stará zblbla z politiky a fakan je bukvice. Tak co nám tady chceš kázat!“

„Říkal mi, že chodí rád do lesa, že mi to tady ukáže. Tady mi pomohl se stěhováním věcí. Je to fajn kluk.“

„To určitě, někam ven, aby se nezačal slízat s těma teplýma. Teď už nic nestačím, jak se vrátím, tak se vyrovnám. Za to bolestný a dej mně na kluka pozor. Ještě řeknu matce. Tak moc děkuju, musím. Čest, čest!“

Lukáš si šel udělat ještě jedno kafe. Tak to je teda šupa, jak říkával děda. Svěřil mu kluka, kterýho chce dostat do postele, na hlídání před něčím takovým. Tři měsíce bude v čudu, to je dlouhá doba. Zatím se to nějak vyvrbí. Ještě neměl dopito, zvonek. Zdeněk.

„Letím k doktorovi, za hoďku jsem zpátky, na nábytek. Čaues.“

Dopíjel a trochu ho rozbolela hlava. Je toho všeho nějak moc najednou. Zdeněk přišel zhruba za hodinku a hned přivezli nábytek. Stolek a skříně rozebrané a zabalené, gauč a křesílka. Na dvakrát se všechno vyvezlo. Lukáš dal chlapům na cigarety, pivo a láhev rumu. Za to mu přidali pytlík šroubů a matek. U skříní bude určitě něco chybět. Taky že chybělo.

„Týden jsem strašně nemocnej a potřebuju tvoji medicínu. A máš u nás oběd, ten si v poledne ohřejeme. Teď zkusíme gauč, hned ho rozložíme.“

Ještě než všechno dodělali kolem gauče, Zdeněk už byl nahý.

„Skvělý hřiště, po obědě se dáme do skříní, ale teď bych nevydržel a nejsem sám.“

Vysvobozoval svého partnera z oblečení a hned si ho navedl.

„Asi se z takové možnosti zcvoknu. Každý den se můžeme milovat a tys byl taky nadržený.“

„Zevšednělo by ti to.“

„To se nebojím.“

Intenzivní milování, jen moc rychlé, nedočkavé, i když krásné.

„Měl bych ti něco říct.“

„Při obědě, jdeme. Než ohřeju, můžeš povídat.“

Lukáš povyprávěl o časné ranní návštěvě Petrova otce.

„Tak to je skvělá zpráva. Chce, aby se klučina někde nespustil s teplejma, a hodí ti ho rovnou do postele.“

„Moc to tak nevidím. Zatím takovej nevypadá. Je spíš milovník snů a romantiky. To nakonec uvidím.“

„Tak dáme si polívku, čočková s párkem a pak uzený jazyk, brambory a okurkový salát.“

Po obědě šli sestavovat skříně. A přišel Petr.

„Čus, Petrus, že jdeš, potřebuju podržet… matku pro šroub. Pěkně ti ho tam nakroutím,“ škodolibě ho zdravil Zdeněk.

Ten se moc vesele netvářil. A díval se po Lukášovi. Ono dát dohromady skříň, co má nějaké vady, dalo zabrat. Horní část byla poněkud zkřivená, a než bylo všechno hotové, byl večer a přišla Petrova máma, že má jít k nim na večeři. Rozloučili se ze Zdeňkem.

„Přinesla jsem krásné držky na polévku, jíte ji?“

„Jistě, mám ji velice rád.“

„Tady máš čili, máma ji dělá jako pro mateřskou školku.“

„No, nevěděla jsem, každý moc ostré nemusí.“

Když pojedli, poslala maminka Petra k sobě do pokoje, že chce něco projednat ohledně otce.

„Jen bych vás chtěla poprosit, abyste to, jak vám asi říkal manžel, nebral doslova. Sama nevím, co si o tom myslet. On byl kdysi velmi, jak bych to řekla, solidní a spolehlivý, ale to pití ho zlomilo. Už jsme chtěli, aby na léčení šel, teď mu to z práce nařídili. Pokud si chce udržet místo. Tak snad mu tam pomohou. Chodí tam i herci a jiní umělci, podobné problémy má víc lidí. A pokud jde o Peťu, normálně by už teď maturoval a šel na další školu. Jen šel o rok později. Býval dosti nemocný. Manžel tvrdí, že jsem ho rozmazlila, ale to ani nešlo. Dnes bych se k tomu postavila jinak, ale ten rok ještě musíme vydržet. Snad horší to už nebude. Jinak Peťa vám rád pomůže, když bude potřeba, nebo vám tady ukáže okolí. Jen abyste si nemyslel. Prostě, nebude vás pořád obtěžovat. Máte svůj život. Ono to tak vyznělo, jako že máte na něj dávat pozor, aby se nechytl nějakých chuligánů, ale to jistě po vás nemůže nikdo chtít. A pak, nevím, jak to říct, mám pocit, že je trochu jiný než bývají chlapci.“

„Asi vím, jak to myslíte, nebojte, to už dnes není nic trestného, ale lidi to tak někteří berou, může to ovšem člověka společensky znemožnit. Musí si dávat pozor, ale možná ani o nic nejde. Všiml jsem si, že je spíš jemnější a těžko snáší otcovu hrubost. A rozhodně mi nebude vadit s ním nějaký čas trávit. Jsem tady cizí a žádného kamaráda, se kterým bych někam chodil, nemám. A zase mezi námi až takový rozdíl let není.“

Šel za Petrem. Pokojík měl zařízený moderním nábytkem i s televizorem, rádiem s gramofonem a magnetofonem. Na stěnách velké fotografie různých přírodních míst. Bajkalské jezero, Ključevská sopka na Kamčatce, Mount Everest, koloseum v Římě, Grand Canyon, sochy moai na Velikonočním ostrově a další.

„Tohle otce nedráždí, sehnal jsem si plakáty Beatles, Black Sabbat, ale i Blue Effekt a Olympic, to mi strhal. Musel bych tady mít Lenina, aby se mu to líbilo. A podívej“.

Otevřel skříň.

„Plátěný, tesilky, už štruksáky jsou na něj moc. Naštěstí se mi teď už ve třídě nesmějou, když zjistili, jakýho mám otce. Nakonec to jsi poznal sám. A s tím, abys na mě dával pozor, tak to bych bral, s tebou je mi dobře. Jenže máš určitě nějaké plány jak vyplnit volný čas.“

„Já budu naopak rád, když mi tady ukážeš město a okolí, nikoho tu neznám. Co ta rozhledna? Můžeme třeba v sobotu.“

„Jistě, tři měsíce svobody. Jen si na ni moc nesmím zvykat. Jak se vrátí otec, bude konec. A Zdeněk?“

„Můžeme mu taky říct, nebo ne?“

„Někdy jo, ale když to nebude vadit, raději bych byl s tebou sám.“

„Jistě, nevadí, můžeme ráno na celý den.“

„Mohli bysme tam zůstat na chatě, máma tam má známé a vrátit se v neděli večer. Budou ještě lesní jahody a možná už maliny nebo houby. Pokud by ti to nevadilo.“

Domluvili se. Za další týden začnou prázdniny.

Zdeněk chodil večer, milování bylo krásné, jen Lukáš cítil výčitku vůči Petrovi.

„Vidíš, Pitrísek mě předběhl. Já tě chtěl taky někam vzít. Ale já nejsem nepřející. Doufám, že si noc hezky užijete. A zatím si tě musím užít já. Sice nežárlím, ale to že budeš s ním, mě pěkně nabudilo.“

Ke konci týdne se zastavil Petr.

„Jezdíš na kole? Jedno jsem ti půjčil a můžeme jet už v pátek, máma nám domluvila chatu. Po cestě si nakoupíme v sámošce až tam blízko, ať se s tím nemusíme tahat.“

„Bože, on mi tě ukrad už v pátek. No co dělat. Tak ho hlavně hlídej, ať se někde nespustí s buzíkama.“

Zdeněk se sice smál, ale pak se nemohl rozloučit.

„Užijte si to, kluci, nějak to dopadne.“

Vyjeli po třetí, jen přes dvě vesnice. V samoobsluze nakoupili hlavně pití a chleba. Z domu vezli konzervy. Byly to vlastně dvě chaty hned z kraje lesa. Jedna, malý dřevěný srub někdy z počátku století, a kus dál veliká, zděná i s garáží, kde se jen byli ohlásit, že dojeli, a pro klíče. Petr tady už byl. Srub měl jen vzadu ke svahu dostavěnou sprchu a toaletu. Jinak jen malá síňka s věšáky a jedna místnost s krbem, velikým stolem, židlemi a lavicemi okolo, kde se dalo i spát. Po skládacím žebříku se dalo vylézt do podkroví, kde byly jen matrace a deky.

„Zítra si zajdeme na Rozhlednu, mám tam takový místečko.“

„Co si uděláme? Vidím tady vařič.“

„Když ti nebude dnes vadit opečený lančmít, já, chtěl bych si s tebou povídat, nevadí?“

„Klidně ho můžeme sníst i po studenu s hořčicí.“

„To ne, máma by se zlobila, aspoň ho opečeme.“

„To ji nemusíme povídat, ale jak chceš. A otevřeme si zrovna vínečko. Máme mandle a slané tyčky.“

Začali si povídat, tak trochu o všem. Něco o sobě Lukáš, něco Petr. Jen jeho vyprávění bylo plné ústrků, bolesti a strachu. Co až se otec na podzim vrátí?

„Často jen sním a spřádám si svůj život jako pavučinu. Chci do ní zachytit všechno krásné. I tebe. Toužím po citu, který by se mnou prožíval i ten druhý. A to…, prostě u tebe nemám jistotu, on tě také chce. Odejde a pozná někoho jiného. Já bych ti dal všechnu svoji lásku, věř mi. Celé noci se s tebou miluju, nechci, aby přišlo ráno. Prosím tě, pokud ti nevadím, o trochu, promiň, neumím to říct. Jsem asi směšný, vem si mě prosím, než tě dostane on.“

Co na to odpovědět? Říct, že jsou se Zdeňkem milenci? Nebo podlehnout jeho touze. Jistě, jeli sem za jediným účelem, aby se spolu vyspali.

„Tady se člověk cítí líp jak ve městě. Neohrožuje ho nic, co přináší lidé.“

Jak pojedli, sedli si s vínem ke stolu venku před srubem. Petr přinesl malou petrolejku, ale zatím ji nezapálili. Byl odsud krásný výhled k vesnicím a naoranžovělá záře vycházela z míst města. Dotkli se koleny. V očích chlapce se leskly slzy. Co teď. Jeden sice hezký, ale spíš drzý, nenasytný a možná i bezohledný, druhý jemný, nerozhodný, příliš romantický, co neumí nést zklamání. Vzal Petra za ruku.

„Jsi opravdu přesvědčený, že chceš být se mnou?“

„Nemám šanci? Co mi chybí, co nemám, co má on?“

„Každý jste zcela jiný. Vzhledem, povahou, máte jiná přání, jiné priority, jinou životní zkušenost. Já ti nemohu dát záruku, že všechno bude na stálo. Víš, jak tohle dnes chodí. Nechceš si to své poprvé nechat pro někoho, koho teprve potkáš?“

„Neodmítej mě, prosím. Já vím, nebude to láska navždy. Ale začít jsem chtěl s někým, koho miluju, i když ty vidíš všechno jinak. Nebudu ti dělat žádné potíže, neboj se. Jen mi ponech můj sen tady a teď.“

Nahnul se k Lukášovi a jemně ho políbil na tvář. Ten si ho přitáhl a začali se líbat. Tohle nebyla majetnická a živočišná touha Zdeňka a má vůbec právo na jejich první noc? Co až se dozví o svém sokovi? Co až se vrátí jeho otec, půjde na školu, bude na kolejích a začne mu chybět? Tisíc otázek se rojilo hlavou. Žádná odpověď. Žádné východisko, ne z této cesty už nejde sejít. Cítil, jak se propadá do vášně, kam ho strhává jeho budoucí mladý milenec.

Vstali, nevnímali už nic, jen touhu svých těl po spojení. Za dveřmi se zbavovali oblečení.

„Zajdeme,“ směroval chlapce ke koupelně.

„Stydím se, vím co a jak. Počkej prosím.“

Petr se mu vysmekl. Slyšel proud vody. Vzbuzoval v něm žízeň. Žízeň po panickém těle zcela přehlušila všechny obavy. Spěšně se pak opláchl a s ručníkem kolem boků spěchal ke svému nadcházejícímu milenci. Ten připravil ležení na zemi mezi dekami a polštářky.

„Promiň, tohle mi víc připomíná lesní stráň dole pod Rozhlednou. Nevadí? A mám jen tenhle olejíček z Tuzexu.“

Oba si klekli. Z vášnivého líbání se přesunuli na bok. Peťa jen trochu sykl. A pak zcela podlehl svým vysněným vidinám. Další hlasité vzdechy pak kopírovaly výstřiky Lukáše i jeho.

Nemluvili. Jen se zpomaloval jejich dech.

„Jseš v pohodě? Možná to poprvé nebylo podle tvých představ, ale všechno se časem upraví.“

„Nebylo. Moc jsem se bál nepříjemné bolesti. Ale všechno to s tebou zmizelo. Myslel jsem si, jak ležíme někde v mechu. Držím se kořenů a zatínám zuby. Ne, ne, jen to bylo zvláštní a teď mi tam chybíš.“

Lukáš se rozesmál.

„A budu ještě dlouho chybět.“

Položil Petrovu ruku do svého klína.

„Třeba ještě než půjdeme spát.“

„Kolik jsi měl kluků přede mnou? Vyprávěj mi o nich. Byli taky takový nemehla jako já? Asi ne, viď?“

„O jednom ti budu povídat. Držím ho za ruku, hezkého mládenečka, kterého jsem snad nezklamal.“

Petr přece jen chtěl vyzvědět něco o těch před ním. Jak by reagoval na Zdeňka. Čas utíkal a vyprávění prokládali malými něžnostmi. Obloha za oknem už světlala. Hrátky s jejich penisy přinesly své ovoce. Lukáš si svého milého podložil polštářky.

„Nenadzvedávej se, chci tě cítit na sobě i v sobě.“

Hned potom usnuli, a když se Lukáš vzbudil, bylo skoro poledne.

„Nemám ani hlad, vezmeme si něco s sebou. K Rozhledně je to kousek.“

Jen kousek mimo cestu. Vyšlapaným chodníčkem asi zvěří. Kus bukového a habrového lesíku.

„Vidíš tu skalku? Jsme nahoře, je tady i stará lavička.“ Dál byly vidět jen vrcholky stromů. Postoupili k okraji. „Když tady ty lesy nebyly, byl odsud krásný rozhled. Ta stěna je skoro kolmá. Někdy tady trénují horolezci. Zezdola je vidět karabiny.“

„Docela slušná výška.“

„Jako naše byty sedmnáct metrů. Někdy si říkávám, kdyby sem bylo blíž, když už nemůžu a nechci žít, stoupnout si na okraj, rozpřáhnout ruce a zlomek vteřiny cítit volnost a svobodu.“

„Proboha, co to říkáš? Nemůžeš vyměnit život za smrt, ať by se dělo cokoliv.“

„Otec říká, že jsem sráč, který nemá právo žít.“

„Střízlivý by to určitě neřekl. Pojďme odsud. Nemám z toho příjemný pocit.“

„Nebyl bych první.“

„Petře, s tím okamžitě přestaň.“

„Máš mě rád?“

„Proto jsme sem jeli, ne? Milovat se a bylo to krásný. Takový myšlenky nenech vůbec vzklíčit v tvé hlavě. Jdeme.“

Po pár krocích ho Petr objal.

„Promiň mi to, promiň. Nechtěl jsem zkazit náš výlet, odpusť.“

„Není co, otočme list. Zapálíme si v krbu. Oheň dává pocit tepla, ochrany a bezpečí.“

„Kdysi taky znamenal život, a když ho neuměli rozdělat, střežili ho a přenášeli, když se stěhovali.“

„Ale taky dokázal i vzít životy. Plno hradů, osad i celých měst vyhořelo.“

Dostali se do středověku, pak do antiky. Trochu škádlení a noční milování. I druhý den než odjeli.

„Doma to bude horší, milovat se můžeme i odpoledne, jen nevím, co bude, až se vrátí otec.“

A jak zamezit, aby se nepotkali u něj se Zdeňkem. Koho si zvolit? U Zdeňka je to jen sex na krátkou dobu, to je oběma jasné. S Petrem by to mohl být trvalejší vztah. Ale půjde taky na školu a pak jeho otec. Situace, co snad nemá řešení.

Hodně jsem si zkomplikoval život. Lukáš si byl všeho vědomý, neměl události nechat zajít tak daleko, ale co teď? Vrátili se až s večerem. Petr se rozloučil polibkem u výtahu. Šel si nalít panáka vodky. Jistě, alkohol nepomůže. Pousmál se. Ani neporadí. Zaklepání na dveře ohlásilo Zdeňka. Vstal a šel otevřít.

„Co se děje? Nešmikli jste si, když vidím, že piješ? Tak povídej, přeháněj, doufám, žes mu pěkně natrh jeho sedínku.“

Lukáš se mu svěřil se vším, co ho tížilo. Snad přijde nějaké řešení.

„Ty jo, Luky. Kluk tě snad doopravdy miluje. A ty? Nechtěl bych o tebe přijít, ale mezi náma je to jen parádní sex. Prostě neuvěřitelnej. Co ho vzít do trojky?“

To už ho jeho návštěvník vedl ke gauči.

„Peťa tě určitě neojel. Mý péro je pěkně nadržený, prostě se tě nechci vzdát.“

Je možné říct ne? Někde četl, že sliznice střeva je prý vnímavější než ženská vagína. Rozhodně si dokázal užít i druhou roli. A tenhle mladíček splňuje všechno k úplnému ukojení. Jistě, je to začarovaný kruh, ale nechce z něj ven.

„Snad tě Petísek úplně nevysál. Určitě tam na mě něco zbylo.“

Ráno se těžko vstávalo do práce. Pepa měl obavy.

„Lukáši, jste nějaký jako přešlý mrazem. Děje se něco?“

„Ne, jen někdo má jarní únavu a já mám letní.“

„Budu mít dovolenou, ale kdyby bylo potřeba, dejte vědět.“

Jo potřeba by bylo, jenže rady se nikde nedočká. Petr chodíval odpoledne a po deváté říkal, že musí domů kvůli mámě.

Zdeněk až kolem desáté. Jistě, nebylo to každý den a všechno zatím vycházelo. Víkendy byly u obou ve znamení rodiny. Cesty k rodině nebo výlety. Lukáš naopak odpočíval. Mít dva nadržené mladíčky nebyla žádná sranda. Jednu sobotu nevstával a jen si udělal vinný střik do vysoké sklenice. Léto končí a stále nic nevymyslel, jak z toho ven.

Když se ozvalo domluvené zaklepání, šel otevřít Zdeňkovi.

„Nejsi s vašima?“

„Ne, touha po tobě je větší. Skočím pro kousek dortíku.“

Hned byl zpět.

„Samá šlehačka a krém. Počkej, podám ti první ochutnávku.“

Všechno už ze sebe shodili. Zdeněk si svůj penis obmazal v dortu a klečící Lukáš měl hned plná ústa.

„Ještě tvůj a narvi mi to sladké do mě.“

Prostě člověk propadne lehce takové pobídce. Jen svého milence opřel o stůl a pak neodolal vášni. Skončili. Čekal, až se uvolní koupelna, jen Zdeněk byl hned zpět a v ruce měl obálku.

„Já, já jsem strašný pako. Nedovřel jsem asi dveře. Zřejmě nás viděl Petr.“

Na kusu papíru bylo pár slov.

„Nic, nic mi nevychází, otec má pravdu, neměl jsem se narodit. Zabil jsi naši lásku. Buď šťastný s ním. Je konec.“

Rychle se oblékli. Lukáš hned zazvonil u Petrových dveří.

„Nevím, co se stalo. Vzal si klíče od kolárky a utíkal po schodech. Ani nečekal na výtah.“

„Jak je to dlouho?“

„Asi půl hodiny, nevím a mám strach.“

„Najdu ho, nebojte.“

Vracel se za Zdeňkem.

„Jel na Rozhlednu, musíme se tam rychle dostat.“

Oba vyběhli k výtahu. Před schody bylo pár kluků, jeden seděl na motorce.

„Jedu tam, sežeň auto.“ Zdeněk si sedl za kluka na motorce a vyjeli.

Lukáš se rozběhl k hotelu, stává tam většinou taxi.

Nikde nikdo, právě když chtěl někam pokračovat, přijížděla na stanoviště Volha.

„Prosím vás, rychle potřebuji se dostat na Rozhlednu.“

„Je mi líto, ale jedu na objednávku.“

„Jde o život, proboha pochopte to.“

„Zavolám dispečink, ať sem někoho pošlou. Myslíte tím ty skály v lese?“

Cesta jakoby se vlekla. Dlouho nemohli předjet traktor s velkou vlečkou plnou zeleného krmení. Pak bylo na cestě několik dětí. A přes vesnici objížďka. Konečně lesní cesta.

„Tady je konec. Mám čekat?“

„Jistě, dám vám zálohu.“

Vyběhl. Po straně míjel chatu, kde byl s Petrem. Utíkal pěšinou, pod nohy se mu připletla spadlá větev. Spadl a zřejmě si odřel čelo. Nevnímal vůbec bolest a utíkal dál. Konečně uviděl sedící postavy. Zdeněk objímal Petra. Vedle leželo kolo.

„Co se ti stalo?“

„Luky, jsi celý od krve.“

„Spadl jsem, to je teď jedno. Petře, odpusť mi, jestli můžeš.“

„My si dost řekli. Já jsem prostě sračka, jak říká táta. Neměl jsem ani odvahu skočit. Nemám ji k ničemu, ani k životu.“

„Dej si na tu ránu kapesník. Nesnáším krev.“

„Mám tady taxi. Jseš schopný, Petře, jít?“

„Co kolo?“

„Do kufru, kus může vyčnívat, to neřeš.“

Taxíkář měl lékárničku. Omyli ránu kysličníkem. Pak nějaká dezinfekce, obložka a přelepení. Po cestě nemluvili. Doma Petr zamkl kolo a všichni vyjeli do poschodí. Vyběhla Petrova maminka.

„Pane inženýre, proboha, co se stalo? Jste zraněný.“

„Jen jsem nedával pozor pod nohy. To bude v pohodě, nebojte. A my si jen chvíli, prostě, Peťa přijde, všechno je v pořádku.“

„Mami, přijdu, jo, neboj.“

Zašli dovnitř a Zdeněk odklízel ze stolu zbytek dortu. Petr se díval z okna.

„Máš tady ještě vodku?“

Zdeněk nalil tři panáky.

„Musím se vám oběma omluvit. Prostě jsem si nemohl vybrat a nemůžu ani teď. Tak asi nejlepší řešení je rozejít se s oběma.“

„Nesmysl, když tak půjdu já. U mě je to jen ta postel. I když musím přiznat, poslední dobou je v tom i víc.“

„Myslel jsem, že tě nenávidím, v ničem jsem nikdy neměl štěstí. Asi takoví lidi jsou. Všechno se mi zhroutilo, nezasloužím si někoho milovat. Luky, buď šťastný.“

„Já nevím co říct, nevím, co chci. Už jsem vám ublížil oběma.“

„Teď nic nevyřešíme. Slib nám, že tě nic takovýho nenapadne, Peťo. Zítra ráno se sejdeme. Taky nevím jak dál.“

Lukáš osaměl. Najednou tady bylo strašné ticho. Nikdo nezaklepe, nikdo nezazvoní a možná to tak zůstane. Když si šel lehnout, útočily na něj ze všech stran vzpomínky. Musel se jít opláchnout. Co řekne ráno? Chtěl by Petra, ale ten mu nebude věřit. A na milování se Zdeňkem nejde zapomenout. Po páté vstal a uvařil si kávu. Bylo zamračeno a dusno hned z rána. Podle předpovědi mají přijít silné bouřky. Čas se nekonečně vlekl. Už bylo vidět blesky.

Konečně zvonek. Venku stáli oba.

„Počkali jsme na sebe. Nesu Tokaj, je sladký, jako my.“

Zdeněk hned šel nalít sklenice.

„Jenom se díváte, tak já vám navrhnu moje řešení. Takový matematický. Představte si svoje jména a u každého je několik otázek a možných řešení. Oba máme rádi Lukáše a on nás. Třikrát plus. Oba jsme šli o rok později do školy. Teď by nás čekala vysoká. Ale strávíme tady ještě rok. Rok se můžeme milovat, nebo nenávidět. Zase doufám v plus, jen u tebe, Petře, si nejsem jistý. Můžeme se o Lukáše dělit jako dosud, nebo když dáš všechny plus dohromady, milovat se společně.“

Bylo ticho. Zdeněk cinkl o jejich sklenice.

„Nikdo nic neříká. Tak si dáme scuka večer v šest. Dopili jsme, jdeme.“

Oba se zvedli a odešli. Tak možná je konec všemu. Lukáš vstal, převlékl se a šel ven. Doma nebyl schopný vydržet.

Zastavil se v restauraci. Dal si kávu a dvojku bílého. Pak si určitě dá oběd. Všechno nosil příjemný kluk, zřejmě ještě před vojnou. Kratší vlasy, možná trochu větší nos. A velké číslo bot. To ho konečně rozesmálo. Říká se, podle nosa, poznáš kosa, a velké chodidlo prý značí velké péro. Jak se na něj kluci vykašlou. Jednou to stejně přijde. Ale tenhle mladík uteče na vojnu a určitě je normální. U jídelního lístku se číšník sklonil.

„Nedávejte si nic s rýží, připálila se jim v kuchyni.“

Měl příjemný hlas a cítil jemnou vůni.

„Jenom projíždíte, jste z daleka?“

„Ach ne, místní, kousek ze sídliště.“

„Máme i vinárnu do jedné hodiny, chodím tam na výpomoc.“

Určitě se o každého tak nestará. Ale viděl najednou a skoro cítil Zdeňka. Když jsou v sobě pevně zaklesnutí. A Peťovu tvářičku, čekající na polibek. Dal si filé po argentýnsku. Zapečené plátky mezi vrstvami strouhaného sýra a zalité vínem. Tak mu to doporučil mladý číšník, na kterého volali Přemo. Jednoduché a skvělé. Vydržel až do pěti. Vracel se, jako by šel před soudní tribunál.

Chlapci přišli zase najednou.

„My to už trochu probrali. A ty? Necháme všechno na tobě.“

„Jak to bylo, to bych neunesl,“ říkal smutně Petr. „Žárlil bych, vzdát se tě nechci a Zdenda taky ne. Zkusíš to s námi oběma? Na rok, než budeme každý jinde. Pro mě zůstaneš pořád tím, koho miluju i pak, když budu smět.“

„Jistě, váš návrh beru. Ale myslel jsem, že mě nakonec odmítnete oba. Byl jsem tady kousek na obědě a je tam hezký mladíček. Na vás nemá, ale kdyby…“

„Dalšího bych už nezvládnul a uškrtil ho,“ usmíval se Petr.

„Musíš nám ho ukázat, to by nemuselo být špatný,“ dodal Zdenda.

„Kdepak, chlapci, vy dva mně určitě budete stačit.“