Do zásoby

I.

Přistihl jsem nejlepší mozek své generace scrollovat ve tři ráno ve tmě Grindru,
žvýkal náhledy profilů jako hostie a čekal na zázrak, který přijde s tím dalším v pořadí,
s dalším torzem bez hlavy, s dalším „discreet, žádné fotky", s dalším 340 metrů daleko a online před minutou,
svítil do stropu tváří modrou od displeje a palcem posouval řeku mužů, kteří v tu hodinu taky nemají nic lepšího,
říkal si ještě jeden, ještě jeden, jako se babička modlí ještě jeden očenáš a usne až po něm,
a ten mozek byl můj, koho jiného bys ve tři ráno přistihl než sebe,
nejlepší, protože jediný, který mi zbyl.

II.

Jedu nočním Boltem z Vysočan do nikam a za oknem vidím vlastní obličej rozmazaný ve výlohách zavřeného Tesca,
promítnutý přes slevu na kuřecí prsa, přes figuríny v podzimní kolekci, které mají víc páteře než já,
řidič mlčí a navigace mluví za nás oba, pět hvězdiček, díky, pět hvězdiček za to, že se nezeptal, kam jede člověk v čisté košili ve tři ráno,
noční schůzka pod modrým neonem, on v kapuci ve dveřích, já s rukama v kapsách, oba děláme, že jsme si půl hodiny nepsali o tom, co teď budeme dělat,
beru, tenhle výběr,
pozve mě dál, chodba voní cizí večeří, výtah má zrcadlo a v zrcadle zase já, tentokrát ostřeji než v Tescu,
beru tenhle výběr,
jako u automatu na Hlavním nádraží, kde zmáčkneš C7 a nic nepadá, zmáčkneš znovu a padá něco, cos nechtěl, a stejně to sníš.

III.

Zapomínat se v ložnicích cizích mužů je nebezpečná zábava, nebezpečná jako každá zábava, která opravdu funguje,
svléká se ostýchavě, bokem ke mně, jako u doktora, a já pochopím, že móda oversize kalhot je zákeřná,
protože pod látkou širokou jak plachta se dá schovat cokoli, a on tam schoval tohle,
můj život skončil, pomyslel jsem si, když jsem ho uviděl bez kalhot, a věděl jsem, že si to říkám pokaždé a pokaždé lžu,
pokaždé to můžu skrečovat, říct promiň, rozbolely mě zuby, a zavolat si dalšího Bolta do nikam,
pokaždé mi to nedovolí pýcha, ta stará dobrá pýcha, která mě sem přivedla a teď stojí u postele a kouká,
jeho penis se mi zabořil do obličeje
je to jen kus masa, říkám si,
jako strčit si do krku nanuka, Magnum, vlastně o něco lepší,
není studený,
není na něm poleva, zatím,
ani oříšky, co by mě mohly škrábat v krku,
je teplý, jako já,
to je celé, dva teplé kusy masa v pronajatém bytě ve tři čtvrtě na čtyři,
není co se učit, všechno už to znám,
pokaždé je to jen technika, jen umění nadechnout se, když to zrovna jde,
dostatečně se nadechnout,
do zásoby,
jako se nadechuješ, než skočíš do lomu, než otevřeš výsledky testu, než řekneš fotrovi u nedělního oběda to jedno slovo,
ano,
a pak do ticha celou větu:
do prdele sem
a nebojím se jí použít, jako zbraň, po tom, co mi udělal v krku, nepotřebuju už ani lubrikant,
teču, sliny mi tečou po bradě až k jeho podbřišku, kde se tyčí, trčí jako alpský štít, který jsem v dětství zdolával v žabkách, s rodinou, a pýcha mě nutí zdolat ho, nabodnout se na kříž, a donutit ho, aby ve mně vytryskl, a utopím nejlepší mozek své generace ve tři ráno v mrdce,
a navíc,
jestli tohle zvládnu,
jestli tohle jedno(u) zvládnu,
nadechnu se do zásoby,
už nikdy se nebudu muset ničeho bát.

(k poctě AG)