Povídky

Roman objímal svého milence a jako vždy si ho pevně tiskl k tělu. V čem je to jiné než se Zbyňkem? David má krásné tělo. Jako všichni tanečníci. Není to zadarmo. Neskutečná dřina už od dětství. Ne, na to by neměl. Pak viděl světélka ve Standových očích od malé baterky. Neplápolala, jen zlatě svítila. Jak svatojánští broučci, malá zvířátka. Najednou se v něm všechno vzedmulo obrovským štěstím.

Když šel spát, byl jsem už ve svojí posteli, úplně nahej a deku jsem si dal tak, aby nic neskrývala. Trochu jsem si hrál se svým mužstvím a čekal jsem, jak se na to bude tvářit. Ve svých představách jsem si vysnil, že se ke mně přitulí. Připadalo mi to jako jasná věc. A opravdu mě uviděl. Teda, musel mě vidět, jak si pohrávám se svým ptákem. Anebo nemusel?

Roman ucítil pevné rty, ale i zuby a jazyk deroucí se k uzdičce a štěrbince na žaludu. Než se zmohl na vlastní odpověď, ucítil vzrušivé, chtivé kouření. To jistě není poprvé. To už se plně soustředil na svého miláčka. Mládí. I když určitě není nevinné. Všechno kolem zmizelo. Jen dvě vzájemně odevzdaná těla obklopená milostivým šerem.

Týdny plynou, přetavují se do měsíců, čtvrtletí a pololetí, až je z nich rok. Další rok jejich života, a tentokrát je to Kuba, kdo slaví svoje kulatiny, zatímco Vilém „jen obyčejný narozky“, a ještě něco se u nich vyměnilo: Vilém je zase sám – a tentokrát je to Kuba, kdo má někoho po svém boku, je to Kuba, kdo s někým randí. Oba zároveň dál budují svoje kariéry, což pro Viléma znamená i služebně létat do Londýna, kde jeho zaměstnavatel otvírá novou pobočku, a ve výsledku tak na sebe mají ještě méně času, než v tom předchozím, už tak na společné zážitky dost chudém roce, ačkoliv tehdy si to aspoň vynahradili tím společným procestováním jihovýchodní Asie.

„Můj dobrý pane. Moje duše je plná skvrn a rád k nim přidám i tvoji. Bude to mojí velkou radostí.“ „Což přibrat k našim radovánkám i toho pištce s nazlátlými vlasy a plnými rty, které určitě dobře zahrají i na jiné píšťale? Včera jsme tomu byli blízko, leč vyrušili nás. Mám krásné místečko na půdě nad námi. A padací dveře, co mají dobré jištění. Obavy jsou vždy na místě. Nestrávíme noc jen s růžencem v rukou.“ „Zajisté, stačí nám pokynout, hosté se rozcházejí, můj pane.“

Musel nad tím přemýšlet. A vůbec, když někoho i najde, jak všechno vyřídit s Hedou? Zdeněk už klečel jako svůdná čubička, zadeček roztouženě vystrčený lákal k dlouhým hrám. Dnes si všechno prodlouží, co to jen půjde. Přitiskl se k zádům, naklonil hlavu a začal cumlat ušní lalůčky. Vzdychání se zintenzivnilo a přešlo v kňourání.

Znovu se začal zaobírat vzhledem Artura. Zašel do koupelny. Díval se na sebe do zrcadla. Docela to šlo. Blonďák s modrýma očima, hezká, spíš menší ústa, k nim trošku větší, ale rovný nos. Výrazné ušní lalůčky. Jedno z velmi vzrušivých míst. Představil si, jak je Artur jemně skousává. I to stačilo, aby se v trenýrkách udělalo těsno. Rozepjal kalhoty.

Sklidilo se i poslední ovoce, poorala políčka. Kluci si docela mákli a Erny ani nejezdil domů. Rodiče mu nijak nebránili, spíš si mysleli, že má v okolí nějaké děvče. Nesvěřil se, jak na tom je. Netroufl si odhadnout jejich reakci. Zato se odhodlal zkusit Bárnyho. Domluvili se, že skončení venkovních prací oslaví. Na Martina pekli každý rok husu.

Když vešli, zůstal chvíli stát. Jistě, takovou situaci viděl mnohokrát, ale na posteli ležela nejdřív figurína, pak pacient. Kolem přístroje na kolečkách, na zdi poutky zachycené trubice s kyslíkem. Kablíky, hadičky. Cítil vždy napětí i soucit, ale byli to pro něj cizí lidé. Prsty vyčnívající ze sádry, pak nad ní kanyla a napojená hadička. Přes tělo měl položené prostěradlo. Hlava v obvazech. Dotkl se polštářků prstů. Ještě ráno se milovali. Pak spěchal na autobus. Možná se všechno odehrálo, když k němu vtrhli estébáci.

Když moje úterní dopolední rozehrávání zase přeruší zvuk zvonku, sám pro sebe se uchichtnu: s takovou bych mohl každej všední den krátce po desáté prostě jenom pootevřít hlavní dveře – a ať Patrik kdykoliv vejde dál, ne? Ať si prostě sedne na gauč, poslechne si pár skladeb, a až ho to přestane bavit, tak zase odejde. Beztak se spolu v podstatě vůbec nebavíme a nic jinýho, než abych hrál, ode mě nechce, tak se klidně tomu lehce rozpačitýmu úvodu v předsíni můžeme vyhnout. No ale to by nebyl on, aby mě opět maličko nevykolejil tím, že tentokrát udělá něco jinak.

„Patriku?“ ozve se zaklepání na dveře, a ještě než se vůbec nadechnu k odpovědi, teta do mýho novýho pokoje rovnou vstoupí. „Nechceš s něčím, ehm… pomoct?“ Zaraženě se rozhlídne po místnosti. Po místnosti, ve který to vypadá pořád úplně stejně prázdně a bezútěšně jako před pár hodinama, když jsme sem ze stěhovacího náklaďáku dotahali poslední krabice… „Ty jsi s tím vybalováním ještě ani nezačal?!“ probodne mě zpytavým pohledem. Nechce se mi zbytečně plýtvat slovama na zbytečně položenou otázku, ale zároveň se mi ani nechce tetu úplně ignorovat, a tak neurčitě zahučím: „Začnu…“

Počas nasledujúcich dní a týždňov mu často zavolám, občas sa ozve aj on mne, je to paráda, akoby som znovu našiel zmysel života, lásku. Mám pocit, že sa čoraz viac zbližujeme a spoznávame. Občas sa aj stretávame, no ako plynie čas, cítim, že Roman je čoraz viac akýsi odmeraný, už to nie je ten veselý chalan, ako som ho spoznal. Vŕta mi to hlavou.

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví. Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny. Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…