Povídky

„S váma je teda fakt zábavička!“ hraně nafouknu tvář a otočím se k nim zády. „Já půjdu. Ale až v pátek,“ donese se ke mně Mirandin hlas, zatímco mě její propiska několikrát smířlivě šťouchne do zad. „Jo, nápodobně,“ prohodí Jamie. „Okej, beru vás za slovo,“ znovu se na ně natočím a obdařím je širokým úsměvem. A já holt dneska půjdu zase sám, usměju se ještě o trochu víc sám pro sebe. Protože cokoliv, cokoliv bude lepší, než zůstávat doma – a poslouchat, jak se rodiče zase hádají, vyhrožují si rozvodem i fackama a obratným manipulováním se mě snaží donutit, abych se postavil na jednu nebo druhou stranu! Rozhádaní rodiče doma, rozhádaná společnost venku… Do tanečních klubů za mnou nic z toho nemůže. Tam jsme tak nějak všichni jedno. Jeden velkej, hlučnej dav, ztracenej v hlasitým rytmu, v tanci, v kouzlu flirtování a seznamování se, občas i v oparu alkoholu nebo, jak říká Jamie, něčeho tvrdšího… Dokonalej únik.

„Tak tohle je zase moje království,“ ukázal Marek v hale, která je přivítala nevětraným vzduchem. „Měl bys sem občas zajet aspoň vyvětrat,“ rozhlížel se Vilém po místnosti, která byla uprostřed domu, a tedy přirozeným spojovacím uzlem do dalších částí. „Nezouvej se, venku je sucho,“ řekl Marek, když se Vilda snažil zout, a hned pokračoval s popisem svého království, „není to tak velké jak u tebe, jen 2+1, ale mně to stačilo. Původní schody, dnes komora, záchod, koupelna, ložnice, obývák a kuchyně.“

Vilém pomalu zkoušel chůzi bez ortézy. Přecházel přes ordinaci tam a zpět pod bedlivým Markovým dohledem. „No vidíš, už jsi skoro vyléčen,“ radostně oznamoval fyzioterapeut pacientovi. „Ale pořád se bez té ortézy bojím chodit,“ přiznal smutně Vilém, „mám strach, aby mi ta noha v nepravou chvíli nevypověděla službu a já sebou někde neseknul.“ „Tak choď s francouzskou holí,“ poradil Marek, „když budeš cítit, že ta noha nefunguje, opřeš se a získáš další opěrný bod.“ „Dyť budu vypadat jako starej dědek.“ „Ale jdi ty,“ culil se Marek, „aspoň bude moci ten tvůj průvodce Romeem a Julií pošťuchovat herce na jevišti.“

Ještě o něm povykládal mamince. A když si šel lehnout, zrekonstruoval si jeho podobu. Tak trochu si ho oděl do bílého chitónu a rudého farosu sepjatého dvěmi zlatými sponami. Ještě meč a… začal se smát. Krásně by mu zapadal do vidiny mladého Kýrose. Tohle mu chybí až bolestně. Zůstala jen vzpomínka na krátkou dobu před vojnou, kdy ho poslali půl roku vařit na horskou chatu v Krkonoších. Na pokoji byl s klukem, který se právě zase z vojny vrátil. Hned poznal, že ho Toník oťukává. Trochu narážky na holky v kuchyni, na vojnu a asi třetí den se potkali ve sprchách. Úplně ho dostal, jak si mydlil a myl svoje hodně ztopořený péro.

Prichádzam do čakárne urológa v trnavskej poliklinike. Sedí tu možno desať mužov rôzneho veku. Sadnem si bokom od dverí ambulancie, kde sú ešte voľné dve stoličky. Aj by som si zdriemol, ale je tu cítiť ten nepríjemný nemocničný zápach. Ten si pamätám ešte z mladosti, keď som bol na Prednej Hore za mojím kamarátom Andrejom. Hrozná spomienka. Tak iba zatvorím oči, hlavu opieram o stenu a uvažujem nad tým, ako mi bude asi znovu doktor strkať tú nepríjemnú štipľavú tyčinku do dierky na penise. Už som to raz zažil. Aj teraz mám podobný zápal, vtáka ako v ohni, rezavú bolesť pri močení. Zrazu sa ozve škripotavý zvuk dverí. Vchádza mladý štíhly chalan, biela šiltovka, pod ňou hrdzavá ofina. Posadí sa vedľa mňa, malý ruksak si položí do lona. Tichým hlasom sa spýta, kto je posledný na rade.

K Vilémově úlevě představení na Slavnostech obce probíhalo slibně až na jednu drobnost, v publiku chyběly dvě modré oči. Vilém nervózně sledoval špehýrkou v boční kulise publikum. Byli tam všichni, starosta, celá obecní rada, místní podnikatelé, lidé, co si mysleli, že jsou místní honorace, ale Marek nikde. „Vaše Jasnosti, vašeho manžela právě kopnul kůň,“ pronesl nezaujatě komorník směrem k lady Sandwichové. „Probůh a stalo se mu něco?“ „Myslíte lorda nebo toho koně, madam?“ Publikum se rozesmálo. „Vildo, už jdeš na scénu,“ šeptla mu do ucha Marie.

Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad. Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.

Slávek pak nemohl usnout. Nebylo to kávou, ale nějak moc musel myslet na Kamila. Zkusí zítra načít hovor o holkách. Uvažování ho pěkně nabudilo a nakonec se udělal do malého froťáčku. Jen aby u toho nezůstalo i dál. Vzpomínal na své začátky. Jeden spolužák se mu líbil už někdy v šesté třídě. To ještě nevěděl, proč to tak je. Něco zaslechl, když kluci mluvili o buzerantech. Velice se bál, že by mohl někým takovým být. Ale nemohl se zbavit podobných pocitů. V osmičce už věděl skoro všechno, jen to byla pouhá teorie. Dát někomu takový pocit najevo neměl odvahu.

Uplynul týden. Sedm dní, během nichž olověná obloha nad městem ani na okamžik nepovolila a přístavní ruch, stlačený hrozbou další bouře, utichal jen s tmou. Pro Toma s Edmundem to byl týden v očistci. Gideon Cross se neukázal. Nebo ho aspoň oni nezahlédli. Zmizel v labyrintu uliček a skladišť, neviditelný jako spodní proud, o jehož existenci víte jen proto, že cítíte, jak vás táhne ke dnu.

Večer Vilém ležel ve své posteli a přemýšlel. Hledal klíček ke své paměti, tak jako to dělal už dva měsíce. Nechtěl ani tak vědět, co se přesně stalo, ale chtěl vědět, kdo mu zachránil život. Podle doktorů ho dovezli do nemocnice právě včas, kdyby tam ležel ještě půl hodiny, tak by to bylo mnohem vážnější. „Kam jsem tamtudy šel?“ kladl si Vilém pořád dokola stejnou otázku. „Za dětmi do domova chodím z druhé strany.“ Asi při tisícím položení této otázky se mu zavřely oči a on se odebral do říše královny Mab, konečně. Koně královnina snového kočáru dnes byli poněkud divocí a Vilém neměl lehké spaní. Svým způsobem to ale byl pokrok, protože od té nehody se mu sny nezdály a dnes poprvé ano.

Morning Star vplouvala do řeky pomalu, jako by si rozmýšlela, zda právě tady chce zakotvit. Vzduch byl těžší než na moři, nasáklý kouřem, rybinou a pachem města. Držel se u doků a nikdy úplně nemizel. Nad vodou se houpaly stěžně jako les, v němž si každá loď šeptala svou vlastní řečí. Skřípání lan a práskání plachet se mísilo s výkřiky, co se ztrácely ve větru dřív, než dopadly do vln. Edmund stál u zábradlí a díval se na přibližující se město. New York ležel nízko u hladiny, šedý a hustý, a přitom už z dálky působil, jako by měl zuby. Namísto vysněného ráje mu připomínalo spíš šelmu, která se do něho chystá zakousnout.

Vypnem vodu, jedným uterákom si usuším vlasy, druhý si obmotám okolo pása a vrátim sa do spálne. Marian leží na posteli a pozerá si niečo v mobile. Odloží mobil a jeho pohľad patrí už len mne. Lampička na jeho nočnom stolíku svieti, a tak vidím detailne jeho tvár. Čelo, nos, pery a za okamih aj oči. Modré. Plné emócií. Zhodím zo seba uterák, v skrini si vyberiem čisté tričko, boxerky a pyžamové nohavice. Bleskovo sa oblečiem a vkĺznem do postele. Marian ma nepritiahne do svojho náručia, ale cítim, ako ma pozoruje, a tak sa pritúlim sám. Položím si hlavu na jeho hruď a on okolo mňa okamžite obmotá pažu. „Je ti líp?“ spýta sa. Chvíľu neodpoviem, ale potom do jeho trička zašepkám: „Len to na mňa doľahlo.“ „Chápu,“ končekmi prstov mi prehrabne vlasy. Pár minút obaja mlčíme. Marian nenalieha, nič zo mňa neťahá, nenúti ma, aby som sa mu zveril. A práve vďaka tomu sa zveriť skutočne chcem.

Francis cítil pod dlaněmi každou jizvu na kapitánově těle, cítil, jak mu pod kůží zběsile buší srdce, o které se ještě před chvílí rval se smrtí. Kapitán ho objal kolem pasu a strhl ho na sebe, tiskl ho tak silně, až to bolelo, až se hranice mezi nimi začala stírat. Už neexistovalo nic, žádná překážka. Byli jen dva muži, polonazí, propletení na tvrdé špinavé podlaze, snažící se jeden druhého pohltit, jen aby se ujistili, že jsou skuteční.