Všechno zlý je k něčemu dobrý (2/3)

Marian

Po sprše, kterou jsme teda docela odflákli, protože jsme už oba nejen po dnešku, ale tak nějak po celým týdnu dost grogy, mi Lex ještě pomůže převlíct postel, a jakmile se zabalíme do toho voňavýho, hebkýho povlečení, okamžitě se nám zavřou oči. Přitáhnu si Lexe blíž k sobě a užuž chci zhasnout lampičku, ale nakonec se rozhodnu, že to ještě chvilku počká. Protože jo, sexem jsme toho vyřešili opravdu hodně, ale přece jenom se nám bude spát líp, když mezi náma bude úplně čistej vzduch…

„Lexi, věnuješ mi ještě dvě minuty?“ zavrním mu do ucha.

„Jasné,“ pousměje se, což je jedinej pohyb, kterej udělá.

„Chci se jenom na něco zeptat – a tentokrát mě to nech doříct, protože jestli mě zase pošleš do prdele, budeme si muset celou tu lekci o používání nevhodnejch gest zopakovat… A na to už ani jeden nemáme sílu,“ uchechtnu se.

„Hovor o sebe,“ odporuje mi se zaculením, ale vzhledem k tomu, že u toho ani nerozlepí oči, je mi jasný, že už má taky dost. „A čo sa chceš spýtať?“

„No, co teda s tím Ivanem?“ začnu – a to už Lex oči otevře a zkoumavě se na mě zahledí. „Ptal jsem se tě, jestli ti tu nebude vadit, a řekl jsi, že ne. Jenže to jsi ho ještě neznal… A teď si nejde nevšimnout, že ti úplně nesedí. Takže se ptám znovu: vydržíš to tu s ním ještě týden, nebo mu mám ráno říct, ať si zarezervuje nějakej hotel?“

Lex na mě překvapeně vykulí oči:

„Ty by si ho fakt poslal preč?“

„A proč ne?“ trhnu ramenem, na kterým si neležím. „On není žádnej kámoš v nouzi, kterej nemá kde složit hlavu. Věř mi, že s jeho platem si klidně může dovolit prezidentský apartmá někde v Hiltonu, haha… Přespával u mě, protože jsme to brali jako takovou naši pánskou jízdu, no ale jestli bys teď kvůli němu měl potřebu se radši courat po městě, než s ním být v jednom bytě, tak to radši ať změní působiště on…“

Lex na mě ještě chvilku kouká, pak zavrtí hlavou a potichu broukne:

„Neblázni, je to tvoj dobrý kamarát. Ja chcem, aby tu ostal.“

„Jo…?“ zopakuju malinko nepřesvědčeně, ale když vidím, jak už Lex zase zavírá oči a jak se mu po tváři rozlívá spokojenej, uvolněnej úsměv, rozhodnu se to téma uzavřít. „No tak fajn… A zítra večer bysme mohli jít všichni tři někam do klubu, hm? Třeba když ho líp poznáš, tak sám uvidíš, že ty jeho kecy byly jenom nešikovnej pokus o konverzaci… No a on tam pro změnu může svým smyslem pro humor zkusit ošarmit nějaký jiný kluky. Třeba s některým skončí i v posteli – a tím pádem bude zbytek jeho pobytu tady na Slovensku vyřešenej, haha, protože se nastěhuje k němu.“

„Tak to mu musíme pomôcť niekoho zbaliť,“ uchichtne se Lex. „To znie ako dobrý plán.“

„Že jo? Však přesně o to mu i jde, chtěl, ať mu sehrajeme wingmany…“

„Hmmm,“ protáhne ještě, aniž by myslím vnímal, co mu říkám, a tak mu lípnu pusu na tvář, zhasnu… a za pár vteřin ani jeden z nás neví o světě.

Sobota uteče dost příjemně. Na oběd, no, v našem případě spíš na takovej snídaňo-oběd, protože s Lexem vstaneme až po desátý, nás Ivan pozve do jedný vyhlášený, a za mě teda dost snobský restaurace. Nejdřív se tam s Lexem cítíme ve všem tom luxusu lehce nepříjemně, ale to jídlo včetně všech možných předkrmů, amysbušů a slaných i sladkých dezertů je tak vynikající, že nás ta touha si to všechno vychutnat úplně pohltí a převálcuje. Ivan to navíc doprovází zajímavým povídáním o tom, kde a kdy to který jídlo třeba poprvý ochutnal on nebo s jakýma jinýma specialitkama na talíři se na cestách setkal, no a z oběda, kterej bysme jinak doma odbyli za půl hodinky, se stane v podstatě tříhodinová událost.

Když mě ale pak při procházce domů nechá po několikaminutovým přemlouvání slash vyhrožování nakouknout na účet, protočí se mi panenky.

„Proboha! No poslyš, Ivane, my ti teda s Alexem děkujeme za zážitek,“ bodře ho poplácám po zádech, „ale slib mi, že už nikdy neutratíš takovou pálku za jídlo! Vždyť je to úplně nevkusný. Víš, kolik by se za to u nás v Čechách postavilo kilometrů dálnic?“

Kluci vybuchnou smíchy.

„No právě že vím,“ chláme se Ivan, „proto to radši utratím za jídlo. Tak z toho mám aspoň něco.“

„Hej, ja chcem tiež vedieť, koľko to stálo,“ šťouchne do mě Lex nespokojeně ramenem.

Nakloním se k němu, a zatímco rukou mu lehce stisknu jeho pořád dost rozcitlivělej zadek, smyslně mu pošeptám do ucha:

„Tebe nechám večer hádat.“

Lex nasucho polkne a nic dalšího už nedodá, a tak se po chvilce zase chopí slova Ivan a začne nám vyprávět, že:

„S luxusem se to má jako se vším. Člověk si na to snadno zvykne… Když si několikrát zajdeš na takovejhle nějakej parádně vymazlenej oběd, tak už se ti pak nechce doma kydnout si na talíř těsto… eeehm… rýži s kečupem, no. Toho už se prostě nenajíš.“

„Kámo, já bych se zase po dni stráveným v práci nenajedl toho narůžovělýho pyré, co mělo konzistenci jako hodně nadýchaná šlehačka,“ nesouhlasím s ním.

„Tak to byl jenom jeden chod z mnoha, nepředpokládá se, že se najíš jenom toho…“

„No a to je další věc! Když mi konečně skončí směna, tak se chci najíst co nejdřív, a ne několik hodin čekat, než mi někdo ty jednotlivý chody připraví a postupně vyskládá na stůl.“

Lex se rozesměje:

„Vieš…, ľudia, čo chodia na takéto obedy, tam väčšinou nejdú vyžmýkaní po dvanástke.“

Uculím se, ale ještě než stihnu nějak zareagovat, Ivan se ohradí:

„Jinýma slovama máš dojem, že vydělat si prachy jinak než makáním rukama nestojí žádný úsilí? Že práce s noťasem, i když ho máš položenej na klíně, ti ty peníze vygeneruje prostě jenom tím, že párkrát ťukneš na tu správnou klávesu?“

„Čo…?“ zamračí se Lex. „Ale tak som to predsa nemyslel…“

„Hele, hele,“ využiju toho, že jdu uprostřed, a chytnu každýho z nich kolem pasu, „žádný dohadování zase, vy dva! Co kdybysme si teď zašli třeba do kina? Pak na nějakou večeři, tentokrát zvu já, no a pak teda zapařit do nějakýho klubu? Hm?“

„To zní jako plán, kterýmu se nedá nic vytknout,“ přeladí se hned Ivan a taky mi na chvilku obtočí paži kolem těla.

„Ako chcete,“ prohodí smířlivě Lex, a tak je se spokojeným úsměvem zase pustím a vyrazíme k obchodnímu centru.

Odpoledne, večer i noc se nám vydaří, i když se teda Ivan nechá slyšet, že by se bývala ta noc mohla vydařit o něco líp, protože jím vyhlídnutej méďa mu nakonec těsně před finále dal košem. S Lexem na sebe akorát mrkneme, jako že náš plán, jak Ivana nechat přespat v cizí náruči i ložnici, tak trošku nevyšel, a i Ivan nám nezapomene brblavě vytknout, že jako wingmani stojíme za hovno, no ale jednak z něj mluví alkohol a druhak mu u toho cukají koutky, takže si z jeho hodnocení nic neděláme.

Jenže ta příjemná atmoška mezi všema protagonistama nevydrží moc dlouho. Konkrétněji – mezi Lexem a Ivanem panuje prostě pořád nějaký zvláštní napětí, no a ta fajn strávená sobota na tom nic nezměnila. Jenom ho na chvilku překryla.

A to napětí vybublá na povrch hned v neděli dopoledne.

Lex má brigádu už od jedenácti, takže vstáváme kolem devátý – a pro Ivana spícího na gauči to automaticky znamená, že vstává taky.

„Dáš si s nami praženicu?“ nabídne mu Lex, když si v kuchyni chystá ingredience, zatímco já nám rozlívám džus do skleniček, abych tu svou mohl hned vzápětí vypít na ex.

„To jako myslíš míchaný vajíčka? No jasně,“ souhlasí Ivan. „Nebo když mě k tomu pustíš, předvedu vám takovou lehounkou, nadýchanou omeletku. Jestli se mi teda povede, haha, chce to trochu grifu a vždycky mi chvilku trvá, než se do toho dostanu, ale zatím si teda nikdo, komu jsem nesl snídani do postele, nestěžoval!“

Lex po mně loupne očima – a já se na něj usměju, zatímco Ivanovi podám sklenku s džusem.

„Víš, my dnes trochu spěcháme, zhruba za hoďku povezu Lexe do práce a potřebuje se předtím pořádně najíst. Takže nějaký ty svý hokusy pokusy s pánví si můžeš nechat třeba na večer…“

Ivan se rozchechtá:

„Co já se tu ještě nedozvím! Tupý ksicht, haha, a hokusy pokusy s pánví! Náhodou, já umím s pánví vyloženě kouzla!“ A na důkaz svých slov smyslně zavrtí bokama a nezapomene se u toho oplzle olíznout, šašek jeden.

„Co kdybys využil toho, že teď nikdo neokupujeme koupelnu?“ pobídnu ho pobaveně, a když s ještě několika dalšíma poznámkama vysmahne z kuchyně, dojdu k Lexovi a zezadu ho obejmu. „To je vážně idiot. Teď kvůli němu taky musím myslet na kouzlení s pánví,“ otřu se mu rozkrokem o zadek.

„Hm, tak to neviem, či vás tu nechám osamote,“ vydechne Lex, zatímco do misky rozklepává další vajíčka.

„Nooo kdyby ses na tu brigádu vykašlal, vůbec bych se nezlobil! Anebo jinak – nejradši bych tam šel s tebou,“ laškovně mu olizuju krk. „Měli bysme to rychlejc hotový, takže bys byl dřív doma…“

„No to víš, že jo!“ zaslechne mě Ivan, co se zrovna vrací zpátky do kuchyně. „Jako ne že bych tu nevydržel další den sám, ale rychlejc hotový byste to neměli! Naopak! Klátil bys ho někde za regálama dvakrát do hodiny, ty nadrženče…“

Se zavrtěním hlavou se od Lexe odlepím, přejdu k Ivanovi a naznačím, že mu vrznu pohlavek.

„Nezáviď, jo?“ doporučím mu pobaveně. „Měl jsi včera šanci? Měl. A jak to dopadlo? Nijak. A kdo za to může? Ty,“ zrekapituluju mu v kostce průběh včerejšího večera.

Ivan se se mnou samozřejmě začne dohadovat, já u toho zatím krájím pečivo a zeleninu…, Lex pak přinese na stůl tři talíře plný krásně žlutých míchaných vajíček… Všechno to prostě hraje, jak má, proto na tu následující scénu zírám tak trochu vypleskle, vůbec se v ní totiž nedokážu zorientovat.

Prostě sedneme si za stůl, já a Ivan se nadšeně chopíme lžiček, zatímco Lex si ještě na svůj kousek housky maže taveňák. No a zatímco žvýkám první sousto, dochází mi, že tentokrát ty vajíčka chutnají nějak… jinak. Nějak… nedomrle… Naberu si ještě trochu – a teprve v tu chvíli mi dojde, že nejsou vůbec osolený.

Dovtípím se, že je to asi proto, jak jsem Lexe při tom rozklepávání vajec rozptyloval, a chci v tom duchu něco vtipnýho poznamenat, jenže Ivan mě bohužel předběhne. Ušklíbne se, mrkne po Lexovi, potom pro změnu po mně – a s neomaleností sobě vlastní prohlásí:

„Mariane, já vím, že jsem ti slíbil, že už nebudu držkovat nad Lexovýma kuchařskýma schopnostma, ale tohle se přece fakt nedá jíst!“

Zakoulím na něj očima:

„Jasně, prostě se jenom natáhni tadyhle pro…“

Slovo solničku už ale dodat nestihnu, respektive to ani nemá cenu – zaniklo by totiž v rachotu, s jakým se Lex prudce zvedne od stolu. Popadne Ivanův i můj talíř, vaječinu z nich sesype na ten svůj – a s ním pak dojde k odpadkovýmu koši, do kterýho všechny ty tři porce s patřičným hlučením vyklepne, aniž bysme se já nebo Ivan zmohli na slovo. Pak tím talířem mrskne do dřezu, až se divím, že ho nerozbil na střepy, a zamíří směrem k předsíni.

„Ostalo dosť vajec,“ ukáže rádoby bez zájmu palcem k ledničce, když ji míjí, „môžete si tu až do večera robiť hokusy pokusy a navariť niečo lepšie!“

Vůbec netuším, na co z toho všeho, co nám tu právě předvedl, mám zareagovat dřív, ale nakonec ve mně zvítězí moje praktický já, takže se taky zvednu od stolu a následuju ho do předsíně:

„No počkej, a kam jako jdeš? Do práce tě přece hodím, ale ještě máme tak půl hodiny čas, takže…“

„Nestaraj sa, pôjdem sockou,“ odsekne Lex, zatímco se navlíká do mikiny.

„Víš přece, že v neděli to tam jezdí blbě,“ připomenu mu.

„Nestaraj sa!!!“ zopakuje jenom, přičemž ty tři vykřičníky vyloženě hmatatelně cítím viset ve vzduchu, je to, jako kdyby mezi náma najednou narostla nějaká bariéra…

A já, ještě pořád zmatenej z toho, jak a proč jsme se sem vlastně dostali, se rozhodnu tam tu bariéru nechat.

„No tak jak chceš!“ pokrčím ramenama a vrátím se zpátky do kuchyně. A nezapomenu při tom pořádně prásknout dveřma. Nemusí jima pořád práskat jenom on, jak ostatně hned vzápětí znovu předvede.

„Tos to teda moc nevyžehlil,“ neodpustí si Ivan.

„Ještě ty se do mě ser!“ vyjedu po něm. „Prokrista, nemohl sis ty vajíčka prostě bez řečí dosolit?“

„Jasně, mohl! A mohl by on konečně dospět? Snad se zase tolik nestalo, ne?“ trhne Ivan nakvašeně ramenama. „To z něj musí mít šéf na tý brigádě radost, jestli tam po každý oprávněný kritice taky předvádí takovýhle divadlo!“

Jenom netrpělivě mávnu rukou, nemám náladu mu vysvětlovat, že Lex je svědomitej a umí zabrat, když mu o něco jde, ostatně kdyby neuměl zabrat, jeho šéf a zároveň můj kámoš by ho z tý práce už dávno vyhodil… No a už vůbec se mi nechce pouštět do debaty o tom, že na kritice jako takový nic špatnýho není, ale dost záleží na tom, jakým stylem se podá. Vždyť ta Ivanova poznámka vyzněla, jako kdybysme se na Lexe nějak domluvili – že mu prostě všechno odkýveme, i když si budeme myslet svoje… Paráda! Už tak má sebevědomí dost nízko, co se jeho schopností týče, takže je úplně klidně možný, že si z toho vydedukuje, že mu jím uvařený jídla takhle falešně chválím, i když jsme spolu sami dva!

Radši změním téma, s Ivanem dojíme to, co na stole zůstalo, a k obědu si objednáme čínu. Chci nechat přivézt o porci navíc, ať má Lex něco k večeři, až přijde z práce, ale Ivan mi to vymluví, prý by nám rád něco uvařil… Odkývu mu to lehce nepřítomně, protože ta hádka s Lexem mi pořád vězí v hlavě. Jo, hlavně že už tu přemýšlím, co bude jíst, až dorazí domů, ale… kdy hodlá dorazit? U něj bych se vůbec nedivil, kdyby se na večeři někde stavil… a domů by odtamtud vůbec nespěchal… A tak zatímco půlku odpoledne jsem přesvědčenej, že když sám odjel, nechám ho samotnýho i přijet a pro mě za mě třeba až o půlnoci, tak čím víc se blíží doba, kdy bude v práci končit, tím víc jsem netrpělivej a taky nedočkavej, abysme to ranní nedorozumění užuž urovnali. Nakonec tedy nechám Ivana v bytě jenom s jeho čerstvě nakoupenýma ingrediencema a vyrazím autem Lexovi naproti.

Lex vypadá dost zaskočeně, když konečně vyleze služebním vchodem ven a všimne si mě, jak postávám pod lampou.

„Nemusel si… chodiť,“ zadrmolí, načež se rozhlídne kolem dokola: „A kde máš auto?“

„Parkuju o pár ulic dál, říkal jsem si, že se trochu projdeme…“

„Vynadať si mi mohol aj v aute, aspoň by sme u toho nemrzli,“ zareptá, ale když ho vezmu za ruku a vykročíme směrem k blízkýmu parku, už nijak neprotestuje.

„Já ti přece nehodlám nadávat. Jenom to dnešní ráno potřebuju nějak… pobrat. Co tě zase tak vytočilo? Včera mi přišlo, že už je to mezi tebou a Ivanem celkem v pohodě…“

Lex trhne ramenama.

„On ma vytočil. Nemám náladu stále počúvať, ako sa moje jedlo nedá jesť. Na druhú stranu mi to aspoň povedal narovinu! Ty si to myslíš tiež, že? A ešte ste sa na tom spolu krásne zhodli. Poza môj chrbát!“

No neříkal jsem, že přesně takhle tu Ivanovu poznámku pochopí? Malinko mi cuknou koutky z toho, jak jsem jeho myšlenkový pochody uhodl, ale hned zase zvážním:

„Tak za prvý, my jsme se na ničem za tvýma zádama nedohodli. Jenom jsem Ivanovi připomněl, že stejně jako já, i ty seš jeho hostitel, takže by se podle toho měl chovat… Mně tvoje jídlo chutná a fakt nemám důvod si to vymejšlet, proč bych to dělal? No a za druhý, Lexi, ty vajíčka ráno nebyly vůbec osolený! Jo, uznávám, že…“

„To teda boli!“ ohradí se okamžitě.

„Nebyly! Prostě jsi je zapomněl dosolit, to se stává,“ utěšuju ho. „Zvlášť když jsem tě u toho tak rozptyloval… Uznávám, že to Ivan mohl podat líp, na druhou stranu ale ty ses nemusel hned urážet, když ses ani neobtěžoval zjistit, jestli náhodou na tý jeho poznámce není něco pravdy!“

Lex se na chvilku odmlčí… a pak si zničeně povzdychne:

„Ou, tak to som posral.“

Pousměju se, zastavím – a přitáhnu si ho do objetí:

„Ale neposral… Zase nic tak hroznýho se nestalo.“

„Ivan ma musí neznášať,“ zkonstatuje nevesele.

„Kvůli nedosolený vaječině? Prosím tě, víš, co on už všechno na cestách zažil? To, žes mu hodil snídani do koše dřív, než ji stihl sníst, je epizodka, kterou do deseti minut pustil z hlavy…“

„Tebe som ju tiež hodil do koša,“ zaševelí mi do bundy.

„Tak mohlo to dopadnout i hůř – mohl jsi mi ji třeba vyklopit na hlavu,“ pronesu pobaveně, abych ho trochu rozptýlil.

A naštěstí to zabere, protože hned vzápětí ucítím, jak se Lexovo tělo v mým náručí otřese smíchem.

„To som mohol, to je pravda. Lenže ty by si si zašiel pre varechu a ja by som nestihol brigádu…“

Atmosféra mezi náma okamžitě zhoustne.

„Provokatére,“ šeptnu mu do ucha, pak ho zase chytnu za ruku – a k autu vyrazíme o dost rychlejším tempem.

Alex

Prejdeme len pár krokov a podarí sa mi zakopnúť. Nespadnem na držku pravdepodobne len preto, že ma Marian zachytí.

„Sakra,“ zanadávam.

„Seš v pohodě?“ spýta sa, keď pri ďalšom kroku trochu syknem.

„Snáď,“ šepnem a skúsim ešte kúsok prejsť. Trochu to bolí, ale nič hrozné. „Asi som,“ pousmejem sa.

Marian pevnejšie stisne moju ruku a výrazne spomalí.

„Parkuju hned za rohem,“ povie a skutočne za chvíľu zbadám jeho auto.

Po nastúpení hneď nenaštartuje. Miesto toho sa ku mne nakloní a spojí naše pery. Nie je to len letmý bozk. Po pár sekundách ho prehĺbi a donúti ma zavzdychať. Automaticky mu zamierim rukou na rozkrok, ale akosi mi hneď nedôjde, že sedíme v aute, a tak si nepríjemne buchnem prsty o riadiacu páku.

„Kurva,“ vyletí zo mňa.

Marianovi sa na tvári mihne súcitná grimasa.

„Sakra, ty máš dnes evidentně den blbec,“ pritiahne si moje narazené prsty k ústam a pofúka ich.

„To je asi fakt,“ povzdychnem si. „Aj v práci som omylom použil nesprávne etikety a potom som ich musel prácne dávať dole.“

Potiahnem nosom ako pes, čo práve zavetril slaninu. Vonku na čerstvom vzduchu mi to tak neprišlo, ale v uzavretom priestore auta sa aróma liehu nedá ignorovať.

Vytrhnem Marianovi svoju ruku spred tváre.

„Prepáč, smrdím,“ skonštatujem.

„Nesmrdíš,“ odporuje mi, zatiaľčo štartuje. „Tak maximálně by se dalo říct, že seš cítit brigádou. Aspoň si nikdo nebude myslet, že si vyděláváš peníze poleháváním na nějakým nadýchaným voňavým obláčku.“

Zasmejem sa a skúsim v hlave sformulovať nejakú vtipnú hlášku, ale nestihnem to. Marian si odkašle.

„No ale když už jsme nakousli, že dnes nemáš svůj nejlepší den, tak doma se to asi moc nezlepší.“

„Prečo?“ povytiahnem obočie.

„Ivan vaří,“ odpovie vecne.

„A mám sa báť?“ spýtam sa.

Zaváha. Nie som si istý, či preto, že volí správne slová, alebo sa potrebuje sústrediť na šoférovanie, a tak v tichosti počkám.

„Dělal s tím, co chystá, děsný tajnosti,“ začne a zas sa odmlčí. Až po pár sekundách pokračuje. „A z toho, co jsem cítil, když jsem odcházel, se mi, upřímně řečeno, sliny zrovna nesbíhaly… Takže tak nějak tuším, že budeš mít možnost mu to jeho kritizování tvých jídel vrátit,“ dokončí.

Poslednú vetu vysloví fakt smutne. Alebo skôr frustrovane. Ja však za jeho slovami počujem aj náznak zranenia. Práve vďaka tomu si uvedomím, že najviac mojimi hádkami s Ivanom trpí práve on.

A to nie je fér.

To si vážne nezaslúži.

Preto zareagujem jediným možným spôsobom.

„Nič mu vracať nebudem,“ sľúbim.

Marian pokrúti hlavou.

„Proto to neříkám, abys mi tu sliboval, že…“

Na okamih mu položím dlaň na predlaktie, ale hneď ju zas stiahnem, aby som ho neobmedzoval pri šoférovaní.

„Ivanov humor nechápem, ale tiež nie som svätý.“

„Lexi…“

„Budem dobrý,“ preruším ho.

„To seš přece pořád,“ kmitne ku mne pohľadom.

„Nooo…,“ zatiahnem.

„Pro mě jo,“ šepne.

Pootvorím ústa, aby som mu protirečil, ale nakoniec to nechám tak. Asi sa v tom nechcem pitvať. Pravdepodobne by sa mi nepáčilo, na čo by som prišiel.

Doma hneď po otvorení dverí zistím, že mal Marian pravdu. Niečo u nás páchne. Obávam sa, že je to naša večera.

Vyzujem sa a prejdem do kuchyne. Potrebujem sa napiť a nenápadne zistiť, čo to Ivan varí.

„Ahoj,“ pozdravím a skúsim pozrieť do hrnca.

Ivan mi zatarasí výhľad vlastným telom.

„Hej, to má být překvápko!“ povie, kúsok sa ku mne nakloní a bez ostychu ma ovonia: „Vau, ty máš očividně práci dost na pohodu, když tam stíháš i popíjet,“ uškrnie sa.

Okamžite mám chuť na neho vyštartovať, pretože sa ma jeho slová docela dotknú, ale neurobím to. Niečo som sľúbil a chcem to dodržať.

„To cítiš lieh. Odstraňoval som etikety,“ vysvetlím. Dokonca si udržím v hlase normálny tón.

„No však jasně,“ zasmeje sa Ivan. „Just joking, jasný? Vy jste s Marianem občas fakt nemožně vztahovační!“

Ovládnem sa a nepretočím očami. Miesto toho zapadnem do kúpeľne. So sprchou sa nijak extra neponáhľam, a tak z nej vyleziem práve, keď Ivan Marianovi nadšene opisuje kvality navareného jedla.

„Budete se olizovat až za ušima! Připravil jsem vám specialitu z jihu Itálie, zbožňuje to i Jamie Oliver!“

Prejdem do kuchyne.

Intenzita zápachu sa mi zdá ešte horšia, ako keď sme prišli domov.

Nepokazili sa niekomu ryby?

Zrak mi padne na stôl. Je fakt krásne prestreté. Marian práve otvára víno.

„Mám s niečím pomôcť?“ spýtam sa.

Ivan po mojej otázke ukáže na stoličku pri stole.

„Dneska jsi host a já hostitel!“ pokrúti hlavou. Dvakrát sa neponúkam. Radšej si sadnem na svoje obvyklé miesto.

Marian naleje víno do troch pohárov a jeden z nich mi podá. Tak nejak bez rozmýšľania ochutnám.

„Moment, snad chvilku vydržíš, než si připijeme,“ ohriakne ma Ivan.

„Sorry no,“ myknem ramenami a položím pohár na stôl.

Ivanovi to však nestačí a pokračuje:

„Víš, že třeba v Japonsku, kdyby ses napil dřív, než někdo pronese kanpai, teda jakože na zdraví, tak…“ Prestane rozprávať, až keď si Marian tiež odsrkne z vína a pritom na neho žmurkne.

Ivan sa na nás oboch zaškaredí a vráti sa ku kuchynskej linke. Nestihnem Marianovi ani poslať vzdušnú pusu a Ivan sa vráti. Rovno aj s misou cestovín. Položí ju na stôl. Cestoviny sú čierne ako uhoľ.

Nevyzerá to vábne, nevonia to o nič lepšie.

„Jmenuje se to Nero di seppia,“ začne Ivan vysvetľovať. Zhlboka sa nadýchne. „Cítíte tu autentickou vůni? A to ještě počkejte na tu chuť.“

Autentické je aj bahno pri Váhu a tiež by som ho nežral, prebehne mi mysľou. Netuším, ako sa pri tom zatvárim, ale pristane mi na stehne Marianova dlaň. Pohladí ma tak intenzívne, že mi na celom tele naskáču zimomriavky vzrušenia.

Dobre, tak to bez rečí zjem.

„Jsou to vlastně těstoviny se sépiovou černí. K nim samozřejmě kousky sépie, trochu chilli, česneku a bílýho vína,“ vysvetľuje Ivan, akoby oznamoval zloženie svätého grálu. „Delikatesa, mňam! Někdo vám holt musí otevřít cestu do světa haute cuisine,“ pri posledných dvoch slovách pozrie na mňa. „Promiň, asi nevíš, co to je,“ usmeje sa naoko milo, i keď mi len dokazuje, že som hlúpy, „haute cuisine je špičková kuchyně s důrazem na servírování, kvalitu surovin a chutě. Někdy se ty ingredience dost těžko shánějí.“

„Tak to jsi měl štěstí, že byly součástí Italskýho týdne v obchodech, kde s Lexem pracujeme,“ žmurkne na neho Marian.

Cukne mi kútikmi.

Ivan sa na sekundu zarazí, ale potom nahodí zas svoj nadšený výraz. Vezme Marianov tanier a naloží mu poriadnu dávku cestovín. Ale fakt poriadnu.

„Mal som v práci bagetu, tak mne menej,“ poviem, keď začne naberať aj mne. Je mi dosť jedno, že som si tú bagetu vymyslel.

Ivan to našťastie nekomentuje a skutočne mi z tej divnej veci dá len tak polovicu Marianovej porcie. Potom už naberie len sebe. Dopraje si. Tak sa na to asi teší.

To bude jediný.

Sadne si na voľné miesto a pozdvihne pohár s vínom.

„Na nás.“ Všetci traja si pripijeme a potom už Ivan kývne k tanierom. „Tak směle do toho a jsem zvědavej na vaše dojmy, dobrou chuť,“ naznačí nám, že je čas začať jesť.

Zhlboka sa nadýchnem.

Chyba.

Vôňa ma ovalí tak silne, že mám pocit, akoby mi niekto vrazil do nosa mokrú ponožku. Napriek tomu sa usmejem. Sľúbil som predsa, že budem milý.

S Marianom sa pri prvom súste zázrakom zosynchronizujeme. Obaja naraz ochutnáme, obaja naraz podvihneme obočie. Dokonca mám pocit, že na to isté aj myslíme.

Smieme, prosím, radšej rožok? Pokojne suchý.

Ivan zatiaľ viditeľne očakáva našu reakciu.

I keby som sa na hlavu postavil, tak nedokážem až tak presvedčivo klamať, a preto sa zahľadím do taniera a zaryto mlčím.

„Je to zajímavě slaný,“ začne Marian. Rýchlo prikývnem. Ten názor zdieľam. Slanosť je tak jediná chuť z toho celého, ktorá dáva zmysel. „A teda zatím dost horký,“ pokračuje. Znova prikývnem. „Každopádně, nic takovýho jsem ještě nejedl,“ dokončí.

„Ani ja,“ súhlasím.

A už ani nikdy nič také jesť nebudem, pomyslím si.

Ivan sa zatvári ako šéfkuchár, ktorému práve dvaja vidláci potvrdili, že im jeho kulinárske schopnosti navždy zmenili život.

„No a to ještě pořád není ono,“ usmeje sa. „Sotva jste začali… Ta chuť se totiž rozvíjí postupně.“

Ak sa má táto chuť ešte rozvíjať, tak sa bojím, že to zo mňa vyjde presne tým istým otvorom, ktorým to do mňa vošlo.

„Super,“ zamrmlem a naberiem si ďalšie sústo. Prehltnem ho bez žuvania. Je to tak slizky klzké, že to našťastie nie je vôbec problém. Aj tak mi však v ústach zostane kovová pachuť. Zapijem ju vínom.

Chvíľu len jeme a pijeme. Svoj pohár vyprázdnim prvý. Natiahnem sa pre fľašu s vínom a rovno si dolejem.

„Víno ti zbytečně otupuje chuť,“ upozorní ma Ivan. Podľa tónu usúdim, že to myslí dobre, a tak sa len milo usmejem.

Marian si okamžite tiež doleje vína.

Vo vnútri sa uchechtnem, ale navonok si zachovám vážnu tvár.

Dojem prvý. V rovnakom momente sa Marian oprie o stoličku a pohladí si brucho.

„Jsem totálně přeplněnej,“ povie.

„Schovám ti to na pozdějc?“ ponúkne mu Ivan.

Marian si sťažka povzdychne.

„Hele, Ivane, radši snad ani ne. Jako jo, ochutnal jsem to rád, ale… nebyl to úplně šálek mý kávy…“

Ivan zmätene podvihne obočie a pozrie na mňa.

„Ale tobě to chutnalo?“ spýta sa.

Zaváham. Neviem sa zbaviť pocitu, že Marian sa posťažovať môže, ale ja by som len vyvolal zbytočný konflikt.

„Ehm,“ zamrmlem. „Ja až nemám slov.“

Marian sa zasmeje a Ivan sa k nemu prekvapivo pridá tiež.

A tak naša večera skončí v nečakane dobrej nálade. I keď si obaja od Ivana vypočujeme, že sme kulinárski barbari.

Bez konfliktu zvládneme s Ivanom prežiť aj ďalšie dva dni. Aj keď si do mňa sem-tam rypne, tak sa to snažím brať tak, ako to je.

On je proste taký. Netuší, kde je hranica. Alebo možno len netuší, kde tú hranicu mám ja. Nech je to akokoľvek, tak sa snažím byť nad vecou.

Kvôli Marianovi.

Asi práve preto si hneď neuvedomím, že sa niečo deje, keď mi v utorok večer Ivan oznámi, že postráda stovku. Práve stojím pri kuchynskej linke a zalievam si čaj. Marian je vo fitku. Kvôli Ivanovej návšteve si už dlho nezacvičil, a tak mu to chýbalo. Najprv ísť nechcel, ale ubezpečil som ho, že to s Ivanom spolu dve hodiny zvládneme.

Vlastne som mu doslova sľúbil, že sa určite nepozabíjame. To isté mu odkýval aj Ivan. Ten istý Ivan, ktorý mi zrazu stojí za chrbtom a opakuje vetu, ktorú už raz povedal.

„Chybí mi stoeurovka.“

„Čože?“ otočím sa na neho a nechápavo podvihnem obočie.

Ivan si ma premeria pohľadom. Je to divne nepríjemné gesto.

„Nechceš se přestat tvářit, že nevíš, o čem mluvím?“ spýta sa.

„Ale ja neviem…,“ začnem, ale zarazím sa v momente, ako mi to dôjde. On ma obviňuje z krádeže! „To snáď nemyslíš vážne!“ vyhŕknem.

Ivan si skríži ruky na hrudi:

„V týhle domácnosti je jenom jeden člověk, kterej si rád přivlastňuje věci, co mu nepatří.“

„Toto už nie je vtipné,“ vyprsknem.

„Však já si nedělám srandu! Marian nebude nadšenej, že zase kradeš.“

Po jeho slovách na pár sekúnd úplne zamrznem.

Ivan plynule pokračuje, akoby ma práve slovne neprefeckal:

„Nebo mi snad chceš tvrdit, že mi ty prachy sebral on? To by mi přišlo absurdní, i kdyby mi nevyprávěl, jaký zkušenosti má s tebou!“

„To by som predsa…,“ zakokcem sa. „Marian by nikdy…, ale ja som ti tie peniaze tiež nevzal.“

Ivan si odfrkne, akoby si práve vypočul niečo absurdné.

„Jasně.“

„Prestaň,“ vyjde zo mňa tichšie, než by som chcel. Cítim, ako mi neviditeľná sila zviera žalúdok. Toto je presne ten typ situácie, ktorú som nechcel nikdy zažiť znova. A už vôbec nie tu. Nie v Marianovom byte. Nie od jeho kamaráta.

Ivan sa ku mne nakloní. Nie veľa, len o pár centimetrov, ale stačí to, aby som cítil, ako sa scvrkávam.

„Víš, co je nejhorší?“ zašepká tak ticho, až to znie dôverne — a o to je to horšie. „Že si fakt asi myslíš, že ti někdo uvěří.“

„Marian mi uverí,“ poviem, aj keď si nie som istý, či presviedčam jeho alebo seba.

Uverí?

„Marian je starej dobrák,“ odsekne Ivan. „Ten věří každýmu. A taky se nad každým slituje… I za cenu toho, že sám sobě tím škodí. Sakra, copak to nevidíš? Přece jestli ti na něm fakticky záleží, tak musíš vidět, že tím, že ses na něj takhle nalepil, mu bráníš, aby byl šťastnej s někým, kdo se k němu víc hodí!“

Chvíľu mi to, čo povedal, šrotuje v hlave. Až potom zo mňa vypadne:

„To myslíš seba…?“

„To myslím kohokoliv, komu bude moct věřit, na koho se bude moct spolehnout! Protože ty to evidentně nejseš. A není se čemu divit. Lidi se nemění.“

Tá veta ma trafí presne tam, kde som najzraniteľnejší. Presne tam, kde to bolí najviac.

Chcem niečo povedať. Obrániť sa. Zakričať. Nájsť svoje stratené ja. To ja, ktoré za mňa dvihne prostredník a povie mu, aby si nasral!

Miesto toho sa otočím na päte a z tohto boja ujdem. Zabuchnem za sebou dvere na spálni a zvalím sa na posteľ. Nečakane mi zvlhnú oči. Uvedomím si, že sa trasiem.