Po zlým – i po dobrým (3/3)

Marian

Následující dny stojí za hovno. Podobají se jeden druhýmu – tím, jak jsou jednotvárný, jak jsou šedivý, jak jsou nanicovatý, jak jsou prázdný. Nepřijde mi žádná zpráva ve stylu šukal by som, ani se odesílatel těchto provokujících vzkazíků neobjeví v obchodě, aby mi tu větu s přidrzlým výrazem ve tváři pošeptal osobně… A co hůř: nemůžu se těšit ani na to, že v nejbližších hodinách nebo dnech se to změní. A tak, abych na to nemusel myslet, se o to víc soustředím na práci, jenže paradoxně mám přitom dojem, že mi to soustředění vlastně vůbec nejde. A že i kdyby mi nějakej místní gang vynosil veškerý zboží z regálů bez placení přímo před očima, tak bych to asi vůbec nezaregistroval…

Šestej den po Alexově odchodu mám nepracovní, takže si schválně naordinuju náročnej sportovní program, aby mý myšlenky neměly tolik volnosti lítat mi hlavou. No, jenže to bych se musel asi upsat něčemu hodně adrenalinovýmu nebo nebezpečnýmu – pak by to možná zabralo… Rychlej běh, lezení po stěně ani plavání asi moje hlava už dávno nepovažuje za činnosti, u kterých by potřebovala mýmu tělu asistovat, a tak mě nechá vykonávat je v podstatě na autopilota – a zatím si hezky přemýšlí o tom, co ji nejvíc trápí.

Co mě nejvíc trápí.

Čili v podstatě se ty mý myšlenky točí pořád kolem jedný jediný věci.

Kolem jedný jediný osoby.

Pořád mám před očima Lexe, jak stál v mý kuchyni a koukal do země. Nezmohl se vůbec na nic, natož na nějaký ty svý typický drzý hlášky… Přitom kdyby byl v jádru zlej, kdyby to byl opravdu podvodník, kterýmu nešlo o nic jinýho než mě ochcat, tak by si je stopro neodpustil. A čo si si myslel? Že u teba prespávam, pretože sa mi páčiš? Môžem ja za to, že si tak naivný? Naser si, ty chudák. Úplně ho slyším! A okořenil by to jízlivým, výsměšným tónem hlasu.

Kdyby byl v jádru zlej.

Jenže nic z toho se nestalo. Jenom tam potichu stál… a vypadal fakt zdrble. Zdrceně. A na žádný posměšky evidentně neměl náladu.

Což pro něj vůbec není typický.

Jediný, co z něj vypadlo, bylo, že mi dvakrát zopakoval, že mi ty prachy vrátí. Dvakrát. Na tom jediným mu zjevně záleželo…

Kurva!

To jsem mu nemohl dát pět minut navíc, aby mi to celý vysvětlil? Třeba k tomu jenom sbíral odvahu. Třeba lítá zase v nějakým průseru a bál se mi to říct, doufal, že to vyřeší dřív, než si něčeho všimnu… Jako ne že by ho to omlouvalo, ne že by ho to opravňovalo k tomu, aby se mi hrabal ve věcech a bez mýho vědomí si půjčoval mý peníze, ale i tak jsem mu mohl dát aspoň šanci!

A já ho místo toho vyhodil z bytu jako nějakýho zavšivenýho cizího psa. To jsem se teda předvedl!!!

Nakonec to už nedokážu vydržet, a když se po těch sice náročných, ale jinak vcelku zbytečných sportovních aktivitách vrátím domů a dám si rychlou sprchu, dýl už to neodkládám: popadnu mobil – a vytočím Lexovo číslo.

Je to zajímavý, ale nikdy jsme spolu přes telefon nemluvili, vystačili jsme si vždycky s pár poslanýma zprávama…

Hmm, a nebudeme spolu zjevně mluvit ani teď. Volané číslo je nedostupné. Do prdele práce!

Během večeře to zkusím ještě třikrát, jako kdybych doufal, že pokud se Lexovi třeba vybil mobil nebo tak něco, tak si ho mezitím strčí do nabíječky… A když jsem pořád neúspěšnej, vyťukám mu zprávu:

„Až budeš dostupnej, ozvi se mi.“

No… a během následujících několika hodin si připadám, jako kdybych se vrátil do pubertálních let. Pořád hlídám mobil. Pořád kontroluju, jestli už si Alex tu zprávu přečetl. A při každým zjištění, že ta zpráva zatím zůstává nedoručená, si zničeně povzdychnu a mobil odhodím… Abych to za pět minut celý zase zopakoval.

V devět večer ztratím trpělivost sám se sebou… a vlastně tak trochu i s Lexem. Co sakra má s tím mobilem? Nebo to si mě jako nějak zablokoval…? Vlastně ani nevím, jak to vypadá, když se někdo dostane na blacklist – ještě nikdy se mi to nestalo. Hmmm. Ale co si mě má co blokovat? Nesliboval mi ostatně, že mi ty peníze vrátí? A tohle je jako ono? Tohle je jeho způsob, jak někomu vrátit něco, co mu sebral? Že mě prostě jenom pár dnů po tý krádeži smaže ze svýho mobilu – i ze svýho života?

No tak na to zapomeň, zavrčím si sám pro sebe, v předsíni přes sebe přehodím mikinu a popadnu klíčky od auta. Takhle to se mnou hrát nebudeš.

Jakmile zaparkuju před Alexovým barákem, naposledy překontroluju mobil, a protože se nic nezměnilo, zamknu auto a dojdu k vchodovým dveřím. Chvilku hledám Lexovo příjmení mezi zvonkama, když vtom se dveře otevřou zevnitř a ven vyběhne parta mladejch kluků – takže toho využiju a vlezu do domu. Zapátrám v paměti, jestli se Lex někdy nezmínil, v jakým bydlí patře, ale nic se mi nevybavuje, a tak mi holt nezbyde, než začít obcházet byt po bytu. Nevadí.

Ty správný dveře objevím už v druhým patře. S prstem na zvonku se na chvilku zarazím: uznávám, že takhle chvilku před desátou je už na návštěvu dost pozdě… Ale na Lexovu mámu by pár mých úsměvů mohlo zabrat, aby mě nechtěla vynýst v zubech. A žádnej otec, kterej by mi mohl chtít rozbít hubu za to, že jim ruším noční klid, neexistuje – aspoň takový slovo tenkrát použil Lex, když jsme se chvilku bavili o mým a jeho rodinným zázemí…

Zvonek nakonec musím stisknout dvakrát, protože na první zazvonění nikdo nereaguje. Teprve až po tom druhým zaslechnu zevnitř bytu nějaký… podivný rány… Zní to, jako kdyby jim tam nesvítilo světlo a někdo se snažil dostat ke dveřím úplně potmě. Mimovolně se mi rty zvlní do mírnýho pousmání, když si vzpomenu na Lexovu teorii o jeho temný auře…

Jenže úsměv mi ze tváře zase zmizí, když se konečně otevřou dveře – a záhada těch podivných ran se okamžitě vysvětlí. Osoba, která se opře o futra a upře na mě krhavej, kalnej pohled, je totiž naprosto zjevně úplně namol.

„Čo tu chceš?“ vypálí na mě.

Stejně jako on se ani já nezdržuju s žádnýma formalitama.

„Zavolej mi Alexe,“ požádám ho, nebo se teda s vypětím všech sil snažím, aby to znělo víc jako žádost než jako příkaz.

Nejradši bych ho ale chytil pod krkem, odstrčil ho ode dveří a došel si pro Lexe sám! Při pohledu do jeho tváře totiž není pochyb: právě jsem se seznámil s Alexovým bráchou. S tím bráchou, kterej Alexe mlátí. S tím bráchou, kvůli kterýmu Alex přespával u mě, aby se s ním nemusel vůbec potkat, když občas přijel ze zahraničí domů. A to zasraný hovado je teď zase tady… Co když Lex tentokrát neměl kde přespat? Nebo… a při tý představě nasucho polknu… co když naopak někde přespává, někde, kde si nemá jak dobít mobil – a proto je nedostupnej?

Tuhle mou teorii mi Andrej vzápětí i potvrdí, když zadrmolí:

„Ten… nie je doma.“

Popuzeně ho propálím pohledem.

„A kde je?“ Jako jo, tuším, že on to asi vědět nebude, ale zkusit to musím…

„Neviem a je mi to hlavne úplne jedno! Už sa tu dva týždne neukázal, hajzel jeden. A to mi dlhuje prachy!“

Po tý jeho odpovědi zůstanu celej ztumpachovělej.

„Cože, dva týdny…?“ zopakuju rozhozeně, zatímco v hlavě začnu listovat imaginárním kalendářem. Bože, tak on tady Andrej je už tak dlouho?! Myslel jsem, že zase přijel na dva dny jako obvykle, no ale jestli je tady už tak dlouho… To by se krylo s tím Lexovým pádem ze schodů tenkrát, že?! A taky… kvůli Andrejovi, nebo přesněji pro Andreje dost možná potřeboval ty peníze…

„A jaký prachy ti dluží? Za co?“

„Ako za čo? Za nájom, nie? Na brigádu chodí, pokiaľ viem, tak tu predsa nebude bývať zadara. A ešte som kvôli nemu prišiel o skvelý kšeft! A ty si vôbec kto? Tiež ti dlhuje prachy? Ja som matke vždy vravel, že s ním budú len problémy. Je to obyčajný pankhart!“ uculí se a vypadá, jako kdyby mu ty hnusy, co o Lexovi vypouští z pusy, dělaly radost.

Jenom se na něj znechuceně ušklíbnu, zatímco v hlavě mi to pořád šrotuje. Všechno to do sebe zapadá čím dál víc… Tady už jsem každopádně skončil, víc informací z toho Lexova povedenýho brata nevyrazím.

Ještě jednou ho přejedu pohrdavým pohledem od hlavy k patám a zase zpátky, pak se mu zahledím do očí… A vzápětí nechám svou pěst, ať mu ten jeho samolibej úsměv pořádně pocuchá.

Andrej zavrávorá, ale než ztratí rovnováhu úplně, popadnu ho za tričko a přitáhnu si jeho momentálně zkrvavenou tvář těsně k tý mý:

„Dobře víš, za co to bylo, ty hajzle! A jestli nevíš, tak ti to ještě párkrát přijdu dovysvětlit! Máš jediný štěstí, že teď nemám čas se s tebou zdržovat!“ A s tím ho od sebe zprudka odstrčím, takže nakonec tu rovnováhu fakt ztratí. To už ale nevidím, jenom slyším, protože bez ohlížení sbíhám schody po dvou, abych byl odsud co nejdřív pryč…

Na druhou stranu, to mý ostrý tempo nemá žádnej smysl, jak mi dojde, sotva doběhnu k autu. Protože jo, momentálně mám prioritu jenom jednu – a sice zjistit, kde Lex je, jestli je vůbec v pořádku… Jenže bohužel nemám jak to zjistit, když mu nefunguje mobil!

Hmm, no ale někomu přece jenom zkusit zavolat můžu… Rychle vytáhnu telefon z kapsy a mezi kontaktama si najdu jméno Peter, což je můj dobrej kámoš – a Lexův současnej šéf.

Na Petrovi je a vždycky bylo skvělý, že se nerad zdržuje se zbytečnýma dotazama. Částečně i proto neměl problém Lexe zaměstnat – prostě akutně sháněl brigádníka a já se mu za jednoho zaručil. Víc vědět nepotřeboval, nějaká Lexova minulost a opletačky s policajtama ho nezajímaly. A stejně tak ho teď nezajímá, proč mu volám tak pozdě a proč se vyptávám, kdy byl Lex naposledy v práci – je mu jasný, že k tomu asi mám nějakej důvod, protože z nudy bych to fakt nedělal.

„Pozri, naposledy mal zmenu v sobotu a v nedeľu, to tu bol oba dni. Ak si dobre pamätám, tak dnes a ani zajtra na rozpise nie je, a prísť má zas v stredu po škole.“

Poděkuju mu, a jelikož se mi díky těm informacím aspoň trochu uleví, nechám se zatáhnout i do rychlýho small talku, na jehož konci se s Petrom domluvíme, že musíme zase co nejdřív zajít na pivko.

Pak ještě pár minut stepuju u auta a přemýšlím nad tím vším, co vím, kolem dokola, ale nakonec mi nezbyde, než nasednout a odfrčet domů. Protože nic jinýho se momentálně vymyslet nedá. Alex je očividně živej a zdravej, svý závazky si plní… No a pokud s ním pořád chci mluvit, jako že chci, tak mi nezbyde než vydržet do rána.

A ráno se pak včas dopravit k jeho škole. Lex je sice zvyklej chodit na poslední chvíli, ale nechci ho za žádnou cenu propásnout, a tak se o nedaleký zábradlí opírám už od sedmi.

Alexovy courající se postavy si všimnu v davu dalších studentů, co jdou zjevně všichni od jednoho autobusu, až za pět minut osm. Zatímco ostatní se spolu rozveseleně vybavují, Lex má sklopenou hlavu a zdánlivě nikoho ve svým okolí si nevšímá, takže málem přehlídne i mě.

„Alexi…?“ nenechám ho ale, aby mě minul.

Zastaví se, s trhnutím zvedne hlavu, za očima mu prokmitne zmatek a překvapení – a pak vyplašeně vyhrkne:

„Ja tie peniaze ešte nemám.“

„Klid,“ pousměju se, „nejsem tu kvůli tomu. Jenom jsem chtěl vědět, že jsi v pořádku. Když už jsi prý přes týden nebyl doma.“

„Ako… ako to vieš?“ vykulí na mě oči.

„Jak asi?“ trhnu ramenama.

Na to už nic nedodá… a já taky chvilku nic neříkám. Protože je toho strašně moc, co chci říct, a vím, že teď za těch pár minut už to nestihnu.

„V kolik dnes končíš?“ zeptám se nakonec.

„O druhej…“

„Fajn, tak můžu tě tu pak vyzvednout?“ nadhodím. „Musíme si promluvit.“

Lex přikývne, aniž by uhnul očima z těch mých, a já se na něj znovu povzbudivě pousměju:

„Okej, tak po druhý. Zatím se měj…“

„Ty tiež,“ hlesne ještě… a pak už se otočí a tentokrát o dost rychlejším krokem vyrazí do školy. Ale ještě se po mně dvakrát ohlídne. Jako kdyby si nebyl jistej, jestli se mu to nezdálo.

Nedivím se mu. Mně se jde totiž zpátky k autu taky tak jaksi zvláštně lehce… Jako kdyby po těch pár slovech, co jsme si spolu po týdnu vyměnili, ze mě spadl nějakej obrovskej balvan. Ty následující minuty, hodiny a dny už se totiž nejeví tak šedivý, tak jednotvárný, tak nanicovatý, tak prázdný.

A kdo ví. Lex to možná vnímá podobně.

Takže i kolem něj dost možná stejně jako kolem mě celý to dopoledne, doba oběda i dvě odpolední hodiny jaksi zvláštně rychle profičí – a najednou mi na mobilu svítí číslice 14:09, já se znovu opírám o stejný zábradlí jako ráno… a proud puberťáků řítících se z průmky ke mně toho mýho sexy studenta dovalí.

Odlepím zadek od zábradlí a nenuceně se zařadím vedle něj. Chvíli vedle sebe kráčíme mlčky, na to, abysme začali mluvit o čemkoliv, co je pro nás důležitý, je tu kolem moc lidí, a o blbostech se nikomu z nás začínat nechce. Před přechodem pro chodce akorát vztáhnu ruku a jemně Lexovi zatlačím do beder, abych mu dal najevo, že parkuju v ulici nalevo… A jelikož tím směrem se vydáme sami, využiju toho, že už nás nikdo neposlouchá ani neruší svým hlasitým hovorem, a zeptám se:

„Přespáváš u nějakýho kámoše?“

Přistihnu se, jak doufám, že přikývne. Že z něj místo toho nevypadne něco jako, že lavička někde na nádru nebo nedejbože v parku mu bohatě stačí…

„Nie,“ zavrtí Lex hlavou, aniž by očima přestal propalovat chodník…, a ve mně se všechno sevře. On však naštěstí dodá: „Na ubytovni.“

Uff, tak to je takovej zlatej střed…

„Okej, tak mi řekni, na který. Zajedeme ti tam pro věci a nastěhuješ se ke mně,“ oznámím mu.

Tohle mý sdělení už mu za zvednutí očí stojí.

„Ale…“

„Ale…? Lexi, tohle jsme měli udělat hned, jak ses dověděl, že se tvůj brácha vrací domů natrvalo! Proč jsi mi to sakra neřekl?“

Lexův výraz ztvrdne a on se upřeně zahledí před sebe.

„Nechcel som, aby si to vedel.“

„To už jsem se dovtípil, ale proč? Myslel jsem, že ti nevadí u mě přespávat.“

„No… veď práve,“ povzdychne si.

„No veď práve?“ zopakuju po něm, abych ho ponoukl k tomu, aby to nějak rozvedl… Ale když se k ničemu takovýmu nemá, tak o něco mírnějším, smířlivým tónem dodám: „Okej, tak jedno po druhým, jo? Řekneš mi, kde je ta ubytovna. Zajedeme ti tam pro věci. A promluvíme si až u mě doma, hm?“

Alex už jenom pokrčí ramenama, ale i to mi v tuhle chvíli jako vyjádření souhlasu, no, nebo spíš nevyjádření nesouhlasu, stačí. Co se týče komunikace s ním, tak už jsem se dávno naučil brát zavděk i malýma gestama…

Před ubytovnou na Lexe počkám – i když mu nabídnu, že mu se sbalením a odnesením jeho věcí pomůžu, tak odmítne. Řekl bych, že prostě nechce, abych viděl, jak ta špeluňka, kde přespával, vypadá… No, já si tu představu udělám i tak: než se Lex vrátí, pročtu si na dveřích letáček s ponukou voľných izieb – a myslím, že si celkem dokážu představit, že pokoj pro čtyři osoby za osm euro na noc není, co se vybavení nebo třeba čistoty týče, žádný terno!

V autě pak zase oba chytáme bobříka mlčení, ale nevadí mi to. Na mluvení máme celej zbytek dne. Nebo i týdne, když se to vezme kolem a kolem… Ale je pravda, že doufám, že tolik času na ten rozhovor potřebovat nebudeme.

V bytě si Alex odnese napěchovanou cestovní tašku do ložnice, já mu ukážu prázdný poličky ve skříních, kam si může svý věci poukládat… A on si rukou prohrábne vlasy, opatrně po mně mrkne a zeptá se:

„Môžem… môžem si dať najprv sprchu?“

„Jasně že jo, to se nemusíš ptát! Buď tu jako doma… No co, neškleb se! Prostě potřebuješ někde bydlet, tak tu teď budeš bydlet. To znamená bydlet, Lexi, a ne tu našlapovat po špičkách jak někde na návštěvě!“

„No ale… vravel si, že sa musíme porozprávať…“

„Však si promluvíme,“ položím mu konejšivě ruce na ramena. „Ale to nám neuteče… V klidu si vybal, dej si tu sprchu… a já nám zatím nachystám něco k svačině. Jo a nechceš vyprat nějaký věci? Už se na to taky pár dnů chystám, tak to vezmu všechno najednou… Klidně si zatím půjč něco u mě ve skříni, jestli potřebuješ, jo?“

Lex přikývne, tentokrát z něj vypadne i tichý tak ďakujem, já mu to kývnutí oplatím – a pak už z ložnice vycouvám, abych mu nechal trochu soukromí.

Když odhadem o dvacet minut později vejde do kuchyně, tak má ještě ze sprchy vlhký vlasy a kalhoty má sice svý, ale to tmavě modrý tričko je moje.

„Sluší ti,“ usměju se na něj od linky.

„Na tebe je oveľa viac sexy!“ mrkne na mě – a konečně, konečně se trochu pousměje. Hned mu ten úsměv v několikrát zesílený verzi vrátím.

„Pojď se nadlábnout, hm?“ pokynu hlavou ke stolu, kde už je nachystanej jeden talíř s nakrájenou zeleninou a druhej s plátkama šunky a dvěma druhama sýrů, zatímco na třetí talíř právě skládám máslem namazaný minihousky.

„A nemohli by sme… sa teda radšej najprv porozprávať?“ navrhne Alex polohlasně.

Užuž mu chci odporovat, že s plným břichem se nám bude mluvit líp – ale pak mi dojde, že on by se možná najedl rád, ale má prostě nervozitou až příliš staženej žaludek… A tak přikývnu, nechám housky houskama, dojdu k němu… a sevřu ho do krátkýho, po tak dlouhý době trochu nemotornýho objetí. Abych mu dal najevo, že prostě… nemusí být nervózní. A nemusí mít sevřenej žaludek. Já mu nic neudělám. Nejsem přece jeho zasranej brácha.

Pak ho chytnu za ruku a odvedu ho do obýváku, kde jeho dlaň zase pustím, sednu si na gauč a nechám ho, ať si sám vybere, kde chce sedět on.

Vybere si taky gauč, ale nechá mezi náma asi metr mezeru. Natočí se ke mně, zadívá se mi do očí… Pak si skousne ret… a vypadne z něj tichý:

„Keď ja neviem, kde mám začať.“

Povzbudivě mu stisknu koleno:

„Prostě začni. Ony si ty slova a věty cestu ven najdou, neboj.“

Alex

Na ubytovni som si niekoľkokrát predstavoval, aké by to bolo, keby som mal možnosť Marianovi všetko vysvetliť. V myšlienkach zo mňa slová lietali samé. Dokázal som byť vecný, úprimný a zároveň si zachovať nejakú hrdosť. Lenže to bolo niekedy v tie prvé dni. Odvtedy mám pocit, že ubehla snáď večnosť a vo mne sa niečo zlomilo. Asi ma tých pár nocí bez poriadneho spánku dokázalo zdeptať viac, než by som čakal, a tak mi pri pohľade do Marianových očí začnú tie moje mimovoľne slziť.

„Mrzí ma, že som ťa okradol,“ vyhŕknem, a ako Marian predpokladal, ďalej to už zo mňa ide samo: „Potreboval som niekde bývať a… dúfal som, že by som ti tie peniaze po výplate vrátil a ty by si si to ani nevšimol. Ja ti ich fakt po výplate vrátim. Mám ju za dva dni. Asi to nezmení, čo si o mne myslíš, ale je mi to naozaj ľúto. Som proste odpad a…“

Marian skriví tvár, hneď nato zruší vzdialenosť medzi nami a pritiahne ma do svojho náručia. Krátko, ale pevne ma objíme.

„Chyběls mi,“ šepne mi do ucha, kúsok sa odtiahne, ale len preto, aby spojil naše pery. Je to len letmý bozk, ale aj tak mi vyrazí dych, pretože som ho nečakal. „Chyběl jsi mi ty, ne ty peníze,“ pokračuje. „Nejseš žádnej odpad, jasný? A už vůbec nepotřebuju poslouchat nějaký omluvy. Spíš potřebuju vědět, že nelítáš zase v nějakým průseru…“

Pokrútim hlavou. Dúfam, že pochopí, že moja reakcia sa vzťahuje k jeho poslednej vete.

„Okej,“ vydýchne si a zotrie mi z líca jednu zblúdilú slzu. „Většinu věcí jsem si domyslel, ale Andrej mluvil o nějakým pokaženým kšeftu nebo co, a jelikož o něm nemám žádný iluze, tak se tě radši ptám, jestli mi netajíš ještě něco dalšího, co by tě mohlo přivíst do problémů…“

Uhnem pohľadom. Takúto otázku som nečakal. A vôbec, ale vôbec sa mi na ňu nechce odpovedať. Hlavne sa mi dosť hnusí predstava, že komunikoval s mojím bratom. Kedy sa to stalo? Ani nechcem vedieť, čo mu ten o mne natrepal.

„Alexi,“ osloví ma Marian. „Měl bych vědět ještě něco?“

„Nie!“ odvrknem. Vlastný agresívny tón ma prekvapí.

Marian mi položí dlane na líca a jemne mi natočí hlavu tak, aby som na neho pozeral.

„Jedna otázka, jedna odpověď – a nechám to být. Dlužíš peníze ještě někomu dalšímu? Někomu, kdo by mohl být nějakým způsobem nebezpečnej?“

„Naozaj nie,“ šepnem.

Marian prikývne, ale v očiach má tieň pochybností. Vôbec sa mu nečudujem.

„Tak to nie je,“ začnem. „Neviem, čo ti Andrej povedal, ale nikomu nič nedlhujem. Iba tebe… On len… vymyslel… alebo teda si myslel…“

„Hmm?“ povzbudivo sa na mňa usmeje, keď pochopí, že som sa zasekol.

„Proste mu napadlo, že mám rád sex, tak si s ním môžem aj zarábať,“ rozhodím rukami.

Marian vypúli oči:

„Cože?“

„Je závislý na automatoch. Bol už pred pár rokmi a asi sa to vrátilo, tak preto potreboval prachy. Vzal mi tie, čo som dostal na minulú výplatu, ale bolo mu to málo,“ vysvetlím.

„Cože?“ zopakuje svoju otázku.

Zarazím sa. Nie som si istý, či ma nepochopil, alebo chce, aby som mu o tom povedal viac.

„No dohodol mi niekoho na sex za peniaze, tak som sa radšej zbalil a…“

„Jo, chápu,“ preruší ma a zas okolo mňa obtočí paže. Spraví to takmer agresívne. Je to tak majetnícke gesto, že niečo vo mne zavrní blahom. „Chápu,“ povie znovu. Trochu sa zachveje. „Jenom jsem tomu nejdřív odmítal uvěřit…,“ pobozká ma na krk. „A teď teda sakra lituju, že jsem ho nezmaloval pořádně!“

„Ty si sa s ním pobil?“ zhrozím sa.

Marian sa neveselo zasmeje:

„No na bitku musí být dva. Já jsem mu jenom jednu ubalil. Ale mám chuť se za ním vrátit – a ještě několikrát si to zopakovat!“

„Takže ti nič nespravil?“ uisťujem sa a zároveň mi u toho padá zo srdca kameň. Viem, aký vie byť Andrej násilný, a nerád by som, aby ublížil aj Marianovi.

Marian sa o kúsok odtiahne a usmeje sa na mňa. Tak nejak upokojujúco.

„O mě se fakt bát nemusíš.“

Premeriam si pohľadom jeho hrudník. Široký a vyšportovaný hrudník. Veľmi sexy hrudník.

Našťastie nemusím, pomyslím si a pocítim úľavu. Len sa podivne spája s únavou. Na sekundu privriem oči. Potom sa našťastie spamätám.

„Asi z tý ubytovny moc vyspanej nejsi, co?“ spýta sa Marian.

„To je v pohode,“ zaklamem a nenápadne ho pohladím po stehne. Rovno po vnútornej strane, aby to poriadne cítil až na tých správnych miestach.

Marian nezareaguje práve podľa mojich predstáv. V tých sa na mňa totiž dosť lačne vrhal. On sa miesto toho postaví a natiahne ku mne ruku.

„Pojď se teda najíst a potom se můžeš jít natáhnout, zavírají se ti oči…“

„A nechceš radšej šukať?“ navrhnem priamo a chytím ho za ruku.

Vytiahne ma do stoja a odnaviguje ku stolu.

„Mám docela hlad,“ povie.

Prikývnem a sadnem si, i keď sa neviem zbaviť dojmu, že mi nehovorí pravdu. Moja domnienka sa potvrdí v momente, ako začneme jesť. Teda ja začnem jesť. Marian si zobne len pár kúskov zeleniny.

Ja si narozdiel od neho narvem do úst tretinu žemle na jedno hryznutie. Už tak nejak klasicky som nemal v škole obed, platieva sa zaň na celý mesiac vopred a to mi nijak nevychádzalo.

Napriek tomu toho nakoniec až tak veľa nezjem. Mám divne stiahnutý žalúdok. Podvedome očakávam nejakú ranu pod pás. Nie úplne doslovne. Skôr sa bojím, že sa Marian ešte niečo spýta. Niečo, na čo sa mi fakt nebude chcieť odpovedať.

On však dodrží svoj sľub a už to nechá tak. V podstate sa tvári, akoby si veľmi súrne potreboval niečo pozerať na mobile. Dvihne od neho zrak, až keď sa mi zívne.

„Nachystám ti postel,“ usmeje sa na mňa, postaví sa, a kým stihnem zareagovať, zmizne za dverami spálne.

Neviem sa rozhodnúť, čo mám urobiť. Či mu ísť pomôcť, alebo po sebe umyť riad a odložiť do chladničky, čo zostalo z neskorého obeda.

U Mariana som spal už toľkokrát, že viem presne, kam patria taniere i kde čo má v chladničke svoje miesto. Lenže aj tak ma niečo brzdí. Vôbec netuším, čo to je.

Nakoniec váham, až kým sa nevráti do kuchyne.

„Hotovo,“ oznámi mi. „Běž si klidně lehnout, vážně, já to tu zatím pouklízím.“

Prikývnem a postavím sa. Cestou do spálne ma sprevádza jeho pohľad. Podvedome ho cítim.

V spálni mi zrak padne hneď na posteľ. Vyzerá tak lákavo. Tak známo. Akoby som nikdy neodišiel. Akoby ma nikdy nemusel vyhodiť.

Spomeniem si na kúpeľňu. Na veľké prekvapenie ma v nej čakala moja zubná kefka. To sa jej vôbec nezbavil? Bola tam celý čas? Alebo ju tam dnes vrátil?

Vyzlečiem sa. Nechám si len boxerky, aby mal so mnou Marian menej práce, keď za mnou príde. Zvalím sa na posteľ, ale oči nechám otvorené. Napadne ma, že som nemal zatvárať dvere. Aspoň by som vedel, čo práve robí. Som odhodlaný na neho počkať.

Dlho mi to odhodlanie však nevydrží. Oči sa mi zavrú tak nejak samé. Pristihnem sa, že si k sebe pritiahnem perinu a zabalím sa do nej. Vonia strašne príjemne.

Matne zaregistrujem otvorenie dverí, i to, ako sa posteľ zhupne. Vnímam aj jemný dotyk na vlasoch. A potom sa prepadnem do spánku.

Zobudím sa na nejaké buchnutie. Vstanem a bez toho, aby som sa obliekol, zamierim do kuchyne. Marian v nej práve zbiera zo zeme nákup.

„Sorry, rupla mi taška, ten tenkej plast nic nevydrží,“ vysvetlí ten buchot a položí na kuchynskú linku niekoľko plechoviek s Colou. Potom sa znova zohne, aby zodvihol cuketu. Dosť vypasenú cuketu. Niečo mi pripomína. Zacuká mi v rozkroku.

„To nič, už som bol hore,“ zaklamem a prejdem k nemu. Oblečené má modré rifle a čierne tričko, ktoré dokonale obopína jeho svaly. Aby mi to nebolo málo, tak aj nádherne vonia.

Mňam.

Kým ja nenápadne slintám, Marian položí cuketu vedľa plechoviek s Colou.

„Nebyl jsi vzhůru, ty kecko, je na tobě vidět, jak se teprve rozkoukáváš,“ žmurkne na mňa a pobozká ma na líce. Akoby na privítanie. Divné je, že si vôbec neuvedomím, aké je to nečakané gesto, kým sa sám nad svojim správaním nezarazí a nezačne mi rýchlo vysvetľovať, odkiaľ sa vrátil: „Ehm, no zašel jsem zatím do obchodu. Vzal jsem mimo jiný cuketu, mohl bych ji k večeři zapíct,“ skĺzne pohľadom k tomu mackovi.

Dotknem sa cukety končekmi prstov. Fakt mi niečo pripomína. Marian sa trhane nadýchne. Takže moje gesto pochopil.

Obtočím okolo cukety dlaň a pohladím ju po celej dĺžke. Marian sa znova trhane nadýchne.

Natočím na neho tvár a nevinne zažmurkám.

„Deje sa niečo?“ spýtam sa.

„Seš neskutečnej provokatér,“ podvihne obočie.

Zrak mi skĺzne na jeho rozkrok a obliznem si pery.

Marianov výraz sa v sekunde zmení. Jeho pohľad, ešte pred chvíľou nežný, prekryje tieň autority.

„Na kolena!“ prikáže.

Zaleje ma vlna vzrušenia. Najradšej by som ho okamžite počúvol, ale aj tak neodolám a z úst mi vypadne:

„Keď ja neviem, či sa mi chce.“

Marian sa zvonivo zasmeje.

„Ale ale, vrátila se ti tvoje vyhlášená drzost, to rád vidím,“ povie, chytí ma za boky a natočí ku kuchynskej linke. Jednou rukou mi zatlačí na chrbát, aby som sa prehol, a druhou otvorí zásuvku.

Periférne vidím, že vytiahol varechu.

Nasucho prehltnem, dlaňami sa zapriem o mramorovú dosku a tak nejak automaticky viac vystrčím zadok.

Marian sa ku mne nakloní:

„Ještě máš chvilku, abys mě poprosil, aby to bylo po dobrým.“

„Ono to už niekedy bolo po zlom?“ hrane si odfrknem.

Okamžite mi na zadok dopadne jeho dlaň. Zabolí to len trochu, ale to nevadí, viem, že je to len začiatok.

Marian mi premasíruje obe polky a potom záhakne prsty za lem boxeriek. Prudko mi ich stiahne nad kolená, potom pomalšie na členky a pomôže mi z nich vystúpiť. Hneď nato zamieri dlaňou ma môj rozkrok.

Sakra, toto mi fakt chýbalo. On mi chýbal.

„A tady máme dalšího vyhlášenýho a zjevně i natěšenýho drzouna,“ skonštatuje, keď mi skúsene prehmatá vtáka.

Myknem ramenami, inak nemám potrebu reagovať.

Začne mi honiť. Netrvá to však dlho. Stihne len pár ťahov. Prestane v momente, ako mi utečie prvé vzdychnutie.

Kurva, a to som sa vážne snažil ovládať!

„No moc se nevzrušuj,“ zasmeje sa, vezme do ruky varechu a strčí mi ju pred tvár. Je to celkom kus. Neverím, že s ňou varí. To by musel byť obrí hrniec. „A připrav se, že to bude bolet, protože jemnej teda rozhodně nebudu,“ oznámi mi a viac na nič nečaká.

Prvá rana mi dopadne na zadok takmer okamžite, ako mi varecha zmizne z dohľadu. Nadskočím čiastočne z toho, ako sa zľaknem, a čiastočne pretože to fakt zabolí.

Je to iná bolesť ako z opaska. Táto nie je tak ostrá, no o to viac mi rezonuje v celom tele. Akoby sa mi jej odozva dostala až do končekov prstov. Poriadne vibrácie si užije aj môj vták. A je z toho teda mega nadšený.

„Zopakuj si matematiku!“ prikáže Marian.

Uškrniem sa, až ľutujem, že mi nevidí do tváre.

„Och, prepáč, ty si už začal?“

Marian sa nakloní k môjmu uchu. Pritom pocítim váhu jeho tela na tom svojom. Naskáču mi zimomriavky. Chcem, aby ma objal pevnejšie, aby si ma vzal, aby ma vlastnil.

„Alexi, budu se tvářit, že tohle jsem neslyšel, přece jenom zas tak tvrdej na tebe dneska být nechci,“ vtisne mi bozk na plece.

„Jedna,“ zachvejem sa z jeho slov a gesta nečakaným pocitom.

Prejde mi končekmi prstov po chrbtici, zájde až do ryhy medzi mojimi polkami.

„Další moje oblíbený místečko,“ povie, stiahne ruku z môjho tela a o pár sekúnd nato mi na zadok varecha dopadne znovu.

„Dva,“ poviem pevne hneď, ako vo mne doznie intenzita z úderu.

Ďalšie rany mi vysádza v rýchlom slede. Vždy len počká, kým vyslovím správne číslo.

„Tri.“ Zhryziem si peru.

„Štyri.“ Do očí mi vyhŕknu slzy.

„Päť.“ Pár slaných kvapiek dopadne na mramorovú dosku.

„Šesť.“ Zadok mi horí.

„Sedem,“ vydýchnem nadržane a zároveň ubolene. Šialene sa to vo mne mieša. Mám dosť.

„Osem,“ podlomia sa mi kolená. Musím sa pevnejšie zaprieť o kuchynskú linku. Je toho veľa. Veľa bolesti a zároveň veľa vzrušenia. Z vtáka mi tečie.

„Deväť,“ roztrasiem sa. Mám problém stáť.

Marian sa na chvíľu zastaví. Jemne ma pohladí po zadku a potom pritlačí. Fňuknem. Neviem to ovládnuť.

„Zvládneš ještě jednu?“ spýta sa.

„Len jednu? Veď to ani necítim,“ zasmejem sa hrane. Alebo sa o to aspoň pokúsim. Miesto provokačného tónu ale zo mňa vypadne len polozlomený šepot.

„Ach, ty kecale! No, myslím, že dnes postačí, když to pěkně zaokrouhlíme.“

Som za jeho slová vďačný, i keď by som to nikdy nepriznal nahlas. Marian stiahne ruku z môjho zadku a ja podvedome zatnem zuby, aby som sa pripravil na ďalšiu ranu. Tá mi v okamihu pristane na zadku. Len je tentokrát tak slabá, že ju takmer necítim.

„Desať,“ poviem váhavo. Nie som si úplne istý, že ma už naozaj udrel.

Marian ma chytí za boky a pretočí tvárou k sebe. Vtisne mi letmý bozk a potom mi utrie slzy. V očiach má toľko nehy, že mi mozog velí, aby som povedal niečo, čím tú nečakanú atmosféru medzi nami zruším. Zničím. Zabijem.

Lenže to nedokážem. Nemôžem. Nechcem. Pohľad mu miesto toho opätujem.

Znova sa pobozkáme. Sprudka. Trochu sa u toho zrazíme nosmi. Spojenie našich pier sprevádza pevné objatie. Ja som nahý a vzrušený. Marian je stále oblečený, ale jeho tvrdý vták ma príjemne tlačí aj cez látku nohavíc.

Mňam.

Prvé dva kroky k spálni spravíme bez toho, aby sme sa od seba odlepili. Pri treťom narazíme do stola, a tak ma Marian prepustí zo svojho náručia, no nechá naše dlane spojené a potiahne ma až k posteli. Na ňu ma napoly položí, napoly hodí.

Okamžite ma zaľahne svojím sexy telom a venuje mi niekoľko ďalších bozkov, ale rýchlo zas vyskočí na nohy a zamieri k zásuvkám. Vytiahne lubrikant a kondóm, obe veci hodí pár centimetrov od môjho boku. Potom sa začne vyzliekať. Tričko zo seba takmer strhne. Až sa čudujem, že ho tak prudkým pohybom nezničil.

Mimovoľne sa pri pohľade na jeho nahú hruď usmejem. Vytiahnem sa do sedu, aby som mal dokonalý výhľad.

„Být tebou, tak už začnu s přípravou,“ ukáže na lubrikant. „Já na to čas mít nebudu!“

Nespokojne našpúlim pery, chcel som si užiť striptíz, ale predsa len siahnem po fľaštičke s gélom. Otvorím ju, no v tom momente začujem cinknúť pracku na Marianovom opasku. Neodolám a zas pozriem na neho. Urobím to práve včas, aby som videl, ako si sťahuje nohavice rovno s boxerkami. Jeho perfektná kláda je zrazu voľná. Nie je mi úplne jasné, ako je to možné, ale vždy ma jeho veľkosť prekvapí. Nasucho prehltnem. V rozkroku mi zapulzuje vzrušením.

Marian vystúpi z nohavíc a dvomi krokmi je pri mne.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ vytkne mi a vezme mi z ruky lubrikant.

Nevinne sa usmejem a končekmi prstov si obkrúžim bradavku, potom potiahnem za piercing, aby si aj on užil trochu toho, čo má rád.

Marian sa trhane nadýchne a za sekundu mi vo svojich dlaniach zovrie obe zápästia. Povalí ma na posteľ, kolenami objíme moje boky a zahľadí sa mi do očí.

„Nějak se ti sbírají prohřešky,“ podvihne obočie a potom ma jeho silné ruky odnavigujú, aby som sa pretočil.

„To sa ti len zdá, ja som nevinnosť sama,“ zavrním s tvárou zaborenou do matraca. Marian mi strčí pod brucho vankúš, aby mal k môjmu zadku lepší prístup.

„No však já z tebe tu nevinnost vyšukám,“ zasmeje sa a kvapne mi medzi polky štedrú dávku lubrikantu. Trochu to chladí, no rýchlo na ten pocit zabudnem, keď sa do môjho tela začne dobíjať jeden jeho prst.

V tejto polohe si pripadám strašne stiahnutý a som si istý, že on to vie. Nie len, že to vie. Chce, aby to tak bolo. Aby som ho cítil tak intenzívne ako nikdy predtým. Kolenami pritlačí moje stehná ešte viac k sebe.

„Minimálně týden si nesedneš,“ sľúbi a mne z tej vety zacuká v rozkroku tak intenzívne, že ma na sekundu napadne, či sa dá spraviť len z niekoho slov. Z hlasu. Z vyžarovania. Z čara jeho osobnosti.

Marian do môjho tela vtlačí aj druhý prst a mne na celom tele okamžite naskáču zimomriavky.

Niekoľkokrát prsty vytiahne a zas ich do mňa vtlačí. Pri každom z tých pohybov zo mňa vypadne nadržané vzdychnutie. Som tak na hrane, že len okrajovo postrehnem, keď sa z dvoch prstov stanú tri.

Zvuk otvárania kondómu ma ale na sekundu preberie z dokonalej agónie. Viem, čo príde, a neviem sa dočkať.

Za pár sekúnd sa do môjho tela začne dobíjať niečo omnoho väčšie ako prsty. Marianov vták ma rozťahuje tak intenzívne, že aj zabudnem, ako sa dýcha.

Nadýchnuť sa zvládnem, až keď sa do mňa dostane celý.

Kurva.

Pristihnem sa, že nechty zatínam do matraca. Po čele mi stečie kvapôčka potu. Marian niečo povie, ale nedokážem ho poriadne vnímať.

Vykĺzne zo mňa a pridá ďalšiu štedrú dávku lubrikantu. Čakám, že do mňa sprudka vnikne, no on sa nejakým zázrakom ovládne a ja dostanem možnosť precítiť zas každý jeho centimeter.

Mohol by som ich skúsiť počítať, ale na to mám myseľ príliš zastretú vzrušením. Sústredím sa len na jeho ruky na mojich bokoch. Na jeho zrýchlený dych. Dokonca mám pocit, akoby som počul tlkot jeho srdca. Pravdepodobne však počujem svoje vlastné. V zrýchlenom rytme mi pumpuje krv do tých správnych miest.

Keď je vo mne úplne na doraz, na chvíľu akoby sa všetko zastavilo. Možno sa aj zem prestane točiť.

Marian ma čiastočne prikryje svojim telom, ruky si zaprie vedľa mojej hlavy a to, čo nasleduje potom, je presne to, čo sľuboval. Vyšuká zo mňa každú myšlienku. Každý kúsok energie.

Splynieme spolu.

Neviem sa zbaviť pocitu, že nie len telom.

Akoby v tom bolo niečo viac.