Do třetice všeho zlýho i dobrýho (1/2)

Marian

„Ahoj Lexi!“ zahlaholím z předsíně, sotva za sebou zabouchnu dveře.

A coby odpověď očekávám všechno možný – za těch šest týdnů, co spolu bydlíme, už jsem totiž zažil kde co, od obyčejnýho „Spím! Prečo musíš byť tak hlučný?“ přes smyslný „Čakám ťa v spálni!“ až po nadržený mlčení, to když Lex klečel nahej v obýváku s rukama vzorně za zády a propaloval mě vzrušeným, přesto ale uličnicky podbarveným pohledem.

To, co na mě Lex ale zavolá přes zavřený kuchyňský dveře dnes, jsem fakt nečekal.

„Čože? Už?“ vypískne totiž a zní to malinko vyděšeně. „Prečo tu práve dnes musíš byť tak skoro?“

„Hmm,“ honem nevím, jak si tu jeho odpověď vyložit, „děje se něco…?“

„Deje! Teda nedeje!“

„Lexi,“ zuju si boty a přiblížím se ke kuchyňským dveřím, „můžu jít dovnitř?“

„Nie!!!“ vykřikne skoro dřív, než tu otázku stihnu položit, a ty tři vykřičníky jsou vyloženě hmatatelný. Ovšem než se nadechnu k další otázce, která se mi užuž dere na jazyk, dveře se na skulinku pootevřou, v nich se objeví Lexova rozčepýřená hlava… a vzhledem k tomu, že se ke mně zároveň donesou i všechny vůně, kterýma je kuchyň právě přesycená, celý mi to docvakne.

„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ usměju se na něj, ale to už ke mně Lex napřahuje ruku – a podává mi pytel s odpadkama.

„Áno! Môžeš to vyniesť.“

„Jasně, chápu,“ zazubím se na něj a pytel od něj převezmu. „A odnesu to do kontejneru, co je odsud vzdálenej… deset minut? Bude to stačit?“

„Možno… možno aj pätnásť,“ uculí se na mě jako neviňátko.

„Okej, tak patnáct,“ přikývnu pobaveně. „Nemám to rovnou vzít i přes sámošku? Nedošly ti nějaký ingredience?“

„Vôbec neviem, o čom hovoríš!“ zaksichtí se, za očima se mu čertíkovsky zablýskne – a pak přede mnou dveře s prásknutím zase zavře.

Znovu se obuju, sjedu výtahem do přízemí, odpadky samozřejmě hodím do kontejneru stojícího kousek od vchodových dveří, ale pak mrknu na hodinky a vydám se na zhruba čtvrthodinovou procházku po okolí. Tak trochu si připadám, jako kdybych venčil neviditelnýho psa, haha, ale co bych pro Lexe neudělal, že! No, aspoň že neprší…

A zatímco se ledabyle courám kolem bloku, s úsměvem si sám v sobě rekapituluju to naše dočasný… soužití. Pořád tomu neříkám vztah, protože na Lexovi vidím, že on tomu tak říkat nechce. Nehodlá. Nebo neumí. Nebo všechno dohromady. Ale někdy se ho budu muset zeptat, jak si vlastně takovej vztah představuje – a z jakýho důvodu má dojem, že my tu jím podanou definici nenaplňujeme… Protože co se mě týče, tak já si jako ve vztahu připadám.

A popravdě si to dost užívám.

Nějaký dva týdny po tom, co se ke mně Alex nastěhoval kvůli návratu svýho bratra, začaly prázdniny – a Lex si na brigádě domluvil, že tam přes léto bude pracovat na plnej úvazek. Čili teď oba už zhruba měsíc fungujeme na směny, a jakkoliv se snažíme si je aspoň trochu rozplánovat tak, aby nám volný dny vycházely stejně, tak se nám to tak úplně nedaří. Ono totiž přes léto, v čase dovolených, mají naši vedoucí spíš opačnej problém – jsou rádi, že se jim vůbec povede rozvrhnout šichty tak, aby měl na prodejnách kdo makat; a ne tak ještě aby bylo možný si diktovat, kdy tam makat chceme a kdy se nám to až tak nehodí… Ale tak nestěžujeme si, bereme to, jak to je – a o to víc si užíváme ty společně strávený večery a noci.

A zrovna dnes jsme se teda přes den zase minuli, protože Lex měl volno a já ne, takže jsem ho po práci nevyzvedl autem u jeho pobočky, ale jel jsem rovnou domů – a zjevně jsem teda spěchal příliš, protože to vypadá, že se Lex rozhodl mi jako překvápko uvařit něco k večeři… a já jsem ho natrapíroval uprostřed příprav. Podle vůní jsem i rozpoznal, o co se Alex asi tak snaží, a popravdě už se mi sbíhají sliny! No ale jsem rozhodnutej mu to už víc nekazit, takže hodlám to překvapení co nejpřesvědčivějc předstírat – no a taky bych se mu pak měl pořádně odměnit!

Přesně po osmnácti minutách opatrně vlezu do bytu znovu.

„Ahoj, Lexi!“ zavolám – a fakt se snažím, aby mi u toho necukaly koutky.

„No nie, ty si už doma? Vôbec mi nedošlo, že už je toľko hodín!“ odrecituje Lex a jeho hlas je taky zabarvenej těžko skrývaným pobavením.

„Ani mně,“ skopnu si z nohou boty a zamířím do koupelny opláchnout si ruce, „ale teda šíleně mi kručí v břiše – a zapomněl jsem dokoupit zásoby… Myslíš, že se tu najde nějaká včerejší houska?“ Načež s úsměvem od ucha k uchu vejdu do kuchyně – a oči mi automaticky padnou na stůl prostřenej pro dva. Na talíři máme každej nachystanej pořádnej kus pečenýho lososa a slušnou porci opečených, nějakým zeleným kořením posypaných brambor, a nechybí ani skleničky a džbánek citronády postavenej uprostřed stolu.

Jakkoliv jsem to podle vůně uhodl správně, stejně se zarazím, když to všechno vidím takhle pěkně prostřený a připravený, a tak překvapeně, malinko znejistěle sklouznu pohledem na Lexe, kterej mě celou dobu vyčkávavě pozoruje:

„My něco slavíme…?“ Sakra, nezazdil jsem jeho narozky, že ne?!

„Nie,“ zasměje se znervózněle, „len som chcel… myslel som…“ Pak trhne ramenama – a nějak se mu povede se přepnout zpátky do svýho obvyklýho, čili provokatérskýho módu: „Len som si vravel, že keď ti ušetrím čas s varením, tak sa o to skôr dostaneme do postele.“

„To zní logicky,“ přikývnu a konečně se rozejdu ke stolu, abych tu voňavou baštu mohl ochutnat. „Ale trochu se mi zdá, že jsi to udělal ještě z jinýho důvodu…“

„A z akého…?“ znervózní zase.

„No protože si myslíš, že s plným břichem tě pak budu v posteli nějak šetřit!“ mrknu na něj – a on se uvolněně rozesměje.

„To ma teda dosť málo poznáš,“ sedne si za stůl naproti mně. „Mne sa naopak páči, keď ma nešetríš.“

„Já vím,“ ujistím ho, počkám si, až se mi podívá do očí, a se smyslným podtónem dodám: „A při nejbližší příležitosti ti zase ukážu, jak moc dobře si to uvědomuju. Ale na dnešek už máme jiný plány, že?“

„A aké?“

„No pokud si dobře pamatuju, a to já si to pamatuju, tak jsme se domlouvali, že dnes půjdeme do fitka. A vůbec se nesnaž mě zase ukecat, že to počká! Stačí, že se ti to povedlo včera a předevčírem.“

„Včera sa nechcelo ani tebe!“ namíří na mě vidličkou.

„Však já se nehádám!“ směju se.

Pak už se oba odmlčíme, abysme si mohli tu vynikající baštu pořádně vychutnat.

Nakonec mi nezbyde než uznat, že po tak výborný a svým způsobem ne úplně lehounký večeři se ani mně – znovu! – do toho fitka moc nechce, z čehož mě na chvilku přepadne brblavá nálada, protože si všímám, že od tý doby, co u mě Lex bydlí, tak jsem v tom pravidelným sportování dost polevil. Jelikož na to jednoduše nemám moc kdy. A s tím popravdě zrovna dvakrát smířenej nejsem… Důsledek toho mýho nesmíření pak Lex pocítí na vlastní kůži v posteli, kde ho k jeho nepřehlídnutelný spokojenosti opravdu nešetřím, ale další den už neponechám nic náhodě a do posilky nás odvezu rovnou po práci.

A tak ani ne pětadvacet minut po šestý už spokojeně posiluju svaly na kladce, zatímco občas loupnu očima po Lexovi, kterej zakotvil u veslařskýho trenažéru. Několikrát polknu: kruci, kdyby tak věděl, jak je u toho sexy!

Na druhou stranu, Lex má asi o významu slova sexy svou vlastní představu… Asi čtvrt hodinky po nás totiž přijde do fitka Boris, všimne si mě a pozdraví mě kývnutím, načež si pro sebe zabere posilovací věž jenom kousek od Lexe – a ten na něm od tý chvíle může oči nechat! Ne že bych se mu samozřejmě divil, ostatně já se s Borisem před zhruba pěti rokama přesně takhle seznámil. Na Borise totiž při cvičení zírají všichni; no a my, co to máme hozený jako on, pak u toho ještě navíc i trochu slintáme, haha…

Ještě chvilku Lexe nechám, ať se kochá, pak sáhnu po ručníku, trochu se otřu, natáhnu se pro lahev s pitím a za tím svým zlobivým sexy veslařem zamířím. Když si k němu přidřepnu, překvapeně sebou škubne, protože mě tu nečekal – taky bodejť by si všiml, že se k němu blížím, když měl pohled upřenej na úplně opačnou stranu, že! – no a když se na mě zvědavě zahledí, pobaveně kývnu směrem k Borisovi a šeptnu:

„Jenom abys byl v obraze, tak ten tvůj novej objekt zájmu, to je on!“

„Čo?“ vykulí Lex oči. „Ja som sa na neho vôbec nepozeral!“ Hned nato se na chvilku zarazí, pak zamyšleně nakloní hlavu na stranu a přeptá se: „Kto on?“

„No ten, co jsem ti o něm říkal, že by si dal říct do trojky… Tak se klidně dívej dál, ať víš, koho jsi to tak rázně odmítl,“ došeptnu, poťouchle se na něj zakřením, a než odejdu o stroj dál, ještě Lexe poplácám po rameni. Vsadím se, že po zbytek posilování bude mít o čem přemýšlet!

Není ostatně jedinej, kdo o něčem přemýšlí. Když totiž po dnešním cvičení vylezeme ze sprchy, narazíme na Borise v šatně. A zatímco já jsem byl diskrétní, když jsem Lexovi šeptal, co a jak, tak Boris si na žádnou diskrétnost nehraje. Přejede Alexe pohledem od hlavy k patám a zase zpátky, pak se zadívá do očí mně – a s pro něj typickým zaksichtěním se zeptá:

„To je ten tvoj nový? Ten, kvôli ktorému si mi dal naposledy košom?“

Ještě než stihnu cokoliv odpovědět, Alex mě probodne pěkně načuřeným pohledem – a těžko říct, co mu vadí víc: jestli to, že jsem o něm někomu řekl, že je můj novej, nebo to, že jsem se mu jaksi zapomněl zmínit, kterak mě Boris asi před třema týdnama tahal na rande…

„Nie som žiadny jeho nový!“ ohradí se dotčeně dřív, než si vezmu slovo já.

„Nie? Tak si jeho starý?“ ušklíbne se Boris, zatímco na mě rozveseleně mrkne.

„Nie som žiadny… jeho!“ uvede Lex na pravou míru, co mu na Borisově poznámce očividně vadilo nejvíc.

„Že nie…?“ zvážní Boris, ještě jednou si Lexe zkoumavě přeměří očima – a pak se zahledí na mě: „Počúvaj, nie je on nejaký neposlušný? A drzý?“

Uchechtnu se:

„Jo, to on je…“

Lex zvedne oči v sloup a prskne:

„Pozerám, že vy dvaja ste sa hľadali!“

Boris nevzrušeně pokračuje:

„Veľmi skroteného ho teda nemáš…“

Což Alex potvrdí tím, že Borisovi ukáže fakáče.

Boris si ho ale zdánlivě nevšímá – a dál se baví jenom se mnou:

„A nechceš s tým jeho krotením pomôcť? Vieš, že mám isté metódy…“

„Jaký konkrétně myslíš?“ hraju to s ním.

„No,“ zatváří se Boris přemýšlivě, „myslím, že pre začiatok by mohla zabrať trstenica.“ A pak se Alexovi konečně podívá do očí, pevně a přísně… a Alex nasucho polkne.

Vzrušeně.

To už na něm poznám.

Alex

Marianov kamarát má prenikavý pohľad, ale mňa nezlomí! Tým som si istý!

Pár sekúnd si hľadíme do očí a potom svoje odhodlanie prehodnotím.

No tak čo! Však nemusím vyhrať. On nevie, že sme súťažili. On nevie, ako kurevsky sexy mi pripadá.

„Uhni, úchyl,“ zamrmlem a skúsim ho obísť, aby som sa dostal k svojej skrinke. Chcem to stihnúť skôr, ako si on alebo Marian všimnú, že sa mi podozrivo vzdúva uterák, ktorý mám obmotaný okolo pása.

„Kam si sa vybral?“ zatarasí mi cestu hneď, ako spravím prvý krok.

„Nevidíš?“ spýtam sa. „Idem sa prezliecť. To sa väčšinou v šatni robí.“

„A nechceš sa najprv zoznámiť?“ rovno ku mne natiahne ruku. „Ja som Boris. Ale počujem aj na tú prezývku, čo si mi tak pekne vymyslel. Aj keď najlepšie počujem na úplne prosté pane.“

Teatrálne sa zasmejem, aby som mu ukázal, čo si o jeho poslednej vete myslím, ale tú ruku mu nakoniec podám.

„Alex,“ predstavím sa.

Čakám, že mi ruku stisne a hneď ju pustí, ale on sa k tomu vôbec nemá. Miesto toho podvihne obočie.

„To je celé meno, alebo skratka?“

„A čo ťa do toho?“ skúsim sa mu vytrhnúť. Nedovolí mi to. Naopak. Sprudka ma pritiahne na svoju hruď. Nahú a spotenú hruď. Oblečené má len tepláky a ja jeho rozkrok cítim na tom svojom. Môj vták si vzrušením poskočí.

„Celé meno, alebo skratka?“ zopakuje svoju otázku zmyselným hlasom. Tvár má iba pár centimetrov od tej mojej. Dych mu vonia po mentolovej žuvačke.

„Alexej,“ vypadne zo mňa a vôbec netuším prečo. Je to, akoby ma niečo omámilo. Nejaká podivná sila, ktorá z neho vyžaruje.

„Takže Alexej,“ vysloví celé moje meno, pohrá sa s každým písmenkom a konečne ma pustí. Nie však preto, aby mi dal pokoj. Pomaly si ma premeria pohľadom. Mám pocit, že ma hodnotí.

Alebo ma chce zožrať.

Zachvejem sa.

Kurva. Ja sa tu snáď zložím.

Boris pozrie na Mariana.

„Je celkom chutný,“ skonštatuje.

Marian mykne ramenami a konverzačným tónom, akoby šlo o úplne normálny rozhovor, povie:

„Docela dost.“

Zalapám po vzduchu. Chcem sa ohradiť, no niečo vo výraze Marianovej tváre ma zastaví. On ma sleduje. Nenápadne, ale predsa ostražito. Vníma moje reakcie. Príde mi na pomoc, ak to budem potrebovať. Cítim to.

O sekundu sa zas ozve Boris:

„Môže mi vyfajčiť?“ spýta sa Mariana.

Čože? vykríknem v duchu, ale navonok prekvapivo nezareagujem.

Marian mykne ramenami:

„Pochybuju, že by chtěl.“

Boris sa usmeje a pozrie mi do očí.

„Kľakni si,“ prikáže panovačným tónom.

V rozkroku mi cukne ďalšou vlnou vzrušenia. Zmätene o krok ustúpim.

„Asi fakt nechce,“ zasmeje sa Boris a zas pozrie na Mariana. „Daj vedieť, keď si to rozmyslí,“ uškrnie sa a prejde okolo mňa smerom do spŕch. Nezabudne sa pri tom končekmi prstov dotknúť môjho boku.

Na chvíľu úplne zmrznem. Preberiem sa, až keď si ma Marian pritiahne do svojho náručia.

„Teda, tebe to nějak nažhavilo!“ šepne mi do ucha. Na krku sa mi zježia všetky chĺpky.

„Nenažhavilo!“ zaklamem rýchlo.

Marian mi úplne nečakane stisne rozkrok. Našťastie sa ovládnem a nevypísknem.

„Tadyhle tvůj za všech okolností pravdomluvnej kámoš tvrdí něco jinýho,“ pobozká ma na krk.

Nadržane vydýchnem. Nemôžem si pomôcť.

Dvere na šatni buchnú. Trhnem sebou. Čakám, že ma Marian okamžite pustí, ale on sa neponáhľa. Viditeľne mu je jedno, kto nás spolu uvidí.

Uvoľní ma zo svojho objatia, až keď začuje prívetivé:

„Ahoj, Marian, dnes si tu nejak neskoro.“

Kým si Marian vymení pár slov s jedným zo svojich ďalších kamarátov, zmiznem k skrinke, aby som sa obliekol.

Najprv sa však poobzerám, nechcem, aby ma niekto videl. Až potom zo seba zhodím uterák a natiahnem si boxerky. Môj vták v tom úzkom priestore nie je práve nadšený. A ešte menej sa poteší, keď si oblečiem aj rifle. Posledné na radu príde tričko. Obzriem sa v zrkadle a pretočím očami. Mne stoja ešte aj bradavky! O červeni, ktorú mám v tvári, sa radšej ani nezmieňujem.

Tak to už fakt nasrať!

Sadnem si na lavičku. Marian ku mne príde ani nie za minútku. Nič nepovie, len otvorí svoju skrinku a vytiahne si veci. Prehovorí, až keď sa oblečie.

„Tak můžem?“ spýta sa.

Prikývnem a nasledujem ho von z fitka až k jeho autu. Cítim sa zvláštne. Celou cestou po očku Mariana sledujem a snažím sa zo spôsobu, akým sa hýbe, zistiť, čo si práve myslí. Vo fitku som vehementne tvrdil, že nie som jeho. Lenže zrazu strašne chcem, aby povedal, že jeho som.

Naše veci skončia v kufri. Marian nastúpi za volant a ja na miesto spolujazdca. Pozrieme na seba naraz. Usmeje sa, ale ja mu úsmev neopätujem. Potrebujem, aby niečo povedal, a on moje prianie splní.

„Bylo sexy sledovat, jak na Borise reaguješ,“ natiahne ku mne ruku a pohladí ma po líci. „Ale doma ti zase hezky rychle připomenu, komu patříš! Jakmile překročíme práh, chci tě vidět na kolenách.“ Jeho dlaň skĺzne na bradavku, v ktorej mám piercing, a cez tričko jemne potiahne.

Nahlas vydýchnem a zakloním hlavu.

Marian naštartuje a auto sa pohne. Pozerám pred seba, ale aj tak periférne vidím, že sa uškŕňa. Poteší ma to. Aj ja si zvyšok nášho spoločného večera plánujem v hlave. Preto tesne predtým, ako zaparkujeme pred panelákom, skĺznem dlaňou po jeho stehne. Nech pekne vie, čo ho čaká.

„Koukám, že asi pomašíruješ po schodech, ať trochu vychladneš,“ zasmeje sa, keď odstaví auto na jednom z posledných voľných miest a vypne motor.

„To by som sa mohol zadýchať a musel by si čakať, kým ti ho poriadne vyfajčím,“ šepnem do ticha.

Marian podvihne obočie a poposadne.

„Hmm, no tak možná to ještě přehodnotím,“ povie a siahne po kľučke na dverách.

Vystúpime naraz. Vytiahneme si z kufra tašky s vecami na cvičenie a rezkým krokom, ktorý by sa už dal možno považovať za beh, prejdeme až dovnútra bytovky. Tam Marian pokračuje k výťahu, no ja zastavím.

Prekvapene na mňa pozrie.

„Smiem teda výťahom?“ spýtam sa jemne a až prehnane u toho zažmurkám. „Pane,“ dodám.

Marian sa trhane nadýchne a na sekundu privrie viečka. Tuším, že mu po tom oslovení aj poskočil vták v nohaviciach.

„No ne, kde se tu tak najednou vzalo tvý poslušný já?“ spýta sa.

Prejdem k nemu, cestou mrknem na čas na mobile.

„Vidím to tak na pätnásť minút,“ usmejem sa. „Potom sa zas zmením na spratka.“

„Patnáct minut mi bude stačit,“ žmurkne na mňa a doslova ma narve do výťahu.

Vyvezieme sa až na naše poschodie, Marian v rekordnej rýchlosti odomkne dvere, chytí ma za ruku, vtiahne do predsiene a dvere za nami zas zavrie.

„Svlíkni si tričko a klekni si,“ prikáže.

Poslúchnem. On si zatiaľ stiahne nohavice spolu s boxerkami a pohodlne sa oprie o stenu.

„Víš, co máš dělat,“ kmitne pohľadom k svojmu rozkroku.

Kolenačky k nemu prejdem a rovno sa začnem činiť. Uchopím jeho vtáka do dlaní a hneď si žaluď nasmerujem medzi pery. Ešte mu poriadne nestojí, ale to sa mi podarí rýchlo napraviť.

Sakra, toto lízatko mám fakt rád. Hlavne si užívam, keď mi Marian dovolí pomáhať si aj rukami. Tentokrát mu to viditeľne aspoň na chvíľu nevadí, a tak využijem príležitosť a pravačkou skĺznem na jeho miešok. Prehmatám ho a donútim tým majiteľa tých dvoch ukážkových gúľ nahlas vzdychnúť. Je na svoje poklady dosť citlivý. To som si už dávno všimol a nebojím sa to využiť.

Bohužiaľ ma ale nenechá dlho pohrať. Vpletie mi prsty do vlasov a donúti ma tak pojať viac z jeho dĺžky.

„Ruce za záda!“ povie a ešte viac mi pritlačí hlavu k svojmu rozkroku. Síce nerád, ale skrížim si dlane za chrbtom. Do hrdla mi vkĺzne ďalšia časť jeho mega vtáka a hneď nato prirazí úplne nadoraz. Do očí mi vyhŕknu slzy.

Marian spokojne zavrčí a svoju kládu zas povytiahne. Ale len na pár sekúnd. Potom znova prirazí a mne ďalšia dávka sĺz stečie po tvári. Zotrie mi ich končekmi prstov. Zdvihnem k nemu pohľad. Usmeje sa a mňa to gesto celého zvláštne zahreje. Na sekundu zabudnem, že mi práve šuká ústa.

Spomeniem si na to hneď pri ďalšom príraze. Najmä mi to pripomína môj vták, ktorý sa v stiesnenom priestore nohavíc vôbec necíti nadšene. Chce von. Chce si tiež užiť.

Marian zrýchli tempo a akoby o nič nešlo, zmieni:

„Umím si představit, že by tě teď ještě navíc Boris zezadu šukal. Nevěděl bys, na co se máš soustředit dřív.“

Celý telom mi prebehne taká vlna vzrušenie, že sa nezložím len vďaka tomu, ako ma ťahá za vlasy a nabodáva na svoju kládu.

Nadržane fňuknem.

„Už budu,“ sľúbi a o chvíľu mi skutočne hrdlo zaplní jeho vyvrcholenie. Poctivo prehltnem každú kvapku. Až potom sa prehnem, aby som sa poriadne vydýchal a aby som uľavil svojim kolenám.

Marian si zas natiahne boxerky, nohavice nechá na zemi a pričupne si ku mne. Pozriem na neho.

„Čekám,“ podvihne obočie.

„Na čo?“ spýtam sa nechápavo.

„Že každou chvilku řekneš něco drzýho, čím si zase zkazíš pohodovej orgasmus,“ zasmeje sa.

„To by som si nikdy nedovolil,“ poviem naoko zhrozene. „Pane,“ dodám rýchlo.

„Wau,“ začuduje sa. „Tak to k tobě snad dnes nakonec budu něžnej,“ chytí ma pod pažami a vytiahne do svojho náručia. Chrbtom sa opriem o jeho pevnú hruď.

„Ako môj pán uzná za vhodné,“ pípnem nevinne. Obaja vieme, že na neho absolútnu poslušnosť len hrám. Nie je to prvýkrát. Ale nie je to ani nasilu. Mne sa to páči – raz za čas sa mu absolútne odovzdať.

Marian mi položí dlane na hrudník a pohrá sa s každou bradavkou. Nie raz. Nie dvakrát. Nespočetne veľakrát. Viditeľne si dáva načas. Myslí si, že ho popoženiem. Že sa mi vráti drzosť. No ja si pri každej nevhodnej myšlienke radšej zahryznem do jazyka.

„Dneska se fakt překonáváš,“ vydýchne mi do ucha a potom ho oblizne. Zakňučím.

Asi mu to postačí, aby sa zľutoval a jeho dlane skĺznu cez moje brucho až k zapínaniu nohavíc. Rozopne gombík, stiahne zips a konečne oslobodí môjho vtáka z toho na nevydržanie stiesneného priestoru.

Palcom pomazná uzdičku a potom ho konečne vezme do dlane. Stisne pevne. Presne tak, ako to mám rád.

Natočí ma k zrkadlu na šatníkovej skrine a ja sa môžem pozrieť na nás dvoch spolu. Ale hlavne zrazu nie len cítim, ale aj vidím, ako mi honí. V jednom okamihu si obaja naraz zahryzneme do pery. Zdá sa, že sme zladení na pocity toho druhého.

Potom musím oči zavrieť. Už toľko podnetov nedokážem vydržať.

„Dívej se!“ prikáže Marian a mne pohľad tak nejak automaticky zamieri rovno do odrazu jeho očí. Pozerá na mňa, akoby mi tým niečo potichu šepkal. Niečo vyznával.

Orgazmus ma zasiahne v nevídanej sile. Jeho dôkaz skončí až na zrkadle.

Marian ma pretočí vo svojim náručí a pobozkáme sa.

Odtiahneme sa od seba až po hodnej chvíli.

„Asi budeme zase potřebovat sprchu,“ zasmeje sa. „A vyleštit zrcadlo,“ dodá.

Uškrniem sa a on spozornenie. Už vie, čo ho čaká. Návrat môjho bežného ja. Vytrhnem sa mu a vbehnem do kúpeľne.

„Ja si dám sprchu, ty zatiaľ uprac,“ zakričím a skúsim za sebou zamknúť.

Nestihnem to. Ja som to vlastne ani nechcel stihnúť. Už keď ma Marian objímal, tak som cítil, že sa jeho vták pomaly zobúdza k druhému kolu.

Dáme si ho práve v tej kúpeľni. Ošuká ma opretého o kachličky v sprchovom kúte.

Upratovať nakoniec musíme dve miestnosti. Rozdelíme si ich spravodlivo, a tak sa do postele dostaneme naraz. Unavení. Ale totálne uspokojení.

Zavriem oči hneď, ako Marian zhasne lampičku. V rovnakej chvíli sa začnem prepadať do spánku.

Po dvoch viac než uspokojujúcich orgazmoch by som čakal pokojný spánok. Také takmer bezvedomie. Lenže ja sa celú noc budím. Alebo sa skôr trhám zo sna.

Zo sna, v ktorom sme traja.

Kurva.

Kurva.

Kurva.

Posadím sa na posteli a skontrolujem čas na mobile. Nie sú ešte ani štyri. Vstávať mám až o pol piatej, ale bojím sa zas zaspať, a tak sa potichu, v tme, skúsim vyplížiť zo spálne.

Som už takmer pri dverách, keď sa ozve Marian:

„Alexi?“ osloví ma. „Všechno v pohodě?“

Miestnosť osvetlí svetlo. Zažmurkáme obaja.

„Nič sa nedeje, len spi ďalej,“ šepnem.

Marian si zívne.

„Vstávat před budíkem ti není moc podobný,“ skonštatuje. Na sekundu sa zamyslí a dodá: „Vlastně ani s budíkem.“

Má pravdu. Zásadne budík posúvam. Ideálne tak, aby som z postele vyletel na poslednú chvíľu.

„Potrebujem na wcko,“ zaklamem rýchlo.

„No tvůj junior se tváří, že potřebuje spíš něco jinýho,“ kývne hlavou k môjmu rozkroku. Oblečené mám len pyžamové nohavice.

Sťažka si povzdychnem. Tak nejak mi dôjdu nápady, čo by som si ďalšie vymyslel.

„Blbé sny,“ priznám pravdu po krátkom zaváhaní.

Marian poklepe po matraci, aby mi naznačil, kde by som práve mal byť. Šuchtavým krokom prejdem k posteli a sadnem si.

Na chvíľu medzi nami zavládne ticho. Preruší ho Marian.

„Zdálo se ti o Borisovi?“ spýta sa priamo. Bez vytáčok.

Nasucho prehltnem. Je mi to nepríjemné. Mám čudný pocit. Akoby som Mariana tým snom, tými myšlienkami podviedol.

„Lexi,“ pohladí ma po paži. „Podívej se na mě,“ požiada. Splním jeho prianie. Ale len na sekundu. Potom to nevydržím a uhnem pohľadom. Marian ma pritiahne do svojho náručia. „Netvař se tak provinile. Nejseš první ani poslední, na koho Boris takhle zapůsobil! A já jsem ti přece trojku s ním už nadhazoval, pamatuješ?“

Prikývnem, ale potom ma napadne jedno veľké ale:

„Ale to bola trochu iná situácia.“

„Ani bych neřekl. Jenom jsi tu ještě nebyl nastěhovanej,“ stisne mi ruku. „Každopádně, mě už Boris párkrát do trojky ukecal – a nemám problém ten zážitek dopřát i tobě, když budeš chtít,“ pritiahne ma do svojho náručia.

„A chcel ťa do nejakej ukecať aj niekedy nedávno?“ spomeniem si na Borisove slová ešte vo fitku.

„Před pár týdnama,“ ozrejmí mi Marian. „Ale teda spíš měl zájem o dvojku.“

Zhryziem si peru. Nemôžem povedať, že by sa mi tá predstava páčila. Naopak. Nejak zvláštne mi zovrie vnútornosti. Nemal mi o tom vtedy náhodou povedať?

Odpoviem si sám.

Nemal.

Ja sám som mu predsa niekoľkokrát tvrdil, že spolu nie sme v žiadnom divnom romantickom vzťahu.

Ale…

„Aha, a ty si nemal chuť?“ spýtam sa, akoby o nič nešlo.

Marian sa odo mňa odtiahne. Ale len toľko, aby mi videl do očí.

„Lexi,“ osloví ma a pár sekúnd na mňa len pozerá. Až potom pokračuje. „Už jsem ti přece říkal, že se s nikým jiným než s tebou nescházím – a že to ani nemám v plánu… Takže pro mě připadá v úvahu maximálně trojka, ve který budeš taky, když budeš chtít. Jinak nic.“

„Aha,“ vypadne zo mňa a mimovoľne sa usmejem. Asi by som mu mal povedať, že mi nemusí byť nejak verný. Že sa kvôli mne nemusí obmedzovať.

Lenže… mne sa do takých slov veľmi nechce. Sám sebe odmietam priznať prečo. A tak radšej mlčím.

Marian pobavene pokrúti hlavou, vtisne mi krátku pusu a vylezie z postele.

„No, myslím, že na těch asi dvacet minut už nemá smysl pokoušet se usnout… Tak vstanem, hm?“ povie. „Aspoň nám stihnu udělat k snídani palačinky.“

Obaja dnes pracujeme, a tak ma Marian po jedle, rannej hygiene a pár ďalších spojeniach pier odvezie k môjmu obchodu a sám zamieri do toho svojho. O Borisovi už viac nepadne ani slovo.

Zato v práci si na neho spomeniem ešte niekoľkokrát. Niečo ma na tom chlapovi vzrušuje. Nechcem s ním byť sám. To by ma ani nenapadlo. V každej mojej predstave figuruje aj Marian. Vlastne práve on jej dominuje. On mi dominuje.

Po nekonečne dlhej dobe moja dvanásťhodinová zmena skončí a ja na parkovisku počkám na Mariana. Nastúpim k nemu do auta a vtisnem mu rýchlu, nenápadnú pusu na líce. Trochu ho to prekvapí, ale nedá na sebe nič poznať. Vlastne väčšina cesty domov prebehne ako vždy. Vymeníme si zážitky z práce. Ja ich mám klasicky o niečo menej. V sklade sa málokedy stane niečo zábavné, čo by stálo za zmienku. Zato Marian mal zas ku koncu pracovnej doby v práci veselo a musel s jedným ožratým zlodejom čakať na policajtov. Preto aj nestihol pre nás nič nakúpiť, a tak sa zastavíme ešte narýchlo v obchode neďaleko nášho paneláku.

Nepotrebujeme toho veľa. Len nejaké ovocie. Nechceme sa veľmi zdržovať, a tak sa rozdelíme. Ja vezmem štyri jablká a štyri pomaranče. Vždy si kupujeme veci tak, aby sa dali deliť dvomi. Všetko odnesiem ku košíku. V ňom už čaká šesť mandarínok. Vyhľadám pohľadom Mariana. Stojí u jedného stojanu a pozerá dovnútra. Dosť dlho len pozerá. Nedá mi to a prejdem k nemu.

„Mají jenom tři,“ povie.

„Vezmeme dva?“ spýtam sa a zahľadím sa na trs banánov. Dva sú menšie a jeden je veľký. Na jednej stopke.

„Jasně,“ súhlasí a chce banány od seba oddeliť.

„Počkaj!“ zastavím ho. „Ostane sám.“

„Tak se o ten jeden podělíme,“ usmeje sa na mňa.

V tom momente obaja nasucho prehltneme. Akoby sme zrazu zmenili tému. Akoby sa zmenila sama.

„Nebo ho necháme pro Borise. A s Borisem se podělíme o tebe,“ vydýchne Marian.

„Podeľte,“ prikývnem a na celom tele mi naskáču zimomriavky. 

Marian

Říká se, že ráno moudřejší večera. Že jako některý nápady by se měly nechat nejdřív pořádně uležet a člověk by si je měl nechat procházet hlavou aspoň pár dnů, než se je rozhodne zrealizovat…

No, co se týče nápadu pozvat k nám Borise, tak tam jsme se s Lexem na všechny podobný doporučení vykašlali. Nechali jsme si to projít hlavou jenom pár minut, než jsem nás dovezl z obchodu domů. V kuchyni jsme o tom hodili ještě párminutovej talk…, kterej se nám pak logicky zvrhl do docela žhavýho dostaveníčka v ložnici… No a hned potom jsem Borisovi zavolal, abych zjistil, jestli pořád platí, že by měl o něco takovýho zájem, a případně jaký jsou jeho časový možnosti.

Výsledkem je, že o dva dny pozdějc sedím s Borisem v kuchyni, v rukách třímáme plechovky s Colou, uprostřed stolu trůní podnos s jednohubkama – a za družnýho hovoru čekáme, až Alex přijde z práce. Jsem z toho malinko roztěkanej. Lex samozřejmě ví, že Boris má přijít dnes, ale podle původní domluvy měl zazvonit až kolem osmý hodiny večer. Jenže já jsem se pak rozhodl ještě do toho trochu šáhnout a bez Lexova vědomí jsem ten Borisův příchod o pár hodin posunul. Nemohl jsem si totiž nevšimnout, že i Lex je z toho všeho trochu rozhozenej, ono jedna věc je něco si představovat – a úplně jiná věc potom jít tomu naproti, že jo… A tak mi přišlo, že možná bude lepší, když Lexe nechám do celý tý situace vplout rovnou po příchodu domů, než aby tu ještě pár hodin roztržitě předstíral, jak je totálně nad věcí. To ale ještě neznamená, že když mně přijde, že to bude lepší, tak že to Lex opravdu celý líp pobere!

A tak když zaslechnu, jak zašramotí klíč v zámku, zvednu se a dojdu do předsíně Lexovi naproti.

„Ahoj!“ zahlaholí s úsměvem a užuž se nadechuje, že něco dodá, přičemž vzhledem k tomu, jak se mu blýská v očích, si celkem živě umím představit, co chce dodat, ale předběhnu ho.

„Ahoj, Lexi! Máme návštěvu.“

„Čože? A koho?“ zatváří se překvapeně, načež mu to dojde – a vykulí na mě oči ještě víc: „Počkaj, to ako… už?“

„Jo, už,“ přikývnu, zatímco pátravě skenuju pohledem, jak se na tuhle informaci tváří.

„No ale… ja ešte…“ ztiší Lex hlas a těká očima mezi mnou a dveřma do kuchyně.

„Klídek, jo?“ položím mu ruce na ramena – a automaticky taky ztiším hlas. „Nikdo nikam nespěcháme. Na stole jsou jednohubky, pojď si klidně sednout k nám a nadlábnout se. Nebo si nejdřív zalez do koupelny, jestli potřebuješ, prostě… na pohodu, jo?“

„No ja… asi nie som hladný,“ přizná Lex, obtočí mi ruce kolem pasu a natáhne se ke mně pro pusu.

„To jsme na tom zjevně všichni stejně, protože z toho podnosu ještě nic neubylo,“ odlehčeně se zasměju, abych Lexe trochu uklidnil.

„Tak… no… môžem si dať teda tú sprchu?“ zvedne ke mně tázavej pohled.

„Jasně že jo,“ líbnu ho na tvář, „a až se ti bude chtít, tak za náma dojdi.“

„A čo keď neprídem?“ zapátrá očima v těch mých.

„No, tak nepřijdeš,“ trhnu ramenama. „On to Boris pochopí, neboj.“

„A ty…?“

„Já samozřejmě taky!“ ujistím ho a přitáhnu si ho do krátkýho, ale pevnýho objetí. „No, ale když přijdeš,“ šeptnu mu smyslně do ucha a pohraju si jazykem s jeho lalůčkem, „tak ti garantuju, že si to užiješ…“

„Ach,“ vydechne Lex a zachvěje se mi v náručí, „tak ja teda… asi prídem.“

Na to už nic nedodám, jenom se mu usměju do kůže na krku, pak ho od sebe jemně odstrčím… a věnujeme si poslední pohled do očí, než se zase vrátím do kuchyně.

„Vŕkate si ako dve hrdličky,“ zaksichtí se na mě Boris pobaveně, zatímco si olizuje prsty od pomazánky. Vida, tak pár jednohubek přece jenom z tácu ubylo!

„Závidíš?“ vrátím mu to zaksichtění a sednu si naproti němu.

„Veď vieš, že mňa na takéto cukrovanie neužije,“ protáhne rádoby znechuceně obličej, ale očima se na mě usmívá.

„Hele, to jsem si dřív myslel taky,“ přiznám, hmátnu po jedný kanapce a nacpu si ji celou do pusy.

„Holt starneš!“ rozchláme se Boris.

„To říká ten pravej!“ ohradím se, protože oba víme, že je o pár let starší než já.

V podobným duchu pak špičkujeme a zároveň dlabeme jednu jednohubku za druhou celou tu dobu, než se k nám Lex konečně připojí.

„Wau!“ okázale přejede očima po tom prázdným podnosu a s úšklebkem si založí ruce na hrudníku. „Nevravel si, že sa mám prísť najesť? Veď ste mi nič nenechali! Hlavne, že sa obaja hráte na športovcov – a potom zjete dvaja večeru pre troch.“

Usměju se, protože podle toho jeho přidrzlýho tónu a provokativního postoje okamžitě poznám, že se mu i přes tu počáteční nervozitu povedlo přeladit do jeho obvyklýho spratkovskýho módu.

„Kto neskoro chodí, sám sebe škodí,“ pokrčí Boris ramenama. „A mimochodom, prepočul som tvoj pozdrav…“

„Neprepočul,“ odvrkne Lex a věnuje Borisovi přehnaně sladkej cukrblik.

„Ja myslím, že prepočul,“ dá mu Boris šanci změnit názor.

„Neviem, či chcem zdraviť niekoho, kto mi zožral večeru,“ zahrává si Lex s ohněm.

Pobaveně se do toho vložím.

„Poslyš, být tebou, tak bych…,“ chci mu poradit, ale Boris prudce zvedne ruku se vztyčeným ukazováčkem, aby mi dal najevo, že se jim do toho teď nemám plíst.

„Okej,“ zapřede, aniž by spustil oči z Lexe. „Tak v tom prípade si vyzleč tričko, kľakni si, daj si ruky za chrbát.“

„To sa mi asi práve tiež nechce…“

Boris se zvedne od stolu tak zprudka, že málem převrhne židli. Aniž by přestal Lexe probodávat pohledem, dojde až k němu, pevně mu stiskne bradu a škubnutím mu přizvedne hlavu tak, aby mu dobře viděl do očí.

„Alexej,“ zlověstně se pomazlí s celým jeho jménem. „Vyzleč si tričko. Kľakni si. Ruky za chrbát. A nenúť ma prikázať ti to tretíkrát.“ Všechny ty příkazy odseká takovým tónem, že být teď na Lexově místě, zamrazí mě v páteři. Z Borise totiž naprosto jednoznačně vyzařuje, že on je tu momentálně v roli hladový kobry – a Lex je králíček, o jehož osudu rozhodne to, jak se v následujících pár vteřinách zachová…

Jakmile Boris přestane Lexovi svírat bradu, o krok od něj ustoupí a vyčkávavě na něj pozvedne obočí, tak Lex nasucho polkne – a očima loupne po mně. Je mi jasný, že se mu do toho všeho ještě pořád moc nechce, protože mu asi přece jenom není úplně příjemný se podřídit někomu cizímu, když navíc já jsem tu taky a sleduju ho u toho, no ale nakonec si vyhodnotí, že je to pro tuhle chvíli přece jenom nejlepší řešení, a sice náležitě pomalu, ale přesto všechny ty Borisovy příkazy splní.

„Ale ale, pozrime sa, čože to tu máme?“ zaujme Borise ozdoba v Lexově bradavce a skloní se, aby si s ní mohl trochu pohrát.

„Nevieš, čo je piercing?“ schovává Lex svou nervozitu za posměšný slova.

„Ona ťa tá drzosť prejde,“ uculí se na něj Boris, pak si rozepne pásek, vyndá ho z poutek svých kalhot – a podá mi ho spolu s příkazem: „Zviaž ho!“

Tu pobídku se do hry konečně zapojit samozřejmě rád využiju, a sotva od Borise ten pásek převezmu, Boris si začne rozepínat kalhoty, přičemž zase pohledem kotví v tom Alexově:

„A ty sa snaž, aby si si nazbieral aspoň nejaké kladné body. Zatiaľ si sakramentsky v mínuse.“

Nevím, jestli Lexovi došly slova proto, že je plně fascinovanej tím striptýzem, kterej mu Boris předvádí, nebo jestli mu docvaklo, že bude lepší mlčet a neprovokovat, ale vlastně mi to může být i jedno. Můj úkol je pro tuhle chvíli jasnej, a tak si za Lexe přikleknu, složím mu ruce za zádama tak, aby se dlaněma dotýkal ohbí loktů, a v týhle poloze mu je Borisovým páskem zafixuju. Pak ho popadnu za boky, přitisknu ho na svůj hrudník a pošeptám mu:

„Nohy od sebe…“

Lexovi chvilku trvá, než tenhle můj příkaz splní – taky bodejť by se mohl soustředit na to, co mu říkám já, když má momentálně před očima Borisova výstavního ptáka! A kdyby jenom před očima! Boris se s tím nemaže, chytí tu svou kládu za kořen, několikrát přejede Lexovi žaludem přes rty – a začne mu svou částečně vztyčenou chloubu cpát do úst.

Nasucho polknu, protože bych si dal taky říct, no ale momentálně jsem tu v jiný roli, a tak Lexe plácnu přes zadek, abych mu připomněl ten svůj požadavek, a když Lex konečně oddálí nohy víc od sebe, vklouznu mu dlaní do rozkroku a začnu ho tam jemně zpracovávat.

„Na to, aký je neposlušný, sa s ním dosť maznáš,“ pronese Boris naoko nespokojeně.

„Okej, tak se můžeme za chvilku vystřídat, ať se s ním můžeš pomaznať po svým,“ nabídnu mu velkoryse, aniž bych přestal promačkávat a hníst v dlani Lexovo péro, zatímco můj vlastní klín se bouří vzrušením, když pozoruju, jak si Boris podmaňuje Lexovu pusu…

Boris na souhlas přikývne, pak popadne Lexe za vlasy a několik dalších přírazů do jeho pusy si diriguje sám. Teprve když na mě znovu kývne a nechá svýho teď už plně stojícího ptáka vyklouznout z Lexových rtů, pochopím, že přišel čas na výměnu stráží, a tak Lexovi pevně ovinu paži kolem pasu, vyšvihnu se na nohy – a jeho vytáhnu nahoru s sebou.

„Přesuneme se do ložnice,“ okomentuju to. Přece jenom je tam koberec, tak se tam Lexovi bude líp klečet, no a navíc tam má Boris odloženou svou sportovní tašku, ve který si přinesl nějaký pomůcky.

Tuším, že velice rád některý z nich vyndá a použije už teď.