Všechno zlý je k něčemu dobrý (1/3)

(Pokračování série Po dobrým – nebo po zlým?, Po zlým – i po dobrým, a Do třetice všeho zlýho i dobrýho.)

Alex

„To je tak skurvená zima,“ zanadávam a párkrát prešliapnem z nohy na nohu. Nechápem, prečo sa tak ochladilo. Veď ledva začal október a na obed bolo krásne – niečo cez dvadsať stupňov.

Na mobile skontrolujem čas. Je už pol siedmej. Marian zvyčajne chodí tesne po štvrť, ale zrovna dnes sa asi musel zdržať v práci.

Skrížim si ruky na hrudi, aby som sa trochu zahrial. Vôbec to nepomôže, a tak sa mi z pier derie stále viac a viac nadávok.

Toto bol fakt hrozný týždeň. Mojou vinou. Kývol som na každú pracovnú zmenu, ktorú mi vedúci ponúkol, a tak som nakoniec miesto dvoch poobedí po škole strávil v práci úplne každé. A to je zajtra sobota a mám dvanástku.

Jebne ma.

Na druhej strane prachy potrebujem. Tie, ktoré som zarobil v lete, sú tak nejak… fuč. Pretože som debil.

Konečne predo mnou zastaví známe auto. Rýchlo nastúpim a zavriem za sebou dvere.

„Kde máš…,“ začne Marian, ale umlčím ho letmým bozkom, „… mikinu?“ dokončí, keď sa od neho odtiahnem a pohodlne zapadnem do sedadla.

„V škole,“ poviem. Sám sebe zniem protivne, a tak skúsim o niečo jemnejšie dodať: „Zabudol som si ju v triede.“

Marian ma pohladí po stehne:

„Tady ta tvoje zapomnětlivost bude mít ještě dohru v ložnici, s tím počítej!“ žmurkne na mňa a potom si stiahne z ramien svoju jesennú bundu.

„To fakt nemusíš,“ zadrmolím. „A myslím tým dávať mi tú bundu,“ schválne prehnane koketne zažmurkám.

„No to je mi jasný, že kecat mi do mých ložnicových záměrů by tě ani nenapadlo, zvlášť když už se na ně těšíš, že,“ pousmeje sa a bundu cezo mňa prehodí, akoby ma zakrýval. Je teplá a vonia ako on. Čo je výhra na dvoch frontoch. „A mimochodem, ahoj,“ vtisne mi ďalšiu pusu.

„Ahoj,“ šepnem. K budúcej zábave v posteli sa schválne nevyjadrím. Obaja vieme, že má pravdu a ja sa už neviem dočkať.

Zavriem oči. Zrazu mi je úžasne teplo, a tak na mňa dolieha únava.

Marian už nič nepovie, zaradí rýchlosť a pomaly vyjde z parkoviska pred obchodom. Niekde v tom momente sa stratím. Vôbec netuším ako, ale podarí sa mi zaspať.

Zobudím sa, až keď zaparkujeme na sídlisku neďaleko od nášho paneláku. Chcem Marianovi podať nazad bundu, ale podvihne na mňa obočie takým spôsobom, že si ju radšej nechám.

Vysúkam sa z auta a pomaly sa poberiem k vchodu. Marian ma doženie hneď, ako auto zamkne. Na sekundu ma zozadu objíme, ale hneď ma pustí a spoločne vojdeme do bytovky. Vo výťahu sa ešte na pár sekúnd schúlim do jeho náručia. Niekoľkokrát si zívnem.

Podivné ticho medzi nami skončí, až keď sa zavrú dvere bytu a ja sa zohnem, aby som sa vyzul.

„Lexi, chci s tebou o něčem mluvit.“

Okamžite zbystrím. Rozviažem si šnúrky, vystriem sa, tenisky skopnem z nôh. Naposledy podobnú vetu povedal pred dvomi týždňami, keď sa mu nepozdávalo, koľko si beriem v práci zmien. Vtedy som prišiel s geniálnou myšlienkou. Vlastne som si ju tak trochu od niekoho požičal. Vyseriem sa na školu. Prišlo mi to najlogickejšie riešenie. Marian nesúhlasil. Vyšukal mi ten nápad z hlavy. Doslova. Tri dni som si nemohol bezbolestne sadnúť, ale do tej školy som chodiť neprestal.

Sprudka sa otočím a zamierim dlaňou rovno na Marianov rozkrok.

„A čo keby sme sa vôbec nerozprávali?“

Marian vydýchne. Znie to dostatočne nadržane na to, aby som veril, že mám vyhraté.

„Tohle nepočká,“ stiahne mi ruku zo svojho pokladu.

Pretočím očami a prejdem do kuchyne. Z chladničky si vytiahnem Colu a sadnem si. Marian je za chvíľu u mňa. Do pohára si naberie vodu a sadne si oproti mne.

„Mám kámoše,“ začne. „Ivana. Známe se už roky. A vypadá to, že už pozítří přijede do Bratislavy.“

Zamračím sa. Urobím to úplne podvedome. Nie som si ani úplne istý, prečo sa tak zatvárim, ale proste sa to stane. Za sekundu mi totiž v hlave prebehne niekoľko myšlienok. Hlavne si spomeniem na Borisa a našu spoločnú akcošku.

Bolo to skvelé, perfektné. Dokonalý zážitok. Len som si myslel, že to bola prvá a zároveň posledná trojka. S ďalšou som nepočítal.

„Aha,“ prikývnem a zo všetkých síl ovládnem výraz vo svojej tvári. S Marianom predsa nie sme zamilovaný párik. Ak chce zas vidieť, ako ma šuká niekto iný, tak nie je dôvod, aby som to nechcel tiež. A možno je to naopak. Možno si chce len zašukať s kamarátom. Alebo s nami oboma naraz.

To predsa tiež nie je žiadny problém.

Tak prečo sa, kurva, cítim pri tej predstave tak nepríjemne?

„On tráví skoro veškerej čas na cestách po světě,“ pokračuje Marian vo vysvetľovaní, „a když občas zavítá zpátky sem, tak je zvyklej u mě bydlet. Vždycky přijede tak na týden dva a pak zase odletí někam na druhej konec planety…“

„Aha,“ poviem znova, keď sa Marian na chvíľku odmlčí a napije sa vody. „Takže mám na týždeň-dva vypadnúť?“ spýtam sa na rovinu.

Marian sa zakucká. Trochu vody pri tom vyprskne na stôl.

„Cože?“ zarazí sa. „Jak tě něco takovýho napadlo?“

Myknem ramenami. Proste napadlo. Ale viditeľne je v hre skôr druhá možnosť.

Marian sa zamračí.

„Je to jenom kámoš,“ zdôrazní všetky štyri slová. „Lexi, teď tu přece žijeme spolu, proto jsem se tě chtěl zeptat, jestli ti to nebude vadit, když tu chvíli zůstane s náma. Spal by na gauči – ostatně jako vždycky, nikdy jsme spolu nic neměli… Já ho beru spíš jako takovýho staršího bráchu.“

Ou, pomyslím si.

„To sa ma predsa vôbec nemusíš pýtať,“ prestanem sa tváriť, akoby mi niekto práve zožral večeru… alebo ukradol chlapa…, a pokúsim sa o úsmev.

Marian

Potichu si povzdychnu, nepatrně zavrtím hlavou a dopiju zbytek vody. Nejhorší na tom všem totiž je, že z Lexovy strany to není žádná provokace: on si vážně úplně reálně myslí, po takový době, co spolu žijeme, že bych byl schopnej ho na týden dva poslat někam do háje jenom proto, abych si tu mohl užít se svým kámošem! Nevím, no, doufal jsem, že se v něm tady tohle nahlížení na náš vztah přepne tak nějak postupně samo, ale asi mi fakt nezbyde, než s ním o tom hodit vážnej talk.

No ale ne teď. Pěkně krok po kroku. Nejdřív je tu na seznamu úkolů ta Ivanova návštěva.

S Ivanem se známe ze střední, čili ještě z Prahy. Byl už druhák, když já nastoupil do prváku, ale i tak jsme si k sobě cestu našli – gay gaye prostě pozná. A oba jsme vedle sebe v tu dobu potřebovali kromě všech spolužáků a spolužaček i někoho z našeho týmu.

Po maturitě se Ivan ještě dva roky pokoušel vystudovat vejšku, než to zabalil a stal se z něj – vždycky ten pojem zapomenu, protože mi zní prostě divně – digitální nomád. Cestuje po celým světě, nechal se slyšet, že je všude doma, no a tím pádem si nikde ani nedrží žádnej byt nebo něco. Takže když přibližně jednou za rok zavítá do Čech, přespí u rodičů, načež potý, co já se přestěhoval do Bratislavy, tak to řeší tak, že u rodičů se zdrží jenom dva tři dny – a ten zbytek stráví se mnou…

Zatímco oplachuju skleničku, zamyšleně se zahledím na Lexe. No, letos bude ten Ivanův pobyt tady zajímavej – je totiž zvyklej, že jako samozřejmě dál chodím do práce, dva týdny volno si kvůli němu fakt neberu, no ale po pracovní době že mu přece jenom věnuju veškerou svou pozornost. Obráželi jsme spolu bary, bral jsem ho běhat i na výšlapy do hor, nebo když nám nepřálo počasí, skoukli jsme spolu znovu nějakej starej, prověřenej seroš, co jsme na nich ujížděli na střední… A to teď přece jenom nepůjde. Už totiž není jedinej, komu budu chtít těch následujících čtrnáct dnů věnovat svůj čas, že jo…

Zastavím vodu a skleničku odložím na odkapávač, dojdu k Lexovi, zezadu ho obejmu a jakoby nic mu lípnu pusu do vlasů.

„Už máš dopito?“ zeptám se vemlouvavým hlasem, i když vidím, že mu na dně pořád pár loků zbejvá.

„Čo ťa to zaujíma?“ odvrkne – a tentokrát už to z jeho strany provokace je, to dobře poznám.

„No protože jsem ti něco slíbil, že?“ připomenu mu, zatímco vnímám, jak se všechno uvnitř mě přelaďuje do mý přísný role. Alex to ve mně umí probudit vyloženě na lusknutí prstu. „A já, na rozdíl od tebe ani svý sliby, ani mikiny nikde nezapomínám…“

„Tak to už aby tu bol ten tvoj kamoš. To si budem môcť dva týždne robiť, čo len budem chcieť. Pred ním by si ma predsa nebil…“

Pevně Lexe chytnu za pas a zprudka ho zvednu ze židle.

„Hmm, tak myslím, že dnes dostaneš na zadek do zásoby, aby tě příští dva týdny ani nenapadlo bejt neposlušnej…“

„Ty si tak sladko naivný, keď si myslíš, že to na mňa zafunguje,“ zavrní ještě smyslně a chce mi dát pusu, ale to už si ho přehazuju přes rameno.

„Já vím moc dobře, co na tebe funguje!“ plesknu ho přes zadek – no a během následující zhruba půlhodiny mu to svý prohlášení v ložnici hned několika způsobama dokážu.

Při večeři mu pak ještě povyprávím něco o Ivanovi a znovu se ho přeptám, jestli mu fakt nebude vadit, když u nás bude následujících pár dnů bivakovat, no a když mě Lex ujistí, že ne, tak Ivanovi rovnou zavolám, abych s ním doladil detaily.

Už dva dny nato ho jedu vyzvednout na nádraží.

„Heeeej, kámo, vítej zase jednou doma, přičemž doma myslím celý Československo, haha, nebo možná rovnou celou střední Evropu,“ obejmu ho, šťastnej, že ho zase vidím. „Připomeň mi, odkud že jsi přiletěl tentokrát?“

„Tentokrát ze Chicaga,“ věnuje mi širokej úsměv.

„Vau, tak to jsi měl fakt dlouhou cestu,“ kývnu uznale.

„Hele, nejdelší byla paradoxně ta část přes Prahu,“ vybuchne smíchy. „Co tam s tou dopravou děláte?“

„Já nic, já jsem, jak dobře víš, už pár let hrdej Bratislavčan!“ položím mu dlaň na kříž a nasměruju ho k východu.

S jednou jedinou cestovní taškou ho pak odvezu k nám do bytu, kde nás Lex hned přijde přivítat.

„Lexi, tohle je Ivan,“ chopím se svý role. „Ivane, Alex…“

Kluci si podají ruce a já se tetelím radostí – ono se to opravdu děje! Můj přítel a můj nejlepší kámoš se konečně seznámili! To by skoro chtělo nějakej přípitek…

„Tak ty seš ten Alex,“ pronese Ivan s podivně záhadným podtónem. „Marian mi o tobě říkal…“

„Aj mne o tebe,“ prohodí Lex…, a když stočí pohled ke mně, usměje se, ale tak nějak zvláštně znejistěle. Opatrně. Nebo že by se prostě jenom zatím necítil stoprocentně v pohodě před někým, koho vůbec nezná…?

Což je něco, co se dá snadno napravit – takže zvesela nadhodím:

„Hele, Ivane, co kdyby ses tu trošku zaklimatizoval, vybal si, naliju ti něco na pití, a tak třeba za půl hoďky bysme mohli všichni vyrazit na takovou seznamovací večeři, souhlas?“

Jenže zatímco Ivan přikývne, tak Lex si rozpačitě skousne ret a hodí do placu protinávrh:

„A nechcete ísť dnes sami? Určite sa máte o čom rozprávať. Mne by sa hodilo zostať doma, zajtra ma čaká dosť dôležité skúšanie.“

Zakotvím očima v těch jeho a snažím se z nich vyčíst, jestli náhodou tak trochu nekecá a jenom se nechce tomu společnýmu večeru vyhnout… Na druhou stranu je ale pravda, že Lex šel, co se školy týče, poslední dobou dost do sebe. Když před časem zvažoval, že se na studium úplně vykašle, tak jsem mu to dost vehementně rozmlouval, a jsem fakt rád, že se mi nejen povedlo ho přesvědčit, ať si maturitu ještě dodělá, ale že navíc od tý doby se ve volným čase tomu učení fakt dost poctivě věnuje…

A tak nakonec souhlasím.

„Okej, tak společně podnikneme něco jinýho, až budeš mít víc času, jo?“ slíbím mu ještě – a nějakých dvacet minut nato už s Ivanem vyrazíme do jedný nový restaurace, která při jeho posledním pobytu tady ještě nebyla v provozu.

Nad vynikajícíma steakama mi povypráví ty nejzajímavější zážitky z cest, já mu pak na jeho přání povím o tom, jak jsme se s Lexem seznámili…

„Týjo, tak to je zajímavá storka!“ baví se Ivan. „To by mě zajímalo, na jakou ofiko verzi to zkrátíš, až se tě na to budou ptát třeba vaši… Jó, mami, nejdřív kradl u nás v obchodě, pak i u mě v bytě, ale nakonec jsme to dali dohromady!“

„Nech si to,“ zavrtím na něj hlavou, i když mi samozřejmě taky cukají koutky, protože když to podá takhle, tak to svým způsobem vtipný je.

„No co, nemám pravdu?“ tlemí se ten jeliman dál, ale vzápětí o trochu zvážní: „Stejně jsem ale překvapenej, Mariane, že zrovna ty si k sobě přivážeš takový nevybouřený, životem neotrkaný pískle!“

„Já myslím, že je životem otrkanej ažaž,“ zachmuřím se, když si vzpomenu na Lexovy rodinný poměry.

„Víš, jak to myslím,“ ušklíbne se Ivan. „Nemá ještě ani maturitu! A přesto už stihl málem skončit v base… Nevím, ale mně by k tobě seděl spíš někdo… prostě někdo jinej, klidnější, uspořádanější, v pohodě i starší…“

„Hele,“ začnu se pochechtávat tentokrát já, „já moc dobře vím, kdo by ti ke mně seděl, nezapomeň, že s tvým vkusem už jsem měl tu čest! Doteď mám osypky, když si vzpomenu, jak jsi mi na střední dohazoval Vaška!“

Ivana na dalších pět minut skolí záchvat smíchu, během kterýho ze sebe zkouší vyhekávat ty nejvtipnější (z mýho úhlu pohledu nejotřesnější) situace, do kterých mě díky tý svý tehdejší urputnosti dát nás s Vaškem dohromady dostal.

„Každopádně,“ vezmu si slovo, když se konečně trochu zklidní, „dost bylo o mně, teď zase povídej ty! Koho a kde jsi sbalil tentokrát? Nebo že by se konečně něco i v tobě hnulo a jsi taky zadanej víc natrvalo?“

„Nejsem, kámo, nejsem, ale normálně už uvažuju o tom, že bych chtěl bejt. Víš, že bych jako s tím cestováním aspoň třeba dočasně přestal a zkusil se usadit…“

„No nekecej!“ vyletí mi obočí až do půlky čela. „A kde by ses chtěl usadit?“

„No tady!“ máchne rukou do prostoru mezi náma.

„Jako doma, jo? Že bys jako konečně zjistil, že všude dobře, doma nejlíp?“ dobrosrdečně si ho dobírám. „No tak to je paráda! Ale na druhou stranu, tohle rozhodnutí určitě nepřišlo jenom tak… Tak to vybal, co tak příšernýho jsi letos ve světě zažil, že tě to přimělo uvažovat o úplný změně stylu života?“

„Příšernýho asi nic, jenom prostě… je čím dál těžší si najít někoho nezadanýho v mým věku,“ svěří se Ivan. „Často když se s někým zajímavým, šikovným seznámím, tak zjistím, že už někoho má… A mně dochází, že bych to možná chtěl taky. Prostě nemuset pořád hledat někoho novýho. A teď přijedu sem – a ty už taky někoho máš! Chápeš, to je úplně jako znamení!“

„Znamení…,“ protočím nad ním očima. „Poslouchej, ty znamení, tak měj teď během toho týdne nebo dvou oči dokořán. Třeba když se tu usmálo štěstí na mě, tak se někdo usměje i na tebe… A žít v Bratislavě fakt není špatný! No anebo zajeď za vašima a začni lovit v Praze.“

„Hmmm,“ protáhne Ivan zamyšleně, „a mezi tebou a Alexem je to teda fakt vážný?“

„Proč…?“ zbystřím.

„No že bysme dnes v noci podnikli noční lov oba dva, jako za starejch časů. To víš, potřebuju nějakýho spolehlivýho… toho, no… wingmana…“

„A já se zase potřebuju vyspat,“ rozesměju se. „Zítra jdu do práce. Jestli budeš chtít, tak ti wingmany sehrajeme s Alexem v sobotu. To máme oba volno.“

Nebo to taky můžeš zvládnout bez wingmanů – a my toho s Lexem využijeme k tomu, že si doma zatím sehrajeme naši vlastní hru na lovce a lovenýho, proletí mi hlavou z ničeho nic… Okamžitě se mi nahrne krev do rozkroku i do tváří, takže radši rychle dopiju a mávnu na číšníka, ať nám donese ještě jednu rundu, abych ty svý hříšný myšlenky zakryl.

„Myslíš, že Alex vůbec ví, co to znamená?“ zatváří se Ivan lehce pochybovačně.

„Zase ho tak nepodceňuj! A neboj, až se trochu víc poznáte, tak uvidíš, že on je fakt skvělej!“ široce se na něj zakřením. „No, ale to jsi mi odběhl od tématu, takže… chci slyšet nějaký pikošky ohledně toho, jací jsou v posteli plavčíci z Floridy!“

Alex

Na kuchynský stôl si položím zošit, učebnicu a pár čistých papierov. Keď už som Marianovi tvrdil, že sa budem učiť, tak to plánujem aj dodržať. Len sa mi šialene nechce, a tak si miesto Coly začnem na pitie robiť čaj. Pár minút si ho vyberám. Máme až tri druhy, tak je to naozaj náročný proces, ktorý vyžaduje čas. Potom poctivo čakám, kým sa zohreje voda. Nakoniec si zalejem citrónový. Pri kuchynskej linke postojím, až kým sa nevylúhuje. Zatiaľ si v hlave premietam stretnutie s Ivanom.

Mám z neho divný pocit.

Kurevsky divný pocit.

A fakt neviem prečo. Bol predsa milý. Viditeľne sa majú s Marianom radi. Poznajú sa roky. Tak čo ma škrie?

Možno ten spôsob, akým na mňa pozeral, keď sa Marian nedíval. Akoby ma hodnotil. Z jeho následného výrazu v tvári usudzujem, že som veľa bodov nezískal.

Vlastne ma to ani neprekvapuje, vždy ma všetci hodnotia ako toho problémového.

Sťažka si povzdychnem a posadím sa za stôl. Čaj položím vedľa čistého papiera a začnem si naň kresliť.

Spamätám sa, až keď ho celý počarbem. Konečne otvorím učebnicu, nazriem do nej a spomeniem si, že mi fakt treba na wcko.

Takže si odskočím.

Vrátim sa za stôl, zhlboka sa nadýchnem a začnem si čítať v učebnici. Každú vetu prepíšem na papier. Inak si to nezapamätám. Inak sa učiť neviem. Zvládnem tak polovicu stránky a zostane mi chladno.

Zájdem si do spálne pre mikinu. V skrini ich mám niekoľko. Vyberiem svoju obľúbenú. Je dosť spraná, z rukávov trčia nitky, ale ja ju mám fakt rád.

Oblečiem sa a zahľadím na tri police, v ktorých sú moje veci. Keď som sa sem prisťahoval, tak mi stačilo miesto v jednej a polovica zásuvky v komode. Lenže to som sem pôvodne prišiel iba s cestovnou taškou. Na leto som viac vecí nepotreboval, ale ako sa začalo ochladzovať, musel som si zájsť domov pre ďalšie oblečenie. Našťastie som sa nemusel báť, že sa stretnem s Andrejom. Ten šiel na liečenie. Myslím, že tak na tretie alebo štvrté v jeho živote.

Dohodnúť sa s mamou nebol zas taký problém. V podstate sa tešila, že prídem. Dokonca mi navrhla, aby som sa vrátil natrvalo. Veď, keď už mám tú brigádu…, môžem jej prispievať na nájom… a na nejaké dlhy, čo Andrej vyrobil. A napadlo jej niečo ešte lepšie. Môžem sa vysrať na školu a zamestnať sa na plný úväzok. Peniaze by sa zišli.

Ten nápad sa mi páčil. Domov som sa však vracať nechcel. Peniaze, čo mi zostali z leta z brigády, som jej ale dal. Inak to nešlo. Fakt ich potrebovala. Potom som sa vrátil k Marianovi. Tak nejak som mu zabudol povedať, že už ma nemusí mať na krku a mal by som kde bývať… Navrhol som mu len to, že sa zamestnám na plný úväzok.

Nechcel o tom ani počuť.

Vrátim sa do kuchyne, sadnem si za stôl a miesto učenia si začnem zas čarbať na papier. Spamätám sa až po hodnej chvíli a pustím sa do prepisovania textu z učebnice. Niektoré vety dva aj trikrát, aby som si ich zapamätal.

A potom si zase čarbem.

A zas niečo prepisujem.

Dopijem čaj a spravím si ďalší.

Čarbem.

Prepisujem.

Vo vchodových dverách zašramotia kľúče, dvere sa otvoria a ozve sa veselý smiech. Ak by Marian prišiel domov sám, tak sa postavím a hodím sa mu okolo krku. Len tak. Aby vedel, že mi chýbal.

On však sám neprišiel, preto zostanem sedieť a tvárim sa, že sa ešte učím. Za chvíľku sa Marian objaví v kuchyni.

„Ahoj,“ pozdraví, skloní sa ku mne a pobozká ma. Len jemne, nežne, rýchlo. Ako vždy v poslednej dobe na privítanie. Takmer hneď sa odtiahne a ja si všimnem vo dverách Ivana s podivne zamrznutým úsmevom na tvári.

„Tak co, povedlo se ti něco dostat do hlavy?“ spýta sa Marian a prejde k chladničke. Ivan sa zatiaľ dotrepe priamo k stolu, pri ktorom sedím, a drzo sa začne prehrabovať v papieroch, ktoré tam mám pohádzané.

„Jestli nechodí na nějakou uměleckou školu, tak asi spíš nic, co?“ odpovie za mňa.

„Haha,“ zasmejem sa neúprimne. Nie že by som nevedel, že nepatrím k najmúdrejším. Len mi trochu vadí, že ma tak hneď v prvý deň zhodnotí Marianov dobrý kamarát.

Pozbieram si všetky papiere a postavím sa.

Marian sa otočí od chladničky. V ruke má Colu.

„Zítra to určitě zvládneš,“ povzbudí ma.

Usmejem sa.

„Jasně že jo, co by ne?“ natiahne sa Ivan pre plechovku. Viditeľne nepochopil, že tá Cola je pre mňa.

Marian sa na sekundu zarazí. Určite si všimol, že viac nemáme, a túto jednu som si šetril. Kývnem, aby ju dal Ivanovi. Nebudem predsa obmedzovať návštevu.

Ivan si otvorí Colu, schuti sa napije a zvalí sa na stoličku, na ktorej som predtým sedel ja. Na stoličku, kde vždy sedím ja.

„Tak co s načatým večerem?“ podvihne obočie.

Je takmer desať večer.

„Ja to vidím na sprchu a posteľ,“ zívnem si. Viem, že by sa Marian rád pridal, ale Ivan po ňom hodí šteňací pohľad, a tak do sprchy aj do postele zapadnem sám.

Marian si ku mne ľahne až niekedy okolo polnoci.

„Promiň, že jsem tě vzbudil,“ šepne mi do ucha.

„To nič,“ zavrním a pritúlim sa k jeho teplému telu. Vonia sprchovým gélom, má ešte trochu vlhké vlasy, ale aj tak príjemne hreje. „Len ty sa poriadne nevyspíš,“ poukážem na to, že za päť hodín vstáva.

„Pro jednou to přežiju,“ pobozká ma do vlasov a potom už netuším o svete.

Ráno ma zobudí zvuk budíku. Marian už v posteli nie je. Na mobile posuniem čas vstávania o desať minút. A potom ešte raz o desať. O siedmej už nemám na žiadne posúvanie priestor, a tak vyletím z postele, za pár minút zvládnem kúpeľňu, za ďalších pár sa oblečiem a bez problémov stihnem autobus. Teda, ak sa bez problémov hovorí dobehnutiu niekam sekundu predtým, ako sa zatvoria dvere.

V škole to dosť utečie. Dokonca aj to skúšanie dopadne nad očakávania. Tri mínus. Proste perfektné.

Po škole skočím do najbližšieho obchodu pri bytovke, aby som navaril, kým príde Marian domov.

O tretej aj s dvomi nákupnými taškami vojdem do bytu. Ivan nakukne do predsiene.

„Ahoj,“ pozdravím a vyzujem sa.

Pozrie na tašky a začne sa smiať. Nie je mi jasné na čom, až kým neprehovorí:

„To jsi koupil, nebo šlohnul?“

„Čože?“ spýtam sa zarazene. Na sekundu ma napadne, že som zle počul.

„Niiic, sorry, ale tomu se prostě nedalo odolat poté, co mi Marian včera povyprávěl o vašem seznámení, no… Říkal jsem i jemu, že je to fakt zajímavá storka!“

Nepríjemne mi zovrie žalúdok. Pravdepodobne sa mi ten pocit odzrkadlí aj v tvári, ale Ivan to už našťastie nevidí. Hneď ako na mňa tú bombu hodil, zmizol v kuchyni.

Akoby sa nič nestalo.

Akoby mi práve nepovedal, že mu Marian vykecal tajomstvo nášho zoznámenia.

Aby som bol fér, tak mne nevadí, že mu to Marian povedal. Vlastne mi to príde logické. Je to jeho kamarát. Len už by som nečakal, že mi to ten kamarát takto šplechne do ksichtu.

Zhlboka sa nadýchnem a pomaly vydýchnem. Možno to tak nakoniec nemyslel. Obe tašky s nákupom vezmem do kuchyne a postupne všetky potraviny vyložím tam, kam patria. Ivan mi zatiaľ nevenuje pozornosť. Sedí na gauči a hrá sa na mobile.

To mu vydrží dosť dlho, a tak prehodíme len niekoľko viet. Väčšinou organizačných ohľadne večere. Našťastie nemá žiadne špeciálne požiadavky, a tak sa pustím do prípravy zapekaných cestovín so smotanovou omáčkou a syrom, ako som mal pôvodne v pláne.

Chvíľkami pri varení premýšľam, že by som skúsil našu konverzáciu trochu rozšíriť, ale nejak ma vôbec nenapadajú správne témy. Vlastne ma nenapadajú ani správne slová. Ani len jedno jediné. A tak to vzdám. S Ivanom prežijeme spoločný čas prevažne v tichosti.

Marian príde domov, keď krájam zeleninu, aby sme mali k jedlu nejakú zdravú prílohu. Ivan ho ide privítať do predsiene. Ich prvé slová nepočujem, ale zato veľmi dobre počujem Ivanovu následnú otázku:

„Neskočíme se zase někam najíst?“

Marian sekundu mlčí a potom sa spýta:

„A nevaří náhodou Alex? Něco voní až sem…“

„No vaří, ale je to bez masa,“ zašomre Ivan.

Zamračím sa. Jasne som mu povedal, čo idem variť. Ani len slovkom nezmienil, že chce mäso. Pritom som kúpil aj kuracie prsia. Mohol som dať zapiecť tie.

Pípne rúra, vytiahnem misu s cestovinami.

„Ahoj, Lexi,“ vojde Marian do kuchyne a vtisne mi rýchlu pusu.

„Ahoj,“ usmejem sa. Tvárim sa, že som nepočul, o čom sa bavili v predsieni. „Prišiel si presne na večeru.“

„Cítím – a vidím,“ nazrie do misy. „A už se mi sbíhají sliny! Jenom Ivan je dost masožrout, no, tak jenom ať příště…“

Nedopovie. Vidím na ňom, ako sa mu nechce mať akékoľvek požiadavky, keď vie, že som navaril a dal som si záležať. Na druhej strane chce vyhovieť aj kamarátovi a ten na neho zahral dokonalé divadielko.

Zahryznem si do jazyka a prikývnem.

„Jasné, to som nevedel.“

To, že mi to Ivan nepovedal, si nechám pre seba.

Všetci traja si sadneme za stôl. Ja s Marianom sa normálne najeme a Ivan sa v cestovinách pohrabe, ako keby mu vôbec nechutili. Vo mne zatiaľ rastie divné napätie. Našťastie nemusím veľmi hovoriť. Ivan si dokonale v rozhovore vystačí s Marianom. Mňa vlastne úplne ignoruje.

Prestane až v momente, ako sa Marian postaví a vyzrie z okna. Hneď to aj vysvetlí:

„Jen se dívám, jestli se někde neuvolnilo místo… Zaparkoval jsem dost na hulváta, haha, tak se bojím, aby mi auto do rána neodtáhli.“

Ivan sa uškrnie.

„No tak to by ti snad tadyhle Alex zařídil, ne? Co jsem pochopil, tak s policajtama je jedna ruka, určitě už tam má nějaký známý…“ Marian zarazene podvihne obočie a Ivan hneď dodá: „Ježiš, kámo, co se tváříš? Joke, ne? Tys za poslední rok úplně přišel o smysl pro humor!“

Vo mne zatiaľ napätie stúpne na neúnosnú hranicu. Počkám, kým na mňa Ivan pozrie, a ukážem mu fakera.

„Naser si, ty debil,“ vyprsknem.

„Lexi…?“ zamrká Marian prekvapene. „Klídek, bylo to jenom…“

Čo to podľa Mariana bolo, sa už nedozviem. Ivan totiž zdvihne ruky do obranného gesta.

„Fakt sorry, no mně to teda vtipný přijde, ale nedošlo mi, že ty asi…“

Odsuniem stoličku a postavím sa. Nemám náladu počúvať jeho neúprimné ospravedlnenie.

Ten chlap ma nemá rád. Od prvej chvíle. Už to viem určite. Netuším síce prečo, ale debila zo mňa robiť nebude.

„Idem sa prejsť, nech chvíľu nevidím ten tvoj tupý ksicht,“ poviem a odídem z miestnosti. Za okamih aj z bytu.

Marian

Ivan se na mě zadívá a nejde si nevšimnout, že už mu zase smíchy cukají koutky.

„Tupý ksicht?“ zopakuje rozveseleně. „No dovol?!“ zavolá vzápětí směrem do předsíně, ale v tu samou chvíli se ozve bouchnutí dveří. „Tupý ksicht, pf! To mi bude muset panáček vysvětlit!“ baví se, jako kdyby se nechumelilo.

Chvilku mám chuť za Lexem vyběhnout, čapnout ho za loket a přivíst ho zpátky, ale pak si vybavím, co přesně řekl – že se jde projít – a rozhodnu se nechat ho, ať si venku provětrá hlavu, když to potřebuje. Promluvíme si potom.

Prozatím se otočím na Ivana:

„Kruci, nemůžeš ty svý vtípky trochu krotit? Alex na tenhle tvůj smysl pro humor není zvyklej! Nezná tě, neví, že si jenom děláš srandu…“

„Jak, neví?“ rozhodí Ivan rukama. „To je snad jasný každýmu, ne?“

„Jak vidíš, tak není!“ začnu sklízet nádobí ze stolu. „Hele, on možná působí na první dojem jako spratek, ale je to jenom jeho obrannej mechanismus, on je ve skutečnosti dost citlivej…“

„No dobře, dobře,“ sepne Ivan ruce a šaškovsky se mi začne klanět, „tak já teda slibuju, že si před ním budu dávat pozor na pusu, stačí? Hlavně už nebruč!“

„Nebručím,“ zamrmlám nepřesvědčivě.

„Bručíš,“ nedá se Ivan. „A tak mi teda poraď, jak ho mám příště zatáhnout do hovoru? Celou večeři byl zticha, připadal jsem si dost jako nezvaná návštěva, no…“

„Možná by bohatě stačilo, kdyby ses tak nerejpal v něčem, co ti hostitel uvaří, ty návštěvo,“ vytknu mu, zatímco jeho porci těstovin seškrabuju vidličkou do koše.

„No dobře, dobře,“ začne Ivan znovu s tím hraným ukláněním, „slibuju, že budu jeho jídlo už jenom chválit! Tak, a co kdybysme teď přece jenom někam zašli? Aspoň na nějakou rychlovku, na hambáč třeba… Co? Nebo mám jít sám? Klidně mě jenom nasměruj, ať tu nemusím nic zdlouhavě hledat…“

„Ale ne,“ povzdychnu si, „zajdu s tebou. Lex se stejně vrátí bůhvíkdy, tak co bych tu dělal…“

Díky Ivanově typický výřečnosti a smyslu pro humor, na kterej já jsem zvyklej, a tudíž na mě funguje, se dokážu na tý „rychlovečeři číslo dva“ docela uvolnit a pobavit se, ale když se vracíme domů, zvednu oči a všimnu si, že se u nás v bytě svítí, zase se ve mně něco sevře. S jakou náladou se Lex asi tak vrátil? Pomohla mu ta procházka? A bude už zase v tý svý typický příjemně přidrzlý náladě? Nebo ne? U něho těžko něco dopředu odhadovat…

„Mladej trucuje v ložnici?“ okomentuje v předsíni Ivan skutečnost, že Lex má na věšáku bundu a vedle skříňky pohozený boty, ale jinak je v celým bytě tma.

„Ivane, neslíbils mi náhodou, že si budeš dávat pozor na pusu?“

„A co jsem zase řekl?“ nechápavě na mě pozdvihne obočí. „Vždyť teď mě neslyší, ne? A navíc jsem se mu chtěl omluvit. Tak zjišťuju, kde je…“

„Ty se mu snad radši ani neomlouvej, kdo ví, jak by to dopadlo,“ zavrtím na něj hlavou a malinko mi cuknou koutky, když si představím, že by pokus o Ivanovu omluvu mohl skončit dalším fiaskem. „Já mu to nějak vysvětlím.“

„No dobře, tak teda… zaberu si koupelnu? Nebo chceš jít první? Budete si to vysvětlovat nějak po vašem?“ zamrká na mě.

„Prosím tě, zalez – a sklapni už!“ popadnu ho za ramena a do tý koupelny ho rovnou strčím. „Nebo tě vlastnoručně utopím!“

Ivan mi ještě vysmátě odhihňá nějakou odpověď, ale už ho moc nevnímám. Moje myšlenky už jsou v ložnici. U Lexe. A u toho vysvětlování po našem.

Když nakouknu do ložnice, Lex polehává na posteli a něco si čte na mobilu.

„Ještě nespíš?“ usměju se na něj.

„Ako vidíš…,“ zvedne ke mně na sekundu oči, ale zase mi hned pozornost věnovat přestane. Ještě mi stihne prolítnout hlavou, že to mu to provětrání hlavy asi moc nepomohlo, ale to už mi Lex sám ozřejmí, proč je pořád bez nálady. „Aký bol burger? Určite lepší než obyčajné cestoviny,“ prohodí totiž zdánlivě bez zájmu. Aha, tak on nás asi zahlídl vcházet do BurgerBeeru…

„To by ses musel zeptat Ivana, já si dal jenom to pivo, víš?“ přisednu si k němu na postel.

„Tak toho sa určite na nič pýtať nebudem,“ odfrkne Lex, odhodí mobil na noční stolek a začne si zalízat pod peřinu.

„Lexi, no tak, nebuď na něj tak navrčenej, on to tak…“

„Nemyslel?“ skočí mi Lex do řeči, zatímco se zprudka posadí. „Ak mi chceš povedať, že to tak nemyslel, tak ja ti na to poviem toto!“ Přičemž mě dlouho nenechá na pochybách, co myslí tím toto: prostě mě pošle do prdele vztyčeným prostředníčkem.

No neříkal jsem to? Umí ve mně moje nálady přepínat lusknutím prstu… nebo taky jedním jediným gestem.

Chytnu ho za zápěstí a ne zrovna jemně mu ho stisknu.

„To myslíš vážně?“ zeptám se a dám si záležet, aby můj tón zněl dostatečně výhružně.

„Au, pusť ma!“ zkusí se mi vyškubnout, ale docílí akorát toho, že ho sevřu ještě o trochu bolestivějc. A rovnou se natáhnu i po jeho druhý ruce, aby mě od sebe nemohl odstrčit.

„Alexeji.“ Schválně ho oslovím celým jménem, pro případ, že by mu nedošlo, že tohle už není součást běžnýho rozhovoru, ale… inu, náš způsob, jak řešit některý věci. „Vážně jsi mě právě poslal do hajzlu?“

Alex vydechne a vzrušeně se mu zableskne v očích, takže poznám, že jsme se právě naladili na stejnou vlnu.

„No hej!“ vyjekne ovšem stejně nasraným tónem, jako kdyby se vůbec nic nezměnilo. „A keď ma pustíš,“ zavzpouzí se v dalším marným pokusu se mi vytrhnout, „tak ti to ukážem znovu!“

„No,“ usměju se na něj jako kobra na králíčka, „myslím, ty jeden přidrzlej nevychovanej fracku, že teď spíš já ukážu něco tobě…“

Alex

Po Marianových slovách mi ako na povel cukne v rozkroku. Znova. Krv mi totiž už pár sekúnd prúdi len tým jedným smerom.

Je mi úplne jasné, že naša hádka práve skončila, ale aj tak si neodpustím ďalšiu provokáciu. Ešte raz sa mu skúsim vytrhnúť, no neúspešne. Zápästia mi drží fakt pevne, a tak na neho aspoň vyplazím jazyk.

Marian podvihne obočie a potom ma sprudka povalí na posteľ. Zaľahne ma celým svojim perfektným telom, ruky mi prišpendlí nad hlavou.

„Seš neskutečnej spratek,“ povie.

„Naser si,“ odvrknem bez zaváhania, i keď to tak absolútne nemyslím.

Mariana moje slová vôbec nenahnevajú. Naopak. Usmeje sa, akoby som mu práve splnil sen.

Drsne spojí naše pery a jazykom mi vkĺzne do úst. Kolenom sa zatiaľ vtlačí medzi moje nohy a nie práve jemne mi ním pomasíruje výbavičku. Prestane až v momente, ako mu nadržane zakňučím do úst. Vtedy sa odo mňa odtiahne, dokonca mi aj pustí ruky a zahľadí sa mi očí.

„Alexi, poslední šance mě poprosit, abych byl jemnější.“

Zhryziem si peru. Vždy pri tom geste pôsobím docela nevinne a veľmi dobre o tom viem. Na Mariana to okamžite zaúčinkuje. Zbadám to v jeho pohľade. Akoby znežnel.

„Takže po dobrým?“ spýta sa a ja viem, že stačí, aby som prikývol a nečaká ma drsná šukačka, ale niečo, čo by som pokojne nazval milovaním. Už sme párkrát taký sex mali. Vôbec netuším, ako sa nám to stalo, ale jednu vec viem určite. Bolo to fakt pekné.

Lenže dnes mi na to nepríde správna chvíľa.

Uškrniem sa.

Marian zbystrí.

Využijem, že mi nedrží ruky, a ukážem mu fakera.

Nakloní sa k môjmu prostredníku a vsaje ho do úst. Pôsobí pri tom tak zmyselne, že sa mi na okamih zastaví srdce.

Možno, keby som poprosil, tak by mi vyfajčil…

Ale na to je už neskoro.

Prepustí môj prst zo zovretia svojich pier a usmeje sa.

„Pěkně sis to posral,“ vtisne mi letmý bozk a hneď nato sa so mnou prestane hrať. Sprudka ma pretočí na brucho. Sadne si obkročmo cez moje boky, čím mi úplne znemožní pohyb, a natiahne sa k nočnému stolíku. Zo zásuvky vytiahne putá a donúti ma, aby som natiahol ruky. Moje zápästia skončia pripútané o mrežu čela postele.

Kov je studený, jeho ruky horúce.

„Už mi neutečeš,“ povie a váha jeho tela zmizne. Natočím hlavu, aby som videl, čo ide robiť.

Marian zo zásuvky vytiahne lano a aj s ním si sadne k mojim nohám. O kus mi vysúka pyžamové nohavice a nahé členky zviaže pevne k sebe. Dá si záležať, aby som to poriadne cítil.

„A teď už vůbec ne,“ dodá. V hlase má náznak pobavenia a zároveň vzrušenia.

„Ja som sa nikam nechystal,“ prehodím, akoby o nič nešlo, ale vo vnútri sa mierne chvejem. Nie je to strach. Takú emóciu pri ňom dávno nepoznám. Je to očakávanie. Viem, že zažijem niečo vzrušujúce.

Marian sa znova postaví a prejde k stoličke, cez ktorú má prehodené rifle. Z ich pútok vytiahne opasok a zloží ho na dve časti.

Nasucho prehltnem.

Jedným krokom je naspäť u mňa. Rozmáchne sa a ja v rovnakom momente privriem viečka. Opasok dopadne na môj zadok s prekvapivou silou.

„Au,“ vypísknem.

„Myslím, žes chtěl říct jedna,“ poučí ma Marian a zas ma udrie. Spraví to rovnako intenzívne ako predtým, a tak musím prehltnúť zakňučanie.

„Dva,“ vypadne zo mňa, keď to trochu rozdýcham.

„Alexi, Alexi,“ povzdychne si Marian. „Začíná se jedničkou. Takže znovu od začátku. A mimochodem, dostaneš jich deset.“

Stisnem k sebe pery, aby som sa pripravil na ďalší úder. Dlho nečakám. Marian si dá znova záležať, aby som ho poriadne cítil.

„Jedna,“ zažmurkám slzy. Zároveň sa trochu pomrvím. Môj vták má k bolesti svoj vlastný vzťah, a tak sa mi už na ňom neleží práve príjemne. Ten zradca je už plne pri chuti.

Marian to pozná. Vždy na mne to vzrušenie pozná. Uchechtne sa a zas nechá opasok dopadnúť na môj zadok.

„Dva.“

A znova.

„Tri.“

A znova.

„Štyri.“

A znova.

„Päť,“ už len zašepkám pomedzi vzlyky.

Marian sa ku mne skloní a pohladí ma po tvári, akoby mi z nej zotieral slzy. Otvorím oči a pozriem do tých jeho. Podvihne obočie a ja viem, čo tá nemá otázka znamená.

Mám přestat?

Pokrútim hlavou. Nechcem, aby prestal. I keď to šialene bolí, ešte šialenejšie ma to vzrušuje.

„Stopku znáš,“ povie a dotkne sa gumy mojich pyžamových nohavíc. Pochopím, čo chce robiť, a trochu sa nadvihnem. Nohavice mi stiahne na stehná a hneď nato mi oboma dlaňami premasíruje holý zadok.

Zavzdychám tak nahlas, že sa na sekundu za seba zahanbím. Predsa-len v byte nie sme sami.

„Už tu máš nádherný stopy,“ povie Marian. Znie trochu zasnene. „Tak jich ještě pár přidáme…“

Stiahne ruky z môjho tela a za okamih mi na zadok dopadne jeho opasok.

Cuknem sebou, ale aj tak poviem „šesť“ prekvapivo pevným hlasom. Tá krátka pauza mi dala dostatok času, aby som sa trochu spamätal. Marian si to všimne tiež, a tak mi ďalšie tri rany vysádza v rýchlom slede. Takmer nestihnem správne počítať.

„Sedem.“

„Osem.“

„Deväť,“ už zasyčím. Kurevsky to bolí a zároveň mi z vtáka tečie tak, že sa bojím, aby podo mnou neostala mláčka.

Pred ďalším úderom zatnem zuby. Čakám naň relatívne dlho, aspoň mne tých pár sekúnd pripadá ako večnosť, ale keď konečne príde, tak sa neovládnem a „desať“ vykríknem.

Marian odhodí opasok na zem a skloní sa ku mne.

„Pššt, nemusí všichni v okruhu padesáti metrů vědět, jak moc jsi dneska zlobil,“ šepne mi do ucha a potom ho oblizne.

Zavrním blahom, ale aj tak si neodpustím poznámku:

„Ja nikdy nezlobím.“

„Jedenáct z deseti expertů na výchovu slovenský zpovykaný mládeže by s tebou nesouhlasilo,“ uchechtne sa Marian a otvorí zásuvku na nočnom stolíku. Vytiahne z nej lubrikant. Kondómy tam nechá spať. Už ich nepoužívame.

Potom si všimne, že sa na neho pozerám, a rozhodne sa môj výhľad ešte vylepšiť. Lubrikant položí na posteľ a siahne na gombík na svojich nohaviciach. Nedopraje mi pomalý striptíz. Za pár sekúnd si nohavice stiahne spolu s boxerkami a odhalí mi, ako sa naša predohra páčila jemu.

Veľmi.

Vták mu stojí teda ukážkovo.

Obliznem si pery. Spravím to úplne podvedome. Marian po mojom geste nahlas vydýchne, vystúpi z nohavíc, tričko si nechá a sadne si obkročmo cez moje stehná. Váha jeho tela na tom mojom mi vyšle do rozkroku ďalšiu vlnu vzrušenia. Pomrvím sa. Penis sa mi pri tom pohybe otrie o povlečenie, a tak vzrušením zatnem nechty do matraca.

Marian si ma jednou rukou pridrží a druhou otvorí lubrikant. Počujem ten zvuk a za chvíľu mi dávka chladivej tekutiny dopadne medzi polky. Končekmi prstov obkrúži vstup do môjho tela a za okamih pritlačí. Zvyčajne sa do mňa snaží dostať naraz len jeden prst. Tentokrát cítim, že to skúša dvomi. Zhlboka sa nadýchnem a pomaly vydýchnem, aby som sa čo najviac uvoľnil. Ten tlak je tak intenzívny, že mi z neho okamžite naskáču zimomriavky.

V momente, ako do mňa jeho prsty vkĺznu, trochu vyheknem. A ešte raz, keď Marian začne pridávať tretí prst.

Chvíľu trvá, kým sa mu to podarí. Ja sa zatiaľ sústredím len na dýchanie a pocity v mojom vnútri, ktoré ma nútia dookola si zhrýzať peru.

Pohnem panvou. Marian ma voľnou rukou zatlačí nazad na matrac, vytiahne zo mňa prsty a zas ich do mňa vsunie. Po tvári mi stečie kvapka potu a hneď ju nasledujú ďalšie jej kamarátky, keď Marian ten pohyb zopakuje v rýchlejšom tempe. Za okamih ma doslova šuká svojimi prstami.

Prestane, až keď sa začnem na jeho prsty sám nabodávať, ako túžim po uvoľnení.

Prsty zo mňa vytiahne a nahradí ich niečím väčším. A oveľa lákavejším. Žaluď do mňa zasunie na jeden krátky, rýchly príraz.

Zakňučím. Čiastočne preto, že to zabolelo, ale hlavne preto, že chcem viac.

Chcem všetko.

A to všetko dostanem na ďalší príraz. Trochu si ho odkričím.

Marian ma zaľahne, jednu ruku si zaprie vedľa mojej hlavy a druhou mi prikryje ústa.

„Musíš se víc ovládat,“ šepne. Hlas sa mu chveje vzrušením.

Počká, kým prikývnem, a pomaly sa zo mňa vysunie.

A zas do mňa na jeden prudký príraz vnikne. Môj vták sa pri tom pohybe obtrie o matrac. Takmer sa z toho pocitu spravím. Zvuk, ktorý sa mi vyderie z pier, utlmí Marian svojou dlaňou. Našťastie. Inak by nás nepočul len Ivan, ale aj všetci susedia.

Pri ďalšom príraze sa to celé zopakuje.

A pri tom, ktorý ho nasleduje, jednoducho explodujem. Vystriekam sa na plachtu pod sebou bez toho, aby sa Marian čo i len dotkol môjho vtáka.

Tak toto sa mi ešte nestalo.

Mariana to viditeľne prekvapí tiež. Dokonca tak veľmi, že na okamih úplne zamrzne.

Po orgazme úplne ochabnem. Marian ma prikryje svojim telom a úplne lenivo sa vo mne pohne. Akoby sa bál, že ma čokoľvek prudké rozbije.

Zavrním. Cítim niečo úplne neidentifikovateľné. Teplo, nehu, pocit neuveriteľného šťastia. A ten pocit sa ešte znásobí, keď sa Marianovi ani nie po minúte opatrných pohybov zrýchli dych a s rozkošným zavrčaním sa spraví.

Priamo do mňa.