Všechno zlý je k něčemu dobrý (3/3)

Marian

Cestou z fitka se stavím ve svým oblíbeným asijským bistru a nechám si s sebou zabalit hned několik už na kousky nakrájených rolek sushi. Myslím, že tím bych mohl uspokojit jak Ivanův mlsnej jazýček, tak i ten Lexův – ten totiž nemá rád syrový ryby, takže speciálně pro něj jsem vybral vegetariánskou variantu… Já si dám od každýho něco, mně chutná sushi na všechny způsoby.

„Čus!“ pozdravím Ivana sedícího na gauči a sledujícího Netflix. „Nesu večeři, Lex je v ložnici?“

„Pokud nevylezl oknem, tak jo,“ odsekne Ivan zdánlivě bez zájmu.

Ve vzduchu zavětřím průser. Další.

„Neříkej mi, že jste se zase porafali!“

„Já jsem se s nikým neporafal! Jenom jsme si povídali, potom se zavřel vedle a od tý doby o něm nevím. No a co ty, jak bylo ve fitku?“ usměje se na mě, v očích zájem.

„Měl jsi jít se mnou, jak jsem tě lanařil – a viděl bys sám!“ odbydu ho vesele, protože po tom jeho ujištění, že se s Lexem nepohádali, se mi dost uleví. „Bože, máš procestovanou půlku světa, ale v životě jsi nebyl v gymu!“

„Nebyl, no,“ trhne ramenama. „Hele můžu já za to, že v letadlech doteď žádný posilky nezavedli? Vždyť jak by se to cestujícím šiklo, když jsme tam na několik hodin zavření jak sardinky a můžeme si vybrat akorát mezi tím, jestli sedíme – nebo stojíme!“

„No vidíš, ty fakt nejsi marnej!“ poplácám ho bodře po zádech. „Další podnikatelskej plán! To už je za ten týden, co tu seš, minimálně třetí, kterej od tebe slyším! Každopádně až jednou s Lexem poletíme někam za exotikou a místo kuchyňky bude v letadle fitness koutek, tak si na tebe oba vzpomeneme – akorát že já nadšeně, kdežto on spíš nakvašeně, haha… Ivane, naservíruješ to zatím?“ pokynu rukou k těm několika papírovým taškám vyskládaným na kuchyňský lince. „Zajdu pro Lexe – a dáme se do toho, mám už dost hlad.“

„Jasně, ale teda pohněte si, protože sushi fakt můžu, tak aby vám něco zbylo!“ zaksichtí se na mě ještě, než za mnou zapadnou dveře ložnice.

„Ah…hoj, už si doma?“ loupne po mně Lex pohledem, ale hned zase sklopí oči k učebnicím, co je má rozložený kolem sebe na posteli.

„Učíš se?“ odpovím mu podobně řečnickou otázkou. „Něco zítra píšete…?“ zavyzvídám.

„Nie… alebo teda… asi nie… snáď,“ zadrmolí Lex.

„No tak to doufám, že takhle neurčitě nebudeš odpovídat i do toho testu,“ dobírám si ho dobrosrdečně. „A co takhle dát si menší pauzu? Donesl jsem nám sushi.“

„Ja, no, prepáč… nie som hladný… už som si niečo vzal.“

„Achjo,“ povzdychnu si a nakloním se, abych ho mohl líbnout na tvář. „Já to tušil, že vám mám dát vědět, že hodlám něco k večeři přinýst… Nedivím se, že se ti na mě nechtělo čekat, už je dost pozdě. A tak nechceš aspoň pár kousků jen tak na chuť?“ lanařím ho.

„Možno trochu neskôr…,“ pokrčí Lex rameny.

„Dobře,“ usměju se na něj. „Tak já jdu dohlídnout na Ivana, ať ti něco nechá.“

Na to už Alex nic nedodá, tak zase z ložnice potichu vysmahnu. Ostatně nebudu kecat – jsem rád, že se tomu učení teď tak věnuje! V jednu chvíli, když si vzal do hlavy, že i bez maturity se v pohodě uživí, jsem se trochu bál, že si to nenechá vymluvit…

„Tak nakonec nám stačí jenom dva talíře,“ oznámím Ivanovi, když se vrátím do kuchyně.

„Proč…?“ zvedne ke mně zvědavě oči.

„Učí se, a prý už jedl,“ ozřejmím. „Každopádně neraduj se, to neznamená, že zbyde víc pro nás!“ brzdím ho, jakmile si všimnu jeho poťouchlýho úsměvu. „Lex si to sní později.“

„No neboj,“ uchechtne se Ivan, zatímco jeden talíř schovává zpátky do skříňky, „tolik bych beztak nespořádal… Vzal jsi toho jak pro regiment, a ono sushi se nezdá, ale je dost hutný.“

„Jo, no, ty tvoje těstoviny se taky nezdály! Ale mně se o nich zdálo celou noc, když jsem se s podezřele bolavým žaludkem převaloval v posteli!“ připomenu mu.

„Mariane,“ protočí na mě oči, „nerad to říkám, ale ty už máš ten žaludek tak zkaženej těma místníma blafama, že když si pak i jenom přičichneš k nějaký luxusní specialitce, tak už se ti ten chudák bouří! Myslím, že ještě než odjedu, tak bych se měl vaření párkrát chopit, ať trošku zmírním škody…“

„Prosím tě, ty škodo, když tě to tak baví, tak si otevři nějakou vlastní restauraci nebo tak něco, ale od mý plotny se už radši drž dál!“

V podobným duchu pak vtipkujeme po celou večeři a i hodnou chvíli po ní, zatímco dopíjíme další lahev bílýho, kterou k tomu Ivan rozdělal.

„No nic, zítra vstáváme brzo, protože Lex má školu už od šesti,“ zívnu, „takže já ti popřeju dobrou noc a zapadnu vedle.“

„Jasně… Mimochodem, když slyším o zapadnutí – nevšiml sis, že by se někde povalovala stoeurovka? Zjevně mi taky někam zapadla!“ podrbe se Ivan ve vlasech.

„Jako tady? V bytě?“ přeptám se. „No tak to tu zítra pořádně prohledej, někde být musí. Pokud ti teda nevypadla z kapsy venku, třeba jak jsi nám šel včera ráno pro koláče…“

„Všude, kde to jde, platím kartou, proto mám o hotovosti dost přehled, víš… A musela se mi ztratit někde tady. Ale tak okej, ještě se tu porozhlídnu. Tak dobrou!“

„Čus,“ rozloučím se s ním, do ložnice to teda vezmu ještě přes koupelnu… A pak už se konečně zavrtám pod peřinu, zatímco pozoruju Lexe, jak si všechny ty učebnice a rozložený papíry balí do batohu.

„Stihl jsi to? Jako klidně se ještě uč, jestli potřebuješ, mně to nevadí,“ natáhnu ruku a prstem mu zlehka přejedu po páteři.

„V pohode, zajtra je tiež deň. Ivan… je v kúpeľni?“ zeptá se někam do prostoru, zatímco pořád hraboší v batohu.

„Ne, podle mě ještě spát nejde, říkal, že snad musí ještě chvilku pracovat nebo co… Jo a poslyš, taky prý postrádá stovku, tak jestli třeba ne—“

„Marian, toto nie je fér!“ skočí mi do toho Lex – a hlas se mu na konci zlomí do vzlyknutí.

Úplně mě to vykolejí.

„Co…? Co není fér?“ nechápu.

„On… ti niečo nakecal… a ty… mu veríš… a ja ti nemám ako dokázať, že to nie je… pravda,“ škytá potichoučku.

Vyhrabu se zpod peřiny, kleknu si těsně za něj a pohladím ho po jeho chvějících se ramenech.

„Lexi, ty brečíš…?“ zapátrám zmateně. „Co je? Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli jsi…“ A v tu chvíli mi to konečně celý docvakne. „Ježíši,“ hlesnu, „ty si myslíš, že tě obviňuju, že jsi mu ty peníze vzal? Otoč se ke mně, no tak…“

Lex se teda chvilku mým pokusům otočit ho ke mně čelem brání, ale když konečně povolí, rovnou si ho přitáhnu do náruče.

„Co blázníš?“ hladím ho konejšivě po zádech. „Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli jsi někdy někde nezahlídl, jak mu ta stovka vypadla, a protože vím, že ho moc nemusíš, tak mě napadlo, že sis to třeba nechal pro sebe a chceš ho nechat, ať se v tom trochu vymáchá… To je celý… Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bys mu ty peníze vzal!“

„Nie…?“ protáhne Lex tak překvapeně, až se mi z toho sevře hrdlo.

„Jasně že ne!“ ujistím ho, i když mám trochu dojem, že ty slova jsou v tuhle chvíli… strašně málo.

„Ani keď si Ivan myslí, že som tie peniaze vzal?“

„Ale on si to taky nemyslí,“ uklidňuju ho, „jenom se mě zeptal, jestli jsem tu jeho stovku někde nenašel, že mu asi někde zapadla…“

„Marian,“ odtáhne se ode mě Lex a svýma uslzenýma očima se zahledí do těch mých, „on mi to ale povedal… že som mu tie peniaze vzal… Vraj ja alebo ty… ale vzhľadom k mojej minulosti je jasné, kto to bol.“

„Cože??!“ mám pocit nedoslýchavosti. „To přece… tohle by Ivan přece…“

„Chápem,“ Lexovi poklesnou ramena a zkusí se z mýho náručí vymanit, „bolo mi jasné, že mi nebudeš veriť. Mal som radšej mlčať.“

„Počkej,“ obejmu ho o trochu pevnějc, „neříkám přece, že ti nevěřím. Jenom… mi dej chvilku, potřebuju to nějak zpracovat…“ No, jestliže jsem si prve v kuchyni schválně trochu zapřeháněl, když jsem Ivanovi říkal, že jsem po jeho sépiovým kulinářským výtvoru měl těžkej žaludek, tak teď je mi na zvracení doopravdy! A ne, nemůže za to sushi!!! „No, a… myslíš, že… já nevím, nemohl být třeba prostě jenom rozhozenej tím, že ty peníze nemůže nikde najít? Třeba to jenom tak blbě vyznělo, však víš, že je kolikrát jako slon v porcelánu…,“ zkouším se jako pověstnej tonoucí chytat stébla.

Lex si povzdychne.

„Marian, on… Toto nebolo prvýkrát. Už predtým, keď som prišiel z nákupu, tak sa ma spýtal, či som tie veci aj zaplatil…, dobre…, to mu možno prišlo vtipné…, beriem… Ale dnes… dnes to nebol vtip. Naozaj ma z tej krádeže obvinil. Vraj si zaslúžiš niekoho lepšieho, niekoho, na koho sa budeš môcť spoľahnúť…, pretože mne už nikdy nebudeš môcť veriť…“

Ty slova na mě působí, jako kdybych dostával do břicha další a další herdy.

„Co…? Co si to dovoluje?! Sakra, Lexi, a proč jsi mi to neřekl dřív, že má na tebe takový poznámky?“

„Ja, no… je to tvoj kamarát…“

„No a? Ty jsi zase můj přítel! No co je? Nekoukej na mě tak překvapeně!“ jsem v ráži, a tak mi chvilku trvá, než si uvědomím, s kým mluvím… a co jsem mu právě řekl… a proč na mě Lex hledí tak vyjukaně. „Lexi,“ hlas mi okamžitě zněžní a dlaně mu položím na rozpálený, uslzený tváře, zatímco bříškama prstů mu ty slzy začnu opatrně stírat, „já vím, že tobě ta představa, že spolu chodíme, není moc příjemná, ale… Jak jinak chceš definovat to, co mezi náma je? Já tě neberu jenom jako kámoše ani jako spolubydlícího. A když se řekne vztah, tak to nevnímám jako něco… něco náročnýho a děsivýho, ale jako bezpečnej přístav, kde jsme jeden pro druhýho… Víš? No ale abysme tu jeden pro druhýho mohli naplno být, tak je potřeba, abysme k sobě byli upřímní… Musíš mi říkat, když se ti něco děje. Já na to sám přijít neumím…“

A asi bych ještě chvíli řečnil, protože toho mám na srdci docela dost, za celou tu dobu, kdy jsem si to v sobě tutlal, protože jsem věděl, že to Lex nechce slyšet… No ale Lex se ke mně najednou skloní, umlčí mě dlouhým, vroucným polibkem… a vyšeptá ze sebe:

„Milujem ťa.“

Jestliže ještě před chvilkou jsem měl žaludek těžkej jako kámen, tak teď mě v něm naopak začnou šimrat křídla motýlů.

„Já tebe taky,“ pošeptám mu zpátky.

A ještě chvilku si tady tohle čerstvý vyznání stvrzujeme polibkama a objímáním, než se od Lexe nechtě odtáhnu a zpříma se mu zahledím do očí:

„Lexi, já… Dáš mi deset minut? Potřebuju si něco zařídit. Neměl bych klid, kdybych celou noc věděl, že ve vedlejším pokoji spí takovej… podrazák…“

Lex se ošije:

„To ho chceš vyhodiť takto na noc?“

Nevesele se uchechtnu:

„Neboj, on si poradí. Není sezóna, hotely budou volný. Nebo může odfičet rovnou na letiště a zmizet někam do tramtárie, mně už je to jedno…“

„Kvôli mne ho ale fakt vyhadzovať nemusíš,“ nadhodí Lex. No, teď ho měl Ivan slyšet! Lex se ho v podstatě ještě zastává! Po tom všem, co mu Ivan během poslední doby stihl vmíst do tváře…

„Musím. Kvůli tobě – i kvůli sobě,“ nehodlám uhnout ani o píď.

Lex mi ještě povzbudivě stiskne ruku a věnuje mi pusu na tvář, než se zvednu z postele a rázně odkráčím do obýváku.

„Copak?“ zvedne ke mně Ivan oči od modře světélkujícího displeje svýho noťasu. „Že by tě bolelo břicho i po sushi? Že by přece jenom nebyl problém v mým vaření?“

„Problém je v tobě,“ upřesním mu to, rozsvítím světlo – a založím si ruce na hrudníku. „Ivane, sbal se a vypadni. Hned.“

„Co…?“ zatápe Ivan, zaklapne noťas a nechápavě se na mě zahledí. „Co blbneš?“

„Já?!“ vyjevím se, ale rychle se v duchu opanuju a znovu chladně klidným hlasem pronesu: „Slyšels. Sbal si věci a běž odsud… kamkoliv. Už ze sebe blbce dělat nenechám. A z Lexe zloděje.“

„Jo ahá,“ ušklíbne se Ivan, „tak odtud vítr vane… Mladej si postěžoval? No a řekl ti to celý? Nebo si z toho rozhovoru vybral jenom to, co se mu hodilo?“

„Sakra neber si ho do huby!“ přestanu se ovládat, přejdu k němu, popadnu ze stolu ten noťas a vrazím mu ho do rukou tak zprudka, až zakolísá. „Sbal se a kliď se odsud! Čemu na tom nerozumíš? Kdo si do prdele myslíš, že seš? Máš dojem, že jenom proto, žes na rozdíl ode mě procestoval kus světa, tak víš líp, s kým já mám nebo nemám chodit? Že tě to jako nějak opravňuje k tomu, abys rozhodoval, s kým budu nebo nebudu šťastnej? To ses posral, ne?“

Ivan se užuž nadechuje, aby si vzal slovo, ale nenechám ho:

„Ty vole ale to, že sis myslel, že můžeš kecat do života mně, to bych ti asi i odpustil, a ještě bych se tomu zasmál. Ale že jsi chtěl hodit na Lexe krádež, že jsi ho chtěl v mých očích takhle zlikvidovat, i přes to všechno, co jsem ti o něm a o nás dvou prozradil…, tak to je neodpustitelný.“

„Hmm, chápu,“ ucedí Ivan skrz sevřený rty a začne se shánět po svý tašce. „Závěr už sis udělal, moje vysvětlení nebo můj pohled na věc tě nezajímá, no tak okej, nebudu vám tu zaclánět. Ale jedno ti ještě řeknu: dávej si na Alexe bacha. On není takovej svatoušek, jak se před tebou tváří…“

Cukne mi ruka, ale silou vůle se udržím… a ani mu jednu nevrazím, ani si před ním znechuceně neodplivnu. Místo toho… se ve mně na poslední chvíli všechno sevře zklamáním.

„Týjo, nevěřím svým očím, fakt… Jak se z nejlepšího kámoše může stát někdo úplně, totálně cizí… Tobě ty procestovaný kilometry hodně stouply do hlavy, co? Úplně tě to změnilo. Ty už nejseš ten Ivan, jakýho jsem kdysi znal… Ne, ty seš Pan-co-procestoval-Ameriku, že? Pan-co-žil-na-Bali. Pan-co-pracoval-z-Jihoafrický-republiky. Hmmm, no, jako tvůj kdysi nejlepší kámoš si dovolím jednu poslední radu: vyser se na to, Ivane. Vyser se na to, dokud je čas, protože jestli budeš takhle přezíravej ke každýmu, kdo nevycestoval dál než do sousedního státu, tak ti garantuju, že to s tím hledáním partnera a usazováním se budeš mít kurva složitý!“

„Ale Mariane…,“ vztáhne ke mně Ivan ruku, ale já od něj o krok ucouvnu.

„Ne! Nech mě bejt. Možná… možná jednou…, až mě tohle naštvání přejde…, tak bysme třeba mohli…, já nevím, zkusit to nějak obnovit, ale nic neslibuju. No, svý jsem ti řekl, takže čau, měj se, jak chceš… Kdyby byly dole už zamčený dveře, tak mě prozvoň, otevřu ti.“

A s tak trochu frustrovaným zavrtěním hlavou nad tím, jak to celý dopadlo, odejdu zpátky do ložnice.

Kde, no… mi taky vyhrknou slzy.

Ale naštěstí na ně nejsem sám. Když si sednu na postel a posmutněle se na Lexe usměju, tak on mě pevně obejme… a začne hladit po zádech pro změnu on mě.

Chviličku se nechám takhle konejšit a pak, když se k nám donese bouchnutí dveří z předsíně, si řeknu, že to by prozatím stačilo. Vyčaruju si na tváři širokej úsměv a dám si záležet, aby mi náležitě jiskřilo v očích, když Lexovi oznámím:

„No – a my dva bysme měli jít spát. Protože zítra tě, drahý, čeká náročnej den… Ber tohle jako ofiko pozvání na naše první ofiko rande! Vyzvednu tě ve dvě před školou, jo?“

Alex

Na Marianovu otázku prikývnem tak nejak automaticky. Až potom si uvedomím, na čo sa vlastne pýtal.

„No ale…,“ začnem potichu. Odkašlem si a už pevnejším hlasom dodám: „No ale to predsa nemusíš. Ja…“

Umlčí ma bozkom.

Po pár sekundách sa odtiahne a pozrie mi priamo do očí.

„Lexi, budeme randit. Smiř se s tím. Už mi nemůžeš tvrdit, že spolu nechodíme.“

Nadýchnem sa k odpovedi, dokonca pootvorím ústa, ale rýchlo ich zas zavriem.

Má pravdu. Vyznal som mu predsa lásku!

Kurva.

Ja som mu fakt vyznal lásku!

Lásku…

Milujem ho.

A on to už vie.

My dvaja sme pár.

A ja vôbec nechápem, ako sa to stalo.

Alebo možno chápem. Nestalo sa to zo dňa na deň. Ani z minúty na minútu. Neprišlo to nijak náhle. Ten pocit vo mne rástol dlho, len som sa mu úspešne bránil. Ale dnes… Dnes, keď ma Ivan obvinil z krádeže, tak som na chvíľu uveril, že ma Marian pošle preč. Vlastne som to vzal ako nemenný fakt.

A to bolelo. Šialene to bolelo. Akoby mi niekto bral niečo strašne dôležité. Niekoho strašne dôležitého.

Predmet mojich myšlienok ku mne natiahne dlaň a končekmi prstov ma pohladí po líci.

„Alexi?“ osloví ma, aby mi dal najavo, že mu dlhujem reakciu.

Mňa však napadne jedna jediná. Znova to povedať. Tie dve slová mi takmer vyhŕknu. Našťastie sa zarazím a len si ich pomyslím. Nemôžem ich predsa vysloviť dvakrát za jeden deň.

Milujem ťa.

Dokážem mlčať, ale aj tak cítim, ako mi horí tvár. Vlastne mi horí celé telo. V kontraste s tým všetkým, akoby mi žalúdok plával na vode. Sklopím zrak. Trochu sa chvejem.

Marian podvihne obočie.

„Musím…,“ kývnem smerom k dverám, „… si dať sprchu.“

„Jasně, běž,“ povie jemne, a aj keď sa na neho už nedívam, cítim, že sa usmieva, akoby vedel, že neutekám pred ním. Len potrebujem byť chvíľu sám.

„Hneď prídem,“ sľúbim. Aj keď netuším, čo to „hneď“ tentokrát znamená.

Možno päť minút.

Možno hodinu.

Možno, keď sa mi prestane triasť žalúdok.

Zošuchnem sa z postele a až neprirodzene rýchlo zamierim do kúpeľne. Poriadne sa nadýchnem, až keď v nej zavriem za sebou dvere. Dokonca sa zamknem. No hneď si to rozmyslím a zas odomknem. Nechcem, aby si Marian myslel, že sa pred ním skrývam.

Znova sa poriadne nadýchnem, ale žalúdok sa mi pri tom ešte viac stiahne.

Perfektné.

Zhodím zo seba tričko a tepláky, pustím sprchu a vojdem pod jej silný, horúci prúd.

„Kurva,“ zanadávam, keď si uvedomím, že mi vlhnú ponožky. Zabudol som si ich stiahnuť. Rýchlo to napravím.

Na sekundu sa mi chce plakať, ale miesto toho sa rozosmejem.

„Chodíme spolu,“ zašepkám si pre seba. Chcem počuť, ako to znie. A znie to… neuveriteľne. Desivo. A zároveň tak správne.

Zatvorím oči.

Miestnosť sa pomaly naplní parou.

Vypnem vodu, jedným uterákom si usuším vlasy, druhý si obmotám okolo pása a vrátim sa do spálne.

Marian leží na posteli a pozerá si niečo v mobile. Odloží mobil a jeho pohľad patrí už len mne. Lampička na jeho nočnom stolíku svieti, a tak vidím detailne jeho tvár. Čelo, nos, pery a za okamih aj oči. Modré. Plné emócií.

Zhodím zo seba uterák, v skrini si vyberiem čisté tričko, boxerky a pyžamové nohavice. Bleskovo sa oblečiem a vkĺznem do postele.

Marian ma nepritiahne do svojho náručia, ale cítim, ako ma pozoruje, a tak sa pritúlim sám. Položím si hlavu na jeho hruď a on okolo mňa okamžite obmotá pažu.

„Je ti líp?“ spýta sa.

Chvíľu neodpoviem, ale potom do jeho trička zašepkám:

„Len to na mňa doľahlo.“

„Chápu,“ končekmi prstov mi prehrabne vlasy.

Pár minút obaja mlčíme. Marian nenalieha, nič zo mňa neťahá, nenúti ma, aby som sa mu zveril. A práve vďaka tomu sa zveriť skutočne chcem.

„Mama… mala dosť veľa mužov. Zvyčajne tak každého pol roka iného. Niektorých si aj nasťahovala domov. Takže…,“ zarazím sa, pretože si nie som istý, či to Marian potrebuje vedieť. Či to vôbec chce vedieť. Ale mám pocit, že by to vedieť mal. „Mal som deväť náhradných otcov. Teda, ak počítam len tých, ktorí s nami nejakú dobu žili, a ak som na niekoho nezabudol. Už si ani u všetkých nevybavujem ich mená.“

Marian sa trhane nadýchne, ale inak nezareaguje.

„Vždy to malo podobný priebeh. Chvíľu bola totálne nadšená, šialene zamilovaná… a potom začali hádky… problémy… niekedy to bolo vážne na hrane… niekedy už za ňou. Keď bola ešte zamilovaná, tak nešetrila… vyznaniami…, veľakrát som ju počul niekomu vyznávať lásku… Mne nikdy nepovedala, že ma má rada…, teda myslím…, možno mi to hovorila, keď som bol mladší. Len si to nepamätám. Ale skôr nie…“

Viac ma Marian nenechá povedať. Pevne ma objíme, až mám na sekundu pocit, že je to prisilno, ale rýchlo sa spamätá a trochu na stisku uberie.

„Miluju tě,“ povie. Zdvihnem k nemu zrak. V svetle lampičky mu vidím priamo do očí. „Miluju tě,“ zopakuje a vo mne vybuchne zmes emócií. Dnes mi už síce raz lásku vyznal, ale teraz je to iné. Vtedy len reagoval na moje slová. Teraz mi rovnaké sám daroval. Dokonca dvakrát.

„Aj ja teba,“ vydýchnem a v okamihu s ním spojím pery.

Ja ťa fakt milujem.

Bozkávame sa nežne, lenivo. Prekvapivo ani jeden z nás nezačne nič viac. Akoby sme dnes na sex úplne zabudli. Akoby sme len potrebovali byť spolu a s každým ďalším bozkom si len znova a znova vyznávali lásku.

Netuším, kto z nás zaspí ako prvý. Možno sa do ríše snov prepadneme obaja naraz. Viem len to, že ma zobudí zvuk budíku a Marianova snaha zosunúť ma zo svojho tela. Musel som byť na neho navalený celú noc.

Zívnem si. Marian vypne to otravné zvonenie a premasíruje si ruku, ktorú má kvôli mne určite úplne stuhnutú.

„Prepáč,“ šepnem.

„Bylo mi ctí být tvým polštářem,“ usmeje sa na mňa tým najžiarivejším spôsobom. Úsmev mu okamžite oplatím.

Vystriedame sa v kúpeľni. Marian ide klasicky prvý. Mne trvá zásadne vstať o niečo dlhšie, a tak keď prídem po krátkej rannej hygiene do kuchyne, už má nakrájanú zeleninu a práve zalieva čaj. Dokonca sa stihol aj prezliecť.

„Dobré ránko,“ poviem. Síce sme obaja už nejakú chvíľu hore, ale viem, že si tým pozdravom nenápadne vyžiadam pusu. Marian ma nesklame a na sekundu so mnou spojí pery.

Potom sa už venujem len našim raňajkám. Vytiahnem z chladničky salámu a nakrájam ju na plátky. Marian nachystá ešte žemličky a spoločne si sadneme k stolu.

Je to nádherné ráno. Úplne dokonalé. Až teda do chvíle, keď Marian nenápadne pozrie na mobil a ja na jeho výraze v tvári poznám, že čakal nejakú správu.

Pohľad mi skĺzne k rozloženému gauču.

K prázdnemu gauču.

Ivana včera kvôli mne vyhodil.

A ten sa mu neozval. To od neho určite čakal správu. Aspoň niekoľko slov. Niečo, aby vedel, že je v poriadku.

Pár sekúnd sám seba presviedčam, že to predsa nebola moja vina, ale potom si uvedomím, že som Marianovi niečo zatajil. Možno, keby to vedel, tak by všetko dopadlo inak. Raňajkoval by teraz s Ivanom a ja by som bol doma. U matky.

Nasucho prehltnem.

Marian rozkrojí žemličku a miesto masla na ňu natrie tavený syr. Podľa toho viem, že ju nerobí pre seba. Za chvíľu zistím, že sa nemýlim. Do žemle pridá salámu, papriku a pár kúskov paradajky. Potom ju zavrie, obalí do servítky a vloží do sáčku. Je to moja desiata do školy.

Zovrie mi žalúdok.

On je na mňa tak dobrý a ja som…

„Klamal som ti,“ vyhŕknem, kým nad vlastnými slovami stihnem popremýšľať.

Marian sa zasekne v polovici pohybu a venuje mi zaskočený pohľad.

„Lexi?“ osloví ma. „Prosím tě, dořekni to,“ požiada. Nepôsobí nahnevane.

Zatiaľ.

Ešte netuší, čo mu chcem povedať.

Zhryziem si peru. Marian zo mňa nespúšťa zrak.

„Nemusím už u teba bývať,“ priznám opatrne. Nijak na moje slová nezareaguje, a tak pokračujem: „Keď som si bol doma pre veci, tak… bol Andrej na liečení. Neviem, či tam ešte je, ale on ich už má pár za sebou, a keď nepije, tak nie je taký agresívny. Takže sa s ním dá fungovať.“

Odkašlem si. Nie však preto, že to potrebujem. Len hrám o čas a hľadám správne slová.

„Prepáč, že som ti to nepovedal skôr.“

Marianovi sa vráti do tváre farba. Ani som si nevšimol, kedy sa mu z nej stratila.

„To nevadí,“ vydýchne a natiahne ku mne cez stôl ruku. Podám mu tú svoju. Spojí naše dlane a usmeje sa. Potom ma pustí a vezme do ruky ďalšiu žemličku, aby ju rozkrojil.

„Ty sa nehneváš?“ spýtam sa. Trochu mi u tej otázky preskočí hlas.

„Ne,“ odpovie proste.

„Nie?“ podvihnem obočie.

„Ne,“ usmeje sa na mňa.

„Ale keby som ti to povedal, tak by si si mohol rozmyslieť, či…“

„Co, jestli chci, ať tu se mnou bydlíš?“ preruší ma.

Prikývnem.

„Ale na tom si nemám co rozmýšlet. Jasně že to chci. Neumím si už ani představit, že bys tu nebyl,“ postaví sa a prejde ku mne. Ja zostanem sedieť, a tak za sekundu pocítim na svojich pleciach jeho dlane. Nežne mi nimi začne hladiť ramená. „Seš strašně ztuhlej,“ šepne mi do ucha. Okamžite sa pod tým dotykom uvoľním. Mám čo robiť, aby som sa nezošuchol zo stoličky a neskončil rovno pri jeho nohách.

„Bál som sa tvojej reakcie,“ priznám.

„Kdy…? Teď? Nebo už předtím…?“

„Teraz aj predtým,“ natočím k nemu tvár. Pobozká ma krátko a jemne.

„Lexi, kdybys mi řekl, že se chceš zase vrátit domů, tak bych to samozřejmě respektoval. Ale i tak bych někde uvnitř chtěl, abys tu zůstal. Nemyslím si, že by ti u tvý mámy bylo…“ Vetu nedokončí. Zaváha. Vidím na ňom, že je v rozpakoch.

Prikývnem.

„Viem, že by mi tam nebolo dobre,“ dopoviem za neho.

„No, nechtěl jsem to říct takhle nahlas,“ prizná a zovrie pery do úzkej linky.

Chvíľu na seba len hľadíme. Nie som si istý, či ho chcem zas pobozkať, alebo potrebujem byť chvíľu sám. Je to na mňa priveľa emócií, na ktoré nie som zvyknutý. Priveľa nehy. Priveľa lásky.

Marian o krok ustúpi, akoby mi dával priestor. Potom kývne hlavou k tanieru.

„Sněz to, než ti to vychladne.“

„Je to žemľa, nie polievka,“ podvihnem obočie.

„No tak než ti to ovadne,“ povie vážne.

Zasmejem sa a s tým smiechom zo mňa opadne aj ten zvláštny pocit, ktorý ma ešte pred pár sekundami zvieral.

Marian si sadne nazad na svoje miesto, pozrie na mobil, ale viem, že tentokrát len kontroluje čas.

„Za pět minut musíme vyrazit, jestli nechceš přijít pozdě,“ vezme do ruky žemľu a dobrú polovicu si narve do úst.

„Mne meškanie nevadí,“ uškrniem sa. Obaja vieme, že to on je tu ten poctivý.

Marian sa zamračí, ale má príliš plné ústa na to, aby rozprával.

Zaváham. Netuším, či by som mal. Keď sme teraz ten pár. Nakoniec ale neodolám a vyplazím na neho jazyk.

Postaví sa a dotkne pracky na svojom opasku.

„Och, ale to by sme meškali,“ zatvárim sa smutne. Hodím si na žemľu pár krúžkov salámy a začnem jesť, akoby sa nič nestalo. Akoby som ho vôbec neprovokoval.

Marian sa uchechtne, zas si sadne a v kľude dožuje. Ďalšie sústo si nedá. Začne chystať ďalšiu žemličku pre mňa na desiatu.

„Stačí dvě?“ spýta sa, keď skončí. Ja zatiaľ dojem svoje raňajky.

„Jasné,“ prikývnem, napijem sa čaju, a keďže viem, že fakt neznáša, ak do školy meškám, tak sa rovno odpracem do spálne. Prezlečiem sa do riflí a trička a vrátim sa do kuchyne.

„Môžeme ísť,“ zahlásim. Marian mi strčí do batohu desiatu a ako ten najlepší… milenec… priateľ… partner… ma odvezie do školy.

Vonku je strašne hnusne, ale nejako mi to nevadí. Viac mi vadí tých takmer osem hodín bez Mariana. Netuším, čím to je. Bežne spolu netrávime celé dni, ale dnes mám pocit, že je všetko nejaké iné. Nové.

Možno za to môže to sľúbené rande. Teším sa naň a zároveň sa bojím.

Ale čoho?

Tá otázka ma prenasleduje celý čas v škole a aj celú cestu zo školy až k parkovisku. A keď otvorím dvere Marianovho auta, roztrasú sa mi kolená.

Na privítanie sa pobozkáme.

„Připravenej?“ spýta sa Marian a zapne si pás.

„Ja? Jasné, samozrejme, určite, prečo by som nebol?“ vybľabocem, akoby som absolvoval lobotómiu.

Marian sa zarazí.

„Seš v pohodě? Nestalo se něco ve škole?“ zaujíma sa.

„Nič sa nestalo,“ povzdychnem si. „Len… rande? Vážne? So mnou? Čo ak to bude… divné? Vieš, že ja som…“

Marian mi položí ruku na koleno a tým zastaví ten môj divný príval slov.

„A co když to bude divný kvůli mně?“ podvihne obočie. „Co když něco pokazím? Co když se ti to nebude líbit?“

Usmejem sa. Zrazu mi je lepšie. Viem, že čiastočne preháňa, ale mám pocit, že nejaká jeho časť tie obavy skutočne má.

„No ak to bude naprd, tak ma v noci nedostaneš do postele,“ uškrniem sa.

Marian si položí ruku na srdce.

„Tak to by byla moje smrt,“ zahlási úplne vážne a naštartuje auto.

Uchechtnem sa a nechám ho v tichosti vyparkovať. Ozvem sa, až keď sa zaradíme na hlavnú cestu:

„Kam ideme?“

„To je ještě pořád překvapení,“ kmitne ku mne pohľadom a záhadne sa usmeje.

Tá záhadnosť mu vydrží celú cestu. Jednoducho odmieta odpovedať. A to ja viem byť fakt otravný.

Nakoniec to vzdám, pretože odpoveď začnem tušiť. A nadšený teda vôbec nie som.

Pri vystupovaní z auta som už aj sklamaný a mám problém to zakryť.

Marian je za pár sekúnd u mňa.

„Už tušíš, kam jdeme?“ spýta sa.

Neviem, či za to môže veselosť v jeho hlase alebo to, že som mal z tohto rande zbytočné nervy, ale mám chuť mu ukázať vztýčený prostredník.

Zarazím sa v polovici pohybu. Chodíme spolu. Nemal by som sa viac ovládať? Byť pre neho lepší, ako skutočne som?

„Tys mě chtěl zase poslat někam?“ zasmeje sa Marian.

Zamračím sa.

„Chcel, ale asi by som nemal, keď sme… no…,“ ukážem na seba a potom na neho, „pár,“ dokončím myšlienku.

Marian ma chytí za ruku a potiahne smerom k nebezpečne známej budove.

„Ale to jsme už dlouho. A od začátku vím, jakej seš. Tak takovej zůstaň. Neměň se kvůli nikomu, Lexi. A už vůbec ne kvůli mně.“

V mojom srdci sa niečo pohne. Ako už pri Marianovi veľakrát. Pohltí ma pocit bezpečia. V tomto momente som ochotný odprisahať, že mi už nikdy nič na svete neublíži, pretože som s ním. A práve vďaka tomu pocitu sa neudržím a vypadne zo mňa, čo mám už pár minút na jazyku.

„Vybral si na rande fitko? To ako vážne?“

Marian so mnou na sekundu spojí pohľad a zas sa záhadne usmeje. Stane sa to práve vo chvíli, keď máme zabočiť na schodisko k fitnescentrum. Ja sa tým smerom pohnem, ale Marian ma potiahne inam. A vtedy to zbadám. Vedľa vstupu do fitka je vstup do masážneho salónu.

„Rande ve fitku by vymyslel jenom debil,“ povie Marian. „Ale jak jsi byl ráno tak ztuhlej, tak mě napadlo objednat nám masáž. No tak víš jak, musím si tě teď trochu rozmazlovat!“

Marian

„Tak jak bys prozatím zhodnotil naše první rande? Ušlo to? Dostanu šanci pozvat tě na druhý?“ tahám z Lexe dojmy u nás v předsíni, zatímco mu pomáhám z bundy a věším ji vedle tý svý.

„Nabudúce by som poprosil ešte dezertík po večeri,“ ušklíbne se na mě uličnicky.

„Ta horká čokoláda s kopcem tý tučný šlehačky ti nestačila?“ podivuju se.

„Ale tá bola před večerou. Po večeri už žiadny dezert nebol!“ nasadí takovej ten typicky dětskej ukřivděnej kukuč, v očích se mu ale pořád pobaveně blýská.

Chňapnu ho za loket a přitáhnu si ho k sobě k polibku.

„Říkal jsem ti, že sladká tečka na tebe čeká doma,“ špitnu mu smyslně.

„To som teda zvedavý!“ obtočí mi ruce kolem krku. „Ak nič nebude, tak si môžeš nechať o druhom rande iba ak tak zdať.“

„Ještě mě budeš prosit, abych tě zase někam pozval,“ prorokuju mu rozveseleně, a když se od sebe konečně odtrhneme, rozverně ho plácnu přes zadek, až vyjekne.

Zatímco Lex zamíří rovnou do ložnice, já se chci stavit ještě v kuchyni pro dvě plechovky Coly, ale pak si na něco vzpomenu – a nechám ledničku ledničkou. Do ložnice tak dojdu tak akorát, abych viděl, jak se Lex zarazí v půlce pohybu, když si toho mýho překvapení všimne.

„Čo… to je?“ přeptá se zkoprněle, zatímco pořád zírá na svůj noční stolek.

„Kytka…?“ napovím mu.

„Pre mňa…?“ zapátrá.

„Tak když je na tvý straně postele…,“ pokrčím ramenama.

„No… ale ja… nie som dievča.“

Dojdu až k němu a zezadu ho obejmu.

„Hmm, a ty myslíš, že kluk klukovi kytku koupit nemůže, protožeee…,“ páčím z něj.

„No… pretože!“ vykroutí se z toho mýho objetí, dojde k úzký, vysoký váze a opatrně přejede prstem po tmavě modrých okvětních lístcích růže, kterou jsem mu sem postavil už dopoledne, když jsem celou tu dnešní akci plánoval.

„Okej,“ usměju se mu do zad, „tak to ber, že jsem se netrefil, no, příště vymyslím něco jinýho, jo? Ostatně je to teprve naše první rande, tak se nemůžu trefit úplně ve všem, vždyť se přece sotva známe, haha…“

„Nie, je… je krásna,“ otočí se Lex ke mně a taky se pousměje. Pak si kecne na postel, já si k němu přisednu a užuž ho chci vzít kolem pasu, ale on se natáhne… a tu vázu trochu pootočí… a pak ji po tom stolku pošoupne kousek dál… a zase ji pootočí…

„Hele, jestli ti tu překáží, tak já ji odnesu třeba na jídelní stůl, budeme ji tam…“

„Opováž sa!“ přeruší mě prudce… a mně to najednou dojde. Dojde mi, že jsem se ve skutečnosti s tou kytkou trefil, ale že ho to celý jenom trochu znejistilo, protože na takovýhle projevy něhy a náklonnosti není zvyklej…

„No neboj,“ uculím se, konečně ho chňapnu kolem pasu a přitáhnu si ho k sobě, „to, že ti budu občas chtít koupit kytku, neznamená, že mě zároveň přejde chuť ti pořádně zmalovat zadek!“

„Ach…,“ poposedne Lex a vzrušeně se ošije.

„Ostatně,“ taky už docela vzrušeně si olíznu rty, „co můj přítel vlastně říká na představu sexu hned na prvním rande?“

Lex se uvolněně rozesměje:

„A nie je to proti nejakej príručke o randení? Nepíše sa tam, že sex patrí až na tretie rande?“

„Náhodou jsem tu příručku pečlivě nastudoval,“ začnu ho volnou rukou hladit po stehnech, „a píše se tam, že při oboustranným konsenzu může dojít k sexu klidně úplně hned…“

„A čo keby si sa vysral na nejakú príručku a poriadne ma ošukal?“ vydechne Lex.

„Vidíš, a to je přesně ten oboustrannej konsenzus! Já věděl, že jsme na jedný vlně a že nebudeš dělat ofuky. Jinak bych se taky s žádným randěním nenamáhal…“

„Hej!“ tlemí se Lex. „Kam odišla tvoja romantická časť?“

„Prostě zmizela! Už ji nepotřebuju… No co? Do svýho bytu jsem tě nalákal, pastička sklapla, čili teď se zase můžu přepnout ke svýmu běžnýmu já a použít trochu svýho oblíbenýho násilí…“

„Áno, prosím,“ vydechne nadrženě.

No, nakonec jediným projevem násilí je, že z Lexe servu oblečení a že si ho za zápěstí přivážu k posteli. Jinak si s ním hraju dost něžně, je ostatně ještě celej vláčnej po tý masáži… Každou chvíli to svý hraní přerušuju, abych se k němu mohl natáhnout pro polibek, a šíleně si užívám, jak se jeho horký, rozdychtěný tělo chvěje pod mýma hladivýma, roztouženýma dlaněma.

A zatímco vnímám, jak je vláčnej, poddajnej a rozechvělej, uvědomuju si, že já jsem zase celej rozněžnělej z toho, co jsme si včera a dnes řekli. Hlavně teda z toho, co řekl on mně… Muselo pro něj být těžký to ze sebe dostat, to je mi jasný, dost možná jsem úplně první člověk, před kterým ty svoje vzpomínky na dětství a důvody, proč se při představě jakýhokoliv vážnějšího vztahu začne spíš uzavírat, vypustil z pusy nahlas… Obdivuju ho za tu odvahu – a zároveň si moc vážím toho, že si vybral zrovna mě, toho, že to mně ze všech těch lidí na světě důvěřuje nejvíc.

A jsem rozhodnutej tu jeho důvěru nikdy nezklamat.

„Miluju tě,“ šeptnu mu dnes už po několikátý, pořád nenabaženej toho, že konečně můžu… A že když Lex otevře oči, nevidím v nich zděšení, nedůvěřivost nebo třeba posměch, ne, vidím v nich, jak mi odpovídá to samý.

I když zrovna teď už nahlas moc mluvit nemůže, nezbývá mu k tomu zjevně dost sil…

„Prosím, už ťa chcem!“ kňourne tak vydrážděně, že mu sotva rozumím.

„Vždyť mě máš… Už dlouho,“ pošeptám mu do rozpálený tváře, ještě jednou ho políbím… a pak do něj konečně proniknu. „A já mám tebe.“