Povídky

„Pokud tě náhodou napadlo, že se z tohoto veskrze romantického místa přesunete do bytu, buď tak hodný a vynechej mou postel. Přespím v ateliéru,“ řekl ledovým hlasem, kterým zakryl všechny emoce, které jím zmítaly. Nemohl se vrátit domů, a bylo naprosto jedno, jestli se ten jeho Patrik zdrží, nebo by tam už Erika našel samotného. Tolik ran, kolik utržil za poslední dny musel rozdýchat, sám. A jediné místo, kde si dokázal lízat rány, aniž by ho někdo rušil, byl právě ateliér. To, že byl těsně pod střechou a bude tam nejmíň padesát stupňů, řešit nehodlal. Potřeboval být sám.

Vojta ten tlak neustál. Zvedl se a utekl. Nechal tam bundu a ani se nerozloučil. Zdvořilosti by mu stejně obrátily žaludek dnem vzhůru. Čím víc utíkal, tím víc si vybavoval Erikovu hladkou kůži, měkké, po lásce lačné rty, a úzký dlouhý penis, na který nemusel ani sáhnout, aby se udělal. A pak jen slyšel zase „to“ jméno. Vojta se zastavil a za nejbližším stromem se vyzvracel. „Pane, jste v pořádku?“ ozvalo se za ním.

Vláďa vzal Rudiho za ruku a odvedl ho k posteli. Svlékli župany. Konečně. Nechal ho kleknout, pomalu a jemně rozevřel jeho půlky. Cítil chvění. Přejel rukama na jeho pas, pak se mazlil s penisem a kulkami. Vrátil se k zadečku. Začal líbat bojácně sevřenou dírku. Přidal jazyk, svůj nos, hladil, tlumil poplašené vlnky. Rudy skoro nepostřehnutelně vzdychal. Jako perlící bublinky toniku. Jednou rukou sjel k visícímu váčku a jemně ždímal varlata.

Jindřich jen stál neschopen cokoliv namítnout, i když věděl, že by Ondřeje měl zastavit v jeho monologu a říct mu, že všechno pochopil. Že se v jeho tvrdé palici konečně rozsvítilo a jediné, co pro něj mělo cenu, bylo žít s mladým chytrým králem, který jako jediný může vyléčit jeho pokroucenou mysl, kterou vybudovali podlí rádcové, a spravedlivě společně vládnout bok po boku oběma královstvím. Stál jako solný sloup a jen rychlý odchod zničeného mladíka jej konečně probral z přemítání o budoucnosti.

A práve myšlienky naň boli minútu po minúte horšie a horšie, vedel, čo sa stane, keď mu prezradí svoj pôvod, a napriek tomu, musel to urobiť! Už v tom čase mu toľko chýbal, túžil ho mať vedľa seba, vodiť za ruku hradom a usmievať sa na neho, pre neho, len pre neho, dotýkať sa ho a snáď aj pobozkať tie dokonalé plné pery. Prial si nasadiť mu na hlavu korunu a rozpustilo sa usmievať, až sa mu pokloní a Henrich sa bude tváriť, ako by sa zbláznil. Prial si, aby všetko bolo ako vtedy na zámku. Lenže sa tak šialene bál…

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“ „Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne.

Seděl na parapetu a víčka se mu klížila, když se dveře otevřely. Rychle se probral a udiveně hleděl na příchozího. Byl to jen strážný, nicméně nebyl čas oběda či večeře. Mladík držel v ruce list, na kterém princ viděl pečetní vosk. Netušil, jestli se má bát nebo být šťastný, že se konečně něco děje. „Král si vás zavolal, princi. Připravte se, tito pánové vás k němu doprovodí,“ řekl suše. Princ se rozhodl, že se nikterak víc strojit nebude. Proč taky, nejspíš ho čekal soud a rozsudek smrti si může vyslechnout i v jednoduchém oblečení.

Sedel v kuchyni za stolom a hľadel von oknom. „Všetko je už zabalené. Môžeme vyraziť,“ vytrhol ho z myšlienok hlas postaršieho pána, ktorý vošiel do miestnosti. „Dobre, ak tak, vy už môžete vyraziť. Ja si ešte potrebujem niečo vybaviť a cestou vás dobehnem,“ odvetil a chytil objemnejšiu obálku do rúk. Staršiemu mužovi prišlo toho mladého ľúto. Kto sa už len sťahuje tesne pred Štedrým dňom? A podľa toho, ako sa tváril, ho niečo ťažilo, ale jemu nenáležalo starať sa, a tak sa otočil a vyšiel z bytu. Andrej sa zdvihol. Pri dverách do bytu si obliekol kabát a zišiel po schodoch do vestibulu, kde vhodil kľúče do schránky tak, ako bol dohodnutý s majiteľkou. Po asi 10 minútach stál pred inou bytovkou, i keď podobnou, v ktorej býval

Ráno ho vzbudila vůně kávy. Tomáš se usmál, pozdravili se, byl jenom v džínách, naléval do šálků. Na talířky shrnul míchaná vejce. Když mu je podával, byl nahnutý a prsní bradavkou se dotknul jeho ramene. Robert měl okamžitě těsno v kalhotách. Že by to udělal schválně? Tom už seděl naproti němu. Nejraději by si ho přitáhl na stůl a líbal nádherné růžové cuplíky zářící na jeho těle. Tom vstal.

Na malinkou chvíli zapomněl, že je princ s povinnostmi a že jej za zdobenými dveřmi, přes něž za malou chvíli přejdou, budu čekat ti, kteří ho dusí a tahají dolů do propasti. Měl by se jim postavit… A jednou to udělá, teď však může rebelovat jen za jejich zády. „Ano, mohl, rád tě uvidím. Jen si dej pozor, ať tě nikdo nevidí. Mám dojem, že jsme teď dost sledováni, a já bych tě nerad ohrozil.“ Přitáhl si jej do náručí a lehce otřel své ledové rty o jeho, překvapivě horké a vláčné, jako by venku ani nemrzlo. „Běž napřed, nemůžeme přijít do zámku společně, a po večeři, až budeš mít hotovo v kuchyni, přijď. Budu tě čekat.“

“Povedz, Teo, kto si, kto sú tvoji rodičia?” pozeral na tú povedomú tvár. “Pán sudca, ja som sirota. Okrem Dragana na svete nemám nikoho. Moja mamka bola cigánka z rodu kotlárov a môj otec bol vyslúžilý vojak…” “Tvoja mama sa volá Zuna? Čo sa jej stalo?” pýtal sa sudca. Teo ostal prekvapený, odkiaľ sudca pozná meno jeho matky. “Ponorila sa do rieky a už sa nikdy nevynorila. Utopila sa. Odvtedy som sirota,” vzdychol Teo pri spomienke na svoje detstvo.

Povídka je společný projekt jedenácti autorů, kteří píší pravidelně na Ostrov.
Ani netušil, kolik času uplynulo, když se u jeho dveří ozval zvonek. Jelikož nikoho nečekal, mohla to být jedna jediná osoba. S unavenou tváři po další bezesné noci, kdy přemítal nad nedokončeným obrazem a upsáním se nedobrovolným slibem své matce, došel ke dveřím, sáhl po klice a otevřel s nejzdvořilejším a nejironičtějším úsměvem, k jakému se v ten den zmohl a který mu najednou naprosto dokonale na rtech zamrzl. Jako vážně? Co jsem komu udělal, že se mi ten nahoře tak mstí?! Stál před ním mladý, sympatický kluk s výrazem mučedníka, který měl po svém boku vážnou nóbl dámu.