Povídky

Konec školního roku se kvapem blížil a kauza s erotickým dopisem pomalu vyprchávala. Na třídní schůzku přišli jen rodiče, jejichž děti kázeňské ani prospěchové problémy neměly, a ředitel zabil dvě mouchy jednou ranou tím, že zorganizoval pro všechny žáky přednášku o sexu a nemoci AIDS. Přednášejícím byl pětačtyřicetiletý farář českobratrské církve evangelické, který bez kolárku působil jak latentní homosexuál a připadal nám všem vzdálenější než signály jiné civilizace z kosmu. Všechno to vzalo pomalý valčík do ztracena, protože ve škole hledali způsob, jak se vyhnout problémům, a pak nám jednoho dne rozdali vysvědčení a my se rozletěli do všech koutů vlasti jako hejno splašených vrabců a už nikdy jsme se neviděli.

Robin automaticky počkal, až se Sean posadí, vytáhne blok s tužkou, pes se mu stočí k nohám, a když tohle všechno proběhlo, popadl tác s nabídkovým lístkem a vydal se ke stolu, ačkoli očekával, co by mohlo následovat. Přesto se postavil před Seana, usmál se a nabídl mu něco k pití. Následovalo odmítavé zakroucení hlavou, takže nabídl aspoň misku s vodou pro pejska. Otočil se, vydal se zpět k pultu, když mu náhle do zad zaznělo: "Pořád na mě koukáš."

Zeptal jsem se Berta, jestli on drží v hlavě výročí. „Ta důležitá ano.“ Vyzvídal jsem, která považuje za důležitá, ale dostalo se mi jen laskavého úsměvu. „Hele, třeba kdy jsi dostal první pusu, nebo něco takovýho si pamatuješ?“ „To si pamatuju, ale ne datum. Data si pamatuju jen u narozenin, to si myslím, že stačí.“ „Hele, ty jsi zčervenal! Já už ani netušil, že to ještě umíš! To ale musej bejt hodně dobrý vzpomínky!“

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?" Snažím se dál konverzovat, jako by se nechumelilo. No, nechumelí a hned tak nebude. Železo se musí kout, dokud je mladé. A mladé je, žhavé teprve bude. To on je to železo, tedy želízko v mé výhni. Ale všeho do času. A ne, nechci si s ním pohrávat, tuhle hru musí hrát oba.

Frederic se vysvlékl a ponořil do vody. Všiml si, jak ho René obdivně sleduje. Zase se vynořil malý střípek v paměti. Přes chladivou vodu začalo se jeho tělo hlásit. Není pochyb, to úžasné stvoření odhánějící včelky bude jeho. Neudrží se. Ale přesto by měl něco naznačit. Tohle není válečná kořist. Určitě nikoho nenutil násilím. Vynořil se před chlapcem.

Tomáš k němu došel a objal ho. Rusty do té doby jejich konverzaci jen bedlivě sledoval z pelechu. Teď se okamžitě zvedl a šel obejmout je oba. „Je skvělá, protože ho naopak do jedný postele dneska večer vlézt nenechá.“ Mnohoslibně se na Petra usmál a políbil ho současně s jedním podrbáním za psím uchem.

Potřeboval jsem přemíru citu, která ve mně zůstala po Ivanovi a která mě pomalu dusila, k někomu obrátit. Zoufalá potřeba projevovat i duševní lásku. Vytvořil jsem si z tebe svého nového kluka a začal si příhody, co se odehrávaly jen v mojí fantazii, psát. Něco jako si píší zamilované puberťačky. Můj drahý deníčku! Tak snad blbý to až nebylo, ale asi bych se styděl, kdybys to někdy četl.

Adam si stoupl. Přitáhnul Jardu na kraj válendy a ten uchopil nohy rukama a stáhnul se do kozelce. Naklonil hlavu na bok. Vzrušovalo ho napínání svalů na Adamových stehnech, když začal pořádně přirážet. Představoval si Leška, jak dravě šoustá svého miláčka. Tak trochu drsně, chtivě a majetnicky.

Povytáhne obočí: „V pohodě? Zdál ses zaraženej, jak jsi odcházel. Donesl jsem ti kapučíno. S perníkovou příchutí. Je sladký samo o sobě, tak jsem ti do něj nedával cukr. Tvůj přítel sice říkal, že raděj máš černý kafe s trochou cukru, ale zrovna teď vypadáš spíš na něco sladšího.“

„Prostě seš nudnej.“ „Nudnej…?“ „Jo. Prostě to, že seš hezkej a milej, mi jednoduše nestačí. Ty prostě nemáš odvahu k nějakýmu experimentu, ty se bojíš nějakýho většího vzrušení. Stáhnul by sis kalhoty a zašukal by sis tady a teď?“

Nevedel som, na čo sa mám skôr sústrediť. Či na tú perfektnú fajku, alebo to, čo sa dialo na opačnej strane. Po chvíli som zistil, že sa nedokážem sústrediť vôbec na nič. Moje telo odmietalo čokoľvek riešiť a jednoducho si užívalo. Dokonca aj vtedy, keď Gabriel pridal druhý prst. Ale najviac vtedy, keď mi niekde zvnútra vystrelila do každej bunky vlna vzrušenia. Neznáma a nemilosrdne intenzívna.

„Dělej… Nadoraz… Víc!“ Supěl pode mnou a já to měl skoro venku. Poslechnout, byl bych v něm už vylitej. Sevřel jsem ho v bocích a z lehu vytáhnul na kolena. Naopak jsem zpomalil a koukal na svý péro, jak mizí a zas se skoro vynořuje z jeho dírky. 

Držel jsem ho za ruku, když jsem ho vedl k výtahu… A ve výtahu taky… A když jsem odemykal svůj byt, tak taky. Držel jsem ho za ruku, jako kdybych mu chtěl vynahradit všechny ty dny, kdy jsem to nedělal.