Povídky

Talis byl vzrušený, zaskočený, slyšel tlukot svého srdce, věděl, že je rudý ve tvářích. Neodvažoval se pohnout. Muži setrvávali v objetí. Dravé polibky byly nahrazeny jemnými, hladili se, jako by se nechtěli pustit. „Jsi blázen, víš to?“ plísnil mladší přítele, když se oblékali. „Do tebe, lásko, jen do tebe.“ Ještě jeden dlouhý polibek a byli pryč.

Rosťa se vypravil k vodě. Bez obcházení podchodem. Když docházel k přejezdu, všimnul si, že tam je pár kluků z vesnice. Zpomalil, netoužil po nějakém kontaktu. Jen mu nebylo jasné, proč stojí u přejezdu, když se nic neděje. Vtom se rozcinkalo výstražné zvonění a skupinka ožila. Opakované zahoukání vlaku, který se blížil. Jeden z kluků plácl do ramene vytáhlého blonďáka, toho, který kdysi dávno Rosťu vyválel v kopřivách, a ten zadupal na místě a párkrát poskočil, jako když se rozcvičuje před během. Vlak už byl skoro u přejezdu, když se kluk rozběhl. Na konci přejezdu klopýtl, ale odrazil se ke skoku – a vtom se přes přejezd hnal vlak.

„No nekecej!“ zaksichtí se Valerian, sotva vjedu s autem do servisního boxu a vystoupím ven. „To už jste zase tady?“ Sám pro sebe zakoulím očima. Kruci, jak je možný, že ze všech techniků, co jich tady pracuje, mě skoro pokaždý dostane do péče on?! Kdybych byl konspiračněji naladěnej, haha, tak už bych si myslel, že mi do auta nahrál něco, co ho pokaždý upozorní, že se blížím – a on si na mě vyhradí prostor, aby si ze mě mohl zase aspoň pár minut tradičně utahovat!

Max stoupal po kameny vydlážděné cestě mezi domy vzhůru k Větřáku a říkal si, jak by bylo hezký, kdyby mezi těmi oprýskanými štíty a vybledlými fasádami visely šňůry s lampiony a dalšími barevnými ozdobami. Ono vůbec by bylo lepší, kdyby se ty fasády podařilo nějak schopně hodit do pořádku, hned by to vypadalo víc k světu. Přitom by ve výsledku stačilo tak málo…

Sedím ve sprše na zemi, seshora na mě teče příjemně teplá voda… Už aspoň dvacet minut… Nebo hodinu… Nebo taky klidně deset let, nemám tušení. Nemám proklatě vůbec tušení. Rukou si bezmyšlenkovitě prohmatávám bolavej kotník – a klepu se jako ratlík. Ne zimou. Ale nefalšovaným děsem.

Pepa se otočil a klekl si za klečícího Fediho. Ten vzal nastávající objekt potěšení a pomalu si ho začal nasouvat. Chvilku byl problém, ale vše povolilo a Pepův zatím nesplněný sen se stával skutečností. Pevné svírající objetí pozvolna ustupovalo. Cítil všemi póry, jak se noří stále hlouběji. Táhlý vzdech jeho milence nabíral na intenzitě. Stejný se dral i z jeho úst.

Hlasitý gong a je odstartováno. Obrovská masa lidí se valí dopředu. Já si hlídám Sylvestra a on mě, nahlas hraje hudba, probíháme bránou a zároveň přes první koberec. Tak, teď jsme oficiálně začali. Každý tvrdil, že tohle budou naše nejdelší hodiny v životě, tak teda uvidíme.

Max spokojeně míchal ranní kávu a rozhlížel se po místnosti, do které se přes okna prodíraly první sluneční paprsky. Ačkoli v přístavu byl zvyklý spát nalehko a dlouho, tady na ostrově ho svěží vzduch tahal z postele dřív a on si v duchu děkoval, že si do kufru přibalil svoje dvě flanelová pyžama. Líně si protáhl krk, potom záda a ulpěl pohledem na schodech v rohu. Měl pocit, že zaslechl šramot a šustění, proto nastražil uši a čekal.

Ozvalo se dosti výrazné zaklepání na dveře kanceláře. „Dále,“ vyzval jsem čekající osobu. Vstoupila paní Novotná v lehce nabroušené náladě. „No ne, paní Novotná,“ začal jsem s úsměvem, „vy jste zaklepala. To si budu muset někam zapsat.“ Počastovala mě dosti tvrdým pohledem: „Šéfíku, nezdá se vám, že jste na svoji nastávající tchyni poněkud drzý?“ Tak tohle jsem nečekal. Úplně mi došla řeč.

„Co tady blbneš?“ ptal se Pavel. „Přijede vévodkyně, chtěl jsem udělat dojem.“ „Neblázni, takhle ji neuctíš,“ sroloval koberec zpátky a postavil ho do rohu, „ona si na tohle prý nepotrpí.“ Začal jsem být strašně nervózní, trošku se mi třásl hlas: „Jenže ona jezdí, jen když je nějaký velký průšvih. Já se bojím, že jsem něco podělal.“ „Neboj se,“ usmál se na mě Pavel, „jestli ti to pomůže, tak se s tebou klidně dopředu rozloučím.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Díval se mi do očí a potom mě políbil na tvář. Na nádvoří. Ne jako vždy v přítmí zámecké brány, ale na nádvoří přede všemi, kdo tam byli.

Byl jsem myšlenkami v úplně jiném světě. Ve světě, kde se mísil erotický rajc se studem jak cola s červeným vínem. Opájel jsem se tou omamnou směsí, až jsem byl z toho úplně zpitomělý a ztratil pojem o čase. Teď už to samozřejmě s odstupem vidím všechno jinak a nejraději bych vás toho obscénního čtení ušetřil, ale zase nechci, abyste si mysleli, že jsem zkažený, úchyl nebo tak něco, nebo že šířím pornografii, protože bez znalosti toho dopisu jen obtížně vyhodnotíte celou situaci a asi mě i těžko pochopíte.

Chvilku přemýšlel, jestli to má být výtka, ale neznělo to útočně, spíš téměř škádlivě. Podíval se na něj. Malý důlek v levé tváři žaloval dřív, než se jeho pragmatický a téměř vždy rozumný miláček usmál. Tak jistě, já jsem praštěný, ale tys nám uvázal na krk tohle všechno, rozhlédl se po sadu. Má mu říct, že nejšílenější změnu v jejich společném životě rozhodně neudělal on?

Neodpověděl. Jen se k němu sklonil a vášnivě ho políbil. Vjel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho ještě blíž. Derekovým tělem proběhlo vzrušení. Přisál se k jeho rtům a vychutnával si tu blízkost. Tak dlouho již necítil lásku, něhu. Pil z jeho rtů jako žíznivý, který na poušti našel vodu. Odtáhl se od něj, ale jen proto, aby se nadechl a znovu ho mohl políbit. „Stačí ti tohle jako odpověď?“ vydechl mezi polibky. Derek jen přikývl a opět se k němu přisál. Maličko se nadzvedl, aby mu mohl být blíž, ale tělem mu projela prudká bolest.