Povídky

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery. „Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“ „To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

No a dnes, dnes mám pro Viktora překvápko. Včera jsem totiž byl v nemocnici na kontrole – a voilà, jsem úplně ortéza-free! Hahaha, mám z toho prostě radost. Sice teda na nohu pořád ještě našlapuju dost opatrně a tím pádem chodím děsně pomalu, no ale jupí, budu moct v pondělí do školy! A v pohodě zvládnu ten náhradní termín písemných maturit! A hlavně… hlavně můžu zase začít pořádně hrát… „No nekecaj!“ pozdraví mě Viktor, když mu tentokrát já osobně zajdu do předsíně otevřít dveře, a přejede mě od hlavy k patám rozzářeným pohledem. „Vyzeráš nejak inak… žeby iný účes?“ dobírá si mě, zatímco se zouvá.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Vláďa se přiblížil k Tomášovým rtům. Ještě víc a Tom si ho na sebe přitiskl. To nebyl žádný letmý polibek. Zároveň chlapci cítili, že jejich plavky mají co dělat všechno udržet. Posadili se a rozesmáli. „Nebylo žádný vyznání, Vláďo.“ „Tohle ti nestačí?“ Povalil svého partnera znovu na deku.

Pánovitě procházel mezi stánky tiše následován třemi ozbrojenými strážci a skupinkou hřmotných nosičů. Kráčel mlčky jako někdo, kdo přesně ví, co potřebuje, a nemá čas na trhoveckou přetvářku. Jen jednou ukázal na koš hrušek, který se vzápětí ocitl na rameni nosiče. Sám do dlaní vzal pouze poslední na pohled ucházející cedrát, ke kterému s nadějí přivoněl, aby ho vzápětí zklamaně odložil zpět. Vše ostatní smetl pohledem bez zájmu. Když mu jedna z žen zkusila do ruky vtisknout olivovou pastu s poznámkou, že je čerstvá jako dívčí stehna, jen se na ni podíval a beze slova pokračoval dál.

Ludvík zrudnul. Valtr měl tepláky a připadalo mu, jako by trochu měnily svůj objem v rozkroku. Jeho reakce byla stejná. „Včera jsem měl pocit souznění mezi námi. Bude to stejné i teď?“ Valtr objal chlapcovy boky a trochu si ho přitáhnul. Necítil žádný odpor. Spíš něco jako odevzdání. Když se blížil k jeho rtům, zavřel oči. Trošku se naklonil, ale stejně to byly jejich nosy, co se dotkly poprvé. Pak polštářky rtů. Oddálili se.

Tak bojuj, príď. Tam priateľ ti do dlane vloží kvet.
Aby voňal len tebe, ak nájdeš tú silu v sebe.
Anjel bude pri tebe stáť. Že miluje ťa, chce ti povedať.
Nádej žije, veď slnko svieti každý deň.
V tej diaľke pošepne ti. Už zlož svoj kríž, tu splní sa tvoj sen.

Pak se na mě zaraženě podíval. "Když znáš někoho, kdo zná Toma… ty taky… to jsi to?" "Hádej. Proč myslíš, že mi říkají divnočlověk?" "Svět je malý," zamluvil to a široce se usmál. Takže nějak takhle vypadá pohled z druhého břehu.

„Jé, ahoj, Honzo!“ vyskočil Petr na nohy a šel Honzovi v ústrety. „Jak se máš? Doufám, že jsem tě zase nevzbudil…?“ podezřívavě nakrčil obočí, oskenoval Honzu rychlým, ale důkladným pohledem a hned se zase celý rozzářil. „Co to zápěstí, už je to lepší? Říkal jsem si, že asi jo – a proto že sis řekl, že mě s tím nebudeš obtěžovat, ale přece jenom mi to nedalo, abych to nezkontroloval, víš?“ Honza zůstal stát na místě a jenom do sebe dychtivě nasával tu životadárnou energii, kterou kolem sebe Petr zřejmě bezděky šířil. „Jo, no, je to lepší,“ nějak se mu povedlo ze sebe dostat.

„Těší mě, Honzo. Já jsem tvůj novej šéf. Nic jinýho o mně vědět nepotřebuješ.“ Honza tu jeho nabízenou dlaň stiskl… a teprve o několik hodin později, když byl zase schopný přemýšlet, si uvědomil, že to byla chyba. Byla to zasraná chyba. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat. Run for my life.

„Víš, co se dnes říká, v tvém věku, vlastně už i v mém, je každý kluk ženatý, rozvedený, nebo šťastně zadaný. Nebo prožil nějakou tragedii, je nemocný…, nebo teplý.“ Přema se zasmál. „To poslední, ale pokud ti vadím, pásky si ráno vyzvednu a župan vrátím, můj jantarový klučino.“ „Tak mě ještě nikdo krásně neřekl, mám to vzít jako vyznání?“ „Vezmi to, jak chceš, všechno je na tobě.“