Ježíškem vyvolenej pozemšťan (2/2)

V pondělí do školy téměř utíkám, a to zledovatělým chodníkům navzdory.

Jednak se samozřejmě těším na Petra, až se potkáme – zajiskří mu v očích, až se spojí naše pohledy? Mrkne na mě? Věnuje mi širokej úsměv, ze kterýho vyčtu, že si tu naši pusu taky celej zbytek víkendu přehrával v hlavě pořád dokola? Pošle mi třeba zase aspoň nějakou zprávu…?

No a druhak se těším na Adama. Nemůžu se dočkat, co bude všem těm mým novinkám říkat!

A Adam mě, jako obvykle, nezklame.

Nezklame mě v tom, že, jak je poslední dobou častý, ani tentokrát úroveň jeho nadšení nekoresponduje s tou mou…

„Takže s tebou chce chodit, ale přitom nemá čas s tebou chodit,“ shrne celý moje vyprávění do ne zrovna optimisticky znějícího závěru. „Nepřijde ti to celý trochu šejdy?“

„Hej!“ drcnu do něj, zklamanej tím, že ani dnes, když mu tu vyprávím takový úžasný novinky, není schopnej projevit aspoň o trochu víc radosti. „Ty mi to vůbec nepřeješ!“

„Cože?“ vykulí na mě oči. „Jak jsi z poznámky, že je to lehce šejdy, vydedukoval, že bych ti to nepřál?“

„Pořád proti němu něco máš! I kdyby mi na Štědrej den osobně donesl dárek, vzal mě s sebou na hory, přinesl mi do školy kytku nebo se mnou protancoval celej ples, stejně by ti to nebylo dost dobrý!“ vytknu mu.

„No tak pardon! Někdo z nás dvou musí zůstat při smyslech, když ty sis nasadil růžový brýle s dvaceti dioptriema!“ rozhodí Adam rukama.

„Ts, příště ti nic neřeknu,“ uzavřu tuhle debatu nabručeně.

„Jó, to víš, že jo. Do ledna na tenhle svůj slib zapomeneš. A dřív mi nebudeš mít co říct. Protože na tebe to tvoje zlatíčko nemá volný okno ve svým nabušeným rozvrhu!“ připomene mi Adam takovým lehce opovržlivým tónem, ale ještě než se urazím úplně, dojde mi, že by to ode mě nebylo fér. Protože přece jenom v něčem uhodil hřebíček na hlavičku.

„Jako jo, no, je pravda, že jsem nečekal, že bude až takhle zaneprázdněnej,“ přiznám. „Ale zase on asi podobně nečekal, že se tak rychle dá s někým dohromady…“

Jenže Adam zjevně s tím svým kázáním a zároveň kažením mé dobré nálady nehodlá přestat.

„No jenom abys nebyl až několikátej v řadě, s kým se dal dohromady!“ neodpustí si totiž. „Nemá na tebe čas, nechce se s tebou ukazovat… Co když chodí ještě s někým jiným? To, že změnil školu, neznamená, že přetrhal všechny vazby.“

„Víš co? Jdi někam!“ utrhnu se na něj a prudce se zvednu z lavičky na chodbě, kde sedíme, aby nás nikdo ze spolužáků neposlouchal.

Jenže Adam mě pohotově chytne za batoh a stáhne mě zpátky.

„Sakra, Štěpáne! Hoď se laskavě do zenu! Co ode mě teda vlastně chceš? To nemůžu vyjádřit žádný svý pochyby, když spolu teď chodíte? Čekáš, že se budu odteď už jenom usmívat a předstírat, jak ho taky zbožňuju, nebo jak? Já ti přece nehodlám házet klacky pod nohy! Jenom mi na něm pořád ještě něco nesedí a chci, ať seš opatrnej, to je celý!“

„Fajn, budu opatrnej, stačí? A teď mě pusť,“ zavrčím, vyškubnu se mu a do třídy v podstatě vběhnu, abych utekl od těch Adamových… podezření…

Na druhou stranu ve mně ale ten jeho proslov přece jenom zanechal i něco pozitivního. A sice… no prostě mohl by se na mě vysrat. Mohl by mávnout rukou, mohl by mi jednoduše říct randi si, s kým chceš, ale až si natlučeš hubu, tak za mnou nechoď – a on místo toho po sobě radši nechá jako po hromosvodu sjet mou nakvašenou náladu, ale nehodlá se vzdát toho, že bude dál coby můj nejlepší kámoš bdít nad tím, abych se nevřítil do nějakýho průseru…

A tak, jakmile dosupí do třídy a sedne si vedle mě, jakoby nic prohodím:

„Máš ten úkol do chemie?“

„Jo,“ zahučí, „ty?“

„Taky, jenom ten třetí příklad mi vyšel nějak divně…“

„Jo hej, protože tam mají chybu ve výsledcích.“

„Fakt? Do prdele, a to jsem nad tím seděl tak dlouho!“

„Nápodobně, ale zrovna byl doma brácha, tak mi to spočítal a vyšlo mu to jako mně.“

„Jak se vůbec má? Už má za sebou nějaký zkoušky?“

„Ještě ne, říkal, že to stačí pořešit až v lednu…“

Necháme tak pro tuhle chvíli Petra Petrem a nahradíme ho tématem, u kterýho víme, že se nepohádáme. Protože se ani jeden hádat nechceme.

Hmmm, jenže nevydrží nám to až tak dlouho, jak bych si minimálně já přál.

A přijde mi, že tentokrát jsem v tom nevinně.

Já totiž opravdu to téma Petr nevytahuju. Když vím, že ho Adam moc nemusí… a když stejně nemám co novýho říct, protože kromě toho, že se s Petrem občas potkáme ve škole, tak se nic dalšího neděje…

Jenže Adamovi to zjevně ani tak nedá. A tentokrát už v sobě ten vztek, kterej ve mně tady ta jeho přílišná angažovanost vyvolá, nejsem schopnej potlačit.

A to hned ve středu. Když cestou z oběda míjíme Petra a tu jeho partu, kteří kráčí pro změnu teprve na oběd. Jelikož s Petrem už jsem se potkal a pozdravili jsme se, tak se na sebe tentokrát jenom usmějeme, no jenže ti kámoši po mně koukají taky a ještě si začnou cosi špitat, zatímco Petr do jednoho z nich drcne loktem…

„Co to jako mělo bejt?“ nezdá se to Adamovi, a když se po nich otočí, dodá: „Ještě se i ohlížej… Proč po tobě tak čuměj, když to, že s Petrem něco máte, má být tajný?“

„Tak… ty to taky víš,“ podotknu.

„No jo, jenže já tě znám roky! Oni ho znají sotva pár měsíců, tak mi přijde divný, že by se zrovna jim chtěl svěřovat!“

„Prosím tě, třeba to s tím vůbec nesouvisí,“ mírním ho. „Třeba jde o ten ples nebo tak něco, možná mají echo, že nakonec bude králem ročníku přece jenom Peťan, a už se nemůžou dočkat, jak se pak budou naší třídě pošklebovat, že mají královnu i krále – a my nic…“

„To by si mohli zkusit!“ zahrozí Adam jen tak do vzduchu zaťatou pěstí. „A Petr ať na ten titul rovnou zapomene! Hele, Štěpáne, rozhodil jsem trochu sítě, abych o něm zjistil nějaký detaily, a…“

„Cože?“ skočím mu do řeči. „Sakra, jdi s tím do prdele!“

„Prosím? Já???“

„Jo, ty! Co ho máš co lustrovat?“ rozčiluju se.

„No někdo to udělat musí, když ty seš tak ošarmenej tím, co na tebe hraje!“ brání se.

Malinko znejistím:

„Hraje…? A co jsi teda zjistil?“

„No zatím nic, ale…“

Okamžitě zase vypěním:

„Takže jsi nic nezjistil, ale už si seš jistej, že na mě něco hraje? Protože jasně, přece by se do mě někdo jako on nemohl prostě jenom tak zamilovat, že? To je okamžitě podezřelý!“

„Ty seš teda ale fakticky kokot!“

„Nepovídej! Nejdřív byl kokot on, teď už jsem i já, jenom ty seš široko daleko jedinej spravedlivej, ty kreténe!“

„Prokrista,“ rozhodí Adam napůl vztekle, napůl frustrovaně rukama, „na tohle asi nemám takhle před Vánocema…“

„No a já na to nebudu mít ani po nich!!!!!“ ujistím ho a dám si záležet, aby bez jakýchkoliv pochyb rozeznal, kolik přesně vykřičníků jsem za to zvolání vložil.

„Beru na vědomí!“ ukáže mi vztyčený palce. „A to kolečko po půjčovnách obleků si absolvuj s ním! Jo jenže on vlastně na tebe nemá čas, že?!“

„Naser si!“

„Až po tobě!“

Přičemž všelijaký random nadávky a další roztomilosti po sobě štěkáme ještě asi dvě minuty, no prostě než dojdeme do šatny… A nakonec to mezi náma zůstane viset jako poslední slova, který jsme si před Vánocema vyměnili.

Protože ve čtvrtek máme třídnickej den, řešíme hlavně ten lednovej ples, do zblbnutí nacvičujeme choreografii a podobně, neboť v novým roce už na to moc času nebude, když ples se koná hned v sobotu desátýho… Tím pádem nám s Adamem nedělá žádnej problém se jeden druhýmu vyhýbat, protože vedle sebe nesedíme v lavici, ale jsme rozdělení do různých skupinek, pobíháme po tělocvičně a tak. No a v pátek máme ředitelský volno, který nám krásně prodlouží vánoční prázdniny začínající od pondělka. Hmmm.

No, letos jsou ty Vánoce nějaký… divný. Jako jo, já vím, že bych neměl brblat – já si zjevně všechny dárky rozbalil už dopředu: to, že mě Petr oslovil… a že mě pozval na rande… a tu naši pusu… a to, že spolu chodíme… Jenže teď, když je tu doopravdickej Štědrej den, tak je mi najednou nějak smutno. Jakkoliv se rozhodně nenudím, a jakkoliv mi můj mobil neustálým pípáním zpráv nebo vyzváněním hovorů připomíná, jak moc jsem mezi lidma oblíbenej, tak přesto – dva lidi, na kterých mi záleží nejvíc, mlčí. A zatímco s Adamem se ignorujeme záměrně, tak Petr je evidentně zaměstnanej jinýma lidma a jinýma činnostma… Mezi svátkama mu zkusím napsat sám, že jako jestli se mu ulevilo, že už je teda po Vánocích, a jak je na horách, ale vůbec mi neodpoví. A i když mi to avizoval, že se uvidíme až v lednu, tak mě stejně zamrzí, že mu zjevně vůbec nechybím, že ho nezajímá, jak se mám já a tak. Jó to když jsem chodil s Mirkem, tak jsme si psali a volali pořád… No a taky teda Mirek nijak neležel v žaludku Adamovi, takže jsme podnikali i plno akcí ve třech…

Achjo! Proč musí být všechno tak komplikovaný? Když se po letech konečně zase probudí k životu moje schopnost se zamilovat, a když se dokonce ukáže, že je to oboustranný, tak ale zase vyjde najevo, že si ten druhej pod pojmem chodit spolu zjevně představuje něco úplně jinýho než já… a že mu navíc můj nejlepší kámoš z bůhvíjakýho důvodu nemůže přijít na jméno. Inu, vánoční zázrak v celé své kráse! Tak to ti teda, Ježíšku, pěkně děkuju!

***

Vánoční prázdniny nakonec sletí, hlavně proto, že napadne docela dost sněhu, takže táta vyhrabe ze sklepa běžky a každej den kromě Silvestra spolu vyrazíme na naše oblíbený trasy za město. No a třetího ledna, v sobotu odpoledne, se mi na mobilu rozsvítí tolik očekávaná zpráva od Petra:

„Čus Steve, tak my už jsme od včerejška zase doma! Potřeboval jsem se trochu zaklimatizovat, ale kdyby sis chtěl poslechnout čerstvý historky z Alp, tak večer můžeme něco podniknout.“

Samozřejmě okamžitě souhlasím, a tak se během pár dalších zpráviček dohodneme na našem už vcelku tradičním programu: kino – a pak se uvidí. S tím, že tentokrát to pak se uvidí nehodlám nechat osudu jako posledně, ale rovnou začnu pátrat po nějakých sympatických kavárnách nebo barech v té čtvrti, ve kterých bysme se mohli s Petrem zašít a mít tam trošku soukromí…

I když ono to nejdřív vypadá, že ani žádný soukromí potřebovat nebudeme. Protože Petr je tak plnej zážitků z velehor, že po kině, když teda samozřejmě pořádně zdrbneme právě zhlídnutej film, se pustí do jejich vyprávění, a i když mě nechá, ať nás dovedu do takovýho příjemnýho bistra s vysokýma a před očima ostatních návštěvníků ukrytýma boxama, tak po objednání pití na to svý vzpomínání hbitě naváže. A on je teda jako vypravěč skvělej, především má co vyprávět, ten rodinnej pobyt si podle všeho užil fakt do mrtě a rozhodně nezahálel, seznámil se tam i se spoustou lidí, potrénoval si angličtinu i francouzštinu… A navíc, nepřál jsem si ještě pár týdnů zpátky přesně tohle? Aby se se mnou Petr bavil, aby se mi dlouze a zpříma díval do očí, aby mi věnoval ten svůj halasnej smích? Jasně že přál! Akorát… by mě třeba při tom vyprávění mohl vzít za ruku, ne? Nebo by se mohl zeptat, jak jsem se měl těch čtrnáct dní já…

Nakonec se ale za tyhle svý tak trochu nevděčný myšlenky zastydím a Petrovi se v duchu omluvím.

„Týjo, ale já melu a melu a vůbec tě nepustím ke slovu, Steve,“ pronese totiž a přes stůl se na mě lehce provinile usměje. „Jak jsi vůbec oslavil Silvestra?“

„S našima,“ pokrčím ramenama. Zrovinka o tomhle se mi teď začínat nechce… V prváku jsme byli na Silvestra s Mirkem, no a v druháku mě pozval Adam k nim, protože ani jeden z nás nejsme po zážitcích z deváté třídy příznivcem nějakých obrovských párty plných opilých, zkouřených a já nevím, čím vším ovlivněných známých i úplně cizích lidí – a tak jsme oslavili příchod novýho roku s jeho rodičema, jeho bráchou a jeho tehdejší přítelkyní. A loni jsem pro změnu pozval Adama já k nám, byl čerstvě po rozchodu, a tak ani neměl moc chuť se bavit, koukali jsme prostě i s našima na nějaký komedie a přejídali se chlebíčkama a to bylo celý. No a letos, letos je to poprvý, co vůbec netuším, kde a s kým Adam byl…

„Ty nejseš zrovna příznivec nějakejch velkejch akcí, co?“ přimhouří na mě Petr zvědavě oči.

„Jako úplně nutně je k životu nepotřebuju,“ souhlasím.

„Tak to asi radši nemám nadhazovat téma ples, co?“ uchechtne se.

„Ále,“ mávnu rukou, „ten ples řešíme ve třídě už tak dlouho, že už jsem se s ním dávno smířil… U vás je to asi stejný, co?“

„Jo, je, hlavně holky jsou z toho celý zpitomělý, chtěly dokonce nacvičovat i nějaký tanečky, ale na to jsme se jim s klukama vysrali…“

„Fakt?“ vykulím oči. „No ale není to zase škoda? Takhle jim to bojkotovat? My teda nějaký choreo nachystaný máme a musím říct, že to vypadá dost dobře. Nebo teda bude vypadat, pokud se nám povede všem vykročit tou správnou nohou, haha…“

„Jo, něco se už ke mně doneslo, že jste se zapojili všichni. Zase holky od nás jsou obecně pohybově nadanější, takže když si to odtancujou samy, bude to vypadat fakt perfektně, nebudeme jim to nikdo kazit. Čtyři kluky teda ukecaly, aby jim tam dělali nějaký křoví, ale my ostatní jim to akorát roztleskáme… No ale radši mi řekni, jak se těšíš na tu svou korunovaci? My jsme na škole nic takovýho neměli, krále ročníku, ale tady u vás mi přijde, že je to dost významnej post…“

„No,“ šibalsky se na něj uculím, „ty se tváříš, jak kdyby se tě to netýkalo, ale pořád ještě je tu velká pravděpodobnost, že ten titul nakonec získáš ty!“

„To je nesmysl,“ mávne rukou. „Podle mě dostanu maximálně pár hlasů od kámošů ze třídy z recese, protože jim to přijde hrozně vtipný, ale to je asi tak všechno.“

„Aby ses nedivil, možná se najde víc lidí, kterým by to přišlo hrozně vtipný, a ten hlas ti dají… Radši na to buď připravenej,“ varuju ho dobrosrdečně.

„No pokud by se to stalo, tak bych tu korunku předal tobě, na to buď zase připravenej ty,“ usměje se na mě – a z ničeho nic natáhne ruce přes stůl a vloží dlaně do těch mých. Konečně. „Protože Steve, mě totiž ohledně toho plesu něco napadlo,“ pokračuje. „Víš, že jako… co kdybysme to vzali jako takovej náš společnej coming out? Že bysme se jako přestali skrejvat? Tam bude tolik lidí, že si nás ve výsledku nikdo nebude moc všímat, protože nikdo nebude mít čas řešit zrovna nás, no ale zároveň to právě všichni vezmou na vědomí. A po víkendu už to budou brát jako hotovou věc…“

Překvapeně na něj zamrkám, zatímco bezděky začnu jeho dlaně jemně mnout.

„Vau, to teda, no… Jako já s tím problém nemám, ale myslel jsem, že spíš ty se ještě… jakože ukazovat s nějakým klukem… nechceš…“

„Popravdě,“ usměje se Petr, „naši na tom plese stejně nebudou. Ani nikdo z mý bývalý školy. Takže jde vyloženě o lidi z týhle školy. A tím pádem o tebe. A přišlo mi, když jsi mi tenkrát vyprávěl, jak to všechno máš a nemáš nastavený, tak že nemáš potřebu se až do maturity skrejvat…“

„Ne, to fakt nemám,“ oplatím mu ten úsměv… a pak se trochu nadzvednu a nakloním se k němu přes stůl, abych mu mohl lípnout na rty jednu takovou potěšenou, spíš v podstatě nadšenou pusu.

Jé, tak takovej vývoj jsem nečekal! Myslel jsem, že minimálně dalšího půl roku jsme odsouzení k tomu jezdit na rande na druhej konec města… A vida, už to nebude nutný! A dokonce můžu Petra začít vodit i k nám domů, protože hned na tom plese ho tím pádem představím našim… To bude pěkný, až se jim přijdu ke stolu ukázat se svou šerpou a korunkou – a přivedu si s sebou rovnou svýho prince! Naši nám udělají společnou fotku, úplně živě vidím mamku, jak u toho bude mít lehce uslzený oči a bude tvrdit, že za to může průvan… No a co na to asi tak řekne Adam? Taky mu parádně spadne brada! Hmm, a zatímco pro naše to nechám jako takový překvápko, tak Adama bych na to možná mohl připravit, aby nebyl v tu sobotu v moc velkým šoku…

Jenže hned v pondělí ve škole se ukáže, že Adam není naladěnej na to, abych ho mohl na něco připravovat. Prostě… ta naše předvánoční hádka mezi náma pořád visí… a ani jeden nejsme ochotnej ji smíst ze stolu. Nebo já bych teda jakože ochotnej i byl, ale na moje obecný otázky, že jako Jakej byl Silvestr? nebo Nelezli jste si už s bráchou na nervy? odpovídá Adam zásadně jednoslovně, čili nemám od čeho se odrazit, abych začal i náročnější témata. No a na to, abych rovnou přišel s nějakou omluvou, na kterou Adam teda očividně čeká, se fakt necítím, protože proč bych se měl začít omlouvat já? Za co? Za to, že mě i Petra nazval kokotem?!

Novej rok tedy začíná tak trochu neslavně, ale nutno dodat, že kdykoliv si vzpomenu na Petra, na naši dohodu ohledně plesu a na ten polibek, kterým jsme se pak loučili na zastávce, rty se mi okamžitě zvlní do úsměvu, nemůžu si pomoct.

Náladu mi navíc hned odpoledne přizvedne i fakt, že se mi povede ulovit slušivej smoking – na tour de půjčovny se mnou nakonec vyrazí mamka, a samozřejmě mě nezapomene pořádně vypeskovat, že jsem to nechal na poslední chvíli, jako vždycky všechno, Štěpáne! Nakonec se ale hned v druhé provozovně ukáže, že o smokingy mojí velikosti zase takovej zájem není.

„Ona ta hlavní plesová a pak svatební sezóna teprve začne,“ usměje se na nás prodavačka, když na mě všichni tři koukáme do zrcadla. A mamce u toho mimochodem nějak podezřele vlhnou oči.

Ten první lednovej týden uteče neskutečným tempem. Učitelé s náma mají slitování a nechávají nás žít – jednak proto, že je po prázdninách, a druhak proto, že je před plesem. Čtvrtek a pátek dokonce ani netrávíme ve škole, ale v sále kulturního domu, kde spolu s Jizerákama ladíme program, nástup na scénu, tombolu, pořadí proslovů nebo vtipných vsuvek a tak, sál navíc v rámci možností trochu zdobíme, řešíme zasedací pořádek, na stoly rozmisťujeme všelijaký letáčky, koláže z fotek nebo vytisklý přeřeky našich učitelů pro pobavení. No a těsně před tím, než holky ten páteční scuk rozpustí, si ještě vezme slovo Lada – a nám a áčákům rozdá hlasovací lístky do ankety o královnu a krále ročníku. Já jako královnu vyberu samozřejmě Adrianu, ale coby krále napíšu Petra – haha, jestli to nakonec fakt vyhraje a vyjde najevo, že to bylo o jeden hlas, tak mě asi zastřelí! Ale jsem si jistej, že pak dokážu přijít na, ehm, metody, díky kterým mi zase rychle odpustí…

A jestli první lednovej týden utíkal rychle, tak sobota je vyloženě zběsilá. Mamka od rána lítá po bytě, jako kdyby to byl její ples, a taťka si ji za to dobírá jenom tak dlouho, než zjistí, že botám, který si plánoval vzít k obleku, se odlepuje podrážka. Hádka, která se kvůli tomu strhne, chvilku nevěstí nic menšího než okamžitej podpis rozvodových papírů, ale naštěstí už jsem za ty roky zvyklej a vím, že doma se nic nejí tak horký, jak se to občas uvaří. S tátou nakonec sjedeme autem do nejbližšího obchodního centra pro nový boty, mamka si zatím doma „dodělá vlasy“, jak tomu říká, no a když se pak po návratu táta mámě pochlubí, že v rámci povánočních výprodejů za ty nový boty dost ušetřil, a dodá, že v tak parádních botkách večer rozhodně nebude sedět za stolem, ale protančí s mámou celou noc, tak i mamčina nabručená tvář roztaje – a krize je zažehnána.

Než se naděju, už parkujeme v ulici kousek od kulturáku, no a pár minut nato naše hrdě vedu k jejich zarezervovanýmu stolu.

Kterej sdílí mimo jiný i s Adamovýma rodičema.

A Adam tam zrovna postává taky.

„Čau,“ pozdravím ho nejistě.

„Čus,“ sjede mě očima od hlavy k patám a zase zpátky. „Koukám, že jsi byl v půjčovně úspěšnej, tak gratuluju,“ prohodí rádoby bez zájmu.

„Jo, dík,“ povzdychnu si, protože… je pro mě prostě strašně nepřirozený bavit se s ním takhle! Takhle… stroze a strojeně… jako s někým úplně cizím… Hm, a to možná můžu být rád, že vůbec se mnou prohodí pár slov. Až mě za pár hodin potká s Petrem ruku v ruce, tak dost možná jenom pohrdavě pozvedne obočí… a neřekne už vůbec nic… No, ale pěkně jedno po druhým. Dnes si chci užít ten ples – s lidma, kteří si ho chtějí užít se mnou. Čili převážně s Petrem. A rozkřápaný kamarádství s Adamem začnu řešit zítra…

První hodinku vládne na sále i v zákulisí ještě relativně pohodová atmosféra, všichni se se všema zdraví, fotí, chválí si šaty a účesy, no ale úderem osmé nastane pořádnej fičák. Díky tomu, že jsme dvě školy a čtyři třídy, tak program máme nabušenej a nemůžeme si dovolit žádný prostoje, všechno to musí odsýpat… Moderátoři, což jsou nějaká holka s klukem od nás ze třeťáku, to ale všechno zvládají uvádět úplně na jedničku, no a když nezmatkují a neházejí nám do toho vidle oni, tak se ten jejich klid přenese i do zákulisí a mezi nás všechny účinkující. Užijeme si tak svých pět minut slávy coby celá třída, když předvedeme hromadnej tanec na modernější, zrychlenou verzi songu We Are the Champions od Queenů, a pak si každej užijeme svých vlastních pár vteřin slávy, když nás třídní jednoho po druhým připnutím stužek pasuje na maturanty.

Další necelá hodinka je věnovaná Jizerákům, takže se zatím sejdeme se spolužákama u šaten pro účinkující, připíjíme si na zdárnej průběh dnešní akce, poplácáváme se po zádech, fotíme se… No a ani si v tom hlaholu pořádně nevšimnu, jak se to stane, že se ke mně z ničeho nic přichomýtne Petr.

„Jsem ti dnes ještě ani neměl šanci říct, jak ti to sekne,“ nakloní se ke mně a spiklenecky na mě mrkne.

„Tobě taky!“ ujistím ho rozzářeně. Protože jo, on je z těch, kdo by vypadal sexy i v pytli od brambor, ale teda v obleku… ehm… Čím to je, že jsou všichni kluci v obleku tak strašně k sežrání?

„No a,“ rozhlídne se Petr po ostatních spolužácích, než zase zakotví očima na mně, „platí teda ta naše dohoda? Že s tím dneska… vyjdem na světlo?“

Potěšeně se usměju.

„Jestli sis to nerozmyslel, tak za mě to platí…“

„Nerozmyslel, naopak,“ uculí se a znovu se rozhlídne kolem dokola. „Takže… ještě počkáme, až z tebe udělají krále, ať ti nekradu pozornost, no a pak, až nebudeš tak v obležení, bys mi třeba mohl věnovat jeden tanec?“

„Rád,“ šeptnu, a nejradši bych se k němu naklonil hned a stvrdil to pusou, ale okej, ještě si chvilku počkám…

Ona to ostatně opravdu je chvilka. Nevím, jak je to možný a kam se ten čas tak splašeně vypařuje, ale najednou je jedenáct – a z pódia slyšíme moderátory, jak nadšením podbarvenýma hlasama avizují vyhlášení výsledku ankety o královnu a krále čtvrťáků našeho gymnázia.

Úplně automaticky a bez přemýšlení vyhledám očima Adama – a on se na mě zrovna podívá taky, pousměje se a rukama mi naznačí, že mi drží pěsti… Tohle jeho gesto mě neskutečně zahřeje! Jo, vím, že to neznamená, že je mezi náma zase všechno vyřešený, zašlo to prostě až moc daleko, ale… beru to od něj jako náznak, že má zájem to se mnou řešit. A to se setsakramentsky počítá.

A tak, zatímco stojíme všichni čerstvě ostužkovaní maturanti pod pódiem a čekáme, až do mikrofonu zazní dvě jména, dojde mi, že teď, teď, v tenhle moment, jsem… doopravdy šťastnej. Mám kluka. Mám nejlepšího kámoše. Mám spoustu dalších kamarádů a kamarádek, kteří mi teď, v tuhle chvíli, drží palce. Mám rodiče, kteří jsou na mě hrdí. Mám pár měsíců před maturitou, před přijímačkama na vysokou… a svět mi prostě leží u nohooouuu…

A když se z repráků ozve nejdřív Adrianino jméno a hned vzápětí moje, tak ten potlesk a výskání, co následuje… Úplně mě to ohluší. Když pak s Adrianou, zavěšení jeden do druhýho, stoupáme po schůdkách na pódium, zatímco ten potlesk a nadšený výkřiky nepřestávají, připadám si jako v nějakým snu, nebo možná spíš jako hrdina v nějakým filmu… Přijde mi, že jsem vyhrál, a tím nemyslím tenhle titul, tenhle královskej post, ale všechno. Že jsem tak nějak vyhrál celej svůj život. A že tohle, tenhle večer, tahle noc, je jenom pokračování toho mýho nadšenýho rozbalování dárků od Ježíška…

Korunky mně i Adrianě nasazuje na hlavy loňskej královskej pár, usmívají se skoro podobně pyšně, jako se na mě za chvilku budou stopro usmívat naši… A něco nám i říkají, ale popravdě je vůbec nevnímám. Nějak se mi povedlo naplno se ponořit do tohohle okamžiku – a úplně se v něm utopit. Stejně tak ani moc nevnímám Adrianin a svůj vlastní proslov, máme to naučený, takže to prostě odhrkáme jako básničku.

Až když se rozezní tóny nádherné skladby, kterou jsme si už někdy v prosinci odhlasovali pro taneční sólo novopečené královny a krále, vzpamatuju se, nabídnu Adrianě rámě, sejdeme z pódia na parket, a zatímco spolužáci kolem nás vytvoří kruh a vlní se do rytmu, my se s Adrianou nad tím parketem vyloženě vznášíme.

Nebo aspoň mám ten dojem.

„Nešlapu ti na nohy, že ne?“ ujišťuju se rozveseleně.

„Popravdě, i kdyby jo, asi bych si toho ani nevšimla,“ zakření se na mě královna – a mně dojde, že jsme v tuhle chvíli na jedné vlně, že tu sílu přítomnýho okamžiku vnímáme dost podobně…

„A po tomhle dokonalým sólíčku našich nových panovníků tu máme další dlouho očekávaný tanec, a sice sólo pro královský pár a jejich vyvolené!“ zahlaholí moderátorka nadšeně, když s Adrianou dotančíme. „Takže, Její Veličenstvo a Jeho Veličenstvo, prosím, zadejte se!“

A zatímco Adriana bez zaváhání vyrazí k jednomu ze svých spolužáků a z toho, jak se na sebe ti dva ksichtí, vytuším, že asi mají v záloze připravený nějaký speciální vystoupení, tak já se na chvilku cítím, jako kdyby mi nohy vrostly do země. Rozbuší se mi srdce… a já najednou znejistím: mám jít pro Petra hned? Jo, říkal, že bude rád, když mu věnuju tanec, ale co když tím nemyslel tady tenhle… první, ten, kde budeme všem na očích? Co když by se se mnou radši ztratil v davu dalších tanečníků…?

No, na druhou stranu přece zároveň říkal, že je mu to jedno, protože tu stejně rodiče ani kámoše nemá. A že mu jde hlavně o mě. A já… já si momentálně nepřeju nic jinýho, než tohle sólo pro vyvolený věnovat jemu… A tak se natočím do míst, kde jsem před chvilkou Petra a jeho spolužáky zahlídl, usměju se na něj – a vykročím směrem k němu.

To už dýdžejka nechává rozehrát první tóny dalšího pomalýho ploužáku, Petr se na mě usměje tak široce, až se musí kousnout do rtu, asi nechce působit až příliš potěšeně… Já k němu napřáhnu ruku… A od kluků stojících v jeho těsným okolí se ozve potlesk a několik nevěřícných zavýsknutí, zatímco holky do sebe začnou drkat loktama a překvapeně se chichotat.

„No? Jakej jsem?“ už se Petr neudrží a rozesměje se naplno, přičemž se rozhlíží po svých kámoších tak pyšně a nabubřele, jako kdyby králem celé téhle show byl on.

Ještě další dvě tři vteřiny celej ten výjev zmateně pozoruju… než mi to celý dojde.

Ten potlesk totiž nepatří mně, nepatří nám. Neoceňuje mou, jeho, naši odvahu. Ne, ten potlesk je ve své podstatě namířenej proti mně. Protože není žádný my. A nikdy nebylo.

A já… já jsem ve skutečnosti právě prohrál.

Jak mi ostatně Petr hned vzápětí potvrdí. Protože místo aby vložil svou dlaň do té mé, ještě pořád napřažené, tak mě poplácá po zádech a ne zrovna potichu pronese:

„Ty vole, Steve, tak díkes! Právě jsi mi vyhrál dvanáct táců!“ Načež se ke mně za hurónskýho řehotu několika svých kumpánů otočí zády a celá skupinka se začne prodírat ven ze sálu.

A já tam dál stojím, zmatenej, poníženej… a pořád ještě s asi dost nevěřícným výrazem ve tváři. No, tak tohle… ehm… tohle jsem fakt nečekal… Vau.

Jakože fakt VAU.

Nejenom že mi těma pár slovama úplně rozdupal můj sen… a vlastně i moje sebevědomí… Ale ještě navíc teď musím… ehm… ještě si teď musím ten pocit zrady vyžrat do dna před všema těmahle lidma, co jich tu je…

Vůbec nevnímám hudbu, vůbec nevnímám, jestli někdo něco říká, ne. Jediný, co slyším, je divnej hukot, jak se mi odráží uvnitř hlavy… a cítím, jak se mi žene do tváří červeň… Protože tu stojím, stojím tu nejenom před všema svýma spolužákama a učitelama… a… a před našima… Těm všem jsem právě prozradil, kdo je můj vyvolenej, do koho jsem zamilovanej… Ale stojím tu i před spoustou cizích lidí z cizího gymplu, a před jejich rodičema, prostě před lidma, kteří mě vůbec neznají a před kterýma jsem se tu takhle vyoutoval… No a teď se ode mě chce, abych potupně sám prošel tím sálem a pod upřeným pohledem všech těch lidí došel až ke dveřím… a vysmahl ven. Protože na to, abych teď vyzval k tanci někoho jinýho, třeba Ladu, Katku nebo Irču, už prostě nemám…

Nasucho polknu, zhluboka se nadechnu, rychle zkusím rozmrkat ty slzy, co se mi užuž hromadí kdesi za víčkama…

A najednou mě někdo chytí za loket a otočí mě čelem k sobě.

Adam.

Nestihnu vůbec… vůbec pobrat, co se to děje, ale jemu to zjevně ani trochu nevadí. Prostě si mě našteluje do tanečního držení, takže moje ruce automaticky zaujmou tu správnou pozici a obtočím mu je kolem těla, a zatímco začne přešlapovat do rytmu písničky, čímž mě donutí se taky rozpohybovat, mohutně zamává paží na ostatní spolužáky a zahlaholí:

„Děcka, no tak, zadejte se! Tadyhle král si přeje, ať tancujou všichni se všema! Holky s holkama, kluci s klukama! No? Na co čekáte, jedem! Show must go on!“

A než se vzpamatuju, tak parket se opravdu zaplní dalšíma ploužícíma párama, přičemž děcka vzali ten Adamův pokyn fakticky doslova. Kolem nás v pokusu o waltz prokrouží Jirka s rozchlámaným Tomášem, kousek od nich zahlídnu, jak se na sebe pěkně tělo na tělo lepí Mirka s Ladou, naprosto mimo rytmus se vedle nich vlní Jana s Alicí, a tamhle chytá Ondra Matese za kravatu a táhne si ho na parket jako pejska… Ve víru tohohle cvrkotu ten můj ponižující trapas najednou úplně zapadne. Jako jo, všichni lidi, co stáli blízko nás, slyšeli, že jsem Petrovi vyhrál sázku. A šeptandou se to rozneslo nebo roznese i mezi spolužáky, kteří to na vlastní uši nezaslechli… Ale pro všechny ty cizí gympláky, pro všechny další hosty a rodiče, pro učitele – pro ty to teď vypadá jenom jako takový menší nedorozumění. Menší nedorozumění ohledně toho, kdo s kým má tančit další tanec, menší zmatek v programu, kterej se ale rychle zase vyřešil – a jede se dál.

Uznale mi spadne brada… a zároveň se mi tak trochu rozechvěje dojetím. Protože Adamovi se povedlo nemožný: povedlo se mu z bezvýchodné situace najít východisko. A udělal to kvůli mně. Pro mě.

„Děkuju,“ špitnu, na víc se v tuhle chvíli při nejlepší vůli nezmůžu.

A Adam jenom přikývne… a pak, protože vidí, že jsem ještě pořád dost mimo, mě zkusí trochu rozveselit:

„To já děkuju za tanec, Vaše královská Excelence! Ještě že tě taky napadlo kouknout se do podhradí a vzpomenout si na svý věrný poddaný!“

Uchechtnu se, ale zároveň je to trochu takový vzlyknutí.

„Já jsem na ně náhodou nikdy nezapomněl, fakt,“ zadrmolím dojatě… Načež to dojetí zkusím odehnat mohutným zavrtěním hlavou: „Panebože, Adame, já jsem takovej, ale fakticky takovej vůůůl!!!“

Adam se poťouchle uculí:

„Mně se na tobě líbí, že ti ty zřejmý věci nemusím říkat víc než dvacetkrát, Štěpáne. Teda vlastně Steve. Když seš teď ten king, že jo, tak přece potřebuješ pořádný multikulti oslovení…“

„Jdi někam,“ vydechnu – a tentokrát už mi doopravdy cukají koutky. „Opovaž se mi ještě někdy pitvořit jméno, ty blbečku!“

„Hele, nech si to!“ věnuje mi štulec do žeber. „A vůbec, Vaše císařská Neschopnosti, tomuhle říkáš nějakej tanec? Kvůli tomuhle sis půjčoval smoking? Ty vole neser mě a pojď to pořádně rozjet!“

A spolu s těma slovama mě pevně přivine na svou hruď… a já se nenechám pobízet dvakrát a omotám mu paže kolem krku. Nikdy za celej náš život jsme spolu netancovali, a navíc ani jeden z nás nejsme takzvaně objímací, takže když nepočítám vzájemný pošťuchování a bitky, tak vlastně nejsme zvyklí se jeden druhýho dotýkat, ale přesto, tím, že se známe už roky, mi tohle taneční objetí a to tancování s Adamem jako takový přijde stejně přirozený jako dýchání. V tomhle nečekaně těsným, ale přijemným splynutí mě pak Adam provede po celým parketu, troufne si i na všelijaký otočky a záklony, a já, protože se ho pevně držím a žádná ztráta rovnováhy nebo nedejbože pád mi nehrozí, s ním nikdy, se jenom směju a směju a směju.

A vlastně si ani nevšimnu, kdy písnička plynule přejde v jinou, no ale ještě chvilku takhle blbneme, než Adama přijde vystřídat Tomáš, že prej jako taky snad má právo vlísat se do královy přízně, osel jeden… No a pak už dýdžejka konečně pochopí, že má přestat hrát cajdáky, a roztancujeme se na parketu v jednom obrovským, šťastně rozesmátým chumlu.

A kdyby nás moderátoři nevyhnali, protože prý podle náma vypilovanýho a jim dodanýho programu prostě musí proběhnout půlnoční tombola, tak bysme tam křepčili doteď.

***

„Achjooo, jak může být někdo takovej idiot?“ vzdychnu zničeně už poněkolikátý druhej den odpoledne. Polehávám na své posteli na břiše a podpírám si bradu dlaněma, zatímco Adam se s královskou korunou na hlavě a s mým půjčeným smokingem přehozeným přes ramena natřásá před zrcadlem. Jindy bych se tomu tlemil a dobíral si ho za to, ale dnes, asi jak jsem po tom včerejšku vystřízlivěl, přičemž tím nemyslím jenom to, že ze mě vyprchal alkohol, tak se nějak nemůžu dostat do nálady. „Jak se mi to mohlo stát?“ doplním to svý hořekování o další otázku.

„A co přesně myslíš?“ ohlídne se po mně Adam, ale hned se zase věnuje svýmu vlastnímu odrazu. „Jak se ti mohlo stát, že ses zabouchl do druhýho nejvíc sexy týpka na škole?“

Ta jeho lichotka mě sice někde hluboko uvnitř potěší, ale na tváři mi vyvolá jenom kyselej úsměšek.

„No, to taky, ale hlavně… jak mě dokázal tak zblbnout?“

„Tak když se mu povedlo zamotat kebuli vdaný ženský, tak co by se mu to nepovedlo u tebe?“ prohodí Adam nerozhozeně. „Jak někoho sbalit, to se dá v podstatě dost snadno naučit, některý ty balicí techniky jsem svýho času zkoušel docela úspěšně zpraktikovat i já…“

Hlavou mi okamžitě začnou proudit vzpomínky na Petrovo praktikování. Neměl to se mnou vůbec těžký! Zvlášť když já po něm jel jako žížala po flusu od toho okamžiku, co jsem ho viděl poprvý! Jemu pak při prvním našem trochu delším rozhovoru tenkrát U Týny stačilo dát mi pár otázek, viset mi na rtech, když jsem odpovídal, a předstírat, že ho to, co mu říkám, zajímá… Stačilo mu věnovat mi pozornost, dívat se na mě, jak kdyby nikdy dřív nikoho víc fascinujícího neviděl, a zároveň ve mně vzbudit sympatie tím svým příběhem o tom, jak se hledá – no, a měl mě zaháčkovanýho!

„Sakra,“ zakleju, když mi to do sebe všechno zapadne. Hmm, no, a s tou vdanou ženskou, kterou Adam zmínil, to asi mělo dost podobnej průběh!

To byl vlastně i hlavní důvod, proč se za mnou Adam dneska stavil. Že prý mi chce říct osobně nějaký nový skutečnosti… Vyděsil jsem se, že mi oznámí, že se video ze včerejšího plesu, konkrétně ta část, kde mě Petr posílá do prdele, objevilo na sítích a přes noc tam pěkně zvirálovatělo, ale tahle moje obava se naštěstí ukázala jako lichá. Adam mi místo toho přišel prozradit něco jinýho…

„No, asi se ti frajer nepochlubil, proč změnil školu, co?“ začal, když jsme si v mým pokoji posedali, kde to šlo. „Dověděl jsem se to včera na tom plese, hned teda zkraje, protože tam byl mezi Jizerákama někdo, kdo Petra zná… Jsem debil, možná jsem ti to měl říct hned, ale přišlo mi, že by ti to bylo stejně jedno. No prostě prej na tom svým původním gymplu svedl nějakou novou, mladou, čerstvě vdanou učitelku. Když byl ve třeťáku. A pak jí vyhrožoval, že to na ni práskne manželovi, když mu ona nebude dopředu dávat zadání testů… Ona to pak naopak práskla na něj, no a on se ještě nechal slyšet, že si to celý vymyslela, protože on by se s takovou fuchtlí nezahazoval, protože je beztak na kluky. Takže mě původně napadlo, že s tebou chce chodit proto, aby si jakože vybudoval alibi, ale vida ho, hajzla, on šel ještě dál – a nebylo mu blbý toho všeho využít, aby si přivydělal… Představ si, že měl tu sázku dokonce odstupňovanou! Když ho vyzveš k tanci kdykoliv během večera, tak dostane od každýho z tý svý partičky tisícovku, no ale když ho vyzveš rovnou na ten první tanec pro vyvolený, tak to bylo za dva litry, zmetek jeden zasranej! Prostě svádí lidi, aby mu z toho káply nějaký výhody. A očividně s tím nehodlá přestat, ani když ho to posledně stálo místo na škole!“

Nevzmohl jsem se po téhle Adamově investigativě na slovo, chvíli mi trvalo, než jsem si to nechal projít hlavou tam a zpátky a se vším jsem se tak nějak… inu, smířil…

Teď ale zakleju znovu:

„Sakra, to je takovej šmejd!“ Načež se dlouze, zkoumavě, téměř obdivně zahledím na Adama: „Ale jak je možný, že ty to dokážeš brát s takovou lehkostí?“

„Hahaha,“ rozesměje se Adam a přes zrcadlo na mě mrkne, „garantuju ti, že to rozhodně s lehkostí neberu! Už jsme s klukama domluvený, že si ho hned zítra vytáhneme ven a trošku mu dozdobíme ten jeho falešnej ksicht… Včera na tom plese se to nehodilo, navíc by to k tobě přitáhlo ještě víc pozornosti, ale teda ruka mě svrběla pořádně! No ale zítra si to slízne, parchant jeden. A opovaž se mi to rozmlouvat!“

Povzdychnu si, protože dopředu vím, že cokoliv mu rozmlouvat vážně nemá smysl.

„Adame, ještě si to rozmysli, nepotřebuješ mít těsně před koncem čvrťáku na kontě nějaký takovýhle průsery… On za to nestojí! A já ostatně taky ne, protože… no já to právě myslel tak, že jako… nechápu, proč nejseš mnohem víc naštvanej na mě? Známe se takový roky, a přesto jsem víc věřil jemu než tobě. Dal jsem mu přednost, i když jsem o něm nic nevěděl, a tebe jsem v podstatě poslal do prdele…“

„No, tak je to holt zdatnej manipulátor,“ pokrčí Adam smířlivě ramenama, nechá korunu korunou a smoking smokingem a přijde si sednout ke mně na postel. „A tys měl na sobě ty růžový brýle s deseti dioptriema, pamatuješ?“

„Říkal jsi dvaceti,“ zabrblám.

„Dokonce,“ rozesměje se. „Tak se pak holt nemůžeš divit, že jsi všechno viděl zkresleně. Ale teď, jak tak na tebe koukám, už žádný brýle na nose nemáš, čili vidíš jasně a ostře – takže co kdyby ses tady přestal povalovat a pustil nám radši nějakej dobrej seroš? Přijde mi, že od novýho roku se s nima na Netflixu docela roztrhl pytel, máme co dohánět…“

„Jo, hej, to nezní špatně,“ uznám, věnuju Adamovi ještě poslední úsměv, kterým mu vyšlu něco jako díky, máš to u mě – a teď už Petra pokud možno pusťme z hlavy, Adam souhlasně přikývne… no a já se natáhnu pro noťas.

A zároveň vyšlu jeden širokej, vděčnej úsměv ještě i někam nahoru.

Protože já opravdu jsem Ježíškem vyvolenej pozemšťan! Jinak by mi nenadělil toho nejlepšího kámoše na světě.