Ježíškem vyvolenej pozemšťan (1/2)

„Je krásnej.“

„Je to kokot.“

„Nádhernej!“

„Možná, ale kretén.“

Zničeně si povzdychnu.

„Co proti němu pořád máš?“ zamrkám na Adama svýma, podle jeho dnes už bývalé přítelkyně nespravedlivě dlouhýma řasama. „Vždyť ho vůbec neznáš!“

„No to ty taky ne!“ zasměje se a bodře mě poplácá po zádech. „A přesto seš z něj úplně hotovej.“

„Nejsem!“ bráním se chabě. „Jenom se mi líbí.“

„A mně se holt zase nelíbí,“ trhne můj nejlepší kámoš ramenama. „Skoro bych se nebál říct, že mě něčím vyloženě irituje.“

„Vůbec ho neznáš,“ zopakuju mu.

„Tomu se říká intuice, kámo,“ rozesměje se. „A ta na mě doslova křičí, ať se od něj držím dál. Ta tvoje by to na tebe křičela taky, kdybys ji skrz nadržený volání svýho rozkroku slyšel!“

„Ty seš fakt debil,“ protočím nad ním očima – a radši změním téma.

Pro dnešek.

Protože ono se nám to téma do hovoru zase brzo dostane.

Petr se nám do hovoru zase brzo dostane.

To je totiž kluk, kterej k nám druhej týden v září přestoupil ze soukromýho gymplu. Nebo spíš k nám podle Adama byl přestoupen – čas od času mi to s náležitým zaksichtěním připomene, i když přitom nikdo detaily Petrovy změny působiště ani ne rok před maturitou neznáme… Nějaký drby se samozřejmě po školních kuloárech nesou, přičemž ani jeden z nich nevyznívá vůči Petrovi moc lichotivě, ale já se tím nehodlám nechat rozhodit. Ostatně, jako budoucí právník ctím presumpci neviny, haha.

A mezi náma: někdo, kdo má takovýhle oči, nemůže být žádnej prevít! Ale s touhle svou dedukcí jsem se Adamovi zatím nesvěřil. Stačí, že hned během prvních pár dnů odhalil, že se mi Petr líbí – a už dva měsíce si mě kvůli tomu ustavičně dobírá!

No, na druhou stranu, já po Petrovi s podobnou ustavičností pokukuju, kdykoliv k tomu mám příležitost, takže se Adamovi nemůžu divit, že ze mě má srandu.

„Ještě že ho říďa nešoupl přímo do naší třídy! Kámo, vždyť ty bys byl úplně nepoužitelnej! Ne že teď by to bylo nějak extra lepší, ale víš jak!“ nechává se slyšet několikrát do týdne.

Čili v podstatě stejně tak často, jako já skuhrám, jaká je to škoda a obrovská nespravedlnost, že ředitel při výběru nových Petrových spolužáků upřednostnil áčkaře.

„Svůj k svýmu! No netvař se! Garantuju ti, že dřív nebo pozdějc vyleze na povrch, v čem je Petr namočenej,“ rozhazoval Adam rukama, když si tu mou litanii ohledně nespravedlivýho vesmíru vyslechl poprvý. „Víš dobře, že mezi áčákama se taky najde pár průšvihářů! A říďa to ví taky, proto si řekl, že je chce mít všechny pod dohledem v jedný místnosti…“

„Chudák ředitel!“ bavil jsem se. „Kdyby tak věděl, jak dokonale a přesně mu umíš číst myšlenky! Škoda, že podobně jsi mu neviděl do hlavy, když nás měl v druháku ze základů ekonomie! Nemuseli jsme tak válčit s těma jeho pověstnýma testama!“

Adam tenkrát moje rýpání odmávl, každý moje rýpání umí odmávnout, jenže já bohužel v tom odmávávání tak dobrej nejsem, takže se mi úvahy na téma co by bylo, kdyby se říďa rozhodl jinak, melou v hlavě už od toho září docela často.

Dumám o tom všem i dnes ráno cestou do školy – čistě proto, že když vystoupím z tramvaje číslo čtyři, všimnu si, že na protější zastávce zrovna vylezl z osmičky kdo jinej než Petr.

No.

A to je přesně ono. Kdybysme spolu chodili do třídy, tak už na něj můžu zavolat, zamávat, mohli jsme jít až do školy spolu v družným hovoru, mohl jsem se ho vyptat na plno věcí… Kdežto takhle? I po dvou měsících, co chodíme do stejné školy, jsme pro sebe úplně cizí.

A jako chápejte. Mně je samozřejmě jasný, že někdo jako on není na kluky. Vidím to. Vnímám to. Ale to neznamená, že by mi neudělalo radost se moct s někým tak sexy seznámit. A že bych se nechtěl občas dlouze a zpříma dívat do jeho očí, ne jenom na těch pár vteřin, kdy mě spíš omylem než schválně přelítne očima někde na chodbě. A že bych si občas nechtěl užít ten jeho halasnej smích, kterej by ale patřil jenom mně a kterým by jednou dvakrát týdně třeba odměnil nějakej můj vtípek nebo poznámku, no…

Ve svých osmnácti mám za sebou jeden třináctiměsíční vztah. Slovy jeden. Jeden jedinej vztah, kterej skončil dost neslavně a nehezky už před dvěma rokama. Od té doby mě žádnej kluk nezaujal. Až jsem se skoro začínal bát, že ve mně rozchod s Mirkem navždycky zadupal schopnost se zamilovat… A teď se tu najednou zjevil on, Petr – a mně se navzdory tomu, že mě letos čeká maturita a přijímačky na vysokou a stěhování do Prahy a prostě samý náročný věci, dýchá jaksi o trochu lehčeji. Nepodrobuju to žádný hlubinný psychoanalýze, ale teda když už se ptáte, tak možná za tu mou úlevu a příjemný pocity může čistě jenom to zjištění, že ve mně ještě úplně všechno neumřelo. A že když ve mně tyhle pěkný pocity dokázal probudit Petr, tak dřív nebo pozdějc se objeví někdo jemu podobnej – a zároveň někdo, kdo to bude mít hozený stejně jako já a kdo na mně, na rozdíl od Petra, zůstane viset očima o něco dýl, protože ho něčím zaujmu…

A ono mezi náma, minimálně na pokoukání nejsem úplně marnej! Což neříkám jako někdo, kdo by se každý ráno se sebevědomým úsměvem natřásal před zrcadlem, to vůbec… Ale říkám to jako někdo, o kom kolujou po škole už dobře dva roky zkazky, že letos v lednu vyhraju na maturitním plese soutěž o krále čtvrťáků. A spolužačka z áčka, Adriana, bude královna. O té se to dokonce ví už od prváku, ta se pro tu roli zjevně narodila… Jenže zatímco ona si to postavení budoucí královny gymplu dost užívá, tak já bych si to klidně s někým vyměnil. Nepotřebuju být pořád ve středu pozornosti. Holčičí pozornosti převážně. A vlastně to asi ani neumím. Nejradši bych si někam zalezl a byl neviditelnej… Ale jak mě poučila Adamova bývalka, tak právě to na mně holkám imponuje. Že se nenosím po škole jako páv, ale že jsem nenápadnej, přitom kamarádskej… a zároveň nedostupnej. Jakkoliv bych řekl, že jsou tyhle tři vlastnosti spíš v rozporu… Podle Adama se ale prý nemám snažit hledat v ženským uvažování nějakou logiku.

A tak se o to teda nesnažím.

Místo toho jsem před Adamem začal nadhazovat něco jinýho: že s příchodem Petra na náš gympl je moje korunka ohrožená. Protože on rozhodně nevypadá špatně – a holky za ním taky dost pálej, jak si nejde nevšimnout…

„No tak to jenom přes mou mrtvolu!“ oklepal se Adam přehnaně, když jsem před ním tuhle teorii předestřel poprvý. „Nějakej podezřelej floutek, co si sem za podezřelých okolností nakráčí z podezřelý soukromý školy až těsně před finišem, nepřebere žezlo mýmu nejlepšímu kámošovi!“

„Hele, ty mistře Na-Petrovi-je-podezřelý-totálně-všecko, tak si to žezlo vezmi sám, když o něj tak stojíš!“

„Já ho ale nechci! Pro mě je výhodný být nejlepší kámoš krále ročníku… Víš, jakej to budí u holek respekt?“

„Jo? A že jsi teda už půl roku samostatná jednotka?“

„Čekám, až se mi na háček zachytí ta pravá!“

„No aby sis stihl do maturity vůbec vybrat! Víš jak, po matuře už ti bude nějakej můj titul k hovnu,“ dobíral jsem si ho.

„Hele, neboj se nic. Cítím v kostech, že nejpozdějc na tom plese se to rozsekne, uvidíš!“

„Já to snad radši ani vidět nechci, ty osteoporózo,“ tlemil jsem se – a tlemím se i teď, když si ten náš rozhovor vybavuju…

Ovšem chvilku nato už mi ten úsměv na tváři trošku zatuhne. To když zaregistruju, že před školou se Petr přidal do hloučku tří svých spolužáků, kteří tam postávají s vejpama v rukách a v oblaku mentolové vůně, no a z nějakýho důvodu se po mně, když je míjím, úplně všichni ohlídnou!

Okamžitě znejistím a rychle se nenápadně přejedu očima, jestli nemám nějakej kydanec na bundě nebo jestli jsem si náhodou nezapomněl doma v předsíni vyměnit papuče za boty… Žádnej fail ale neobjevím, a tak si sám pro sebe pokrčím ramenama. Ostatně, možná se ani nedívali na mě, možná měli v merku nějaký holky, co šly za mnou, a já, díky všem těm myšlenkám, co se mi honí kolem Petra, si ten pohled vztahovačně přivlastnil…

Jo, to bude ono.

***

Neuplyne ani týden, i když se mezitím listopad stihne překulit do prosince. Jojo, měsíce se překulí – a já nestíhám kulit oči.

Na Petra.

To když se ve čtvrtek před vratama gymplu rozloučím s Adamem, couravým krokem vyrazím na zastávku – a najednou se za mnou ozve:

„Hej, razíš taky na tramvaj?“ A když napůl zmateně, napůl nevěřícně natočím hlavu, zjistím, že to fakticky Petr mluví fakticky na mě. „Štěpán, že?“ doptá se ještě s pohledem upřeným do mých očí, to aby se mi fakticky potvrdilo, že tentokrát nekouká nikam za mě, že ten jeho pohled není určenej žádným holkám někde v pozadí…

„Jo, ehm, no, čus,“ vyžblebtnu konsternovaně, vděčnej, že když už mi to nemyslí ani nemluví, tak že aspoň mý nohy si dál drží rytmus i směr a nezačnou zakopávat jedna o druhou.

„A to jo se vztahovalo na kterou tu mou otázku?“ zasměje se, aniž by mě přestal propalovat pohledem – a já okamžitě vezmu to svý poděkování věnovaný mým nohám zpátky: pravda, sice nezakopávám o svý vlastní kotníky, no ale pod intenzitou Petrova jiskřivýho pohledu mi začínají nějak měknout kolena!

„Na všechny,“ odtuším, a konečně se mi podaří rozpojit s ním pohled a dodat si trochu sebevědomí tím, že se rozhlídnu po známé ulici. Na všechny otázky, i na ty, na který ses ještě nezeptal, je moje odpověď ANO, prožene se mi hlavou – a já zadoufám, že případný zčervenání mých tváří půjde připsat k tíži teplotě pohybující se lehce nad nulou…

„Štěpán, to je dost old fashioned, ne?“ nechá se slyšet Petr.

„Nevím,“ zlehka pokrčím ramenama, „nad tím jsem nikdy nepřemýšlel…“ Popravdě jsem s mým jménem dost spokojenej, nebo teda… jsem minimálně doteď byl!

„Ne? No seš jedinej, koho s takovým jménem znám. Jsem to ani klukům nevěřil, když mi říkali, že se tak jmenuješ… Bejt tebou, nechám si říkat třeba Stephen. Steve,“ zapřede anglicky, to asi aby si pojistil, že se do jeho hlasu zamiluju ještě víc, než už za ty dva měsíce jeho občasnýho zaslechnutí na chodbách školy jsem.

„Nooo,“ protáhnu zamyšleně, „tak ono to není ani tak úplně o tom, co chci já, ne? Na základce mi všichni říkali Štěpničko, v prváku zase Estébák, to jako podle španělský verze mýho jména Esteban, haha, a bylo jim pokaždý úplně jedno, že se mi to vůbec nelíbí…“

„Tak já jsem po nástupu sem všem oznámil, že jsem zvyklej na Peterse – a nikdo s tím žádnej problém neměl,“ uculí se Petr. „Mimochodem učíš se španělsky, jo?“

„Už ne, měli jsme to v rozvrhu jenom dva roky… Jako moc mi to nešlo, ale asi lepší než se učit latinsky. Čímž mi vyhrožoval táta – nadnesl to i na nějaký třídní schůzce, že prý proč nemít na gymplu latinu, když minimálně třetina zdejších absolventů se hlásí na práva a tam jako když to najdou. On je totiž právník a…“ Zarazím se. Týjo, proč mám nutkání před úplně cizím klukem, se kterým jsme si stihli sotva vyměnit svý jména, vytahovat takový interní rodinný info, který jsem doteď byl zvyklej rozebírat akorát s Adamem?

Po očku po Petrovi mrknu, jestli se po tom mým vodopádu nevyžádaných informací nějak neušklíbá, ten ale hledí přímo před sebe, a když se odmlčím, bez mrknutí mě vybídne k pokračování:

„A…? Chce mít právníka i z tebe, nebo…?“

„Jo, chce,“ kývnu, „ale já chci taky, jako aby to nevypadalo, že mě do toho tlačí… Jediný, do čeho mě tlačil, byla ta latina, ale tomu jsem naštěstí odolal.“ Pak znovu loupnu očima po Petrovi a troufnu si zeptat se: „A co ty?“

„Co co já?“ zakření se a taky ke mně stočí pohled. „Co já a latina? Nebo co já a právníci? Nebo co já a otec?“

„Vyber si,“ nabídnu mu nonšalantně, zatímco v duchu to upřesním: Klidně to vezmi jedno po druhým – a pěkně zeširoka! Zajímá mě o tobě totiž úplně všecko!

Petr, nebo teda vlastně Peters ale do toho mýho nevyřčenýho přání hodí vidle oznámením:

„Vyberu, ale až jindy, protože tamhle mi už jede osmička… Tak čus zítra, Steve!“ A rovnou se rozběhne k zastávce, takže mý ahoj pravděpodobně přeslechne. Dost možná i proto, že se mi z pusy vydralo v dost tiché, nezřetelné verzi – tak moc mě překvapilo a zároveň čímsi příjemně odrovnalo to Petrovo jindy doplněný slůvkem zítra! Zní mi to jako jakejsi příslib, jako takový ujištění, že těch pár minut v mé společnosti mu nepřišlo být totálně zmařeným časem, něčím, co už nikdy nechce zažít znovu… Naopak: někdy jindy, dost možná už zítra, by si možná podobnej small talk klidně zopáknul!

Jsem toho všeho tak plnej, že hned druhej den ráno v šatně se nakloním k Adamovi a šeptem ho vybídnu:

„Ty vole, pohni trochu! Potřebuju ti něco říct!“

Adam už mě zná a ví, že nešeptám jen tak pro nic za nic, takže se na mě jenom zahledí a potutelně mu zajiskří v očích, jakýkoliv případný hlasitý projevy své zvědavosti prozatím spolkne.

Ne na dlouho.

Když totiž šatnu opouštíme, dovnitř se zrovna hrne skupinka áčkařů – a ten, kdo na první pohled působí jako jejich kápo, na mě kývne a zahlaholí:

„Čus, Steve!“

„Čau,“ zadrmolím a dál jakoby nic kráčím chodbou směrem ke schodům do patra, zatímco cítím, jak se mi do tváří hrne podivná červeň – a zároveň jak do mě Adamovy oči vypalují díru.

„No ty vole!“ neodpustí si, sotva se ostatním dostaneme z doslechu. „A to bylo jako co? Odkdy se zdravíte?“

„No to je právě to, co jsem ti chtěl říct!“ rozhlídnu se okolo sebe, a když se ujistím, že nás vážně nikdo známej neposlouchá, horlivě pokračuju: „Normálně se se mnou dal včera do řeči! A doprovodil mě na tramvaj! Nebo teda jako… jsme se tam doprovodili tak nějak vzájemně, haha… Ale jako chápeš! Dokonce i věděl, jak se jmenuju!“

„Steve, jo?“ opáčí Adam a ušklíbne se. „V životě jsem tě neslyšel, že by ses tak někomu představil!“

„Však taky ne, on věděl, že se jmenuju Štěpán, ale podle něj je Steve víc moderní… Jemu prý ve třídě říkají Peters.“

Adam vyprskne smíchy:

„Tak to jo, to chápu. Petr je moc obyčejný, že? A Štěpán zase nezní dost multikulti. To by mě zajímalo, jak by zpitvořil jméno mně!“

„Ts,“ lehce se urazím, „nepřijde mi to jako pitvoření…“

„No tak ještě aby jo!“ tlemí se Adam od ucha k uchu. „Od něj by ti přišlo sexy, i kdyby ti říkal osle, že? Může to klidně poangličtit neboli zmodernizovat, Donkey. A budete spokojení oba, hahaha!“

„Sám seš osel,“ nakvašeně do něj drbnu loktem.

„Ale prosím tě, tak se hned neurážej,“ drcne mě zpátky. „Ale jako soráč, na Steva si fakt zvykat nehodlám, to máš smůlu, Štěpánku. No a co ještě zajímavýho ses dověděl?“

„I kdybych se něco dozvěděl, tak tobě to teď už neřeknu! Když máš ze všeho akorát srandu,“ durdím se, ale spíš už jenom tak naoko, na Adama se totiž nikdy nedokážu zlobit dlouho.

„Ále řekneš,“ nenechá se Adam mýma řečma rozhodit. „Protože dobře víš, že jsem jedinej, kdo je to tvý obdivný vzdychání po Petrovi ochotnej a hlavně schopnej pořád poslouchat!“

„Teda ale ty si vážně koleduješ!“ začnu do něj šťouchat loktem s mnohem větší razancí, což mi samozřejmě začne vehementně oplácet, takže do třídy dojdeme díky té kvazibitce zadýchaní a rozhihňaní jako dva puberťáci.

Navzdory tomu, že Adam neprojevil dostatečný nadšení, když jsem se mu s detailama prvního rozhovoru mezi mnou a Petrem svěřil, mě se to nadšení drží i po zbytek dne.

A ve středu se jeho hladinka dokonce ještě zvýší.

To když mě Petr odpoledne cestou na zastávku zase doběhne.

„Máme na sebe štěstí, Steve,“ okomentuje to jakoby nic, zatímco ve mně se všechno zatetelí: prý štěstí! Šťastnou náhodu si představuju jinak, ale on tomu štěstí vyloženě doběhl naproti! To je skoro až… milý… „Kam razíš takhle uprostřed týdne?“ zeptá se.

„No, domů,“ přiznám. „A ty?“

„Původně taky, ale teď si tak říkám, nezajdem na jedno? Když máme oba volný odpoledne? Od osmi dál už nějaký plány mám, ale do tý doby něco probrat stihneme. Pokud si vzpomínám, zajímalo tě, co já a latina a právníci… a otec…“

Téměř ohromeně na něj zamrkám řasama: týjo, on si to tak pamatuje? Jako jasně: že si náš rozhovor slovo od slova pamatuju já, to mi smysl dává, ale z jakýho důvodu uvízl v hlavě jemu? Vždyť jsem pro něj jenom ničím nezajímavej spolužák z vedlejší třídy a ta naše čtvrteční cesta na tramvaj pro něj musela být ničím nevyčnívající epizodka, která se mu během těch několika dní a navíc během víkendu dávno měla vykouřit z hlavy… a přepsat zajímavějšíma událostma…

„Jo, proč ne, klidně na chvilku někam zalízt můžeme,“ snažím se pronýst co nejvíc všedním hlasem, i když uvnitř sebe jásám nadšením.

Petr se potěšeně uculí:

„Paráda! A kam? Máš nějakej tip? Já můžu doporučit spíš podniky na druhým konci města…“

„Jasně, mám jedno oblíbený místo,“ přikývnu, „už tě vzal někdo k Týně?“

„Co? Ke komu?“ zatápe – a tak mu začnu popisovat historii a současnost studentskýho baru Teeny-Tiny, kterýmu nikdo neříká jinak, než že jdeme k Týně.

„Hmm, vypadá to tu dobře,“ rozhlídne se o nějakých deset minut pozdějc Petr po sice ultramoderně, ale přitom útulně zařízených prostorách, když si sedáme do jednoho z několika boxů.

„Že jo?“ zapýřím se, jako kdybych tenhle podnik vlastnil nebo minimálně se nějak architektonicky podílel na jeho řešení. „A mrkej na tu nabídku,“ postrčím k němu po stole zalaminovaný meníčko, „mně se líbí, jaký tu mají pro všechno spešl názvy… Nesežratelnej burger, burger Těžkej žaludek, Plechovej žaludek, no anebo tady na druhé straně ty koktejly, pořád je obměňujou, ale minulej měsíc tu ještě měli drinky Nepijtowoe, Cucnisikámo a tak. Teď koukám, že už to mají laděný spíš vánočně…“

Petr protočí oči.

„Jak jinak, že… Ty Vánoce útočí úplně odevšad! Jako kdyby nestačilo, že ráno jsem doběhl na zastávku, zrovna když přijížděla rozjásaná vánoční tramvaj, takže ty koledy, co tam vyhrávaly, mi zněj v hlavě doteď, no a ta dnešní akce, na kterou jdeme s kámošema, je – surprise surprise – Mikulášská párty. No, díky bohu, že pivo tu mají vedený jako obyčejný pivo a že si nemusím říkat o nějaký… co to tady je za drinky… Jmelí nás stmelí? A Rypáček zlatýho prasátka? Ty vole, co při vymýšlení těch názvů hulili za matroš?“ začne se chechtat.

„No spíš aby trochu toho matroše nebylo i v těch drincích,“ přidám se k jeho smíchu, „ono podle těch názvů je těžký si něco konkrétního představit… Ale zkoušet to nebudu, dám si taky jenom pivo.“

Tohle naše rozhodnutí chvilku nato zopakujeme i sympatickýmu číšníkovi, a než nám naše objednávky donese, Petr si přetáhne přes hlavu mikinu a odhodí ji na lavici vedle sebe, pohodlně se opře, založí si ruce na hrudníku… a zakotví na mně zkoumavým pohledem.

„Takže,“ nakloní hlavu na stranu, „vážně tě zajímá, co já a právníci? Nebo jaký mám vztahy s našima? Ani jedno téma mi totiž zrovna dvakrát záživný nepřijde…“

Zajímá mě cokoliv, vyhrkne mi v hlavě moje zvědavý, na následující chvíle natěšený já, kdežto nahlas, znervóznělej tím Petrovým přímým pohledem, si troufnu nadhodit:

„Tak si vyber jakýkoliv jiný a záživnější téma…“

„Jedno bych měl,“ řekne Petr, přestane se opírat o lavici a místo toho si poposedne až těsně ke stolu, „ale nevím, jestli se ti o tom bude chtít mluvit.“

„Mně?“ obočí mi překvapeně vyletí do půlky čela. Myslel jsem totiž, že budeme mluvit spíš o něm… „A o co jde?“

„No, kluci říkali,“ začne, načež se odmlčí a počká, až před nás číšník postaví piva a zase se vzdálí, „kluci říkali, že seš gay.“

„Aha,“ dokonale mě vyhodí z rovnováhy, jakým směrem se ten rozhovor začal ubírat, „a co jako? Máš s tím nějakej problém? Nebo oni?“

„Ne, nic takovýho! Nemusíš být hned tak útočnej, Steve,“ zvedne ruce do obrannýho gesta a zase se od stolu trochu oddálí. „Jenom mě napadlo… No prostě je fajn, že jsem na někoho takovýho natrefil,“ sklopí na chvilku hlavu. „Asi by mi bodlo si trochu pokecat… o tom…“

„O čem přesně…?“ nedůvěřivě na něj přimhouřím oči.

„No třeba o tom,“ zase ke mně zvedne pohled a přemýšlivě si skousne ret, „že jako… Chodil jsi i s holkama? A pak ti došlo, že tě neberou? Tak sis řekl odteď začnu chodit s klukama? Nebo jak jsi na to přišel?“

„A tebe to zajímá, protože…,“ pořád tápu, z jakýho důvodu se mě na to vyptává. Jako jo, jedna odpověď se sama nabízí, ale zdráhám se uvěřit, že by to byla pravda…

Jenže Petr mi tuhle mou domněnku potvrdí.

„No protože to mám asi stejný,“ lehce podrážděně rozhodí rukama, ale hned si je zase založí na hrudníku, asi aby ovládl tu potřebu s nimi tak rozhozeně máchat, a znovu sklopí oči. „Přijde mi, že s holkama to není ono. Ale… ale nemám odvahu to zkusit s klukem.“

„Takže… jsi mě sem pozval, abych ti sloužil jako pokusnej králík?!“ vyhrknu a sám nevím, jestli mě to víc uráží, nebo mi to lichotí. Nejspíš tak nějak obojí dohromady.

„Ježíši to ne! Vždyť jsem ti říkal, že si chci jenom pokecat… Ale vidím, že je ti to nepříjemný, takže…,“ hmátne po své mikině a začne se zvedat.

„Počkej, neblbni, sedni si,“ natáhnu přes stůl ruku a chňapnu ho za zápěstí, abych ho zadržel. „Jenom prostě asi… nejsem zvyklej, aby to na mě někdo takhle napřímo vybalil, no… Ale nemám problém o tom mluvit, zvlášť kdyby ti to třeba mohlo nějak pomoct.“

Petr se zkoumavě zahledí na mou dlaň obtočenou kolem jeho zápěstí, a tak svou ruku radši rychle stáhnu, stejně si ale všimnu, že než si zase sedne, zvednou se mu koutky úst do spokojenýho pousmání.

„Takže?“ zvědavě se na mě zadívá a přihne si ze svýho půllitru.

Lehce se ošiju, přece jenom se právě chystám mluvit o dost niterných věcech před někým, koho vůbec neznám, ale nakonec se odhodlaně nadechnu.

„No já jsem na to u sebe nijak nepřišel. Já jsem to tak měl hozený už od mala. Od mala mi bylo dobře v klučičí partě, na kluky jsem se zaměřoval při sledování všelijakejch filmů a serošů, o klucích se mi zdálo… Mám dojem, že sotva mi mamka někdy ve třetí třídě řekla, že některým klukům se líbí holky a jiným kluci, tak jsem sám sebe zaškatulkoval do tý druhý skupiny a bral jsem to jako hotovou věc. Vím, že někteří ohledně toho dost tápou, ale popravdě si to vůbec neumím představit, jaký to je – v něčem takovým o sobě nemít jasno,“ mírně trhnu ramenama. „Já jsem v sobě nikdy žádný pochyby nebo zmatky neměl… Ale kdybych měl, tak… bych to prostě asi zkoušel nějak rozlousknout, no. Podle mě poznáš, že chodíš s někým, s kým, jak ty říkáš, je to ono. Pokud jsi to zatím takhle necítil, tak jsi asi na tu pravou – nebo toho pravýho – ještě nenatrefil…“

Teď je na mně, abych ten dlouhej proslov zapil pár lokama, kdežto Petr mě zkoumavě sleduje, zřejmě si tu mou řeč přemílá v hlavě tam a zpátky, než mi dá zapravdu:

„Na tom asi něco je… No a co tví kámoši? Ti s tím byli v pohodě? To ses teda už na základce vyoutoval, nebo jak?“

Zasměju se:

„Popravdě tohle mě minulo taky… Já jsem nikdy neměl potřebu to s někým rozebírat, k něčemu se nějak ofiko přiznávat nebo tak něco. Jedinej, s kým jsem všechno řešil nějak detailnějc, byl Adam, to je můj nejlepší kámoš. Ostatní lidi z tý naší party, co jsme spolu chodili na základku, to o mně prostě věděli, a ani jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, od kdy nebo jak… Prostě tak jako se vědělo, že pro Milana je životně důležitej hokej a nic jinýho ho nezajímá a nebaví, že Tony je kleptoman a občas má potřebu strčit si v obchodě něco pod mikinu nebo že Zdenda dokáže každej matematickej a logickej problém vyřešit dřív, než my ostatní si dočteme zadání, tak se vědělo, že mě přitahujou kluci…“

„No a po přechodu na střední?“ zajímá Petra. „Nebo to chodíte do jedný třídy pořád ta vaše původní parta?“

„Ne, to ne,“ zavrtím hlavou, „na tenhle gympl jsme šli jenom my dva s Adamem… A já jsem už od prázdnin chodil s Mirkem, ten byl o pár let starší, občas mě do školy ráno doprovodil nebo na mě naopak před gymplem odpoledne čekal, takže ono se to rozneslo tak nějak samo, že jsem gay.“

„Týjo,“ prohrábne si Petr vlasy, „tak to máš štěstí, že to máš všechno takhle… nahladko. My měli na bývalý škole ve třídě kluka, kterej to o sobě dost úzkostlivě tajil, a když to prasklo, tak musel nechat školy, protože mu rodiče odmítli dál platit soukromej gympl.“

„Tak to je děsný,“ vzdychnu. „Na druhou stranu, já slyšel něco podobnýho i o klukovi, co chodil normálně s holkou… Byli z jedný školy, takže se vídali pořád, trávili spolu veškerej čas, no a jeho rodiče měli dojem, že on kvůli ní nemá kdy se učit a že je jako kvůli tomu v ohrožení jeho budoucí kariéra, tak ho přehlásili naopak na jakousi soukromou školu. Zaplatili mu i extra hodiny nad rámec rozvrhu, aby prostě neměl na nic jinýho čas… Takže to si nevybereš. Když máš šílený rodiče, tak je úplně jednoho, s kým chodíš nebo nechodíš, haha,“ ukončím to vyprávění neveselým zasmáním.

„Jo, to je asi docela trefný shrnutí,“ ušklíbne se Petr a oba zároveň to zapijeme pivem.

Tak trochu čekám, že teď se on možná na oplátku svěří mně – co se přihodilo jemu a kvůli čemu on musel přestoupit na jinou školu, no ale Petr zjevně nehodlá odvést řeč od toho, co už máme načatý:

„No a ten Mirek… mluvil jsi o něm v minulým čase… takže už spolu nechodíte? Máš někoho jinýho? Ono totiž šílenej přítel se od šílenejch rodičů zase tak neliší, nerad bych dostal od někoho přes hubu za to, že tě tahám na pivo…“

Uchechtnu se:

„Myslíš, že bych chodil s někým, kdo by mi mlátil kámoše?“

Petr se zasměje taky, ale sotva očima zakotví v těch mých, pohled mu zase zvážní:

„No to já nevím, jakej máš vkus…“

„Žádný osvalený mlátičky mě faaakt neberou,“ ozřejmím mu… a napiju se, protože mám díky tomu jeho upřenýmu pohledu pocit, jako kdyby atmosféra podivně zhoustla.

„Takže tě berou obyčejní starší kluci?“ vyzvídá Petr – a s každým tím slovem, který mu vyjde z pusy, jako kdyby to nad stolem malinko zajiskřilo.

„Nemusejí být nutně starší…,“ přiznám potichu… a vší silou ovládnu tu potřebu ještě jednou se aspoň na pár vteřin schovat za pozvednutej půllitr.

Petr se zase spokojeně uculí a opře se zády o lavici.

„Takže seš singl?“ zopakuje svou otázku. „Protože pokud někoho máš, tak tohle celý,“ mávne rukou a obsáhne tak prostor mezi náma dvěma, „je pro mě no-go…“

„A pokud nemám?“ bezděky si olíznu spodní ret.

„Pokud nemáš, tak bych tě pozval třeba do kina, hm? Nebo teda,“ zase se nakloní nad stůl a sklopí oči, „nevím, holku bych do kina pozval. Ale jestli je to mezi klukama stejný…“

„No, já zase nevím, jaký je to s holkama,“ odlehčím to zasmáním. „A podle mě je jedno, jaký to jakože má být… Prostě chceš někoho někam pozvat, tak ho někam pozvi, ne?“ Načež když mi dojde, že to právě mluvím o sobě, neboli že tu právě Petrovi v podstatě nadhazuju, že jestli chce, tak může někam pozvat mě, začne mi z toho srdce v hrudníku poskakovat poněkud zběsilejším tempem…

„A šel bys?“ zvedne ke mně Petr oči a usměje se tak mile, že i kdyby se mi snad doteď náhodou nikam nechtělo, tak teď bych mu to stopro odkýval.

„Jo, proč ne?“ oplatím mu ten úsměv.

„Třeba proto, že nejsi – jak jsi to říkal? – žádnej můj pokusnej králík,“ zašťuří se. „A já tě přesto zkouším někam pozvat…“

„Hmmm,“ protáhnu a zadoufám, že to ve skutečnosti neznělo tak smyslně škádlivě, jako to mně znělo v hlavě, „no tak pro jednou ti toho pokusnýho králíka sehraju, zvlášť když z toho pro mě kápne kýbl popcornu… Na co chceš jít?“

„To ještě nevím, něco vybereme,“ šáhne si Petr do kapsy a vytáhne mobil. „Poslyš, Steve, ale co kdybysme zatím tý informaci, že to spolu zkoušíme, nedávali nožičky?“

Nad tou volbou slov se znovu odlehčeně rozesměju.

„Jako že to nebudeme nikomu říkat? Jo, no, mně to nijak nevadí, nejsem zvyklej věci ze svýho soukromí troubit do okolí…“ Tak maximálně to občas řeknu sám sobě, že jsi mě pozval do kina – a nebudu tomu věřit, chichi…

A ještě to teda samozřejmě musím říct Adamovi!

Mám svrbění mu zavolat hned po příchodu domů a pochlubit se, že mám v sobotu rande, ale je to za mě taková bomba, že tu na něj přes telefon hodit nemůžu. A hlavně na něj chci pořádně vidět, jak se bude tvářit, až mu to budu vyprávět…

***

Adam mě samozřejmě nezklame.

„Cože spolu máte? Rande?!“ zopakuje po mně další den ráno, zatímco po každým tom slovu mu obočí vyletí o kousek výš.

„Hej, ale nekřič tak, my to zatím nechceme nikde rozhlašovat!“ krotím ho polohlasně. „Ono taky není moc co, je to jenom takový… kino na zkoušku…“

„Tak každý první rande je v podstatě na zkoušku, ne?“ zamudruje Adam.

Když mi dojde, že má pravdu, roztáhnu rty do ještě spokojenějšího úsměvu, jakkoliv bych přísahal, že už to není možný.

„To je fakt! Takže máme vážně úplně doopravdický rande!“

Adamův výraz ale s tím mým vůbec nekoresponduje.

„Poslyš, a není to nějak moc… hrrr?“ zeptá se pochybovačně.

„Hrrr?“ nechápu. „Co je na prvním kině hrrr? Neřeknu, kdyby mě hned táhl k sobě domů, ale kino…?“

„Ale tak to nemyslím,“ mávne Adam netrpělivě rukou. „Jenom mi přijde divný, že skoro čtvrt roku tě míjí úplně bez zájmu, a pak najednou během týdne takovej obrat!“

Nechápavě trhnu ramenama:

„No a jak jinak by to podle tebe mělo probíhat? Měli jsme se teď dalšího čtvrt roku jenom zdravit – a teprve pak mě měl pozvat do kina, abys byl spokojenej?“

„Nejde o to, abych já byl spokojenej!“ drcne do mě Adam nesouhlasně. „Ale aby tys nebyl… zklamanej!“

„No, zatím jsem všechno, jenom ne zklamanej, stačí?“ oplatím mu to drcnutí ramenem, až ho vyhodím z rovnováhy.

„Tak pak je to asi cajk,“ usměje se Adam smířlivě.

„Žádný asi,“ opravím ho ještě mrmlavě, ale to už mi na tváři taky zase vykvítá úsměv.

Ono celkově je pro mě těžký nutit rty dělat cokoliv jinýho, než se usmívat… Usmívám se pořád a na všechny.

Ještě bych teda měl dodat, že je to takovej malinko nepřítomnej úsměv. Takovej jakože úsměv na všechny, ale přitom obrácenej dovnitř mě. A čím víc se moje rande blíží, tím širší a zároveň nepřítomnější ten úsměv je.

No prostě jinýma slovama, tak nějak nikoho z mýho okolí moc nevnímám, haha…

„Štěpáne!!!“ vrátí mě v pátek o velké přestávce Katčin hlas z mé tak trochu nervózní zasněnosti zpátky do reality. „Nechceš nám věnovat trochu pozornosti? Nebo Jeho královská Výsost považuje organizování svýho plesu za podřadnou činnost?“

„Heh…?“ zajíknu se dezorientovaně, než si v hlavě zrekonstruuju, o čem je řeč, a jsem schopnej smysluplnější reakce. „Není to můj ples!“

„No v podstatě je!“ nesouhlasí Lada. „A zrovna ty bys měl ten program pořádně znát, ať nám tam neuděláš před Jizerákama ostudu nějakým trapným zmatkováním!“

„Ostudu, bože,“ zakoulím na ni očima. „Je to jenom ples!“

„Jo, nechcete se na to věčný soutěžení už vysrat?“ zastane se mě Jirka.

„No to teda nechceme!“ odpoví Lada s Mirkou unisono – a dobře půlka třídy jim k tomu přizvukuje.

Jizeráci, neboli studenti gymplu na Jizerské ulici, jsou totiž – jak to říct? – takovýma nemesis studentů našeho gymplu. Přičemž proč to tak je, to už asi nikdo neví, my jsme tenhle spor při nástupu sem už zdědili od starších ročníků… Vedení našich škol je spřátelený, takže všelijaký společenský nebo sportovní akce pořádáme dohromady a naoko to vypadá, že jako spolupracujeme, ale pod povrchem pokaždý probíhá lítej boj o to, kdo vyhraje, kdo bude mít lepší organizaci, lepší program, lepší průběh, lepší nápady… lepší všecko. No a jelikož lednovej ples je konkrétně pro naši třídu poslední taková společně pořádaná akce, tak se holky zjevně rozhodly udělat z toho nejvíc posh event ever. Abysme jakože zanechali dalším ročníkům nějakej pořádnej odkaz. Mirčiny slova.

„Takže zpátky k tobě,“ zahledí se na mě Katka. „S holkama jsme se shodly, že bys měl mít smoking.“

„Cože?!“ vyjevím se.

„No co se divíš? Víš, jakou nádhernou róbu bude mít Adriana? Nemůžeš vedle ní stát jenom v obleku!“

„Jaký jenom?“ odfrknu. Už i oblek na mě totiž bude moc, naprosto nejsem zvyklej něco takovýho nosit! „Navíc, oblek doma aspoň mám! Nechce se mi shánět smoking kvůli jednomu večeru!“

„Prosím tě, vždyť je to v podstatě tvůj jedinej úkol!“ nebere Lada na moje protesty vůbec ohled. „Korunu ti zajišťuje tadyhle Hanka, šerpy už jsou taky objednaný…“

„Jo, a proslov ti napíše Irena, to máš taky bez práce!“ doplní Katka.

„Dámy, zapomínáte, že ještě taky budu muset vylízt na pódium, potom první tanec s Adrianou, pak další tanec s vyvolenýma královny a krále ročníku, u toho všeho na mě bude zírat sál plnej převážně cizích lidí… Měl bych za to dostat výplatu, a ne si jít ještě shánět smoking a poslouchat, že to mám bez práce!“ brblám. „Adame, řekni něco!“ dožaduju se u nejlepšího kámoše opory.

„Jó, kámo, víš jak, na holky jsme krátký, na holky jsme malý páky,“ zanotuje Adam, přičemž na mě poťouchle pomrkává.

Zamračím se na něj:

„Není ten text náhodou nějak jinak…?“

„Prostě holky tě chtěj ve smokingu, tak budeš ve smokingu. Smiř se s tím,“ poradí mi, na rtech líbeznej úsměv. „Ale že seš to ty, tak s tebou to kolečko po půjčovnách někdy absolvuju…“

„Kolečko?“ zopakuju po něm vypleskle. „Snad bude stačit zajít do jedný, ne? A vůbec, vy všichni děláte, že už mám ten titul jistej, ale hlasování přece bude probíhat až den před plesem. Třeba to nakonec vyhraje někdo jinej.“

„Myslíš Petra? Štěpí, nebuď blázen, přece ten titul nenecháme někomu úplně cizímu!“ neváhá Mirka postoupit o pár kroků blíž, aby mě jemně poplácala po zádech.

„Jo, ani holky z áčka pro něj moc nechtějí hlasovat. Je sice sexy, o tom žádná,“ prohlásí bez začervenání Lada, což dámská polovička třídy plus já doprovodíme souhlasným zamručením, „ale zároveň je… prostě cizí! A děsně tajuplnej.“

„Přesně. Ještě by nakonec za pár týdnů zase z bůhvíjakejch důvodů změnil školu a frnkl by nám i s korunou…,“ ošije se Hanka.

Moje oči automaticky vyhledají ty Adamovy a ten se na mě výmluvně zakření. Úplně ho slyším říkat: Vidíš? Ani ony z něj nejsou nijak odvařený, taky se jim na něm něco nepozdává…

„Což nás vrací zpátky k vám, Vaše Veličenstvo,“ laškovně se na mě zazubí Katka – a po zbytek přestávky mě pak seznamuje s návrhem programu, kterej obdržela od Jizeráků, a s úpravama, který tam po domluvě s áčákáma chceme nebo měli bysme zapracovat my.

Když konečně zazvoní na další hodinu, vydechnu si – a můžu tak svoje myšlenky vrátit tam, kde je jim poslední dobou nejlíp: k Petrovi. A momentálně i k té jeho Ladou zmíněné tajuplnosti… Tak bodejť by nepůsobil tajuplně, když si v sobě jedno dost velký tajemství nese! A sice že je asi taky na kluky. Ha, a teď mu k tomu přibylo tajemství číslo dvě – a sice že mě pozval na rande… Týjo, to by holky koukaly, kdyby se to dověděly! Vsadím se, že takovej vývoj událostí by nikdo ze třídy, kromě Adama samozřejmě, netipl ani za milion let!

Ostatně, i já sám tomu mám pořád problém uvěřit. Téměř tomu nevěřím ani v sobotu večer, když v pro mě ne moc známým obchodním centru na skoro opačným konci města stepuju před kinem a Petra vyhlížím… Vážně mi ta zpráva, že už je na cestě, přišla od něj? Vážně sem za chvíli nakráčí nejvíc sexy kluk z naší školy – a ten jeho zářivej úsměv, kterým jinak okouzluje všechny okolo, bude patřit jenom mně?!

„Koukáš na úplně opačnou stranu,“ ozve se najednou těsně za mnou – a já se překvapeně otočím.

„Jé, čau!“ rozzářím se, což mi při pohledu do Petrovy usmívající se tváře nedá moc práce. „No jo, no, to se mi stává často, když na někoho čekám…“

„Jinýma slovama, často na někoho čekáváš před kinem?“ přebere si Petr tu mou odpověď po svým, zatímco mi položí dlaň na záda a lehounkým dotykem mě nasměruje k občerstvovací zóně.

„To jsem myslím tak úplně neřekl,“ odvrknu trošku duchem nepřítomně, pořád se totiž v tom, co se aktuálně opravdu děje, nějak nedokážu… najít nebo co. Petrova přítomnost, jeho jemnej hlas, jeho úsměv, teď dokonce jeho ruka na mých zádech – je to prostě celý až příliš… surreálný! Anebo jsem holt jenom za ty dva roky bez randění vyšel ze cviku…

Petr naštěstí změní téma, zeptá se mě, jestli mám vážně chuť na popcorn, že prý mě pozve, na cokoliv si řeknu, načež začne vyprávět, jak náročný bylo se sem dostat, protože na jedné z křižovatek zastavila provoz nehoda.

„No a pak se probojovat až sem, do horního patra, přes ty davy lidí… Nevíš, proč všem hrabe? Vždyť Štědrej den je až za dva týdny, ne? Tak proč se všichni chovají, jako kdyby to mělo celý vypuknout už zítra?“

„Mě se ptej,“ odlehčeně pokrčím ramenama. „No a vezla tě sem zase aspoň vánoční tramvaj?“ otočím se na něj se zakřeněním. „Nebo tentokrát jsi byl koled ušetřenej?“

„Naštěstí to druhý,“ zasměje se. „I když je pravda, že dnes bych asi žádný koledy ani nevnímal… Jsem docela v nervech, víš?“

„Fakt?“ překvapeně mu pohlídnu do očí. Týjo, taky bych chtěl umět vypadat za všech okolností takhle sebejistě! Kdybych měl při pohledu na něj hádat, jak se asi tak cítí, tak nervozitu bych neuhádl ani po sto pokusech! „No, ehm, nemáš důvod,“ pokusím se ho aspoň trochu uklidnit. „Je to jenom kino…“

Očekávám, že Petr jenom přikývne nebo tak něco, ale on mě překvapí podruhý: nakloní se ke mně totiž – a jakoby nic mi šeptne do ucha:

„Není to jenom kino…“

Páteří mi okamžitě projede vzrušující zašimrání. No tohle…? Jedna jediná věta… jeden náznak něčeho… čehosi… a mně začínají – už poněkolikátý v Petrově přítomnosti – podezřele měknout kolena…

„Ehm,“ polknu, na nic víc se nezmůžu… a zaregistruju akorát, jak se Petr se spokojeným úsměvem narovnává, načež ten samej úsměv hned vzápětí věnuje i holce, u které nám objedná popcorn a Pepsi. Pak už máme co dělat, abysme ten nášup pobrali, a ta jiskřivá atmosféra se zase na chvilku rozplyne.

Na chvilku.

Protože určitej druh jiskření mezi mnou a Petrem probíjí po celej film. Jo, je to dobrej film – rychlý auta, supermoderní zbraně, nabušení vojáci i vymazlená záporňačka… Ale nic z toho neudrží mou pozornost na dlouho. Co chvíli sám sebe přistihnu, že místo dopředu poočku koukám doprava, na Petrovu siluetu… a znovu a znovu sám sebe přesvědčuju, že se to fakt děje, že se mi to jenom nezdá. No a co líp – Petr se občas podívá po mně, a když mě načape, jak po něm pokukuju, rty se mu zvednou do úsměvu. Jako jo, Štědrej den je až za dva týdny, ale já se cítím, jako kdybych si vánoční dárek rozbaloval už teď!

A to mě zlatej hřeb večera teprve čeká… Když totiž na plátno naběhnou závěrečný titulky a v sále se rozsvítí, chvilku si s Petrem ještě vsedě vyměňujeme dojmy ohledně právě zhlídnutýho blockbusteru, načež se zvedneme k odchodu – a Petr se tak zvláštně uculí a prohodí:

„Hmmm, no… a co teď? Kdybys byl holka, tak bych tě teď pravděpodobně doprovodil domů…“

„Kluka můžeš taky doprovodit domů,“ uchichtnu se, potěšenej tou představou. „Akorát pokud mě neklame paměť, tak jsme schválně vybrali odlehlejší kino, abysme minimalizovali šanci, že potkáme někoho známýho…“

„Tak… tě doprovodím aspoň na tramvaj?“ nadhodí.

„Jo, jasně! I když to teda bude takovej vzájemnej doprovod, protože já tě tam zároveň doprovodím taky,“ doplním pobaveně.

No a po tomhle vzájemným doprovodu se to odehraje. Ten zlatej hřeb. Jako jasně, pro někoho, kdo je zvyklej randit ve velkým, by to byl jenom takovej pozlacenej hřebíček, no ale pro mě to celý znamená neskutečně moc…

Dorazíme na zastávku zrovna ve chvíli, kdy v zatáčce zahlídneme přijíždějící tramvaj číslo dvanáct. Petr se zaraduje:

„Jé, ta je moje! A ty jedeš vlastně čím?“

„Jedenáctkou, měla by přijet asi za pět minut… No, tak, ehm, díky, ehm, za kino,“ zablekotám.

„Já díky, Steve!“ usměje se Petr. „A třeba si to někdy zopáknem? Co? Nebo ne…?“ znejistí malinko.

„Jo, já budu rád!“ vyhrknu, a asi jako kdyby mi to ujištění jenom slovama přišlo málo, tak se k němu ještě nakloním… a lípnu mu rychlou pusu na tvář.

Myslím, že v tu samou chvíli, co se moje rty dotknou jeho mrazivým větrem ošlehané tváře, tak já v obličeji naopak zrudnu, protože mi dojde, že… no prostě že jsem se možná nechal příliš unýst okamžikem a tím Petrovým pohledem, a že je to na první rande příliš, navíc na první rande s někým, kdo si vlastně sám není jistej, jestli to vůbec bere nebo chce brát jako rande…

Ale sotva se od Petra odtáhnu, tak on, jako kdyby tuhle mou nervozitu vycítil, mě chytne za ramena, přitáhne se ke mně – a tu pusu na tvář mi oplatí. Je to takovej chvatnej, uspěchanej, studenej dotyk, ochutnávací, nesmělej a tápavej, ale i tak je to pro mě… no jak jsem říkal, zlatej hřeb. Jestliže už v tom kině jsem se cítil, jako kdyby se mi to celý jenom zdálo, tak po téhle rychlopuse mám dojem, že nic nevážím, že jsem jenom šťastnej balonek naplněnej vzduchem, kterej se právě samým nadšením rozprskl…

Zkusím všechny tyhle emoce vyslat k Petrovi očima – a on si to ve mně dost možná fakt přečte, protože se uculí, pak kývne na rozloučenou… a za další tři vteřiny už se za ním zavírají dveře tramvaje. Uvnitř vozu se na mě ještě otočí a mávne, no ale než sesbírám všechny svoje do vesmíru rozprsklý molekuly a zvládnu mu mávnout nazpátek, už jenom zahlídnu, jak si v odjíždějící tramvaji sedá na volnou sedačku a vytahuje si z bundy mobil.

Popravdě nejradši bych to udělal taky, abych mohl začerstva poreferovat Adamovi, ale dojde mi, že bych stejně nebyl schopnej mu nic kloudnýho říct. Asi by ze mě vycházel jenom nějakej nadšenej pískot a rozveselený prozpěvování, tralala, hahaha… Ne, nejdřív si to všechno v sobě zpracuju sám. A Adamovi to naservíruju už předžvýkaný.

Hahaha, tralala!

***

Nakonec mu ani nic předžvýkávat nemusím.

„Ty vole!“ vyjekne, sotva vejdu v pondělí ráno do třídy, a hraně si začne zakrývat oči dlaněma. „Ty šajníš jak supernova! Pomoc! Půjčte mi někdo sluneční brýle!“

„Čau, co blbneš?“ přetavím svůj širokej úsměv do zmatenýho výrazu.

„Jaký co blbneš? Normálně z tebe oslepnu! Se tě ani nemusím ptát, jaký to v sobotu bylo! Tvůj rozzářenej úsměv to křičí do celýho světa!“ pokračuje Adam v tom divadýlku.

„Jo aha,“ chytnu se konečně – a znovu se začnu culit jak měsíček nad hnojem. „No každopádně ty bys tak křičet nemusel!“ mírním ho, zatímco si sedám do lavice vedle něj a rozhlížím se, jestli na nás někdo zvědavě nevisí očima. Naštěstí to vypadá, že ne – po víkendu mají všichni ve třídě napilno podělit se o svoje vlastní zážitky, a ne poslouchat zrovna ty moje…

„Hm! Takže ještě pořád fičíte v režimu utajení, jo?“ dovtípí se Adam. „A co teda přesně tajíte?“ ztiší hlas. „Chodíte spolu?“

„Hele, já vlastně tak úplně nevím, ale… asi jo… snad… si myslím…“

Teď se do zmatenýho výrazu zkrabatí Adamova tvář:

„Asi snad si myslíš, že jo?“ zopakuje po mně. „Vau, tak to zní jako zpráva století!“ ušklíbne se. „To jsem myslel, že když jsi přišel tak nadšenej, tak že to dopadlo nějak… líp!“

„Náhodou to dopadlo skvěle!“ bráním se. „Jenom jsme se holt nedomluvili na ničem konkrétním. Ale shodli jsme se, že si to zopakujeme… někdy…“

Adam vybuchne smíchy:

„Kámo, to i na základce jsem si uměl domlouvat další rande líp! Nedal jsem žádný holce pokoj, dokud jsem nevěděl, na čem jsem!“

„Když ty seš děsně náročnej,“ taky se uvolněně rozesměju. „Mně stačí, když vím, že si to Petr chce zopakovat. Že mě prostě rovnou neposlal do háje.“

„To by si taky mohl zkusit, vytáhnout tě někam na druhej konec města a pak tě poslat do háje!“ zatváří se Adam výhružně a ochranářsky zároveň – a já se na něj za to usměju.

„Neboj, on je správnej, fakt…“

„Hele, furt platí, že o něm pořádně nic nevíme! Takže bacha na něj!“ zahrozí Adam prstem kamsi do prostoru… a v další vteřině už se ke mně otáčí zády, protože ho zaujme dohadování se Tomáše a Jirky o tom, jestli nová, čtvrtá řada aktuálně trendovanýho seroše na Netflixu bude nebo nebude poslední.

Já se do jejich debaty nepřidám, protože momentálně je mi dost volný, co bude nebo nebude někdy za rok. Mě by zajímalo, co bude nebo nebude třeba příští víkend… Nebo spíš jak a co udělat, aby něco bylo co nejdřív… V sobotu mě do toho kina pozval Petr. Takže by se asi hodilo, kdybych další schůzku inicioval já. Jenže zase… prostě nechci na něj tlačit, nechci ho uhánět, když se mi svěřil s tím, jak to má a co si v sobě řeší… Adam posledně říkal, že mu Petrovo chování přijde nějak hrrr, ale víc se teda bojím, abych moc hrrr nepůsobil já na něj. A abych ho třeba nějak nevyplašil… Jenže na druhou stranu, co když na nějakej můj krok čeká? Právě proto, jak to má a co si v sobě řeší? Je si vším dost nejistej, pořád přemýšlí, jestli se tohle nebo tamto dělá nebo může… Tak neměl bych právě proto dabltuplem převzít teď iniciativu já???

A tady tohle mý dilema za mě Petr vyřeší hned v úterý. O velké přestávce se míjíme na chodbě, pozdraví mě zase tím svým halasným „Čus, Steve!“, až se za mnou několik jeho věrných nohsledů se zvědavo-pobaveně nadzvednutým obočím otočí, no a asi tak minutku nato mi v kapse zavibruje mobil.

„Sobotu mám tentokrát plnou, ale co neděle, nezajdeme zase někam?“ vyskočí na mě zpráva.

Prsty se mi po displeji rozskotačí, jako kdybych se bál, že se ta zpráva – a s ní i možnost na ni odepsat – do pěti vteřin vypaří.

„Jsem určitě pro! Zase kino?“ doplním svou odpověď i několika smajlíkama.

„Může být, už tam trefíme… Vybereš film? A já zvu,“ rozdělí nám Petr v další zprávě úkoly, no a jelikož se mi přes písmenka nechce ohledně toho placení dohadovat, rovnou najedu na nabídku kina. Celej zbytek přestávky a i notnej kus dost nezáživný hodiny češtiny pak spolu ladíme, na kterej film teda půjdeme, zatímco uvnitř mě poletují natěšení motýlci.

A asi ne jenom uvnitř mě! Zřejmě se nějací ti žluťásci a paví očka dostali z mýho žaludku ven a v nějakých složitých obrazcích mi krouží kolem hlavy, protože o další přestávce se na mě Adam pozorně zahledí – a zadeklamuje:

„Ty vole, Štěpáne, takhle jsi nezářil, ani když jsi chodil s Mírou!“

„Kecale,“ strčím do něj… a malinko zrůžovím ve tvářích, „co pořád máš s tím zářením?“

„Nic, co by?“ žďuchne do mě zpátky. „Tak možná ti to trochu závidím. Trošičku. A zároveň ti to přeju! Jenom bych byl teda radši, kdyby sis hrál na stowattovou žárovku kvůli někomu jinýmu než zrovna kvůli Petrovi…“

Protočím oči.

„S tímhle už mě taky neštvi! Proč seš proti němu pořád tak zaujatej? Nic o něm nevíš!“

„Ty zatím taky ne!“ připomene mi.

„Tenhle rozhovor už jsme myslím vedli,“ zaškaredím se na něj.

„Kdyby jenom jednou!“ teatrálně zalomí rukama. „Prostě něco mi na něm smrdí, nemůžu si pomoct.“

„No, a mně on zase voní,“ blaženě si povzdychnu, když si vybavím, jak mi Petrova vůně plnila nosní dírky v kině, když jsme se k sobě občas naklonili, abysme si líp rozuměli… Nebo potom na té zastávce, když jsme si…

„Ty seš fakt marnej,“ rozchechtá se Adam, čímž moje vzpomínání přeruší.

„Neboj,“ poplácám ho po zádech, „už brzo budeš marnej taky! Ples se blíží a neříkal jsi, že na plese si chceš někoho ulovit? Pak budeme moct takhle vzdychat a svítit spolu, haha!“

„No to doufám!“ vezme mě Adam kolem ramen. „Do toho plesu vkládám veškerý naděje!“

„Ples? Slyšela jsem slovo ples? Co je s plesem? Máte nějaký novinky, nebo co?“ přicupitá k nám od vedlejší lavice Katka, no a jelikož to slovo očividně na půlku třídy funguje jako nějaký magický zaklínadlo, tak během chvilky už mi kolem hlavy místo motýlků lítají pojmy jako předprodej, konferenciéři, dýdžejka, nástup, choreo, pasování, stužky, šerpy a podobně. Jako jo, sice se na tu akci těším, ale na druhou stranu už se nemůžu dočkat, až to bude za náma! Budu se muset zeptat Petra, jestli se to u nich ve třídě taky tak hrotí…

Na téma ples mezi náma ale nakonec nedojde. Nemá kdy.

Na film tentokrát Petr doběhne dost na poslední chvíli, s omluvným zašťuřením přizná, že mu ujela tramvaj.

„Jsem se zakecal a nehlídal jsem si čas,“ vysvětlí.

„O nic nejde, to se stane,“ usměju se na něj. I když mně by se to stát nemohlo, doplním sám sebe v duchu pobaveně – já totiž už od samýho rána nemyslím na nic jinýho, než že dnes jdeme zase s Petrem do kina! Čas jsem kontroloval od oběda zhruba každou půlhodinu, od čtyř hodin už přibližně každých deset minut… I kdyby se se mnou někdo chtěl zakecat, jako že naštěstí nechtěl, tak by se mu to nepovedlo: na jakejkoliv smysluplnej rozhovor jsem byl jednoduše příliš roztěkanej… A ta má roztěkanost se volně přetavila do jakési nadšené nervozity hned poté, co jsem si konečně všiml Petra, jak se ke mně prodírá davem…

„Seš milej,“ vrátí mi Petr ten úsměv. „Mimochodem, co že jsme to vlastně vybrali za film? Haha, úplně mi to vypadlo z hlavy… Nebo víš co? Neříkej mi to, nechám se překvapit.“

„Jasně, jak chceš,“ pokrčím rameny. „Vidíš, to je náhodou docela zajímavej koncept! To by mohly kina nabízet. Že jako vyplníš dotazník, jo, baví mě sci-fi a komedie, a ne, nechci vidět žádnej animák – a přišla by ti vstupenka bez názvu filmu a měl bys to jako překvápko…“

Petr se na mě otočí a uznale protáhne tvář:

„Teda, Steve, to zní dost dobře! Tebe je normálně na práva škoda, měl bys být nějakej markeťák nebo tak něco!“

„Ale nepřeháněj,“ potěšeně se zapýřím – a v duchu si udělám poznámku: tak když se to Petrovi líbí, tak bych mu mohl příště nějaký takový překvapení přichystat… Načež sám sebou trhnu, když si uvědomím, jakým směrem se mý myšlenky ubírají – a jak už automaticky počítám s nějakým dalším příště…

Nakonec se ovšem ukáže, že zase tak mimo ty moje úvahy nebyly. Protože Petrovy myšlenky se točí v dost podobným víru.

„Nezajdeme ještě… někam?“ nadhodí totiž, když film skončí a my se pomalu loudáme k eskalátoru.

„A kam bys?“ zasonduju, nadšenej, že se mu taky ještě nechce končit. „Máš hlad? Můžeme obhlídnout, jaký tu na patře mají restaurace,“ máchnu paží do prostoru.

„Jako klidně, jenom… no, je tady moc lidí,“ uculí se Petr a mrkne po mně, co já na to.

Já na to jakože nic, ale moje náhle znachovělý tváře myslím řeknou všechno podstatný. Vážně právě přiznal, že by se se mnou chtěl zašít někam do soukromí?

„Ehm, no, tak… no, je otázka, jestli takhle v sobotu týden před Vánocema nebude plno lidí všude,“ málem ten jeho náznak zabiju, naštěstí se ale rychle vzpamatuju: „A tak co kdybysme místo na tramvaj vyrazili kousek pěšo… a uvidíme, co kde je? Třeba nás uhodí do očí nějakej nenápadnej, zastrčenej podnik…“

Petr se rozchechtá:

„Není to náhodou protimluv?“ Ovšem jakmile si všimne, jak se znejistěle zakaboním, vztáhne ruku – a jemně, nenápadně mě pohladí po předloktí: „Ale jinak jsem pro, můžeme se kousek projít.“

Jsem z toho letmýho dotyku tak paf, že se vzmůžu akorát na přikývnutí. Ono ostatně stejně nemám čím dalším přispět do mlýna – kdybysme byli v naší čtvrti, tak tam bych věděl o pár místech, na který bych nás mohl zkusit vzít, jenže tady to vůbec neznám… A Petr je na tom stejně, takže nám nezbyde, než to nechat osudu.

A osud nám evidentně fandí, protože nám do cesty fakticky jednu příležitost přihraje! Když se totiž couráme městem, přičemž se držíme tramvajových kolejí, abysme se neztratili a, jak vtipně poznamená Petr, nemuseli pak trapně čekovat svou polohu přes navigaci, dojdeme na náměstíčko, jehož malá rozloha nijak nebrání tomu, aby na něm probíhaly vánoční trhy.

„Vánoce prostě nezklamou,“ rozesměje se Petr. „Budou vyskakovat zpoza každýho rohu, dokud nás z nich úplně nemrskne!“

„Jestli ty nejseš takovej dobře maskovanej Grinch!“ přidám se k jeho smíchu. „Hele, ale náhodou, to není špatnej nápad!“ rozverně ho zatahám za rukáv směrem k tomu náměstí.

„Co, že jsem Grinch?“ uculí se.

„Ne! Ale že bysme to tu mohli prubnout… Nemáš chuť třeba na langoš? Nebo co já vím, co tady mají v nabídce… Ale celkem to splňuje ty původní podmínky, ne? Je to tu docela zastrčený, není tu zase tak moc lidí…“

„Hmm, no tak proč ne? Sice jsem měl trochu jinou představu původně, ale máš pravdu, že to tu vypadá docela sympaticky… A jakkoliv jsem teda ten Grinch, tak nějakej svařák nebo punč by mi bodl!“ prohlásí Petr, pak mě úplně samozřejmě vezme za ruku – a vyrazíme vstříc další kapitole našeho dnešního rande coby… inu, coby pár.

To teda jako vau!

„Neva?“ zapátrá ještě Petr… a mně je jasný, čeho se ta otázka týká.

„Jasně že ne!“ ujistím ho jak slovně, tak i tím, že tu jeho dlaň trochu stisknu.

„Paráda!“ Petrova tvář se celá rozzáří, přičemž ta moje se v té jeho zhlídne a rozzáří se taky…

No a o nějakou půlhodinu a tři punče říznutý Tatranským čajem později už přestane být zřejmý, proč přesně jsou naše tváře tak rozzářený a rozjařený a rozšajněný. Teď by mě měl vidět Adam, hahaha!

„Čemu se furt tlemíš?“ zjišťuje Petr a tváří se jako neviňátko samo, ačkoliv je to převážně on, kdo do éteru hází jednu vtipnou hlášku za druhou.

„S tebou ještě někdy půjdu na punč,“ pohihňávám se, i když při nejlepší vůli nejsem schopnej identifikovat, čemu přesně. Prostě ve mně ten šťastnej, uvolněnej smích vyvolává úplně všechno! Tyhle trhy, tohle město, tahle situace, tenhle život…, tohle rande, já a Petr, ruku v ruce…

„Jo jako že je to moje vina? Tak to si tě budu muset nějak uklidnit, nebo tě ani nepustěj do tramvaje,“ zableskne se Petrovi v očích…, a než se naděju, tak si mě přitáhne blíž k sobě… a ty moje rozesmátý rty zkusí utišit těma svýma.

No… to teda… jako… VAU!!!

Mám pocit, že během té vteřiny úplně vystřízlivím.

Musím.

CHCI.

Protože… tohle nesmím mít zamlžený, tohle nechci mít ztracený v nějakým uchichtaným oparu… Tohle potřebuju vstřebávat naprosto soustředěně a… a potřebuju být při smyslech a… a… ach…

Když se ode mě Petr odtáhne, otevřu oči, aniž bych si uvědomoval, že jsem je vlastně zavřel, a zakotvím pohledem v tom jeho, pátravým a malinko znejistělým:

„Nevím, dělám to dobře…?“ přeptá se.

„Co…?“ zachraptím a rychle si odkašlu. „Teda jako… jo, jasně že jo…“ Načež ho chytnu za bundu – a k druhé puse si přitáhnu pro změnu já jeho.

A jo, zezačátku mi Petr přijde takovej… jakože zaraženej a malinko ztuhlej, ale během chviličky roztaje… a pak si chvilku navzájem dokazujeme, že je úplně jedno, jestli se předtím líbal jenom se samýma holkama, a že je stejně tak úplně jedno, že já jsem se za celej svůj život líbal jenom s jedním jediným klukem. Žádný konkrétní zkušenosti nejsou potřeba. Naše rty, jazyky i dlaně vědí, co mají dělat…

Když tenhle náš první, no, technicky vzato druhej polibek skončí, usmějeme se na sebe a přestaneme se objímat, ale znovu se úplně automaticky vezmeme za ruku. Týjo, no Štědrej den je pořád před náma, ale já si letos připadám jako Ježíškův vyvolenej pozemšťan! Plní mi jedno přání za druhým!

A ten spokojenej, okouzlenej úsměv mi zdobí tvář i poté, co se Petrovi v kapse rozvibruje telefon, on hovor zvedne – a z toho, co zaslechnu, se dovtípím, že má na dnešek domluvenej ještě nějakej další program.

„Sorry,“ usměje se na mě potom omluvně, „ale jsme domluvení s lidma z bývalý třídy, že ještě zapaříme… Už tam na mě asi hodinu čekají.“

„Jo, jasně, ostatně noc je ještě mladá, co?“ prohodím, aniž bych měl tušení, kolik je vlastně vůbec hodin.

„Přesně!“ kývne Petr a pomalu vyrazí z náměstíčka pryč, takže se zařadím vedle něj.

Chvilku čekám, jestli nedodá ještě něco dalšího, ale když pořád mlčí, zatímco tramvajová zastávka už je na dohled, vezmu si slovo zase já. Ačkoliv možná jsem si to mohl nejdřív líp promyslet, protože takhle ze mě vyleze akorát:

„No a tak… hmmm… takže…“

„Co?“ nadzvedne Petr zvědavě obočí.

Užuž chci mávnout rukou, že jako nic, ale pak mi, nevím proč, probleskne hlavou Adam… a vzpomenu si na tu jeho poznámku, že on pokaždý otravoval holku tak dlouho, dokud nevěděl, na čem u ní je… A rozhodnu se ten jeho styl okopírovat.

„No, takže… prostě… to mám brát tak, že teď spolu chodíme? Nebo… jsem ještě pořád jenom pokusnej králík?“

Petr zadrnčí smíchem.

„Ne, to nejseš, Steve! A jo, já to beru, že spolu chodíme, jenom… pořád platí, že bych… no…“

„… to nechtěl dávat najevo před ostatníma,“ doplním tu větu za něj.

„Chytrej,“ otočí se ke mně Petr a souhlasně mi stiskne ruku. „Ono stejně, popravdě… se teď moc neuvidíme… protože to období těsně před Vánocema mám už vybookovaný… A hned po svátkách odjíždíme s našima na hory… Ale hned jak se v lednu vrátíme, tak se ti ozvu a zase něco domluvíme, jo?“

„Jasně, budu se těšit,“ ujistím ho. „A kam na hory jedete?“ zavyzvídám – a tak ten čas do příjezdu tramvaje, tentokrát přijede dřív ta moje, strávíme rozhovorem o lyžování v Alpách. A pak už mi Petr jenom naposledy stiskne dlaň, než mě pustí… a mávne na mě. Žádná pusa na rozloučenou už se nekoná, škoda, zvlášť, když další příležitost budeme mít až za tak dlouho…

Na druhou stranu, to bych toho od toho Ježuly chtěl už opravdu nevděčně moc!