Povídky

Sadnem si do kresla oproti nemu a začnem svoje klasické vypočúvanie. Príde mi dôležité, aby sme sa najprv porozprávali a ja som sa dozvedel čo najviac, aby som mu vedel hodiny prispôsobiť. Úplne ignorujem, že na mňa pôsobí, ako keby bol najradšej niekde inde. Možno je to nejaká jeho klasická póza, alebo sa len cíti nesvoj, keď sa ešte nepoznáme. Ja som na veľa ľudí na strednej pôsobil ako autista. Bolo to hlavne tým, že som sa málokedy sústredil na konverzácie, ale miesto toho mi v hlave dookola hrali melódie. „Máš nejaké skúsenosti s hrou na klavír?“ položím najdôležitejšiu otázku. „Ne,“ odpovie a znovu sa napije. „To nevadí, som zvyknutý učiť od úplných základov,“ usmejem sa na neho a z džbánu mu dolejem ďalšiu citronádu. V očiach mu niečo preblysne. „Ale o klavírech toho vím dost,“ povie.

Začínalo nádherné období. Přesně tak, jak si jej vysnil. Jen letmé dotyky. Přitisklá kolena a spojené ruce pod stolem. Našli si malou vinárnu u zámku. Stolky pro dva, svíčky. Sedmička Veltlínu, hudba z gramofonu. Jemné známé melodie, přesně pro zamilované. A oni byli. Všechno tomu nasvědčovalo. Zatímco venku se odehrávaly ty nejhrůznější procesy, jich jako by se nic z toho nedotýkalo. Možná o to víc se snažili ten svůj bezvýznamný život prožívat intenzivněji.

Z mobilu se ozval tichý zpěv: „Jsi tu jen náhodou…“ Podíval se na Rustyho. Ten se tvářil nevinně, ale měl máslo za ušima. „Asi si dám radši kafe,“ povzdychl si Tom. Rohlík může počkat…

Hneď, ako prídeme domov, ideme na pohotovosť, tu mu vyplachujú žalúdok, nejaké lieky, ktoré aj tak na druhý deň zahodí do koša. Cez noc je u nás a v noci spíme spolu v mojej posteli. Mama to chápe, tatko v liehu nič netuší. Ráno sa cíti lepšie.

Vysvlékl se, přehodil ručník a pustil si vodu. Když ji zavřel, slyšel téct sprchu ob jedno. Klučina z nocležny si právě mydlil koule. A to, co se mu bimbalo u nich, nebylo rozhodně k zahození. Bylo takové na půl. Kluci se pozdravili. Izák po několika deckách vína, ale i rumu a slivovice ztrácel zábrany. „Nechceš umýt záda?“ volal se smíchem na kluka vedle.

To už tu byl Hanzi a na tácku nesl sedmičku a tři skleničky. A hned za ním rozkošná panenka. Blondýnka, krátké mikádo, velice příjemná a milá, Růženka. Přema měl k ženám komplikovaný vztah. Samozřejmě mimo sex. Ale i tak ženskou společnost moc nemusel. Ale určité typy mu byly sestersky blízké. A jednu takovou má před sebou. Trochu ho to rozhodilo, ale i uklidnilo. Růženka mu určitě vadit nebude. Ještě nedopili sedmičku a už si povídali jako staří známí. Po zavíračce počkali na Hanziho. Pak se všichni vypravili ke Králíkárně. Byl to kousek, Přema bydlel jen o pár vchodů dál.

„No… ehm…,“ zmůžu se akorát na to, abych mu stiskl nabídnutou dlaň. Protože jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko… a na cokoliv jinýho… Panebože, jak může být božstvo tak nespravedlivý? A nadělit někomu takovouhle postavu, a ještě takovej nádhernej úsměv, a ještě takový jiskřivý oči? A ještě mi někoho takovýho úplně kliďánko přihrát do cesty, abych se tu před ním úplně ztrapnil… a… a… uslintal?! Ne, mami, proč? Proč jsi po mně chtěla posílat ty zatracený balíčky zrovna přes tenhle proklatej podnik???

Doplavali ke svým věcem a posadili se na kus trámu u vody. „Je to tady skvělé, divím se, že sem nikdo nechodí.“ „Odevšad je sem daleko, většina lidí o tom neví. Ale už jsem tu jednou potkal jednu dvojičku. Docela je to rozhodilo, jak se lekli. Ale pak v pohodě.“ „Taky jsme dvojička,“ usmál se Marcel. Prostě jejich blízkost udělala své. „Myslím, že máme víc jak lásku k přírodě. Vzpomněl jsem si na zprofanované heslo doby. Důvěřuj, ale prověřuj. To je náš případ. Naši miláčci nás proflákli. Ta krása, co vidím, je volná, nebo zadaná?“

Týden uběhne jako voda. Ani se nenaděju a je tu den soudu. V životě by mě nenapadlo, že se tam někdy podívám. Před začátkem procesu se sejdu s panem Koutským. Dodává mi odvahu. Nemám se ničeho bát! Tento případ je jasný! Musíme vyhrát! Jenže vždy je tu co když. Nesnáším myšlenky, co se mi honí hlavou. Člověk nikdy neví! Opravdu se bojím. Nikdy v životě jsem neměl takový strach! Potřeboval bych čertíčka vedle sebe. Jenže to nejde. Zahlédnu Beátu, jak se blíží i se svým právníkem. Nemám sílu se na ni podívat. Nastal čas našeho procesu.

V posteli si Toma přitáhl k sobě a dovolil si ještě poslední dávku svého suchého humoru: „Máme kliku, že Rusty je natolik vychovaný, že nejenom neštěká, ale ani nekouše. Měl jsem pravdu, že vyžly vůbec nejsou agresivní.“ Tom se s ním nechtěl přít, ale přece jen mu alespoň v myšlenkách mírně odporoval. Každý pes dokáže kousnout, stejně tak jako každý člověk dokáže ublížit. Záleží na okolnostech.

Erik už na ty moje ostravský tři vykřičníky nic neodpoví, naštěstí, ale já stejně po zbytek odpoledne a podvečera skřípu zubama. Ne, tohle nepůjde, vrtím si sám pro sebe hlavou cestou domů. Já tu výpověď vážně budu muset podat… Všechny tyhle pracovní starosti se mi ale vykouří z hlavy v té samé vteřině, kdy v desátým patře vystoupím z výtahu – a zjistím, že na schodech před mým bytem posedává ségra. „Gábi, co tady děláš?“ starostlivě si k ní přidřepnu. „My jsme byli na něčem domluvení?“ zapátrám v paměti.

Dojdu jim konsternovaně otevřít. Než se vzpamatuji, vše si na povel vezme Vítek. Vytáhnou gril, holky v kuchyni připraví pohoštění a já jen nevěřícně na vše koukám. Nenechal mě v tom, ne, oni mě v tom nenechali. Všichni se vesele baví, švitoří, občas se mě zeptají, kde co je, nebo si to sami najdou. Jejich dobrá nálada se přenese na mě. Donesou si i alkohol, jemu já se musím vyhnout. Přece jen prášky, co jsem měl včera, nejsou kamarádi s alkoholem. Chci jim pomoct, ale s díky odmítnou. Prý jsem jim poskytl útočiště, a to stačí.

„Jo, to zní rozumně,“ odepíšu… a po krátkým zaváhání přidám i usmívající se smajlík. A to je právě ono. Ten smajlík se na Tobiho usmívá, zatímco já se momentálně neusmívám. Tak snadný je někomu přes písmenka lhát! Achjo… „A tak… asi tě nebudu rušit, když máš toho hodně do školy, ne?“ nadhodím. „To sice mám, ale zase abych si s tebou nemohl chvíli povídat, tolik to vážně nehoří,“ objeví se mi na displeji.