Povídky

Listopadový dech New Yorku měl chuť soli a stojaté vody. Mlha se lepila na nábřeží jako mokrá gáza, tlumila zvuky města a propouštěla jen rytmické narážení mělkých vln o kůly mola. Francis si dýchl do dlaní, ale teplo zmizelo dřív, než ho stihl pocítit. Inkoust na špičce brku v tom vlhku zasychal pomalu.

Petr se nám do hovoru zase brzo dostane. To je totiž kluk, kterej k nám druhej týden v září přestoupil ze soukromýho gymplu. Nebo spíš k nám podle Adama byl přestoupen – čas od času mi to s náležitým zaksichtěním připomene, i když přitom nikdo detaily Petrovy změny působiště ani ne rok před maturitou neznáme… Nějaký drby se samozřejmě po školních kuloárech nesou, přičemž ani jeden z nich nevyznívá vůči Petrovi moc lichotivě, ale já se tím nehodlám nechat rozhodit. Ostatně, jako budoucí právník ctím presumpci neviny, haha. A mezi náma: někdo, kdo má takovýhle oči, nemůže být žádnej prevít! Ale s touhle svou dedukcí jsem se Adamovi zatím nesvěřil. Stačí, že hned během prvních pár dnů odhalil, že se mi Petr líbí – a už dva měsíce si mě kvůli tomu ustavičně dobírá! No, na druhou stranu, já po Petrovi s podobnou ustavičností pokukuju, kdykoliv k tomu mám příležitost, takže se Adamovi nemůžu divit, že ze mě má srandu.

„Zkoušels někdy masáž prostaty?“ To mi přistálo na WhastAppu úplně nevhodně, když jsem ráno seděl na poradě vedení. „Vítku, já jsem v práci!“ Jeho odpověď byla rajcovní: „Bohatě nagelovat nejlíp prostředníček, jemně podráždit a pomalu zasunout špičku prstu…“ Znovu jsem mu napsal, že jsem v práci, ale jemu to evidentně bylo úplně jedno. „Chvilku počkat, až si na ten tlak zvykneš a pak jít dál…“ Měl jsem se teda soustředit na reporty, co se během víkendu událo ve fabrice, ale začala mě ta hra bavit, napsal jsem mu znovu, že jsem v práci, ale ať pokračuje.

Byla noc tak tichá, že i staré hodiny na krbové římse v zadní jizbě se zdály tikat o něco opatrněji než ve dne. V dílně mistra Jana se stále ještě svítilo. V kruhu lampového světla se skloněná postava zabývala mechanismem starého hodinového strojku, rozloženého do posledního šroubku. Kolem se v přítmí leskly mosazné věnce a drobná kyvadla jako malá spící stvoření z kovu. Mistr Jan se právě chystal nasadit poslední kolečko zpátky na hřídel, když zvenčí cosi lehce zadunělo. Ne hlasitě, spíš jako když na prkno před dveřmi došlápne neopatrná noha. Zvedl hlavu, zamračil se a sáhl po těžkém železném klíči ležícím vedle lampy.

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny. Spávali stejně na jedné posteli.

Vždyť je to kulich. Červeně pruhovaný. Jen nemá nahoře bambulku. Je na něm pár vloček, leží tu chvíli. Rozhlédl se kolem. Poválený sníh od cesty. Dole trčící kořen. Klekl si. Je od krve. Pak viděl stopy vedoucí k pásu křoví. To vypadá, že někoho srazilo auto. Proboha snad ne kamarádi. Přece by neujeli. Vzal kulicha a strčil ho do bundy. Auto má bokem. Pustil se mezi keři po stopě. Další krev na uschlém listí. Zřejmě někdo ztratil orientaci a místo na silniční násep šel do lesa.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Pepa byl naprosto ztracený. Cítil, že to není jenom nějaká vidina změny. Zase viděl v duchu Sigiho půlky a tyhle přímo lákaly. Jako by říkaly, otoč si mě a přesvědč se. Cesta zpátky nevede. Přece nikdy dřív ho něco takovýho nenapadlo až u Sigiho. Není žádná buzna. Tak trochu se mu vždycky eklovalo, že by svého miláčka strkal někomu do zadku. René, jako by to tušil, se otočil. Rukama si přejížděl od pasu až po stehna.

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.

Tak to bude určitě jiná masáž. Ale uleví tělu. Určitě má taky něco zablokovaného. Teď hlavu. Jak říkal o znameních, co se hodí k sobě. Kozoroh a panna. A dá se horoskopům věřit? Taková malá výčitka hlodala. Má tohle říct Robertovi? Teď už necouvne. Večer se sešli u Vládi. Tam byly dvě válendy. Připravili se. Ale role rozděloval Rafael. Zcela odhadl Vláďu. Je rád dole a Vojtěch naopak, i když mohou i změnu.

Bylo to všechno skvělý, cítil jsem se v sedmým nebi a po večeři jsme se pomilovali v tom pokojíčku, ze kterýho mě skutečně přecházel zrak. Poctivá dřevěná postel, peřiny z husího peří, na zdi pendlovky, vůně venkova, sušených levandulí a celý to prostě nemělo chybu.

„Já tě nechci, ale ty mě chceš, dovolím ti, abys mě udělal.“ Spaloval mě pevným pohledem a ve tváři se mu zračil výraz, že dostane to, co chce. Přistoupil blíž a já jsem vzal do ruky jeho naběhlýho čuráka. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Mohl bych si myslet, že se oddával slasti, ale spíš se na mě nechtěl dívat.