#zasranyvanoce

Za okny vlaku poletovala sem tam nějaká vločka, ale rozhodně to nevytvářelo iluzi Vánoc. K našim jsem nechtěl jet na Štědrej den a usmlouval to s máti, že dorazím až na Boží hod, abych naplnil společenský konvence. Jenže i to se změnilo, večer na Štědrej den matka volala, že se otec vyjádřil značně negativně k mojí návštěvě. Později jsem se dozvěděl, že doslova řekl: „Ten teplouš ať se mi tady radši neukazuje na nejvíc křesťanský svátky v roce.“ Přitom to náhodou vím, že nejvíc křesťanský svátky jsou Velikonoce. Nemluvě o tom, že otcovo křesťanský pojetí Vánoc spočívá v tom, že se v teplákách válí na kanapi, zdatně se prolejvá pivem a čumí na tisíckrát viděný pohádky.

Nechtělo se mi, fakt se mi nechtělo, ale už jsem měl sbaleno, tak jsem sednul na vlak, ale nebyl jsem přesvědčenej, že dojedu až do cíle. Takhle pětadvácátýho brzo ráno bylo úplně prázdno. Ve vagónu, jak jsem si všimnul, jsem byl úplně sám. Smutně jsem pozoroval pošmournou probouzející se krajinu a vzpomínal. Vlastně, ani když jsem byl malej, tak u nás Vánoce nikdy nebyly hezký. Táta byl několik let bez práce a matka ve svých úzkostech, aby mu ve všem vyhověla, nedokázala ty Vánoce nějak pojmout, aby to ve mně zanechalo hezkej dojem. Jo, ještě u babi s dědou to bylo fajn, tam byl stromeček, dárky a vanilkový rohlíčky. Jenže babi s dědou už dávno nežijou a já jsem prostě neměl důvod do Ústí k rodičům jezdit. Telefonem jsem cvaknul z okna jednu fotku tý depresivní krajiny a postnul to na Insta s náležitým hashtagem.

Někdy v půlce cesty si naproti mně sedl průvodčí. Toho jsem zaregistroval už dřív, hezkej kluk kolem dvaceti. Chvíli jsme proti sobě seděli beze slova, až on tu hradbu mlčení probořil:

„Naprd takhle o Vánocích cestovat, co?“

Chtěl jsem si masochisticky zpracovávat svůj zpackanej svět a odvětil jsem jednoduše:

„Jo.“

Znovu chvíle mlčení a on se pak znovu zeptal:

„Jedete za rodinou na svátky?“

Vyhodnotil jsem to, že je v práci a svátky má tím pádem na hovno, takže není vhodný se omezovat na úplně jednoslovný odpovědi:

„Jo, k rodičům do Ústí, ale nevím, jestli se mi tam chce.“

Po další chvilce ticha průvodčí řekl:

„Lidi by neměli bejt o Vánocích sami, z toho jsou akorát deprese a sebevraždy.“

To už jsme přijížděli do Prahy, takže se zvednul a odešel. Jeho poslední věta mi ale přivodila vzpomínku na šílenou filmařskou věc Štědrý večer paní Hůlové, co mi kdysi doporučili přátelé jako must see. A na náladě mi to teda nepřidalo.

V Praze na hlavním nádraží byla překvapivě otevřená aspoň jedna kavárna. Dal jsem si svoje oblíbený capuccino, sednul na barovou stoličku k vyvýšenýmu stolku a začal sjíždět připitomělý reels.

„Do Ústí už to odjelo a další jede za dvě hodiny, to je blbý, ne?“ ozvalo se naproti mně a přimělo mě to zvednout hlavu od telefonu.

Na protější stoličce seděl ten průvodčí z vlaku, ale vypadal úplně jinak. Měl na sobě bílý tričko a flanelovou košili. A taky dost rozházený vlasy, což podle mě vzniklo tím, jak se převlíkal z uniformy do civilu. Slušelo mu to moc, ale já jsem pořád neměl úplně dobrou náladu.

Takže když mě oslovil, jenom jsem zabručel:

„Nezájem, pojedu dalším.“

Nevzdával se, napřáhl ke mně ruku se slovy:

„Já jsem Vítek.“

Líbil se mi, takže podanou ruku jsem přijal:

„Pavel, těší mě.“

Hleděli jsme na sebe, fakt se mi líbil, ale ve svým rozpoložení jsem pořád neměl úplně chuť se s ním bavit.

Vzájemný představování komentoval:

„Pavel, Vítek, to zní skoro jako nekorektní gender vtip.“

Já to nekomentoval, ale aspoň v duchu mě to donutilo k malinkýmu úsměvu.

„Znáš Vojtěcha Cikrleho?“

To jméno jsem už určitě slyšel, ale nedokázal zařadit. Jestli nějakej youtuber nebo nevím.

Protočil oči a řekl:

„Vojtěch Cikrle byl brněnskej biskup a ten ve svejch kázáních vždycky říká, že Vánoce nejsou jenom o rodině, ale o lidech blízkých, přátelích.“

Do toho jsem mu skočil:

„No, a z toho pro mě plyne co?“

„Promiň, jak jsem viděl tvoje jméno na Inkartě, tak jsem si tě našel na Instagramu…“

Začal jsem z toho bejt trochu nesvůj, i když mi v hlavě rezonovalo, že bych mu s chutí strčil kokota do úst. Pořád trochu odtažitě jsem se zeptal:

„No, a dál?“

„Měls tam na instáči hashtag zasranyvanoce a pak jsem tě našel ještě jinde a napadlo mě, že třeba toho máme společnýho víc.“ 

Můj zájem o toho cukřínka začal stoupat:

„Jak moc společnýho?“ 

Vítek zabodl oči do svýho capuccina a tiše řekl:

„Pak jsi mi ještě ve vlaku svítil na Grindru a tam máš taky ten hashtag zasranyvanoce.“

Fajn, takže karty máme rozdaný. Chlapec je teplej a vypadá to, že má o mě zájem.

„Mohl bych tě pozvat k nám na oběd? Kachna, knedlík, zelí?“

Tak na to bych slyšel, ale nechtěl jsem mu to dělat tak jednoduchý, že mě sbalí na kus žvance:

„Nechce se mi někam hrabat přes půl Prahy.“ 

S úsměvem natáhl ruku, aby dal najevo, že tohle nebude problém:

„Nikam přes půl Prahy, bydlím tady za rohem, na Václaváku.“

Na to jsem měl znovu odpověď:

„Taky bydlím na Václaváku.“

Napřažená ruka mu spadla a v hlase mu znělo zklamání:

„Ajo.“

Ale dodal jsem:

„Václavský náměstí, jenže v Kutný Hoře.“

To znovu pookřál:

„Fajn, takže můžem k nám?“

Hodil jsem na rameno batoh a vydali jsme se cestou od nádraží Wilsonovou ulicí. Když jsme vstoupili do bytu, šlápnul jsem na něco ostrýho, co se mi zařízlo do chodidla a nahlas jsem zařval:

„Kurva!“

Jako entrée na božohodovou návštěvu se to moc nepovedlo. Vítek teprve potom rozsvítil a já ve vstupní hale hleděl na změť kolejí a vagónků.

„Ježiš, promiň, neměl ses zouvat už přede dveřma.“

Do toho vstoupila paní kolem padesáti, sympatická od pohledu a řekla:

„Já to říkám furt, nemáš to mít hned tady, dyť my jednou budeme někomu platit bolestný.“

Potom přistoupila ke mně:

„Vy jste ten trosečník z nádraží? Já jsem Katolická maminka s velkým K nebo maminka Katolická, jak budete chtít.“

Jo, to jsem si všimnul už na dveřích jména Katoličtí.

Z jedněch dveří vykoukla hlava:

„To je ten tragéd bezdomáč, co dotáhl Vítek?“

Trosečník znělo líp, to si přiznejme.

K hlavě ve dveřích přibyla ruka:

„Já jsem Lukáš, čau.“

Vítek měl potřebu to doplnit:

„Brácha.“

Paní maminka Katolická mě uvedla do kuchyně, kam vzápětí přišel kluk hodně podobnej tomu prvnímu ze dveří a představil se mi jako Marek. Když přede mnou přistála uvítací sklenice s vínem, vstoupil kluk a jal se mi podávat ruku.

„Pavel, ahoj, ty jseš Lukáš, já vím.“

On mě ale vyvedl z omylu:

„Ne, já jsem Matouš.“

Pak hodil hlavou k Vítkovi:

„To je tvůj boyfriend, nebo co tady dělá?“

Dost jsem se v tom začínal ztrácet, podoba těch kluků byla neuvěřitelná a hlavně se mi nelíbilo označení boyfriend s tím pejorativním podtónem.

Vítek musel zasáhnout:

„Omluv mý bratry, oni jsou trojčata, Lukáš, Marek, Matouš.“ 

Na to mě možná mohl upozornit, páč na tohle jsem fakt nebyl nachystanej.

S nejistotou jsem se rozhlídnul po kuchyni:

„Nějaký další překvapení? Kolik vás tu ještě je?“ 

A Lukáš, Marek, Matouš nebo nevím kterej odpověděl:

„Je nás dost na to, abysme Vítka chránili. Kdyby něco. Rozumíš. Jednomu takovýmu už jsme museli rozbít hubu a ten si myslím líže rány doteď.“

No, tak uvítací ceremoniál bysme měli za sebou a měl jsem našlápnuto, že půjdu pryč. Ale Vítek zakročil:

„Kluci, nechte toho, pozvu návštěvu, máme Boží hod a vy hned na něj takhle spustíte.“

Jedno trojče ho přátelsky plesklo po hlavě:

„Ale dyť my to s tebou myslíme dobře. A tady mladej pán se na nás snad nebude zlobit.“

Tak mladej pán byl celkem rozhozenej, jak se tady s ním a o něm mluví, ale protože doba pokročila, šlo se ke stolu. Krásně to vonělo, ještě líp vypadalo a i skvostně chutnalo. Pečenou kachnu jsem neměl už roky a bavilo mě to moc. U stolu běžela společenská konverzace a začal jsem si ujasňovat rodinný vztahy. Lukáš, Marek a Matouš jsou pojmenovaný po evangelistech. Zapátral jsem ve svých chabých znalostech, evangelisti byli čtyři a určitě žádnej z nich nebyl Vítek. Což mi vzápětí vysvětlil:

„Ještě je nejstarší brácha Honza, ale ten tu dneska není.“

Jedno z trojčat si popíchlo:

„Dneska, velmi kulantně řečeno.“

Znělo mi to tak, že tu něco není v pořádku.

Paní Katolická se snažila zavést pozornost jinam:

„Co děláte za práci, Pavle?“

„Pracuju ve Philip Morris.“

To zaujalo jedno z trojčat, už jsem sice věděl, jak se jmenujou, ale pořád jsem tápal, kterej je kterej:

„Jakože v Kutný Hoře? Vyrábíš cigára?“

„Takhle bych to úplně neřekl, i když někteří moji přátelé říkají, že rozsévám rakovinu a beru za to prachy. Ale já jsem spíš jenom kancelářská krysa.“

„Kouříš?“ zeptalo se zkoumavě další z trojčat.

„Ne, dřív jsem kouřil, jenže jestli to znáte v Kutný Hoře, kolem tý fabriky je do obrovský vzdálenosti tak šílenej odér, že se z toho dělá šoufl i vášnivýmu kuřákovi. Takže jsem přestal, když jsem tam nastoupil.“

„Chvályhodné,“ usmála se paní Katolická, „dáte si ještě knedlík?“

„Rád, jsou vynikajicí.“

Po obědě jsme se přesunuli do obýváku, podávala se káva a na stole byla mísa se skvostnýma vanilkovýma rohlíčkama. Jestliže jsem byl při příchodu pasovanej na tragéda a trosečníka, nakonec se ta rodina ukázala docela fajn. Vítek po mně pořád pokukoval a dělalo mi to dobře. Nenápadně, ale taky jsem po něm koukal. Přitom do mě velkou rychlostí padaly vanilkový rohlíčky, čehož si nebylo možný nevšimnout. Paní domu se usmála:

„Chutnají vám? Pak vám zabalím s sebou, dřív jsem to pekla hlavně kvůli manželovi, ale on už nežije a kluci to moc nechtějí jíst.“

Když jsem se zvedl, abych si odskočil, znovu jsem kličkoval mezi kolejnicema a nedalo mi to, abych nevznesl dotaz:

„To jsem se chtěl zeptat, čí jsou tady ty…“

Nechtěl jsem to úplně dokončit, abych nemusel vyslovit, co jsem měl na jazyku. Ale Matouš mě doplnil:

„Řekni to nahlas, neboj se toho. Krámy. Krámy a bordel.“

A Lukáš jízlivě dodal:

„To je Vítečkovo království.“

Vítek vstal a pobídl mě rukou, abych ho následoval:

„To je banda ignorantů, oni tomu nerozuměj, pojď, něco ti ukážu.“

Následoval jsem ho do jeho pokoje a zůstal jsem v úžasu hledět. Jestliže po celým bytě byly koleje a vagónky, tady to teprve bylo doopravdický železniční království přes celou místnost. Vlaky, nádraží, figurky, ale i krajinky, chaloupky se spoustou neuvěřitelnejch detailů. Klekl jsem si na zem a začal to zkoumat.

Vítek ukázal na jednu lokomotivu:

„Tohle je můj nejvzácnější kus, Laminátka, to mám od Honzy.“

Trochu to odvrátilo moji pozornost:

„Honza, to jméno už tu zaznělo, kdo to je?“

Vítkův dosud rozzářený obličej z předvádění železničních pokladů posmutněl:

„Nejstarší brácha… Ale to je na delší vyprávění.“ A vzápětí změnil téma. „Ukážu ti, jak to jezdí, chceš?“

Jo, zajímalo mě to.

V jeho pokoji jsem si během produkce ježdění vlaků všimnul i dalších věcí. Na stole měl fotku papeže Jana Pavla II. Podle pojmenování trojčat po evangelistech i z dalších drobných náznaků jsem si to dokázal poskládat, že rodina bude asi hodně duchovně založená a příjmení Katolický nebude jenom příjmení.

Prstem jsem ukázal na papežovu fotku:

„To je tvůj oblíbenej zpěvák?“

Vítek to naštěstí pochopil, že si dělám srandu, a rozmáchl se rukou na poličku nad stolem:

„Jasný, mám tady o něm spoustu knížek.“

Když jsem se se všemi rozloučil, Vítek řekl:

„Doprovodím tě, aby ses neztratil.“

Argument to byl dost chabej, protože z horní části Václaváku na hlavní nádraží by zabloudil jenom úplnej debil, ale bylo mi jasný, že se ještě nechce vzdát mojí společnosti, takže jsem doprovod přijal.

On učinil první krok, já se rozhodl udělat druhej:

„Byla to jenom časově omezená charita, nebo bysme se mohli ještě vidět?“

„Určitě,“ odpověděl, „já ti napíšu.“

Vlak už se chystal ke startu, a než se zavřely dveře, ještě jsem stihnul zavolat:

„A děkuju za skvělý Vánoce!“

Až když jsem si ve vlaku sednul, uvědomil jsem si, že vlastně od rána jsem si vůbec nevzpomněl na rodiče, kam jsem původně měl namířeno. Ale než trávit Boží hod s ožralým otcem, kterej mě doma nechce, a s úzkostlivou matkou, tak mi takhle strávenej den v Praze připadal úplně skvělej. Od rána se toho změnilo hrozně moc a nakonec jsem na Insta smazal tu depresívní fotku a #zasranyvanoce. Protože jsem poznal docela fajn rodinu a možná i príma kluka, kterej je sice magor od vlaků s vláčkama, ale jeví se dobře. Taky je hezkej a to se počítá.

Napsal hned druhej den a začali jsme si vyměňovat spoustu zpráv. Viděli jsme se ještě mezi svátkama a pak na Silvestra, zase v Praze. A když mě šel ráno znovu vyprovodit na nádraží, zeptal se:

„Můžu ti dát pusu?“

Usmál jsem se:

„Jasně.“

Políbil mě na čelo, s čímž jsem nesouhlasil:

„Tak na tohle ses nemusel ptát.“

Zarazil se:

„Jak to myslíš?“

„Tak když se řekne pusa…“

Políbil jsem ho na rty a vzápětí se to změnilo v souboj jazyků. Bylo 1. ledna a jako vstup do novýho roku by to šlo.

Do Prahy jsem začal jezdit častěji a vždycky jsem si vybíral vlaky tak, aby měl Vítek službu, bavilo mě ho pozorovat při práci.

Jednou si ke mně přisedl:

„Překážka na trati, takže tady v Kolíně budeme stát minimálně hodinu. Tak jsem si myslel, že bysme si mohli…“

„Povídat?“ doplnil jsem ho s nadějí v hlase.

On ale odpověděl:

„To taky, ale myslel jsem… si vyhonit čuráky. Tady jsou docela hezky opravený záchody na nádraží.“

Zůstal jsem na něj hledět v úžasu. Ten kluk z křesťansky založený rodiny, kterej má na stole fotku Jana Pavla II., mi vážně nabízí hoňku na nádražním hajzlu? Ale proč ne? Realizovali jsme to, byl to teda adroš jako prase, ale líbilo se mi to. Líbilo se nám to.

Kromě intenzivních fyzických kontaktů mě Vítek dokázal neskutečně vydráždit i jenom pouhejma zprávama.

„Zkoušels někdy masáž prostaty?“

To mi přistálo na WhastAppu úplně nevhodně, když jsem ráno seděl na poradě vedení.

„Vítku, já jsem v práci!“

Jeho odpověď byla rajcovní:

„Bohatě nagelovat nejlíp prostředníček, jemně podráždit a pomalu zasunout špičku prstu…“

Znovu jsem mu napsal, že jsem v práci, ale jemu to evidentně bylo úplně jedno.

„Chvilku počkat, až si na ten tlak zvykneš, a pak jít dál…“

Měl jsem se teda soustředit na reporty, co se během víkendu událo ve fabrice, ale začala mě ta hra bavit, napsal jsem mu znovu, že jsem v práci, ale ať pokračuje.

„Jenom nepatrný pohyby dovnitř a skoro ven. Není přece kam spěchat.“

To už moje nadrženost stoupala:

„Bejt blíž, vyšukal bych ti ty píčoviny z hlavy.“

Vítek pokračoval:

„Ne, držel bys, abych šel dál. Zkusil bych i druhej prst do tebe jemně zasunout. Trochu by to asi bolelo, ale byl bych hodnej a zkusil ti dát při tom polibek. Jeden, delší, abych viděl, jestli se necháš.“

To už mě ta hra začala bavit:

„Jo, pojď dál.“

„Možná bych použil i druhou ruku. Vzal bych tě za péro pěkně u kořene a trochu stisknul…“

Šílenost, sedím na poradě, erekce jak hovado a on se nemínil vzdávat:

„… opatrně tě projížděl prstama a palcem dráždil na žaludu. Nejspíš bych tě přestal líbat, abych tě trochu naslinil.“

A když už jsem byl úplně rozdělanej, on to ve zkratce ukončil:

„Díky. Jsem hotovej. Jdu do sprchy.“

K tomu připojil fotku svýho pomilováníhodnýho hrudníku. Super, takže on se vystříkal a já tady mám takhle nadrženej vydržet v práci do čtyř. Zabít ho!

„Paní Katolická,“ začal jsem jednou u nich doma, když jsem čekal na Vítka, „já bych se vás chtěl na něco zeptat. Vůbec nic mi do toho teda není, tak mě kdyžtak zastavte.“

„Povídej,“ pobídla mě.

„Váš nejstarší, Honza… Vítek s ním má nějakej blok a nechce o tom mluvit, ale já bych to chtěl vědět, třeba bych mu víc porozuměl.“

Maminka Katolická si povzdechla:

„To je dlouhej a složitej příběh. Honza jako nejstarší měli s nejmladším Vítkem odmala k sobě hrozně blízko. Protože trojčata si žila jako samostatná uzavřená jednotka, tak Vítek hledal u Honzy ochranu.“

Začala se usmívat.

„Jasně že když šlo o nějaký zásadní spiknutí proti mně, tak drželi všichni pohromadě, ale jinak to byly šílený hádky a bitky dva proti třem.“

Pak jí zase úsměv zmizel.

„Moji a manželovi rodiče trvali na tom, že když máme tolik kluků, tak aspoň jeden z nich musí studovat teologii, že je to prostě rodinná tradice. A tak nějak automaticky se předpokládalo, že to bude Vítek, když je nejmladší. Jenže odmala začal blbnout s těma mašinkama a furt jsme s ním museli chodit na nádraží, to ho úplně fascinovalo. A zjevně to směřovalo k tomu, že prostě neexistuje, aby dělal něco jinýho.“

Zhluboka se nadechla a pokračovala:

„Když bylo Vítkovi patnáct, přišel s tím, že to bude mít asi trochu jinak s děvčatama. To nás přesvědčilo, že prostě není vhodný, aby šel studovat teologii, protože těch případů sexuálních delikventů v církvi je dost a nevrhá to na nás dobrý světlo. Honza v tý době maturoval a tak nějak nadhodil, že by na tu teologii šel on, i když ho to táhlo k ekonomii. Plácnul to jenom tak nějak v dobrým rozmaru, jenže prarodiče se toho hrozně chytli a v podstatě ho na tu fakultu dotlačili. Vítek si žil v tom svým vláčkovým světě a bylo mu to v podstatě jedno. Honza to bral jako nespravedlnost a několikrát se kvůli tomu hrozně pohádali. Že se Honza obětuje – jak říkal – pro přiblblou rodinnou tradici. A Vítek to vůbec neocení. No a pak obrazně i doslova prásknul dveřma, odjel do Olomouce a od tý doby jsme ho neviděli.“

Bylo na ní vidět, že je z toho smutná.

„Vím, že Vítka to dneska hrozně mrzí, vím, že jsou v kontaktu, říkal, že si občas napíšou. Ale nějak není oboustranně dobrá vůle, aby Honza přijel.“

Napila se nalitýho Chardonnay a ještě to dokončila:

„Ale abych to trochu odlehčila, je skvělý mít tolik dětí, když něco potřebuješ, zavoláš a vždycky je někdo po ruce. Já jsem teda vždycky chtěla holčičku, Vítek byl poslední pokus, což teda nevyšlo tak úplně, ale nenapadlo mě, že mi přivede do domu ženicha.“

Tenhle její postoj mě překvapil a ona si toho všimla:

„Papež František přece nabádal k toleranci. A ještě k těm vláčkům… Jasně že nás to všechny štve, jak je toho plnej byt, ale na druhou stranu nemáš představu, jak je to u něj jednoduchý s dárkama. Narozeniny, Vánoce, svátky, prostě sedneš k e-shopu, objednáš vagónek, figurku výpravčího, závory a je vystaráno. Teda ty nejprecizněji udělaný lokomotivy, to jsou položky třeba za deset tisíc a na to se skládáme hromadně.“

Jo, vzpomněl jsem si, jak mi o Vánocích pyšně ukazoval lokomotivu Laminátku, že je to jeho nejvzácnější kousek. Tu mu prej koupil Honza. Sám jsem sourozence neměl a vlastně jsem to každýmu záviděl, mít bráchu nebo ségru. Zrálo ve mně přesvědčení, že bych Vítkovi chtěl pomoct, aby si ty pošramocený vztahy s Honzou urovnal, ale vůbec jsem nevěděl jak.

Mezitím přišlo jaro a s Vítkem jsme podnikli spoustu výletů kolem Kutný Hory. Sám jsem do tý doby na turistiku úplně nebyl, ale s ním mě to začalo bavit a chtěl jsem s ním objevovat nový lokality. Moc se nám líbila cesta z Malešova do Kutný kolem Vrchlických vodopádů. Nebyl to náročnej ani dlouhej trip, ale Vítek trval na tom, že aspoň jednu cestu musíme absolvovat vlakem. Byl v tom neoblomnej a kouzelnej.

V červnu, když jsme šli na zámek Kačina, tam se sice nedalo dojet vlakem, ale zase to nabízelo možnost cestou tam i zpět sežrat spoustu třešní.

Na prázdniny jsem pak objednal penzion na Šumavě. Byl úplně uchvácenej horskou železnicí z Vimperka do Volar a i já jsem uznával, že z vlaku tam byly krásný panoramata. Pochodili jsme tam spoustu pěkných věcí, Soumarský rašeliniště, Stožeckou skálu a absolvovali i adrenalinovej orální sex na rozhledně na Boubíně. Do toho se mi teda moc nechtělo, protože od úpatí rozhledny jsem slyšel hlasy dvou rodinek a myslel jsem, že budu mít problém s postavením.

Ale Vítek byl jako vždy nad věcí:

„To stihnem.“

Stihli jsme to, protože ty rodinky stejně jako my předtím měly problém s tím debilním platícím turniketem. Takže teprve když všichni byli v polovině schodů, já jsem už stříkal na Vítkovy tváře. Než se dohrabali úplně nahoru, už jsme se mohli tvářit jako dva kamarádi na výletě a ne jako milenci, z nichž jeden měl ještě na tričku znatelný stopy mrdky.

Kutnohorská Philip Morris měla sesterskou fabriku mimo jiné v Krakově a šéf se rozhodl poslat mě tam na stáž. Úplně urvanej jsem z toho nebyl, ale padlo to do tejdne v září, kdy měl Vítek víc služeb v práci, takže to vlastně nevadilo mně ani jemu. V Krakově jsem nakonec měl docela dost volnýho času, a tak jsem začal objevovat město. Ten jejich slavnej rynk, hrad Wawel a spoustu dalších věcí. Vlezl jsem i do katedrály, protože za to by mě Vítek jistě pochválil, že tam udělám pár fotek. Byl všední den dopoledne, ale i tak mě překvapilo, jak málo lidí tam je. Nějaká teta s mopem a v lavicích jenom pár lidí. Posadil jsem se a myslel na Vítka, když jsem fotil interiér. Všimnul jsem si, že pár lavic přede mnou tam sedí kluk, kterej takhle z poloprofilu byl Vítkovi hrozně podobnej.

Když jsem vycházel z katedrály, u vchodu stranou stál ten kluk, co mi připomněl Vítka.

Vstoupil mi do cesty a řekl:

„Promiňte, můžeme si promluvit?“

Jak jsme na sebe hleděli z očí do očí, podoba s Vítkem mi přišla skoro neuvěřitelná, a navíc na mě promluvil česky, to přece není možný…

Podával mi ruku:

„Já jsem Honza, asi už jsi o mně slyšel, Vítek je můj brácha.“

Podání ruky jsem opětoval:

„Já jsem Pavel.“

A on s šibalským úsměvem odpověděl:

„Já vím.“  

Pořád mi to všechno nedávalo smysl, takže jsem pokračoval v konverzaci ne úplně standardním stylem:

„Ty vole, co tady děláš, tady v Krakově?“

Vítkův nejstarší bratr odpověděl:

„Já jsem tady na půl roku na Erasmu, proto s tebou vlastně potřebuju mluvit, abys mě neprásknul.“

Pořád jsem tomu nerozuměl:

„Kdybys mě neoslovil, tak bych vůbec nevěděl, že jseš tady, a proč bych to měl někomu vykládat?“  

„No protože doma si myslej, že jsem na teologii v Olomouci. Teda v Olomouci jsem pořád, totiž teď jsem v Krakově…“

Trochu se do toho zamotával, a proto jsem navrhnul, jestli bysme si nemohli někde sednout.

Našli jsme docela sympatickou kavárnu kousek od katedrály a usedli. Kávová kultura v Polsku není úplně top, ale pobavilo mě, že se Honza stejně jako Vítek dožadoval café cortado. Což se ovšem podává jenom ve Španělsku, prej tam spolu šli pouť do Santiaga de Compostela. Cafe cortado je takový větší preso, kterýmu se u nás říká espresso lungo. Honzovo vyprávění se hodně podobalo tomu, co mi před časem vyprávěla Katolická maminka. V jednom zásadním bodě se ale jeho příběh oddělil jiným směrem. Ta teologie ho fakt nebavila, měl představu, že si jednou chce založit rodinu, respektive, jak to přesněji podal, chci píchat holky na kolejích a prostě po dvou semestrech na tý Cyrilometodějský fakultě skončil a další ročník nastoupil na vysněnou ekonomii. Proto taky omezil kontakty s rodinou, nechtělo se mu to vysvětlovat a obával se, aby se neprokecnul, kdyby přijel do Prahy. Ptal se mě taky, jestli jsem prošel u trojčat. Vybavil se mi loňskej Boží hod, jak mi vyhrožovali prakticky hned mezi dveřma, že mi dají po tlamě, jestli Vítkovi ublížím.

Ale pak si to nějak sedlo a Honza se tomu smál:

„Jo, oni to tak mají. Jak ve Třech mušketýrech, jeden za všechny, všichni za jednoho.“

Když jsme se pomalu loučili, Honza se najednou rozzářil:

„Hele, kolik tady máš ještě času?“

Zaskočilo mě to:

„Jako dneska nebo obecně?“

Honza začal vysvětlovat svůj myšlenkový pochod:

„No, jestli tu budeš ještě nějakej den, že bysme jeli na výlet?“

„Jo, do tý fabriky už nemusím a ještě dva dny tu budu.“

Honza pokračoval:

„Skvělý, pojedem do Wadowic, tam je rodnej dům Jana Pavla II., z toho se Vítek poskládá, žes tam byl.“

Tak v podstatě se mi myšlenka výletu zamlouvala, ale vyjádřil jsem obavu, že mi to Vítek neuvěří, že bych na to přišel sám, abych jel do rodnýho domu jeho idolu. Honza měl ale jasno, vlakem z Krakova je to hoďku něco a že prostě pojedem. Tak jsme se domluvili a druhej den jeli do Wadowic. Ve vlaku mi Honza vyprávěl další historky z dětství, u kterejch jsem slzel smíchy a který by mi Vítek určitě nikdy neřekl.

Seznámení s Honzou jsem si fakt užíval, protože kromě fyzický podoby měli i podobný povahový rysy a občas i totožný výrazy ve tváři. Třeba když jsme ve Wadowicích dostali poměrně hnusný kafe, tak Honza u toho hodil úplně stejnej rypák jako Vítek, když jsem ho nutil ochutnat sushi. V tom Polsku jsem prostě díky Honzovi měl dojem, že tam mám s sebou i kus Vítka, a bavilo mě to. Jediný, co mě doopravdy mrzelo, že jsem o Honzovi nesměl mluvit, slíbil jsem to.

Jak správně předpokládal Honza, Vítek mi to skutečně záviděl, že jsem byl ve Wadowicích. A jak jsem správně předpokládal já, bylo mu to divný, že to bylo z mojí hlavy, abych tam jel. Protože Honza nechtěl, abych o něm mluvil, tak jsem musel zalhat, že když už mi zbyly v Krakově dva dny volna, tak jsem si prostě hledal, co je v okolí zajímavýho. Taky jsem mu odtud přivezl knížku o Janu Pavlovi II. Sice v polštině, ale Honza si dal záležet, abych vybral něco, co se jinde nedá sehnat. Vítek byl nadšenej z knížky i z mejch fotek a mně bylo jasný, že jsem tím nasbíral hodně plusových bodů. Musel jsem pak napsat Honzovi, že mu moc děkuju za ten skvělej nápad. Zůstali jsme v kontaktu a pravidelně jsem ho informoval o novinkách, co s Vítkem, jak v Praze a tak.

„Cejtíš kapra?“ zeptal se mě Vítek a strčil si ruku do kapsy mojí bundy.

Jo, začal Advent a Vítek trval na tom, že musíme aspoň jednou na Staromák. Úplně jsem tyhle akce nevyhledával, ale s ním jsem byl ochotnej jít kamkoliv. Když se takhle zeptal, znejistěl jsem a rozhlídl kolem. Cítil jsem akorát všudypřítomnej odér svařáku se skořicí a přepálený bramboráky. Na pódiu bylo nějaký hudební seskupení z konzervatoře a hráli Rybovu Českou mši vánoční. Vzpomněl jsem si, že to hrálo u Katolických vloni o Vánocích.

Když sbor spustil Hej mistře, vstaň bystře, Vítek mi položil hlavu na rameno a znovu se zeptal:

„Fakt to necejtíš?“

Ne, necítil jsem to, ale on mi vysvětlil, že to má prostě takhle propojený – Rybovka a smaží se kapr. A jak měl tu hlavu na mým rameni, ještě ji tam pořádně zabořil a bylo zřetelný, že to pro něj hodně znamená.

Konzervatoristi skončili a sbírali nástroje, Staromákem se rozezněl aplaus. A Vítek, pořád s tou hlavou zabořenou v mým rameni, začal potichu zpívat. Vlastně jsem ho nikdy neslyšel se takhle projevovat. Rozhodně nebyl dobrej zpěvák, na Grammy by to určitě nebylo. Ale jak mi jeho příjemnej hlas rezonoval na hrudníku, strašně dobře se to poslouchalo.

Rozmilý slavíčku
líbeznou písničku
zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku
pějme sladce u jesliček
kdežto dřímá náš Ježíšek 

Neuměl to úplně celý, takže vlastně v půlce skončil.

Zvednul hlavu a podíval se mi do očí:

„To je taky od Ryby, na konci toho cédéčka.“

A najednou se ve mně začal rozprostírat pocit, kterej jsem prvně nedokázal pojmenovat. Potřeboval jsem s tím pracovat a pak mi to došlo. Já se těším. Tenhle pocit v souvislosti s Vánocema jsem neznal, možná naposledy jako úplně malej piškot u babi s dědou. Ale teď, já se těším na Vánoce. Ta emoce mě zaskočila a úplně pohltila.

Jak jsem Vítka objímal, v tom návalu radosti jsem asi stisknul víc, než jsem měl, protože on vyjekl:

„Au, co blbneš?“ A vymanil se z mýho sevření.

„Vítku, já tě miluju, tys pro mě znovu objevil kouzlo Vánoc.“

Roztomile se na mě usmál:

„Taky tě miluju.“

„Můžu k vám na Štědrej den, že jo?“ zeptal jsem se.

„Vidíš, o tom jsme se vlastně ještě nebavili, ale máma s tím už určitě počítá.“

„Pájo?“

Když mě v telefonu oslovil Pájo, hned jsem věděl, že je něco špatně.  A taky že jo. Bylo dvaadvacátýho prosince a Vítek mě rozhodně nešetřil:

„Máme problém, teda, ty máš taky asi problém, páč my nesvítíme.“

Snažil jsem se zkoncentrovat a totéž jsem chtěl od něj:

„Vítku, prosimtě, soustřeď se a mluv souvisle.“

Vítek pokračoval:

„No, nás vytopili sousedi, takže v půlce bytu máme vodu a v půlce bytu nejde elektrika. Cukroví zmoklý, máti na prášky a celkově průser.“

Zbystřil jsem:

„Počkej, říkals, že já mám taky problém, jakej já mám problém?“

Vítek evidentně v telefonu znejistěl, ale nedal se:

„No, máti dostala spásnej nápad.“

Jejího spásnýho nápadu jsem se začínal bát.

„Že bysme jako jeli k tobě. Máma že je zvyklá na Vánoce na Václaváku a ty bydlíš taky na Václaváku, tak to by šlo, ne?“

Víc šokovat mě nemohl a polilo mě horko.

Vítek u mě byl už mockrát, ale před jeho matinkou a jejím postojem k úklidu jsem měl respekt.

Vítek:

„Hele, jak říká máti, dobrých lidí se všude vejde…“

Na to jsem opáčil:

„No jenom, aby si ti dobří lidé měli vůbec kam sednout.“

„Prosimtě, v klidu, dyť my taky nikdy doma nesedíme všichni pohromadě. Zapálíme poslední svíčku na adventním věnci a budou Vánoce.“

Vítek byl rozšafnej a s matinčiným nápadem už zjevně ztotožněnej.

S telefonem na uchu jsem chodil po bytě a s hrůzou nacházel spoustu nedostatků, pavučiny v rozích, prádlo špinavý i čistý rozházený různě po pokojích, hromada neumytýho nádobí, random poházený knížky všude možně. Já jsem s tím byl cajk, ale představa, že se mi sem nahrne pět lidí a budou po mně chtít idylu romantických Vánoc a nazdobenýho bytu, mě naprosto děsila. Prostě celkově mi to nepřišlo jako dobrej nápad, což jsem shrnul do lakonické odpovědi:

„Vítku, nemám adventní věnec.“

Nevzdával se:

„Ten není povinnej, prostě zejtra přijedu a zvládnem to, neboj.“

A mně došlo, že jim ty Vánoce nejen dlužím, ale že je s nima prostě prožít chci.

Pak jsem dostal nápad. Podle mě výbornej. Když oni mně šoky, tak já jim taky. Prolítl jsem idos a zavolal Honzovi.

„Ahoj, víš, co se stalo u vás doma, žejo?“

„No vím, ale kvůli tomu mi snad nevoláš, nejsem ani instalatér, ani elektrikář, abych to tam jel zachraňovat.“

„No to ne, ale vaše máma dostala úplně ujetej nápad, že by na Štědrej den přijeli ke mně do Kutný.“

„Tak jestli teď začneš píct linecký, se ti to za dva dny nestihne uležet. Chceš dovízt marmeládu nebo co se po mně chce?“

V jeho hlase zněla ironie.

„Na marmeládu se vyser, ale přijeď. Víš, jak budou rádi?“

Na druhý straně bylo chvíli ticho.

„Pavle, já nevím, je to dobrej nápad?“

„Tak když už vaše máti měla ten dobrej nápad, že se mi sem nakvartýrujou, tak jsem dostal tenhle dodatečnej další dobrej nápad. Blbý?“

Honza váhal:

„To je na mě takhle hrozně narychlo, nejenom časově, ale i emočně, nemůžeš mě takhle postavit před hotovou věc, když jsem se s nima neviděl dva roky.“

Musel jsem se obrnit trpělivostí, protože přede mnou byla spousta práce, neměl jsem čas na jeho vytáčky a chtěl slyšet okamžitej souhlas.

„Víš, jak to říká Vojtěch Cikrle na kázáních, že o Vánocích se lidi prostě mají scházet bez ohledu na vztahy.“

Honza se rozesmál:

„Prosimtě, co ty víš, co na kázáních říká Vojtěch Cikrle?“

Moje trpělivost nebyla bezbřehá a nehodlal jsem s ním cintat půl hodiny:

„Ježiš, jak asi, Vítek mě přece vyškolil.“

Chvíli jsme se dohadovali, našel jsem mu jeden jedinej přímej vlak z Krakova do Kolína, tam přeskočí na osobák a ráno tady bude. Nakonec jsem z něj vydoloval souhlas, že přijede, i když to nevypadalo, že by byl úplně nadšenej. Ale já jsem nadšenej byl. Odhodil jsem telefon a svalil se do křesla. Vítek mě bude milovat. Tak to bysme měli.

Vítek přijel třiadvacátýho hned ráno a začali jsme to řešit. Kupodivu se nám povedlo sehnat ještě relativně koukatelnej strom, na tom tržišti měli i spoustu větví a na tom Vítek taky trval, že to musíme taky vzít. Další prioritou byl kapr, toho jsme taky splašili. To už jsme měli plný ruce a museli se vrátit domů a pak znovu vyrazili do města. Vítek se dožadoval rustikálních slaměných ozdob, na který byl zvyklej, a i to se překvapivě dalo pořídit v jednom zapadlým krámku, o kterým jsem neměl ani tušení. Plus ingredience na bramborovej salát a nakonec i nějaký rádobycukroví, který sice mělo takový chemický aroma, ale na stole by to snad mohlo vypadat dobře. Vítek byl ve svým živlu a snažil se mi pomoct, abych nebyl ve stresu, hlavně co se úklidu týče.

Štědrý den pro mě začal v sedm ráno. Upřímně, ve všem tom shonu jsem trochu zapomněl na Honzu, takže když se rozezněl telefon, v první chvíli jsem chtěl nadávat, kterej debil si takhle brzo vzpomněl zřejmě s přáním hezkých svátků. Rychle se mi to ale propojilo, že volá Honza, kterýho jsem v podstatě proti jeho vůli posadil na vlak a ten právě přijel.

Honza zněl v telefonu radostně, i když trochu unaveně:

„Tak jsem tady, kam mám jít?“

Ve zmatku jsem se otočil na Vítka, kterej vedle mě spokojeně dospával, a vyhrkl:

„Sem teď nemůžeš!“ A v podstatě šeptem dodal: „Já tu mám Vítka.“

„A v tom je problém? Snad jsem měl přijet, abych se s ním viděl, ne?“

„No to jo, ale já to mám vymyšlený jinak, musí to bejt surprise, prostě sem teď nemůžeš, já ho musím nějak dostat ven a pak ti dám vědět. Zatím si sedni někam na kafe.“

Honza změnil tón na mírně podrážděnej:

„No jasně, sorry, já jsem zapomněl, Kutná Hora je úplně gastronomická metropole, tady je na Štědrej den v sedm ráno jedna otevřená kavárna za druhou, že ani nebudu vědět, kam si sednout dřív.“

Pravda je, že to mi nedošlo, ale měl jsem hned jasno:

„Tak běž někam do kostela, Barbora bude určitě otevřená.“

„Výborný, takže já jedu vosum hodin vlakem celou noc a teď si půjdu sednout do vymrzlýho kostela, protože ty mi bráníš, abych se potkal s milovaným bráškou. Že já jsem se na tenhle tvůj nápad nevysral.“

Mrzelo mě, že se mi to trochu vymyká z rukou, ale nakonec jsme se nějak domluvili, že ho v tom kostele nenechám sedět dlouho, než vykopu Vítka z baráku.

Vykopat Vítka z baráku se ukázalo bejt větší svízel, než jak jsem si to maloval. Sotva rozlepil oči, neztrácel jsem čas:

„Dělej, vstávej, ještě musíme koupit skleničky na víno.“

Chvíli na mě nechápavě mžoural těma svejma čokoládovejma knoflíkama:

„Ježiš, je to nutný? Dyť jsme se včera nalítali už dost, nestačí ty obyčejný ikeácký?“

Byl jsem neoblomnej a on pojal podezření, že něco není v pořádku. Takže jsem nakonec musel přiznat částečnou pravdu:

„Prostě si tady musím ještě něco dodělat, abys měl překvapení, a potřebuju, abys tak na dvě hodiny vypadnul. A můžeš rovnou vyzvednout mámu s klukama.“

Neochotně se oblíkal, protože myšlenka shánění skleniček na Štědrej den dopoledne mu přišla úplně ujetá, což měl v podstatě pravdu. Ale nakonec odešel a pak jsem mohl zavolat Honzovi, že už může. Teprve v tý chvíli mi došlo, že by se mohli ve městě potkat a moje překvapení by bylo celý v hajzlu. Stál při mě Bůh. Nepotkali se.

Honza si to čekání skutečně odseděl v chrámu svaté Barbory, takže když ke mně přišel, neskrýval rozladění:

„Chci okamžitě čaj nebo čaj s rumem nebo možná nejlíp samotnej rum.“

V tom jsem mu mohl posloužit a nalil dva panáky. Kopnul to do sebe v podstatě, ještě než se stačil svlíknout, a zeptal se:

„Vítka máš kde?“

„Poslal jsem ho koupit sklenice na víno, ten mě taky sežere za takhle debilní úkoly na Štědrej den dopo.“

Honza měl hned po prvním panáku lepší náladu a rozesmál se:

„Jako Christmas manažer asi nejseš tak dobrej jako v tom cigaretovým korporátu, co?“

To jsem musel přiznat, že má pravdu.

Rozhlížel se po bytě a řekl:

„Je to tu hezký, to se bude mámě líbit.“

Jasně, to byla taky Vítkova práce, aby to aspoň trochu vypadalo jako u nich doma. V každý místnosti spousta jehličí, na radiátorech se sušily kolečka pomerančů a všude to krásně vonělo. K tomu ten docela hezkej stromeček se slaměnejma ozdobama.

„Hudbu máš podchycenou?“ zeptal se Honza.

„Jasně, Rybovka a něco od Gotta, to jsem si vloni všimnul, že na tom vaše máti ujíždí.“

„No ale pro Vítka tam musíš mít něco od Pentatonix, ty dělaj dobrý vánoční věci a na tom zas ujíždí on.“ 

Zamrazilo mě, protože o americkým a cappela seskupení Pentatonix mi Vítek několikrát vyprávěl, ale vůbec jsem si na to nevzpomněl. Ještě že ten Honza přijel. Hned jsem běžel k notebooku, zadal na Youtube Pentatonix Christmas songs a začal to přihazovat do playlistu.

Když se blížila hodina H, usadil jsem Honzu do křesla vedle stromku a vydal striktní pokyn:

„Vocuď se ani nehneš a budeš se tvářit jako vánoční dárek.“

Ještě mě napadlo, že bych mu kolem krku namotal jednu z těch velkejch modrejch mašlí ze včerejšího Vítkovýho nákupu, což Honza rezolutně odmítl, že nebude vypadat jako kretén. Polohlasem pak dodal něco, co jsem si rozkódoval jako se z tebe poseru.

Zvonek zazvonil přesně ve dvanáct, jak bylo domluveno. Zhluboka jsem se nadechl, protože jsem měl strašný nervy.

Honza se na mě povzbudivě usmál:

„Prosimtě, v klidu, nejseš u státnic, nejdeš žádat o ruku a jseš na domácí půdě. A Vítek tě v tom nenechá vymáchat. Tak už nečum a padej otevřít.“

Tak jsem padal otevřít. Za dveřma na zemi klečel Luky s Márou, sbírali porouchanej adventní věnec a dohadovali se, kdo z nich za to může, že ho shodili ze dveří. Paní Katolická na ně polohlasem syčela, ať neřvou na celej barák, Vítek se zamotal šálou do zábradlí a v pokusu vymotat se činil dost směšný pohyby. A vzadu se smál Maty:

„Pavle, to seš rád, že jsme tady, co?“ Celý to, co předváděli na tý chodbě, mě tak nějak hned vrhlo do pohody. Jo, to půjde.

Jak vstoupili dovnitř, paní Katolická se rozzářila:

„To je taková nádhera, když člověk hned za dveřma nezakopne o lokomotivu!“

A Vítek okamžitě žaloval:

„Máma mi předevčírem rozšlapala výtopnu.“

Máma se po něm otočila:

„No já jsem nám ten byt nevytopila, a když je tam tma jak… víte kde.“

Naklonil jsem se k Vítkovi a šeptnul mu do vlasů:

„Ježíšek ti přinese novou.“

Vítkovi blýsklo v očích:

„Fakt? Od Fallera?“

Nešeptl jsem to ale dostatečně potichu, protože za náma stál Lukáš a naoko otráveně pravil:

„Pavle, Ježíšek není, to už jsme si snad vysvětlili.“

Všichni se začali smát, a jak jsem paní Katolický pomáhal z kabátu, tak mě upozorňovala:

„Až budete s Vítkem bydlet, nedovol mu tyhle krámy. Vyčleníš mu kout v jednom pokoji a za pár let se v celým bytě ani nehneš.“

Jo, to už jsem věděl z jejich pražskýho bytu, ale do budoucna jsem byl stejně rozhodnutej, že Vítkovi tyhle radosti nehodlám upírat, když ho to tak baví.

V tom počtu lidí v předsíni nebyla dlouho udržitelná situace, aby někdo nevlezl do pokoje, kde čekal Honza, tak jsem to musel řešit rychle. Postavil jsem se slavnostně ke dveřím a nasadil patetickej tón, kterej mi vzápětí přišel úplně směšnej:

„Když dovolíte, mám pro vás překvapení.“

Vítek se potutelně usmíval, měl asi představu, že překvapení bude ten pěknej stromek, kterej jsme spolu včera nazdobili. Když jsem otevřel dveře, všichni postupně zvědavě nakoukli dovnitř.

Vítkovi se rozšířily panenky a zalapal po dechu:

„Ty vole…, nekecej…, brácha. Brácha!“

Jestli jsem si myslel, že po něm skočí, tak to jsem si myslel špatně, protože prvně skočil po mně. Jenže já jsem mezitím zaujal úplně uvolněnej postoj a neměl pevnou stabilitu.

„Pavle, ty seš skvělej!“ pověsil se na mě Vítek plnou vahou a já jsem zavrávoral dozadu.

Za mnou stál Maty, kterýho jsme málem sejmuli, a ten to stroze komentoval:

„Magoři.“

Až když jsem Vítka ze sebe sundal, vrhnul se na Honzu.

Po očku jsem pozoroval paní Katolickou, měla v očích slzy.

Snažil jsem se na ni koukat nenápadně, ale drcnul do mě Matouš:

„Dívej, hele, mámu, jak bulí, ta zas bude mít citový asociace spojený s místem a bude ti sem jezdit každej tejden.“

Znejistěl jsem:

„Ona to takhle má?“

„No jasně, uvidíš.“

Jenže to už nás zaslechla, rychle osušila slzu a odsekla:

„Vy jste taky šašci.“

Vítek mezitím nepouštěl z objetí Honzu a pořád něco drmolil:

„Přivezls mi olomoucký tvarůžky?“

To Honzu uvedlo do rozpaků:

„Já jsem ale nepřijel z Olomouce.“

Vítkovi se ve tváři objevil zmatek:

„Že ne? A vodkuď teda?“

Honzu neopouštěly rozpaky:

„No… z Krakova. Já jsem tam na Erasmu.“

Vítek zpozorněl a nasadil vážnou tvář:

„Tak z Krakova říkáš…“

Odstoupil od Honzy a přišel ke mně:

„Myslím, že mi budeš muset něco vysvětlit, ale to si necháme na potom.“

Naštěstí všeobjímající atmosféra byla natolik pohodová, že ten drobnej stín s wadowickým podvodem zanikl a s Honzou jsme po sobě jenom hodili spikleneckej pohled.

Vydal jsem pokyn ke společnýmu focení, protože tohle jsem fakt chtěl mít zaznamenaný. Můj nijak hezkej byt se stává dějištem nejkrásnějších svátků v roce. Vítek s Honzou zaujali pozici před stromkem a snažili se uchovat dekorum, jenže trojčata furt dělala kraviny s krabicema s cukrovinkama, co přivezli. Takže když do nastajlovaný pozice nastoupila paní Katolická, uklouzla na vysypaných arabeskách.

Patřičně to komentovala:

„Super, když doma nešlapu po kolejích, tak se tady rozmáznu na želé.“

A dodala:

„Zasraný Vánoce!“

Podobnej výraz jsem od ní slyšel poprvý a asi i kluci, protože všichni dostali záchvat smíchu. Když cvakl foťák na telefonu, všichni jsme tam byli úplně totálně vytlemení a paní Katolická laškovně nastavovala nohu s podrážkou zamazanou od čokolády. Z tý fotky čišela neskutečná euforie a radost ze života, všichni rohlík od ucha k uchu. S chutí jsem tu fotku sdílel na Instáč, použil jsem ten hashtag z loňska a spolíhám na to, že si to všichni přeberou, že letos je to úplně jinak.

#zasranyvanoce.