Boty proti lásce

Léta šedesátá – 1966

„Do pr…, Prčic! Kde se tady vzal ten pitomej kámen?“ říkal si polohlasně mladík a prohlížel si svoje kozačky na vysokém podpatku, jestli si neodřel tu fajnovou kůži, jak říkali v obuvnickém družstvu, kde si je nechal udělat. Vždyť takové nemají ani v Tuzexu.

„No, nehleď,“ mračil se na malou žulovou dlažební kostku. Normálně by ji odkopnul někam do trávníku. Ale to by mohly jeho nové botičky škaredě odskákat. Jistě, občas se někdo na ně zadíval, pak se ujistil, že není ženská, a zakroutil hlavou. I když ujištění byl taky problém. Jemný obličej a blond dlouhé vlasy a někdy malá zlatá klipsna v uchu budila rozpaky. Před týdnem byl v Brně. Hned za nádražím málem narazil do příslušníka VB. Už viděl, jak si v duchu muž zákona měří jeho vlasy, a když jeho oči ulpěly na kozačkách s vysokým podpatkem, chystal se určitě zakročit.

„Hezké, že? To není Tuzex, ty jsem si přivezl z Moskvy, znáte to, Kozáci nosí kozačky.“

„Z Moskvy?“ zmohl se policista na otázku.

„Jistě, byl jsem tam na komsomolské výměně mládeže, mám fotografie, chcete se mrknout?“

Ono zase až tak moc nelhal, v Moskvě byl a fotografie měl u sebe. Zabíralo to i na vlasy. Dlouhé? Podívejte, já na Rudém náměstí. A byl klid. Jenže ty boty byly jako v hitu Přenosilové. Je tady půl roku a zatím mu lásku nepřinesly.

Vzal kostku a odhodil ji až k betonové zídce. Trošku si písničku upravil.

Žiju sám, díky těmto botám,
žiju sám zásluhou těch bot,
často sice klukům hlavy motám,
botám ale city nejsou vhod.

V těch botách tak rád šlapu,
zvlášť po lásce nás dvou,
ty boty vždycky jdou
a všechno hezké pošlapou.

Úplně viděl Yvonnu, její afinu a trochu nakřáplý hlas. Taky by si mohl zpívat Roň slzy. Musí konečně svůj staromládenecký život změnit. Před chvílí ho vyplivl autobus na sídlišti, které je tady už z padesátých let, ale teprve teď se tu bude otevírat nová samoobsluha. Právě k ní mířil. Kolem bylo plno lidí. Zrovna skončily projevy. Viděl tam šéfa místní Jednoty, okresního tajemníka Strany, ONV a nějaké další partajníky. Právě představovali personál.

„Nová prodejna a mladá generace, soudruh vedoucí a soudružky prodavačky, budou s nadšením…“

„Bla, bla, bla,“ prohodil mladík.

Teď se tam mačkat nebude. Určitě dovezli banány a nějaké jiné jižní ovoce. Zajde si tam k večeru. Bude to úleva hlavně pro ženy, co zatím vše tahaly v taškách z města. Prošel kusem cihlové zástavby z počátku padesátek a jeho blok, kde bydlel, byl hned vedle. Šesté patro. Malá kuchyňka a sociální zařízení na východ, pokoj na západ. Kupoval jen zařízení pokoje. Zatím rozkládací gauč, stůl, židle a šatní skříň. Televizní stolek. Ostatní zase později. Do kuchyně, kde jinak všechno bylo, si pořídil jen ledničku. Ta byla vůbec prvním nákupem. Rád dobře jedl, už méně rád vařil. Jenže jídla, která miloval, moc v restauracích nebyla.

Vyjel nahoru a pozdravil se se sousedem. Staří manželé. Dům přenechali dětem a ti jim sehnali zdejší jedna plus jedna. Paní viděl snad třikrát. Špatně chodila a všechno obstarával manžel. V tašce si nesl plísňový sýr, rokfór, nyní Nivu. Bude mít skvělou večeři. Slané rohlíky s máslem a odkrajované špalíčky sýru. Nakonec odrolky krásně plísňové, zelenomodré, posbírá lžičkou. Na zapíjení dvanáctku. V miniaturní předsíňce se vyzul a hned otřel boty z prachu. Nanesl bezbarvý krém, co dostal na ošetřování kůže. Pak už shodil všechno a šel si dát sprchu. Vzal si jen pohodlné bavlněné trenýrky a páskové pantofle. Chvilku si v pokoji lehl a pustil si magnetofon. Nedávno získal nahrávku Suppého, Krásnou Galateu.

Od dětství chodil do houslí i klavíru, ale musel na serioznější školu. Teď by nejraději jako konstruktér vyměnil pauzák za notový papír. Naposledy si zahrál na vojně. Jejich útvar měl malou vojenskou kapelu a ještě menší taneční orchestr. Klavír, housle a dál, co bylo. Podle toho, jaký muzikant k nim narukoval. Ale velitel tomu přál a svojí produkcí obšťastňovali i útvary v okolí. Důstojníci se rádi bavili a vyváděli své manželky nebo přítelkyně na parket. Byla to neskutečná zašívárna. A taky si užil i jiné zábavy. Mladý nadporučík stále lovil v nově příchozích vhodné hochy pro jeho zábavu. Měl na teplé nos. Jako kapelník si vytvořil neustále se obměňující stádečko milenců. Takové tři dny v hotelu, to bylo něco. Nemohl zapomenout na poslední rozlučku, než šel do civilu. Fero-Pero, jak už značila přezdívka, to byl kus. Poprvé ve sprchách se na něj chodili všichni dívat. Vždycky říkal, že by „najradšej otrtkal sám seba“. Taky jeho diera tomu odpovídala. Jinak hrál na saxík. Bývalo jich v kapele většinou pět i šest a to teda byl grupáč. Zato teď, kdy by to chtělo i přítele, nejen si udělat dobře, nic. Byly tady dokonce dva podniky, kde se dalo s takovými setkat. Ale nevýhodou bylo právě, že to věděli i holubi na střeše. Když se zmínil, kam se tady dá jít, kolegové v práci mu hned líčili, že tam chodí jen buzeranti. A být pak v práci terčem posměšků, o to nestál.

„Milej Vojto, nepohnoj to,“ říkával mu jeho učitel klavíru a on se snažil. Taky ho napadlo hrát v nějaké vinárně. Klavír byl jen v jedné a tam bylo obsazeno. V další byla cimbálka a jinde řezali do kytar. Dostal z přemýšlení hlad. Šel si připravit Nivové hody. Nejdřív skákne do nové samoobsluhy. V trenkách by to asi nešlo. Je moc vidět na poklad v klíně. Někde na vesnici by to risknul. Natáhl rifle a bílé tričko. Sandály, síťovka. Ještě tam byli pořád lidé. U pokladny fronta. Prohlížel si chladící pult. Dnes je určitě všechno čerstvé. Nechal si zabalit dva velké zavináče. Na zítra. Makový závin na snídani, chleba. Dvě trubičky a střechu.

„Ježíš, vy jste jako anděl,“ vyjekla na něj dívčina u pokladny. „Ty vlasy jsou pravý?“

„Třeba tam mám schovaný růžky. Všechno blonďatý není andělský.“

Jo holka, se mnou by sis neužila, ale mít tak hezkýho bráchu, to by šlo, pomyslel si Vojtěch. Samá baba. Kdepak je pan vedoucí? Ale dnes neměl štěstí.

Vrátil se. Nejraději by shodil i trenky. Pěkně si všechno nachystal. Z Nivy by byla večeře pro celou rodinu. Ale co, nebude škudlit. V nejhorším se posere. Rohlíky si nakrájel a namazal jako na jednohubky a na každé kolečko špalík Nivy. Bože to je žrádlo. Pár loků pivečka a další nálož. Miloval všechny zrající a smrdící sýry. Z tvarůžků si dělal doslova bombu. Trochu piva, pepře, kmínu, někdy papriky mleté nebo syrové na proužky ještě s cibulí. Zítra si pochutná na zavináčích. Dali mu do kelímku i lák. Nakrájí si tam ještě další cibuli a kyselý okurek. Bude muset začít s pohybem. Ten nejlepší pohyb mu chybí. Šukal by jak pouliční vořech. Teď může tak akorát vzpomínat. Zase na své mládí nebo stáří toho prožil dost. Ale s delšími pomlkami. Na čtyři doby. Na půl roku. Připadá mu to na věky.

S kamarádem, co spolu maturovali, bylo to úplně první poznání. Jaké je to nejen s vlastní rukou. Hlavně byl problém kde. U nich i u něho byl pořád někdo doma. Pak zvolili hotel ve vedlejším městě. Chtěli si objednat každý pokoj. Starý recepční se smál, dal jim jeden s manželskými postelemi. Asi to z nich přímo vyzařovalo. Strašně se styděli. Nejste první ani poslední, říkal jim. Ani je nezapsal do knihy hostů. Pak tohle zázemí ještě využili víckrát. Na škole pak s kolegou posledního ročníku, po roce z dalšího, pak zase z prvního. Rok co rok. Řekli si vždycky, o co jde, a dopřávali hezkého sexu. Když po vojně začal opravdový život, tak nic. Jistě by se i tak něco našlo, ale zavánělo to průšvihem.

Takže sprcha, opřít se o umakart, někoho si představit a udělat se. Beze všeho před tím i potom. Tak hluboce jsem klesl?

Neumím si ani najít kluka? Jenže všechno před tím bylo jen nezávazné. Škola, vojna. Nebyl by problém pokračovat s podobně naladěnými. Ale taky se dostat do řečí. Šel si nalít pohár vína někde od Valtic, co vozil švagr jednomu ze spolupracovníků. Měl se podívat po nějakém v samoobsluze. Určitě tam na zahájení dovezli něco, co normálně v obchodě není. No může zítra.

Taky se druhý den zastavil. Byl tam celý regál. Procházel a četl viněty. Pochopitelně nebyl žádný znalec. Ale dobrá bývají vína maďarská, moldavská a ta tady byla. Asi tam bloumal moc dlouho. Jedno z děvčat od chladírenského pultu se přišlo zeptat, co hledá. Jeho zrak utkvěl na výběru Tokajských vín. Půllitrovky, Szamorodni, Aszú, Sweet. Místo ženského hlasu se ozval příjemný mužský, lyrický baryton. Kousek od něj stál zřejmě pan vedoucí. Mohl mít tak jeho léta. Vysoký, v bílém plášti se jmenovkou Robert Lindberg. To mu něco připomnělo. Jistě, americký letec, co první přeletěl Atlantik. Tak to bude těžko přízeň. Pousmál se.

„Dobrý den, mohu nějak pomoci?“

„Vybírám si víno. Nějaký Tokaj jsem už pil, asi Szamorodni. Chutnalo mi.“

„Sweet je samozřejmě nejsladší, tam lze cítit datle a fíky, Szamorodni, chuť po lískových oříšcích a rozinkách, Aszú, prý po meruňkách a hruškách. Jsou to ale sladká vína, u nás až tak neoblíbená. Samozřejmě kvalitní. A nejsou drahá.“

„Zkusím od každého jednu, pak si vyberu. Bydlím kousek.“

„Mohu pak poprosit o váš názor na Aszú? To jsem ještě nezkoušel. A hlavně mezi nimi si dát kvalitní sýr nebo uzeninu, aby se chutě nemísily. Můžu doporučit maďarské klobásky, i když to nejsou čabajky, nebo ementál.“

„Moc dík a zítra dám vědět.“

Sice v tom plášti moc figura vedoucího nějak nevynikala, ale zato jinak vypadal dobře. Až moc dobře na sídlištní samoobsluhu. Může mít tak rok dva po vojně. Mírně zvlněné tmavé vlasy, snědá pleť, brada spíš hranatější, přiměřeně velký nos, plné rty a temně hnědé oči. Výrazné obočí a delší řasy. Nějak detailněji si ho netroufal prohlížet.

„Náš anděli,“ volala na něj pokladní.

„To budete pít sám? Nebo s nějakou šťastnou dívkou?“

„S ostatními anděli na obláčku.“

Jo určitě by věděl s kým víno pít, ale ten už zmizel. Uvidíme zítra.

Ještě že si vzal klobásky. Zavináče by moc k vínu nesedly. V lednici vydrží. Nebo kdo ví? A půldruhého litru co to je na chlapa. Robert. Žádného zatím neznal. No když nic, nebude špatné mít kamaráda. Nesnášel stát ve frontách. Zato některé ženy si v tom přímo lebedily. Tak čím začne. Aszú, aby pak nebyl předchozími ovlivněn. Je skvělé, meruňky a hrušky? Spíš med, lípa, louka. No jako someliér by se neuživil. Raději by ochutnával jiný nápoj. Prostě necítil ani fíky a datle a lískové oříšky a rozinky? Nebyl si ani jistý, jestli by vína poznal, kdyby mu je někdo zaměnil. Ale nebude na škodu pár lahvinek zakoupit.

Už v autobusu měl dobrou náladu. Docela se na Roberta těšil. Uviděl ho hned za výlohou. Vyvěšoval tam na tabuli závazek Jednoty ve čtvrté pětiletce. Usmál se a mávnul na něj.

„Ahoj, před chvílí mi tu opičárnu přivezli. Jenom to zajistím, aby nám ta sláva nepadla do výstavních atrap.“

„To je u nás stejný. Ale prý začíná nějaká Šikova ekonomická reforma. Větší samostatnost, míň rozhodování z centra.“

„Až něco uvidím na výplatní pásce, začnu tomu věřit, ale znáš to. Zajdeme ke mně do kanclíku. Co Tokaj?“

„Přiznám se ti, já tam cítil úplně jiné věci, ale chutnají mi všechny tři.“

Skoro nepozorovaně přešli k tykání.

„Shodím na chvilku plášť, musíme dát do výloh ventilátory.“

Pod pláštěm bílé tričko vyrýsovalo sportovní postavu.

„Zkusím Aszú s tebou.“

Sehnul se k ledničce a vyndal láhev. Ze skleněné vitrinky dvě sklenice.

„Přece si nebudeme vykat, nevadí? Robert.“

„Jistě, Vojtěch. Kterej seš ročník? Já dvaačtyřicátej.“

„Stejně. Holt válečný děti. Bydlíš na sídlišti?“

„Kousek. Ty?“

„Dojíždím. Od nevidím, do nevidím. Ještě mi sem dají nějakou starší paní na papíry a jako zástupkyni. Honem se muselo otevřít a chybí lidi. Ráno vstávám v pět a doma beru za kliku po sedmé. Slíbený mám byt, asi garsonku. Někdy asi přespím i tady. Hlavně v zimě. Je tu pohovka u šatny.“

Chvíli povídali, než pana vedoucího odvolali k příjmu zboží.

„Jak nedáváš pozor, zkouší to. Asi to holky spletly. Nebo mají blbou váhu. Pochopitelně nic nepřebývá, tak se nespletou. To je všude. Když vidí, že se všechno kontroluje, je pak klid. Nebo dovezou úplně jiný zboží. Prostě nemůžu si dovolit průser. Místo jsem dostal jenom proto, že to není ve městě. Zítra, v sobotu, končíme ve dvě, když budeš mít čas, zastav se na kus řeči. Celej týden poslouchám samý ženský. Prodavačky i zákaznice. A doma mámu, tetu a babičku.“

„To ti nezávidím. Já mám v práci jen mužský a doma nikoho. Což taky není žádná výhra.“

„Možná někdy je. Pohodička, klídek, vínečko a pak ležet do oběda. To je nedostižný sen.“

„Přesně tohle mě v neděli čeká. Tak nejeď domů a můžeme si zalenošit.“

„Musím, ale nápad to není špatný. Třeba za týden?“

Večer došlo na zavináče. Příští sobota vypadá slibně. Nemá cenu v tom vidět něco víc a dělat si plané naděje. To také poznal. I pořádné zklamání. Život je i tak dost těžký. V padesátkách si pořád lidé mysleli, ze se to posere. Teď zase že bude líp. Ostatně v to lidstvo věří od pravěku. Pořád budeme mít před sebou vidinu světa spravedlivého a přívětivého. A stejně nám bude unikat a zůstává jen naděje. Která umírá od našeho počátku. Kam jsem se v úvahách dostal? Je špatné chtít žít podle svých představ. Svobodně a ne jen v skrytu a za dráty. Jako by slyšel…

Roň slzy, už brzy ozáří lampa dvůr,
a zapoví nám tu stát a být.
Jen chvíli, tma sílí, když den jí řekne čau
a odchází za dům se skrýt.

Skrýt. Před světem, před lidmi, přede vším. Trochu štěstí, trochu lásky. Šel si nalít tokajské. Uvidí, buď a nebo. Robert se mu vkrádal do duše. Zítra se ještě staví. Šel si pustit Blues Magoos. Večerní chvilka ve sprše přinesla trochu uvolnění.

Když šel kolem samoobsluhy, viděl Roberta zalévat velikou dracenu s několika kmeny v rohu výlohy. Jak vešel, šel zamknout.

„Pořád by sem někdo lezl. Pojď dál, trochu se mi změnily plány. To lenošení, co jsme si domluvili na příští sobotu, by nešlo dnes?“

„Určitě, já nic nemám. Jenže taky nemám nic připraveno. Myslím jídlo a tak.“

„No to máme všechno tady. Jen řekni, co máš rád. Nachystal jsem i vodku, džus, kofolu, chlebíčky, zákusky, klobásy a další přehlídni. Doplníme.“

„Zadrž, to se ani nevejde do ledničky.“

Robert všechno překontroloval, uzamkl a vyšli s třemi velkými papírovými taškami zadem u rampy.

„Je to kousek. Jak je balkon s těmi stromky, tak vedle. Šesté patro,“ ukazoval. „Omlouvám se, nemám uklizeno.“

„Tak to je poslední, co by mi vadilo.“

Vyjeli nahoru.

„V noci mám všechno otevřeno, ráno zavřu, stáhnu žaluzie a závěsy. Tak snad tam bude dýchatelně a mám led.“

V kuchyni uklidil do dřezu talíř a hrnek od kakaa. Vyndal tvořítko na led. Dvě vysoké sklenice s kofolou.

„Musím se ti ještě omluvit, opravdu ti nenabourám volno?“

„To víš, nabouráš, moh jsem tu mít večer nějakou slečnu.“

Robert se díval a zkoušel uhodnout, jak to myslí.

„Ono by jich bylo, ale žádná není. A pokoj vedle mám nezařízenej. Ale zato dost desek, nahrávky na páskách. Já chtěl studovat konzervatoř. Od dětství housle, klavír. Ale muzikant, to prý není žádný povolání, mínil otec. Teď si jenom muziku pouštím. Co se ti líbí?“

„Chodíval jsem jako kluk poslouchat varhany. Nemáme velkej kostel, ale znělo to tam vždycky vznešeně, zvuk píšťal zaplňoval celý prostor. Nevnímal jsem to ve spojení s náboženstvím a Bohem. Spíš jako něco pohanského, co se vázalo k místním pohádkám a pověrám. Mám rád blues, smutný, tesklivý až plačtivý. I texty o lásce a rozchodu, o ztrátě a bolesti. Možná to bylo i mým životem. Mohl být šťastný a krásný. Při tom byl plný smutku a zmaru. Muži byli v naší rodině to, co chybělo. Říkal jsem ti, že mám doma samé ženy. Dědeček se nevrátil z koncentráku, táta zahynul při náletu za války, strýc zemřel ve vězení v jednapadesátém. Ze všech špatnejch let, být v obchodě, to bylo terno. Tak jsem prodavač. Ale já k tomu měl sám dobrej vztah. Hned blízko byl obchod se smíšeným zbožím a tam jsem chodil rád. Za pultem byl už bělovlasý dědeček. V šedém plášti a modré zástěře. Na stole byla skleněná skříňka na zákusky, poklopy na sýry, bednička s droždím a skleněné dózy s cukrlaty. Každá měla na provázku malou plechovou lopatku na nabírání. Žádné mrazáky, lednice, chlazené pulty. Pro něco se šlo po schodech do sklepa. Lednici s ledem měl jen řezník.“

Robert se napil. Začal se smát.

„Kam jsme se dostali, od muziky k žrádlu.“

„Vždyť to není nic špatnýho. Dnes lidi moc spěchají. Vidím to u nás v závodce. Než se usadím s táckem, mají už někteří v sobě polívku. Není to oběd v Grandu, ale proč tak spěchat? A doma si jídlo hezky nachystám, třeba jen na papíře, když jsem sám, ale pěkně si pokrajuju, něco přidám, aby bylo bohatší a chutnější. Co my?“

„Začneme s chlebíčky. Můžu je dát na tenhle podnos?“

Chlapci probrali kina. Premiéry jsou v Praze, pak velká města a nakonec okresy. Loni Formanovy Lásky jedné plavovlásky. Obchod na korze, Doktor Živago, ale i Vinnetou, poslední výstřel nebo Báječní muži na létajících strojích.

„U nás na maloměstě se všechno dostane až za dva roky.“

„Pustím ti Mozarta, Únos ze serailu. Není to úplně nejlepší, ale vzácné. Pokud Mozartovy opery sneseš. To moc mladých neposlouchá.“

Rozdělali gauč a vypodložili polštářky, aby tam mohli pohodlně sedět.

„Kdysi jsem měl podobný válcový polštář. Měl vyšívaný povlak a na koncích střapce. V našem okolí žádné děti nebyly. Tak jsem si s ním hrál, jako by byl živý. Říkal mu, co bylo ve škole, v zahradě, všechno, co jsem zažil. To hezké i smutné. Když bylo moc špatně, objímal jsem ho a hladil. V dětství to byl jediný přítel. Na skutečné přátele jsem neměl štěstí.“

„Já sice kamarády měl, i na škole nebo na vojně, ale vždycky jen na čas. Nic trvalého, kde by bylo opravdové přátelství.“

„Jo, to se nedá koupit a těžko se hledá. Jen si myslím, že každý po něm touží, ale to pravé málokdo získá.“

„Chce to kousek štěstí. Asi si na nás nesedlo.“

„Možná tady někde poletuje, nezdá se ti, Vojto?“ usmál se Robert.

„Třeba máme dost vysoké nároky na toho druhého člověka. Poslouchej, tohle zpívá Konstance a její služka. Představme si palác obklopený zahradami a přístav s velikou plachetnicí.“

„Já byl u moře jen v NDR. Byl podzim, šílený vítr a vlny. Ani jsem se nesvezl na lodičce.“

„Já viděl moře v Leningradě. Byl jsem hned po vojně se svazáky v Rusku. Zájem o to nebyl, všechno zdarma a viděl jsem kus světa. Samozřejmě toho Potěmkinovského. Předem určená trasa, abysme náhodou nenahlédli, kam jsme nesměli. Já to teď trochu zneužívám.“

Vyprávěl o vlasech a kozačkách.

„Nechci nějak vyzvídat, ale máš někoho? Myslím, chodíš s někým, Robi?“

„To bych asi byl s tou,“ Robert se zarazil. „Nebo s tím…“

„A tady?“

„Je krásně. I když se to stydím říct. Nejsem na otázky příliš na tělo zvyklý.“

„Tak bude i příště? Byl bych ti vděčný.“

„Mohlo by být, jen to, prosím, neuspěchejme.“

Napili se a chroupali solené alaburky. Bylo hodně po půlnoci, když si pustili Beatles a Who. Pak postupně sprcha a šli si lehnout.

„Doufám, že nebudeme vstávat, na to jsem se těšil.“

„Ne, budeme se vyvalovat do oběda. Hezké sny, Robi, a kdyby…, jsem vedle tebe.“

„Vážím si toho, krásnou noc.“

Byla by krásná, kdyby, no snad časem, pomyslel si Vojta a vzpomněl zase svého učitele.

„Nespěchej, Vojtěchu, bude to k prospěchu.“ Byl přesvědčený, jistě si sednou i ve všem dál. Prostě každý je jiný. Sympatie mezi nimi jsou zjevné od začátku. Někdo potřebuje víc času. Možná opravdu nechce, aby to bylo jen pár nocí.

„Přinesl jsem čaj, kávu a jablečný závin a hned jdu na deku.“

„To se mi tady ještě nestalo, taková obsluha. Ono taky tu ještě mimo mě nikdo nespal. Jsi první. Půjdu zavřít balkon.“

Bylo slyšet, jak na balkoně mluví.

„Jen jsem popřál dobrý den sousedovi. Měli dřív dům, zahradu a velký dvůr, kde měl stovky stromků ve velkých květináčích. Tady si vzal pár jablíček. Od skorých po zimní. Viděli jsme je zezdola. Asi si sem taky něco pořídím. Na co seš naladěnej, co mám pustit?“

„Tvůj výběr je vždycky skvělej.“

„Mám tady na pásku, Matadors, má to být naše nejlepší beatová skupina, ale hráli v NDR.“

Hladíkova kytara, Sodomův zpěv a bicí Tonyho Blacka.

„To můžu, ještě tak vidět je naživo.“

„Od podzimu prý budou v Praze. Lístky by se daly sehnat. Mohl bys, pokud by to nebyla sobota nebo neděle?“

„Jistě, budu mít zástupkyni. Udělat si na tři dny výlet za kulturou.“

Ještě káva a dostáli slovu. Do oběda lenošili na gauči. Po obědě se Robert zvedl.

„Musím se mrknout domů. Vždycky jezdím za tmy.“

„Doufám, že naše lenošení zopakujeme. Můžeme večer do vinárny, nebo do kina.“

„Jistě, rád. Dáme si vědět, zastav se v týdnu.“

Když Robert odešel, vrátil se Vojtěch na gauč. Troška vodky a vidina těla, které tu bylo, jen dál zatím nic. Vybavoval si ho v paměti a ruka dráždila svými stisky a pohyby. Vzal válcovitý polštář. Přitiskl si ho na prsa a jeho konec sevřel v rozkroku. Bože, já jsem trubka. Musel se smát. Třeba se tak Robert taky dráždí i dnes. Sáhl po kapesníku, ale ten nestačil pojmout nálož. Měl celou mokrou dlaň. Snad příště to tak nedopadne.

V týdnu se párkrát zastavil i po neděli. Domlouvali se na dalším. Půjdou na Bílou paní a pak do vinárny, kde je klavír. V sobotu šli hned na večerní představení a pak na skleničku. Malé a větší boxy, svíčky na stolech. Vyvýšené pódium, u něj taneční parket. Pianino Petrof a asi tak čtyřicetiletý pianista. Spíš romantická směska známých melodií. Víno z Mělníka, mandle, prodavačka kytek. Koupili růže a poslali je barmance. Pak se šli posadit k baru.

„To se mi, chlapci, dlouho nestalo. Díky. Spíš jsou to nabídky pití. Ale to v provozu nejde. Co mohu nabídnout?“

„Moc se rozpíjet nebudeme, dáme si stoličnou a rajskou šťávu. Ale ne jako Bloody Mary, zvlášť.“

„Zřejmě jste byl v Rusku.“

„Jenom krátce, ale tohle mi tam chutnalo nejvíc. Nebolí po tom hlava a dá se pít furt.“

„Co ruská děvčata? Nepřivezl jste si nějakou děvočku?“

„Tak to ne. Báryšny sice obdivujeme, ale raději zdálky.“

„Tady máte výběr místních a nic?“

„Raději ne. Ani tanci moc nedáme.“

Pití zachutnalo. Někdy se to povede. Jenže chlapci se pak tak tak dopravili domů. Doma ještě jednu skleničku vodky z ledničky a pak hezké sny. Ráno to skoro vypadalo na nějaké sblížení, ale někdo usilovně zvonil. Vojta se šel podívat. Malý syn od domovní důvěrnice roznášel pozvánky na schůzi. Prostě niť se přetrhla. Po poledni jel Robert domů. Příští neděli nemohl a další zapadla do týdenního školení u Vojty v práci. Nedaří se.

Školení bývalo dvakrát ročně. Pakárna, ale to nikdo neřešil. Chlapi byli rádi. Týden si odpočinou od manželek a děcek. Nikdo se nebude škaredě dívat když se trochu picnou. Vojta jediný moc nadšený nebyl. S Robertem pořád nic, no uvidí. Jejich školicí středisko bylo na chatě ROH mezi Jablůnkou a Vsetínem. Lesy, louky, nikde nic v blízkosti. Zděná poschoďová budova. Dole restaurace a sál, kde probíhalo školení, nahoře pokoje po dvou. Byl jich lichý počet, tak Vojta měl malý pokojík sám. Nijak ho to netrápilo. Vzal si něco na čtení, bude se opalovat a uvidí se. V pondělí přijeli akorát k obědu. Smažená játra, brambor, kompot, pivo. Další, co si dávali, se psalo na lístek, co každý dostal. Dvě hodiny nezáživné přednášky. Někdo si četl, většina pospávala, zvlášť když přednášející mluvil monotoním hlasem. Pak se většina vrhla na pivo venku na terase, pár odvážnějších si dalo sedmičku vína. Večeře, sekaná, chleba naložené kozí rohy. Bylo tady poměrně dost žen. Většinou ve věku okolo čtyřicítky. Zato velmi dobře upravených. Jak zevnějšek, tak oblečení. Zato muži byli zase spíš okolo třicítky. Rozhodně to vypadalo, že se tu hodně účastníků zná z minula. Vytvořilo se několik skupinek i dvojic. Vojta se nijak nezapojoval, spíš se díval na dění kolem s porozuměním. Vážené dámy, doma s milujícími muži a odrostlými puberťáky, si tady na pár dnů připomenou mládí s mladšími partnery. Některé jen u skleničky, ale většina i v objetí milenců. Tak to prostě chodilo. A on? Robert se zatím nějak moc nevyjádřil, ale tady žádné svody nevidí. Zajde si do vinárny. Na chodbě četl nabídku dalších služeb pro účastníky. Vinárna s reprodukovanou hudbou, venkovní plavecký bazén, hřiště pro tenis, volejbal, sauna a masáže.

Vinárna ve sklípku jako všude jinde. Velký bar, malý taneční parket, stolky pro čtyři, oddělené přepážkami. Tady z rákosových rohoží. Hledal menší stolek, u baru bylo plno.

„Sám, nebo čekáte někoho?“

Ani si nevšiml číšníka s táckem nalitých skleniček, co se u něj zastavil.

„Sám, jsem tu také poprvé, ještě jsem se s nikým neseznámil.“

„Tak to je ten nejmenší problém. Jsou tu i mladší ročníky.“

„No zatím bych uvítal spíš klidnější kout.“

„Jen tohle odnesu, hned jsem zpět.“

Číšník okolo dvacítky, docela pohledný, hezká figura. Taky viděl, jak se na něj usmívaly zdejší ženy. Tady si chlapec určitě užije. Hned jak se vrátil, ho zavedl k výklenku kousek od baru, který vypadal jako zazděný další vchod. Stolek pro tři. Nad stolkem dřevěné loubí s pnoucím umělým břečťanem.

„Přání? Přinesu lístky.“

Prohlížel si nabídku. Sedmičku vína, nebo vodku a rajskou šťávu. Hned si vzpomněl na Roberta. Tak být dnes tady, určitě by na to vlítli. A na co vlítne on? Být na ženský, tak neví, kterou spíš. Jenže… Nejdřív si dá dobrý kafe. To, co roznášeli při školení, nestálo za nic.

„Vídeň?“

„Jo a dvojitou šlehačku, jestli to půjde.“

„Jistě, co by nešlo. Neděláme takovou žbrndu jako v kuchyni. A co irskou? S Tullamorkou?“

„Konečně proč ne. Zkusím.“

Číšník přinesl vysokou sklenici s ouškem. Whisku v broušené půldecovce, cukřenku s hnědým cukrem, sklenici šlehačky a konvičku s kávou. Nalil panáka, pak kávu, lžičku cukru a doplnil šlehačkou.

„Je to na dva šálky. Podle přání přinesu druhou Tullamorku.“

Vojta si nápoj zamíchal a doplnil šlehačku. Jo, to mu zlepší chuť i náladu. Zatím se vinárna zaplňovala. Z magnetofonu Sonet se linula hudba lákající k tanci. Bylo docela zábavné sledovat tančící dvojice. Občas se některá najednou ztratila.

„Dobrý večer, je zde zadáno, nebo mohu přisednout? Všude je plno.“

Vojta přestal sledovat parket a otočil se k příchozímu. Mladík s vlasy kudrnatými jako ovečka. Černý lesk, snědá pleť, vzhled italského gigola.

„Rafael, teď jsem přijel, doufám, že nebudu vadit. Nastupuju tady jako masér a saunér a kdoví, co všechno na mě hodí. Jseš ze školení?“

„Jo, Vojtěch, jsem tu na školení poprvé, tak jsem si zašel do vinárny.“

„Vidím, s irskou, skotskou, kubánskej rum?“

„Tullamorka, zrovna si chci jednu doobjednat.“

„To by asi nebylo špatný, můžu se připojit.“

Po kávě si dali vodku a rajskou šťávu jim donesli ve džbánku.

„Tak to bych si, chlapci, taky dal, prý jseš náš budoucí kolega. Jenže tady to kolikrát žije až do rána. Zítra mám volno. Vláďa.“

Z dalšího hovoru vyplynulo, že Rafaelova máma je Italka. On je zdravotník a udělal si nástavbu na rehabilitaci. Tady bylo místo, v práci měl trochu problémy, tak šel sem. Jeho specialitou jsou masáže s lávovými kameny. Ty si přivezl i s nahřívačem a sterelizátorem.

„Zítra můžeš být mým prvním zákazníkem. Tady budou hlavně ženský, to je jasný. Chlapi se do masáží moc nehrnou. Spíš jen nemocní, co už vyzkoušeli kde co. Při tom má většina zablokovanou krční páteř a ani o tom neví.“

Rafael by šel. Být tak aspoň trochu teplej. Musel se usmát. Trochu, to je jak? Jsou i masáže erotické. Ve východních zemích patří k tantře. Četl o tom nedávno dlouhý článek. Nebude špatné něco zkusit. Nemusí sedět jen na školení. Stejně dostanou všechno ještě namnožené na cyklostylu. Zase se mu připomněl Robert. Zatím si nic neřekli ani neslíbili. Asi stejně spolu skončí v posteli, ale teď, pokud by se zadařilo? Nemá kozačky, co šlapou po lásce, tak proč ne.

„Vidím, že tanec tě moc nebere.“

„A nejsem sám.“

„Já mám ženských dost v práci. Někdy mně lezou krkem. Přijde na masáž, ale šukala by jako vzteklá.“

„Moc se jim ani nedivím. Jsi atraktivní typ, nejen pro ženský.“

„Myslíš, že by se našel i ctitel z opačného pohlaví?“

„Neříkej, že tě nikdy nechtěl sbalit i nějakej kluk.“

„Máš pravdu. Taky proto jsem tady. Tatíci od dětí jsou nebezpeční tak na chvíli svým kolegyním, ale do něčeho tak riskantního by se už nepouštěli.“

„Jsou tu i mladší. Tvůj kolega Vláďa tě taky sledoval s obdivem.“

„Jenže víš, jak je to. Za obdiv si nic nekoupíš.“

Smáli se, ale oba věděli, co visí ve vzduchu.

„Asi se pomalu vytratíme.“

Zaplatili a vyšli na chodbu v přízemí.

„Měli jsme si dát něco k jídlu. No zpátky už nepůjdeme.“

„Mám loveckej salám a rohlíky. Nezajdeme. Personál má pokoje nad vámi. Doufám, že tam dorazíme i po tomhle schodišti.“

Personální pokoj byl podobný, jen měl sprchu a toaletu. Rafael oloupal a nakrájel salám. Francouzská hořčice, skvělé.

„Nedáme sprchu?“

Nemusel říkat dvakrát. Prostě někdy se lidi potkají, i kdyby nechtěli.

Moc místa ve sprše nebylo. Ale proč taky. Rafaelovy ruce byly neskutečným živlem. Tohle Vojtěch ještě nikdy nepoznal. Miloval prsty partnera na svém těle. Jenže tyto doteky vyvolávaly spalující vášeň. Netušil, že má na sobě tolik erotogenních míst.

„Jaké jsi znamení podle zvěrokruhu?“

„Kozoroh.“

„Tvoje nejcitlivější místa jsou ramena, kolem ramen a kolena.“

„Kolena? Ty jsem si jednou pořádně zrasoval při pádu na kole. Vybírali mi z nich kusy škváry.“

Rafael si klekl a jeho prsty kroužily po kolenech. Byl to pocit vystřelující slasti až k podbříšku. Stejně reagovaly i jeho klouby na loktech. Pak se ruce přímo vznesly jako ptačí křídla do jeho vlasů. Cítil tlak na ramenou. Klekl si.

„Jsem vodnář, moje body jsou na kotnících a lýtkách. A v sexu budeme vynikající kombinace.“

Najednou ho napadl zase Robert, říkal, že je panna. Smáli se tomu. Snažil se oplácet. Hladit a masírovat kotníky a k lýtkům se sehnul a líbal je.

„Co vzruší panny?“

„Máš někoho takového?“

„Zatím ne, ale asi to tak dopadne.“

„To by bylo skvělé, panna s kozorohem je vynikající kombinace. Vzrušení přináší břicho a hruď, ale nejvíc slabiny. No myslím, že můžeme pokročit dál.“

Utřeli se a přesunuli na postel.

„Vzrušovat se už asi nemusíme. Jsme na doraz. Dnes si dáme klasiku. Zkus mě napodobit. Není nad prožitou dvojí slast.“

Co všechno jde docílit rty a jazykem. Vojta se snažil zapojit do hry celá ústa podle svého partnera. V podstatě to nebylo kouření, na jaké byl zvyklý, ale střídající se polibky, stisky a cestičky jazykem, jak si v duchu nazval jejich počínání. Ale dosažené ukojení překonalo všechno, co znal.

Chvíli pak leželi vedle sebe.

„Být jiná doba, poskytoval bych erotické masáže. Paradoxně mě všechno naučily ženy. Na škole jsme měli dívčinu z Indie a pak jsem se seznámil v kurzu s Thajkou. U nich je to spojené i s náboženstvím, filozofií a uměním. Já stihl jen kousek toho umění. Doufám, že ti to nevadilo, a ten týden si tady zpříjemníme.“

Shodli se. Bylo to skvělé a budou pokračovat dál.

„Zítra přibereme Vláďu, pokud bude chtít. Myslím, že neodolá.“

Když si Vojtěch lehal, začínalo už světlo. Natáhl si budíček. Snídaně v osm. Od devíti do oběda přednáška, druhá od půl druhé do půl čtvrté. A pak se uvidí. Zase ho zamrzelo, že tady není s Robertem. Že by z toho bylo i něco víc? No co, uvidí, ale tohle je školení.

Ke snídani se všichni trousili. Začalo se až o půl desáté. Někteří nedošli, jiní pospávali. Tak probíhalo ovšem každé školení. Hlavně že byla odškrtnutá účast. Rafaela potkal po obědě s Vláďou. Odnášeli ještě jedno lehátko do masážní místnosti.

„Myslel jsem, jak o masáže nebude zájem, a nakonec budu dělat i dopoledne a večer do devíti. Tak v devět. Jo a podívej se na chodbě na rozpis. Každý účastník má dvě masáže zdarma v rámci školení, ale většina si připlácí další.“

Tak to bude určitě jiná masáž. Ale uleví tělu. Určitě má taky něco zablokovaného. Teď hlavu. Jak říkal o znameních, co se hodí k sobě. Kozoroh a panna. A dá se horoskopům věřit? Taková malá výčitka hlodala. Má tohle říct Robertovi?

Teď už necouvne. Večer se sešli u Vládi. Tam byly dvě válendy. Připravili se. Ale role rozděloval Rafael. Zcela odhadl Vláďu. Je rád dole a Vojtěch naopak, i když mohou i změnu. O sobě říkal, že je spíš voyeur, který se rád zapojí do jakékoliv role. Když si chlapci začali dělat dobře, ukazoval jim, jak zapojit ruce a nohy. Naprosto je dostal při stimulaci prostaty. Kňučeli jak štěňátka. Pěkně si všichni užili polohy uprostřed. Když pak měl Vláďa službu, přicházel za nimi až po půlnoci a bylo na něm pořádně zasunout. Ale týden uběhl. Ještě sobotní rozloučení. Vojta jen záviděl, jak si chlapci budou dál užívat a kým si svoje milování zpestří.

V neděli byl úplně vyždímaný a jenom zalehl. V obchodě se zastavil hned po práci.

„Jak jsi přežil školení?“

„To nebudeš věřit. Co v sobotu?“

„Jistě.“

Taky si odpoledne všechno nachystali. Robert obdivoval Vojtovy kozačky.

„Jsou hezký, ale jako začarovaný. Když je nosím, jako bych si šlapal po štěstí. Znáš ten hit Přenosilové?“

„Jistě, jenže ty šlapou po lásce.“

„To taky, musím ti něco říct. Prostě nejde to jinak. I když, sedneme si, něco naliju, ať nemám sucho v krku.“

„Myslím, že ti taky potřebuju něco říct. Je to těžký. Už žádní mlaďoši nejsme.“

„Já to aspoň nakousnu. Jsem prostě jinej než většina kluků. Když jsme se poznali, tak jsem si myslel, že si budeme rozumět.“

„To já taky, Vojto. Rozumět si víc jako jen přátelé.“

„Tak proč jsme si to neřekli? Bože, já teď na školení poznal dva kluky a s nima…“

Vojta začal vyprávět o sobě. Dřív i teď.

„Jsem prostě vůl. Zničil jsem něco, co mohlo být mezi náma.“

„Nic jsi nezničil. Nic mezi náma nebylo. Je to má nerozhodnost a strach.“

„Strach? To nechápu.“

„Cítil jsem to, ale nechtěl se přiznat, že jsem ve svých letech ještě nikoho neměl.“

„Ani holku?“

Robert jen zavrtěl hlavou.

„A já ti na sebe všechno vyblil. Musíš mě vidět jako idiota, co vleze na cokoliv. Asi takovej jsem. Teď mi samozřejmě neuvěříš, že bych chtěl někoho nejen na sex. Ale neříct to nešlo. Časem všechno vyleze na povrch. Jsem odsouzenej jen k těm promiskuitním buznám. Jasně, když jsem sám takovej. Takže horoskopy jsou k hovnu. Kdy máš narozeniny?“

„Ono je to jedno. Desátého září. Chtěl jsem si někoho vymyslet. Tobě se rovnat nemůžu.“

„To chceš říct, že ti nevadí, jaký jsem hovado?“

„Proč? Něco sis užil. Zatímco já neměl odvahu.“

„Takže bych měl šanci. Přes to všechno bys mě chtěl?“

Přikývnutí. Vojta Roberta objal a začal líbat.

„Vidíš, ani to mi nejde.“

„Nemusí, chci s tebou všechno prožít od začátku, když budeš chtít.“

Začali se zbavovat oblečení. Hruď, břicho a slabiny. To jsou vzrušivá místa panny. Oba chlapci přestali přemýšlet o svých problémech. O tom, co bylo.

„Nějak nechápu, že tohle všechno něčí nebylo.“ Vojta se snažil hladit a líbat. Robert si ho vytáhl k sobě.

Při polibcích si měnili polohy. Konečně se i on odhodlal k polibkům ve Vojtových slabinách. Zůstali pak na boku. Pomalu a jemně se připravili.

„Ano, můžeš,“ nahradily vzdechy obou milenců.

„Nesměj se mi. Prožil jsem to, o čem jsem jen snil, a asi se rozpláču. Neumím zadržet slzy.“

„Snad jsem ti neublížil?“

„Ublížil? Splnil jsi všechna moje očekávání, moje sny a zbavil mě strachu. Já to, že jsem jiný, prožíval velice bolestně. Líbili se mi kluci, ale taky jsem slyšel i přímo od nich, jak jsou teplí hodní zavržení. Je to nemoc, úchylka, všechny takový by měli zavřít do blázinců a kriminálů. Doma jsem se zeptat bál. Navíc ještě žen. Strašně mě to trápilo a snažil jsem se, aby to na mně nikdo nepoznal. Dostal jsem občanku, s klukama jsme oslavovali a já v restauraci, kde jsme byli, viděl v chodbičce u záchodů líbat se dva kluky. Stál jsem jako přibitý a nemohl se hnout. Objímali se, líbali a jejich ruce svíraly kalhoty v rozkroku. Když si mě všimli, zasmáli se. ‚Chceš se přidat? Máš rozkošnou prdelku.‘ Já se tak vylekal, že jsem utekl ven, a zpět si troufl, až jsem je viděl odcházet. Šel jsem platit, ale vrchní řekl, že to zatáhli kámoši.

Ti se druhý den smáli. Mysleli si, že jsem sbalil nějakou holku, a já je nechal přitom. Dostali jsme nového doktora. Byl mladý, příjemný, dvěma starším klukům pomohl s kapavkou, když měli strach z rodičů. Tak jsem se odhodlal a řekl mu svůj problém. To bylo poprvé, co o homosexualitě někdo mluvil jako o věci, co není nemocí ani zločinem. Jen zatím to většina lidí vidí jinak. Nakonec mi i poradil, kde bych se s takovými mohl setkat. Jenže já tam strachy nešel. Na vojně byli kluci, co tomu zase nepřáli. Když jsem byl ve směně v kuchyni, byl tam mazák kuchař, co mě ve škrabárně brambor, když jsme tam byli sami, přitlačil ke zdi, sáhl do rozkroku. Já se strašně červenal a bál a utekl jsem. Když jsem pak nastoupil do obchodu, všichni měli řeči o tom, že s buzíkama nejlíp zatočil Hitler a Stalin. Do plynu, nebo chcípnout na Sibiř. Neměl jsem odvahu pak ani s tebou, i když mi to bylo jasný a moc jsem chtěl.“

„To není nic k závidění, Robi. Jako bysme byli ze dvou rozdílných světů. Já prožíval pravý opak. Jen tady se mi nevedlo. To všechno ty boty.“

„Myslím, že si je také nechám ušít. Líbí se mi. Určitě nám po lásce šlapat nebudou. Pokud nějaká přijde.“

„Pokud mě nezavrhneš jako zhýralce a dáš mi šanci, tak určitě. Moc bych si to přál. Někde mám písničku na cívce. Je to nahrávka ne moc kvalitní, na desce bude lepší.“

Chvilku hledal a pak se ozvalo.

„Zas mi říkal, že má něco pro mě,
a to něco, to prý láska je,
já však nechci žádnou lásku v domě, jé,
přináší jen žal a výdaje.“

„V originále to zpívá Nancy Sinatrová, taky to někde mám, s Yvonnou se mi to líbí víc. Pustíme si nějakou romantiku. Budu si tě opečovávat. Abys mi nikam neutek.“

„Myslím, že já nejsem ten, co zrovna utíká, ale možná ten masér by mohl být zajímavý. Nemám s hochy žádné zkušenosti.“

„Těch mám, miláčku, já až nad hlavu. Všechny tě naučím. Nech mi ještě hodinku, abych se zvetil.“

„Myslíš, že hodinku?“

„No dobře, tak dvě.“

„Spěchat nemusíme, je i zítřek.“

„Snad by se bez tebe obešly doma i pozítří a popozítřku.“

„Jen moc neplánuj, mohli bysme dopadnout jak pětiletky.“

„To vidíš jen na pět let?“

Rozesmáli se.

„A ty?“

„Na furt.“