Ďáblovy hodiny 1/2

I.

Byla noc tak tichá, že i staré hodiny na krbové římse v zadní jizbě se zdály tikat o něco opatrněji než ve dne. V dílně mistra Jana se stále ještě svítilo. V kruhu lampového světla se skloněná postava zabývala mechanismem starého hodinového strojku, rozloženého do posledního šroubku. Kolem se v přítmí leskly mosazné věnce a drobná kyvadla jako malá spící stvoření z kovu.

Mistr Jan se právě chystal nasadit poslední kolečko zpátky na hřídel, když zvenčí cosi lehce zadunělo. Ne hlasitě, spíš jako když na prkno před dveřmi došlápne neopatrná noha. Zvedl hlavu, zamračil se a sáhl po těžkém železném klíči ležícím vedle lampy.

Dveře se pootevřely samy, aniž by zvenčí zaznělo zaklepání. Do místnosti vstoupil muž. Vysoký, štíhlý, s hustými černými vlasy a očima tmavýma tak, že v nich i světlo lampy mizelo. Oblečen byl v černý kabát z jemné lesklé látky, pod ním vestu a temně rudou košili s kravatou uvázanou na jediný volný uzel. Na botách neměl ani smítko prachu, a přesto z nich odpadávaly kousky… sazí?

„Dobrý večer, mistře Jane,“ pronesl sametovým měkkým hlasem, ve kterém se však skrývalo cosi naléhavě znepokojivého. Přitom se lehce uklonil a koutky úst mu cukly, jako by se bavil na úkor něčeho, co Jan ještě nepochopil. „Omlouvám se, že vás ruším v tuto pozdní hodinu.“

Jan si ho přeměřil od bot po vlasy, chvilku zvažoval, jestli sáhnout po nějakém jiném nástroji, a pak klíč položil zpátky na stůl.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se tónem, v němž byla slyšet ostražitost.

Cizinec se pousmál, tiše zavřel dveře a udělal krok blíž.

„Měl bych pro vás práci,“ začal, přičemž se mu v očích zablesklo, „hodinářskou práci.“

„To by nepočkalo do rána?“ odsekl Jan, aniž by odtrhl pohled od jeho tváře.

„Je to… hodně diskrétní práce a také naléhavá,“ pokračoval muž, ztišil hlas a naklonil hlavu, jako by nabízel cosi vzácného.

„Poslouchám,“ řekl odměřeně Jan, složil hadřík a položil ho vedle lampy. Ruce nechal volně na stole, ale prsty lehce poklepával po desce.

„V jistém… ehm… místě se porouchal velmi speciální hodinový stroj. Speciální a důležitý stroj,“ řekl muž s mírným našpulením rtů, jako by ta porucha byla jeho osobní potupou. „Potřebuji hodináře, zručného a obratného, který by si s ním mohl poradit.“

„Speciální hodinový stroj?“ Jan si otřel prsty o hadřík a narovnal se. „A kdepak máte ten důležitý hodinový stroj, co nepočká do rána?“

„Říkáme si z Höllenthalu,“ odvětil muž po krátké pauze, upíraje na Jana pohled, který se nezvykle zaleskl.

„A to vaše pekelné údolí, kdepak leží?“ zeptal se Jan s nepatrnou stopou jízlivosti v hlase.

„Řekněme… níž, níž než kam vede nejhlubší sklep v tomto městě,“ odpověděl mu muž, a než pokračoval, nechal slova několik chvil doznít. „Kdybych se měl vyjádřit přímo, jsou to, ehm… jak byste vy lidé řekli, ďáblovy hodiny.“

Jan neuhnul pohledem. Jen mírně přimhouřil oči a koutky úst se mu sotva znatelně zvedly.

„Takže pokud tomu dobře rozumím, vy jste…?“ zeptal se Jan, když odpověď předem vytušil.

„Mattheus Schwärzhorn, čert první třídy, samostatný odborný referent, specializace zlatníci, šperkaři, hodináři a cizelisté,“ představil se muž s drobným, ale hrdým úsměvem a krátce změnil i podobu. Jeho kůže ztmavla, oči se rozžhavily, z vlasů se mu na okamžik vyhouply tenké, lesklé rohy, a hned se zase stáhly zpět. „Ale můžeš mi říkat Matěji, je to kratší a lépe se to vyslovuje,“ sklapl čert s nenuceným úsměvem po důstojnicku podpatky a napřáhl k Janovi ruku.

Jan na okamžik zaváhal, příležitost potykat si s peklem přece jen nepřichází každý den. Nakonec však vstal a nabízenou dlaň přijal. Byla příjemně teplá a nečekaně i trochu drsná, téměř jako od práce, překvapivě mu však stisk nebyl nepříjemný, spíš naopak. Bylo v něm cosi až nebezpečně přitažlivého, co Jana pošimralo ve slabinách.

„Rozbily se,“ pokračoval pekelník s pokrčením ramen, jako by šlo jen o nějakou trapnou rodinnou záležitost, když Janovu dlaň s pevného sevření konečně propustil a šibalsky se na něho usmál. „A bez nich se… ehm… narušuje pořádek. Hodiny se zpožďují a hříšníci nám hromadně začali reklamovat dobu strávenou na mukách pekelných. Neúměrně to zahlcuje administrativu… a šéf je, ehm…, poněkud nespokojen. Dalo by se dokonce říct, že přímo zuří, což jak jistě sám uznáš, není nic příjemného a je třeba to urgentně vyřešit.“

Jan sáhl po kabátu a pomalu ho sundal ze stojanu.

„To tam u vás nemáte zavřených dost kolegů, co by si s tím, za nějakou tu kázeňskou odměnu, neporadili?“

Čert si odfrkl, horní ret mu lehce odhalil špičák.

„To pochopitelně máme, tvůj obor je u nás hojně zastoupen, na nedostatek práce si nemohu stěžovat,“ vydechl, jako by právě složil dvě fůrky uhlí. „Bohužel to však není tak snadné, je to citlivý stroj. Zkoušeli jsme to, ale žádný hříšník se k němu nemůže ani přiblížit, okamžitě ho to odhodí na šest sáhů daleko. Bezpečnostní opatření. Jak to odměřuje každému čas jeho trestu, tak je to pochopitelně proti neoprávněnému přístupu chráněné… nějaký fairvol nebo co…, nedávno nám to namontovali z ústředí…“

Při té vzpomínce se mimoděk zamračil a zakroužil prstem ve vzduchu, jako by tím mohl odkroutit i příslušný paragraf z pekelného provozního řádu. Pak jen mávl rukou, jako když někdo znechuceně odhání komára.

„… a my to každopádně neumíme vypnout ani obejít. A vlastními specialisty v tom oboru… jaksi nedisponujeme. Zrušili nám na to fondy. Už v minulém století. Optimalizace nákladů, snižování stavů…,” hluboce si povzdechl, „sem to ještě nedorazilo, ale neboj se, taky vás to brzo čeká. Mohli bychom se sice obrátit na kolegy z centrály, ale to je až ta poslední eventualita, které by se naše vedení chtělo pokud možno vyhnout.“

„Tak to ti asi mnoho nepomohu, nejsem bez hříchu,“ odtušil Jan klidně, ale ve tváři mu škublo, jako by tím chtěl cizince trochu poškádlit.

„Ehmmm… podle mých záznamů jsi čistý,“ řekl pekelník a zdvihl bradu, jako by se ho ta poznámka skutečně dotkla.

„To tam asi máte nějakou chybu, já jsem zcela jistě hřešil,“ trval si na svém Jan.

Čert už se zatvářil přímo uraženě.

„Moje záznamy jsou přesné. To bych si vyprosil!“ vyštěkl. „Interní audit mi nikdy neodhalil ani jedinou chybu. Byl jsem za svoji práci opakovaně vyznamenán a nedávno i zapsán na seznam pro povýšení.“ Zlobně dupl nohou do podlahy, až drobná kolečka na mistrově stole poplašeně nadskočila.

„Našel jsem tebe a pak ještě jednoho tovaryše v Prachaticích. Pochopitelně nejdříve se obracím na mistra!“

Zadumaně vytáhl z náprsní kapsy saka jakýsi papír, rozložil ho a chvilku do něho mžoural, pak znovu zvedl oči k Janovi.

„Jsi mistr Jan Reisinger, hodinář v královském městě Plzni?“

„No to jsem,“ přitakal mu Jan. „Ale říkám ti, že tam máte chybu,“ pronesl tentokrát již bez stopy ironie. „Hřešil jsem, smilstvem. Opakovaně.“

„Ach tak…,“ povzdechl si čert se zjevnou úlevou, mírně sklopil hlavu, složil lejstro, zasunul ho zpět do náprsenky a přimhouřil oči.

„Protistrana na to něco namítala?“ zeptal se viditelně otráveně.

„Co? Jaká protistrana?“ opáčil mu Jan nechápavě.

„No ta druhá osoba nebo osoby, jestli s tím aktem souhlasily?“ 

Na okamžik se zarazil. 

„Pokud by to ovšem bylo dítě nebo zvíře, bylo by to pochopitelně něco jiného, tam se souhlas nedá spolehlivě prokázat. To by byl problém…,“ zamyšleně si promnul bradu a pak znovu rezolutně dupl nohou do podlahy. „O tom ale v mých záznamech nic není!“

„Ne, to ne, ta osoba nic nenamítala,“ připustil Jan trochu neochotně, „ale…“

„Mistře Jane,“ zakoulel čert očima a pak je protočil ke stropu, „pokud by tohle byl hřích, tak ti na centrále mají prázdné chodby a my nestačíme přistavovat.“ Unaveně si znovu promnul bradu a setřel z čela neviditelný pot.

„Nemůžeš každému z těch místních dobrovolníků, co je na ústředí najali po tom posledním průšvihu s oživováním, všechno hned věřit. Snažili se ušetřit, místo řádného proškolení jim dali jen tlustou příručku a trochu se to vymklo,“ ušklíbl se a netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. „Zabil jsi někoho, okradl, podvedl…?“

Tentokrát se dotčeně zatvářil pro změnu mistr Jan:

„Ne, to nikdy. Ale smilnil jsem s…,“ na okamžik se zarazil, „…s mužem. A ne jednou.“ Dořekl to pánovitě a nečekaně rozhodně.

„Ach vy lidé…, samé hloupé předsudky,“ ušklíbl se znovu čert, tentokrát už pobaveně. „Pohlaví ani množství se nerozlišuje. Pokud protistrany nic nenamítaly, tak to není v katalogu, a když to není v katalogu, tak to není žádný hřích.“ Otočil ke dveřím a otevřel je.

„Jestli už nemáš nic jiného, tak tedy můžeme jít.“

Za prahem se místo noční ulice rozprostírala šachta vedoucí dolů do rudého světla. Zavanul odtud pach síry, kouře… a čehosi štiplavého, co Jan nedokázal pojmenovat. Kovové stěny šachty se leskly, jako by byly obloženy černým sklem, a kdesi z hlubin se ozývalo tlumené dunění, pravidelné jako tep obrovského srdce. Tu a tam však Janův vytříbený sluch zaznamenal, že se na téměř nepostřehnutelný okamžik zaseklo, aby se pak opět pravidelně rozběhlo.

„Tak prosím,“ pokynul čert a v jeho úsměvu se na zlomek vteřiny zaleskly špičáky. „Cesta je trochu… nezvyklá, ale pohodlná a rychlá, nemusíš se ničeho obávat.“

Jan si přehodil popruh brašny přes rameno a beze slova vykročil za ním. Stačilo jedno nadechnutí a svět kolem se změnil.

Šachta se řítila dolů s hladkostí a tichem, až to bylo znepokojivé. Žádný průvan, žádné drnčení řetězů, jen tlumené mihotání rudého světla. Když se konečně zastavili, dveře se otevřely do chodby s klenutým stropem, po stranách lemované stovkami, ba možná i tisíci malými ciferníky. Zda ukazovaly počet výkřiků, délku trestu, nebo třeba počet sprostých slov, Jan netušil, a rozhodně se nehodlal ptát.

Matěj mu ale vysvětlení poskytl sám, skoro pyšně:

„Pro každého hříšníka jedny. Tady se odměřuje čas jejich trestu.“

Jan jen tiše přikývl. Připadalo mu to jako vrchnostenská kancelář u purkmistra, jen bez lavic pro čekající poddané a bez písařova pomocníka, který by zpoza dveří hulákal jména, zato s hodně temným smyslem pro pořádek.

„Tudy,“ mávl na něj Matěj netrpělivě a vedl ho do sálu, jehož stěny se leskly leštěným onyxem. „A tady odsud se to všechno řídí.“

Uprostřed na nízkém podstavci stál pekelný hodinový stroj. Vypadal spíš jako věžní hodiny s hodně komplikovaným orlojem, jen menší a bez obložení, ať už z kamene, cihel, anebo dřeva. Vysoký úzký sloup plný odhalených zlatých ozubených kol, nepokojů a tenkých pružin, které se neustále ve zdánlivém chaosu otáčely, kývaly, natahovaly a zase stahovaly. Na vrcholu byl zakončen bělostně se třpytící čepičkou, snad z mramoru snad ze skla, mířící k nebi. Skutečně k nebi, protože Jan nad ní zahlédl hvězdy, a dokonce, když se zaklonil, tak i srpek měsíce. Odshora se k patě sloupu snášela dvě mohutná závaží na zlatých řetězech a mezi nimi se pohupovalo kyvadlo.

„A co tomu tedy je?“ zeptal se, obhlížeje stroj s profesionálním zájmem.

„Nevíme, nejsme hodináři, abych tak řekl. Kyvadlo se občas zasekne. A pak to… měří trochu… pomaleji.“

„Pomaleji?“ pozvedl Jan obočí.

„No… trest má trvat třeba sto let a ono to taky nastaví sto let, ale ve skutečnosti je to pak spíš sto pět. Šéfovi by to ani tak moc nevadilo, jedeme v úkolu. Ale pár těch, co si své už odpykali, si pak nahoře,“ mávl rukou kamsi do hvězd, „jaksi stěžovalo, abych tak řekl. A teď nám sem chtějí poslat nějakou komisi, aby to prý prošetřila. Což už se šéfovi pochopitelně líbí o něco méně.“

Pak se k Janovi naklonil a šeptem dodal:

„Víš, jak to je…, jsme pořád jen filiálka, odštěpný závod, abych tak řekl, a šéf je tu už dlouho. Bojí se, jestli ho náhodou nechtějí nahradit nějakým mladším a efektivnějším kádrem.“

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptal se Jan.

„Tak to ti povím úplně přesně, čtrnáct set patnáct to začalo. Dobře se to pamatuje, je to jako čtvrt na tři. Poslali nám sem nějakého Husa odněkud z Kostnice tuším. Umístěnku měl v pořádku, ale mašina se u něj zasekla a nic mu to nevyměřilo. Tak jsme ho odložili stranou, že se to asi někde zpozdilo, sem tam se to stane, jsou to jen papíry, a že to jako později zkusíme znova. No a pak se na něj nějak pozapomnělo… A když si ho po čase z ústředí vyreklamovali, že to prý byl omyl, tak jsme ho zrovinka hned nemohli najít.“

Zatvářil se při té vzpomínce tak provinile, jako by s tím snad měl sám co do činění. Pak pokrčil rameny a potichu dodal:

„Chápej, máme podstav a k tomu pořád ty organizační změny. Nakonec jsme ho pochopitelně našli, tady je peklo, tady se nic neztratí. Seděl celou dobu v kantýně jak hromádka mokrýho popela a ani nepípnul. Prý když si na nějaký nepořádek stěžoval naposled, byl z toho hned oheň na střeše, tak radši držel pusu. No a od tý doby to má šéf nahoře nahnutý. Potom se nám to navíc stalo ještě s nějakou holkou odněkud z Franc…“

„Myslím ta porucha,“ odmávl ho rukou Jan, „šéfa si řešte, jak chcete.“

„Jo todle. No… co jsme si toho všimli, nebude to dlouho, tak padesát let.“

Jan protočil oči:

„Jasně, sotva se to stihlo zaběhnout.“

Pak to uviděl: drobný kolík, který zjevně neseděl ve své drážce.

„Tady,“ ukázal. „Přestal držet a kyvadlo se občas zasekne. A pak se to pokaždé o trochu zpozdí.“

Bez dalších řečí sáhl do brašny a vytáhl malý šroubováček, přesně ten, kterým ještě před chvílí doma skládal svůj strojek.

„Tohle půjde rychle,“ zabručel, nadzvedl pojistný plech, kolík vyrovnal, lehce ho zakápl olejem a vrátil na místo.

Ozvalo se jemné tik a kyvadlo se znovu dalo do pravidelného pohybu, jako by nic.

Matěj zvedl obočí.

„To… je všechno?“

„To je všechno,“ přikývl Jan a otřel si ruce do hadříku. „Mechanika je zdá se všude stejná, ať už nahoře nebo dole.“

Hodinový stroj zaduněl a z útrob se ozvalo spokojené zacvakání, skoro jako by poděkoval.

„Hotovo,“ vstal a podíval se na Matěje. „Až se vám to zase zasekne, pošlete mi klidně vzkaz. Ale radši dřív než za padesát let.“

Matěj se uklonil, v očích mu zajiskřilo.

„Mistře, věř, že si tě zapíšeme mezi stálé externí dodavatele. Kolik jsme dlužni?“ zeptal se pak tónem, v němž se mísila zdvořilost se zvědavostí.

Jan mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz:

„Nic, taková prkotina nestojí ani za řeč.“

Matěj zavrtěl hlavou a zvedl proti němu prst:

„Tak to by nešlo, peklo nikdy nikomu nemůže zůstat ničeho dlužno. Řekni, co by sis přál?“ Pak se naklonil blíž, jako by mu chtěl pošeptat cosi tajného: „Slávu, uznání, peníze, nějaký úřad?“

V jeho hlase bylo něco svůdného, ale zároveň i úředně neosobního.

Jan jen nesouhlasně zakroutil hlavou:

„O slávu a úřady nestojím, uznání si prací dokážu vysloužit sám a peníze? Kolik jich je třeba, aby byl člověk skutečně šťastný?“ Matěj povytáhl obočí, jako by se snažil přijít na to, zda ho jen nezkouší. Jan ale pokračoval: „Neumíte-li křísit mrtvé, nemáte mi co nabídnout.“

„Tak to skutečně nepůjde. Ne že bychom to neuměli, ale je to přísně zakázáno,“ přiznal Matěj a tvářil se při tom, jako by ho to osobně uráželo.

„A jedná-li se o tvé rodiče…“

Jan tiše přikývl, jakkoliv Matěj na potvrzení své domněnky ani nečekal a více méně plynule pokračoval.

„Ani jeden z nich nikdy nespadal do naší jurisdikce,“ dokončil větu až trochu zklamaně. „Na to bych musel mít schválení od šéfa a pak by se s tím muselo na centrálu. A s ohledem na ten zmatek, co z toho vznikl, když zmrtvýchvstání povolili naposledy, bych si od takové žádosti mnoho nesliboval. Něco jednoduššího bys tam neměl?“

„Říkám ti, že nic nechci,“ znovu mávl rukou Jan a zvedl brašnu. „Odvez mě domů, to úplně postačí.“

„Jak myslíš, zjistím si to tedy sám.“

S tím uchopil Janovu ruku a odváděl ho dlouhou chodbou, kterou přišli, zpět ke vstupní šachtě. Tam se spolu s ním zastavil a znenadání mu položil dlaň na čelo.

Když ji stáhl, smutně si povzdechl, a v tom povzdechu bylo cosi mezi lítostí a neochotným obdivem.

„Těžká práce s tebou, mistře Jane. Lásku peklo přičarovat neumí. V té věci můžeme pouze zprostředkovat, což jak jistě chápeš, takovou práci nemálo komplikuje. Navíc agenty provokatéry nám z důvodů nadbytečnosti zrušili už po třicetileté válce a teď nedávno po Vídeňském kongresu bylo nám užití provokací rovnou zakázáno. Máme svázané ruce, abych tak řekl. Peklo nemůže nikoho k ničemu nutiti, naváděti, ba ani nepřímo ponoukati. Naše možnosti jsou tedy jen velmi omezené.“

Hluboce si povzdechl a pak Jana povzbudivě poplácal po rameni.

„Ale pomohl jsi nám a já udělám, co budu moci. Nebude to však hned, to ostatní bych uměl více méně na počkání, ale tohle chvíli potrvá.“

„Jak…? Jak víš, na co jsem myslel?“ zakoktal se Jan a zahanbeně si Matěje prohlížel.

„Před peklem se nic neutají,“ pokrčil Matěj výmluvně rameny. „A ta touha z tebe navíc přímo sálá.“

Pak se pousmál, ovšem ne posměšně, spíš rozverně, jako někdo, kdo tuhle hru hrál už stokrát, ale pořád ho ještě baví. Otevřel dveře šachty a lehce Jana postrčil dovnitř.

Tentokrát mu nepřipadalo, že padá, spíš jako by se pomalu zvedal vzhůru, ale zároveň mu v uších hučel zvláštní hluboký tón, který mohl klidně být zvukem kyvadla onoho pekelného stroje, jen z velké dálky.

Když se dveře znovu otevřely, stál na zápraží své dílny. Vzduch byl chladný a voněl po dešti, který mezitím spadl. Kdesi v dálce odbíjely městské hodiny půlnoc, přesně, bez zpoždění.

Ještě chvíli tam postál, aby se ujistil, že vše kolem je skutečné, kameny pod nohama chladné, vzduch ostrý a čerstvý, a ve špičkách střech že se lesknou drobné kapky, které tam zanechal déšť.

Pak se pousmál, sáhl po klíči a vešel dovnitř. Lampička na stole ještě svítila a rozložený strojek trpělivě čekal, až mu nasadí poslední kolečko. Jako by se nic z toho, co právě zažil, ani nestalo.

Jak stoupal po schodech ke své ložnici, každý krok se mu dutě ozýval pod nohama, dutě a prázdně. Nikdy si toho nevšímal, ale dnes mu ta dutost připomněla, že jeho život je vlastně stejně prázdný. Kromě práce neměl nic a ta myšlenka ho nečekaně bodla a zamrzela.

Otevřel dveře… a tam, na pečlivě ustlané posteli, seděl Matěj.

Byl shrbený vpřed, lokty zapřené o kolena, jako by se na něco soustředil. V tlumeném světle petrolejky mu oči podivně temně zářily a koutky úst měl stočené do úsměvu, který se nedal snadno přečíst, napůl pobavení, napůl cosi potměšilého.

„Nerad znovu vyrušuji,“ začal, když Jan vešel, „ale… ehm… ještě bych potřeboval, abys mi vyplnil tenhle dotazník.“

Vstal a podal mu dlouhý, hustě popsaný list.

Jan se do něj se zvědavostí začetl, ale po chvíli zvedl nechápavě oči. 

„Co to je?“

Matěj se nervózně ošil, skoro až nesměle. 

„No… potřebuji vědět, jaké by ta láska měla mít fyzické parametry a tvé další preference. Usnadnilo by mi to výběr kandidátů, abych tak řekl.“

„To že si ho mám vybrat jak z katalogu hodinářských dílů, co nám pokaždé před Novým rokem posílá i s ceduličkou pan Schauer z Vídně?“ zakroutil Jan nevěřícně hlavou a papír odložil.

„No a proč ne?“ zapýřil se Matěj. „Věk, postava, výška, váha, barva vlasů, velikost…“

„Matěji,“ přerušil ho Jan varovně.

„…bot?“ došpitl opatrně trochu zaskočený pekelník, ale hned zase nabral dech. „Když mi neupřesníš detaily, nemohu pak zaručit, že budeš s mým výběrem spokojen.“

Jan se znovu otráveně zahleděl do lejstra, dlouze, pravděpodobně příliš dlouze, protože Matěj se mu netrpělivě nahnul přes rameno ve zjevné snaze zjistit, kde je asi tak ta příčina zdržení.

„Ta malá písmenka vepředu číst nemusíš, to je jen prohlášení, že souhlasíš se zpracováním osobních údajů a jejich užitím k marketingovým účelům…“

„K čemu?“ přimhouřil Jan oči.

„Ehmm… no…,“ nahlédl čert do lejstra a omluvně se zazubil, „to je jedno. Zdá se, že jsem vzal omylem pozdější vzor. Zapomeň na to… prostě to jen na druhé straně vyplň. A neboj, podepisovat vlastní krví to nemusíš, nejsme ve středověku.“

Jan list složil na půl a zakroutil hlavou.

„Nic vyplňovat nebudu. Je po půlnoci a já chci jít spát.“

„Sám?“ ušklíbl se Matěj s nepřehlédnutelnou stopou jízlivosti.

„Jistě že sám…,“ odpověděl Jan dotčeně.

„V tom případě…,“ protáhl se Matěj na špičkách nohou, „bychom některé nezbytné detaily mohli upřesnit i jinak.“

Než Jan stihl cokoliv říct, začal se čert pomalu svlékat, nejprve kabát, pak vestu a nakonec i košili.

Jan se snažil tvářit, že hledí jinam, ale koutkem oka sledoval, jak se látka košile shrnuje přes Matějova ramena a odhaluje pevné svaly, na nichž se v teplém světle petrolejky leskly drobné chomáčky černých chloupků.

„To jako že místo toho formuláře spolu budeme…?“ utrousil uštěpačně, ale hlas mu nezněl tak jistě, jak by chtěl.

Matěj se pousmál, tentokrát už bez potměšilé příměsi, a položil košili přes opěradlo židle.

„Říkejme tomu třeba praktická ukázka, co vydá za desítky slov.“

Jan chtěl něco namítnout, ale přistihl se, jak si sám rozepíná vestu a po chvíli i košili přetahuje přes hlavu.

„Tak co?“ zeptal se Matěj, zatímco udělal pár pomalých kroků blíž.

Zastavil se tak blízko, že Jan ucítil teplý závan jeho dechu a vůni kůže, společně i s něčím zneklidňujícím, avšak také překvapivě svůdným.

„Budeme tady do rána jen tak stát? Nebo…?“ sklonil se a lehce Jana políbil na šíji. „Nebo raději vyplníme ten dotazník?“ dodal s úsměvem, který tentokrát zcela jistě nepatřil do pekla.

„Vyplníme ho,“ zašeptal Jan tiše do jeho vlasů. „Myslím, že ho vyplníme…“

Když se Jan ráno probudil, místo vedle něj bylo prázdné. Jen v mělké prohlubni polštáře ležela drobná krabička se vzkazem.

Na jejím víčku bylo v malém oválném okénku vyraženo cosi jako heraldická figura, křídla či rohy splývající s nejasnou tváří, jejíž obvod zdobil nápis v jazyce, kterému nerozuměl. O původu té věci však nepochyboval.

Vzkaz byl krátký a prostý:

Vyhrál jsem je kdysi v kartách. Nad jedním darebákem, co je tvému otci ukradl. Přijmi je, prosím, jako drobný projev díků a uznání.

PS: Nejdou a neopravíš je. Ty ne, ale pošlu ti někoho, kdo to dokáže. Vdechne nový život jim i tobě.

M.

Jan palcem odklopil víčko. Na sametovém lůžku spočívaly překrásně zdobené zlaté kapesní hodinky. Pomalu přejel bříškem prstu po jemné rytině na okraji pláště, nahmatal západku a odklopil kryt ciferníku. Na porcelánovém podkladu se v jeho reversu skrýval drobný portrét mladé ženy. Tahy štětce byly tak jemné, že její pohled působil téměř živě.

Dlouze se na ni zadíval. A jakkoli se v té chvíli usmíval, po tvářích mu tiše stékaly slzy.

II.

Vilém se potácivě sesunul na kupu slámy, přátelsky zamlaskal na stříbřitě šedého grošáka ustájeného opodál a lokl si dobře již z poloviny prázdné láhve žitné. Tvrdá příchuť pálenky ho štípla na jazyku, až se mimoděk otřásl. V maštali vládlo sychravé, vlhké chladno. Grošák z nozder odfoukl obláček páry, krátce zaržál a hodil hlavou tak prudce, až se mu hříva převalila ze strany na stranu. S pohledem stočeným k vraníkovi v sousedním boxu působil, jako by s ním tiše rozmlouval. Snad se ptal, co si o jejich dnešním spolunocležníkovi myslí, nebo mu možná sděloval, co si nezvaném vetřelci myslí on.

Vilém sáhl do svého skromného uzlíku a v každé dlani vyčaroval po jablíčku. Oba hřebci úplatek přijali bez váhání, nemusel se ani příliš namáhat, aby si je naklonil. Přidal ještě po jednom pro každého, čímž však skromné zásoby, které odpoledne cestou pobral, vyčerpal. Omluvně k nim pokrčil rameny a s lehce přehnanou úklonou jim vysekl kejklířskou poklonu.

„Kouzla a čáry pro dnešek skončily, přátelé,“ pronesl tiše. „Ta jablůňka byla s podzimem už notně prořídlá, více toho na ní nezbylo.“

Koně lehce zakývali hlavami, jako by mu rozuměli, a spokojeně zavřeli oči.

Měl dnes večer štěstí, jednak že těsně před setměním na hostinec zázračně narazil, a ještě víc, že hospodský byl nejspíš měkkosrdcatý dobrák. Místo aby umolousaného holomka vyhnal od dveří, mu snad i tu jeho tovaryšskou báchorku uvěřil, nebo to alespoň dobrosrdečně předstíral. Jinak by musel být slepý, aby neviděl, že mu z něj žádný pořádný výdělek pro hospodu nekouká.

Namísto toho jej v koutku ke stolu usadil, pivo donesl a pověděl, že po nebožce ženě má jedny staré hodiny, a jestli by se na ně mladý pán nemohl podívat, když je ten tovaryš hodinářský, jak říká. Vilém si nebyl jistý, jestli ho jen nezkouší, zda je opravdu tím, za koho se vydává, však když se trochu rozhlédl, skutečně jedny staré hodiny uviděl. Letité, určitě přes dva lokty vysoké podlahové pendlovky stály osamoceně přímo v protějším rohu. Zbystřil sluch, léty vycvičený zachytit i drobný tikot v hluku desítek hlasů a stovek slov, žádný však skutečně neslyšel.

„Inu, mohl, pane hostinský, to víte, že mohl,“ odvětil mu. Ať už to s hodinami bylo tak či onak, trocha práce ho jen na jiné myšlenky přivede, pomyslel si a vstal.

Nemálo podobných už viděl, v lepších staveních vždy nejméně jedny takové bývaly. Skříň byla z tmavého, časem již notně ohlazeného dřeva, místy s drobnými šrámy a oděrkami po letech služby. Ciferník z bílého, jemnými žilkami prasklin protkaného smaltu, neumělou rukou černě přetřené kdysi nejspíš zdobné ručky. Nad tím oblouková nástavba s malovaným, trochu naivním venkovským výjevem. Za dvířky s proskleným okénkem mosazné kyvadlo, které se kdysi jistě lesklo jako zrcadlo, dnes však bylo zastřené povlakem mastného prachu a matné jako Vilémova budoucnost. Mlčely, i tak ale působily dojmem, že v sobě možná skutečně nesou i něčí tichou paměť.

Na dně skříně našel několik vypadlých šroubků, co mu k opravě napověděly, a na zbytek práce pak i jeho skromné nářadí už postačovalo. Sotva uplynula hodina a kyvadlo už znovu spořádaně odměřovalo čas. Když pak odbila celá, hodiny poslušně zahrály i svou kovově cvrlikavou písničku. Pastou z trochy mouky, octa a soli i všechnu mosaz vyčistil. Kyvadlo i závaží se znovu leskly jako nové. Potěšilo ho to, práce ho vždy těšila.

Hostinský z toho byl celý naměkko. Prý že to je jediná památka na jeho dobrou ženu, co mu po ní zůstala. Děkoval mu tak dojatě, až Viléma zahanboval. Bez ptaní pak před něho položil pořádný kus pečeně a k tomu přidal i další pivo. A když se pak Vilém odvážil požádat o nocleh, ještě se omlouval, že všechny cimry má už od odpůldne obsazené a nabídnout že jen ležení v koňské maštali může.

Vilém byl i za to rád, obzvlášť když k tomu dostal hutnou deku a butylku žitné na zahřátí. Už to, že měl kam hlavu složit a nešel spát s prázdným žaludkem, mohl považovat za zázrak. A jestli tomu tak bude i zítra, si nebyl jistý ani zdaleka.

A přitom ještě ráno, když se za tmy plížil z komůrky mladého pana Blažeje, zdál se život tak dobrý. Stačil jediný den a mohl být rád, že má nad hlavou střechu, pod kterou neprší a že místo Blažejových chtivých rukou pod teplou duchnou se mu do nohavic alespoň nedere zima, ale jen vlhko a sláma.

Než ulehl, vyšel ještě z maštale na dvůr, aby si pod hvězdnatým chladným nebem ulevil. Štěrk pod nohama křupal, v dálce se ozvalo zabouchnutí vrat a někde ve tmě zašustilo pár slepic v kurníku. Pára mu stoupala od úst i od proudu, co dopadal do mokré hlíny za bezovým keřem, ke kterému se na to postavil.

Když se vrátil a potichu za sebou zavřel nízká dvířka, zarazil se. U protější stěny se nad kupou slámy skláněl štíhlý chlapík s černými kudrnatými vlasy a… a zadkem, který Viléma ve slabinách zalechtal. V rukou třímal ohmatanou houni a zjevně pohledem měřil prostor, kam si ji rozprostřít.

„Pozdrav pánbůh,“ oslovil ho Vilém. Cizinec se narovnal, otočil a několik okamžiků si ho beze slova přeměřoval, koutky úst nepatrně zdvižené.

„Ehm… hospodský říkal,“ promluvil nakonec chraplavým hlasem, „že má plno, ale v maštali že místo je. Zabloudil jsem cestou do Prachatic a zastihla mě tma. Doufám, že nebudu obtěžovat, abych tak řekl.“

Vilém si prohlížel jeho tmavé živé oči, stejně tmavé strniště i hřívu uhlově lesklých kudrnatých vlasů, a povážlivě nejen je, až se zastyděl, na co hned nepomyslel.

„Místa je tu dost, a pokud nebudou protestovat tady ti domácí…,“ pohodil hlavou ke grošákovi, který na nově příchozího spokojeně zažrál a na okamžik odhalil i zuby, „tak já budu za společnost spíš rád.“ 

„Matěj,“ zazubil se chlapík a napřáhl k Vilémovi ruku. Drsnou od práce, jak Vilém odhadoval, přesto však pevnou a na omak tak akorát příjemně teplou.

„Vilém,“ opáčil k němu a pevně stiskl.

Na chvíli se rozhostilo ticho, jen grošák v boxu drobně přešlapoval a odfukoval. Vraníka neviděl, nejspíš kdesi ve tmě už opřený o stěnu maštale dávno spal. Sáhl po butylce, kterou mu hospodský přidal k dece, a trochu si lokl.

„Na zahřátí,“ poznamenal a podal ji směrem k nově příchozímu. Ten se bez okolků napil a uznale přikývl.

„Žitná…, to se hned sladčeji usíná, abych tak řekl.“

Houně a deky si na širokém loži ze slámy mlčky rozprostřeli vedle sebe.

„Lépe bude, když budeme spát blíž, teplo se tak lépe drží,“ řekl pak spokojeně Matěj, když si svoji deku posunul k té Vilémově ještě o kousek víc.

Vilém souhlasně přikývl:

„Tak tak, ať se nám chlad nedostane do kostí. Noc je dlouhá.“

„Sladké sny,“ řekl pak trochu smutně, když zhasl lampu na trámu a zachumlal se pod deku.

„I tobě,“ odpověděl mu chlapík do tmy a opřel se o něho zády.

Viléma z toho doteku ve slabinách zase lehce zašimralo. Ošil se a možná ze zvyku se nevědomky přitiskl o trochu víc, než by se asi slušelo. Chlapík neuhnul, až po chvíli, avšak jen proto, aby uvolnil svoji deku a poté, co ji přehodil přes tu Vilémovu, se k němu celými zády znovu přitiskl. Viléma to vzrušilo a zároveň i rozrušilo. Připomnělo mu to všechny noci strávené s Blažejem a chtělo se mu náhle plakat.

Muž vedle něj, jako by to vycítil, se otočil. Vlněná houně se při tom pohnula a jeho ruka se lehce dotkla Vilémovy.

„Jsi studený jak ten kůl ve stáji, abych tak řekl,“ zamručel k němu s polohlasým úšklebkem, v němž bylo cosi pobaveného a cosi zkoušejícího. Jeho dlaň se mu položila na rameno, chvíli setrvala, pak sklouzla po hrudi a k pasu. Nebylo to přehnaně něžné, ale ani nešetrné, spíš jako zkoumání, kam až může zajít.

Vilém vdechl chladný pach sena smíšený s teplem mužova dechu. V koutku mysli mu probleskl obraz z minulé noci, jiná tvář, jiná ruka, jiný hlas šeptající do tmy. Než se nadál, jeho paže sama odsunula mužovu ruku stranou. Bylo to odmítavé, ne však hrubé.

Muž se až překvapivě rychle stáhl zpět, přehodil si deku přes rameno a odvrátil tvář. Neotočil se však, stále bylo v přítmí vidět stín nosu a kadeř vlasů, co mu spadla přes čelo. Jeho dech se na okamžik zadrhl, jako by nevěděl, zda se má obávat, či mlčet.

Vilém chvíli poslouchal tlumené, napjaté oddechování, než se naklonil blíž, až ucítil hřejivé vydechnutí druhého muže.

„Není to tak, jak myslíš,“ začal pomalu, téměř omluvně, tiše, tak aby jeho hlas neprošel dál než k uchu toho, komu byl určen. „Není mi pohlazení ani jiné věci z ruky mužské proti mysli. Ale ještě včera… ještě včera jsem u svého milého na loži ležel. Nechci hned s jiným stejně ulehnout. To místo, co jsem pro něho v srdci měl, ještě se neuprázdnilo. Proto jsem tě odstrčil. Odpusť mi… a ničeho se neboj.“

Slova se po chvíli rozplynula v tichu, které narušoval jen vzdálený zvuk větru nad střechou. Muž proti němu mlčel, ale zdálo se, že jeho dech se stal klidnějším a… snad i trochu pobaveným.

„A proč tedy u něho nejsi?“ zeptal se nakonec do tmy, napůl uštěpačně, napůl se zájmem.

Vilém chvíli mlčel, jen naslouchal, jak vítr občas zahučí pod střechou a jak se grošák ve vedlejším boxu ve spánku otřese. Pak se s tichým povzdechem posadil, přitáhl si deku kolem ramen a začal tiše, spíš pro sebe než pro muže vedle sebe:

„Jsem hodinářský tovaryš…, už druhým rokem, co jsem se z tovaryšského vandru vrátil, sloužím u mistra Lindauera v Prachaticích. Hodinářství poctivé, staré, práce jemná, a já měl už sotva pár týdnů do zkoušky mistrovské. Zdálo se mi, že vše stojí pevně… a pak…“

Odmlčel se, zadíval se do prázdna před sebou a prsty si bezděčně pohrával s rohem houně, jako by obracel v hlavě slova, která měla přijít.

„…pak přišly ty hodiny nešťastné.“

Muž naproti se pohnul, loktem se opřel o slámu, ale nepromluvil. Jeho pohled byl pozorný, klidný, možná až příliš klidný. Vilém se odvrátil k tmavému obrysu grošáka a pokračoval:

„Zlaté, stolní, perletí a drahými kameny vykládané, biskupský správce je k opravě přinesl. Pracoval jsem na nich několik dní. Rozbité mnoho nebyly, jen zanesené a rubínové ložisko osičky prasklé. Bylo třeba celé je rozebrat, ložisko vyměnit, vyčistit a znovu složit. Na tak jemnou mechaniku už mistrovy oči nestačily, přesto mě z nich při práci však na vteřinu nespouštěl. Na noc je pak vždy do železné skříně ukládal. Byly tam několik dní, čekali jsme, až šperkař rubín potřebné kvality dodá, ty, co jsme měli, byly příliš malé a na tak drahý kus se nehodily. A jednoho rána… jednoho rána tam nebyly. Zámek na skříni neporušený… a hodiny pryč.“

Muž se naproti němu posadil, zkřížil si nohy a nehnutě na něj pohlédl. Ve slabém odrazu měsíčního svitu se jeho tmavé oči divoce zaleskly.

Nic však neřekl, jen čekal a naslouchal.

„Povolali rychtáře. Ten vše ohledal, ničeho však nenašel. Na mne prstem ukázali…, a na koho také jiného? Oba mladí učedníci od léta se po žních zpět ještě nevrátili, sám si je mistr jistě neukradl a jeho syn Blažej…“

Odkašlal si, jako by chtěl polknout cosi hořkého, a dodal:

„Prohledali mne, moji světnici a pak i celou dílnu a dům dvakrát naruby převrátili, i podlahu rozkryli, dokonce i houni, na níž jsem spal, do poslední žíně rozebrali… a nic. Přísahal jsem, že jsem se jich víc, než k práci bylo třeba, nedotkl…“

Přejel si dlaní po tváři, snad aby zahnal únavu, snad aby zakryl něco, co se v koutku oka zalesklo.

„Marně jsem vysvětloval, že jsem je nevzal, k čemu by mi byly, kam bych je schoval, komu bych je prodal? Nikdo mi neuvěřil. Sice mě neobvinili, ale ještě toho odpoledne mne mistr jen s tím malým uzlíkem vyhnal. I co jsem měl ke zkoušce našetřeno, mi s rychtářovým svolením zabavil, prý že za byt a stravu. Ba ani tovaryšský list mi zpátky nevydal. I když on by mi, poskvrněný, beztak k žádnému užitku nebyl. Jaký mistr by mne bez doporučení přijal?“

Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„A nejhorší bylo…, že Blažej, jeho syn…,“ hlas se mu zachvěl, „…ani slůvkem se mne nezastal. Stál tam a díval se jinam, jako by mne nikdy neznal. A to jsme spolu…“ Zarazil se, přejel si dlaní po čele. „To je už jedno.“

Maštalí se rozlilo ticho, jen čerstvě probuzený grošák v koutě lehce podupával.

„Tak jsem teď tady,“ pokračoval Vilém tiše, „na cestě nevím kam, s uzlíkem, co by se vešel pod paži, a s řemeslem, které sice v rukou pevně držím, ale bez dílny a dobrého jména je mi pramálo platné. Nevím, kam se vrtnout…, možná to vezmu do Rakous, nebo k Vlachům, kde mě nikdo nezná, a snad mě tam aspoň nějaký věžník nebo orlojník vezme za pomocníka.“

Zavládlo ticho, v němž bylo slyšet jen šustnutí slámy, když se muž trochu pohnul. Zdálo se, že jeho pohled se v šeru usmívá, i když ústa zůstala nehybná, nehybná a němá až do chvíle, kdy se přiblížila k těm Vilémovým.

„Zasloužíš si někoho lepšího,“ zašeptal těsně předtím, než ho políbil a oba se v objetí svalili na slámu.

Viléma probudilo tlumené frknutí a šustot slámy. Otevřel oči a chvíli jen nehybně ležel a zíral do přítmí řídkého krovu, než mu došlo, že teplý tlak mužova těla, který v noci cítil u boku, je pryč. Otočil se, na slámě vedle něj zelo jen prázdné místo, vlněná houně pečlivě složená a na ní, uprostřed, ležel list s jeho jménem napsaný úhledným rozhodným písmem.

Posadil se, promnul si obličej a vzal papír do ruky. Když ho rozevřel, několik okamžiků do něho jen nechápavě zíral.

Velectěný a vážený mistr Jan Reisinger

hodinář ve slavném královském městě Plzni

Vážený a urozený pane mistře,

dovoluji sobě tímto písmem předložiti k Vaší nejlaskavější a nejmilostivější pozornosti nositele tohoto listu, pana Viléma Reichela, hodinářského tovaryše, jenž se mi jeví jako muž zručný v díle, bedlivý v každém úkonu, a což jest vzácnější nad vše, pevný v povaze i mravech.

Přes nepřízeň, jež jej postihla, zachoval sobě čisté svědomí i poctivost, kteréž se v těchto časech na každém kroku nevídají. Bylo mi potěšením pozorovati jeho umění v zacházení s jemnými soukolími a jeho lehká ruka a bystré oko dávají naději, že pod Vaším moudrým vedením dosáhne jistě brzkého mistrovství.

Dovoluji sobě tedy, ctěný pane mistře, s pokornou úctou žádati, abyste mu, shledáte-li jej hodným, dopřáti ráčil příležitosti ve Vaší vážené dílně v práci pokračovati a své řemeslo tam dále cizelovati. Věřím pevně, že jeho služba bude k Vašemu prospěchu i ke cti.

S veškerou úctou a oddaností zůstávám

Váš věrný služebník

Mattheus Schwärzhorn aus Höllenthal

Vilém chvíli jen hleděl na podpis a rudou voskovou pečeť, jako by čekal, že se z nich samy vylijí další řádky a dopovědí mu, co se v noci vlastně stalo. Papír byl těžký, s jemným krémovým odstínem, na okrajích lehce zvlněný, jako by jej pisatel držel v teple ruky déle, než bývá obvyklé. Inkoust měl temně modrý lesk a tahy písma svědčily o jisté, rozhodné ruce, která nepochybovala o jediném oblouku či kličce. Stejné ruce, jež se včera v noci po jeho těle pohybovala s touž samozřejmostí, o tom nepochyboval. Komu však skutečně patřila?

Pečeť byla z tvrdého vosku, temně rudá, s jemně popraskaným povrchem. Na jejím reliéfu se leskla v malém okénku drobná heraldická figura. Cosi jako křídla nebo rohy spojené s tváří, kterou Vilém nedokázal zřetelně rozeznat, ať se nakláněl z kterékoliv strany. Po obvodu se vinul nápis v jazyce, jemuž nerozuměl, nebyl ani německý, ani latinský, a tím méně český. Ať už to bylo cokoliv, působilo to však starobyle a závazně, jako věc, kterou by se člověk neodvážil jen tak ignorovat.

Dopis byl skutečný, vážný a těžký, a přesto v něm zůstávalo tísnivé prázdno. Připadal mu neúplný, jako by mezi řádky chybělo to nejdůležitější, proč po sobě ten muž nezanechal nic víc než tuto listinu.

Teprve když se narovnal a pohlédl k prázdnému boxu, uvědomil si, že vraník, který večer stál vedle grošáka, je pryč. A pak mu došlo ještě něco, od chvíle, kdy se ten kudrnatý chlapík včera večer objevil, vlastně koně už nezahlédl.

Vyšel ven. Dvorem se válela řídká, studená ranní mlha, plazila se podél zídek a táhla se k potoku za stodolou. Ponejprv s nutkáním zamířil za bezový keř, sledoval párou kouřící oblouček svého proudu a vzpomněl si na ruce, které ho v noci hladily a svíraly a… Když si zapínal kalhoty, přepadl ho zvláštní pocit, jako by se jej stále držel dotek něčeho, co sem nepatřilo.

Z komína hospody se líně vinul tenký pramínek kouře, vonící po vlhkém dřevě. Hospodský stál u pumpy, shrbený v dlouhém kabátě, a s námahou vytahoval dlouhou pákou vodu do dřevěného vědra, které se houpalo na železném háku. Kovová rukojeť pumpy při každém stlačení skřípla a vzduch v trubce bublavě sykl.

„Tak už na cestu, pane tovaryši?“ zahlaholil přátelsky, jakmile Viléma spatřil.

Vilém jen mlčky přikývl. Myšlenky se mu valily hlavou jako ta voda do rozkymáceného vědra, rychlé, zmatené, bez řádu. Počkal, až hospodský dopumpuje, a pak se zeptal:

„Ten chlapík… ten, co se mnou v noci v maštali spal…, už odjel?“

Hospodský se na okamžik přestal hýbat, voda z pumpy cákla mimo vědro a rozlila se po kamenné podezdívce. Pak se pomalu narovnal a tázavě na něj pohlédl.

„Jaký chlapík?“ zeptal se nechápavě.

„Ten kudrnatý, s vraníkem…, poslal jste ho přespat ke koním, stejně jako mě.“

Hospodský se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

„Nikdo takový tu nebyl, mladý pane. A nikoho krom vás jsem do maštale neposlal, s vraníkem ani bez. A že by k nám někdo večer přišel, to bych věděl…“

Popadl do každé ruky vědro a zamířil k lokálu. V půli kroku se ještě ohlédl přes rameno a s pobaveným zachrochtáním dodal:

„Asi se vám něco zdálo… po té žitné, abych tak řekl.“

Vilém se pousmál, ale nebyl to veselý smích.

„Asi… asi se mi to zdálo,“ odbyl to, ačkoliv si byl jistý, že to sen nebyl.

Sundal si kabátec, košili přetáhl přes hlavu, divoce rozkmital rameno pumpy a pod proud studené vody strčil hlavu. Kapky mu stékaly po temeni do tváře i na záda a vábily tělo k probuzení.

„Až skončíte, pojďte se před cestou ještě posilnit,“ houkl na něj hospodský, než definitivně zmizel ve dveřích.

V teplé jizbě už voněl čerstvý chléb, cibulová polévka a v misce na stole ležely silné plátky uzeného masa. Vilém usedl a dřív, než si stačil uvědomit, jak moc velký má hlad, už měl na talíři krajíc chleba namazaný sádlem a posypaný cibulí.

Hospodský mu postavil k lokti hrnek s temnou tekutinou, z níž se zvedala sytá, zemitá vůně. Žitná káva, hořkosladká, s trochou čekanky, jak se vařila po celém kraji, hustá natolik, že se v ní lžíce sotva pohnula. Vilém ji oběma rukama sevřel, přizvedl k tváři a nasál tu zvláštní vůni. Vůni, která mu připomněla domov. Dávno ztracený čas dětství, na který už málem zapomněl.

Odešel do učení brzy, bylo mu třináct. Maminka pár týdnů předtím zemřela a otec se jeho i o rok staršího bratra víc zbavoval, než že by pro ně hledal to nejlepší. Původně je chtěl dát oba k piaristům. Ke zbožnému rozjímání a poslušné kázni však ani jeden zvláštní sklony nejevil, a protože na jiné školy skromné dědictví po mamince nestačilo, šli nakonec oba do učení. Bratra, silného a urostlého, dal ke kováři. Za něho, trochu neduživého mudrlanta, zaplatil k vyučení u hodináře. Sestry zůstaly doma, jednak aby bylo, kdo se o mladší sourozence postará, a k tomu i už byly samy skoro na vdávání.

Nikdy už nikoho z nich nespatřil. Na okamžik ho napadlo, že by se mohl vrátit, ale co by tam vlastně hledal? Otevřenou náruč? Sotva. Spíš jen cizí tváře a dům, kde už pro něj není místo. Možná by ho už ani nepoznali. A i kdyby. Nedoučený hodinář, k čemu by jim byl?

Hospodský si přisedl, opřel lokty o stůl a zadíval se na něj přes mísu.

„A kampak máte namířeno, můžu-li se ptát, mladý pane?“

„Do Plzně,“ odtušil Vilém zamyšleně a pohladil prsty dopis v kapse. „Zdá se, že do Plzně, pane hostinský…“

Když pak kráčel po rozbředlé cestě směrem k neznámému městu, měl v kapse list, který, jak v koutku duše doufal, možná mohl zachovat jeho řemeslo a snad i dát nový smysl jeho životu. A v hlavě neodbytné otázky. Kdo vlastně byl ten, s kým sdílel noc… A kdo je ten, za kým ho poslal?