Ďáblovy hodiny 2/2

III.

Velectěný a vážený mistr Jan Reisinger, hodinář ve slavném královském městě Plzni, konečně zvedl oči od práce a zkoumavě si Viléma prohlížel. Mlčel, dlouho, skutečně dlouho, tak dlouho, že to Vilémovi připadalo, jako by ho vážil na miskách lékárnických vah. Zkoumavý pohled klouzal od jeho bot pokrytých blátem přes zcuchané vlasy až k rukám, které Vilém držel sepjaté na kolenou.

Když už v něm neklid stoupal na hranici únosného, mistr si pomalu prohrábl tmavý, nadmíru pečlivě sestřižený vous, složil a podal Vilémovi list s podivnou pečetí, který před sebou do té doby rozevřený nechával ležet na stole, a konečně promluvil.

„Tak tě tu tedy vítám, Viléme,“ pronesl lakonicky a téměř netečně.

„Přijmete mě? I když…,“ osmělil se Vilém, když se natahoval pro podávaný dopis.

„Jsem i místní cechmistr,“ přerušil ho mistr pánovitě, „nemusím se nikoho ptát o dovolení. Vyzkouším si tě. Máš skvělé doporučení.“ Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Slovo pána z Höllenthalu má v mých očích svoji váhu.“

Viléma to zaskočilo. Poctivě, bez zbytečných příkras, mu před malou chvílí odvyprávěl svůj příběh a byl si téměř jistý, že ho pošle pryč. Nechtěl však nic zamlčet, věděl, že by se to i do Plzně nakonec stejně doneslo. Bylo lepší říct vše hned a vlastními ústy, než se později zkoušet obhájit. Usoudil, že s pravdou, kterou vyřkne, sám by snad mohl mít alespoň nějakou šanci. A ne-li, lépe nedostat ji rovnou, než se později nechat znovu potupně vyhnat. Jen jedinou věc vynechal, noční návštěvy v pokoji mladého pana Blažeje. O těch se nezmínil.

Mistr Reisinger ho poslouchal bez přerušení, zdánlivě netečně. Seděl na vysoké židli za pracovním stolem, kde se pod lampou leskly rozebrané stolní hodiny s emailovým ciferníkem, jejichž mechanismus celou tu dobu pečlivě čistil, aniž by byť i jen jednou k Vilémovi zvedl pohled.

Na mistra byl nezvykle mladý, natož na cechmistra. Vilém odhadoval, že mu může být sotva třicet. Reisingerové v Plzni však byli hodináři možná ještě dřív, než svět spatřil první mechanické hodiny, jejich pověst je předcházela široko daleko a ten úřad nejspíš drželi téměř dědičně.

Měl svěží, živé oči, v nichž se leskl bystrý úsudek, a ostře řezanou tvář, jež působila spíš šlechticky než řemeslnicky. Černé vlasy měl sčesané dozadu a nebýt vousů, které mu dodávaly na mužnosti, vypadal by téměř jako mladík. Na sobě měl tmavou, zlatem vyšívanou vestu přes bílou košili s vyhrnutými rukávy, u pasu závěsný klíč od dílny a v prstech zlatý kroužek hodinářské lupy, s níž si mimoděk pohrával mezi články prstů, pokud právě nepracoval.

Vilém se přistihl, že na něj hledí o něco déle, než by se slušelo. Líbil se mu, cosi ho na něm od prvního okamžiku přitahovalo. Zamlouvalo se mu, i jak mluvil, jasně, stručně, bez zbytečných okolků, a přitom s jistotou muže, který ví, co jeho slovo znamená.

„Hospodyně ti ukáže, kde budeš spát a kam si můžeš dát své věci,“ s mírným despektem pohlédl na jeho skromný uzlíček a prsty cinkl na malý mosazný zvonek po své levé ruce. Zazvonění sotva doznělo a dveře už se tiše otevřely. Do místnosti vstoupila postarší žena s náznakem úsměvu, který byl spíš věcný než srdečný, nezdálo se, že by ji Vilémova přítomnost nějak zvlášť potěšila.

„A také ti z mé truhly dá něco na převlečení,“ obrátil se k ní, tentokrát s lehkým, téměř chlapeckým úsměvem, a překvapivě jej věnoval i Vilémovi. „V tomhle stavu bys toho víc zašpinil, než vyčistil.“

Jako by se vzápětí zalekl, že tón vyzněl příliš přívětivě a osobně, dodal už o poznání chladněji:

„Až se zabydlíš a převlékneš, vrať se sem. Ukážu ti dílnu a dám nějakou práci.“

Poté sklopil zrak zpět k rozdělaným hodinám a pinzetou opatrně vsadil ozubené kolečko na jeho místo, čímž dal zřetelně najevo, že rozhovor považuje pro tu chvíli za ukončený.

Hospodyně se lehce zakabonila a pokynula Vilémovi, aby ji následoval. Když už byli téměř za prahem, ozvalo se pak za nimi ještě nečekaně jiskrné zvolání:

„A připrav na večer koupel, Rozálie. Mladý pán ze sebe nutně potřebuje smýt cestovní prach.“

Vilém si nebyl úplně jistý, zda to poslední slovo skutečně bylo prach, nebo snad pach. Při troše fantazie by to dokonce klidně mohlo být i smrad. Zhluboka se nadechl. A vzápětí sám nad sebou i ušklíbl. Ano, skutečně se potřeboval vykoupat.

Když se Vilém po chvíli vrátil a po zaklepání se ozvalo prosté „pojď dál“, nalezl mistra Jana stále ponořeného do soustředěné práce. Hodiny před ním už byly téměř složené, právě nasazoval ciferník na strojek, jehož kolečka a hřídelky do sebe již znovu zapadaly s přesností, jakou dokáže dát jen trpělivá a vycvičená ruka.

Nejprve k němu vzhlédl a sotva postřehl, v čem je Vilém ustrojen, koutky úst mu nepatrně cukly. Košile i kalhoty, vypůjčené z mistrovy truhly, mu byly zjevně poněkud těsné. Košile se přes prsa i ramena s námahou napínala a kalhoty neseděly ani na délku, ani na šířku. Ať se Vilém při oblékání snažil jakkoliv, působily spíš dojmem přiléhavých punčoch a to, co měly cudně skrývat, jen ještě zdůrazňovaly. Ta někdejší dětská neduživost, pro kterou ho otec kdysi dal k hodinářskému řemeslu, byla už totiž dávno pryč. Teď měl postavu jak mlynářský pacholek, pevnou a širokou.

Mistr se na něj podíval pohledem, v němž bylo dílem cosi pobaveného, dílem zkoumavého a dílem uznalého… a možná i něco navíc. Vilém se to raději neodvažoval pojmenovat, nicméně cítil, že je to něco víc, než co by se asi běžně slušelo. A když se mistr vzápětí zvedl od stolu, nedalo se přehlédnout, že i on sám má v jistých místech nohavic tvary o něco plnější, byť mu kalhoty jinak volně splývaly.

Bez dalšího slova však jen mávl rukou a vyzval Viléma, aby šel za ním. Dveře do dílny otevřel tiše, ale jediným rozhodným pohybem. Vilém se tomu musel pousmát, učedníci nejspíše o něco méně. Ještě si pamatoval, jak taková překvapení sám kdysi neměl rád. Do nosu ho pohladila známá směs vůní oleje, kovu a leštěného dřeva, taková, jaká patří ke každé pořádné hodinářské dílně, a ačkoliv ji necítil sotva pár dní, uvědomil si, jak moc už mu chyběla.

Prostor zalévalo světlo z širokého okna, z jehož tabulek dopadaly pruhy slunečních paprsků na dlouhý pracovní stůl lemující celou stěnu. Stůl byl pokrytý řadou malých svěráčků, skleněných lahviček s čirými i temnými kapalinami a dózami, v nichž se, ponořené v oleji, leskly šroubky a kolečka větší i tak jemná, že připomínala zrnka prachu. Pod oknem se pečlivě vyrovnány vyjímaly i větší nástroje, mosazné kleště s ohlazenými čelistmi, dřevěné hoblíky a pilky, a dokonce malá ruční vrtačka se setrvačníkem. Podél stěny pak byly pečlivě uloženy i díly a náčiní pro robustnější stroje, mistr zjevně opravoval i věžní hodiny a snad i orloje.

U stolu seděli tři učedníci. Nejmladší, sotva čtrnáctiletý, s pihovatou tváří a vyplazeným jazykem, zasazoval zoubkové kolečko na mosaznou hřídelku. Druhý, asi šestnáctiletý, s vlasy staženými provázkem, zkoumal pomocí lupy čistotu drahokamového ložiska. Nejstarší brousil na jemném kameni hrot ocelové osy a přitom si Viléma několikrát zvědavě přeměřil koutkem oka.

„Nemám tovaryše,“ poznamenal mistr Jan, když postřehl, kam Vilém hledí. „Tedy… neměl jsem,“ opravil se s lehkým pousmáním. „Raději si chlapce vedu od začátku sám. Čistá ruka, čistá hlava, žádné špatné návyky.“

Vedle hlavního stolu stála prosklená vitrína s vystavenými hodinami, od bohatě zdobených nástěnných po malé cestovní budíky v kožených pouzdrech. V rohu se na samostatném stojanu vyjímal částečně rozebraný věžní stroj. Jeho mohutná kola a hřídele byly zjevně čerstvě namazány a Viléma svrběly prsty, jak by se do něj hned rád pustil.

„Tady,“ ukázal mistr na stojan s řadou zásuvek a přihrádek, „je všechno podle velikosti. Když nevíš, kde co leží, ztratíš víc času hledáním než opravou.“

Vilém přikývl. V dílně panovalo ticho, narušované jen tlumeným cinknutím kovu, šustnutím hadříku a občasným cvaknutím nástroje. Bylo v tom něco uklidňujícího, řád, světlo a neustálý pohyb rukou, které proměňovaly beztvarý kov v dokonalý mechanismus.

Mistr Jan se zastavil u nejbližšího pracovního místa, sáhl do jedné z přihrádek a vytáhl malý dřevěný rámeček s kovovým strojkem, který byl na první pohled v zuboženém stavu. Číselník byl zažloutlý, ručičky ohnuté a mezi kolečky se cosi lesklo, snad zbytky starého maziva, snad prach a pavučiny. Možná i myší trus.

„Starý kapsáč,“ řekl stručně a položil hodinový strojek před Viléma. „Přinesl ho včera ponocný z rynku. Nikdo se k němu nehlásí. Netáhne. Sundej ciferník, vyčisti soukolí, zkontroluj ložiska. A ne že to jen opláchneš v lihu nebo terpentýnu, chci vědět, co mu je.“

Vilém přikývl a prsty se mu mimoděk rozechvěly. Ne nervozitou, spíš zvláštním brněním, jaké cítil vždycky, když se poprvé dotkl neznámého strojku. Byla to jeho první práce v novém působišti, a přestože šlo o kus, který by leckterý hodinář rovnou odložil s tím, že za námahu nestojí, věděl, co se po něm žádá a proč. Mistr ho zkouší a na jeho místě by sám jistě nejednal jinak.

Přisunul si stojan s lupou blíž, položil strojek na měkkou jelenici a nechal prsty najít známý rytmus. Tichý, soustředěný tanec, kdy se člověk ponoří do světa ozubených kol a pružin a okolí pro něj přestane existovat.

Mistr se mezitím přesunul k druhému stolu a předstíral, že cosi hledá, koutkem oka ho však nepřestával sledovat. Zpočátku byl jeho pohled ostražitý, jako by si chtěl ověřit, zda nováček drží nástroj správně. Po pár minutách se však jeho výraz změnil. Zájem vystřídalo zjevné uznání a v koutcích rtů mu pohrával téměř neznatelný úsměv.

Vilém opatrně uvolnil ručičky, přidržel ciferník a oddělil ho od strojku. Kov za ním byl pokryt matným šedým filmem starého oleje a prachu. Naklonil ho proti světlu, aby zkontroloval ozubení, viděl jemné nepravidelnosti, které by někdo méně zkušený možná snadno přehlédl. Prsty zlehka otáčel jednotlivými koly, cítil, kde pružina táhne příliš a kde je naopak odpor menší, než by měl být.

Učedníci na chvíli zpomalili. Nejmladší, s pihovatou tváří, se nenápadně předklonil, aby viděl líp, a pokradmu sledoval každý Vilémův pohyb. Ten prostřední přestal zkoumat ložisko a napjal uši, jako by mu mohl z pohybů rukou vyčíst myšlenky. Nejstarší, který dosud broušením hrotu jen znuděně klouzal po kameni, se narovnal a přestal předstírat nezájem.

Vilém sáhl po dřevěné misce s lihem, pomalu ponořil drobné součástky a jemným štětcem setřel roky usazenou špínu. Každý díl si před oči zvedl proti světlu, otočil v prstech a zhodnotil, než ho uložil zpět na látku. Jeho ruce pracovaly s takovou jistotou, jako by znal rozměry každého zubu ozubeného kola zpaměti.

Když složil mechanismus zpět a lehce natáhl pružinu, ozvalo se tiché, pravidelné tikání. Nebylo dokonalé, to zdaleka ne, ale bylo pevné a jisté jako základ, na němž se dá stavět. Mistr Jan přistoupil blíž, vzal hodiny do ruky, přiložil je k uchu a zaposlouchal se. Pak jen krátce přikývl, ale v jeho očích se zalesklo to, co Vilém viděl u starých mistrů jen málokdy, spokojenost a uznání.

Lehce se opřel rukou o desku a řekl:

„U hodin je to jako s lidmi, nevíš-li, co jim je, nepomůžeš jim. A někdy se to, co je uvnitř, skrývá zatraceně dobře.“

Vilém se pousmál.

„Ke strojku je vždy snazší se dostat než k člověku. Na rozdíl od lidí málokdy své touhy ostražitě skrývá,“ odpověděl tiše.

Mistr se na něj zadíval pohledem, který nebylo snadné vyložit. Mlčky obracel hodiny v prstech, jako by vážil nejen jejich chod, ale i ruce, které je k němu vrátily. Pak je odložil a beze slova přešel k vysoké kovové skříni u dveří, ne nepodobné té, s níž si Vilém spojoval své nejhorší vzpomínky. Odemkl ji, vysunul spodní zásuvku a vytáhl z ní krabičku potaženou černou kůží. Položil ji před Viléma.

„Tohle je z pozůstalosti po mém otci,“ pronesl tiše, téměř plaše. „Francouzská práce, jemná a choulostivá. Zastavily se, snad prasklá pružina, myslím… Odložil jsem je, protože jsem neměl sílu…“ Hlas se mu lehce zachvěl a větu nedokončil. „Chci vidět, jak si s tím poradíš.“

Otevřel víko a odhalil malé, překrásně zdobené kapesní hodinky ve zlatém pouzdře.

„Až skončíš, přines mi je do mé pracovny,“ dodal už klidně, jako by již opět mluvil o něčem zcela všedním. Tentokrát se k němu neposadil ani ho nepozoroval. Jen mu věnoval krátký pohled, v němž již nebylo ani stopy po nedůvěře, a odešel.

Vilém zůstal stát s krabičkou v ruce a na okamžik pocítil tíhu té chvíle a důvěry. Rozložil nářadí, nasadil lupu a pustil se do práce. Učedníci na něj pohlédli jen krátce, pochopili, že tohle už není představení pro jejich pobavení, ale zkouška, která se koná mezi dvěma mistry.

Pracoval celé odpoledne. V okně se světlo postupně proměnilo ze zlatého na šedé a pak na modré přítmí. V dílně se ozývalo jen šustění jemných hadříků, tiché cinknutí pinzety a občasné pohnutí křesla, když si Vilém musel protáhnout záda. Čas ztratil svůj význam, měřily jej jen údery jeho vlastního srdce a pravidelné pohyby rukou.

Teprve když venku úplně potemnělo a učedníci už dávno odešli, složil poslední díl na své místo, sklopil ciferník a natáhl mechanismus. Tikání bylo přesné, čisté, bez jediného zakolísání.

Vzal hodinky do rukou, naposledy je přeleštil, jemně uložil zpět do kožené krabičky a zamířil k mistrovým dveřím. Vtom se na okamžik zarazil, povšiml si emblému na víčku. V malém oválném okénku bylo do kůže vyraženo cosi jako heraldická figura, křídla či rohy splývající s nejasnou tváří, jejíž obvod zdobil nápis v jazyce, kterému nerozuměl. V přítmí se mu rozechvěly prsty, zvuk vycházející z krabičky, rovnoměrný a jistý, ho však záhy opět naplnil klidem a uspokojením.

Zaklepal.

Zevnitř se ozvalo tlumené „dále“ a Vilém vstoupil.

Mistr Jan seděl za pracovním stolem a pod světlem lampy leštil mosaznou skříňku honosných krbových hodin. Když Vilém přistoupil, odložil hadřík a beze slova převzal podávanou krabičku. Otevřel ji, naklonil ucho k tikání a nechal zvuk chvíli plynout do ticha. Potom téměř nábožně vyjmul hodinky, pohladil je, odklopil kovový kryt ciferníku a dlouze se zadíval na portrét ženy vyvedený na jeho vnitřní straně, snad matky, snad nějaké jiné milované. Znovu si je přiložil k hlavě a zaposlouchal se. Poté je mlčky zaklapl, připnul ke zlatému řetízku, jeho konec uchytil k horní knoflíkové dírce vesty a vložil hodinky do malé hodinkové kapsičky.

Podíval se na Viléma.

„Děkuji,“ pronesl krátce, tón jeho hlasu však měl váhu vděčnosti, která Vilémovi všechna další slova vynahradila.

Pak povstal, prázdnou krabičku odložil na polici a zhasl lampu.

„Dnes jsi udělal víc, než bych dokázal já. Pojď. Je čas na večeři.“

Ve dveřích se k němu připojil, a když společně procházeli kolem prázdné dílny, mihlo se Vilémovi hlavou, že na tomto místě možná nebude tak těžké začít znovu.

Ve velké jizbě už bylo veselo. Učedníci seděli u stolu a hádali se o něco, co patrně souviselo s dívkou od pekaře, alespoň tak to vypadalo podle gest a posměšků. Hospodyně právě nesla na stůl mísu s horkou polévkou a za ní i talíř s krajíci chleba, u nichž se ve světle svíček lesklo máslo a slanina.

„Mistr přišel,“ zahlásil nejmladší učedník, jakmile je spatřil.

Mistr Jan jen kývl, přistoupil ke stolu a Viléma nechal stát po své pravici. Poté si gestem vyžádal ticho, přestože všechny čtyři páry očí už k němu dávno poslušně vzhlížely a hovor ustal, jen co do místnosti vešli.

„Dobře mě poslouchejte,“ oslovil je.

„Tady Vilém,“ obrátil se k němu, „bude od dnešního dne pracovat po mém boku jako náš starší tovaryš. A vy ho budete poslouchat stejně, jako posloucháte mě.“

Rozálie si významně odkašlala, byl v tom jasný náznak lehkého nesouhlasu, který však mistr zahnal konejšivým pohledem, jako by říkal, že jí se to pochopitelně netýká. Všichni tři chlapci však k němu až téměř nábožně vzhlédli a postupně, od nejstaršího až k tomu nejmladšímu, se mu představili. Arnošt, Jakub a Ondřej, snažil se vrýt si ta jména do paměti a doufal, že je do zítřka nezapomene.

Hospodyně ho ignorovala, ačkoliv s ní se seznámil už odpoledne, když mu ukazovala jeho cimřičku. Nezdála se být příliš sdílná, ale věřil, že i s ní se časem, když ne snad spřátelí, tak alespoň naváže tichý mír, jaký se rodí z každodenního setkávání a sdílení jednoho domu.

Pak mu mistr ukázal na volnou židli na protilehlé straně stolu, počkal, až Vilém obejde oba mladší chlapce, a všichni se posadili.

„A teď jezte,“ pravil prostě. „Zítra nás čeká další práce.“

Hospodyně nalila polévku mistrovi a pak jemu, beze slov, bez úsměvu, talíř mu však naplnila až po kraj. Teprve poté odložila naběračku do hrnce a nechala chlapce, aby se již obsloužili sami.

Když si nabral první lžíci, hlad z celého dne se ozval naplno, spolu s ním však i tichá, hřejivá radost, že dnes večer nesedí u stolu jako cizinec, jako host, ale jako někdo, kdo už znovu má u něho své místo.

Když dojedli, popohnala hospodyně chlapce, aby přinesli necky a nanosili do nich vodu. Pár kouřících hrnců už měla v kuchyni připravených na plotně, a tak se dům brzy naplnil směsicí vůně mýdla a vlhké páry. Starší učedník Arnošt přinesl z komory velké dřevěné necky a s bručivým komentářem je postavil doprostřed dílny, kam se vešly lépe než do úzké chodby. Jakub, ten prostřední, pak běhal s vědry ke kuchyni a zpátky tak rychle, až mu kapky vody stékaly po rukách. Nejmladší Ondřej dostal na starost přinést hromádku čistého prádla a hrubý ručník, ale neodpustil si cestou Viléma okukovat, jako by doufal, že uvidí něco, co pak bude moci vyprávět.

Rozálie zatím v kuchyni přiložila do ohně, a když se vrátila, prohodila k Vilémovi jen stručné:

„Tak, mladý pane, svlékat, svlékat, ať to zbůhdarma nevychladne.“ Řekla to tónem, který nedával prostor k rozpakům, a přitom mu podala kostku voňavého mýdla.

Vilém chvíli zvažoval, jestli má požádat o trochu soukromí, ale pak si všiml, že učedníci se už potichu jeden po druhém sami vytrácejí, a i mistr Jan že mezitím zmizel ve své pracovně, ačkoliv dveře nechal otevřené.

Když zůstal sám, nebo téměř sám, odložil vypůjčené, poněkud těsné oblečení a opatrně vkročil do horké vody. Ta mu okamžitě obklopila nohy a po chvíli se rozlila i do ramen, když si ji nabral do dlaní a polil si tvář i vlasy. Cítil, jak z něj mizí prach z cesty i tíha posledních dní. Z dálky bylo slyšet tlumené dupání chlapeckých kroků po schodech a občasné zapraskání polen v kuchyňském ohni.

Pomalými pohyby si mýdlem omýval paže, hruď a šíji, až voda získala matný zákal. Nechal ji stékat po zádech a na chvíli zavřel oči, jen aby si mohl představit, že je někde u řeky v létě, a ne v cizím domě na prahu nové životní kapitoly.

Z myšlenek ho vytrhla hospodyně.

„Ať se nám tu neutopíte, mladý pane,“ pronesla suše.

Otevřel oči. Stála ve dveřích a v rukou držela úhlednou hromádku čistého oblečení.

„Vaše velikost,“ oznámila mu stroze. „Další jsem vám připravila do jizby.“

Vilém na ni v rozpacích hleděl a nevěděl, co odpovědět.

„To bude vše, Rozálie,“ ozval se v tu chvíli hlas mistra Jana. Stál ve dveřích své pracovny, jen v rozhalené košili a volných kalhotách, opřený o futra, byl bos.

„V tom případě půjdu spát,“ odvětila podmračeně. Opatrně položila hromádku šatů na jeden ze stolů, přičemž však z jeho desky ještě předtím pečlivě setřela neviditelný prach. „Ty necky tu pak nechte, chlapci se o ně ráno postarají,“ dodala nakonec odměřeně, kývla k mistrovi, Viléma nato obdařila přísným, trochu káravým pohledem a zavřela za sebou dveře.

„Ty šaty… já… to nemůžu přijmout,“ zakoktal Vilém, když se s mistrem ocitl sám.

„Jsou po mém otci a mně jsou příliš velké,“ přerušil ho mistr Jan klidně, ale nesmlouvavě. „A byl by rád, že je nosí někdo tak zručný.“

Pak, o něco měkčeji, dodal:

„A na ni se nezlob. Je to dobrá žena. Matka mi zemřela záhy, nebylo mi ještě ani šest a otec se už potom znovu neoženil. Vychovala mě a má mě… jako syna, kterého sama nikdy neměla.“

Při těch slovech si rozepnul košili, stáhl ji z ramen a složil přes opěradlo židle, na kterou se vzápětí rozkročmo posadil. Pohyboval se přitom bez spěchu, s přirozenou samozřejmostí, která Viléma znejisťovala.

Chvíli si jeden druhého mlčky vzájemně prohlíželi.

Byl štíhlý, ale dobře rostlý, s rameny dost širokými, aby působily mužně, a s hrudníkem lákajícím k polaskání, na němž se v teplém světle lampy jemně leskla možná až příliš bělostná pokožka. Ochlupení měl pouze mírné, byl to jen divoký chomáč tmavého porostu na hrudi, který se zužoval k pevnému břichu a mizel v pásu volných kalhot. Paže měl pevné a tvarované, ne od hrubé dřiny, ale od let přesné a trpělivé práce, kdy každý sval ví, co má dělat. Záda trochu shrbená a krk drobně sehnutý, ne však příliš, jen tak, jak to mívá každý dobrý hodinář.

Obličej, v němž ostré linie lícních kostí vyvažoval klidný pohled tmavých očí pod hustým obočím, byl rámován hladce sčesanými vlasy a krátkým, pečlivě upraveným vousem, který dával vyniknout štíhlému krku s nápadně vystouplým ohryzkem. Nebyla v něm strojená krása, spíš ten druh přitažlivosti, který se projeví, až když se na někoho skutečně dobře díváte.

„Odkud znáš pána z Höllenthalu?“ přerušil mistr Jan po chvíli ticho otázkou, aniž by od něj ovšem odtrhl oči.

„Matěje…, abych tak řekl?“ ujistil se Vilém nejistě.

„Ano, přesně toho,“ přikývl mistr a koutky úst se mu pohnuly v sotva patrném úsměvu.

„Včerejší noci jsme spolu spali… v jedné maštali,“ řekl Vilém nakonec po chvíli rozmyšlení. „Byl jsem na cestě do nikam. Nevěděl jsem, kam bych se měl vrtnout. Trochu jsme si před spaním povídali a potom…“ Zarazil se. Ne snad proto, že by se bál prozrazení, spíš hledal správná slova, a taky si nebyl jistý, jestli je má vůbec vyslovit.

Mistr se na něj koutkem oka podíval, jako by v té krátké pauze stihl z jeho tváře a očí přečíst víc, než i sám Vilém věděl.

„Takže v těch mravech přece jen trochu přeháněl, abych tak řekl,“ poznamenal polohlasem, zjevně spokojeně, a pohled mu přes Vilémovu hruď sjel kamsi dolů pod hladinu a pak zase zpět. „Myslím,“ pokračoval po chvilce s pohledem tázavě upřeným do Vilémových očí, „že bych ti asi měl umýt záda. Co říkáš?“

Vilém cítil, jak mu při těch slovech ztuhlo hrdlo a povážlivě nejen to. Tiše přikývl. Nebyl to ani souhlas, ani nesouhlas, jakkoliv věděl, jak to asi skončí… Anebo možná nevěděl, ale doufal.

Mistr vstal, přistoupil k neckám. Vzal mýdlo z okraje, a než se sklonil za Vilémova záda, krátce si je promnul mezi prsty. Položil mu ruku na rameno, jemně ho pootočil a pak mu konečky prstů přejel od lopatek dolů k bedrům. Krouživými pohyby, pomalými a přesnými, mu začal omývat záda, nejprve pevně, aby setřel prach a pot, pak lehčeji, jako by hladil. Voda se při každém pohybu rozčeřila a stékala po bocích zpět do jen pomalu chladnoucí lázně.

Pak se přesunul k ramenům, promnul je palci a nechal dlaně sklouznout k hrudníku, kde se zdržel o něco déle. Horká voda a mýdlová pěna mezi prsty dodaly doteku zvláštní měkkost, v níž bylo něco pečujícího i zkoumavého zároveň. Vilém zadržel dech, ne proto, že by těm dotekům chtěl utéct, ale protože se bál, že ustanou.

Mistr se po chvíli skutečně narovnal, odložil mýdlo na okraj a setřel si z rukou přebytečnou pěnu. Voda v neckách se mírně pohupovala a šuměla proti dřevu. Chvíli stál, pohled sklopený k Vilémovým zádům, jako by zvažoval co dál.

„Posuň se trochu dopředu,“ pronesl nakonec klidně, bez důrazu, jako by šlo o něco zcela samozřejmého. Sám si přitom uvolnil šněrování kalhot, nechal je volně spadnout k zemi a odkopl je stranou. Ne náhodně, dal si záležet, aby je Vilém dobře viděl.

Pak Vilém ucítil šplouchnutí, jak mistr překročil okraj necek a opatrně se usadil za něj. Dřevo pod jejich společnou vahou tiše zapraskalo, voda vystoupala výš a přelila se přes okraj v tenkém pramínku na podlahu.

Mistr Jan se opřel zády o zadní stěnu necek a nohama lehce sevřel Vilémovy boky. Jeho stehna, horká z lázně, se dotkla Vilémových, a v tom stísněném prostoru jim nebylo kam uhnout, i kdyby snad Vilém uhnout chtěl.

„Tak,“ řekl tiše Jan a znovu sáhl po mýdle. Tentokrát mu dlaň položil přímo na hruď, a krouživým pohybem začal pěnu roztírat od klíčních kostí k ramenům. Voda kolem nich byla teď klidná, jen občas se zavlnila, když se jejich pohyby na okamžik rozladily.

Jinak zůstávala téměř nehybná, jen tu a tam se na hladině objevily drobné kroužky, když pohyb těl přelil kapku přes okraj.

Nikdo z nich nemluvil. Vzduch byl vlhký párou a teplem jejich těl a Vilém měl dojem, že slyší nejen vlastní tep, ale i pomalejší, klidný rytmus toho druhého. Pak se zaklonil, až se jeho záda dotkla mistrovy hrudi a on na krku ucítil nejprve krátké, měkké zachvění dechu a pak dotek horkých rtů.

„Ještě tady,“ zamumlal mistr a se rty přitisknutými k Vilémově šíji mu konečky prstů přejel přes horní část hrudní kosti, pak sklouzl přes břicho až tam dolů a sevřel.

IV.

Rozálie postavila před Viléma velký hrnek ještě horké žitné kávy a vedle něj položila talíř s voňavým povidlovým koláčem. K tomu ho navrch obdařila i více než káravým přísným pohledem. Tentokrát však Vilém neseděl na lavici provinilců sám. I před Jana postavila hrnek a talíř s koláčem a k tomu přidala pohled, který se zdál ještě přísnější a ještě káravější než ten předchozí.

Pak se od nich od obou odvrátila k plotně a trucovitě tam cosi míchala. Bylo bezmála poledne, chlapci v dílně už se nejspíš nemohli dočkat oběda a namísto toho jí tady dva dospělí chlapi, co by už dávno měli mít rozum, snídali. Důvod k rozladěnosti tak nepochybně měla a oba provinilci se také, i přes spiklenecké pohledy, které si pokradmu rošťácky vyměňovali, jinak tvářili nadmíru pokorně.

Jan dojedl koláč, zapil ho lokem neochotně chladnoucí melty, vstal a lehkými opatrnými kroky došel k Rozálii. Postavil se za ni a jemně jí položil ruce na ramena. Vysmekla se mu, přesto se však otočila a posadila ke stolu.

Ruce si položila na desku, pohled upřela do Vilémovy rozhalenky, kde se pod jeho dechem na řetízku mihotavě pohyboval drobný zlatý kroužek, a zarputile mlčela.

Ten kroužek mu Jan připnul po ránu, když se Vilém skláněl nad umyvadlem a oplachoval si tvář. Přistoupil k němu zezadu, lehce ho objal kolem pasu a počkal, až se narovná a otočí. Pak před ním rozevřel dlaň, v níž se zaleskl drobný zlatý kroužek na jemném hustém řetízku.

„Patřil mé matce,“ řekl tiše. „Dal jí ho otec, když jsem se narodil.“

Vilém chtěl namítnout, že si ho nemůže vzít, ale Jan mu jemně přikryl ústa dlaní a pokračoval:

„Chci, abys ho přijal… Za dnešní noc…“

„…a nosil za všechny další,“ dodal po krátké pauze, „pokud tedy budeš chtít.“

Neodmítl ho, sklonil hlavu a nechal si ho připnout.

Nyní si ho Rozálie hloubavě prohlížela a Vilém netušil, zda se mu ho náhodou nechystá strhnout. Pochyby měl možná i Jan. Posadil se zpět vedle Viléma a už už se nadechoval něco říct, když je stará žena znenadání vzala každého za jednu ruku, přitiskla jim je k sobě a přikryla svými dlaněmi.

„Jsem jen stará ženská a těmhle věcem už nerozumím,“ pronesla téměř obřadně. „Nebudu vám mluvit do života.“ Oči se jí při tom nepatrně zaleskly a na okamžik je ostýchavě přivřela. „Budete-li však takto šťastní, budu šťastná i já.“

S tím je pustila a vstala. Pak si je oba velmi přísně změřila, obočí pozvedla do výšky a dodala:

„Ale vstávání před polednem se tu, doufám, zvykem odteď nestane.“

Jan se na ni pobaveně usmál a pohladil ji po ruce, jíž se stále ještě opírala o stůl.

„Jistě že ne, Rozálie, slibuji,“ pohodil hlavou k Vilémovi, přitáhl si ho paží k sobě a letmo ho políbil na tvář. „A on také,“ dodal přitom. Lehce se začervenala a odvrátila zrak.

„A teď hybaj oba do práce, nebo tam ti tři holomci bez dozoru jen zbůhdarma zvlčí. Od rána jen lelkují a práci víc předstírají, než že by nějakou dělali,“ zavelela, když se zvedali od stolu.

„Ráno vás tu někdo hledal…, oba,“ dodala pak ještě, když už byli téměř ve dveřích.

Zastavili se a tázavě na ni pohlédli.

„Nějaký pán. Moc nóbl oblečený, mluvil jako náš pan notarius a vypadal jak knížecí správce. Ptal se na vás… Když jsem mu řekla, že ještě spíte, tak…,“ zarazila se a na okamžik sklopila oči. Když se na ni oba dychtivě zadívali, velice tiše, skoro ostýchavě s hlavou k nim na blízko nahnutou a jednou rukou u úst dodala: „…zeptal se, jestli spolu…“

„No a?“ vyhrkl netrpělivě Jan, nevšímaje si jejích rozpaků.

„Když jsem neodpověděla, jen se vesele uchechtl a že prý přijde navečer,“ odpověděla až trochu uraženě.

„Nějaké jméno? Řekl nějaké jméno?“ zeptal se Vilém.

„A to ano… takové těžké, bylo to nějak jako Matheus… Schwärz…born nebo tak podobně…,“ namáhavě ze sebe vysoukala Rosálie.

„Schwärzhorn,“ opravil ji Jan. „Mattheus Schwärzhorn. Matěj!“

Bylo už dávno po setmění. Ulice před dílnou se ponořily do polotmy, jen za okny mistrova pracovna svítila teplým, žlutým světlem olejových lamp. Tichý tikot hodin se mísil se šelestem jemného pilníku, když Vilém držel v dlani drobný bronzový čep a mistr Jan mu přes rameno radil, jak jej co nejlépe zarovnat.

Zvenčí se ozvalo zaklepání, ne hlasité, spíš zdvořile upozorňující, a přesto tak zvláštně důrazné, že oba současně vzhlédli. Jan šel otevřít. Ve dveřích stál Matěj. Kabát měl dokonale zapnutý, boty suché, jako by se s loužemi, co jich odpolední déšť na ulici nadělal, jedinkrát ani nedotkly. V tváři měl ten svůj známý, pobavený úsměv, pod nímž se vždy skrývalo cosi víc, než bylo patrné.

„Jak vidím, pánové, zdá se, že jsem práci dobře odvedl,“ pronesl bez pozdravu, sotva vstoupil a rozhlédl se po dílně.

„Nebo se mýlím, mistře Jane? Zdali pak jsi s odměnou svou spokojen?“

Jan se usmál, bez váhání Viléma objal kolem ramen a přitáhl si ho těsně k sobě.

„Nadmíru spokojen,“ odpověděl prostě, ale v očích mu přitom probleskl hřejivý záblesk.

„Jsme tedy vyrovnáni, jak bych tak řekl,“ prohrábl si Matěj spokojeně vousy.

„A jenom proto sis přišel? Podívat se, jak se nám daří?“ pousmál se Jan. „Na svatbu je totiž ještě brzy. Ale máš-li chuť, rádi tě i bez toho pohostíme.“

„I to máte pravdu, na svatbu je ještě čas… pár set let, tuším,“ uchechtl se a koutkem oka si je oba přeměřil. „Ale vám jí, jak vidím, stejně netřeba. Dobře si i bez ní poradíte.“

Mimoděk si oblízl rty a pak hlasitě mlaskl.

„Ale proto jsem skutečně nepřišel. I když vás oba rád vidím.“

„A pročpak tedy? Hodiny pekelné se snad zase rozbily?“ zeptal se Jan s ironickým úšklebkem.

„Ale kdeže. Hodiny tikají, jak mají, a hříšníkům už zase poctivě čas odměřují,“ odvětil Matěj spokojeným tónem a v koutcích úst mu pohrával úsměv. „I když… pomoc bych v něčem vskutku potřeboval,“ řekl tajemně.

„A co by to tedy mělo být tentokrát?“ optal se Jan, nyní již s opravdovým zájmem.

„Inu, povýšili mě, vyhrál jsem konkurz na místo ředitele odboru uměleckých řemesel a přesné mechaniky. Od prvního nastupuji…,“ pronesl Matěj s mírným, ironickým pokývnutím. „Ale… ve své staré kartotéce bych si ještě jeden malý restík rád vyřídil.“

Při těch slovech na okamžik pohlédl k Vilémovi.

„A pak… tady panu Vilémovi, ehm, abych tak řekl, za to, jak jsem ho ošálil a coby mzdu tvou, mistře Jane, jeho použil…, zůstal jsem něco dlužen. A peklo, jak známo, nikomu ničeho dlužno nikdy zůstati nemůže.“

Vilém mírně zakroutil hlavou, koutky úst stěží udržujíc v klidu.

„Mám všechno, co potřebuji. Dlužen mi ničeho nejsi. Možná jsi mě skutečně trochu ošálil, ale bohatě jsi to už nahradil.“

Matěj se pousmál, tentokrát s nádechem šibalské výzvy.

„A co tvůj tovaryšský list? Ten bys nechtěl získat zpět, čistý a bez poskvrnky?“

Vilém mávl rukou, jako by chtěl tu myšlenku zahnat do prázdna.

„Inu, to víš, že chtěl…, ale není toho možno a já se bez něho obejdu. Však papír ještě mistra nedělá,“ odpověděl klidně, i když v hlase stopa dosud nezhojené křivdy jasně zazněla.

„Dělá, nedělá…, stejně myslím, že ta nespravedlnost zhojit by se měla,“ řekl Matěj a pohledem přenesl otázku na Jana. „Co ty o tom soudíš, mistře Jane?“

„Co já soudím?“ přejel si Jan dlaní po bradě. „Má-li se zjednat spravedlnost, lhostejno, zda pro Viléma nebo pro jiného, rád v tom pomohu. Co bych měl udělat?“

Matěj si sáhl za záda a vytáhl odtud blyštivý stolní chronograf. Kovové tělo zachytilo světlo lampy a na okamžik se v dílně rozlil studený odlesk zlata, perleti a blyštivých kamenů.

Vilém strnul. Oči se mu rozšířily a ztěžklý pohled se upnul na Matějovu ruku.

„To jsou…, to jsou ty hodiny biskupského správce,“ vydechl pomalu, jako by se bál vlastních slov. „Ty, co jsem prý já je ukradl. Kde jsi k nim přišel?“

Čert s nimi lehce v dlaních pohupoval a pak je postavil na stůl.

„Od jednoho mladíka jsem je za poctivou cenu koupil, mám i kvitanci,“ odpověděl tajemně. „Měl zrovna nějaký dluh v kartách a peníze dost rychle potřeboval.“

„Od koho?“ Vilém se k němu naklonil a v hlase mu zazněla naléhavost. „Víš, kdo to byl?“ Jeho oči se prosebně zapíchly do čertovy tváře, jako by z ní chtěl vytáhnout odpověď třebas i silou vůle.

Matěj si dal na čas, přejel ukazováčkem po ciferníku a teprve pak pronesl:

„Říkal, že Vilém se jmenuje. Prý hodinářský tovaryš.“

Vilémovo čelo se okamžitě stáhlo do hluboké vrásky a z tváře mu vyprchala barva. Už už to vypadalo, že vybuchne, i se již nadechl a ústa pootevřel, Matěj však ho přerušil dřív, než stačil cokoli říct.

„Peklo ale jen tak někdo neošálí,“ prohlásil s nádechem samolibosti. „Ve složce, co na něj ve své kartotéce mám, stojí černé na bílém: Blažej. Blažej Lindauer, nejmladší syn mistra Lindauera z Prachatic. Myslím, že bys ho měl znát.“

Vilém se beze slova ztěžka posadil na nejbližší židli. Loket si opřel o stůl a pak si v dlani ukryl tvář. V té pozici zůstal, nehybný, jako by se snažil v tom temnu mezi prsty najít únik před vzpomínkou, která se právě otevřela.

Bylo krátce před polednem, když podloubím cestou k hodinářské dílně mistra Lindauera v Prachaticích tiše projel černý kočár bez kočího. Zastavil se přímo u výlohy a několik okamžiků tam nehnutě stál, jako by naslouchal tikotu uvnitř. Za zatemněnými okny kočáru bylo možné rozeznat postavy tří mužů, avšak pouze dva z nich po chvíli z vozu vystoupili a zamířili ke dveřím obchodu.

Prvního poznal mistr Lindauer hned, Jan Reisinger, vážený a známý kolega, s nímž se vídal ještě v době, kdy jako sotva ochmýřený mladík u práce stával coby učedník vedle svého otce. Druhý byl cizinec, oděný s vytříbeným vkusem: černý kabát z jemného sukna, světle šedá vesta, decentně zdobená kravata a boty naleštěné tak, že by se v nich dalo číst.

Mistr Lindauer si setřel prach z rukou do zástěry a přistoupil k nim.

Jan se uklonil spíše komisně než srdečně a promluvil tónem, který měl k vřelosti daleko:

„Zdravím vás, Mistře Lindauere.“

Potřásl si s mistrem rukou a pak se obrátil k muži, jež ho doprovázel.

„Dovolte, abych vám představil svého ctěného přítele, svobodného pána Mattheus Schwärzhorn-Höllenthal.“

Cizinec mírně sklonil hlavu a pousmál se způsobem, z něhož bylo patrné sebevědomí člověka zvyklého pohybovat se v lepší společnosti. Ruku však mistrovi nepodal.

„Zde můj ctěný a vznešený přítel svobodný pán Schwärzhorn-Höllenthal,“ pokračoval vzápětí Jan, „obrátil se na mne s prosbou ve věci jedněch velmi drahých hodin, které před několika dny u vás zakoupil a které podle něho nejsou v kvalitě, jíž za nemalou jejich cenu očekával.“ Na okamžik se nadechl a nechal slova zarezonovat do prázdna, promluvit však mistra nenechal, jen co slova s drobnou ozvěnou dozněla, pokračoval: „A protože sám pochopitelně není v řemesle hodinářském vzdělán, požádal mě, zda bych ho dnes nedoprovodil. Rád by totiž onen chronometr reklamoval.“

„Ukážete mi, o co jde?“ nadechl se konečně mistr Lindauer k chladné reakci.

Matěj coby Svobodný pán Mattheus Schwärzhorn-Höllenthal si sáhl za záda a postavil před mistra Lindauera vysokou dřevěnou skřínku. S neokázalou pečlivostí uvolnil západku pod víkem, stěny skřínky se s jemným klapnutím rozložily a odhalily zlatem se blyštící chronograf. Jakmile jej mistr zahlédl, jeho výraz se ne nepatrně změnil.

„Tyto hodiny…,“ pronesl pomalu, „ty poznávám až příliš dobře. Kde jste k nim přišel, pane?“

„Zakoupil jsem je zde, v tomto místě, před několika dny,“ odpověděl pán z Höllenthalu bez jediného zaváhání.

„A od koho, mohu-li se ptát?“ zeptal se mistr Lindauer, stále ještě klidně, ale také již i ostře.

„Prodával mi je jistý mladík, který se tu zjevně zdržoval a pracoval. Nabídl je jako bezvadný kus, já zaplatil a převzal. Jenže nyní přestaly jít. Můj přítel mistr Jan mi potvrdil, že nejméně jeden z dílů je nevalné kvality a práce na něm byla jen nedbale provedena.“

„Přesně tak,“ jedním dechem na něho mistr Jan navázal. „Poté, co jsem ústrojí jejich ohledal, nalezl jsem problém v prasklém ložisku osičky. Rubín, ze kterého by u takto drahého kusu mělo býti provedeno, nebyl v původu zcela bezvadný, a ani práce nebyla s péčí a odborností, kterou by u tak slovutného mistra, jakým nepochybně jste, bylo očekávati. Zdálo se mi, že snad jen nějaký učedník, nadto ne mnoho zdatný, na tom díle pracoval.“

Pohled mistra Lindaura potemněl, mistra Jana jako by neslyšel a obrátil se k cizinci.

„A ten mladík… vzpomínáte si na jméno a jak vypadal?“

„Jméno si pochopitelně nevybavuji,“ pokrčil pán z Höllenthalu rameny. „Byl mladý, nicméně tak, že je zde domácím, na mě působil a žádné pochybnosti ve mně v tom ohledu nevzbudil.“

Na okamžik se rozhostilo ticho, přerušované jen tikotem hodin na stěnách. Mistr Lindauer si přejel prsty po bradě.

„Ty hodiny nebyly prodány. Byly mi ukradeny. Z dílny. Mým vlastním tovaryšem.“

Matěj lehce nadzvedl obočí, ale jinak se jeho tvář nezměnila.

„To je ovšem velmi nepříjemné… Mám však kvitanci s jeho podpisem a vaší pečetí.“

Vtom se dveře znovu otevřely. Do dílny vešel mladík s rozcuchanými vlasy, v rozevlátém kabátci a s pouzdrem na nářadí v ruce. Ve tváři měl sebevědomý úsměv, který mu však zmrzl, jakmile spatřil mistra, oba muže, pak i hodiny na stole.

Matěj se narovnal a klidným, až chladným gestem na něj ukázal:

„To je on. Ten, který mi ty hodiny prodal.“

Mladík zůstal stát ve dveřích jako přimražený. Pohled mu těkal mezi všemi třemi muži a v očích se mu zaleskl neklid.

„To je lež!“ vyhrkl nakonec. „Prodával je Vilém, ten nevděčný holomek!“ Ani se nepodivil, ani se nezeptal, o čem je řeč, podle všeho hned dobře věděl.

„Vilém?“ zopakoval mistr Lindauer a jeho hlas ztěžkl. „A tys, Blažeji, byl u toho?“

„Já? Ale kdeže…,“ pousmál se nuceně. „Kdo jiný by to však mohl být než že Vilém?“

Matěj sáhl do vnitřní kapsy kabátu a pomalu vytáhl složený list. Rozložil jej a podal mistru Lindauerovi.

„Tady je kvitance, sepsaná vlastní rukou tohoto mladíka, před dvěma dny, přímo přede mnou. Podpis je sice, pravda, nečitelný, ale jak sám vidíte, datum je zde jasně uvedeno a předmět prodeje náležitě a přesně popsán. Opatřena je i vaší ctěnou pečetí. Neměl jsem důvod domnívati se, že by snad s obchodem mělo být něco v nepořádku.“

Mistr Lindauer písmo zjevně na první pohled poznal. Ztěžka usedl za pracovní stůl a ramena mu hluboko poklesla.

„Blažeji…,“ pronesl pomalu, „před dvěma dny Vilém již tu nebyl a…“

V dílně zavládlo ticho. Zvenku byl slyšet jen rachot povozu projíždějícího po dlažbě.

Mistr si promnul čelo a zhluboka si povzdechl:

„Nespravedlivě jsem ho obvinil a jako zloděje vyhnal… a zatím! Taková hanba, z mé vlastní krve vzešlá. Křivda a hřích… jak to jen nyní odčiním?“

Matěj složil pergamen a nechal jej zmizet zpět v kapse.

„Myslím, že pro začátek byste mi mohl vrátit peníze, které jsem za hodiny zaplatil. A hned potom vydat zde mistru Janovi bezchybný tovaryšský list onoho poškozeného mládence. Pokud je mi známo, tak nyní v jeho slovutné a ctěné dílně pracuje.“

Když Matěj s Janem do kočáru zpět nastoupili a ten se znovu i bez kočího jak s větrem rozjel, vytáhl ponejprv mistr Jan složený a v koženém pouzdře pečlivě zabalený Vilémův tovaryšský list.

„Je čistý jako lilium a k mistrovské zkoušce tě s ním komise cechovní jistě ráda připustí.“

Vilém list převzal, jen letmo na něj pohlédl a bez zvláštní radosti si jej zasunul do záňadří.

„Děkuji ti, Jane. Až si na zkoušku našetřím, bude se jistě hodit,“ řekl tiše a trochu smutně.

„Tady,“ hodil po něm Matěj plný váček, až to v kočáře hlasitě zacinkalo, „mistr Lindauer ti posílá vše, co z tvých peněz zadržel, a já…,“ na okamžik se pyšně zapýřil, „…a já, co jsem onehdy vyhrál na panu Blažejovi, k tomu ještě přiložím. Ke zkoušce, myslím, můžeš jít třeba hned.“

Vilém oba váčky uvážlivě potěžkal. Ten druhý, těžší, pak vrátil pohledem i pohybem zpět k Matějovi.

„To přijmout nemohu. Nechci být peklu ničeho dlužen.“

Matěj se jen spiklenecky zasmál a váček Vilémovi vrátil.

„Po právu je to tvé. Blažeje sic jsem v souladu s předpisy k ničemu nenutil, nenaváděl ani neponoukal, a jak by dluh, jenž v kartách jemu ze hry se mnou vznikl, nahraditi by mi měl, nikterak jemu neradil, přesto jsem byl nepřízně, jež tě postihla, z toho příčinou, jakkoli toliko nepřímou.“

Při těch slovech si uhladil klopy kabátce, přimhouřil oči a nasadil výraz suchého úředníka, jenž právě přednáší soudní rozhodnutí.

„A komu z činnosti pekelné nespravedlivá újma vznikne, ať už přímá či nepřímá, náleží jemu za každý den, kdy tato trvala, odškodné ve výši přiměřené, jež nejméně ve dvanáctinásobku průměrné mzdy v místě a čase obvyklé se béře. Od chvíle, kdy ses z Prachatic na cestu vydal, až do chvíle, kdy jsi u mistra Jana v loži spočinul, činí to za tři a půl dne patnáct zlatých přesně, o příslušný úrok až do dne dnešního navýšených. A peklo, jak známo, nikomu ničeho dlužno nikdy zůstati nemůže.“

Jen to dořekl, v té chvíli zmizel. On i kočár.

Vilém s Janem seděli opět v plzeňské dílně a jen plný váček zlatých mincí, ležící před nimi na stole, dosvědčoval, že se jim nic z toho nezdálo.

Za ty peníze, a že jich o dost víc než patnáct zlatých bylo, dílnu přistavěli a mistr Vilém si do ní v místním sirotčinci pravidelně vždy dva nové učedníky vybíral, takové, pro něž by jinak svět dobré místo sám jen ztěžka hledal.

Hodiny pekelné po celý čas, co si Vilém s Janem společně života užívali, pokazit se již nestihly. A protože hříchu žádného, co by v katalogu Matějově byl, nespáchali, ať jeden či druhý nikdy už ho nespatřili, ačkoliv často na něho v dobrém si vzpomínali.