Cesta domů

Tomáš zastavil svůj modrý Ford na krajnici dálnice, když uviděl muže s nataženou rukou. Bylo po sedmé večer, slunce se chýlilo k obzoru a on měl ještě dvě hodiny cesty do Prahy. Obvykle stopařům nezastavoval, ale něco na tom muži ho zaujalo – možná způsob, jak klidně stál u silnice, nebo prostě fakt, že vypadal stejně unavený jako on sám.

"Kam jedeš?" zeptal se, když muž otevřel dveře.

"Praha, ideálně centrum," odpověděl a nasedl. Měl tmavé vlasy s prvními šedinami u spánků a oči barvy kávy. "Díky, že jsi zastavil. Jsem David."

"Tomáš. Není zač." Rozjel se zpět na silnici. "Co tě přivedlo na dálnici bez auta?"

David se zasmál, trochu rozpačitě.

"Dlouhý příběh. Řekněme, že moje bývalá si nechala auto i s klíči."

Prvních dvacet minut jeli v příjemném tichu, občas si vyměnili poznámku o dopravě nebo krajině za okny. Tomáš si všiml, že David nervózně otáčí prsten na prsteníku – starý zvyk, který znal od sebe.

"Jak dlouho jsi ženatý?" zeptal se David, když si všiml Tomášova pohledu.

"Nejsem. Tohle je od táty." Ukázal na svůj prsten. "A ty?"

"Já býval. Tři roky. Skončilo to před půl rokem." David se odmlčel. "Proto vlastně jedu stopem. Snažím se šetřit, dokud si nenajdu nové bydlení."

Tomáš pocítil, jak se mu něco sevřelo v žaludku. Nebylo to lítostí – spíš rozpoznáním něčeho známého.

"Chápu to. I já procházím… změnami."

"Jaké změny?"

Tomáš váhal. Nebyl zvyklý se svěřovat cizím lidem, ale něco na Davidovi ho uklidňovalo.

"Končím v práci. Po patnácti letech. A možná… možná si konečně přiznávám věci, které jsem dlouho potlačoval."

David se na něj podíval pozorněji.

"Jaké věci?"

"To, kdo vlastně jsem. Koho… koho mám rád."

Ticho, které následovalo, nebylo nepříjemné. David jen přikývl, jako by rozuměl.

Když se dostali do kolony před Prahou, začalo pršet. Dešťové kapky bubnovaly na střechu auta a venku se stmívalo rychleji.

"Víš co," řekl Tomáš po chvíli, "mám hlad. Co kdybychom se zastavili u nějaké restaurace? Mám čas."

David se usmál poprvé od nástupu do auta.

"To zní skvěle. Ale platím já – za odvoz."

Zastavili u malé hospůdky na okraji města. Uvnitř bylo teplo a útulno, jen pár dalších hostů. Sedli si do kouta a objednali si jídlo.

"Takže," řekl David, když jim přinesli pivo, "co tě vedlo k tomu uvědomění o sobě?"

Tomáš se napil a díval se do pěny na skle.

"Můj nejlepší kamarád ze střední. Martin. Minulý měsíc se vrátil z Londýna. A já… když jsem ho uviděl, pochopil jsem, že všechny ty roky jsem se jen snažil být někým, kým nejsem."

"Řekl jsi mu to?"

"Ne. Je ženatý, má děti. A já jsem zbabělec."

David se naklonil blíž.

"Nejsi zbabělec. Někdy je složité najít správný moment."

"A co ty? Jak se tvoje žena postavila k tomu, že jsi gay?"

David se zasmál, ale tentokrát to znělo trochu hořce.

"Řekněme, že to nebyl hlavní důvod rozvodu, ale pomohlo to. Ona to vytušila dřív než já sám."

Po jídle se dostali zpět do auta, ale ani jeden se nehnal pokračovat v cestě. Déšť už ustal a večerní světla města vytvářela na mokrém asfaltu barevné odlesky.

"Tomáši," řekl David tiše, "můžu ti něco říct?"

"Jasně."

"Ten tvůj Martin… možná není ten pravý člověk, se kterým bys měl začínat."

Tomáš se otočil k němu.

"Myslíš?"

"Někdy je lepší začít s někým novým. S někým, kdo tě pozná takového, jaký doopravdy jsi. Ne takového, jakým jsi býval."

Jejich pohledy se setkaly a Tomáš pocítil, jak se mu zrychlil tep. David měl ruku položenou na sedadle mezi nimi, jen pár centimetrů od jeho vlastní.

"Davide…"

"Vím, je to bláznivé. Známe se jen pár hodin."

"Ne," řekl Tomáš a poprvé za dlouhou dobu se usmál opravdově. "Není to bláznivé. Je to… pravé."

Pomalu natáhl ruku a dotkl se Davidových prstů. Ten stisk byl jemný, ale jistý.

"Kde vlastně bydlíš?" zeptal se Tomáš o půl hodiny později, když už jeli centrem Prahy.

"Momentálně u kamaráda v Karlíně. A ty?"

"Vinohrady." Zaváhal. "Víš co? Mám doma dobré víno. A velký balkon s výhledem na město."

David se usmál.

"To zní jako pozvání."

"To je pozvání."

Zaparkovali před Tomášovým domem a vystoupili do večerního vzduchu. Vzduch voněl po dešti a nově umyté zemi.

"Děkuju," řekl David, když stáli před vchodem.

"Za co?"

"Za to, že jsi zastavil. Za večeři. Za to, že jsi mi připomněl, jak může být lehké být sám sebou."

Tomáš se na něj podíval, do těch tmavých očí, které se mu od první chvíle zdály známé.

"Možná by ses nemusel vracet ke kamarádovi hned dnes večer."

David přistoupil blíž.

"Možná ne."

Kdy naposledy se Tomáš cítil tak živý? Kdy naposledy věděl s takovou jistotou, co chce?

"Pojď nahoru," řekl a otevřel dveře domu.

David se usmál a následoval ho. Někdy nejkrásnější cesty začínají náhodným zastavením na silnici, a končí u nového domova.