Povídky

Ani teď Jindra nenechá svýho nadřízenýho domluvit. „Koukám, že jsi zase vstal svou humornou nožičkou napřed!“ ušklíbne se. „Přes to, že potřebuju mít kancl sám pro sebe, nejede vlak! Ostatně, tadyhle pan Hanuš bude určitě rád, že si ode mě může každej den na chvilku dáchnout… Už tě určitě stihli varovat, že jsem tady něco jako persona non grata, ne?“ zvědavě ke mně stočí zrak.

Ostatně, vypadá to, že Ryan je na tom úplně stejně… „Chyběls mi,“ řekne totiž, sotva za náma zaklapnou dveře – a než se naděju, drží mě v náručí a nese mě k posteli. „Hej, chodit přece můžu,“ bráním se, ale myslím, že oba víme, že je to jenom tak naoko. Protože ve skutečnosti je mi v jeho náručí až neskutečně hezky.

Vlna paniky a nejistoty mě málem srazí z tý židle na kolena. Zatočí se mi hlava, žaludek se mi zase několikrát zhoupne tam a zpátky… Znovu se zhluboka nadechnu, abych tu nevolnost zkusil opanovat… A vtom zaslechnu přibližující se dusot. Někdo utíká po chodbě. Směrem ke mně.

Večeře byla výborná… a přitom byla vlastně příšerná. Výborný byly ty lehounký, nadýchaný knedlíky namočený v té perfektně dochucené omáčce… A skvěle okořeněný maso, který se v puse vyloženě rozpadalo. Však jsem to taky tetě několikrát náležitě pochválil! No ale příšerný bylo… všechno to ostatní. To, jak jsem Olivera měl jenom takovej kousek od sebe… a přitom byl tak nemožně daleko. Zase. To, jak se mi pořád hlavou prohánělo slovíčko naposledy. Zase. To, jak jsem si naplno uvědomoval, že zítra v tuhle dobu už budu znovu v Praze – a budu se snažit myšlenky a vzpomínky na Olivera všemožně dostat z hlavy. Zase…

Vôbec som nechápal, čo sa to so mnou deje. Prečo ma zasiahla taká emočná prázdnosť. Prečo mi zrazu na ničom nezáležalo. Bolo mi jedno, čo bude zajtra. Pozajtra. Aj ďalší deň. Mal som plán len na dnes. A môj plán zahŕňal Gabriela a sex. Veľa sexu. Najlepšie toľko, aby som mal dosť na najbližší mesiac. Ideálne na celý život.

“Vydal jsem se na cestu a všechno akorát posral. Nic z toho, co jsem znal, už nedává smysl. Přehodnocuji každou svou část a ničemu z toho již nelze věřit, je tu tak prázdno. Nezbylo nic, čeho se chytit, a to je horší než smrt. Naplň mě aspoň svým šílenstvím. Jen ať tu proboha nejsem tak sám.”

Odemkl dveře kolárny. Bylo tam. Jeho milované kolo. Od doby, co se téměř před třemi lety rozešli s Honzou, na něm seděl sotva třikrát. Koupili si je (stejná, jen v jiné barvě) chvíli před úplným koncem vztahu. Chtěli tehdy nové vybavení pro pokračování společných cest životem i Evropou. Pak se jeho partner bláznivě zamiloval do nového španělského programátora u nich v práci.

Konec školního roku se kvapem blížil a kauza s erotickým dopisem pomalu vyprchávala. Na třídní schůzku přišli jen rodiče, jejichž děti kázeňské ani prospěchové problémy neměly, a ředitel zabil dvě mouchy jednou ranou tím, že zorganizoval pro všechny žáky přednášku o sexu a nemoci AIDS. Přednášejícím byl pětačtyřicetiletý farář českobratrské církve evangelické, který bez kolárku působil jak latentní homosexuál a připadal nám všem vzdálenější než signály jiné civilizace z kosmu. Všechno to vzalo pomalý valčík do ztracena, protože ve škole hledali způsob, jak se vyhnout problémům, a pak nám jednoho dne rozdali vysvědčení a my se rozletěli do všech koutů vlasti jako hejno splašených vrabců a už nikdy jsme se neviděli.

Robin automaticky počkal, až se Sean posadí, vytáhne blok s tužkou, pes se mu stočí k nohám, a když tohle všechno proběhlo, popadl tác s nabídkovým lístkem a vydal se ke stolu, ačkoli očekával, co by mohlo následovat. Přesto se postavil před Seana, usmál se a nabídl mu něco k pití. Následovalo odmítavé zakroucení hlavou, takže nabídl aspoň misku s vodou pro pejska. Otočil se, vydal se zpět k pultu, když mu náhle do zad zaznělo: "Pořád na mě koukáš."

Zeptal jsem se Berta, jestli on drží v hlavě výročí. „Ta důležitá ano.“ Vyzvídal jsem, která považuje za důležitá, ale dostalo se mi jen laskavého úsměvu. „Hele, třeba kdy jsi dostal první pusu, nebo něco takovýho si pamatuješ?“ „To si pamatuju, ale ne datum. Data si pamatuju jen u narozenin, to si myslím, že stačí.“ „Hele, ty jsi zčervenal! Já už ani netušil, že to ještě umíš! To ale musej bejt hodně dobrý vzpomínky!“

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?" Snažím se dál konverzovat, jako by se nechumelilo. No, nechumelí a hned tak nebude. Železo se musí kout, dokud je mladé. A mladé je, žhavé teprve bude. To on je to železo, tedy želízko v mé výhni. Ale všeho do času. A ne, nechci si s ním pohrávat, tuhle hru musí hrát oba.

Frederic se vysvlékl a ponořil do vody. Všiml si, jak ho René obdivně sleduje. Zase se vynořil malý střípek v paměti. Přes chladivou vodu začalo se jeho tělo hlásit. Není pochyb, to úžasné stvoření odhánějící včelky bude jeho. Neudrží se. Ale přesto by měl něco naznačit. Tohle není válečná kořist. Určitě nikoho nenutil násilím. Vynořil se před chlapcem.

Tomáš k němu došel a objal ho. Rusty do té doby jejich konverzaci jen bedlivě sledoval z pelechu. Teď se okamžitě zvedl a šel obejmout je oba. „Je skvělá, protože ho naopak do jedný postele dneska večer vlézt nenechá.“ Mnohoslibně se na Petra usmál a políbil ho současně s jedním podrbáním za psím uchem.