Povídky

Natáhli na novou podlahu noviny. Richard zašel k sobě pro barvu a váleček, stihl mezitím přendat vyprané oblečení do sušičky. Vrátil se v době, kdy se paní Liduška chystala do obchodu. Sam, jelikož už neměl nic moc co dělat, opřený tentokrát o suchou zeď v sedě na zemi fascinovaně sledoval zručnost, s jakou všechnu práci muž před ním zvládal. Vůbec nepozoroval mužova široká záda a zadek, když se před ním předklonil.

Samuel zostal na brehu, akoby ho niečo zadržalo. Pozeral na Huga, na jeho široký úsmev a rozžiarené oči. Videl, ako mu voda steká po ramenách, akoby každý pohyb zdôrazňoval jeho krásu. Bolo to prvýkrát, čo si Samuel uvedomil, aký je Hugo nádherný. Jeho telo bolo štíhle, ale pevné, a jeho uvoľnenosť kontrastovala s napätím, ktoré Samuel cítil vo svojom vnútri.

Vytřeštil oči překvapením, ale mlčel. Sledoval tentokrát on jeho, jak mu popotahuje za křížky tkaniček. Cítil, že brusle konečně povoluje. Sundal mu ji. Jen tak, bez varování, mu stáhl brusli a položil nohu na zem. To samé zopakoval s druhou.

Ríša už toho měl dost. Nasadil vražedné tempo, aby se od kamaráda dostal co nejdál. Za sebou slyšel smích. Pootočil hlavu. Chtěl na Járu vypláznout jazyk a udělat sprosté gesto, ten se ale v momentě zastavil a zařval: „Bacha!“ Ríša se stihl akorát podívat před sebe, když mu do cesty někdo vjel. Nárazu se nadalo zabránit, ani drsnému pádu obou lidí na led.

Hlavně jsem si totiž nebyl moc jistej, jak přesně to bere Vítek. Jestli je to pro něj prostě jenom večeře a je mu jedno, kde a s kým si ji dá, s kámošema v menze nebo se mnou v restauraci – nebo jestli se tam těší podobně jako já víc než jenom kvůli kusu žvance, a sice proto, že tam budeme spolu… Nedával mi holt nijak najevo, co a jak. A uznávám, že jsem si pochvaloval, že od něj nemusím poslouchat žádný balicí hlášky, no ale pravda je, že díky nim jsem vždycky aspoň hned věděl, na čem u toho kterýho kluka jsem. Kdežto u Vítka jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Až do posledně. Do toho našeho loučení před jeho pokojem.

„Co tady vyvádíte?“ nedokážu se v té změti jejich smíchu, pošťuchování a nadávek pořádně zorientovat. „Osky mi původně přišel na deset minut pomoct s noťasem, mám ho poslední dobou děsně zpomalenej a zasekanej, no ale nakonec mi tu rozdává nevyžádaný moudra ohledně něčeho úplně jinýho, tak jsme se tu nějak zakecali… Jo, Oskare, tohle je Vítek, Víťo, Oskar,“ podá mi Mirek jakýsi rychlovysvětlení, jehož součástí je zjevně rovnou i rychlopředstavení. „Ehm, ahoj,“ kývnu na Oskara, když konečně otočí hlavu a vezme mou přítomnost na vědomí. Když si mě konečně všimne.

Vlastně to všechno pořádně začalo až podzimním společenským plesem třetích ročníků našeho gymnázia, kde jsem si konečně přiznal, že naprosto beznadějně miluju Dominika. A Lucii jsem zatraceně záviděl, jak ji tam celou nápadně nenápadně osahává při tanci. Já bych tenkrát vynechal ten tanec, ale osahat bych se od něj nechal. A nejen osahat.

Takto se toulal, až narazil na koutek Santy Clause, všude postavy sněhuláků, stromečky, umělý sníh a všemu vévodil hodný Santa. Poslouchal ratolesti, které mu svěřovaly svá tajemství a sny. Plni očekávání pak odbíhaly doufajíce, že letos budou mít pod stromečkem vše, co si přejí. Santa byl impozatní, Vojta se bavil dětmi, ale i rozvěrnými maminkami, které se také chtěly se Santou vyfotit. Jeho postava byla jako z pohádky a bylo vidět, že i těm maminkám to tak přijde, neboť se při focení k Santovi tulily více než jejich potomci.

Kristián k nemu pristúpil a chytil ho za bundu. „Povedal som, že stačilo. Neviem, či si si všimol, ale ak tu niekto Olivera mláti, som to ja. Rozumieš?“ Jano a jeho partia ustúpili, zjavne nechceli riskovať konflikt s Kristiánom, ktorý mal v škole povesť chladnokrvného a silného športovca. „Fajn, fajn, veď sa len bavíme. Tak šťastné a veselé,“ zamrmlal Jano a spolu s ostatnými odišiel. Kristián sa otočil k Oliverovi, ktorý sa stále držal za tvár, na ktorej sa už začínala črtať červená škvrna. „Si v poriadku?“ spýtal sa Kristián, no jeho hlas neznel práve starostlivo.

Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.

Do Honzovej náruče som zapadol, ako keby som do nej naveky patril. S ním všetko zapadalo na svoje miesto. Dokonca aj moje myšlienky pri ňom zrazu dávali zmysel. Záhadne z nich mizli všetky obavy a všetky pochybnosti. V jeho prítomnosti bol svet oveľa farebnejší. Nebol len biely a čierny. Nemal len farbu klaviatúry. Bolo v ňom niečo viac. Na okamih som si spomenul na naše zoznámenie. Vtedy som neveril, že ho dokážem vôbec akceptovať, a zrazu pre mňa znamenal celý svet.

Ta chvíle s Julim v učebně byla jedna z nejromantičtějších věcí, které jsem kdy zažil. Na střední škole jsem to byl vždycky spíš já, co se snažil svůj objekt zájmu něčím překvapit a okouzlit, no a Lukáš, ten můj učitel z vysoké, si už vůbec na takováhle gesta nepotrpěl. S ním byl ten vztah o úplně jiných věcech než zrovna o nějaké romantice. Julián ale zahrál na tuhle mou romantickou strunu, a to doslova, a já vnímal, jak se ve mně tahle dosud potlačovaná část mého já zase probouzí k životu.

Honza mi dal niekoľko možností, ako môžeme spoločne stráviť čas. Jedna možnosť bola, že by sme mohli robiť niečo, čo by som ja robil rád. Lenže to sme práve robili. Boli sme blízko pri sebe, držali sme sa za ruky, hľadeli si do očí a ja som nechcel, aby to skončilo. Tušil som, že akékoľvek moje slová to len zbytočne pokazia, ale aj tak som vedel, že musím niečo povedať, inak by si už o mne určite pomyslel, že som úplne hlúpy. Za posledné dva dni som mu už neodpovedal toľkokrát, že ma až prekvapovalo, ako to zakaždým v pohode prehliadol. „Mohli by sme…,“ zaváhal som, ale nakoniec som vsadil na úprimnosť, „ostať takto?“