Zamilování na první poslech (2/5)

Viktor

Utrpenie má veľa podôb. To moje sa stelesňuje v jednej dvanásťročnej slečne. Každú druhú sekundu stáčam pohľad k hodinkám, aby som si overil, či už nemáme skončiť. Zatiaľ Kristínka veľmi poctivo útočí na moje ušné bubienky.

Konečne dohrá a radostne sa na mňa usmeje:

„Ide mi to perfektne,“ pochváli sa sama.

Vypúlim na ňu oči, nedokážem vlastnú reakciu ovládnuť. Nakoniec sa spamätám a vrátim svojej tvári profesionálny výraz, pridám k nemu aj jeden úsmev.

„Ešte na tom radšej popracujeme,“ navrhnem a chcem jej ukázať, kde robila chyby, ale nedá mi k tomu príležitosť. Natočí sa ku klaviatúre a začne zase hrať. Ide jej to presne tak príšerne ako predtým.

Ona je snáď úplne hluchá, napadne mi.

Viem, že by som ju mal zastaviť, ale nenájdem v sebe silu a len ju nechám, aby si svoju hru užila aspoň ona. Nikto iný si ju totiž určite neužije.

Zazvoní zvonček a ja idem otvoriť. Kristínka stále hrá, ale k dverám ju nie je počuť. Už keď prišla, tak som na piane stíšil zvuk, mám síce chápavých susedov, ale toto by si odo mňa nezaslúžili.

„Dobrý deň,“ pozdravím pani Kaminskú, Kristínkinu mamu. „Poďte prosím ďalej,“ pozvem ju. Potrebujem sa s ňou porozprávať.

„Dobrý, nehnevajte sa, nestíham,“ pozrie na mňa previnilo, v ruke drží stovku a podáva mi ju. „Môžem zaplatiť za budúci mesiac?“ spýta sa s nádejou v hlase. „Nechcem, aby ste mi vydal.“

Plánujem odmietnuť, i keď mi dáva dvojnásobok mojej bežnej ceny za počet hodín, ktorý Kristínka za mesiac absolvuje, ale keď sa prosba v jej hlase prenesie aj do výrazu v jej tvári, tak to nedokážem. Skúsim jej teda aspoň povedať pravdu.

„Viete, ale my sme nikam nepokročili a ja si nie som istý, či mám dostatok učiteľských schopností, aby som Kristínku niekam posúval.“

„To nemá nikto,“ zašomre pani Kaminská. Podvihnem obočie, a tak pokračuje: „Zaplatím vám aj viac, ak to ešte chvíľku vydržíte.“

Pokrútim hlavou v nesúhlasnom geste a vezmem od nej stovku, ktorú stále drží v natiahnutej ruke.

„Ďakujem, toto je viac než dosť. Tak zase o týždeň v utorok.“

Pani Kaminská sa žiarivo usmeje.

„Kristínka!“ povie nahlas. Jej dcéra okamžite dobehne k dverám, v ruke má svoj ruksak a na tvári výraz absolútneho šťastia.

„Mami, dnes som sa zas niečo nové naučila,“ spustí hneď a my si s jej mamou vymeníme zúfalý pohľad.

Potom našťastie obe odídu a ja sa presuniem k mojej láske. Končekmi prstov pohladím klaviatúru a v myšlienkach sa jej ospravedlním za to, čo si musela prežiť. Neodolám a začnem hrať. Takmer okamžite slasťou zatváram oči a svet prestáva existovať. Na okamih úplne všetko zmizne, vrátane mojich emócií, a ja pocítim pokoj tak silný, až by som odprisahal, že sa dokáže zhmotniť a zaplaviť celý svet.

Z pocitu absolútneho kľudu, ktorý mi dokáže dať len hudba, ma vyruší až zapípanie mobilu. Dokončím skladbu, nemohla by ostať neuzavretá, a hneď nato pozriem, kto mi píše.

Adam.

Vybral si tri skladby a poslal mi ich. K jednej dokonca pridal aj emotikon znázorňujúci vysmiatu tvár. Pustím si tú skladbu ako prvú, lebo predpokladám, že sa mu páči najviac. Counting Stars od OneRepublic má niečo do seba, a tak jeho výberu úplne rozumiem. Problém je však v tom, že rúbe privysoko. V podstate je to pochopiteľné, lebo nemá o hre na klavír takmer žiadnu predstavu, avšak v tejto skladbe by som ho musel naučiť buď hrať zložité pasáže, alebo dúfať, že nejakým zázrakom dokáže hrať široké intervaly napriek tomu, že pravdepodobne nikdy netrénoval flexibilitu pohybu malíčka a palca, a už vôbec nie k tomu potrebnú rotáciu zápästia. Na pohľad sa to nemusí zdať náročné, ale skutočnosť je úplne iná. Napriek svojim prvotným pochybnostiam mu chcem vyhovieť, a tak dôkladne preštudujem partitúru, kým to vzdám a prejdem k ďalšej skladbe, v ktorej objavím rovnaký problém a v tretej tiež.

Chvíľu zvažujem nejaké alternatívy, ktoré by som mu ponúkol, ale nakoniec si uvedomím, že za neho nemôžem rozhodovať, a tak to pustím z hlavy.

Nemyslím na to až do ďalšieho dňa. Pol hodiny pred jeho príchodom si nachystám notové zápisy k všetkým trom skladbám a ešte raz ich prebehnem pohľadom, aby som si bol istý, že ich dokážem bez problémov zahrať, i keď to nebude spamäti. Pre istotu počítam s tým, že by ich mohol chcieť počuť naživo.

Adam päť minút mešká, už keď zvoní zo zdola. Asi preto z neho po vystúpení z výťahu vypadne jedno rýchle:

„Soráč.“

„V pohode,“ usmejem sa na neho a pozvem ho do bytu. Zdá sa mi zadýchaný, ale nechce sa mi veriť, že by kvôli hodine klavíra pobehol, ak nestíhal.

Vyzuje sa v predsieni a v obývačke zamieri rovno ku gauču, na ktorý sa zvalí. Citronády sa napije skôr, ako ho stihnem ponúknuť. Takže asi naozaj pobehol.

„Urobím ti aj kávu alebo čaj?“ spýtam sa.

Zasekne sa v polovici ďalšieho dúšku, prehltne, čo má v ústach, a položí pohár na stôl. Na okamih pôsobí zmätene a potom ukáže na citronádu.

„Bylo to pro mě…?“

„Určite, len si poslúž,“ usmejem sa na neho. „Takže ani kávu, ani čaj?“ čiastočne sa znova spýtam, čiastočne si sám odpoviem.

Adam sa pohodlne oprie:

„Ani kávu, ani čaj, ale pivko bych si klidně dal, kdybys měl.“

Viem, že ma provokuje, aby mi ukázal, ako je nad vecou, ale aj tak neodolám, vytiahnem z chladničky plechovku vychladenej Plzne a podám mu ju rovno do ruky.

Prekvapenie chvíľu nedokáže zakryť, ale rýchlo to napraví a uškrnie sa:

„Tak to bych od tebe nečekal, že budeš mít v lednici nejenom pivo, ale dokonce dobrý pivo!“

Ani ja od seba, pomyslím si, ale informáciu, že mám pivo v chladničke pre kamaráta, ktorý príde na návštevu, si nechám pre seba.

Adam si pivo otvorí a schuti sa napije, ja si zatiaľ sadnem oproti nemu a zahľadím sa na jeho prsty obtočené okolo plechovky. Má ich naozaj krásne a dlhé, svojim spôsobom ideálne. Lenže ich flexibilitu z pohľadu nezistím, aj keď sa o to hodnú chvíľu snažím.

Prestanem, až keď sa Adam ošije, položí plechovku na stôl a ruku si položí na gauč. Dokonca si ju prisadne, aby som na ňu nevidel.

Musel som na neho zízať naozaj intenzívne, keď zareagoval takto, ale aj tak ma prekvapí, že to nechal bez komentára.

Mal by som mu to vysvetliť, hneď s tým začnem.

„Poslal si mi tri skladby, ktoré sa ti páčia, a ja som určite pripravený, aby sme jednu z nich použili, ale je tu problém. Tie skladby nie sú ani zďaleka jednoduché. Naučiť ťa hrať niektoré pasáže by bolo náročné, aspoň takto zo začiatku. Pri tých jednoduchších pasážach by si si síce hral len dva tóny, ale o oktávu vzdialené.“

„Okej, a…?“ povie. Znie to ako otázka a zároveň povzbudenie, aby som pokračoval, a ja si uvedomím, že nemá ani poňatia, o čom rozprávam. To je moja chyba a robím ju často. Nie vždy si uvedomím, že pre mňa bežné slová iným nedávajú zmysel.

Postavím sa.

„Poď, ja ti to názorne ukážem.“

Prejdem do izby s pianom a Adam ma nasleduje. Posadím sa na stoličku, palcom zahrám trojoktávové C a zároveň malíčkom štvoroktávové C.

„Ak hráš niečo takéto, tak sa to nazýva interval oktávy a je to jeden zo širokých intervalov. Je to kvôli tomu, ako naširoko musíš mať prsty.“ Na jazyku mám veľa ďalšieho vysvetľovania. Začal by som názvami tónov a pokračoval snáď všetkým možným, vrátane prednášky o tom, prečo je oktáva v hudbe tak zásadný pojem, ale viem si živo predstaviť, ako by Adam rýchlo odišiel. Pravdepodobne by za sebou ani nestihol zavrieť dvere, a tak sa uspokojím s tým, že som mu to aspoň takto ukázal.

„A já je nemám dost naširoko?“ spýta sa, a keď k nemu stočím pohľad, tak vidím, ako od seba nenápadne rozťahuje prsty a snaží sa odhadnúť, či to dokáže.

„Vyskúšame,“ usmejem sa. „Máš dokonalé prsty, takže to je tvoje plus,“ poviem a znova zahrám interval oktávy, aby si to mohol vyskúšať.

Adam sa k tomu nemá hneď, zdá sa, ako keby ho moje slová zarazili. Rýchlo si premietnem v hlave, čo som povedal, ale kým sa dopátram, kde by mohol byť problém, tak to predsa len skúsi.

Nepodarí sa mu to, a tak to skúsi ešte raz. Pri treťom pokuse ho zastavím:

„Takto len dostaneš kŕč,“ poviem a natiahnem ruku k tej jeho. „Nie je to len o prstoch. Je to aj o pohybe zápästia.“ Jemným dotykom mu naznačím, aby položil prsty na klaviatúru a roztiahol ich od seba. S malíčkom mu mierne pomôžem, ale nerobím nič nasilu, aby ho to nebolelo. „Super, teraz dočiahneš, ale nemôžeš hrať.“ Chytím mu zápästie, a tak ako ho navigujem nepatrným dotykom, ho zároveň navigujem aj slovne. „Pomaly natoč zápästie o pár stupňov doprava, smerom k malíčku, a zároveň ho podvihuj, aby bolo v rovnakej rovine ako zvyšok predlaktia.“

Máme takmer hotovo, keď sa Adamova ruka zachveje a ja ho hneď pustím.

„Ak to bolí, tak prestaneme. Zovri prsty pár razy v päsť, nech ti netŕpne ruka,“ poradím mu.

Adam

Poslechnu ho a párkrát si s prstama i zápěstím zacvičím, i když ve skutečnosti mě nic nebolí. Naopak. To, co cítím a co se mi šíří od konečků prstů přes celou paži až kamsi k hrudníku, je spíš příjemnej pocit… Možná až příliš příjemnej na to, že Viktora vidím podruhý v životě!

„Takže jsem ten domácí úkol dělal včera zbytečně?“ zahučím, abych přesunul Viktorovu i svou vlastní pozornost pryč od mých šimrajících prstů. Okamžitě ale i mně dolehne k uším, jak nepříjemnej tón jsem použil – a že Viktor rozhodně za to, že nemám dost široký rozpětí prstů, nemůže… A tak to zmírním napůl ze srandy, ale napůl vlastně docela vážně míněnou otázkou: „To neexistujou nějaký menší klavíry pro lidi s menšíma rukama?“

Viktor pobaveně zavrtí hlavou a odpoví:

„Existujú, ale ty nič také nepotrebuješ. Nemáš menšie ruky, tvoje ruky a prsty sú na hru na klavír ideálne. Je to všetko len o tréningu a my vynechávame základy, tak sa ti môže zdať všetko až prehnane ťažké, ale určite nájdeme skladbu, ktorú nacvičíme, aby si bol spokojný a nebolo to na teba priveľmi náročné. Možno len bude lepšie, ak vynecháme zatiaľ interval oktávy, aj keď znie tak úžasne.“

„Hm,“ vezmu tu jeho přednášku na vědomí. „No tak v tom případě se vykašli na to, co jsem ti včera naposílal, a vyber nějakou skladbu ty. Můj vkus už asi celkem odhadneš… A na rozdíl ode mě poznáš, co mi zahrát půjde a co ne.“

Na chvilku se na mě zadumaně zahledí, jako kdyby se mi snažil ten můj vkus vyčíst z očí, ale než mi jeho upřenej pohled začne být… nepříjemnej, i když čímsi příjemně nepříjemnej, natočí se ke klavíru a spustí. Asi půl minuty tápu a přemýšlivě krčím čelo, ale když v tom jeho přednesu konečně rozeznám Billie Eilish a její Happier then ever, nedokážu se přemoct a začnu mohutně vrtět hlavou.

„Né, tohle né,“ doplním svou reakci i slovně, „to je strašný!“ Viktor po mně zvědavě hodí okem, aniž by přestal hrát, a tak to svý hodnocení rozvedu: „Jako ne v týhle tvý verzi, to zní naopak překvapivě dobře, ale celkově prostě Billie nesnáším.“

Viktor se hlasitě rozesměje:

„Tak si to predstav, to sme na tom rovnako!“ Dál ale pokračuje v hraní, jenom se u toho pobaveně uchechtává… Až po hodný chvíli mi dojde, že mezitím nějak plynule a pro mě nepostřehnutelně přešel z jedný skladby do jiný. A sice tentokrát ke staršímu kousku od Sigmy a Birdy – Find me… Mám co dělat, abych neotevřel překvapením pusu naprázdno jako nějakej kapr: jak to sakra dělá, že dokáže všechny ty věci odehrát takhle spatra? A tak dobře?

„Paráda!“ okomentuju to, když po mně pátravě loupne očima, že jako co na tuhle změnu stylu i interpretů říkám.

„Však?“ vezme mou pochvalu bez jakýkoliv předstíraný skromnosti na vědomí, zatímco já se jenom ušklíbnu. Na druhou stranu, proč by nemohl být sebevědomej? V tom hraní je machr, to je bez debat. A to my máme ve třídě pár debílků, kteří nejsou machři absolutně na nic, ale sebevědomí z nich přesto tryská jako gejzír…

„Takže?“ vrátí mě Viktorův hlas zpátky do přítomnosti. „Chceš to skúsiť s týmto? Alebo mám v hľadaní niečoho ďalšieho vhodného pokračovať?“

„Klidně pokračuj,“ uculím se na něj. „Dobře se to poslouchá…“

A taky, mezi náma, se na to dobře kouká! Na Viktorovi je vidět, že je ve svým živlu, nadšení a dobrá nálada z něj vyloženě prýští… A to mu tak jaksi zvláštně sluší. Ty jeho sebejistý pohyby. Ten širokej úsměv, ty rozzářený oči. Vím, že nic z toho není určený pro mě, že to patří tomu klavíru, tý hudbě… Ale i tak, můžu toho být ještě aspoň na chvilku součástí.

„Myslím, že počúvať hudbu si môžeš aj doma, ale sem chodíš, lebo sa chceš naučiť hrať,“ pousměje se Viktor, zatímco se místností podruhý rozezní refrén písničky.

„Sem chodím proto, že musím, ne proto, že chci!“ opravím ho.

„V pondelok to tak úplne nevyzeralo,“ pronese Viktor tajuplně, ale než se ho stihnu zeptat, jak to myslí, opře se do kláves s trochu větší razancí a s téměř neznatelným přechodem zamění rozehranou písničku zase za jinou.

Kterou navíc vůbec nepoznám.

„A to je co?“ sonduju.

„Thomas Bergersen,“ poučí mě. „Taká medley jeho najlepších skladieb, alebo teda za mňa najlepších.“

„Tak to jméno mi vůbec nic neříká, ale je to fakt dobrý,“ přiznám – a násilím si to jméno zapíšu do paměti, budu to muset doma probádat!

„Ale asi sa teda budeme venovať skôr niečomu, čo poznáš,“ hodí po mně Viktor dalším ze svých úsměvů. „Nech sa ti to lepšie učí, keď to máš napočúvané. Môžeme teda začať tou Birdy? A keby ťa to nebavilo alebo nebolo také, ako si si predstavoval, tak skúsime niečo iné.“

„Jo, dobře,“ souhlasím.

„Perfektné!“ zaraduje se, a dokonce si spokojeně zamne ruce, i když kdo ví, třeba si je jenom potřeboval nějak promasírovat, než je zase položí na klá… ehm, klaviaturu. „Skladba Find me má veľmi jednoduchý začiatok. Toto sú prvé štyri akordy…“

Rovnou mi je zahraje, několikrát, a když ke mně natočí hlavu a já trochu zmateně přikývnu, protože netuším, co přesně za reakci po mně chce, rovnou se zvedne ze židle a vybídne mě:

„Poď si to skúsiť!“

Vyměníme si spolu tedy místa a já automaticky zvednu pravačku, abych si ji nachystal do stejný pozice, v jaký ji měl před chviličkou Viktor, jenže v tu chvíli mi dojde, že on to hrál levou rukou. Zarazím se, ruce si na klaviatuře vyměním – a Viktor to hned okomentuje:

„Môžeš si vybrať, ako chceš hrať. Keby si mal hrať sám, tak by si túto časť hral ľavou rukou, ale my budeme hrať spolu, a tak je to na tebe. Vyskúšaj si to oboma. Pravdepodobne sa budeš cítiť pohodlnejšie, keď budeš hrať pravou rukou, keď si pravák. Trénovať koordináciu nedominantnej ruky chvíľu trvá.“

„Okej,“ vezmu tu informaci na vědomí a znovu ruce vyměním. Nemusím to totiž ani zkoušet, abych věděl, že pravačkou mi to půjde líp! Pak už konečně zkusím zopakovat ty čtyři akordy, ale… no… Něco zjevně dělám špatně i navzdory tomu, že jsem si vybral svou schopnější ruku. Zní to totiž trochu jinak, než jak to znělo Viktorovi…

Se zmateně nakrčeným čelem po něm loupnu očima:

„Nějak to není ono, že…?“ 

Viktorova tvář se ale k mýmu překvapení rozzáří, jako kdybych právě odehrál půlhodinovej koncert bez jediný chybičky.

„Co je?“ nechápu, z čeho má takovou radost.

„Máš pravdepodobne absolútny hudobný sluch, vieš? Len je škoda, že sa hudbe nevenuješ od detstva a netrénuješ ho, aby si z neho nestrácal.“ A než to, co mi právě sdělil, stihnu nějak pobrat, přišoupne se i se svou židličkou těsně ke mně a ty čtyři akordy mi znovu ukáže.

„Áha!“ pousměju se, když odhalím, kde jsem dělal chybu, a jakmile dostanu možnost to zopakovat znovu, hned poznám, že teď jsem to trefil tak, jak to má být.

Viktor mě to nechá odehrát ještě několikrát, než mě pochválí:

„Super! Ešte popracujeme na dĺžke trvania. Nezľakni sa, dám ruku na tvoju.“

A já se sice nezľaknu, ale… no… tak nějak na chvilku zapomenu dýchat. Protože Viktor v podstatě přikryje mou dlaň tou svojí, prst na prst, a… ehm… Do háje, proč musí být hra na klavír tak strašně kontaktní? A hlavně, proč zrovna Viktor musí být tak… tak sexy? To to vážně nemohl být ulízanej, uťáplej a obrejličkovanej studentík, kterej by na mě neměl takovej vliv? Kdežto takhle… takhle si ještě všimne, jak se mnou jeho blízkost mává, a bude to tak akorát celý jenom…

„Hraj,“ přeruší moje zběsile pádící myšlenky jeho hlas – a mně se nějak podaří vzpomenout si, co že to mám hrát, a stisknu ty správný klávesy. Viktorova ruka tenhle můj pohyb okopíruje a podrží mou dlaň v tý správný poloze tak dlouho, jak to má podle Viktora být. Teprve pak mě nechá zahrát další akord, znovu svou ruku přidrží na tý mý ten správnej časovej úsek a do třetice… A teprve když se mi ten rytmus dostane do krve nebo jak to říct, propustí Viktor mou dlaň ze svýho jemnýho sevření a nechá mě zase odehrát to celý několikrát samotnýho.

„Skvelé! Pridáme ďalší kúsok…“

Načež mě úplně stejnou metodou naučí další čtyři akordy.

„A teraz vyskúšaj všetkých osem po sebe!“ vybídne mě nakonec.

Což se lehko řekne, ta osmička se jeví jako poměrně nízkej počet akordů na zapamatování, no jenže zas tak snadný to není: zarazím se hned u třetího akordu a zaboha ho nejsem schopnej trefit správně. Začnu teda znovu od začátku a doufám, že si mezitím vzpomenu – a ono jo, jenže pro změnu domrvím ten čtvrtej…

„Bože,“ zavrtím frustrovaně hlavou a otřu si dlaň do kalhot, jako kdyby mi to mohlo nějak pomoct se líp soustředit, „jsem na to úplně marnej!“

„Naopak, ide ti to úplne perfektne, len to chce trpezlivosť. Ja niektoré skladby cvičím hodiny, pokojne desiatky hodín,“ ujistí mě Viktor, že na tom, že si něco nepamatuju po pár pokusech, není podle něj divnýho.

„Desítky hodin?“ zopakuju po něm vypleskle. „A co třeba? Jakože co ses třeba učil naposledy tak dlouho?“ zajímá mě.

„Niekedy ti to zahrám, keď budeš chcieť, ale teraz sa s tým nerozptyľuj a pozri, tie tvoje akordy sú takto…,“ nasměruje mou pozornost zpátky k Birdy.

Víc se pobízet nenechám, naopak se maximálně zasoustředím, abych tentokrát v tom svým přednesu žádnou chybu neudělal, no a když se mi to celý povede bez chyby sehrát pětkrát za sebou, tak po šestý se Viktor k tý mý hře plynule přidá se svým levou rukou odehraným partem. Po tváři se mi rozlije nadšenej úsměv: no pane jo, takhle dohromady to zní fakt bezva! Ve Viktorově podání zní teda samozřejmě bezvadně všechno, ale tentokrát to zní skvěle i díky mýmu přispění, a to je jednoduše skvělej pocit!

Než se moje dnešní lekce nachýlí ke konci, stihne mě Viktor naučit ještě dalších pár akordů, a i u nich mi pak předvede, jak nám to zní dohromady. Pak se na mě zadívá, oplatí mi můj spokojenej úsměv – a oznámí mi:

„Myslím, že pre dnes máme hotovo.“

„Týjo, to už je tolik?“ podivím se, když se letmo mrknu na hodinky.

„Pošlem ti odkaz na taký jednoduchý video-návod, kde je ukázané, ako sa tá skladba hrá – nech môžeš doma trénovať, ak teda budeš mať čas, vzhľadom k tomu, že sa uvidíme… v piatok?“ vytáhne na mě zvědavě obočí.

„Jo, klidně,“ povzdychnu si odevzdaně. Jako ne že bych ho neviděl rád, ale otravovat ho třikrát týdně, protože mi to babi poručila, to nekopíruje zrovna moje představy toho, jak bych s ním chtěl trávit čas, kdyby to mohlo být po mým! „Jestli teda nemáš lepší program na páteční odpoledne,“ dodám.

„Žiadny program nie je lepší ako klavír,“ zakření se na mě Viktor a já se přistihnu, že mě tahle jeho odpověď vlastně už vůbec nepřekvapí. On prostě klavír evidentně zbožňuje – a absolutně mu nevadí to dávat při každý příležitosti najevo.

„No a kolik jsem ti teda dlužnej?“ zvednu se ze stoličky a trochu se protáhnu v zádech, zatímco si pravačkou šahám do kapsy pro šrajtofli.

„Podľa toho, či si už prišiel na to, prečo mám na zápästiach práve tieto tetovania,“ odpoví mi s potutelným úsměvem a obě svý zápěstí ke mně rovnou natočí.

Podrbu se ve vlasech.

„Tak… ehm… no… protože…“ Nakonec to svý koktání vzdám a rovnou přiznám: „Nevím. Na tenhle domácí úkol jsem zapomněl…“

„To nevadí,“ zasměje se uvolněně, „veď to neponáhľa.“ Načež si řekne o sumu, nad kterou jenom povytáhnu obočí – čekal jsem, že mě tahle sranda bude stát mnohem víc! Ale dohadovat se s ním nebudu, zase tak dobře na tom finančně nejsem, abych si tu mohl hrát na granda, dát mu dvojnásobek a říct, že je to dobrý.

Když po návratu domů zjistím, že je byt prázdnej, rychle toho využiju a sednu si ke klavíru, abych si začerstva vyzkoušel to, co mě Viktor naučil. Jenže nějak to není úplně ono nebo co – ne že bych si to nepamatoval, ale samotnýho mě to… zas tak moc nebaví. Bez Viktorova doprovodu to zní dost o ničem, to především, no a pak taky… Pak taky, i když se přistihnu, jak nahrbeně nad klavírem sedím, tak mě nikdo nechytne za ramena a nenarovná mě. Nikdo mi nepodepře loket, nepřizvedne jemně zápěstí, nikdo nepoloží svou ruku přes tu mou, aby mi něco názorně ukázal…

Otráveně klavír zase zavřu a s podivným šimráním v podbřišku a ještě podivnějším zmatkem v hlavě sáhnu po svým mobilu.

„Máro? Čus!“ zahalekám rozjařeně, když se mi majitel volanýho čísla ohlásí. „Co děláš? Jo…? Tak že bych se stavil?“

Potřebuju totiž vypadnout. A hlavně přijít na jiný myšlenky… a dostat do hlavy někoho jinýho než toho, kdo se mi tam se sebejistotou sobě vlastní tak nečekaně uhnízdil.

Viktor

Tentoraz Adamovu hodinu nestíham ja, alebo presnejšie nestíham prísť načas. Našťastie mám na neho mobil, a tak mu napíšem, že som sa zdržal a bol by som rád, keby ma počkal.

Neodpíše mi, ale keď vystúpim z výťahu, tak sa ležérne opiera o stenu a ja si vydýchnem.

„Čus,“ pozdraví.

„Ahoj, ospravedlňujem sa, že meškám, pretiahli sa nám interpretačné kurzy,“ poviem, odomknem a spoločne vojdeme do bytu.

Adam sa usmeje.

„V poho…“

Oplatím mu úsmev a hneď ho upozorním, čo ho v mojom byte čaká.

„Nemám upratané, myslel som, že to stihnem, kým prídeš,“ zavediem ho do izby. Cez neustlanú posteľ prehodím deku, rovno sa pod ňou okrem perín schovajú aj trenky, v ktorých som spal. „Posaď sa prosím. Ja súrne potrebujem kávu. Urobím aj tebe?“

Na chvíľu sa zamyslí.

„No tak jo, dám si, dík.“

„Cukor, mlieko, šľahačka?“ ponúknem ho.

Podvihne obočie:

„Šlehačka…?“

„Miesto mlieka a cukru,“ vysvetlím. Už som zvyknutý, že každého takáto ponuka prekvapí, ale ja si budem robiť kávu práve so šľahačkou a bolo by mi divné neponúknuť ju aj jemu. „Za skúšku nič nedáš,“ navrhnem.

„Tak jo, proč ne,“ povie.

„Super,“ poteším sa. „Zatiaľ môžeš hrať, ja ťa budem počuť.“

Adam sa natočí ku klaviatúre, ale ja už nečakám, kým zaznie prvý akord, a zamierim rovno ku kávovaru.

Cez mletie kávy nič nepočujem, ale keď ten otravný zvuk konečne skončí, tak jeho hru zachytím. Teda hrou by som to úplne nenazval. Skôr len hľadá správnu kombináciu tónov. Viac menej neúspešne.

„Veľa si doma tomu cvičeniu asi nedal?“ spýtam sa a zároveň to konštatujem. S odpoveďou si dáva načas, a tak zatiaľ dám robiť druhú kávu.

„Nebylo kdy,“ odpovie a ja si predstavím, že sa u toho uškrnul. Vôbec si ale neviem vysvetliť, prečo som si taký istý, že to urobil. „Potřebuju se věnovat i něčemu normálnějšímu než zrovna piánu,“ dodá, aby som mal istotu, že som predpokladal správne.

Usmejem sa nad jeho predstieranou snahou o pubertálny vzdor. Vlastne mi to príde zlaté, lebo viem, že keby to myslel vážne, tak by stále dookola ku mne neznela jeho snaha o zahranie správnej melódie. Chvíľu len počúvam. Už ten začiatok vyladil, je vidieť, že má naozaj talent. Je dosť možné, že ho zdedil po babičke, predsa len bývala uznávanou klaviristkou, kým ju nezačali hnevať prsty.

Pri tej myšlienke pozriem na tie svoje. Radšej sa nejdem zamýšľať, aké by to bolo, keby som nemohol hrať. Pravdepodobne by som umrel, minimálne vo svojom vnútri.

Vytiahnem z chladničky šľahačku a na obe kávy jej nastriekam poriadnu dávku. Položím šálky na podnos a pridám dva poháre s vodou, potom sa vrátim do izby. Adam si zhrýza peru, sleduje svoj mobil, kde má video inštruktáž, a zároveň hrá.

„Káva,“ upozorním ho na svoju prítomnosť. Prevezme odo mňa šálku a chvíľu na ňu hľadí, ako keby zvažoval, ako to má piť. „Ak chceš, zamiešaj si to lyžičkou,“ ukážem na podnos, kde na neho jedna čaká. Vezme si ju, ale kávu nezamieša, miesto toho si naberie šľahačku a zje ju. Ja si svoju kávu zamiešam a až potom ju začnem pomaly piť, ešte je horúca.

„Je mi lepšie,“ skonštatujem. Adam zatiaľ stihne zjesť všetku šľahačku a hľadá, kam by položil šálku.

Úplne vidím, ako pozerá na klavír, ale kým mu stihnem povedať, že som naň podobne citlivý ako jeho babka na ten svoj, tak sa postaví a šálku položí na stolík.

Usmejem sa a Adam sa usmeje tiež.

„Už ses lekl, co?“ spýta sa.

„Vydesil,“ priznám, napijem sa a tiež kávu odložím. „Poďme na to,“ navrhnem, počkám, kým si zase sadne a premeriam si ho pohľadom.

V podstate je to takmer v poriadku, len… Už už otváram ústa, že ho upozorním, aby sa vystrel, ale nakoniec mi príde jednoduchšie rovno mu ukázať, ako si to predstavujem.

„Nezľakni sa,“ upozorním ho a položím obe dlane na jeho ramená. Jemným tlakom mu ich narovnám. „Takto by si mal sedieť aj v škole, je to lepšie pre chrbticu.“

Čakám, že mi na moje slová niečo odvrkne, ale on sa len zachveje a mlčí.

„Nie je ti zima?“ zaujímam sa.

„Co? Proč…? Není,“ pozrie na mňa zmätene.

„Len sa mi zdalo, že sa trochu chveješ,“ vysvetlím. „Môžem zapnúť radiá…“

„Není potřeba,“ skočí mi do reči. Znie príkro. „To jenom… jsem… Nechal bych si mikinu, kdyby mi byla zima, neřeš to,“ dodá už jemnejšie.

„Jasné,“ súhlasím, i keď mi jeho reakcie vŕta v hlave. Sadnem si vedľa neho, som blízko, dotýkame sa ramenami, ale inak to nejde.

„Začnem ja,“ poviem a zahrám celý part, ktorý sme na minulej hodine nacvičovali. „A teraz spolu.“

Adam

Je to skvělý.

Teda… bylo by to skvělý, kdybych se na to mohl pořádně soustředit. Což jaksi nemůžu. Na to sedí Viktor příliš blízko mě. Tak blízko, že do sebe co chvíli zlehka drcneme ramenem.

Nejsem zvyklej se dotýkat ramenem jen tak někoho. Naposledy jsem to zažil před dvěma rokama. Ještě v Praze. Michal, můj dlouholetej nejlepší kámoš. Tenhle titul mu ale patřil jenom do tý doby, než jsem si nějak pitomě vyhodnotil, že když mu nevadí ty letmý dotyky, zatímco se spolu nakláníme nad jeden sešit nebo při sledování filmů, a že když dokonce některý z těch dotyků sám iniciuje, tak že to něco znamená…

Neznamenalo to nic. Když jsme se jednou vraceli z tanečního klubu a já, trošku podpořenej alkoholem, jsem se s ním chtěl rozloučit líbnutím na tvář, odstrčil mě od sebe… a druhej den si ve třídě bez dalšího vysvětlování sedl ke Katce. A bylo.

No co. Chvilku nato přišli naši s tou jobovkou ohledně jejich práce v zahraničí, takže to naše přátelství, nebo co to teda přesně bylo nebo mohlo být, by tak jako tak změnu mýho bydliště neustálo.

A teď… teď se to děje zase. Zase ty letmý dotyky. Zase bych tak… nějak… ehm, nebo teda minimálně jedna část mě by tak nějak chtěla, aby to něco znamenalo. Jenže jenom úplnej tupec se nepoučí ze svých chyb! Takže napodruhý se už určitě nenechám zmást. Ostatně Viktor je učitel klavíru, takže to, že sedí tak těsně vedle mě, až se navzájem dotýkáme, stejně jako to, že občas položí svou dlaň přes tu mou, je součástí jeho práce – a ne výraz nějaký náklonnosti!

„Sorry,“ zadrmolím, když se ve svých úvahách ztratím tak beznadějně, že moje pravačka zapomene, co má hrát, a vyloudí něco naprosto příšerně falešnýho.

„Nie je čo, hráš to skvele,“ odpoví Viktor s tím svým typickým nerozhozeným úsměvem – a ve mně se najednou něco zlomí.

„Co kdybys mě přestal pořád tak chválit? Když něco zvorám a oba to slyšíme, tak mě fakticky nemusíš přesvědčovat o opaku, nejsem malý děcko, abych neustál trochu kritiky!“ obořím se na něj. Protože že jo, možná kdyby na mě pořád nebyl tak milej a neházel po mně ty svý rozzářený úsměvy, tak bych ho byl schopnej snáz dostat z hlavy!

Viktor se na mě zmateně zahledí a užuž otvírá pusu, aby tu mou prudkou změnu nálady nějak okomentoval, ale nedám mu šanci, protože se rovnou zvednu ze židle.

„A vůbec, dneska potřebuju skončit dřív, ale neboj, zaplatím ti samozřejmě plnou taxu,“ hrábnu si do kapsy pro peněženku. „Příští týden počítám zase s pondělkem, středou a pátkem, ale kdyby sis to rozmyslel, tak mi napiš…“ Načež vysmahnu z Viktorova bytu jako cukrář.

Samozřejmě že už když sbíhám schody z šestýho patra do přízemí, tak se za ten svůj výstup trochu stydím, zvlášť když si vybavím, jak po mně Viktor jenom bezradně koukal… Jenže se mnou ta jeho blízkost prostě děsně mává! Chvíli se mi hlavou honí všelijaký pošetilý představy, pak mě pro změnu vytočí ta jeho věčně dobrá nálada a jakejsi zvláštní klid, co z něj sálá… Možná jsem měl v pondělí přece jenom trvat na tom, že na žádný lekce chodit nebudu! Mohl jsem se teď poflakovat s klukama po městě a mít svatej klid!

Jakmile vyběhnu před panelák, hned si šáhnu pro mobil, abych zavolal Márovi. Jenže s prstem na jeho jméně se zarazím… a nakonec displej zase vypnu. Seru na to, nějak se mi najednou s klukama nikam nechce. Výborný, přesně takhle jsem si představoval, že budu trávit páteční podvečer! V totální nenáladě a nakrknutej na celej svět!

Než ale stihnu naštvaně nakopnout kandelábr, kterej míjím, mobil se mi v ruce rozvibruje – a já se vypleskle zahledím na zprávu od Viktora:

„Tiež počítam s pondelkom, stredou a piatkom. Maj sa, pekný víkend. 😊“

Týjo, on je fakt neskutečně splachovací, to teda zírám! Já na jeho místě bych se na nějaký vypisování vykašlal, když už, tak bych svý načuřený maličkosti napsal něco jako: „Naser si!“ – kdežto on ten můj výstup přešel, jako kdyby nic!

No a na mě… na mě se poselství toho smajlíku, co na mě svítí z displeje, přenese. Prostě najednou se přistihnu, jak se to mý naštvání na celej svět rozplývá… a jak se taky culím od ucha k uchu…

Začíná to být vážný: mně už prostě regulérně hrabe!