Zamilování na první poslech (5/5)

Adam

Další tři týdny se tak nějak zvláštně táhnou. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mi bude chybět chodit do školy! Jako jasně, už jsem byl párkrát delší dobu nemocnej, třeba když jsem měl tu střevní chřipku tenkrát v prváku nebo docela drsnou angínu o rok pozdějc – jenže to mi bylo v obou případech fakt blbě. Když jsem zrovna nespal, tak jsem měl dojem, že umírám, takže pocit nekonečný nudy se nestihl dostavit… Jenže teď je to úplně jiný. Teď mi v podstatě nic není, spát se mi přes den nechce, bohatě mi stačí to, že spím téměř bez přerušování každou noc a ráno se můžu vzbudit na pohodu bez budíku… No, a tak se v těch hodinách, kdy jsem vzhůru, fakticky docela nudím. A to i přesto, že se za mnou skoro každý odpoledne staví kluci a donesou mi ze školy spoustu drbů – a taky informací o tom, co v kterým předmětu dělali a co ještě musím narychlo zvládnout sám…

No a každou sobotu se za mnou pro změnu stavuje Viktor. A ten se mě taky snaží zaměstnat! Když teda přišel podruhý, tak byl na mou levačku pořád ještě dost opatrnej, takže mi pomohl si jenom trochu rozcvičit prsty a vyzkoušet si, co vlastně vůbec levou rukou zvládnu zahrát – a byl teda i dost příjemně překvapenej, že ji nemám úplně levou, haha. Nepřiznal jsem mu totiž, že už jsem s babičkou taky levou ruku do hry zapojil, bál jsem se, že bych u toho nějak neopatrně profláknul, kterou skladbu a proč jsem trénoval… A já pořád doufám, že pro něj ten Titanic zvládnu nacvičit, i když to nebude narozeninový překvápko, ale spíš ponarozeninový, no… Každopádně po asi deseti minutách řekl, že to by pro začátek stačilo, a po zbytek svý návštěvy mi zase sehrával soukromej koncert. Přičemž mě nechával, ať jmenuju nějaký svý oblíbený moderní hity, a hrál mi ty, který znal… Mě zase příjemně překvapilo, že jich znal docela dost. Že máme zjevně fakt dost podobnej vkus.

Minulou sobotu už s ním byla lepší domluva, co se toho mýho tréninku týče – to už mý levý ruce dovolil hrát celou půlhodinu. Naučil mě nějaký sekvence, nechtěl mi říct, co to je, a teprve když jsem je zvládl a on k nim pak svým přednesem doplnil tu ústřední melodii, poznal jsem v tom Another Love od Toma Odella. Nutno dodat, že v našem podání to znělo fakticky skvěle! Ale jako nedělám si iluzi, ono by to skvěle znělo i jenom ve Viktorově podání, ta moje přicmrndávačka tam zase tak důležitá nebyla.

No a dnes, dnes mám pro Viktora překvápko. Včera jsem totiž byl v nemocnici na kontrole – a voilà, jsem úplně ortéza-free! Hahaha, mám z toho prostě radost. Sice teda na nohu pořád ještě našlapuju dost opatrně a tím pádem chodím děsně pomalu, no ale jupí, budu moct v pondělí do školy! A v pohodě zvládnu ten náhradní termín písemných maturit! A hlavně… hlavně můžu zase začít pořádně hrát…

„No nekecaj!“ pozdraví mě Viktor, když mu tentokrát já osobně zajdu do předsíně otevřít dveře, a přejede mě od hlavy k patám rozzářeným pohledem. „Vyzeráš nejak inak… žeby iný účes?“ dobírá si mě, zatímco se zouvá.

„Tsss,“ užuž mám chuť ho rozverně plácnout do zad, ale na poslední chvíli se zarazím, přece jenom mezi náma je trochu jinej vztah než třeba mezi mnou, Marošem a Jožou. S nima bysme se začali úplně klidně pošťuchovat, ale Viktor ze sebe vyzařuje něco trochu jinýho, asi tak nějak… dospělejšího nebo jak to říct. K němu prostě spíš vzhlížím, než že bych ho bral jako sobě rovnýho kámoše… „Taky už nemám ten příšernej župan,“ připomenu.

„Náhodou nebol príšerný. Vyzeral si v ňom ako huňatý medvedík!“ směje se Viktor, zatímco mě pomalu následuje do obýváku.

„Přesně! Proto říkám – příšernost!“ protočím oči, ale malinko se začervenám. Medvedík, hmm… To řekl moc hezky. Vlastně když to podá takhle, tak to možná ten župan ještě vezmu někdy na milost…

„Tvoja babička tu zas nie je?“ rozhlíží se Viktor kolem dokola.

„Není,“ potvrdím mu to. „Ona si prostě přes týden nedá říct a má dojem, že mě nemůže nechat doma samotnýho, takže kdykoliv za mnou přijdou spolužáci nebo ty, tak toho využije a zdejchne se. Ale teď už jí snad nebudu tak na obtíž, když už můžu zase fungovat,“ zamávám na něj pořád ještě pro mě čerstvě osvobozenou pravačkou – a hned nato se nenápadně zašklebím, protože pořád mě to zápěstí samozřejmě trochu pobolívá. A já na to pokaždý zapomenu.

Viktor si tý mý grimasy ale i tak všimne.

„Stále to bolí?“ zatváří se účastně.

„Trochu,“ přiznám, „ale podle doktora mám s tím zápěstím cvičit a rehabilitovat, takže už se těším, jak ho dneska potrénuju hraním! Včera mi to babi ještě nechtěla dovolit… Mimochodem, co si dáš na pití? Dneska už tě konečně můžu obsloužit!“

„Môžeš, ale nemusíš,“ usměje se na mě Viktor. „Ak to nevadí, tak si zas nalejem minerálku ako naposledy a ty môžeš ísť zatiaľ ku klavíru. Zdá sa mi, že sa už nemôžeš dočkať.“

„To si piš!“ přikývnu vehementně, ještě se teda kouknu, jestli si pamatuje, ve který skříňce nad dřezem máme skleničky, a když vidím, že jo, tak ho poslechnu a začnu se šourat ke klavíru.

„Takže čo vraveli doktori? Všetko v poriadku? V pondelok už ideš zas do školy?“ zajímá se Viktor, když si dosedne na stoličku vedle mě.

„Jojo, z jejich pohledu jsem zdravej jako řípa,“ potvrdím – a pak na Viktora na jeden nádech vychrlím všechny novinky, protože jsem jich plnej a chci se s ním o ně podělit. „Je teda fakt, že to abych vstal o hodinu dřív, abych se do školy stihl doplahočit včas, ale to jsou malý věci. Hlavní je, že zvládnu za necelý dva týdny tu maturitu – hrozilo mi, že jinak ji budu muset psát s nějakým asistentem, to si vůbec neumím představit, jak by to probíhalo… Propisku naštěstí v ruce udržím, to už jsem včera zkoušel. Sice teda ze mě zatím leze dost nečitelnej škrabopis, ale to se rozcvičí,“ automaticky mávnu rukou – a zase hned nato tiše usyknu. Kruci, na některý gesta si budu muset fakt dávat bacha…

Viktor znovu účastně zkrabatí tvář – a pak ke mně natáhne ruku a zeptá se:

„Môžem?“

„A co…?“ jsem zmatenej.

„Neboj, len poznám pár hmatov, ktoré by mohli tvojmu zápästiu uľaviť,“ vysvětlí, a než se naděju, opatrně mě chytne za pravý předloktí, přitáhne si mou ruku blíž k sobě… a pak mi začne zápěstí jemně, ale pečlivě prohmatávat. „Nebolí to?“

„Ne,“ vydechnu – a zachvěju se. Nebolí to. Je to naopak neskutečně příjemný. Akorát nedokážu rozklíčovat, jestli proto, že to opravdu mýmu hojícímu se zápěstí nějak pomáhá, nebo jestli by mi stejně příjemný bylo, i kdyby se takhle věnoval mýmu zdravýmu zápěstí, prostě proto, že jsou mi příjemný všechny jeho dotyky… Tak trochu mám dojem, že platí spíš to druhý.

Viktor se jenom pousměje, a ještě chvilku v tom svým evidentně zkušeným prohmatávání a masírování pokračuje, zatímco já se musím kousat do rtů, abych u toho nezačal vzdychat blahem.

„Bože, ty by ses tím měl živit!“ vyseknu mu poklonu, ale zároveň se těma slovama snažím zamaskovat, jak moc se mnou ty jeho dotyky vnitřně mávají.

„Možno raz budem,“ pohodí s úsměvem ramenama a moje zápěstí pomalu pustí. „Ktovie? Možno ma hranie neuživí, tak si budem privyrábať masážami.“

„Ale prosím tě,“ mám potřebu ho povzbudit, „kdo už jinej by se měl živit hraním než ty?“

„Možno napríklad ty?“ mrkne na mě rozverně. „Tak poď, daj sa do toho, nech vidíme, čo si tvoja pravačka zapamätala. Ale opatrne, dobre? Keby ťa čokoľvek zabolelo, tak hneď prestaň. Nerob nič nasilu,“ instruuje mě, takže si z něj začnu dělat srandu, že by se úplně z fleku mohl živit i jako něčí babička – nebo jako doktoři, protože vede úplně stejný řeči jako oni.

No a během další zhruba hodiny zjistíme, k mý obrovský radosti, že si toho moje pravačka náhodou zapamatovala docela dost!

Takže plnej elánu a nadšení, jakmile se s Viktorem rozloučíme, si sednu ke klavíru znovu – a hned jdu zjišťovat, jak moc jsem si toho zapamatoval z toho Titanicu. Tam už to taková sláva není, přece jenom tuto skladbu jsem netrénoval až tak dlouho, no ale není to na druhou stranu žádná katastrofa. Viktor má narozky už v úterý, to jsem bez šance… Ale do dalšího víkendu bych to třeba zvládnout mohl? V úterý se tak jako tak neuvidíme. A kdybych mu to jako dárek předal příští sobotu, tak by to zase s takovým zpožděním nebylo, ne…?

„Ale! Čo to vidím a počujem?“ osloví mě babička, když přijde asi hodinku po Viktorově odchodu domů a natrapíruje mě samozřejmě kde jinde než pořád nad klavírem, jak pilně nacvičuju. „Ty si nám ožil! Tebe to hranie na klavír snáď robí dobre.“

„Robí,“ přitakám, „ale babi, já mám strašnej skluz! Musíš mi poradit nějaký finty! Já bych to potřeboval zvládnout do týdne!“

„Ja viem, že má Viktor tie narodeniny už za pár dní,“ kývne babička, zároveň ovšem nesouhlasně nakrčí nos, „ale Adam, toto sa mi veľmi nepáči. Doktor síce vravel, že máš s tým zápästím cvičiť, ale nemáš ho prepínať. A naviac, nezabudol si, že ťa čaká maturita?“

„Nezapomněl,“ zahučím. „A na ty testy jsem byl celkem naučenej už před měsícem. Jenom si to trochu oživím, to bude v pohodě…“

„Achjo, no tak čo mám s tebou robiť. Tak si dáme niečo na večeru a potom si k tomu na chvíľku sadneme?“

„Paráda!“ pokusím se samým nadšením o nějakej vítězně znějící akord. No úplně to sice nevyzní tak dobře, jako mi to znělo v hlavě, ale babi se i tak zasměje, a když jí pak jdu do kuchyně pomoct s chystáním večeře, rozvypráví se o jednom už dobře před dvaceti lety se konajícím koncertu. Tam její student zahrál úplně dokonale zpaměti osmiminutovou skladbu a pak najednou deset vteřin před finále ho přepadlo nějaký zatmění nebo co – a on prostě ten úplně poslední akord nebyl schopnej trefit… Zkusil to prý asi tak patnáctkrát, ani jednou to nebylo ono, a tak nakonec babi vyběhla ze zákulisí a ten poslední akord zahrála za něj.

„On bol totiž chudák úplne zúfalý, asi by tam tie správne tóny hľadal dodnes.“

„Bože, to je strašný,“ otřesu se a v duchu si poznačím, že se budu muset Viktora přeptat, jestli on se při svých koncertech něčeho takovýho nebojí.

No a pak se otřesu ještě jednou – to když si představím, že by se něco takovýho stalo za týden mně, až mu budu hrát ten Titanic… Ježíši, to by byl ale trapas! No… ale tak… dám do toho všechno, aby se mi nic takovýho nestalo. Protože Viktor si svůj dárek zaslouží v naprosto dokonalým provedení!

Celej další týden tak dělám všechno pro to, abych ten svůj přednes k dokonalosti aspoň přiblížil. Babi má se mnou svatou trpělivost, protože jak se blíží další sobota, kdy jsme domluvení, že se za mnou Viktor zase staví, tak jsem čím dál nervóznější! V pátek dokonce přemýšlím, že celou akci radši odpískám, protože prostě… Achjo, já bych chtěl Viktora ohromit. A to se mi touhle jednoduše podanou skladbou, kterou navíc pořád nejsem schopnej odehrát úplně bez chyb, asi jenom těžko povede… Jenže na druhou stranu je mi jasný, že to se mi nepovede nikdy. On má přede mnou, co se hraní týče, náskok minimálně dvacet let! To nedoženu, ani kdybych trénoval v kuse půl roku od rána do večera. Takže musím doufat, že mu udělá radost ten dárek jako takovej. To překvapení jako takový.

V sobotu, pár minut před tím, než má Viktor přijít, se mi chce samou nervozitou skoro až zvracet. Týjo, to jsem si o sobě nikdy nemyslel, že jsem takovej trémista! Měl bych se rychle zkusit hodit nějak do klidu, nebo to na mně Viktor ještě pozná a začne se vyptávat, co se děje, on je děsně všímavej… A nechci, aby si pak zpětně dal dohromady, že jsem byl tak nesvůj a vykolejenej z toho, že jsem mu chtěl něco zahrát…

Než se tedy ozve zvuk zvonku, pustím si na Instáči nějaký vtipný reelsy – a mám štěstí, protože jedno videjko plný trapasů z autoškoly mě smíchy tak odbourá, že když Viktorovi otvírám dveře, ještě se culím od ucha k uchu.

„Ahoj, Adam!“ pozdraví mě a jeho tvář tu mou okopíruje, teda jako myslím, co se širokýho úsměvu týče. „Opýtal by som sa ťa, ako sa máš, ale z teba úplne žiari, že sa máš skvele.“

„Z tebe to září taky, ale u tebe jsem vlastně nikdy nezažil, že by to bylo jinak,“ zamyslím se, zatímco pozoruju, jak si sundává bundu.

„Tvoja babička to zažila,“ zamumlá.

„Co…? Jak to myslíš?“ nechápu.

„No,“ přidřepne si, aby si mohl zout boty, ale oči zvedne ke mně, „keď mi pred pár týždňami volala, že si mal tú nehodu, tak som zrovna nežiaril. Ale na to asi nechce ani jeden z nás spomínať.“ A s tím se znovu usměje.

„To fakt ne,“ oplatím mu ten úsměv, ale v duchu si umíním, že se budu muset babičky zeptat, co tím Viktor myslel – že jako před ní nezazářil… „No a jak se jinak máš?“ prohodím přes rameno, zatímco ho vedu do bytu. „Teď, když jsi o rok starší?“

„Jé, ty to vieš?“ odpoví mi překvapeně znějící otázkou, a když se k němu před kuchyní otočím, všimnu si, jak se potěšeně usmívá.

„Jasně že to vím!“ trošku se chvástám. „Akorát teda, no,“ podrbu se ve vlasech, „jsem to trochu nedomyslel… Mohl jsem ti nachystat na pití něco lepšího než minerálku…“

„To vôbec nerieš,“ dojde Viktor k ledničce, tázavě na mě zvedne obočí, a když přikývnu, otevře si ji, „okrem toho na moje narodeniny by som mal prichystať pohostenie skôr ja tebe. Takže vieš čo? Až budeš mať na budúci týždeň za sebou písomné maturity, tak spolu niekam zájdeme a oslávime to spolu. Čo ty na to?“

„To bysme mohli,“ kývnu, zatímco v duchu to doplním ještě nadšeným „Jupííí, paráda!“. Načež sám nad sebou zavrtím hlavou. Jsem fakt jak malej, jedno pozvání někam na večeři – a já z toho mám Ježíška… „No a to, ehm, no…,“ začnu – a sám si nejsem jistej, jestli mám tu větu dokončit, nebo jestli mám tu akci radši přece jenom na poslední chvíli skrečnout, abych se před Viktorem neztrapnil a on si to svoje pozvání ještě nerozmyslel… Nakonec se ale odhodlám to risknout. Ostatně, to by si ani babička nezasloužila – věnovala mi plno času, a já bych to nakonec všechno spláchl do kanálu?

A tak se zhluboka nadechnu a pokračuju:

„Ehm, jeden dárek pro tebe ale mám…“

„Ale to si fakt nemusel,“ zareaguje Viktor a skoro se mi zdá, že se malinko začervenal. Nemám teď ale kdy to řešit, protože mám co dělat sám se sebou a se svýma z nervozity vyskákanýma flekama ve tvářích…

„No,“ uchechtnu se, „to máš pravdu, že nemusel, a možná jsem ani neměl. Ale… no… Tak pojď.“ A gestem ho vybídnu, aby mě následoval ke klavíru, kde si zaberu stoličku, počkám si, až si Viktor sedne po mý levý straně… a pak s dlouhým nádechem a s rozechvělýma prstama začnu.

Když se hned zkraje třikrát po sobě přehmátnu, docela mě to rozhodí, ale ještě jednou se zhluboka nadechnu… a pokračuju. Myslím jenom na Viktora a na to, že je to dárek pro něj… a taky že on přece dobře ví, že nejsem žádnej virtuóz, ale že jsem s hraním začal teprve před pár týdnama… No a při druhý sloce už jsem docela klidnej. Prostě hraju tak, jak jsem byl zvyklej to trénovat, když tu Viktor nebyl, ponořím se naplno do tý skladby jako takový a snažím se nepřipouštět si, že Viktor sedí vedle mě a bedlivě každej můj pohyb prstama a zápěstím pozoruje…

Jakmile se v obýváku rozplyne poslední tón, nasucho polknu… a pak si troufnu zvednout k Viktorovi oči.

„Všechno nejlepší,“ vypadne ze mě o něco tišeji, než jsem původně chtěl, a tak to aspoň doprovodím úsměvem.

Viktorovi se k mýmu překvapení zalesknou oči.

„Adam…, wau…, to… to si ma úplne dostal. Ďakujem. To bolo…, to som fakt nečakal. Kedy si to stihol nacvičiť? Muselo ti to dať šialene veľa práce,“ drmolí pátý přes devátý – a já se nadmu pýchou jako páv. Týjo, ono mu to asi opravdu udělalo radost! Vypadá, že je dokonce dojatej…

Užuž se nadechuju, že aspoň na něco z toho, co řekl, zareaguju, ale on ještě neskončil:

„Počuj, podaj sa trošku, nech môžem k tebe. Zvládneš to zahrať ešte raz?“

„Jo, jasně,“ odpovím malinko zmateně, netuším totiž, kam směřuje… Dojde mi to, až když začnu hrát podruhý – a Viktor položí ruce kousek od těch mých a bez jakýkoliv přípravy mě doprovodí.

A zní to naprosto fenomenálně. Tak fenomenálně, že tentokrát jsem to já, koho to celý dost dojme… Celý. To, jak to zní, ale i to, že to hrajeme já a on, my dva, spolu. Že tu sedí vedle mě… a tohle je můj dárek pro něj… a s jeho přispěním je to opravdu famózní a dokonalej dárek. Nádhernej. Perfektní.

„No, ehm, to bylo… krásný,“ vydechnu zastřeně, když dohrajeme, zatímco oči dál upírám na klaviaturu, která ale najednou, bez mých a hlavně jeho prstů, působí strašně opuštěně.

„To bolo,“ souhlasí Viktor potichoučku…, a i když se na něj nedívám, tak vnímám, cítím, kam se dívá on.

Na mě.

A já si najednou netroufnu zvednout oči a podívat se do těch jeho, protože se bojím toho, co tam uvidím… Nebo možná spíš toho, co tam neuvidím? Znervózněle si začnu otírat dlaně do kalhot… a najednou Viktor přes mou levou dlaň položí svou pravačku.

Úplně mě to přimrazí na místě. Strnu, přestanu se hýbat, přestanu dýchat… protože prostě… no…

A Viktor se na chvilku taky vůbec nehýbe, dost možná čeká, jestli třeba svou ruku zpod tý jeho nevytrhnu, no ale když nic takovýho neudělám, tak mě jemně po hřbetu dlaně pohladí… a pak mě za tu ruku vezme a stiskne mi ji.

A já mu ten stisk oplatím…

A když si konečně troufnu zvednout k němu oči, tak ty jeho už na mě čekají – a vyzařuje z nich radost… a taky spousta něhy.

Znervóznělej tím vším, tím, že se to vůbec děje, zalapám trhaně po dechu… A Viktor se najednou zvedne ze stoličky, ale jenom proto, aby ji o kousek odstrčil… a pak mě taky vytáhl na nohy. Pořád mě drží za ruku, pořád mě propaluje pohledem, ale zároveň mi volnou rukou několikrát přejede přes paži, jako kdyby mě chtěl zahřát nebo tak něco.

„Chveješ sa,“ okomentuje to.

„No,“ polknu rozhozeně, „protože…“

Nechám ty tři tečky vyznít do ztracena. Vůbec netuším, jak by ta věta měla končit. A rozhodně na to nepřijdu, dokud se budu topit v jeho nádherných, tak hlubokých očích…

Viktor mě ještě několikrát pohladí po paži, než nechá svou dlaň sklouznout o něco níž, na můj bok… a já prudce vydechnu, tak příjemná mi jeho blízkost a tyhle letmý dotyky jsou.

A on mě ještě chvilku upřeně pozoruje, zkoumavě, bedlivě, jako kdyby se snažil vyčíst z mých očí a z mý tváře všechny emoce a dojmy, a pak, protože si dost možná není jistej, jestli si všechno to, co si tam přečetl, i správně přeložil a vyložil, se zeptá:

„Môžem ti dať pusu?“

Viktor

Takmer vždy v mojej mysli znie nejaká melódia, mám to tak celý život, je jedno, čo práve robím a na čo sa sústredím, hudba si ma vždy nájde. Vôbec to nie je nepríjemné, dávno som si zvykol.

Lenže zrazu je ticho, počujem biť len svoje vlastné srdce v očakávaní Adamovej odpovede.

Nezdá sa, že by váhal, skôr je len zaskočený, a tak mu trvá pár sekúnd, kým povie tie dve toľko očakávané slová:

„Jo… můžeš…“

Pritiahnem si ho bližšie k sebe a konečne spravím to, po čom som túžil posledných niekoľko minút. Spojím naše pery. Takmer hneď pocítim, že je to tak správne, že sme to mali urobiť už dávno.

Nebozkávame sa vášnivo, je to len opatrné ochutnávanie, ktoré prerušujeme vzájomnými pohľadmi do očí. Neodolám a ďalšie také prerušenie využijem, aby som Adama pohladil po líci. Má ho trochu červené, pôsobí vďaka tomu úplne nevinne.

„V poriadku?“ spýtam sa.

Prikývne takmer zasnene, a tak ho znovu pobozkám, tentoraz bozk prehĺbim a zasiahne ma úplne nový pocit. Už to nie je len súznenie, z jeho prítomnosti mi zrazu vibruje celé telo, každá z mojich buniek.

O kúsok sa odtiahnem až v momente, keď Adam nepatrne stratí rovnováhu. Našťastie ho držím a krásne to spolu vyrovnáme, ale aj tak si uvedomím, že ho stále bolí koleno a nemal by toľko stáť.

„Poď si sadnúť,“ požiadam. Pokrúti hlavou v zábavne spurnom geste. „A keby sme si sadli spolu na gauč?“ ponúknem.

„Tak to by šlo,“ usmeje sa.

Viem, že už nepotrebuje s chôdzou žiadnu pomoc, ale aj tak sa mi ho nechce púšťať, preto si ho ku gauču odvediem. Posadím sa prvý, aby som dal Adamovi priestor vybrať si, ako blízko ku mne chce. Posadí sa tak, že nenechá medzi nami ani centimeter voľného miesta, jeho telo hreje. Položím mu otvorenú dlaň na koleno, aby ma mohol chytiť, ale on to neurobí. Miesto toho pohladí tetovanie na mojom pravom zápästí.

„Už vím, co to znamená,“ povie. „Prostě… miluješ hudbu.“

„Máš pravdu,“ potešene sa na neho zaculím. „Pre mňa je to ešte aj symbol rovnováhy medzi ľavou a pravou stranou klavíra, medzi technikou a citom, medzi vysokými a nízkymi tónmi, ale hlavne si to úplne vystihol, je to moja malá pocta hudbe a všetkému, čo mi dala.“

„To je pěkný,“ vydýchne.

Vtisnem mu jednu rýchlu pusu. Zdá sa, že mi toho hudba dáva viac ako zvyčajne, a to som si myslel, že už som od nej dostal naozaj všetko. Nakoniec našla spôsob, ako pridať ešte niečo ako bonus, a s tým bonusom konečne spojím svoju dlaň.

„Lekciu klavíra zdarma už asi za správnu odpoveď neoceníš,“ zahovorím vlastné rozpaky, i keď mi je odpoveď jasná. Dávno od neho neberiem žiadne peniaze.

„Náhodou, ocením každou chvilku, kdy budu moct být s tebou,“ zamumle s pohľadom upretým na naše spojené ruky. Zdá sa, že nie som v rozpakoch len ja sám.

„Takže by si so mnou išiel na rande?“ spýtam sa.

Adam okamžite prikývne.

„I na dvě!“

„No počkaj,“ zasmejem sa. „To hneď tak nesľubuj. Ešte nevieš, kam ťa vezmem na to prvé. Možno rýchlo zmeníš názor.“

„Určitě nezměním,“ zašepká.

„Ani po troch hodinách v divadle?“ podpichnem ho.

Adamovi sa objaví v očiach náznak paniky, ale rýchlo zas pominie.

„Ani po desíti,“ povie presvedčivo.

„Neboj, síce mám na fakulte v piatok vystúpenie, ale určite ťa nebudem nútiť, aby…“

„Přijdu rád,“ preruší ma a hneď sa trochu zapýri. „Teda jestli to mělo být pozvání…“

Lipnem mu rýchlu pusu.

„Malo. Bude to len hodina, začína o šiestej a potom môžeme zájsť na večeru.“

Adam prikývne a vyžiada si ďalší bozk. Stihneme ho len tak tak, lebo v zámke zarachotia kľúče a o minútu sa v obývačke objaví jeho babička. To už sedíme s Adamom od seba vzdialený takmer o pol metra. Odsadol som si ja, aby nemusel babičke nič vysvetľovať. Nie som si istý, že by chcel. Všetko je to pre nás oboch ešte úplne nové.

Prehodím s Adamovou babičkou pár zdvorilostných viet a rozlúčim sa. Zamierim rovno domov, posadím sa za klavír, je vo mne priveľa emócií a prekvapivo málo myšlienok.

O niektorých veciach sa nedá premýšľať, je to zbytočné, rozhodovať treba nechať niečo iné, a to srdce.

Podľa nášho rozhovoru by som sa mal s Adamom vidieť až v piatok, ale práve srdce ma donúti, aby som mu v pondelok večer napísal správu a poprial aspoň veľa šťastia na jeho zajtrajšej písomnej maturite.

Miesto jednej správy si ich nakoniec vymeníme desať.

V utorok poobede si rovno zavoláme, je plný dojmov, ale aj obáv. Jednu časť maturity má za sebou, druhú pred sebou. Prekeciame hodinu. V stredu si to zopakujeme. Vo štvrtok sa vrátime k správam.

V piatok sa máme konečne vidieť osobne a ja sa na neho už od rána teším. Je to zvláštne, ale vďaka tomu zabudnem aj na akúkoľvek trému, ktorú zvyknem mať pred vystúpením. Zaujíma ma len, či Adam skutočne príde.

Nesklame ma a o trištvrte na šesť ho zbadám v hale, vyzerá zmätene.

„Adam!“ zavolám na neho. Otočí sa na mňa a tvár mu ozdobí úsmev. Tiež ma to prinúti k úsmevu, mám pocit, že som ho nevidel snáď rok, i keď to bol len necelý týždeň.

Stretneme sa na pol ceste. Na sekundu to vyzerá, že sa chcel Adam na privítanie objať, možno aj pobozkať, ale nakoniec sa zarazí a nič z toho neurobí.

„Ahoj,“ pozdraví. „Já… asi jsem se tu trochu ztratil…“

„A ja som si ťa našiel,“ zahľadím sa mu do očí. Úplne cítim to príjemné napätie, ktoré si vymieňame pohľadom. „Vôbec si sa nestratil, je to priamo tu,“ ukážem na veľké drevené dvere, ktoré vedú do malej koncertnej sály.

„Aha! No a…,“ zaváha, „mám si někde koupit lístek nebo tak něco?“

„Je to len interný koncert,“ upokojím ho. „Nebude tam ani veľa ľudí, mávame ho všetci dvakrát za semester, aby sme si navykli pracovať s trémou.“

„Ty taky míváš trému?“ prekvapí sa.

„Iste,“ prikývnem. „Hlavne ak hrám pre niekoho dôležitého. A to dnes budem.“

Adam otvorí ústa, pravdepodobne aby sa spýtal, pre koho dôležitého budem dnes hrať, ale niečo v mojom výraze ho donúti, aby tú otázku nepoložil. Pochopí, že som myslel jeho, poznám to podľa červene v jeho tvári.

„Mali by sme ísť,“ vydýchnem, i keď by som ho miesto slov radšej pobozkal.

Zavediem Adama do sály a nechám ho, aby si vybral miesto na sedenie. Je tu zatiaľ len pár ľudí. Myslím, že sa to už ani veľmi nezmení, ale mne to nevadí. Hlavné je, že je tu on.

Adam si sadne do druhého radu, ja prejdem ku klavíru, sadnem si a vyskúšam jeho naladenie. Všetko je ako vždy úplne v poriadku, zatiaľ sa sála prekvapivo zaplní. Poobzerám sa, aby som videl, pre koho budem hrať. V prvej rade sedí pár mojich spolužiakov a dvaja učitelia. V druhej rade si vedľa Adama sadlo niekoľko dôchodkýň, obsadili aj časť tretej rady, niekedy na naše koncerty chodia a ja v nich spoznám známe tváre.

Pozriem na hodinky a presne o šiestej sa postavím. V rovnakom momente sa postaví jedna z mojich spolužiačok a prejde do stredu pódia. Vďačne na ňu kývnem a zas si sadnem, úvodné predslovy nemám rád a vždy je lepšie, keď ma predstaví niekto iný. Tiež to zvyknem pre spolužiakov robievať, ak som na ich koncerte.

Počkám, kým o mne spolužiačka povie pár slov, a začnem hrať. Mám pripravených osem skladieb a tých prvých sedem striktne dodržím. Za každú z nich si od publika vyslúžim krátky potlesk.

Pred poslednou skladbou sa zhlboka nadýchnem a venujem Adamovi pohľad aj úsmev. V tom momente sa rozhodnem, že chcem hrať niečo úplne iné, niečo len pre neho. Potom už nechám, aby moje ruky zahrali My heart will go on. Z nejakého dôvodu som tú skladbu povýšil na našu skladbu a chcem, aby to vedel.

Počas hry myslím len na neho, na každú chvíľu s ním počínajúc našim zoznámením. Kto by vtedy povedal, že budem k nemu cítiť niečo tak hlboké a čisté? Kto by vtedy povedal, že pocítim lásku?

Nechám doznieť posledný tón, postavím sa a ukloním. Publikum mi venuje potlesk, len jeden človek tlieska o niečo intenzívnejšie a má v očiach slzy.

Sála sa začne pomaly vyprázdňovať. Mal by som prehodiť pár slov s učiteľmi a spolužiakmi, ale ja miesto toho prejdem k Adamovi.

„Si v poriadku?“ spýtam sa. Najradšej by som mu tie slzy utrel, ale nechcem ho privádzať do rozpakov.

„Jsem, jasně, jenom… jenom jsem zároveň… úplně mimo, víš, protože… Já to tvoje hraní fakt miluju. Tebe miluju,“ vyhŕkne a objíme ma. Nestihnem ani vstrebať jeho slová a opätovať mu objatie a on sa zas rýchlo odtiahne. „Ježíši, promiň, já jsem… to jsem nechtěl, já…“ obzrie sa okolo seba. „Máš tu plno známých a já… promiň…“

„Adam,“ preruším ho a položím mu ruku na pás. „Mne je úplne jedno, kto tu je,“ pritiahnem si ho bližšie k sebe. „Aj ja som do teba predsa zamilovaný.“

A spolu s týmto vyznaním spojím naše pery.