Zamilování na první poslech (3/5)

Viktor

Takmer celý víkend strávim na nácviku vysokoškolského orchestra, a tak nemám veľmi čas myslieť na Adama a jeho piatkový útek. V pondelok poobede sa mi ale naša posledná hodina vybaví v dokonalých detailoch a ja chvíľu skúšam prísť na to, čím som ho tak nahneval.

Nakoniec ma pravdepodobný dôvod napadne, a tak sa rozhodnem, že sa s ním o tom skúsim porozprávať.

Dnes mám čas, preto miesto citronády nachystám niečo špeciálnejšie. Nakrájam na drobné kúsky niekoľko druhov ovocia, pridám mätu, trstinový cukor, všetko to nahádžem do džbánu a poriadne zamiešam. Skončím len pár minút predtým, ako sa ozve zozdola zvonček. Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu.

„Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť.

„Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa.

„Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“

Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché:

„Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“

„Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Adam si skríži ruky na hrudi v obrannom geste, ale jeho vyčkávavý pohľad mi naznačí, že ho moje slová zaujímajú.

„Mrzí ma, ak máš pocit, že som ťa v piatok chválil neoprávnene,“ začnem. „Chápem, že ty to tak asi nevidíš, ale podľa mňa máš naozaj talent a ide ti to skvele. Mám žiakov, ktorí majú pokročilé základy hry a nedokážu sa naučiť časť skladby tak rýchlo ako ty. Len preto som ťa pochválil. Nebolo to z mojej strany myslené ako nejaká milosrdná lož a ospravedlňujem sa, ak to tak vyznelo.“ Zahľadím sa mu do očí a dokončím myšlienku: „Určite som nechcel v tebe vzbudiť dojem, že ti klamem. Nech už sa ti zdalo, že to robím z akéhokoľvek dôvodu, tak ja som bol len úprimný.“

Adam spustí ruky pozdĺž tela, chvíľu nad reakciou váha. Dokonca sa napije, aby nemusel hneď rozprávať. Zdá sa mi nesvoj.

Je možné, že som netrafil, v čom bol problém?

„Jo, no tak… no… Mně prostě… ehm… Prostě přišlo mi to divný, když dělám pořád takový pitomý chyby.“

„Robíš úplne normálne chyby a robíš ich prekvapivo málo,“ usmejem sa na neho a postavím sa, aby som viac nezdržoval našu hodinu. „Poď, naučíš sa niečo ďalšie.“

Adam ma nasleduje do izby a posadí sa na klavírnu stoličku. Hneď zaujme ukážkovú polohu a ja mám chuť ho okamžite pochváliť, ale rozhodnem sa byť radšej zdržanlivejší, a tak si len sadnem vedľa neho.

Chcem sa spýtať, či môžeme začať, keď mu zaškvŕka v bruchu a ja svoju otázku rovno prehodnotím.

„Si hladný?“ zaujímam sa.

„Ne,“ odpovie rýchlo a pozrie na mňa. Podvihnem obočie a to ho donúti vetu rozvinúť: „Nestihl jsem oběd, ale najím se potom, o nic nejde.“

Postavím sa.

„Máš niečo proti mrazenej pizze?“ spýtam sa. „Mám salámovú, dám ju do rúry.“

„Ne, Viktore, neřeš to, já…“

Nenechám ho dopovedať.

„Aj ja som hladný,“ zaklamem. „Zatiaľ si precvič, čo sme sa naučili.“ Prejdem do kuchyne, zapnem rúru, nastavím teplotu na dvestodvadsať stupňov a započúvam sa do Adamovej hry. V myšlienkach si predstavím, aké bude skvelé sa k nemu pridať. Skladba potom bude mať reálne kontúry.

Prestanem snívať, vytiahnem z mrazničky pizzu a vložím ju do rúry. Nemalo by sa nič stať, keď som ju nenechal dostatočne dlho predhriať.

Vrátim sa za Adamom a chvíľu na neho len hladím. Klavír sa k nemu hodí, alebo sa skôr on hodí ku klavíru. V podstate k sebe tak nejako pasujú a mne ten pohľad vyčaruje na tvári široký úsmev.

Po chvíli si všimne, že tam stojím, a prestane hrať. Pozrie na mňa a hneď zas odvráti zrak ku klaviatúre. Pripadá mi to, ako keby sa hanbil, a ja nechápem, prečo na ňom vidím práve takúto emóciu.

„Máme zhruba pätnásť minút, kým bude jedlo,“ posadím sa k nemu. „Začni, keď budeš pripravený,“ požiadam a ešte si kúsok poposadnem, aby som pohodlne dočiahol na klaviatúru. Pri tom pohybe sa moje boky dotknú Adamových a on sa okamžite odtiahne, ako keby sa spálil. Prisúdim to tomu, že sa zľakol.

Konečne začneme hrať už naučenú časť skladby a ide nám to skvele. Je to až neuveriteľné, ale Adam neurobí ani jedinú chybičku.

„Wau,“ poviem nadšene, keď skončíme. „Už ovládaš takmer tretinu,“ obdivne ho potľapkám po predlaktí a on… ucukne.

V tom momente pochopím, že som bol doteraz úplne mimo. Problém je niekde úplne inde.

„Adam,“ oslovím ho. „Povedala ti o mne babička niečo, kvôli čomu ti od piatku prekážam?“

„Cože?“ prekvapí sa. „Babička…? Co by… jak to myslíš?“

„Adam,“ povzdychnem si. „Ak ti tak prekáža, že som gay, tak by bolo asi lepšie, ak by si si našiel iného učiteľa.“

Adam

„Co?“ vykulím na něj oči. „Ty jsi…? Ale já… mně to… Proč by mi to mělo vadit?“ To jeho přiznání mě tak vykolejí, že chvilku nejsem vůbec schopnej kontrolovat, co za slova mi leze z pusy a jestli dávají nějakej smysl.

„Pretože už od piatku sa správaš…, ako keby sa niečo stalo, zmenilo…,“ začne vysvětlovat, ale vůbec ho to nenechám doříct. Zastydím se totiž, když mi dojde, jak špatně si to moje chování vyložil – a jak mu to asi musí být nepříjemný!

„Já jsem… S babi o tobě vůbec nemluvíme… A tohle je přece tvoje soukromá věc,“ opatrně po něm mrknu, ale dlouho ten jeho přímej, náhle vážnej pohled nevydržím a oči zase zabodnu do klaviatury. „To, že se chovám jako kokot, přece nijak nesouvisí s tebou…“ Nebo teda souvisí, ale úplně jinak, než si myslíš, dořeknu si v duchu.

Pak se znejistěle podrbu ve vlasech. Neměl bych mu říct, že… že jsem na tom stejně jako on? Protože on mi to o sobě prozradil… Tak by asi bylo fér mu to o sobě taky netajit… Jenže nějak se k tomu nedokážu dokopat. Není to věta, která by člověku lezla z pusy kdovíjak snadno. Vyslovil jsem ji zatím jenom čtyřikrát, a i tak mám dojem, že už mi to stačilo na půlku života dopředu…

Povzdychnu si a užuž otvírám pusu, abych se mu omluvil – za to, jak jsem v jeho společnosti nemožnej, a za to, že ho mý chování zjevně tak mate, no a taky by to sorry v sobě mohlo mít ukrytý i to, že mě mrzí, že k němu nedokážu být upřímnej… Ale Viktor mě nenechá se v tom plácat, protože místo toho odvede řeč o kousek jinam:

„Máš nejaké problémy v škole? Alebo doma? Alebo s čím to teda súvisí? Teba vlastne čaká za pár mesiacov maturita? Asi je toho na teba teraz veľa, a ešte musíš chodiť sem, takže chápem, že…“

„Já sem náhodou chodím rád,“ přiznám potichu, protože opravdu nechci, aby si v souvislosti se mnou cokoliv vyčítal nebo aby si myslel, že ten čas trávenej s ním pořád vnímám jenom jako trest… A pak, možná abych mu dokázal, že to svý přiznání myslím vážně, a dost možná i proto, že už chci od tohohle rozhovoru utýct, položím pravačku na klávesy a začnu vydrnkávat naučenou melodii.

A Viktor, aby mi dal najevo, že s touhle mou změnou tématu souhlasí, se ke mně bez dalších řečí se svým partem přidá. Plynule mě pak začne učit několik nových akordů a tohle naše snažení přeruší až pípání trouby, který k nám dolehne z kuchyně.

„Večera,“ usměje se na mě Viktor, rovnou se zvedne ze stoličky a rukou mi pokyne, ať ho následuju. „V tvojom prípade skôr obed…“

„Něco mezi,“ zahučím, zatímco se opřu o futra a pozoruju, jak vytahuje z trouby pizzu a ze skříňky talíře. „Chceš s něčím pomoct?“

„Áno, chcem. So zjedením tejto fajnoty!“ zasměje se. „Tak tam nepostávaj a poď sa do toho pustiť. Posediačky to chutí lepšie. Nestíhaš obedy bežne? Máte toho v škole toľko?“

„Ale ne,“ mávnu rukou, zatímco levačkou si odsunuju židli od stolu, „jenom si s náma dnes třídní domluvila třídnickou hodinu a pak už byla v jídelně šílená fronta, tak jsme to vzdali. Stejně nebylo moc o co stát, nevaří nám tam kdovíjak hvězdně…“

„A kam vlastne chodíš do školy?“ zavyzvídá Viktor, sedne si naproti mně a s chutí se zakousne do svýho pizzaplátku.

A tak se rozkecám o svý škole, Viktora samozřejmě zajímá i to, jak jsem se coby Čech ocitl na Slovensku, ale nezůstanu u tohohle tématu dlouho a pro změnu se začnu vyptávat na jeho středoškolský i vysokoškolský studia. Nakonec nám zbytek lekce příjemně uteče, aniž bysme se vrátili zpátky ke klavíru.

„Jejda, já už budu muset jít,“ vyhrknu, když mi pohled mimovolně sklouzne na hodiny umístěný nad kuchyňskou linkou.

„Prepáč, vôbec mi nedošlo…, úplne som zabudol strážiť čas,“ zrozpačití Viktor.

„Ty promiň, přijdu se sem učit hrát na klavír – a místo toho tě tu zdržuju, a ještě ti vyjídám zásoby… Zaplatím ti i za tu pizzu, jo?“ začnu se shánět po svý peněžence.

„To nech ťa ani nenapadne!“ zatváří se Viktor odmítavě. „Za dnes mi neplať vôbec nič.“

„Ale to přece nejde…“

„Myslím to vážne,“ pronese nekompromisním tónem, i když jeho oči se pořád usmívají. „Neberiem to dnes ako lekciu, ale ako obyčajný fajn pokec s kamošom, hm?“

„No… tak teda dobře,“ pronesu nakonec – přesvědčenej sice nejsem, ale tak nějak na Viktorovi vidím, že bych si svůj nesouhlas beztak neuhádal. Na druhou stranu mě jeho slova potěší. Fajn pokec s kámošem? To je pěkný, že mě bere jako kámoše… A navíc jako kámoše, se kterým se mu fajn kecá… Bylo to totiž vzájemný. „Takže… ve středu?“ ujistím se ještě.

„Jasné, počítam s tým,“ věnuje mi další z repertoáru svých úsměvů, já mu ho vrátím – a v duchu už začnu přemýšlet nad tím, jak bych mu to dnešní pozvání na pizzu mohl příště oplatit.

Cestou domů se přistihnu, že se zase nějak podezřele připitoměle uculuju. Vlastně už mě to ani nepřekvapuje, už jsem si zvykl, že myšlenky na Viktora mi úsměv na tváři vyčarovat dokážou, spíš se ale zamyslím nad tím, co konkrétně mě do úsměvu nutí dnes. To jeho přiznání, že je taky na kluky? A že třeba… no… že by třeba někdy jednou… prostě že je teď tak nějak dostupnější, než jak se mi to jevilo ještě před pár dny, kdy jsem si myslel, že je normálně na holky…? Rovnou nad tím ale zavrtím hlavou. Ne, kluk jako on by určitě ani někdy jednou, ani nikdy jindy neměl zájem o někoho jako já, ostatně s tím jeho zářivým úsměvem a pohodovou povahou bych se dost divil, kdyby byl singl… A pokud náhodou je, tak na něj ve škole určitě musí stát jeho spolužáci frontu a je jenom otázka času, kdy si na některýho ukáže prstem. Takže ne, Adame, tímhle směrem se ve svých úvahách vůbec nepouštěj!

Ne, mě spíš potěšil… ten závěr. Ten náš pokec. To, jak pohodově mi s Viktorem bylo, jak se s ním dalo mluvit o všem možným… A že ve výsledku i jemu to celý přišlo fajn… Udělalo mi to radost. Žádnýho takovýho gay kámoše nemám, natož někoho takhle staršího, kdo už to má v hlavě srovnaný… Bylo by to bezva, kdybysme se mohli vídat i potý, co tyhle naše klavírní lekce skončí.

A že mě tenhle můj novej fajn kámoš i fyzicky dost přitahuje, jak se o tom znovu ujistím večer ve sprše? No tak co? To přece nemůže být na škodu.

Doufám.

Viktor

V stredu sme s Adamom zdarne nacvičili ďalší part skladby a dnes sa nám podarilo dostať za polovicu. Myslím, že nás to oboch prekvapilo. Čakal som, že nám to bude trvať oveľa dlhšie.

„Tak zas v pondelok,“ rozlúčim sa s ním v chodbe.

Obuje si tenisky a na sekundu na mňa pozrie. Zdá sa mi, že chce niečo povedať, ale nakoniec z neho vyletí len rýchle čau a zmizne za dverami. Dole to vezme po schodoch. Ako keby chcel byť rýchlo preč a nechcel ani počkať na výťah.

Od nášho rozhovoru v pondelok sa medzi nami vyčistil vzduch. Už nemám pocit, že so mnou má problém, ale zároveň mám pocit, že nejaký problém má a že v tom hrám istú rolu. Len to nie je tá, ktorú som pôvodne predpokladal.

Odpracem zo stola nedopitú limonádu a skontrolujem hodinky, za dvadsať minút musím vyraziť. V kúpeľni strávim viac času, ako je pre mňa bežné, prezlečiem sa a zamierim do centra.

S Gabikou sa stretnem pod vežou. Privítame sa objatím, nevideli sme sa takmer mesiac. Ideme rovno do nášho obľúbeného baru, čašníkom je tam náš bývalý spolužiak zo strednej, a tak na nás čaká rezervovaný stôl. Inak by sme tu v piatok večer už miesto nezohnali.

Nestihneme ani rozobrať všetko, čo máme nové, a dorazia ďalší dvaja z našej partie. Matúš a Erika. Chodia spolu od prváku na strednej a ani štúdium výšky v inom meste ich nerozdelilo. Vlastne sme kedysi boli dva páry. Prvé dva ročníky na konzervatóriu sme boli pár aj ja s Gabikou. Lenže potom mi došlo, že kopem za trochu iný tím. Našťastie to Gabika pochopila, vlastne to vraj tak trochu tušila už mesiac pred našim rozchodom. Odvtedy sa z nás stali tí najlepší kamaráti. Vždy nás spájala hlavne láska k hudbe a nezmenilo sa to ani potom, ako odišla študovať klavír do Bratislavy a ja som si rovnaký odbor zvolil doma v Banskej Bystrici.

Klavír je vlastne aj jeden z dôvodov, prečo vždy spoločne navštevujeme práve tento podnik. Ten dokonalý nástroj čaká opustený v rohu pri poslednom zo stolov. Kmitnem k nemu pohľadom a automaticky sa usmejem. Nie ale preto, že sa teším, ako si zahrám, ale preto, že zbadám známu tvár. Adam sedí v hlúčiku chalanov podobného veku, na stole má pivo a prázdny pohárik od poldecáku. Na niečom sa práve dobre baví.

Úplne by som nečakal, že ho tu stretnem. Tento bar navštevuje skôr vyššia veková kategória. Hudba tu hrá len tak decentne, aby sa dalo normálne rozprávať.

„Viktor, vnímaš nás?“ vyruší ma zo zamyslenia Gabča.

„Jasné,“ zaklamem a pozriem na ňu. Drží v ruke pohár s vínom a chce, aby sme si štrngli. Podobne nachystaní sú aj Matúš s Erikou.

„Tak na nás,“ cinkneme o seba pohárikmi. „A na hudbu,“ dodá Gabika. Napijeme sa a poháre položíme v rovnakom momente, ako nám na stole začnú pristávať ďalšie.

„Niečo sme si objednali?“ prekvapí sa Matúš.

Čašníčka sa na nás usmeje, vídame ju tu často.

„To je pozornosť od šéfa. Dúfa, že by ste sa nechali ukecať na jednu skladbu.“

Gabika nadšene zatlieska.

„Akú?“

„Shallow,“ odpovie čašníčka.

Pretočím očami. Nerád spievam a je mi jasné, že túto skladbu nás tu počuli aj hrať, aj spievať. Odvtedy ju po nás chcú takmer vždy, keď sem prídeme.

Na protesty ale nedostanem priestor. Gabika sa hneď postaví, chytí ma za zápästie a ťahá za sebou ako handru rovno ku klavíru.

Prechádzame pritom okolo stolu, kde sedí Adam. Stihnem na neho len kývnuť hlavou.

Posadím sa za klavírnu stoličku, Gabika sa zvodne oprie o klavír. Ona je jednoducho diva a vie sa predať. Niekto vypne rádio, aby nás nič nerušilo. Pozrieme na seba, usmejeme sa a moje prsty sa rozbehnú po klaviatúre.

Síce nespievam rád, ale viem, že spievať môžem a viem, a tak sa vzápätí ozve z mojich úst:

„Tell me somethin' girl. Are you happy in this modern world? Or do you need more? Is there somethin' else you’re searchin' for…?“

Z neznámeho dôvodu môj zrak z Gabiky pri posledných slovách skĺzne na Adama. Pohľady sa nám stretnú a on ten svoj v okamihu sklopí k stolu.

V momente, ako začne Gabika spievať svoju časť, pozriem na ňu. Položí mi ruku na rameno a ja viem, že ona svoj spev venuje mne.

„Tell me something boy. Aren’t you tired tryin' to fill that void? Or do you need more? Ain’t it hard keeping it so hardcore?“

Pohľad z nej odtrhnem až po záverečnom akorde. Pozriem k Adamovmu stolu, ale už tam nie je, zahliadnem ho vychádzať z dverí. Škoda, že už musel ísť, dúfal som, že ho aspoň pozdravím.

Adam

Co noha nohu mine, se courám k domovu. No, takhle jsem si teda vývoj pátečního večera úplně nepředstavoval! Ale nějak jsem prostě v tom baru potý, co jsem zjistil, že je tam i Viktor, neměl stání… Hm, no možná kdyby tam Viktor jenom byl, tak bych o něm v podstatě ani nevěděl a nemusel bych si ho vůbec všímat. Jenže to ne, on se musí nakvartýrovat ke klavíru a úplně všem ukazovat, jak úžasně hraje. A co víc – jak úžasně zpívá… S tou zpěvačkou jim to neskutečně ladilo! A taky slušelo. Dokonce i Jožo se ke mně naklonil a vyptával se, jestli prej nevím, kdo to je, že vypadají jak nějaký celebrity a že jestli si je nemá natáčet… A mně právě v tu chvíli, kdy jsem je tam tak pozoroval a poslouchal, došlo, že… to nemá cenu. Jakože nic nemá cenu.

V souvislosti s Viktorem.

Jsem totiž úplně mimo jeho ligu. A to i jako kámoš. On je obklopenej úplně jinou sortou lidí – a sice je obklopenej lidma, kteří milují hudbu stejně jako on. Kteří hudbě rozumějí, kteří tu hudbu umějí produkovat. Předvádět. Rozdávat. Během tý písničky od Bradleyho Coopera a Lady Gaga Viktor u toho klavíru úplně zářil. Jako nějakej zatracenej diamant. Byl prostě ve svým živlu. Jak bych tomuhle mohl konkurovat já, kdybych býval nadhodil tak, jak jsem o tom odpoledne navážno uvažoval, jestli by se mnou nechtěl zajít někam jenom tak pokecat nad pizzu, protože mu jednu večeři pořád dlužím?

No, takže jsem v tom baru před zbytkem party zapředstíral, že mi přišla textovka od babi, jestli bych nemohl dorazit domů, že si hnula se zádama a potřebuje pomoct… A radši jsem se urychleně zdekoval. Nemám tušení, kolik písniček ještě měl Viktor s tou blondýnkou připravených, ale já už jsem se necítil ani na jednu jedinou.

Překvapí mě, když dojdu do tichýho a tmavýho bytu – no tohle, babi se nezdá! Čekal jsem, že ji najdu před telkou, a ona si taky zatím někde užívá páteční večer! Mně to ale vyhovuje, protože si můžu nerušeně sednout ke klavíru a… no, po asi dvou nebo třech minutách čučení do prázdna si začnu zkusmo vydrnkávat Shallow. Nejdřív hodnou chvíli hledám ten správnej první tón, od kterýho bych se mohl odpíchnout, a když ho konečně najdu – v duchu mi totiž krásně zarezonuje s tím, jak si pamatuju, že Viktor zpíval – není už tak těžký ukazováčkem tu melodii trefit. Občas mi to teda fest uteče, ale jinak se mi daří tu melodii relativně držet… Aspoň myslím… Nevesele se sám nad sebou ušklíbnu: no, Adame, s tímhle bys na Viktora dojem fakticky neudělal!

Dostanu se zrovna podruhý k refrénu, když v zámku zašramotí klíč. No, taky dobře, beztak mi to vůbec nejde! Takže hraní vzdám, klavír zavřu a…

„Kvôli mne neprestávaj, rada si to vypočujem! Túto pesničku mám rada!“ zavolá na mě babi z předsíně.

„Co…? Tys to poznala?!“ pookřeju.

„Jasné, že poznala,“ to už babi vchází do obýváku a pokládá si už od pohledu těžkou kabelku na skříňku vedle časopisů a rozečtených knížek, „alebo si myslíš, že počúvam len Šláger?“

Zacukají mi koutky:

„No, já tě popravdě nikdy nic jinýho poslouchat neslyšel, ale tak jsem to nemyslel… Myslel jsem, že jako jsi poznala, co je to za písničku, i když to v mým podání moc poznatelný není!“

„Ale nehovor, prečo by to nebolo poznať? A toto sa učíte s Viktorom?“

„Ne, tohle přímo ne, něco podobnýho,“ řeknu, sám překvapenej tím, že pořád otálím u klavíru. Jindy bych se dávno zvedl, popřál bych babi dobrou noc a zmizel ve svým pokoji, ale dnes jaksi… Nevím, asi potřebuju aspoň nějakou společnost.

„Tak mi kúsok zahraj,“ nadhodí babi a s vyčkávavým výrazem ve tváři si sedne na gauč.

Ten její návrh mě upřímně rozesměje:

„Víc než kúsok bych ti beztak zahrát nemohl, protože víc než kousek ani neumím! Jsme asi tak v půlce tý písničky, víš… A navíc, bez Viktorova doprovodu je to o ničem. Někdy ti to natočím, jak to hrajeme oba, jo?“

Babi mávne rukou.

„Ale to ja predsa dávno viem, ako Viktor hrá! Ja chcem počuť teba. No tak, predsa sa nenecháš prehovárať! Alebo snáď uplácať…?“ mrkne na mě šibalsky.

„No babi?“ pobaveně na ni zvednu obočí.

„No čo, čo? Viem, čo platí na môjho vnuka! Tak keď mi nechceš zahrať, tak mi aspoň porozprávaj, aký ten Viktor je? Čo hovorí na tvoje hranie? Nerobíš mi veľmi hanbu?“

„To se asi budeš muset zeptat spíš jeho,“ zasměju se. „I když on by ti určitě tvrdil, že mi to jde skvěle – podle mě to říká každýmu, koho učí hrát. On už je prostě… takovej.“ Takovej milej… a hodnej… a pohodovej… a věčně usměvavej… a pozornej… a…

„Je milý, však? On bol vždy. Doteraz si pamätám, keď ho Adelka strážila a ja som tam chodila na návštevy, ako nám varil kávu a chystal chlebíčky a sušienky, a stále bol samý úsmev a prosím a ponúknite sa… To ty si bol iný kvietok! A rozprávala som ti už, ako sa narodil…? Priamo na apríl? Adelkina nevesta ho porodila tri týždne pred termínom. Keď to Adelke volali z pôrodnice, tak to nikomu neverila a myslela si, že je to aprílový žart. Dokonca keď jej to jej syn volal asi piaty raz, tak mu vynadala… Predstav si, že tomu uverila až po polnoci!“

Ta historka mě samozřejmě pobaví, ne že ne, ale je pro mě zajímavá ještě z jednoho důvodu: tak Viktor bude mít za měsíc narozky… Nevím sice ještě úplně, co si s tou informací počít, ale tak jaksi vnitřně mě těší, že to vím. A třeba bych ho potom mohl fakticky na nějakou pizzu pozvat, že jako v rámci oslavy, to by mě určitě do háje neposlal…

„A čo bude s tým hraním, Adam?“ přeruší babička mý úvahy. „To ťa mám naozaj prosiť?“

„Nemáš, bylo by to zbytečný… Místo toho zahraj něco ty mně!“ napadne mě.

„Ja…? Ale ja už som na klavír mesiace nesiahla a vieš, že ma bolia prsty, takže…“

„No tak, babi!“ rovnou zase odklopím víko klavíru a zvednu se ze stoličky, aby si ji babi mohla zabrat pro sebe. „Aspoň něco! Na dobrou noc! Ať zjistím, co jsem po tobě zdědil!“ lanařím ji.

A k mýmu překvapení i radosti se babi nijak neupejpá ani nehledá výmluvy, prostě se zvedne z gauče a tu uvolněnou stoličku si zabere.

„A čo by si chcel počuť?“ zeptá se bez okolků a je do toho hraní dokonce tak hrrr, že si ani nepočká na odpověď a spustí.

„Jé, to znám!“ zaraduju se po chvilce.

„No bodaj by nie! Je to klasika!“ mrkne na mě babi.

„Že jo? Od Nohavici…“

„Od koho?!“ zvedne ke mně hlavu a zatváří se zhrozeně. „To je Mozart! Turecký pochod!“

„Áha,“ podrbu se za uchem, „no, tak Nohavica si to asi jenom půjčil…“

Babi jenom zavrtí hlavou, nechá Mozarta Mozartem a začne hrát něco jinýho. Zdaleka ne tak ráznýho, tohle je naopak spíš… něžný, romantický… A pak se do toho babi najednou opře a zpod jejích rukou se line melodie tak mohutná a velkolepá, až mi z toho spadne brada.

„No tohle, ty hraješ líp než Viktor!“ vypadne ze mě bez přemýšlení.

„To by som povedala!“ věnuje mi babi potěšený, a skoro bych až řekl laškovný mrknutí. „Myslíš, že by som tu ten klavír mala iba tak, aby sa naň prášilo, keby som naň nevedela poriadne hrať?“

A já se tak trochu zastydím, že vlastně… toho o babi a týhle její stránce moc nevím. Jo, vím, že kdysi na klavír hrála, ale vlastně… nikdy jsem neměl zájem dovědět se něco víc. Vybavuju si, že párkrát, když jsme sem s našima přijeli na návštěvu a já byl ještě malej, tak mi hrála takový nějaký dětský písničky… Ale nejevil jsem o to moc zájem, no a když jsem se sem před dvěma rokama nastěhoval, tak mě nějakej klavír nezajímal tuplem. Bral jsem ho jenom jako překážející kus nábytku a babičku… tu jsem vlastně bral tak trochu jako nutný zlo. Jo, vlastně jsem jí vnitřně asi dával za vinu, že to kvůli ní necestuju s rodičema po Evropě. Kdyby se nenabídla, že mi až do maturity bude dělat garde, tak by mě naši přece museli vzít s sebou! Nebo ne?! Každopádně teď se mi ten můj postoj jeví dost… hloupej. A hlavně hrozně nefér vůči babi. Určitě by si pro sebe taky uměla představit lepší program, než dostat na krk nevděčnýho a nevychovanýho vnuka, se kterým má akorát spoustu starostí…

„Vieš, čo to je?“ přeruší babiččin hlas tok mých myšlenek a ona se na mě zvědavě zahledí.

„Hmm,“ zalovím v paměti, „už jsem to určitě slyšel, ale nevím…“

„To je z filmu Statočné srdce. Videla som ho už aspoň tridsaťkrát…,“ pronese zasněně.

Jenom na ni nechápavě vykulím oči:

„Cože? Tolikrát? A proč? To je to tak dobrý?“ Já jsem viděl nejvíckrát Matrix – a sice dvakrát, a to jenom proto, že napoprvý jsem u toho usnul… Maroš byl pak na mě nakrknutej, že je to naprosto zásadní a ikonickej film, kterej prostě musím vidět a pochopit, a tak mě donutil to zhlídnout ještě jednou. Další díly už jsem ale kategoricky odmítl.

„Myslíš, že by film s takouto hudbou mohol nebyť dobrý?“ odpoví mi babi otázkou – a já se na ni za ten její úhybnej manévr zakřením.

„Beztak tam hrál nějakej sexy herec a dívala ses na to furt dokola jenom kvůli němu, že jo?“ dobírám si ji.

„Nebuď drzý, budeš skoro starý!“

„Takhle se to myslím neříká,“ uchechtávám se.

Babi už ale jenom pohodí hlavou, pak plynule z týhle skladby přejde do jiný… Čímž mi připomene Viktora, ten je na tyhle přechody taky machr…

No a jak se mi najednou hlavou prožene vzpomínka na něj, tak mě něco napadne:

„Nemohla bys mě nějakou takovouhle skladbu naučit?“

Babi na mě jenom překvapeně zamrká a na chvilku dokonce zapomene hrát:

„Naučiť? Ja teba? Veď kvôli tomu chodíš za Viktorom…“

„No právě, ale tohle by bylo pro něj takový překvápko, víš?“

„Aha, ty myslíš k tým jeho narodeninám?“ dovtípí se neuvěřitelně rychle to, co já jsem si ještě sám pro sebe ani nestihl domyslet do konce.

„Nooo… ale to je asi blbej nápad, kašli na to…“

„Prečo? Mne sa to náhodou ľúbi. Len mi musíš povedať, čo by si mu chcel zahrať.“

„Něco pěknýho,“ zapřeju si.

„To si to poriadne zúžil!“ zasměje se, přestane hrát úplně a natočí se na stoličce ke mně. „Tak čo má rád za skladby? Klasiku? Niečo moderného? Filmové melódie? Muzikály…?“

„To nevím, asi všechno,“ pokrčím ramenama.

„Tak vieš čo, Adam? Dneska už je na to asi neskoro, tak sa na to poriadne vyspíme – a zajtra niečo vymyslíme, čo na to povieš?“

„Že je to perfektní plán,“ zazubím se na ni a ukážu jí dva vztyčený palce – a ona se po mně se smíchem ožene, naznačí, že mě chce plesknout přes zadek…

A pak se zvedne ze stoličky, zavře klavír a jakoby nic mi oznámí:

„Zaberám si kúpeľňu!“

Viktor

V pondelok Adam na našu hodinu pár minút mešká.

„Promiň,“ ospravedlní sa hneď vo dverách. Vyzerá zadýchane, takže sa určite ponáhľal, ale viac ma zaujme, že má kruhy pod očami.

„V poriadku, nič sa nedeje,“ usmejem sa na neho a pozvem ho ďalej. Vyzuje sa a spolu prejdeme ku gauču. „Sadni si a oddýchni,“ navrhnem a rovno mu z nachystaného džbánu nalejem domácu ovocnú limonádu. Tentoraz s dosť exotickou príchuťou, a tak ma zaujíma, čo na ňu povie.

Schuti sa napije, odtiahne pohár od úst a znovu sa napije o niečo pomalšie.

„Co to je?“ spýta sa.

„Karambola,“ odpoviem.

„Tak to jsem ještě v životě neslyšel! Je to tvý oblíbený? Ovoce…?“ so záujmom si prezrie plávajúce kúsky.

„Nie, len to mali v akcii,“ zasmejem sa a Adam na mňa prekvapene pozrie. „Robím si srandu, mám to rád, ale v tej akcii to fakt mali.“

Oplatí mi úsmev, ale ja vidím, že ho to stojí viac síl, ako by malo.

„Ale tebe by sa asi zišla skôr káva,“ hádam.

„Jestli by ti to nevadilo,“ položí pohár na stôl, pohodlne sa oprie a privrie viečka.

„Určite by mi to nevadilo,“ zamierim rovno ku kávovaru. „Dvojitú?“ pozriem na neho.

Opätuje mi pohľad a chvíľu nad mojou ponukou rozmýšľa.

„Obyčejná bude stačit, měl jsem dnes už dva energeťáky.“

Podvihnem obočie a nenápadne mrknem na hodiny na mobile. Nie že by som nevedel, o koľkej ku mne chodí, len si ten čas nejako podvedome overujem.

„Zle si spal?“ zaujímam sa a zatiaľ zapnem kávovar. S mojou otázkou mi do mozgu doputuje aj dátum, ktorý svietil na displeji môjho telefónu hneď vedľa času. „Ty máš budúci týždeň písomné maturity,“ skonštatujem, kým stihne odpovedať na moju predchádzajúcu otázku.

„Jo, no, v úterý a ve středu,“ povzdychne si.

Na chvíľu zaváham, ale nedá mi to, a tak položím dosť netaktnú otázku.

„No a ty zvládneš zmaturovať zo slovenčiny?“

„Môj otec je Slovák, viem slovensky písať aj rozprávať,“ povie a ja si uvedomím, že celú tú vetu povedal práve v mojom rodnom jazyku.

„Wau,“ okomentujem to s obdivom. To by som skutočne nečakal. Ja by som česky zo seba nedostal ani slovo, i keď tomu jazyku bez problémov rozumiem.

„Ale nemluvím slovensky moc rád, víš, zní mi to samotnýmu nějak divně,“ plynule zas prejde do češtiny.

„Máš trochu prízvuk,“ priznám. „Ale pekný prízvuk,“ donesiem mu na stôl kávu.

Na chvíľu na mňa pozrie, no rýchlo skloní zrak ku šálke, vezme ju do ruky a začne si do nej fúkať, aby si kávu trochu ochladil a mohol začať skôr piť. Vyzerá to, ako keby bol v rozpakoch, ale to sa mi môže len zdať.

Sadnem si oproti nemu.

„Adam, ja som samozrejme rád, že si prišiel, tešil som sa na našu hodinu, ale nemal by si sa teraz radšej učiť? Vyzeráš nevyspatý. Predpokladám, že si sa do noci bifľoval, ráno si šiel do školy a odtiaľ rovno ku mne.“

„Nooo…,“ pretiahne. „Ale když… Babi chce, ať sem chodím. Tak zněla dohoda. Třikrát týdně, do maturity.“

Celú tú vetu na mňa ani raz nepozrie a mne je na jeho slovách niečo divné, ale neviem identifikovať, čo presne to je.

„Ona určite pochopí, že teraz to nejde. Za týždeň maturuješ. Môžeme v našich hodinách pokračovať potom. Trebárs by sme sa dohodli na budúci piatok.“

„Vždyť to je skoro za dva týdny!“ v očiach má náznak paniky. „To… mezitím všechno, co se tu učíme, zapomenu. A babi by taky byla proti.“

„Adam,“ povzdychnem si. „Spýtal si sa jej? Určite nechce, aby si sa zničil. A keby náhodou naozaj nesúhlasila, tak pokojne môžeš chodiť ku mne a učiť sa tu. Ja budem tvrdiť, že spolu hráme.“

Na tvári sa mu objaví ľahký úsmev, ale rýchlo zas zmizne.

„To… ne, díky, ale ne, nechci tě otravovat… Učit se zvládnu i doma.“

„Mňa vôbec neotravuješ. Možno ti niečo aj poradím. Ešte si niečo málo z maturity pamätám. Alebo,“ napadne mi ďalšia alternatíva. „Môžeš si u mňa pospať. Mám pohodlnú posteľ.“

Adam práve pije a po mojom poslednom slove mu zabehne. Kávu vypľuje na stôl.

„Ježíši, promiň,“ povie divne piskľavým hlasom. „To jsem nechtěl…“ Vytiahne si z vrecka balíček servítok a snaží sa jednu z neho vybrať. Lenže sa mu chvejú ruky.

„Netráp sa,“ zbehnem pre kuchynské utierky. Aspoň mi to dá čas premýšľať, čo tak divné som povedal, že na to tak zareagoval.

Vrátim sa a utriem stôl. On sa zatiaľ ešte tri razy ospravedlní a mne to konečne dôjde.

„Adam,“ sadnem si zas oproti nemu. „Ja som to nemyslel nijako divne,“ rozhodím rukami. „Nebalím ťa ani nič podobné. Len ti chcem pomôcť, a tak mi napadlo, že by si si u mňa mohol oddýchnuť. Sám… Nie so mnou.“

„Jasně, vždyť já vím,“ povie rýchlo. „Já jsem… jenom… ale ne, tohle… to jsem si nemyslel,“ vykoktá.

„Dobre,“ usmejem sa. „Tak si to rozmysli. Prípadne uvidíš, čo ti doma povie babka.“ Postavím sa, lebo ma niečo napadne. „Stihol si sa dnes aspoň najesť?“

„Pokud se nepočítají ty energeťáky, tak ne,“ pokrúti hlavou. „Ale ani nic nechci, ostatně stejně ti ještě dlužím jednu pizzu!“

„Neblázni, nič mi nedlhuješ. Mám skvelé tortilové croissanty. Vnútri je šunka a syr.“ Rovno ich vyberiem zo skrine, presuniem na tanier a hodím na tridsať sekúnd do mikrovlnky. Presne tak to mám rád a dúfam, že si aj Adam pochutí.

Hotové jedlo pred neho položím.

„Tak… děkuju,“ viditeľne je v rozpakoch, ale vonia to tak krásne, že nedokáže odolať. Nechám ho osamote, aby sa v pokoji najedol, a zatiaľ prejdem do vedľajšej izby. Sadnem si ku klavíru a moje prsty pohladia klaviatúru.

Za pár sekúnd začnem hrať našu skladbu. Tú, ktorú s Adamom nacvičujeme. Stihnem len dve opakovania, keď sa objaví vo dverách.

„Můžu?“ spýta sa.

„Jasné,“ urobím mu vedľa seba miesto. Už ho nechcem nútiť, aby sa radšej učil, prípadne si oddýchol. Prišiel si zahrať a ja jeho rozhodnutie rešpektujem.

Adam

Od Viktora spěchám s širokým úsměvem na rtech domů – a tam si znovu sedám za klavír.

Další den takhle spěchám domů a za klavír rovnou ze školy a středa je opět k nerozeznání od pondělka: škola, Viktor, domů, klavír s babi. Připadám si jako vyměněnej, protože místo abych se těšil, až skončí škola a mohli jsme s klukama v klubovně předstírat, že se šrotíme na maturu, nebo bych si mohl v pokoji chvilku zarelaxovat při nějaký střílečce, tak se těším, až si budu moct sednout za klavír… Konkrétně teda se vždycky úplně nejvíc těším na Viktora a na to, že mě při tom hraní doprovází on, že mi všechno vysvětluje a ukazuje a potěšeně se u toho na mě usmívá, no ale ani ty podvečery s babičkou nejsou špatný!

I když ta mi dnes co chvíli chytá na čelo, jestli prý nemám horečku, když ji pořád znovu a znovu prosím, aby mi při hře opravovala chyby a ukazovala mi, jak to má být správně, abych si to vštípil do paměti.

„To aby som si odhlásila Netflix,“ směje se, „už sa vôbec nestíham pozerať na svoje seriály!“

Malinko se zastydím:

„Jejda, tak já, no… Tak já si tě můžu natočit na video a budu se to učit podle toho, abych tě s tím pořád tak neotravoval…“

„Ale to predsa nebola sťažnosť, chrobáčik,“ počechrá mi babi s takovým zvláštně rozněžnělým úsměvem účes – a já se začervenám znovu: takhle mile mi naposledy řekla, když jsem byl ještě hodně malej a byli jsme tu s našima na návštěvě… Sám pro sebe se rozhodnu, že ji o víkendu pozvu třeba někam na oběd. Aby nemusela vyvařovat, když už tak mi věnuje poslední dobou tolik času. Ale do víkendu je daleko, takže prozatím tyhle myšlenky zase z hlavy vyženu a veškerou energii soustředím na svý prsty… a na tu melodii.

S babi jsme totiž o víkendu nakonec vybrali skladbu My heart will go on z filmu Titanic. Babička nejdřív vytáhla složku plnou not, hodně z nich mělo v názvu právě všelijaký minimálně dvacet let starý filmy – no a řekla mi, že si myslí, že filmová melodie potěší každýho. Zvlášť když to bude nějaká klasika, kterou dotyčnej fakt pozná. Vzhledem k tomu, že fakticky netuším, co by mohlo Viktorovi udělat větší radost, protože jsem se ho nikdy neptal, jaká je jeho nejoblíbenější kapela nebo skladatel nebo tak něco, tak jsem s babi nakonec souhlasil a mezi všema těma skladbama jsem zkoušel vybrat nějakou přijatelnou.

Mým prvním listováním popravdě Titanic vůbec neprošel, protože prostě… já osobně jsem ten film ani nedokoukal do konce. Je na mě moc dlouhej… a Leo a Kate moc pitomí. Na jejich místě bych na potápějící se lodi asi řešil jiný věci, než co řešili oni! Jenže babi se pak k tý skladbičce vrátila a začala se vyptávat, co proti ní mám. Mý argumenty včetně toho, že Leo je tam přehnaně sladkej, se jí nezdály dost pádný, rozložila si noty na stojánek – a spustila.

A mě to úplně dostalo.

A i když mi samozřejmě od první vteřiny bylo jasný, že takhle to já nezahraju ani za sto let tréninku, natož za těch pár týdnů, co do Viktorových narozenin zbývají, a že v mým podání z toho zbyde akorát těžkopádně vydrnkaná kostra, tak stejně kdesi uvnitř sebe jsem věděl, že tohle je ono… a že přesně tohle chci Viktorovi zahrát. Darovat mu to. Protože je to krásný. A protože vím, že on tam tu krásu uslyší taky.

Babi mi pak řekla, že tahle skladba je tak profláklá, že k ní existují stovky notových zápisů v různých verzích a stupních náročnosti – a zavolala jednomu ze svých bývalých studentů, aktuálně prý učícímu na hudební škole kdesi v zahraničí, jestli by jí nějaký jednoduchý, pro mě vhodný verze neposlal… Ten dnes už učitel musel mít babi za dob svýho studia asi opravdu rád, protože jí ty noty přistály v mailu ani ne za půl hodiny.

„Výborne, tieto vyzerajú úplne akurát,“ usmála se babička, natočila ke mně tablet a zvědavě se po mně koukla, co já na to.

„Jo…?“ podrbal jsem se ve vlasech. „No já to nepoznám, Viktor mě neučí hrát z not!“

„Nie?“ vykulila na mě oči. „To sú dnes tie moderné móresy, a to sa to učíš podľa počutia? To si teda šikovný!“

Pak mě chvilku zkoušela tím, že mi vždycky předehrála určitou sekvenci tónů a chtěla, ať jí to zopakuju, a to nejen pravačkou, ale i levou rukou, kterou nemám vůbec vytrénovanou… A nakonec rozhodla:

„Dobre, tak ťa naučím toto,“ což doprovodila poklepáním kloubu ukazováčku na tablet. „To zvládneš. Neboj sa, ten part pre ľavú ruku tam vôbec nie je náročný. Síce trochu tie tvoje nevycvičené prsty potrápime, ale dodáva to celej tej skladbe hĺbku, bez toho by to nebolo ono…“

„Dobře,“ přikývl jsem, a i když jsem si neodpustil pochybovačným pohledem přeměřit svou levačku, babičce jsem věnoval úsměv plnej důvěry.

No a tak už pátej den trápíme mou levačku i pravačku, ale i když mě pokaždý minimálně jednou přepadne takovej nepříjemnej nával skepticismu, že do Viktorových narozenin to prostě nedám, tak stejně se po většinu času spokojeně, téměř nadšeně usmívám. Protože kdykoliv na chvilku přivřu oči, promítne se mi na víčka Viktorova překvapeně se usmívající tvář… a takový ty potěšený plamínky v jeho očích, který tam vidím pokaždý, když se nám povede sehrát část tý naší společný skladby extra dobře. A tentokrát budou ty plamínky ještě potěšenější, protože on zatím vůbec netuší, co si pro něj chystám a že se speciálně pro něj učím hrát oběma rukama…

„Adam, pre dnes by to už stačilo,“ položí mi babička ruku na rameno, když se s odhodlaným výrazem ve tváři chci pustit do už asi tak tisícího opáčka toho, co zatím umím, a výmluvně mrkne směrem k velkým kyvadlovým hodinám, podle kterých je něco po šestý. „Musíš sa ešte učiť. Do maturitných písomiek ti ostáva necelý týždeň.“

„Já vím,“ povzdychnu si a neochotně se od klavíru zvednu.

„Poď, dáme si spolu večeru, nech máš na to učenie silu,“ vybídne mě ještě.

„Tak já si rovnou uvařím kafe, budeš chtít taky?“ jdu s ní do kuchyně.

„Na mňa je už neskoro, nezaspala by som,“ odmítne. „A ty by si tiež nemal piť kávu takto neskoro večer.“

„Já naopak musím,“ opravím ji, když se natahuju pro rychlovarnou konvici, „jak jsi sama podotkla, musím se učit… Ještě tak do půlnoci nad tím budu potřebovat sedět.“

„Tak dlho?“ vyjeví se babička. „Adam, to sa mi vôbec nepáči, predvčerom si vravel, že máš to učenie pod kontrolou!“

„No však mám!“ trhnu rameny. „S tím, že takhle těsně před maturitou trochu zaberu, se počítá…“

„To teda neviem,“ hudruje. „Mal by si teraz na tento posledný týždeň ten klavír obmedziť. Najlepšie by bolo, keby si to hranie nechal úplne spať, však aj Viktor pochopí, že škola má prednosť, no a budúci týždeň po písomkách môžeš zase…“

„Ne, to ne!“ otočím se k ní zhrozeně. „To by bylo… kontraproduktivní!“ vytasím se se slovíčkem, o kterým jsem doteď ani nevěděl, že ho mám ve svý slovní zásobě, ale který mi přijde, že zní jako argument dostatečně důležitě. „Za ten týden bych toho plno zapomněl, kdybych vyšel ze cviku, musel bych se pak všechno učit od začátku!“

A taky bych v pátek a v pondělí přišel o setkání s Viktorem…

„No teda,“ pousměje se babi, „to by som nikdy nepovedala, že ťa to hranie začne tak baviť! No tak dobre, za Viktorom si teda zájdi, asi ti to aj pomôže, keď u neho prídeš na hodinu na iné myšlienky. Ale spolu už nebudeme trénovať tak dlho, áno? Maturita má prednosť. Tvoji rodičia by ma nepochválili, že si síce pokazil maturitu, ale vieš odohrať klavírnu melódiu z Titanicu.“

Spolknu poznámku, že naši nemají babičku co chválit nebo nechválit, a se spokojeným úsměvem si šáhnu do skříňky pro plechovku s kávou.

Bohužel ale na mě na rozdíl od babičky nemá pozdní kafe požadovanej efekt, protože už kolem desátý hodiny se mi začnou klížit oči takovým způsobem, že musím svou snahu nacpat si do hlavy dalších pár stránek definitivně odpískat. Plnej odhodlání si ale nastavím budíka na čtyři na ráno: než budu muset utíkat do školy, tak aspoň něco si ještě zopakovat stihnu…

Není to vlastně vůbec špatnej nápad, a tak si to stejně zařídím i ve čtvrtek: škola, honem domů hrát na klavír, pak učení zhruba do desíti, prostě než začnu usínat – a budík na čtyři. Nejradši bych teda mobilem přehrávajícím veselou melodii tak časně ráno mrsknul o zeď, ale… pak mi dojde, že je pátek. A že se dnes uvidím s Viktorem. A hned se mi vstává a pak bifluje o dost líp!

Zaberu se do toho dokonce tak moc, že si zapomenu hlídat čas, a tak na mě babička musí zaklepat, jestli jsem prý náhodou nezaspal.

„Ne, neboj, jsem vzhůru!“ zavolám na ni přes dveře, načež odhodím učebnici a začnu kmitat po pokoji jako trysková myš, abych ten sice malej, přesto skluz dohnal.

Když sbíhám schody od našeho bytu, protože výtah je zrovna teď vytíženej, začne mi v kapse vibrovat telefon.

„No kde si?“ houkne mi do uší Marošův hlas. „Povedal si si, že sa na piatkové vyučovanie vykašleš?“

„Ne, neboj, už letím!“ ujistím ho, rozrazím vchodový dveře a seběhnu dalších pár schodů na chodník.

„Okej, tak že si to ty, ešte dve minúty počkáme!“ zahlásí Mára, zatímco zaslechnu i Joža, jak mu přizvukuje.

„Volové,“ zavrtím nad nima hlavou a ještě trochu zrychlím, „jako kdyby vás tři minuty zabily!“

„Musíš k tomu prirátať aj tých desať minúť, čo už tu stojíme!“ chláme se Maroš.

„Mám ti připomenout, kolikrát jsem někde zapouštěl kořeny já, než jste se uráčili dotřepat vy?“ pinknu míč zpátky na jeho stranu hřiště, a protože už vidím autobus, jak přijíždí k zastávce, a zároveň zahlídnu i Máru s mobilem u ucha, rovnou dodám: „Klidně do toho busu už nalezte, stíhám ho!“

Stačí mi akorát přeběhnout silnici a…

A pak už si uvědomuju jenom tupej náraz, pocit, že je něco strašně, strašně špatně… a mžitky před očima, který postupně tmavnou a houstnou, až celej svět kolem mě děsivě zčerná.