Žít okamžikem 10. – Hory

Marek

S panem Koutským se rozloučím před soudem. Domů dojedu na autopilota, zaparkuji před hlavním vchodem. Dovnitř nejdu hned, chvíli posedím v autě, potřebuji si v hlavě utřídit myšlenky. Stále mi nedochází, že celá ta hrůza je za mnou. Zavřu oči a nechám myšlenky proudit. Už je konec! Dopadlo to dobře! Ty a čertíček jste v bezpečí! Z toho všeho stresu se začnu smát, nejdřív potichu, pak stále víc a víc hlasitě, vidět mě někdo, tak si myslí, že jsem cvok. Nemůžu se přestat smát. Je to taková úleva! Všechno skončilo! Opravdu to skončilo! Srdce to cítí, mozku to dochází o něco pomaleji, o hodně pomaleji. Konečně se uklidním a mohu jít domů.

Mezi dveřmi zůstanu zaraženě stát. Proboha, co to je? Jak se sem dostali? Oči mi přejíždějí z jednoho na druhého, nakonec zakotví na čertíčkovi. Jeho oči září jako dvě nekrásnější novy do prostoru, tvář má zabalenou do nejhezčího úsměvu pod sluncem. Nikdy jsem nic tak nádherného neviděl.

„Překvapení,“ vykřiknou všichni a vyskočí. Konfety se rozletí po místnosti.

Nejsem schopen jakékoliv reakce. Stále koukám na všechny přítomné, je tu dokonce Vítek s ostatními a Petrova mamka. Úsměvy září na tváři všech přítomných. Nechápu, co tu dělají. Taťka začíná rozlívat šampaňský a já pořád stojím jak tydýt mezi dveřmi. Čertíček ke mně přiskočí, obejme mě a přede všemi vášnivě políbí. Je to poprvé, co se takto zachová před lidmi, všem dá jasně najevo, že jsem jeho. Moje srdce udělá přemet!

„Pojď si už připít,“ zašeptá mi do ucha. Nechám se za ruku dovést k sedačce, ruku mi nepustí po celou dobu tátova přípitku. Nervozita a nejistota se přelije v klid, který se pomalu přetavuje v radost. Ten nával emocí, které prožívám, nejdou slovy vyjádřit.

„Chlapče, vyhrál jsi,“ směje se taťka a já cítím jeho medvědí paže okolo sebe. Skoro mi ukápne slzička.

„Blahopřeju a děkuji, že jsi s Petrem, prosím, postarej se o něj,“ špitne mi do ucha mamka Petra.

Stisknu ji v náručí ještě pevněji. Postupně se všichni vystřídají, obejmou mě a gratulují mi k vítězství.

Tito lidé jsou moje rodina, podpora a naděje, nezáleží na tom, co se děje, vždy držíme při sobě. To už nevydržím, stres povolí a já se rozpláču štěstím. Štěstím, že je mám po boku a hlavně ve svém životě, nikoho bych ani za nic nevyměnil! Co na tom, že kluci nepláčou? Pláčou!

Konečně se to trochu zklidní a já začnu vyprávět, jak probíhal soud. Nejsem si jistý, jak moc je to přesný, paměť mi trochu vynechává, přestože se to stalo před pár hodinami. Hovor odsýpá a přesune se do klidnějších vod. Položím si hlavu na rameno čertíčka a zavřu oči. Nechám se hladit ve vlasech, je to tak uklidňující, pomalu vypnu, zavřu oči a jen si užívám jeho dotyk.

„Co si o tom myslíš?“ houkne na mě taťka, a to mě probere.

„Co… O čem?“ zakoktám se, vůbec nemám tucha, o čem se baví.

„No o těch horách,“ zadívá se na mě Petrova mamka.

„Hory?“ vykuleně se podívám.

„Kde jsi celou dobu byl?“ směje se čertíček, ostatní se dobře baví.

„Nejspíš někde mimo. Můžete mi to zopakovat?“ přiznám se.

„Co kdybychom vyrazili na hory?“ navrhne Peťulka.

„Na hory!? A ty bys chtěl?“ ujistím se. Přemýšlím, zda je to pro čertíčka to pravé ořechové.

„Petr s námi hodně jezdil na lyžích. Myslím, že by si to měl zase zkusit,” vysvětlí jeho mamka.

„Chtěl bych a moc,“ prosí mě psíma očima Petr. No kdo by jim odolal, že.

„Proč ne,“ usměji se na něj a vlepím mu pusu na tvář.

Tentokrát se k nám chce přidat i Klára. Rodiče nás ujistí, že týden to bez naší přítomnosti přežijí. Vítka napadne jet na stejné místo, kde byli se školou na lyžáku, mohlo by to Petrovi zase něco připomenout. Stále má ještě slepé body, ale už jich moc není. Nikdo nic nenamítá a Vítek jako muž činu okamžitě zarezervuje pobyt. Starší generace se začne po anglicku vytrácet. Mladší tu přespává, a tak můžeme posezení trochu protáhnout. Téma hor již neopustíme. Páni, pojedu zase na hory, a s Klárou! Navíc bude se mnou i Petr. Moje fantazie se rozjede na plné obrátky. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy někam s Klárou jel. Statek a koně nás drží na místě, nemůžeme jet celá rodina na dovolenou. Je to taková malá daň. Euforie z výletu se pomalu dostává do každého z nás. Nastává čas sezení ukončit, vydáváme se do svých pokojů.

Do koupelny jde první čertíček. Natáhnu se na postel a rekapituluji posledních pár dní. Byly náročné, o tom žádná. Konečně začínám opravdu chápat a přijímat, že je konec. Přemýšlím i nad tím, kde jsem já sám udělal chybu. Nedokážu ji definovat, myslí se mi honí, zda jsem Beátě nedal nějakou naději. Ne! Nedal! Není to tvoje chyba! Našeptává mi můj vnitřní hlas. Ten druhý mi naopak tvrdí: je to tvoje chyba, měl jsi být tvrdší, neměl ses s ní snažit vyjít. Opravdu jsi řekl vše naplno, že o ni nestojíš? Dohaduji se sám se sebou. Mám potřebu to stále analyzovat. Proč já? Těch otázek přibývá, odpovědí už tolik ne. Budu je někdy moct všechny zodpovědět? Jedna se mi vrací stále dokola. Budu moct ještě někdy věřit?

Sotva Petr přiskáče zpátky do pokoje, vyrazím ze sebe smýt všechnu únavu, pochybnosti a myšlenky. Po návratu do pokoje zůstanu stát mezi dveřmi. Můj pohled si přivlastní čertíček natažený na posteli v celé své kráse. Je jak antická socha vytesaná do mramoru. Prohlíží si moji postavu zabalenou do ručníku zpod přivřených víček. Na tváři mu hraje roztoužený úsměv, sjíždím ho pohledem od hlavy k rozkroku. Dál se nedostanu. Pozornost upoutá jeho kámoš připravený k akci. Je naprosto k sežrání! S těžkým srdcem vrátím pohled na jeho obličej, smyslně si olízne rty a jen rukou poklepe na postel vedle sebe. Na nic víc nečekám a vydám se k němu.

Usadí se. Strhne ze mě ručník a druhou rukou si mě přitáhne k sobě. Povalí mě a vyhoupne se mi na klín. Ruce mi zaboří do vlasů a začne mě vášnivě líbat. Stisknu jeho dvě polokoule, pasují mi přímo do ruky. Tiše mi zaúpí do pusy. Přejedu ze zadku na záda. Hladím ho, mačkám, tisknu k sobě. Dneska si ho chci užít. Bez žádných otázek, váhání a myšlenek. Jen já a on! Překulím se nad něj. Zadívám se do roztoužených očí. Ruce mu dám za hlavu. Rty vyhledám jeho místečko na krku, mírně se pode mnou zachvěje. Nasávám jeho kořeněnou vůni smíchanou se sprchovým gelem. Je moje droga. Rty se probojovávám níž a níž. Slastné vzdechy a kňourání naplňují pokoj. Dostanu se k jeho kámošovi, zadívám se na kapičku. Neodolám a slíznu ji. Chutná mi! Chutná mi celý Petr! Kloužu jazykem přes žalud. Tělo se začíná pode mnou svíjet, vzdychání nabírá na obrátkách. Pánví mi naznačí, co by chtěl. Ne, ne, chvilku si počkáš. Zase přejedu jazykem přes žalud, krásně zakňourá frustrací. Vím, že chce víc, ale já mu to hned nedám. Chci si ho užít! Pouze rty se dotýkám kámoše, přejíždím jimi po celé délce. Může se ukroutit a uvzdychat. Jeho pěsti svírají prostěradlo v návalu touhy a podívá se na mě rozhořčeným pohledem. Sladce se usměji a provokuji dál, do hry zapojím i jazyk. Pánví již nedělá pouze náznaky, ale regulérně se snaží přirážet. Sám se musím ovládat, cítím bolestivé pnutí v podbřišku, ale co bych pro něj neudělal, že. Chytnu jeho kořen a celého si ho vezmu do pusy, jazykem mu přejíždím po citlivé části jeho těla. Obkroužím ho. Začnu si ho brát pusou. Prsty proplete vlasy a začne určovat tempo. Nechám ho. Už jsem ho potrápil dost. Vychází mi vstříc. Miluji jeho hlasový projev, když se nekontroluje. Kámoš mi začíná v puse cukat. Blíží se k vyvrcholení. Petr mi naznačí, abych uhnul. Nechci! Nechám ho vystříkat se do pusy a nadílku spolknu. Vrátím se zpátky k němu a obejmu ho, položím si ho na hrudník a hladím po vlasech. Jeho dech je zrychlený, oči přivřené, dívám se na nádherné tělo, uvolněné těsně po orgasmu. Takový pohled se nabízí jen a pouze mně. Jsem za to vděčný a nemůžu se toho pohledu nabažit.

„Teď já,“ pošeptá mi.

Vyhoupne se mi na klín. Rukou zašmátrá pod polštář a vytáhne gel. Nanese si ho na prsty, usadí se mi na stehnech, začne sám sebe připravovat. Druhou rukou se věnuje mně, krásně pomalu honí středobod mého těla. Palcem přejíždí po žaludu. Tentokrát jsem to já, kdo se může uvzdychat. Musím se dívat na jeho obličej naplněný slastí a rozkoší, jazykem si smyslně přejíždí po rtech. Přivřená víčka zahalují jeho touhou naplněné oči. Určuji si tempo, jakým mě honí. Vlny vzrušení mi probíhají celým tělem a kroutí palce u nohou. Navede si kámoše ke své dírce slasti a opatrně se začne nabodávat. Pomalu, ale jistě se nořím do jeho nitra. Odolávám touze přirazit prudčeji, nechávám to pouze na něm. Je tak krásně těsný, zavede si mě po kořen. Nechá si chvilku, aby se přizpůsobil, než začne přirážet. Nasadí pomalé tempo, krouživě pohybuje pánví. Vrací mi to, hajzlík jeden, a krásně mě týrá. Uslyším vlastní vzdech. Moje touha se zvětšuje. Nevydržím to. Chytnu ho pod zadkem a začnu přirážet rychleji a tvrději. Rukama se mi zapře o ramena a taky přiráží. Hlasy se spojí v jeden. Vyhledám tajný bod a nepustím se ho. Obličej se mu naplní rozkoší. Oba se postupně dostáváme do bodu, ze kterého není návratu. Vyvrcholí mi na břicho a já do jeho nitra. Uspokojeně a vysíleně se zbortí na moji hruď, přitáhnu si ho a hladím. Sám mám co dělat, abych to všechno vydýchal.

„Miluji tě,“ šeptne do ticha.

„Já tebe taky,“ vrátím mu s polibkem do vlasů. Opravdu toho kluka vedle sebe neskutečně miluji. Čertíček se nezdá a vyzve mě na druhé kolo.

Balení probíhá ve shonu. Snad jsme nic nezapomněli a nanosíme s Klárkou věci do auta. Petr už je připravený před domem. Jeho mamka nám naloží ještě jídlo, abychom prý neumřeli hlady. Obejme Petra s typickými radami rodiče.

„Užijte si to,“ popřeje nám a zamává.

Vyrážíme k bodu setkání, kde do auta nabereme ještě Davida. Tomáš se nám v mezidobí dal dohromady se Stáňou. Klárce se rozzáří pohled, sotva uvidí Davida, jiskření mezi nimi si už všímáme delší dobu. Ani bych se nedivil, kdyby už spolu něco měli. Sotva se usadí za námi, už si něco vesele štěbetají. Usměji se a chytnu Petra za ruku a vyrážíme směr Krkonoše.

Petr

Zaparkujeme přímo před hotelem, nemusíme se kodrcat nahoru do hor. Sníh nám příjemně křupe pod nohama. Vítek nás jde ubytovat, mezitím vykládáme auto. Rozhlédnu se po okolí. Velké parkoviště je plné aut, fronta na lanovku je až před budovu. Nadechnu se horského vzduchu. Je mi to tu tak povědomé, ten vzduch, vůně a pohled, zatím mi ještě nenajely obrázky, ale vím, že jsem tu byl. Včera jsem se díval na staré fotky. Byl jsem na nich s tátou na lyžích. Vzpomněl jsem si, jak miluji lyžování, návraty do minulosti mi nedělají takové problémy. Těším se, až zase vyrazím na svah. Ucítím, jak mi vítr šlehá do tváří. Navíc mám vedle sebe skvělou partu lidí. Kdo by se bál? Obavy, které jsem měl, jsou pryč, zase se cítím být silný a jistý. Těším se, že zase zkusím něco, co jsem dělal, ale tak trochu zapomněl. Je to skoro jako poprvé, věřím, že svalová paměť mi zůstala. Znovu se zhluboka nadechnu, vzrušení z nových zážitků vibruje každičkým mým nervem.

Máme čtyři pokoje po dvou. Ubytování je jasné. Já s Markem, Tomáš se Stáňou, Vítek s Markétou, Klárka s Davidem, zadívám se na Marka, zda mu to nevadí. Ne! Žádné protesty, jen úsměvy. Ubytujeme se, pokoje máme vedle sebe, takže paráda. Týden na horách! To je prostě bomba!

Po skvělém obědě se rozhodneme pro sáňky, na lyže se nám ještě nechce. Zařadíme se do fronty pod lanovkou, nečekáme dlouho, možná to bude tím, že se i vesele bavíme. Už sedíme v kabince, která nás vyváží na naši startovní čáru. Výhled je úchvatný, z výšky vidíme zasněžené vrcholky stromů. V dálce se rozpíná bílým práškem poseté podhůří. Miluji to tady!

Na vrcholku se vydáme na sáňkařskou dráhu, sníh vyluzuje melodii pod našimi kroky. Jsou tu běžkaři, kteří se vydávají na svou pouť horami, natěšení sjezdaři se klepou na novou jízdu. Někteří se zastaví na baru a dají si něco na posilněnou. Nikdo není opilý, všichni mají dobrou náladu. Po cestě na trať se pošťuchujeme a občas někdo zahučí do závěje. Já se hodím na záda a začnu dělat motýlka v prašanu. Adrenalin koluje v krvi nás všech. Čeká nás čtyřkilometrová cesta dolů, nejdřív testujeme ovladatelnost našich vozítek. První, kdo se vyklopí, je Klárka s Davidem, zahučí do té největší zavěje. Koukají jim jen kopající nožičky, vyhrabou se se smíchem. Pokračujeme dál. Cesta vede lesem, ve spodní části se objevují planinky. Vítr nás bičuje do obličeje. Všude je slyšet smích. Netrvá dlouho a vyklopím se s Markem, sáňky si to samy hasí dolů. Naštěstí se zarazí po pár metrech. Dokloužeme se k nim po nohou, sedneme na neposedné vozítko a svištíme si to dál. Ani ne za půl hodiny jsme dole. Trasu sjedeme ještě dvakrát, než se zastavíme v baru na posilněnou. Před vchodem sedí bernardýn, nedá mi to a pohladím si ho. Marek se na mě nesouhlasně podívá.

„Nehlaď si cizí psy,“ houkne na mě.

„Když on je tak krásný,“ zadívám se psu do očí. Chtěl bych taky nějakého, jen to neříkám nahlas.

„Chápu, ale majitelům se to nemusí líbit,“ odvětí mi, vstanu, a ještě jednou se zadívám do laskavých očí psa.

To už jdeme všichni dovnitř a objednáme si svařák. Ještě si na poslední chvíli přiobjednám rakvičku se šlehačkou. Neujdou mi nechápavé pohledy ostatních.

„No co, to se na horách musí,“ odtuším. Sám nevím, proč mám nutkání si ji objednat. Ale prostě to tak mám a nejede přes to vlak. Jakmile mi ji přinesou, zakousnu se do ní a před očima se mi vyjeví obraz ženy, která mi je jako malému chystala. Držela mě na klíně, zatímco je zdobila šlehačkou na velkém plechu.

„Babi,“ uteče mi ze rtů. Nikdo si toho nevšímá, hluk baru přehluší můj povzdech. Aspoň si to myslím.

„Tvoje babička tu žila,“ natočí se ke mně Vítek. „Říkal jsi nám to už na lyžáku,“ usměje se na mě.

Vděčně mu úsměv oplatím. Ví toho hodně a pamatuje si to. Jo, některé vzpomínky nejsou propojené vizuálně, ale i s chutí, vůní a hmatem. Já zažívám tu s chutí. Sousto mi klouže do krku. Je tak krásná, ta vzpomínka!

Díváme se na západ slunce. Hraje všemi barvami od oranžové až po růžovou, která se odráží v oblačných řasách. Nemůžeme ho dokoukat celý, musíme se vydat na cestu, dokud je ještě trochu světla. Tentokrát už si to svištíme pěknou rychlostí, jízdu si užíváme, nikdo se nevyklopí. Jo, učíme se rychle!

Na hotelu si po večeři dáme wellness. Vířivka nám hezky uvolní namožené svaly, vonné tyčinky nenápadně provoní celou místnost. V naprostém tichu relaxujeme. Lehce se dotknu prsty Marka, oplatí mi to zpátky. Po tváři mi přejede lehký úsměv. Nikdo si naší intimity nevšimne. Krásně uvolnění se sejdeme na baru. Objednáme víno a plánujeme další den, většina se rozhodne navštívit jiný skiareál. Domluvím se Markem, že zůstaneme tady, chci si zkusit znovu lyžovat tam, kde to znám.

Ráno po snídani se rozloučíme a zamáváme jim na cestu. Lyže jsem si nechal seřídit pro začátečníka. Potřebuji, aby se mi co nejrychleji odepnuly v případě pádu a zabránily zničení náhradní nohy. Přece jen nemám zkušenost s protézou.

Na vrcholu se vydám na lehčí sjezdovku, Marek mě v tom nenechá a jede se mnou. Zjišťuji, že svalová paměť funguje a obtížnost je moc lehká. Jsem nadšený a vyberu si náročnější sjezd. Příští sjezdovku si užívám o hodně víc, vítr ovívá moje tváře a hraje si s vlasy. Krásně vykrajuji obloučky. Vůbec mi nevadí, že nemám nohu, protéza ji plně nahradí, už jsem si na ni zvykl tak, jako by ke mně patřila odjakživa. Užívám si sníh, sluníčko, lidi kolem sebe. Svištím si to dolů! Bože, to je paráda! Marek je v závěsu za mnou. Dojedu první k vleku, zabrzdím a odhodím sníh, zadívám se na postavu, která mě následuje. Na okamžik nevnímám Marka, ale jiného muže. Ta setina vteřiny mě pohltí. Kdo to byl? Radost z jízdy mi nedovolí nad tím víc přemýšlet a už se připravujeme na další jízdu. Užívám si každou vteřinu, každý pohyb, každou zatáčku. Hory s celou atmosférou mi chyběly!

Dny tu neutíkají, ale přímo tryskají. V polovině pobytu si s Markem místo na sjezdovku vyjdeme do lázeňského městečka. Sejdeme pár metrů, zarazí mě pohled na čtyři paneláky. Tady to znám! Najednou se mi vybaví smějící se starší paní a já s rodiči. Sem jsem jezdil za babičkou! Mamka je odsud! Panebože, táta! To s ním jsem jezdil na lyžích a užíval si to. To on mě to naučil. To poznání mě porazí! Jak jsem mohl zapomenout!? Otočím se na Marka. Zatím si ještě ničeho nevšiml. Chytnu ho za ruku a rychle vedu pryč. Zapadnu do první restaurace, kterou uvidím. Ještě ani nedosedneme a už si objednám panáka. Marek na mě vyvalí oči, moc nepiju a tvrdý už vůbec ne.

„Děje se něco?“ chytne mě za ruku a zadívá se mi upřeně do očí.

„Nic,“ odvětím, vypiju panáka, kterého mi přinesli. Připadám si jak ženská, ta taky řekne „nic“, a přitom se něco děje. Jak mu mám říct, že mě odmítl člověk, který mě vychoval? Kterého jsem si hodně vážil! Ke kterému jsem vzhlížel! Kterého jsem miloval!

„Prosím, ještě jednoho,“ obrátím se na obsluhu. Marek jen pozvedne obočí a nechá mě být, stále drží moji ruku. Vyklopím do sebe druhého panáka a rovnou objednám třetího.

„Taky mě opustíš?“ zadívám se na Marka.

„Proboha, o čem to mluvíš?“ vyjeví se.

„Jestli mě taky opustíš, když nebudu podle toho, jak sis přál?“ vyklopím dalšího panáka do sebe.

„Počkej, nevím, o čem to mluvíš. Zkus mi to říct nějak uceleně,“ vydechne.

„Táta mě taky opustil, když zjistil, jaký jsem,“ odpovím.

„A do prdele!“ uleví si.

Mávnu na číšníka.

„To stačí,“ zadrží mě Marek. Zpražím ho pohledem a nenechám se zastavit. Obsluha mi přinese novou dávku. Kopnu ho do sebe. Chci zapomenout na celý svět. Tohle kurva fakt bolí! Marek sedí vedle mě a objímá mě za zády.

„Na vztah musí být dva. Tys neudělal nic špatného. Prostě jsi, jaký jsi, to on se s tím musí vyrovnat,“ šeptá mi do ucha. Chci dalšího panáka, toho už mi nedovolí a táhne mě pryč. Nožky se mi pod náporem alkoholu začínají motat.

S Markovou pomocí se vydrápám k hotelu, kde už na nás čeká zbytek party. Nedá mi to a hned si to zamířím k baru, kde ve svojí akci pokračuji.

„Je to jeho chyba! Neví, o co přichází, ale máš nás,“ obejme mě v jednu chvíli Klárka a já se na ni vděčně podívám. Má pravdu! Je to jeho mínus! Stejně mě vzpomínky zahlcují. Dám si dalšího panáka. Chci utišit tu bolest uvnitř sebe. Utápím se v sebelítosti. Je mi tak moc líto, že jsem ho ztratil! Má novou rodinu a ta naše ho už nezajímá! Totálně se zleju. Ztratím pojem o čase a realitě. Jak se dostanu na pokoj, opravdu netuším.

Ráno se probudím s neskutečným bolehlavem. Marek už má připravený prášek i vodu, vděčně ho zapiju. Zakážu si na tátu myslet, nechce mě, tak mě mít nebude! Já se bez něho obejdu!

Na snídani se vděčně podívám po mých přátelích. To jsou ti, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem! Zbytek pobytu proběhne bez větších problémů a uteče jako voda. Zjišťuji, že mám nové parťáky na hory a nejen ty. A to se přece počítá, ne? Stejně ve mně zůstane pachuť hořkosti a smutku.

Všude dobře, doma nejlíp! Tak bych asi popsal návrat. Mamku na uvítanou obejmu, pevně ji sevřu ve své náruči. Jsem rád, že aspoň ona zůstala na mé straně.

„Stalo se něco, Petře?“ zeptá se.

„Nic,“ usměji se na ni. „Mám tě rád, víš,“ přitisknu si ji ještě víc k sobě.

„Já tebe taky, jsi můj jediný syn,“ líbne mě na čelo. Musí se vytáhnou na špičky, aby na něj dosáhla.

„Dneska tu budu s tebou.“

„Dobře, uděláme si něco dobrého k jídlu,“ mrkne na mě.

Jsem jí vděčný, že ze mě netahá, co se stalo, místo toho jí pomůžu s přípravou večeře. Po delší době jsme spolu sami. Dlouho si povídáme, ne jako rodič a dítě, ale jako přátelé. Je to nádherný, úžasný a uvolněný večer. Propojení je přímo hmatatelné, nevracíme se do minulosti. Užíváme si přítomnost jeden druhého, dokonce si společně nalijeme víno. To, že ve víně je pravda, si ověřím na vlastní kůži a po láhvi se jí svěřím, na co jsem si vzpomněl.

„Máš svoji partu, Marka a i mě. A já tě neopustím, jsi můj syn a miluji tě, jaký jsi,“ usměje se na mě. Dodá mi to potřebnou útěchu. Proč se snažit o něco, když ten druhý o to nestojí? Zbytečnost! Na vztah, a to jakýkoliv, musí být dva, a to tady nejsou! Mám mamku a ta stojí při mně! Pomalu dopijeme druhou láhev a odebereme se na kutě.

Marek

Petr u mě dneska nespí, chce si užít večer s mámou. Chápu ho. Taky si chci užít večer v kruhu rodinném, máme s Klárkou co vyprávět. Hlavně Klárka, ta se dala do kupy s Davidem. Takže naše parta není šest jednotlivců, ale tři páry, snad nám to vydrží. Vybaluji si, když mi na dveře zaťuká Klárka.

„Můžu?“ zeptá se.

„Jasně,“ pozvu ji dál. Posadí se na postel a sleduje mě.

„Víš, na horách jsme se bavili, že by si docela chtěl zkusit jízdu na koni. Co si o tom myslíš?“ oba si vzpomeneme na etudu s čertíčkem.

„Proč ne, myslím, že by to mohl dát. A když budeme u toho všichni, tak to jen tak nevzdá,“ pronesu zamyšleně. „Co myslíš ty?“ zeptám se na názor.

„Taky si myslím, že by to mohlo projít,“ zamyslí se. „No rozhodně to poznáme,“ zasměje se na mě. „Jen bych s tím počkala na lepší počasí.“

„Jsem pro,“ dohodneme se.

Už je večer, ale nedá mi to a dojdu si zkontrolovat svoje potvůrky. Chci se s nimi pomazlit, neviděl jsem je týden, a to je dlouhá doba. Zítra už zase s nimi něco podniknu. Nával radosti mi projede tělem. Začnou mě hned po příchodu zdravit a přijdou si pro pohlazení. Jsou to prostě miláčci. Po odchodu se rychle zaběhnu podívat na sedla. No jo, tak vás zase jednou využiji. Pohladím kůži dlaní.

***

Zapadnu do všedních dnů. Na statku se stále častěji objevuje David, Klárka jen září. Zimní plískanice vystřídá rašení listů a stromy začínají kvést všemi barvami.

Na apríla dostanu od čertíčka video. Otevřu ho a zůstanu nevěřícně koukat na klip. Moje všechny nevydařené akce jsou tu zvěčněné. Musím se začít smát, protože je to opravdu vtipné. Dojde mi zpráva, pokud chci vidět víc, mám si otevřít noťák. Nevšiml jsem si, že mi tam něco přibylo. Pěkně si počkám, až se mi dostane pod ruku. Dám mu pár na zadek, ale předtím ho roztrhnu jak hada, hajzlík jeden! Hrabat se mi v noťáku! To tak! Počkej! Tohle ti vrátím, ty potvůrko mrňavá. Večer si ho krásně podám a hned dvakrát! Moc se mi nebrání, jen se směje. Ještě v noci napíšu na chat, že vyjížďka se bude konat o víkendu. Počasí má být nádherné. Přijdou kladné odpovědi. Jen z toho vynechám čertíčka.

Petr

Dneska si to štráduji na statek sám. Marek spal doma s tím, že má neodkladnou práci, by mě zajímalo jakou! Těším se na černé broučky, Sam s Nerem mi moc chyběli. Nejsem s nimi každý den. Musím se chystat na přijímačky, které jsou za rohem. S veselou náladou dohopkám na dvůr. Udiveně se zadívám na Vítka s partou, kteří tu již čekají, Klárka a Marek nejsou k nalezení. Zato tu je k nalezení osm koní. Co se to sakra děje?

Koně se se zájmem na mě otočí. Jediní dva, kteří mě hlasitě zdraví, jsou Sam s Nerem. Dojdu je pohladit, když se pořádně přivítáme, odpoutám se od nich a jdu pozdravit lidské kamarády. Ti se potutelně usmívají a vítají mě. Vážně jsou podezřelí! Ze sedlovny vyjde celá rodina Marka a začnou sedlat. Trošku zbystřím! To není normální! Marek se na mě usměje a postupně nasedlá Sami a Nera. Sami zase dělá svoje drahoty, že prý sedlo ne. Moje tušení je správné! Jde se jezdit! Malinko se zachvěji strachem. To jako mám jít jezdit i já?

„Lásko, zkusíš to dneska?“ zašeptá Marek a obejme mě. A je to tady! Podívám se na ostatní.

„Taky jsme na tom neseděli. Proč to nezkusit,“ usmívá se Markéta. Nejradši bych je všechny někam nakopal, ale jak to můžu udělat? Přece se před nimi neshodím. Marek s Klárou nám vysvětlí, jak nasednou a přišoupnou schůdky ke koním. Všichni se bez problémů dostaneme do sedla. Já jsem poslední. Sami se na mě podívá svýma velkýma očima. Jako by říkala: neboj se, budu hodná. Bez větších těžkostí nasednu, najednou jsem dva metry nad zemí a pod sebou mám koňské tělo, které si může dělat, co chce. Já s tím vůbec nic neudělám. Pohladím ji po krku.

„Prosím, buď hodná,“ zašeptám. Odpovědí mi je tiché zafrkání.

„Dobrý?“ zeptá se Marek.

„Jo,“ vydechnu. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem v pohodě, nebo ne. Poslední nasedne Marek s Klárkou.

„Připraveni?“ otočí se na nás Klárka.

„Jo,“ ozve se sborově.

„Neboj, Sam se bude držet u mě,“ pošeptá mi Marek. Drží se s Nerem u mě a hlídá nás. Pomalu se všichni rozejdeme. Prvních pár kroků je nezvyklých, tělo pode mnou se různě kroutí jak žížalka. Křečovitě se držím sedla a Sami nechám jít, kam chce, naštěstí je chytrá a následuje ostatní.

„Trochu se uvolni,“ radí mi Marek.

„Jak asi, když asi každou chvilku spadnu?“ zavrčím.

„Kopíruj pohyb, bude to lepší,“ poradí mi.

Zkusím to a opravdu se líp usadím a uvolním. Už se nemusím držet sedla. Vyjdeme na louku a vyrazíme k rybníčku. Na všechny ty místa mám nádherné vzpomínky. Ty vzpomínky, které jsem bral kdysi jako samozřejmost. Přítomnost koní a pohyb mě rozptýlí. Mám radost, že jsem překonal sám sebe. Sami jde klidně a uvolněně. Občas po mně hodí očkem, jestli je všechno ok. Konečně se můžu rozhlížet po okolí, opravdu je nejkrásnější pohled na zem z koňského hřbetu. Přejedu očima po celé skupině a skončím na Markovi. Šťastně se na něj usměji. Zvládl jsem to! Sedím na koni! Strach je pryč!

Natáhne ke mně ruku a já ji vděčně chytnu. Koníci jdou vedle sebe. Uděláme asi hodinový okruh, zpátky se vracíme podél cyklostezky.

„Podívej, to je ta lavička. Tady to všechno začalo,“ ukážu na lavičku na začátku cyklostezky.

„Jo, je to ona… a lituješ toho?“ zadívá se mi Marek do očí.

„Vůbec! Jsem šťastný jako nikdy,“ rozesměju se.

Na dvoře pomalu sesednu ze Sami. Dám jí pamlsek. Marek koně odsedlá a já se pustím do čištění. Jsem neskutečně spokojený, že mě dopravila zpátky v pořádku. Sice mě bolí každý sval v mém těle, ale určitě to není naposledy, co jsem na ni sedl.

Koně zavedeme do boxů, kde už mají připravenou večeři. Chvilku ještě poklábosíme, než se ostatní odeberou ke svým domovům. S Markem ještě zůstaneme sedět a zadíváme se na hvězdy, celé nebe je jimi poseto. Sleduji, jak jemně probleskují. Mlčíme, jen dlaní vklouznu do Markovy.

Po chvíli vstanu a vydám se domů. Marek se hned připojí a doprovodí mě. Sotva se dostaneme na dohled branky, spatřím postavu.

„Tati?“ nevěřícně zírám.

„Ahoj,“ tiše mě pozdraví, otočí se a vydá se do domu.

„Pojďte oba dovnitř,“ zve nás mamka s Markem.

Nechápavě se na Marka podívám.

„Všechno bude v pohodě, věř mi,“ stiskne mi ruku. „A kdyby ne, tak jsem tu pro tebe,“ usměje se na mě.

***

Muž vejde do své kanceláře. Sundá si bílý plášť a pověsí na věšák. Přejde ke stolu, sedne si na židli a unaveně se zakouká do monitoru. Povzdechne a promne oči, už mu končí dlouhá směna v nemocnici. Nečekaně se ozve zaklepání na dveře.

„Vstupte.“

„Ahoj Luboši,“ vstoupí drobná světlovlasá žena. „Koukám, že jsi zralý na kafe,“ hned postaví vodu a nasype kávu do dvou hrnků. Jen co se ozve zvuk konvice, zalije prášek horkou vodou.

„Doma se vůbec nevyspím kvůli malé,“ odpoví muž.

„Chápu. Je to náročné,“ pousměje se žena a postaví dva šálky na stůl, sama si sedne na židli naproti muži. „Přišla jsem ti něco ukázat,“ vytahuje mobil a najede na fotku dvou líbajících se mužů. „Není to tvůj syn?“ zeptá se.

„Byl, už ne. Se na něj podívej. Líbá chlapa!“ odvrátí muž hlavu.

„Podívej, tohle je můj syn,“ nenechá se žena odbýt a ukáže mu jinou fotografii hezkého muže. „A tady, když byl malý,“ najede na další fotku, kde je krásná holčička. Muž se na ženu nechápavě podívá. „No narodila se mi holka a teď je z ní muž. Jsem na něj pyšná, žije si svůj život,“ s láskou se žena podívá na fotku.

„Tobě to nevadí?“ nechápavě se na ženu zadívá muž.

„Ne, proč by mělo? Jsem ráda, že je můj syn šťastný a miluji ho jako muže a milovala jsem ho i jako dívku. Rodiče by měli své děti milovat bez podmínek, a hlavně nechat je žít život, jaký chtějí,“ usměje se žena. Dopije kávu a vstane. „Mysli na to,“ otočí se ve dveřích.

Muž se chvíli dívá na zavřené dveře, než zvedne telefon a vytočí číslo.