Žít okamžikem 9. – Soud

Marek

Ještě nejsem úplně probuzený. Vnímám tělo, které je do mě zaklesnuté jak skládací metr. Tiskne se tak, že cítím každý centimetr nahé kůže. Vyděšení, kdo to je, vymění úleva. Vzpomenu na události včerejšího dne. Ještě víc si k sobě Peťulku přitisknu. Vdechuji jeho vůni, která mi poslední dva dny chyběla. Na zemi jsou důkazy naší včerejší aktivity. Rozhodně potichu jsme nebyli. Opatrně vstanu, abych ho nevzbudil. Musí být vyčerpaný. Zadívám se na spící postavu. Na tu, která mi přinesla úlevu a hlavně mi věří! To zjištění prohloubí moje city k Petrovi. Po celou dobu jsem si to neuvědomoval! Měl jsem strach, že mi nebude věřit a opustí mě, protože bude věřit Beátě!

Vrátím se i se snídaní. Čertíček se malinko zavrtí, zašmátrá rukou vedle sebe. Nikoho nenajde. Rozespale se rozhlédne po místnosti. Jen co mě spatří, usměje se a zase padne hlavou na polštář.

„Peti, dej si něco k jídlu,“ pohladím ho po vlasech. Zavrtí hlavou a pochrupkuje si dál. Zvednu mrtvou váhu těla do sedu. Dá mi to zabrat, protože se čertíček vůbec nenamáhá spolupracovat. Usykne, jak prudčeji dosedne. Včera jsem ho vůbec nešetřil. Na krku má také patrné stopy po mé včerejší lásce.

Konečně otevře aspoň jedno oko a začenichá jako pes. Vůně vajíček a slaniny provoněla celý pokoj. Jí v polospánku, snad ví, co vůbec kouše. Ruku do ohně bych za to nedal. Sotva dojí, zachumlá se zpátky do postele. Jen poklepe dlaní na moji polovinu, abych se k němu přidal. To já rád a ochotně. Přitáhnu si ho k sobě, zase do sebe zapadneme. Ruku si přehodím přes něj a hladím ho po hrudníku. Můj kámoš už je zase připravený k akci. Tentokrát si musí nechat zajít chuť. Přece jen se Peťulka musí pořádně vyspat a nečerpat sílu. Oba postupně podruhé upadneme do říše snů. Můžeme si to dovolit, nikam nepospícháme a nemáme nic v plánu.

Probudí nás tiché klepání na dveře, je to Klárka. Máme jít dolů. Sotva za ní zapadnou dveře, začneme chaoticky hledat kousky oblečení. Nacházíme je různě po místnosti. Na zemi je stále důkaz naší lásky. Už chápu mírné zrůžovění Klárky. Naštěstí nic nekomentovala. Je to prostě ta nejlepší ségra, kterou jsem mohl dostat.

V kuchyni jsou už všichni dospělí. Připomenou mi, že bych si měl zapnout telefon. Je to docela důležité. Jakmile tak učiním, začnou mi chodit všechna možná oznámení. Hlavně gratulace, že mi to s tím klukem sluší. Nechápavě si to pročítám, až se mi objeví ve společném chatu fotka mě i Petra, zaslaná Beátou. To si snad dělá prdel, ne? Vytočím se na největší míru. Jak tohle vysvětlím čertíčkovi? Ten bude vyšilovat! Petr mi nahlíží přes rameno.

„No, není blbá?“ směje se.

„Tobě to nevadí?“ přiškrceně se zeptám.

„Proč by mělo? Aspoň všichni vědí, že patříš ke mně,“ obejme mě a políbí do vlasů.

„Tu fotku jsme uložili taky jako důkaz, že věděla o vašem vztahu. Právníci už celou záležitost řeší, ale bude lepší, když tu, Marku, ještě nějakou dobu budeš. Ber to jako dovolenou. Podle všeho ti nic nehrozí,“ ozve se táta.

„Jestli můžu, tak tu zůstanu s Márou,“ ozve se Petr.

„Můžeš,“ otočí se teta na Petra. „Kluci, co máte v plánu na dnešek? Byla bych ráda, kdybyste vzali Lakynu ven,“ zeptá se.

V tu chvíli vystřelí z pelechu bíločerná koule a žene se do chodby. Vrátí se i s vodítkem v hubě a předpisově si sedne před stůl. Naklání hlavu na stranu a čeká, kdo se jí ujme. Petr vykulí oči a seznamuje se s posledním členem této smečky, s border kolií.

„Ups, nějak jsem se zapomněla a řekla zakázané slovo,“ pousměje se teta.

Petr se na mě podívá s otazníky v očích. Nechápe, co se děje.

„Tady se nesmí říct slovo ven. Jinak tahle příšera ti pak nedá pokoj,“ zasměju se.

To už si Laky sedne přede mě a strká mi vodítko do ruky. Je mi jasné, že ven půjdeme hned. Petr se ke mně automaticky přidá. Laky je velmi slušně vychovaný pes a jde nám u nohy. Jen co dojdeme na louku, pustím ji z vodítka. Začne kolem nás bláznivě lítat. Její ladnost a radost ze života nám dobíjí baterky. Lítá kolem nás v kolečkách, nikdy se však moc nevzdálí. Teta s ní dělá agility i dog dancing. Naše rodina je celá zblázněná do zvířat.

Kdysi měla více těchto psů a jezdila s nimi na soutěže. Potom byli naočkováni špatnou vakcínou a skoro všechny museli utratit. Zůstal jí jen jeden pes a ten měl následně epilepsii. Takže už žádné soutěže, jen starost o toho pejska. Ten již taky odešel do psího nebe, a tak si teta pořídila Lakynu. U ní člověk musí podněty měnit velmi rychle. Je neuvěřitelně inteligentní. Kousek se naučí hned napodruhé a potřetí ji přestane bavit. Začne hledat cestu, jak to ochcat. Popravdě Laky trénuje kreativitu nás všech, jak ji zabavit. Každý s ní dělá něco jiného a každého ochcává jinak. Prostě miláček rodiny.

Laky se vylítá do sytosti a já Petrovi ukazuji, jaké kousky Laky umí. Zastavují se u nás i kolemjdoucí a sledují nás. Ta je s neskutečnou radostí předvádí. Miluje obecenstvo. Blbneme s ní skoro dvě hodiny. My jsme na odpis, Laky má stále energie na rozdávání a pohání nás k další k aktivitě. Pomalu se blížíme k domu za stálého házení míčku. Ještě že jsem ho vzal. Petr je čím dál skleslejší, pomalu se za námi courá.

Hepčííí, ozve se za mnou. Otočím se na Petra, jeho oči se začínají lesknout.

„Jsi v pohodě?“ strachuju se. Nevypadá vůbec dobře.

„Jen jsem trochu unavený,“ lehounce se pousměje.

Hned jak dojdeme domů, vezmu Petra do pokoje. Vysvleču ho a uložím do postele. Opatrně mu sáhnu na čelo, celý hoří. No, to nám ještě chybělo. Teploměr ukáže, že se nemýlím a má zvýšenou teplotu. Začíná se potit. Přinesu mu léky a nařídím klid na lůžku. Hladím ho, dokud neusne.

Petr

Ty jo, včera jsem si toho psa vůbec nevšiml. Teď tu sedí s vodítkem v hubě. Je nádherná a roztomilá. Sotva zaslechne slovo „ven“, hned si to štráduje k Markovi. To už se oba zvedáme, že jdeme ven. Jen mě po včerejší noci nějak bolí celé tělo. Dokonce i klouby, ale ven s nimi jít chci, a tak se přemůžu. Konečně se s ní můžu pomazlit. Nastavuje se mi celá a užíváme si to oba dva. Kdo by taky neměl rád takového parťáka. Dovádíme jak malí puberťáci. Marek s Laky dělají takové kousky, že se musím nahlas smát. Jen kdyby mě nebolelo v krku. Únava si začíná vybírat svou daň. Už mám problém dát nohu před nohu. Nevěděl jsem, že moje fyzička je až tak moc špatná. Marek s Lakynou jdou přede mnou. Já se za nimi pomalu loudám. No to není dobrý. Hepčíí, rýma na konci léta? To snad není možné.

„Jsi v pohodě?“ otočí se na mě Marek s obavou v očích.

„Jen jsem trochu unavený,“ z posledních sil se pousměji.

Pomůže mi sundat oblečení a já si připadám jak hadrová panenka. Donutí mě zapít léky a nařídí klid na lůžku. Velmi rád toho využiji. Každý sval a každý kloub vysílá signál, že existuje. No, není to nic příjemného. Hladí mě po vlasech, dokud neusnu. Nevím, jak dlouho spím, ale probudí mě vůně silného vývaru. Marek je tak hodný, že mi ho přinese přímo pod nos. S třesoucíma rukama sním asi polovinu, víc opravdu do sebe nedostanu. Jen tato činnost mě naprosto vyčerpá. Ještě zapiju prášek a už se zase zachumlám do peřiny. Zimnice se střídá s návaly horka. Chci se odkopat, ale Marek mi to nedovolí. Přinese mi horký čaj s medem a citronem. Kdo by ho chtěl pít v horku? Jen co uvidím přísný pohled Marka, tak se trochu napiju. Teplo zaleje moje tělo. Donutí mě vypít ještě několik doušků. Když je spokojený, nechá mě usnout. Večer se ke mně přitulí. Jeho přítomnost vnímám tak na půl.

Druhý den je mi o něco líp, ale síla se mi ještě nevrátila. Prospím převážnou část dne. Někdy je Marek v pokoji se mnou, jindy jsem v pokoji sám a mám na nočním stolku připravený čaj, ovoce a léky. Naštěstí se nachlazení rychle zbavuji. Lékaři mě varovali, že mohu mít sníženou imunitu. Koho by napadlo, že na konci léta se nachladím? Nikdy se mi to nestalo, až tady na návštěvě! To je teda pech.

Třetí den chci vyskočit z postele, rýma se ještě ozývá. Teplota je už fuč a já se cítím jako rybička. Dostanu ban. Musím zůstat v posteli. Příkaz mého věznitele. Ukrutně se nudím, a tak vymýšlím, čím se zabavit. Očima projíždím celý pokoj. Na stole má Marek noťák. Zkusím ho otevřít. Ty jo, nemá heslo. Už mu v něm šmejdím. Najdu videa, která jsem nikdy neviděl. Jsou tam staré kousky. Na nich jsou i záběry, kde se Markovi až tak moc nedařilo. Kdy mu jeho koníci provedli nějakou neplechu. Pousměji se a pustím se do práce. Konečně se nenudím! Všechny je krásně sestřihám do jednoho klipu a uložím. To máš za to, že mě tu držíš! Vypláznu jazyk na monitor. Do apríla je ještě daleko, ale proč si z něj trochu nevystřelit? Video si uložím i do svého mobilu. Co kdyby náhodou. Noťák vrátím na místo. Stihnu to jen tak tak. Marek už mi nese jídlo. Chvilku si mě prohlíží. Malinko uhýbám před jeho pohledem.

„Co jsi provedl?“ probodne mě zkoumavým pohledem.

„Nic,“ zajedu pod deku, jako by mě mohla ochránit.

Rychlým pohybem mě odkryje, jestli něco neskrývám. Nenajde nic podezřelého, zase mě přikryje. Samá voda, brouku. Tiše se uchichtnu. Rychle si skousnu rty, abych se neprozradil.

„Jsi podezřelý,“ zadívá se na mě Marek.

Radši mlčím. Umí ve mně číst jak v knize. Léky zblajznu jak malinu. Je po nich líp a líp. Zítra už Marka přesvědčím, abych mohl vstát z postele. Koho to má bavit, celý den jen ležet. Únava se přihlásí o slovo a já zase odpadám. Spánek prý lečí. Večer si Marek lehne zase ke mně. Chci provádět alotrie, ale mám si nechat zajít chuť. Uraženě se otočím na druhý bok. Přitáhne si mě k sobě. Políbí na krk a hladí po hrudníku. Copak nechápe, že na druhém těle se nejlíp potí?

Dám tomu ještě jeden pokus. Náhodou se dotknu jeho kámoše přes trenky, lehce ho pohladím a třu. Pomalu vstává do pozoru. Marek mi začne zrychleně dýchat za krk, přestane odporovat. Nechá se laskat rukou. Když už je plně v pozoru, otočím se k němu a políbím ho. Nenechá se dlouho přemlouvat a vyjde mi vstříc. Ruky mu vsunu pod trenky a hladím jemnou kůži jeho kámoše. Začne mi oplácet stejnou mincí. Slastně zamručím, vibrace touhy mi projíždějí celým tělem. Dá mi ruce za hlavu a věnuje se pouze mně. Jeho polibky a dlaně rejdí po mém těle. Pod jeho doteky naprosto zvláčním. Vzrušením přivírám oči a užívám si, s jakou péčí a jemností se mi věnuje. Velmi opatrně si mě připraví a vstoupí do mě. Necítím žádnou bolest, pouze naplnění. Bere si mě s neskutečnou něhou. Pánví mu vyjdu vstříc, chci to trochu tvrději. Pochopí a přestane se ovládat. Zrychlí tempo i razantnost přírazů. Tělem se mi prožene hejno motýlů. Oba se blížíme k vrcholu, ani jeden ho neoddalujeme a společně vypustíme gejzír lásky. Marek na mě padne a je mu jedno, že se ke mně přilepí. Vydýchává se na mém hrudníku. Hladím ho po zádech. Miluji tu chvilku po, kdy jsme k sobě přitisknutí a láskyplně se objímáme. Ani jeden nemusí nic říkat. Rozumíme si i beze slov. Nějakou dobu si užíváme blízkost jeden druhého, než se společně vydáme do koupelny. Dal bych ještě jedno kolo, ale jsem odmítnut, abych šetřil sílu na plné uzdravení.

Marek

Návrat na statek se neodehrává přesně podle scénáře, který bychom si představovali. Na dvoře stojí Beáta se svým otcem, panem Stránským a i moje rodina. O něčem živě debatují. Sotva ji Petr uvidí, začne nadávat. Vyskakuje jak čertíček z krabičky. Než se naděju, vyřítí se z auta jak rozzuřený býk. Přiběhne k Beátě a… Plesk!!! Ta sedla. Na tváři Beáty se hned začne objevovat otisk ruky. Celá společnost ztuhne.

„Tatííí, udělej s tím něco,“ rozječí se ta můra.

„Tohle jsem měl udělat já a daleko dřív,“ v klidu jí odpoví otec.

„Ale… to… to… pře… přece nejde,“ zakoktá se Beáta a vykuleně se dívá na tátu.

Ten jen zvedne mobil a někam volá. Tohle bude průser! Jak jen ochráním čertíčka? V hlavě si představuji všechno možné. Všechny možnosti končí špatně. Tohle je napadení a před svědky. Petr je stále napjatý, dlaně má sevřené v pěsti. Tvář má celou brunátnou hněvem. Nedivím se mu. Dokážu své emoce ale líp držet na uzdě. Rozhodně bych Beátu taky nejradši roztrhl vejpůl. Klára ho rychle odvádí pryč, aby ještě něco nevyvedl.

„Počkej, ten tvůj zázrak si to odskáče,“ zasyčí na mě Beáta skrz zuby, jak mě zmerčí.

Ta nám to dá ještě pořádně sežrat. Nesmím se tu před ní sesypat jak domeček z karet. Čekám na konfrontaci s jejím otcem. Ta kupodivu nepřichází. Naopak pan Stránský překvapí!

„Viděli jste něco? Já teda ne,“ zeptá se nás pan Stránský, když dovolá.

„My jsme taky nic neviděli,“ všichni přitakáme.

Beáta se nadechuje, že něco řekne, ale otec ji předběhne.

„Takže, holčičko, právě jsem ti zablokoval všechny karty. Ode dneška si na veškeré svoje výdaje budeš vydělávat sama. Jediný ústupek, který dostaneš, je, že můžeš pracovat v mojí firmě. Ale pracovat! Ne se flákat! To, co jsi předvedla tady za tyátr, je naprostá drzost a nehoráznost, která nemá obdoby. Obvinění z křivého svědectví si vyřešíš sama! Já nehnu ani prstem! Vzhledem k tomu, že Adonis patří mně, tak jsem se rozhodl prodat ho tady panu Dvorskému. Tu facku vůbec řešit nebudu, protože to jsi dostala ještě málo. Teď sypej do auta, tady jsi skončila!“ ukončí proslov pan Stránský.

Všichni na něj koukáme jak z jara. To jako vážně je tak férový chlap? Ještě se mi omluví za všechny nepříjemnosti. Beáta čumí jak péro z gauče. Dobře jí tak. Jediný, kdo se ničemu nediví, je můj otec. Všimnu si, že ti dva si tykají. Sakra, uniklo mi tady něco? Beáta načuřeně odejde do auta, pan Stránský se jen domluví s taťkou, že se ještě uvidí, a odjede pryč i s Beátou. Já jen doufám, že je to naposledy, co jsem ji viděl.

Neuniknou mi pohledy a úsměvy holek. Jasně, neříkám všem na potkání, jak to mám. Rozhodně se tím ale netajím. Možná to některé holky nevěděly, evidentně jim to nevadí. Neslyším žádné narážky ani nevidím opovržení, spíš zvědavost. Petr se rozhodne jít domů. Chytnu ho za ruku a doprovodím ho.

Po návratu na mě čeká otec. Sedneme si sami beze svědků. Konečně se dozvím, jak to, že si s panem Stránským tyká. Byla to jeho firma, která před pětadvaceti lety opravila a zrekonstruovala náš statek. Byli jsme jedni z prvních zákazníků a táta mu zadával zakázky i nadále. To už tady pracovali jeho zaměstnanci. Táta si nedal dohromady, že Beáta a pan Stránský jsou dcera s otcem. Byla to Beáta, kdo s námi vše řešil ohledně ustájení. Jediné, co se o ní ví, že je z lepší rodiny. Nikdy nám toho o sobě moc neprozradila.

Panu Stránskému zase uniklo, co z jeho dcery vyrůstá. Vychovávala ji manželka a pan Stránský se staral, aby se měli dobře. To zahrnovalo práci od nevidím do nevidím. Byl to pro něj samotného šok, co provedla. Rozhodl se, že ponese následky svého chování. Přijel to řešit přímo s mým otcem a bylo to poprvé, kdy se vše propojilo.

Bez řečí si to vyslechnu. Mírně řečeno, jsem z toho vykolejen. V životě by mě nenapadlo, že táta a pan Stránský jsou známí. Když si to shrnu, tak mě vlastně křivě obvinila dcera muže, kterému táta pomohl rozjet firmu. Svět je malý. Nechci si ani představovat, co Beátě doma táta řekne. Začíná mi jí být i líto.

Odpoledne dorazí pan Koutský s tím, že již je vyšetřovaní uzavřeno a předáno k soudu. Mohlo by dojít k mimosoudnímu vyrovnání, ale to si nepřeje pan Stránský. Nechce se mi, ale podvolím se tomu a půjdu k soudu. Chápu, proč pan Stránský chce soud. Bere to jako lekci pro Beátu. Pod tíhou důkazů se z poškozené stala obviněná. Video i fotka, kterou sdílela v chatu, byly postačující důkazy. Beáta pro své obvinění použila přesně tu situaci, kterou Petr zachytil ve videu. Ta holka nemyslela moc dopředu a sama pod sebou si podřezala větev. Mně nezbývá nic jiného než čekat na soud. To může trvat až několik měsíců.

***

Léto přešlo v úchvatný podzim, který hrál všemi barvami. Zase mi začala škola, tentokrát jsem se domů vracel skoro každý den. Kdo by se nevracel, když tu na mě čekala moje láska. Pomáhal mi s koňmi, ale stále odmítal si na ně sednout. Už si rozpomněl na náš vztah a i okolnosti, které vedly k jeho krachu. Musel to zase celé vstřebat.

Několik týdnů se s tím vyrovnával. Pořád dokola se mi omlouval. Byl smutný a plakal. To se zase během chvilky změnilo v nevýslovnou radost, že je zase se mnou. Sem tam se stalo, že odmítal chodit domů. Nechtěl vidět matku za to, co mu udělala. Jeho máma byla trpělivá a čekala, až se uklidní. To zůstával u nás na statku. Nebylo to nejlepší období, ale posílilo to nejen náš vztah. Nakonec si k ní našel cestu a dokázal jí to odpustit. Rozhodl se, že zkusí studovat multimediální komunikaci. Máma mu konečně nechala volnou ruku a posvětila jeho výběr. Už z něj nechtěla mít dalšího doktora. Začal se věnovat vytvoření portfolia pro přijímačky. Našel si i stáž v reklamní agentuře. Vídali jsme se o něco méně, ale večery byly naše. Většinou jsme byli u nás, ale někdy i u něj.

Podzim se přehoupl do zimy. Jediný, kdo stále Petra nepřijímal a dělal, že neexistuje, byl jeho otec. Petr si na něj skoro vůbec nepamatoval. Naštěstí! Jak by si mohl vzpomenout, když ho vůbec neviděl? Z hovoru s jeho mámou jsem zjistil, že měl Petr s otcem do jeho coming outu skvělý vztah. Jeden na druhého nedali dopustit. Respektovali se a měli k sobě důvěru. To vše ale zmizelo jak mávnutím proutku.

Přišly Vánoce. Štědrý den jsme slavili všichni společně i s mamkou Petra, aby nebyla sama. Po rozvodu si nikoho nenašla. Pod stromeček jsem od Petra dostal velkou zarámovanou fotografii mých dvou krasavců. Pověsil jsem si ji rovnou na zeď u sebe v pokoji. Já mu dal novou kameru, kterou okamžitě musel vyzkoušet.

Silvestr už jsme dali v Praze, pojali jsme ho ve stylu tour de bar. Propojili jsme přátele Petra a Kláru s holkami ze statku. Díky Petrovi máme plno povedených fotek. Jsem rád, že si našel koníček, který ho baví a třeba ho bude jednou živit. Po celou dobu jsme se snažili nemyslet na jedno. Na soud. Na to, co nás čeká.

***

Po návratu ze školy na mě v kuchyni čeká oznámení o uložení dopisu. Zajedu si ho rychle vyzvednout na poštu. Červený pruh mě upozorní, že je to ten DOPIS. Dám si ho do kapsy. Nebudu ho otvírat na poště. Nejsem blázen. Stačí mi ty jejich pohledy a šuškání. Co si budeme povídat, na vesnici se nic neutají. Jen nikdo nezná důvod té prokleté obálky. Můžou pouze spekulovat. Rozhodně nic jim říkat nebudu! Je to jen moje věc! Jen jsem zvědavý, co z toho nakonec vyleze. Vidím na všech, jak by se nejradši zeptali, ale nemají odvahu. Zaslechnu něco o buzerantech, ale nevěnuji tomu pozornost. Nemám chuť, náladu ani čas se s někým dohadovat.

Sednu do auta a dopis otevřu. Očima rychle přejedu text, než najdu datum k dostavení se na stání. Sakra, příští týden? To je už za chvíli. Zapřu hlavu do opěrky. Zavřu oči, abych si na chvilku ulevil. Moje noční můra je zpátky! Chvilku jen sedím a přemýšlím. Celé tělo se mi mírně chvěje. Zadívám se na nataženou dlaň, která se třese. Snažím se zklidnit mysl, ale nejde to. Neudělal jsem nic špatného! Tak proč si to musím vyžrat až do dna? Co když se to nebude vyvíjet podle mých představ? Co když Beáta přijde ještě s něčím jiným? A ta facka, kterou dal Petr Beátě? Ta mi taky nedává spát. Můžou se na ni u soudu zeptat. Co jim mám říct? Lhát, že se nic takového nestalo? To ne, nechci být jako Beáta!

Uklidním se, nastartuji a vyrazím směr domů. Táta okamžitě volá panu Koutskému. Potvrdí, že na soud přijde. Mohu si vzít i čertíčka. Tu možnost hned zavrhnu. Nechci, aby se setkal s Beátou. Co když udělá to, co udělal v létě? To by asi už neprošlo tak lehce jako tenkrát. Hlavu mám plnou otázek, ale žádné odpovědi!

Týden uběhne jako voda. Ani se nenaděju a je tu den soudu. V životě by mě nenapadlo, že se tam někdy podívám. Před začátkem procesu se sejdu s panem Koutským. Dodává mi odvahu. Nemám se ničeho bát! Tento případ je jasný! Musíme vyhrát! Jenže vždy je tu co když. Nesnáším myšlenky, co se mi honí hlavou. Člověk nikdy neví! Opravdu se bojím. Nikdy v životě jsem neměl takový strach! Potřeboval bych čertíčka vedle sebe. Jenže to nejde. Zahlédnu Beátu, jak se blíží i se svým právníkem. Nemám sílu se na ni podívat. Nastal čas našeho procesu.

Sedím na lavici poškozených. Na půl ucha vnímám, jak se právníci obou stran snaží ve prospěch svých klientů. Oči mi sklouznou k Beátě. Změnila se. Už nemá umělé řasy ani prodloužené vlasy. Sedí tam shrbená žena, která si prochází peklem. Soudkyně ji vyzve, aby promluvila. Postaví se, zadívá se na mě a omluví se mi. Popravdě mi vyrazí dech, jak svou omluvu myslí upřímně. V tu chvíli mi je jí líto. Jen pro ni nic nemůžu udělat. Toto všechno si způsobila sama.

Asi po hodině dokazování a řečnění právníků zazní verdikt soudkyně.

„Po pečlivém zvážení všech předložených důkazů, svědeckých výpovědí a shromážděných materiálů, soud dospěl k následujícímu rozhodnutí: Obvinění Beáty Stránské z trestného činu nepravdivého obvinění a pomluvy, který se týkal Marka Dvorského, je potvrzeno. Soud uznává, že Beáta Stránská vědomě a záměrně podala nepravdivé obvinění o znásilnění proti Markovi Dvorskému, i když neexistovaly žádné důkazy podporující tuto tvrzení. Výpověď obviněné byla v přímém rozporu s výpověďmi svědků a technickými důkazy, včetně videozáznamu a fotky, které jasně ukazují, že Marek Dvorský se sám nikdy neprovinil proti Beátě Stránské.

Beáta Stránská je odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zkušební dobou stanovenou na tři roky. Během této doby se musí zdržet jakékoli trestné činnosti a vést řádný život. V opačném případě může soud rozhodnout o nařízení výkonu celého trestu ve výši dvou let ve věznici. Kromě toho je povinna uhradit peněžitý trest ve výši padesáti tisíc korun, který bude použit jako částečné odškodnění Marku Dvorskému za psychickou újmu a nepříjemnosti, které mu nepravdivé obvinění způsobilo. Odvolání proti tomuto rozsudku je možné do čtrnácti dnů od doručení tohoto rozhodnutí.“

Slova soudkyně ke mně přichází jakoby z dálky. Nejsem schopen plně pochopit jejich význam. Oba právníci se vzdají odvolání. Rozsudek nabyde právní moci. Netuším, jak jsem vyšel ze soudní síně.

„Marku, vyhráli jsme!“ směje se na mě pan Koutský a poplácá moje rameno. Nejsem schopen nijak reagovat.

Beáta se oddělí od své skupiny a přistoupí ke mně.

„Omlouvám se. Opravdu mě to mrzí,“ pronese tichým hlasem. Už to opravdu není ta sebevědomá holka. Spíš v ní vidím zlomeného člověka. Podá mi ruku. Potřesu si s ní.

„Děkuji,“ vděčně se mi podívá do očí. Otočí se a mizí pryč. Mizí i z mého života. Konečně!