Povídky

„Tak, vezmu si instrumenty, hezký chirurgický kufřík, že?“ s úsměvem jsem se zeptal Karlose. Ten už byl tak vyděšený, že nebyl schopen mluvit. „Chceš narkózu?“ podíval jsem se na něj. Přikývl. „Prosím, nééé!“ řval strachy a pochcal se. „No, aspoň sis vydezinfikoval operační pole, ušetřím na dezinfekci. Koukám, že koule sis už oholil, tak to bude rychle.“ Vzal jsem dřevěnou lopatku, kterou jim svalovci propleskali prdele, a vší silou jsem Karlose praštil přes koule. Neskutečně zařval a nepřestával. „Takže narkóza je aplikovaná, můžeme operovat.“

Ku večeři slavnostní v den narozenin Generálových jsme nebyli, k našemu překvapení, do jídelny uvedeni, nýbrž komorník Jeho Výsosti nás do jízdárny na velký balkon zavedl. Zde prostřena večeře bohatá byla. Mnoho lahůdek již měl jsem možnost v komnatách Generálových ochutnati, leč mí společníci k mnoha laskominám zpočátku postoj odmítavý zaujali. Jakmile viděli mne, jak labužnicky si některá sousta vychutnávám, sami do jídla se pustili.

Tak se také stalo. Zpočátku to nebylo nic moc. Chodili si užívat se mnou do skladu jen dva důstojníci, a to jen občas. To se však mělo brzy změnit. Jeden den si mne zavolal Pán do své kanceláře. Po vstupu jsem uviděl čtyři mazáky, o kterých bylo známo, že jsou na mladší ročníky hodně tvrdí. Jeden z nich byl podsaditý cikán a od pohledu hodně zarostlý. „Svléknout!“ „Ano, Pane.“ Všichni čtyři na mě koukali jak zjara. Jejich údiv se zvětšil, když jsem byl v cuku letu nahý, dle nařízení Paní jsem byl naostro. Ještě více nechápali v okamžiku, jakmile jsem se ocitl na všech čtyřech. „Vy taky! Nebo chcete k prokurátorovi?“

crafty devil, 14:43: [Fotka přijata]
crafty devil, 14:43: No, jednou mi ten ručník upad, no 😉, to čumíš, co? 😛
bored matty, 14:44: Tvl, to ti ještě nestojí, jo?
bored matty, 14:45: [Video posláno]
bored matty, 14:46: To já už ho pěkně leštím…

Byli skoro stejně vysocí, světlé vlasy měli oba až po ramena. Oba měli tu nejkrásnější bílou kůži, jakou kdy viděl. Jeden měl bradavky úplně růžové, druhý malinko tmavší. Prostě oba vypadali jako andílci.

Věděl jsem, že ten den musí nastat, ale nečekal jsem, že to Vilém naplánuje na den po našich narozeninách. Vilém byl jako můj bratr. Když mi bylo pět let, přijal ho otec za vlastního. Jeho rodiče uhořeli při požáru jejich zámečku v Lukové. Oba jsme se narodili ve stejný den, 21. července 1599 a naši rodičové byli přáteli. Vilém byl dítětem jediným, ale já mám ještě mladší sestru Annu a měl jsem i bratra Aloise, který bohužel padl ve válce, když jsem byl stár čtyř let. Můj otec Viléma vychovával jako vlastního a staral se také o jeho panství Hrádek.

Ne že bych nebyl spokojenej s tím, jak vypadám, a ne že bych nebyl zvyklej se před někým svlíkat… Ale zjišťuju, že je to úplně jinej pocit – udělat to dobrovolně, kdy chci a před kým chci, než být takhle svlíknutej nedobrovolně… a být donucenej tak zůstat a nechat se okukovat.

Než se stačím nadechnout k odpovědi, přiletěla další rána. Zadek mě pálí, ale neodvážím se pohnout. Pak cítím, jak mě hladíš po rozbolavělé kůži. Palec zabloudil až k díře. Jemně ji promneš a při tom stále lehce honíš moje péro stažené dozadu. Zatlačíš palcem a lehce pronikneš do mne. Jednou, dvakrát, pak ale přestáváš. Plesk, další rána mi přistála na půlce a v dalším okamžiku cítím v rýze tvůj vztyčený penis. Projíždíš s ním nahoru a dolů, je tvrdý jako kámen. Lehce se zavrtim, abych se nasměroval dírkou na tvůj žalud. Plesk. Půlky se mi stáhly bolesti a leknutím.

"Vezmi si ho," zašeptá muž nade mnou. Kleknu si a rukama se začnu propracovávat přes knoflík a zip džín. Jen pár vteřin stačilo, kalhoty má stažené nad koleny a jeho úd mi trčí do tváře. Pohladím ho, prsty přejedu po visícím pytli a pootevřu ústa. Ani se ho nedotknu a za mými zády se ozve: "Ani se nezeptáš na svolení, čubičko?" V chodbě darkroomu jsi nás snadno našel a teď stojíš za námi. "Smím?" ptám se. Vím, co odpovíš, ale přesto čekám.

UPOZORNĚNÍ: Všechna předchozí varování určená pro citlivější čtenáře jsou i nadále ve všech ohledech platná a osoby se známou přecitlivělostí na násilné, ponižující a jakkoliv jinak bezcitné verbální či vizuální podněty by se měly ke konzumaci textu nebo jeho součástí, ať již vcelku nebo jednotlivě, uchýlit pouze ve stavu nejvyšší nouze a vždy až po náležité premedikaci! V PŘÍPADĚ POCHYBNOSTÍ JE NEZBYTNÉ SE PORADIT SE SVÝM LÉKAŘEM NEBO LÉKÁRNÍKEM.

Upozornění pro citlivější čtenáře: Jedná se o počin téměř čistě pornografický a záměrem autora nebylo čtenáře poučit, nebo dokonce jakkoliv vzdělat, ale výhradně a pouze rozrušit. Fyzické a charakterové parametry veškerých jednajících postav jsou za tím účelem záměrně zatíženy veškerou, pro pornografii typickou, zjednodušující schematičností a jsou stejně jako děj sám zcela nerealistické. Text obsahuje vyjma necudných obrázků také popis násilných a kriminálních aktivit, včetně nekonsensuálního nechráněného pohlavního styku, které navíc nebudou v závěru nijak postiženy.

A taky ho obdivuju za to, jak to umí se mnou. Bydlíme spolu už skoro tři měsíce – a pořád mě to nepřestává udivovat. A pořád mě nepřestávají fascinovat ty jeho šikovný, hbitý a jemný prsty. A dotyky. A ty jeho podmanivý oči. A to jeho panovačný chování. V sexu. Mimo postel naštěstí zase tak panovačnej není. Na druhou stranu, s ním se i obyčejná snídaně, chystání se do práce nebo večerní sledování filmu zvrhne do sexu. Takže je vlastně panovačnej tak nějak pořád…

Jakmile vstoupím za ním do ateliéru, do očí mě uhodí černej provaz visící ze stropu. Nepatrně se zarazím a páteří mi projede napůl vzrušený, napůl znejistělý zamrazení. Vypadá to tak… tak… No prostě, dřív jsme se po mým příchodu mohli s Brunem aspoň chvilku tvářit, že se jedná o úplně obyčejný kamarádský setkání, ale teď je patrný na první pohled, o co mezi náma přesně jde.