1871 Utah 2

Oba drží v ruce úhledně stočené, asi pětimetrové, z tenkých proužků kůže spletené, honácké biče.

„Otevři ty oči, kurva, nebo ti uříznu víčka, abys je nemohl zavřít!! To chceš?“ štěká mi do tváře Kid. Štěkot je doprovázen neskutečným odérem z té laciné whisky a také nechutnou sprškou slin, protože prská normálně, a když je nalitý, tak dvojnásobně.

Zdůrazňuje to pádným argumentem, když mi na levém víčku přistane špička nože. Otvírám pravé oko, protože levé víčko mám přišpendlené nožem. Tlak povolí a já otvírám i druhé oko.

„Hodnej chlapec,“ prohlašuje s úšklebkem, zasune nůž a chlapácky mě poplácá po tváři a přitom se ke mně přiblíží tak, že se mi rozkrokem otírá o mého ptáka. Chlapácky myslím, že dost rázně.

A mému penisu se tyto doteky zase evidentně líbí. Tiskne se na mě Kid nevědomky, nebo cíleně? Nevím.

Blbečci se asi domluvili a rozjíždějí trapné divadlo. Těmi smotanými biči se mi začínají dotýkat mého péra a koulí a regulérně mě tím dráždí. Buď jen přejíždějí, nebo poklepávají.

Mně je na blití z toho odéru, ale mému parťákovi se to zřejmě zamlouvá. NE zřejmě, ale dozajista. Teď se biče rozmotávají a bratři mi s nimi jezdí po celém těle. Objíždí moji hlavu a za krkem táhnou bič dolů. Silný konec mi klouže po těle dolů, zatímco tenký konec stoupá vzhůru. Dávají si záležet, aby biče klouzaly přes mé bradavky a hlavně přes mé péro. Teď jednoho napadá, že mi bičem může podebrat koule a jezdit s ním sem a tam.

A protože druhej musí toho prvního trumfnout, vsune mi konec rukojeti biče mezi nohy a mezi zadkem a kmenem stromu si ho zase přebere. Rukojeť táhne vzhůru a zařezává mi bič mezi půlky, zatímco tělo a konec biče vepředu zvedne k mému břichu a nasměruje ho přímo mezi mé koule. Oběma rukama potáhne nahoru a já mám pocit, že sedím na laně. To by ještě šlo, ale pak začne tahat sem a tam a to už tak příjemné není.

První bejk mi zatím obtáčí bič kolem ptáka a pak ho tahem nechá v závitech klouzat až ke konci. Aby se mu bič nesmeknul, drží mě za žalud a péro mám ve vodorovné poloze.

Je to, jako by po mně lezli hadi, ale ti by určitě nebyli tak zákeřní.

Oni jsou snad teplí, nebo alespoň úchylní, jde mi hlavou. Je pravda, že kromě ženských zprasili i mladé chlapce a několik černých sluhů, nejednou si smlsli na nějakém tulákovi, kteří to přehnali s lacinou kořalkou. Šuškalo se i o tom, že brutálně ojeli několik bankéřů, když jim hned nechtěli otevřít sejf. A jak na mé tělo, můj penis a koule fascinovaně hledí, utvrzuje mě to v mé domněnce.

„Koukej, jemu se to snad líbí, praseti jednomu,“ řve Ken, když cítí, jak mu v ruce ztvrdnul můj žalud tak, že se mu do ruky skoro nevejde. Stahuje z mého péra bič a pouští můj žalud.

Péro mám v polovině tvrdosti, což znamená, že už mi nevisí, ale směřuje hodně šikmo přede mě. Není ještě ve vodorovné poloze, ale nabírá na objemu a mám obavy, že to nebude trvat dlouho a poloha se změní na šikmo vzhůru.

„Ale, ale, pan úchylný. Asi mu toho kokota ztrestáme radikálnějším způsobem, co říkáš, bratříčku?“

„Máš pravdu, bratříčku, trest musí být,“ slizce odpovídá jeho protějšek.

Otáčí se ke mně zády a zase pochodují ke stolu. Ten je sotva tři metry ode mě. Tam se prdelema opírají o stůl a zaujímají pozici.

Kid lehce mává rukou, ve které drží bič, zespoda nahoru. Na biči se vytváří vlna, která se plazí po délce biče, zmenšuje se, až mi mezi nohama na zemi mizí. To samé provádí Ken. Pokud trhnou rukou trochu víc, konec biče se dotkne mých koulí. Jsou ale setsakra opatrní, aby mě ty konce biče nešlehly.

Dokáží udělat jednu dlouhou pomalou vlnu, která mě lehce pohladí po ptákovi, ale neublíží. Vypadá to, jako by se mně ve vodě, kde bych stál, o koule otřel hřbet úhoře. Konce bičů se zastavují o kmen mezi mýma nohama. Vlny směřují na střídačku mírně z jedné strany a z druhé a můj kyj se mírně houpe ze strany na stranu.

To se zkurvysynům náramně zamlouvá. Každý dělá dva kroky stranou, takže mírné nárazy jsou více z boku. Následuje jedna vlna za druhou, v takovém rytmu, aby se mi pták nemohl vrátit do středové polohy. Mé péro je už rozhoupané tak, že se při každém kmitu téměř dotýká mých stehen.

Musím uznat, že bratři jsou v ovládání bičů opravdu znalci, řekl bych dokonce umělci. Proč se tím sakra neživí?

Určitě za svých blahých let strávili pár roků jako honáci u několika rančerů. Zde se honáci ve volných chvílích bavili v předvádění, co s biči dovedou. Nejvíce husarský kousek bylo zhasnutí plamene svíčky, který byl za prknem, ve kterém byl asi jen palcový otvor. To chtělo opravdu grif, aby tím otvorem prošel jeden až dva centimetry konce biče, tzv. práskačky, neshodilo se prkno ani svíčka, která jen lehce stála. Plamen nebyl zhasnut ani tak koncem biče, jako tlakovou vlnou, ke které prásknutí biče v otvoru prkna docházelo.

Kdyby ti dva chtěli, dokázali by mi těmi biči stáhnout kůži ze zad i celého těla, ale takhle to vypadá, že mě chtějí jen vyděsit a sami si užívají té podívané.

Teď se mi tedy péro houpe ze strany na stranu a tvrdne a tvrdne. Už překračuje vodorovnou rovinu a zvedá se výše a výše. Tím ovšem tuhne a nechce se mu už tak moc pohybovat ze strany na stranu. Kurevníci si toho všímají a začínají posílat důraznější vlny, takže se mi už v plné velikosti pták mrská sem a tam. Být to v jiné situaci a jiné společnosti, kurevsky by se mi to líbilo.

***

Po zběžné prohlídce přízemí farářova domku, tedy spíše pořádného zděného domu, jsme vystoupili do patra, kde byly čtyři pokoje pro hosty. Pak jsme pokračovali po příkřejších schodech na půdu, kde byly dvě sice skromné, ale útulné komůrky. Jedna připadla mně. Pod zešikmeným stropem postel, vedle noční stolek, na kterém byla petrolejka. U protější stěny skříň, vedle komoda, nad ní polička na knihy. Pod oknem stůl se židlí. Nad dveřmi křížek s Kristem. Křížek mimochodem byl, jak jsem později zjistil, v každé místnosti. Byla to přeci jen fara.

Za oknem byla již obstojná tma, tak nebylo vidět, jaký je z okna výhled.

Sešli jsme zpátky do kuchyně, kam černý chlapec, tedy spíše statný mládenec o dobré dva roky starší než já, již přinesl naše zavazadla.

„Bryčka být ve dvoře a kůň ve stáji, najedl, napil,“ prohlásil lámanou angličtinou a upřel pohled na pana faráře.

„Dobře hochu, děkuji, můžeš jít. Dobrou noc.“

Hoch se směrem k páterovi mírně uklonil, přejel nás pohledem, upřel své tmavě hnědé oči o něco déle do mých, lehce se pousmál, otočil se na patě a potichu za sebou zavřel dveře.

„Máte hlad? Něco rychlého nachystám,“ pronesl pan farář, „mám tady ještě vlažný čaj,“ dodal a začal nalévat čaj z konvice do šálků.

„Ne, ne, při vjezdu do města jsme dojídali svačinu, kterou jsem na cestu nachystala. Vypijeme si čaj a půjdeme spát. Musím brzy ráno vyrazit zpátky, abych do večera mohla vrátit bryčku.“

Pan farář ještě ukázal mamince pokoj pro hosty, kde přespí. Pak jsme se s panem farářem rozloučili, maminka mě doprovodila do mého pokojíku, kde jsem se zavrtal pod přikrývku krásně čisté a voňavé postele. Maminka si přisedla ke mně, hladila mě po vlasech a jen se na mě tiše dívala.

„Pan farář je moc hodný člověk. Snaž se od něj naučit všechno, co můžeš. Budu ti psát tak často, jak to jen půjde. Bůh s tebou. Miluji tě.“

„Já tebe taky, maminko.“

Dostal jsem polibek na tvář, křížek na čelo, lampa zhasla a maminka za sebou tichounce zavřela dveře.

Zdálo se mi, že mám tvář vlhkou? Já jsem neplakal. Že by to byla maminčina slza? Přitiskl jsem si ji otevřenou dlaní na tvář a usnul.

Začala další etapa mého života.

***

Vracím se do reality. Chlapci přitvrdili a ty vlny jsou opravdu dost razantní a začíná to bolet. Už vás někdy někdo mlátil po tvrdém ptákovi? Mně jo a docela se mi to líbilo, ale tohle už přesahuje míru.

Jako na povel oba chlápci přestali a se zájmem si prohlíží můj teď už dokonale tvrdý kolík, který mi sahá vysoko nad pupík. Kid mi ho stlačí dlaní až mezi kolena a pak ho náhle pouští. Můj žalud opíše oblouk a s hlasitým mlasknutím mi přistává těsně pod prsama. To se jim líbí a tak to ještě párkrát zopakují.

„Mám nápad,“ hlásí Ken a hasí si to ke stolu pro provaz.

Dělá na něm smyčku, navléká mi ji přes žalud, provaz mi přehazuje kolem krku a druhý konec opět uvazuje za mým žaludem. Mám tak péro vytažené vzhůru a zcela obnažené koule. A právě tyto jsou teď v zájmu těch smradů. Kid mi je bere do dlaně, a protože se mu tam obě nevejdou, připojí i druhou ruku. Prohmatává mi je, trochu za ně tahá, pomačkává, bere každou do jedné ruky a roztahuje je, dokud mu to kůže mého šourku dovoluje. A zase u toho téměř slintá.

„Pojď si sáhnout, to jsou tedy koule,“ volá na Kida a ten se s chutí přidává.

V těch jejich kovbojských rukavicích si s mými koulemi nikdy nikdo nehrál a tak to je zase něco nového, vzrušujícího. Teď mi je pěkně objímají a táhnou dolů. Pouští je a ony mi visí v pěkně uvolněném pytli, protože je i horko.

Zaujímají pozici přede mnou tak na tři metry a tentokrát vlna, běžící po biči nadhodí mou kouli. A vzápětí druhou. Dobře mířenými vlnami mi masírují střídavě jednu kouli za druhou. To je tedy hra. Dávají si vzájemně pokyny, kdo kterou kouli má zasáhnout, a fakt se trefují. Oni na mě snad trénují přesnost, nebo co. Zase musím konstatovat, že by se mi to líbilo a rajcovalo, kdyby to bylo za jiné situace. To vzrušení, že by to mohlo bolet nebo mi mohlo ublížit.

Musím opět přiznat, že mučení a mačkání koulí se mi líbí, stejně jako rány, které nesmí překročit určitou mez. Pokaždé jsem si řekl, kdy už to není příjemné, ale tady mě asi nikdo neposlechne. Kupodivu přestávají zrovna v okamžiku, kdy si říkám, že už je to nepříjemné.

Poodejdou ode mě tak na sedm kroků a zahajují představení, kdy se mezi kovboji ukazuje umění práce s bičem. Roztáčejí je nad hlavami a každou chvílí změní směr, čímž dojde k onomu třaskavému zvuku, který je ostřejší než výstřel z revolveru. Dovedou prásknout bičem zezadu dopředu i naopak, zeshora dolů i zespoda nahoru. Jedna rána střídá druhou a ty kreatury se fakt snaží. Ač nerad, opět musím přiznat, že mají biče dokonale zmáknuté.

Když jim tváře hoří únavou a řine se z nich pot, vrací se ke stolu, kde si přihnou. Ken se přede mě postaví a se šklebem v obličeji se mě ptá, jestli chci, aby si mě takto vzali do práce. Já zavrtím hlavou, jenže jak je Ken v ráži zespoda šlehá bičem směrem ke mně. V mžiku je mi jasné, že Ken neodhadnul sílu trhnutí a vlna se rozběhla nad zemí o něco výš ke mně.

„Ty debile jeden!“ zaslechnu ještě řev druhého z bratrů, ale to mě vysoká vlna dohání a dost nevybíravě mě praští přes koule. Chce se mi zvracet.

To teda přehnal, ale dalo se to vydržet. Kdybych nebyl připoutaný, tak bych skákal po patách. Ovšem reakce Kida mě dost překvapuje.

„Idiote jeden, snad jsme na něčem domluvení, ne?“ řve Kid na Kena a mlátí ho stočeným bičem přes záda i hlavu, kterou si Ken chrání rukama.

Hošani si asi řekli, že už jsou dost unavení a že si potřebují odpočinout, tak smotali biče a položili je na stůl.

***

První dny mi dal pan farář volno, abych se rozkoukal, prohlédl si okolí a trochu se zorientoval. V neděli mě vzal do kostela na kázání a tam mě před osazenstvem představil s tím, že jsem jeho chovanec na výchovu a vzdělání. Tím bylo řečeno vše. Kdo nebyl v kostele se tuto informaci dozvěděl od místních drben a já byl ušetřen zbytečných dotazů, kdože jako a odkud jsem.

Na nedělní kázání jsem byl povinen s panem farářem chodit pravidelně, ale nevadilo mi to, protože to bylo jedno z mála zpestření života v tom mraveništi lidí různých ras a národností.

Pan farář mě se vším seznamoval, provedl po městě, abych se lépe orientoval a také aby mě poznali v jednotlivých krámcích, kam budu jednou chodit nakupovat. Také po úřadech, protože budu dělat poslíčka. Vstřebával jsem to aroma velkoměsta, ukládal si vše v paměti a snažil se zapamatovat jména těch, s kterými budu v budoucnu v kontaktu.

Táhlo mi na sedmnáct a vzpomínal jsem na ty krásné okamžiky u čisté tůňky daleko za městem, kde jsem si obklopen přírodou a hustými houštinami užíval samoty i sám sebe. Tady mi chybělo nějaké tajné místečko v přírodě. Ve městě moc zeleně nebylo, několik stromů a keřů, zahrádky s bylinkami před některými domy.

Do přírody za město to bývalo daleko, ale při průzkumu okolo domu jsem narazil na zvláštní věc. Fara byla z jedné strany přilepena ke kostelu, ovšem z opačné strany vedla úzká ulička, která byla z jedné strany lemována přízemními domky asi nějakých dělníků. Ale ze strany fary zde vedl asi dva a půl metrů vysoký plot dlouhý minimálně dvacet metrů. Zhotovený byl z prken, takže přes něj nebylo vidět. Spíš taková ohrada. Z jedné strany byl plot napojený na faru, z druhé strany končil u kamenné hřbitovní zedi, která dál lemovala uličku.

Zkoumal jsem ten plot, zkoušel jednotlivá prkna, až jsem našel jedno uvolněné, které drželo jen na horním hřebíku. Vklouzl jsem dovnitř a tady, obklopena farou, kostelem, hřbitovní zdí a právě tím dřevěným plotem se nacházela, kdysi snad farská zahrada. Rostlo zde několik statných stromů, množství keřů, které jsem ani neznal, několik zanedbaných cestiček a dokonce i pár laviček, některé dokonce z kamene. Vše zarostlé lebedou, bodláčím a nálety. Farská zahrada, která měla nejlepší léta dávno za sebou. Ale proč?

Obcházel jsem celou zahradu a v zadní zdi fary jsem objevil masivní dveře lemované poměrně pěkným gotickým portálem. Prach a letité pavučiny dávaly jasný signál, že tyto dveře nebyly léta používány. Promítl jsem si v duchu půdorys přízemí fary a došel k názoru, že dveře musí vést do přízemní chodby, kde se zvedají schody do patra. Dal jsem si za cíl, že to vypátrám. Asi patnáct metrů vlevo od vchodu se pyšnil nefalšovaný skleník přilepený ke zdi fary. Na délku měl minimálně sedm metrů a na šířku tak tři metry. Šikmá střecha měla u zdi fary asi tři metry a svažovala se k protější stěně ve výšce přibližně metru osmdesát. Třetina skel byla buď zcela vybitá, nebo alespoň prasklá. Skleník byl tak obrostlý keři propletenými planým vínem a chmelem, že nebyl téměř vidět.

Sakra, tady muselo být celé hospodářství, říkal jsem si. Nebyl tady snad miniklášter a o zahradu se starali mniši? Proč ale tato zahrada tak chátrala? Že by pan farář na ni nestačil nebo neměl nějaké pomocníky? Řekl jsem si, že to vše vyzjistím. Určitě se to dozvím.

***

„Hele, kolik myslíš, že toho nastříká, když má takové mastodontní koule a takový dělo?“ rozvíjí hovor Kid.

„To nevím, jak to zjistíme?“

„Jednoduše, vystříkáme ho. Nejlépe tady do té skleničky, abychom to mohli změřit. Můžeme si tipnout, jestli to bude malý panák, velký panák, nebo ještě víc. He?“

„Ty ho chceš fakt vyhonit?“ ptá se Ken. „Ať se vyhoní sám.“

„To ho jako chceš odvázat?“ diví se Kid.

„Ne úplně, jen jednu ruku.“

„Ty si se snad úplně zcvoknul! Podívej se na ty jeho svaly, jak mu odvážeš jednu ruku, urve se od toho stromu a je po nás.“

„Bych ho odprásknul,“ odsekne Ken.

„Ty blbče, jsi sice mladší o rok a půl, ale rozhodně blbější, jako bys byl mladší o deset let,“ utírá ho Kid, „copak nevíš, že ho nesmíme zabít, jen ponížit a potupit?“

„Tak si to, milý bratře, posral. Mně budeš něco vykládat o blbosti, když si teď před tím kancem propálil, co s ním máme za úmysly.“

„No aspoň ví, na co se může těšit,“ chechtá se pod vousy Kid, „tak co s tím jeho stříkancem? Vyhoníme ho společně, však víme, jak se honí cizí péro, ne? Nedělali bychom to poprvé.“

„A máš pravdu, jdeme na to,“ a jako první se ke mně žene Ken.

Přichází těsně ke mně a koukají mi do očí, co jako na to říkám. No co můžu říct? Odvažte mi jednu ruku a já vás zruším, smradi, myslím si, ale snažím se tvářit nezúčastněně, skoro otráveně.

„Jestli mě nemáte zabít, tak mi dejte alespoň pořádně napít, nebo tady před vašima očima zdechnu,“ procedím mezi zuby.

Koukají na sebe jako kokoti a pak na sebe kývají, odcházejí ke staré studni a daří se jim děravým vědrem nabrat vodu. Kupodivu mi ji zase nechrstají na hlavu, ale nalévají do plechového hrnku a lejou mi to do pusy. Nedávají mi napít, ale lejou mi to do pusy. Spíš na pusu než do pusy, takže polovina hrnku mi teče po bradě. Naštěstí to zopakují několikrát, a tak se napiju té chladné vody několikrát a také proud vody, který mi teče po hrudníku, břichu, ptákovi a koulích mě osvěžuje.

„Stačí, nejsme charita,“ zavelí Kid a háže hrnek vedle vědra, „a abys nám neuschnul, ještě tě schladíme,“ a se sarkastickým smíchem mi vylévá zbytek vědra na hlavu.

Ty debile, kdybys věděl, jakou si mi udělal službu, protože to vedro už bylo nesnesitelné, říkám si škodolibě, ale navenek jsem se tvářil, že mě totálně nasral. Snad to ještě během parného odpoledne zopakuje.

„Tak kdo začne?“ ptá se Ken, zatímco mi odvazuje z krku to moje kladivo.

„Začni ty, mně se na ten koňskej vocas moc sahat nechce.“

„Máš pravdu, ke koni to nemá daleko a koule má jako kanec. Koňovi jsem péro nikdy nehonil, ani mu na něj nesahal, ale tohoto plemenného hřebce si přece otestujeme, ne?“

Chvíli se zamyslí a pak blekotá:

„Vyhoníme ho v rukavicích?“ zvedá obočí a otáčí se k bratrovi.

„To je nápad, musíme si chránit dlaně, že jo?“ A začíná se zase tak přiblble chechtat.

Takže si klasické kovbojské rukavice nechávají a vrhají se na mě. Jeden mi masíruje koule a druhý mačká penis po celé délce a zjišťuje, jak je tvrdý. Zkoušejí, jak moc se mi dá přehrnout předkožka, za kterou mě tahají, a pak zase stahují až ke kořeni, kdy na ně vykoukne už teď pěkně nalitý a lesklý žalud. Jsou jako fascinovaní, oči široce rozšířené a opravdu hodně zblízka si to moje nádobí prohlížejí. Když koukám do jejich rozkroků, vidím, že jejich čuráci nejsou klidní a pěkně je to rajcuje.

Občas se střídají a pěkně mi masírují celého ptáka a hlavně žalud a těsně za žaludem. Můj kyj už zase míří do nebe a nebude to trvat dlouho a uvidí moje nadělení. Nejraději bych jim to nacákal do ksichtu.

Teď se Ken ode mě odtrhává, bere Kida za rameno a odvádí ho stranou. Něco si šuškají, Kid je evidentně proti, ale Ken na něj naléhá. Nakonec Kid přikyvuje, ale ještě bere Kena za ruku, něco dodává a Ken se odebírá ke koním. Přichází, nese šátek, kterým mi zavazuje oči.

‚Co je zase tohle za kokotinu?‘ myslím si, ale cítím, že už jsou zase u mě a bude se pokračovat.

Cítím, jak mi někdo z nich bere ptáka asi v polovině délky do ruky, ale je to dotek jiný. Měkčí, hladší. Přidává se druhá ruka blíže k žaludu a ten dotek je stejný. Ruce nemají rukavice. Oho, jeden z nich si chce užít trochu více. Ruce mi pevně obepínají penis a začínají mi přetahovat a shrnovat předkožku, až mi ji stahují dost silně ke kořeni. A přichází další dotek. Je mi to úplně jasné. Jeden z nich mi olizuje žalud, vylizuje dírku a teď si cpe můj žalud do pusy. Kupodivu se mu to daří a cítím rty za hranou žaludu.

Musí mít hubu dost velkou, ale hlouběji to asi nejde. Vyndává mi žalud z pusy a nasává ho znovu. Slyším zvuk sání, jak si ho potřebuje dostat dovnitř. Teď už mě regulérně honí rukama i hubou. Můj ocas je v sedmém nebi, mně to zrovna erotické nepřipadá, i když mě hulila spousta chlapů.

Na těle penisu přistávají další dvě dlaně a cítím, jak se jedna huba střídá s druhou. Je to tedy jasné, panáčci jsou buzeranti, nebo tedy alespoň bisexuálové, kterým je jedno, koho píchaj nebo s kým si užívají. Kdo ví, jestli si náhodou neužívají i sami mezi sebou.

Několikrát zakloním hlavu a cítím, že mezi mou hlavou a stromem je uzel šátku, který mi zakrývá oči. Trochu vrtím hlavou a uzel se mírně uvolní. Pak se oddálím, uzel klouže po mém zátylku, tím se uvolňuje i obvod a šátek mi padá z očí, přes nos, trochu se zadrhává na mém levém uchu a nakonec končí na mém krku.

Pohled pro bohy. Oba mi drží péro oběma rukama, sem tam mi některý z nich prohrabuje koule, hubama se přetlačují, kdo bude mít můj žalud v hubě. Sliny jim tečou po mém penisu ke kořeni a také jim kapou od hub.

Sem tam jeden uvolní ruku a hrabe se ve svém rozkroku, kde si evidentně protahují své ptáky. Jsou nadržení tak, že asi vystříknou zároveň se mnou.

Buzeranti nějak vycítí, že to na mě jde, a chystají si skleněný, asi třídecový pohár. Nevím, kde ho v té opuštěné farmě našli, ale prostě ho mají. Že nemám šátek na očích jaksi nezaznamenávají nebo je jim to jedno.

Jsem zvědavý, jak to moje semeno chtějí pochytat.

Pták mi začíná silně slintat, násilím mi ho sklání k zemi a čtyřručně na něm cvičí a honí mi ho tak, jak mi ho snad ještě nikdo nehonil. Tedy spíš mi ho dřou.

„To je doba, ten má teda výdrž. Trochu ho povzbudím,“ prohlašuje Kid. Ruce má od té mojí předmrdky a jejich slin dost mokrou, a tak ji položí na zem dvora a nalepí na ni směs prachu a písku. A teď mi mastí kůl za přítomnosti té směsi, tedy hlavně žalud a je to jako by mi leštil kládu šmirglem.

Žalud mám ve chvilce odřený a napnutý k prasknutí. Tak co, udělám jim radost, říkám si a přestanu oddalovat orgasmus. Být to za jiných okolností, užíval bych si ten blažený pocit. Nejednou jsem měl ptáka napatlaného leckjakým kekelem. Šlehačkou počínaje, přes marmerádu, med, šampus, whisky, olej, kaviár, různé omáčky a dezerty až po vazelínu jak lékařskou tak strojní a dokonce i kolomazí a dehtem. Dokonce mi ho jedna náruživka mazala rašelinou a pak jsem jí ho musel narvat dovnitř. Prý to bylo léčivé.

Rajcovalo to jak mě, tak i protějšky, hlavně to čištění jazykem a sáním rtů, a cánkance byly vždy exkluzivní.

Ovšem toto prostředí mě nerajcuje ani za mák, ale pokud tě chce někdo vyhonit, tak tě prostě vyhoní, i když se ti nechce.

Zavírám oči a nechávám svého mrdáka, aby si dělal, co chce. Debílkové mi nasměrovali špičku žaludu do sklenice a chytali vše, co se dalo za všeobecného veselí těch idiotů. Stahů mám kupodivu hodně a proud semene, který cítím, jak mi proudí močovou trubicí, je vydatný.

***

Farská zahrada, které se tak opravdu říkalo, byla pro mě oázou klidu a relaxace, kterou jsem jako dospívající mladík vyhledával. Objevil jsem zevnitř fary východ na tuto zahradu, který byl na konci chodby, jak jsem předpokládal za jakýmsi paravánem. Když jsem se o svém objevu panu faráři zmínil, jen pozvedl obočí a dovolil mi, že tam kdykoliv můžu. Je to prý dávno, kdy se zahrada pyšnila svou krásou. Pak ale pustla, protože pan farář neměl na její údržbu sílu ani prostředky. Dostal jsem nápad, že by se zahrada dala alespoň z části zkulturnit.

Čas plynul, pan farář si mě bral do parády pětkrát v týdnu vždy na čtyři hodiny s přestávkami a tlačil do mě spoustu vědomostí. Gramatikou a psaním počínaje, přes matematiku, přírodní vědy, ale i katechismus a základy latiny.

Nejvíce mě bavila historie. Pan farář uměl překrásně vypravovat a měl obrovské znalosti. Řím, Řecko, křižácká tažení, putování Marka Pola po Ásii, Vikingové, anglické, francouzské a španělské království, zaniklá Mongolská říše a Zakázané město v Číně, objevení nového kontinentu, průmyslová revoluce v Evropě…

Nenápadně mě navedl ke čtení jeho moudrých knih, kterých měl plnou polici v kuchyni a další, snad desítky, měl ve své pracovně, kam jsem měl ovšem přístup zakázán.

Jak jsem již zmínil, měl pan farář černého sluhu o dva roky staršího než já. Na svůj věk to byl kluk jako hora, ale byl docela milý a ve všem se snažil vyhovět. I když u faráře nebydlel, docházel téměř denně, staral se o zahrádku před farou, chodil nakupovat, vařil, umýval nádobí, uklízel a byl při ruce pokaždé, když pan farář něco potřeboval. A jak jinak se asi mohl jmenovat než klasicky ‚Bob‘. Jeho angličtina byla jednoduchá a často směšná, jak zaměňoval a hledal slova. Pokud mluvil o sobě, začínal vždy:

„Masa Bob…“

Kdykoliv si mě pan farář vzal do parády, myslím tím učení, sedával v koutku kuchyně na malé židličce a hltal každé naše slovo. Když jsem několikrát hodil po Bobovi okem, napadlo pana faráře, že by ho mohl přizvat ke stolu a udělat z toho neznaboha trochu kultivovaného křesťana. Bob byl učenlivý a já byl rád, že s ním některé věci můžu konzultovat a vzájemně si povídat. Když si šel pan farář za svými povinnostmi, měli jsme spoustu času.

Jak jsem říkal, s tím, že jsem objevil tajnou farskou zahradu, neměl pan farář žádný problém. Postupně mi vysvětlil, že na faře opravdu bydleli dříve dva mniši, kteří dělali v kostele při bohoslužbách ministranty a vydávali se na vzdálené farmy a usedlosti, aby zde přinášeli slovo boží a šířili křesťanství.

Ti se také o zahradu starali. Kromě okrasné části zde bylo spoustu záhonů se zeleninou stejně tak jako skleník. Vedení města se změnilo a nechtělo na mnichy přispívat. Proto se jednoho dne s městem rozloučili a uchýlili se do kláštera někde v horách. Od toho dne pan farář zatrpknul, do zahrady nevstoupil a dveře v chodbě zakryl závěsem.

Byl ale rád, že o zahradu mám zájem a dovolil mi, abych společně s Bobem zahradu postupně zvelebovali. Trávili jsme tady skoro všechen svůj volný čas. V první řadě jsme přibili všechna uvolněná prkna, aby nikdo nemohl proniknout do našeho království. Zjistili jsme, že v místě, kde se ohrada připojovala, k hřbitovní zdi, což byl nejvzdálenější kout zahrady je branka dost velká na to, aby tudy projel menší vůz. Petlice byla zevnitř opatřena visacím zámkem, od kterého nebyl klíč.

Dostali jsme svolení, abychom zámek přeřízli a za pár centů v železářství koupili nový, a také olej k namazání pantů. Tento olej jsme využili i k namazání všech pantů na faře, protože dveře neskutečně skřípaly.

Pan farář byl za naše snažení rád. Kvitoval to, že neděláme pitomosti po městě, a čas od času nám zafinancoval nějaké to nářadí na obnovu zahrady nebo za pronájem kárky, na kterou jsme naložili to, co na zahradě být nemělo, nebo naopak na ní přivezli to, co na zahradě být mělo. Pak jsme se s tou kárkou lopotili za město, abychom se toho plevele a kamenů zbavili.

V jednom místě u hřbitovní zdi bylo křoví obzvláště husté, ale když jsem se s trochou snažení protáhl kolem zdi, křoví se mírně rozestoupilo a vzniklý prostor byl asi dva krát jeden metr veliký. Dalo se zde i postavit. U zdi byly dva nahrubo otesané kameny asi metr a půl od sebe. Pravděpodobně základ nějaké lavičky. Dostal jsem nápad, že bych mohl prostor trochu rozšířit, na kameny položit prkno a mohlo by to být moje tajné království, kde bych si mohl v klidu číst, odpočívat, věnovat se svým představám i intimnostem, které se mi už tehdy honily hlavou a potřeboval jsem je praktikovat. Bobovi jsem zatím o svém království říkat nechtěl.

***

Oba pitomci střídavě drží jednou rukou sklenici nasazenou na špičce mého žaludu, druhou rukou mě společně honí, co jim dech dovoluje, sem tam mi prohrábnou koule nebo mi je popotáhnou.

Už to nemá dlouhého trvání a ti dva perverzáci dostávají to, co chtějí.