1871 Utah 1

V obličeji mi přistává obsah vědra s vodou, který mě probírá z malátnosti. Snažím se jazykem posbírat kapky vody, které mi tečou po tvářích, abych si alespoň trochu ovlažil rozpraskané rty a dutinu ústní. Po osmi hodinách na spalujícím slunci to je poměrně příjemné osvěžení, kdyby…

…kdybych necítil bolest v koulích a nebyl připoutaný u staletého uschlého dubu někde uprostřed Utahu, kde je více sucho než vlhko a kde si nějaká farmářská rodina usmyslela asi před čtyřiceti lety založit farmu, která by je uživila.

Tenkrát dostali kus půdy za hubičku, postavili farmu, ohradili pozemek, zaseli, co mohli, množili dobytek a měli nádherný sen.

Do té doby než mocný bos o pět mil proti proudu creku postavil hráz a velkou část vody odvedl na zavlažování svých pozemků. Farmě zbytek vody nestačil, chyběla závlaha na poli, dobytek trpěl žízní, studna stačila tak tak pro lidi, a tak se celá rodina sebrala a táhla dál na západ.

A farma chátrala, s ní i přilehlé hospodářské budovy a živá noha sem už pár let nepáchla. Vítr, který žene písek a vyprahlou půdu, dělá závěje za každým vyčnívajícím kamenem, stromem, kůlem, domem.

A právě v bývalém dvorečku této farmy stojí kdysi vesele zelený dub, který nedostatkem vláhy postupně usychal, až uschnul docela. A o tento dub se opírám zády já, se široce rozkročenýma nohama a rozpaženýma rukama. Proč takto debilně stojím?

Protože na zápěstích a kotníkách mám provazy, kterými jsem k tomu dubu dost pevně připoutaný. Jaká to romantika.

Romantika by to mohla být, kdyby mě ti dva parchanti nenechali připoutaného asi osm hodin na pražícím slunci, zatímco si u bytelného stolu, který vynesli ze zchátralého domu do stínu přilehlého hospodářského stavení, nedopřávali nějaké laciné žbryndy. Přiopilí se vyloženě baví na můj účet.

Teď mi dopřáli luxusu ve formě vědra vody, kterou mi chrstli do obličeje. Zatřepu hlavou a snažím se vzpomenout, jak jsem se do této prekérní situace dostal.

Jako v mlze se mi vybavuje, jak jsem si našel místečko v mělkém dolíku, kde jsem si mohl poměrně nerušeně rozdělat mírný ohýnek. Na plochý kámen jsem nasypal pár zrnek kávy, která jsem pažbou revolveru rozdrtil. V plechové konvici jsem svařil vodu a ta zrnka nechal pomalu louhovat. Když jsem do konvice přidával cukr, zaslechl jsem zvuk kopyt dvou koní. Jak zákon západu praví, přijíždějící jezdec se již z dálky ozve, zda by mohl k ohni blíž.

Nic netuše jsem příchozí pozval k ohni, po zběžné prohlídce jsem usoudil, že jsou neškodní. Vypadali fakt dost unaveně, zaprášeně, zaroste a sklesle. Nabídnul jsem kávu, oni přistoupili těsně ke mně a najednou jsem měl černo před očima i za očima a propadl se do říše bezvědomí.

No a teď se budím přivázaný k onomu dubu s obrovskou boulí v zátylku a pocitu na zvracení. Jak mě dostali sem, je mi záhadou. I když přehodit chlapa přes sedlo křížem, aby nespadl, pak mu svázat ruce k nohám pod břichem koně, je běžný převoz mrtvol nebo zajatců. Toť posledních 14 hodin.

Než se trochu otřepu, cítím obrovskou bolest v koulích. Silné cuknutí a tah směrem od mého těla. Skláním hlavu dolů a oči mi vyjíždějí na vrch hlavy. Moje košile je rozřezaná na cáry, kalhoty mám rozříznuté od pasu až dolů po každé nohavici a vepředu od pásku odříznuté, takže mi ty cáry visí jen na boku a vzadu. Jsem vlastně téměř nahý.

Těsně za mým žaludem mám pevně uvázaný provaz, který vede asi tři metry k tomu dubovému stolu, kde je jeho konec přibitý hřebíkem do jeho desky. Druhým provazem mám podvázané koule a stejně tak je jeho konec přibitý na desku stolu. A právě za ten provaz teď jeden z těch kojotů cuká.

Mé tělo se chtě nechtě prohýbá, abych ptákovi ulevil, ale pouta mě víc nepustí. Následuje uvolnění a já si ty pacholky můžu konečně na denním světle prohlédnout. Zaostřuji pohled na ty dva kokoty. Oni si snad dali koupel a zušlechtili se, dá-li se to takto říct. Dokonce se i oholili a zůstaly jim jen mohutné kníry. Vlasy mají mokré a stažené pod klobouky dozadu.

Rozsvěcuje se mi. Kid a Ken Malkowiczovy. Největší plebs Utahu a snad i Unie. Kam přišli, tam dělali bordel, co mohli, to ukradli, znásilnili, zmlátili. Prostě, kudy chodili, dělali problémy. Byli psanci v několika státech za zabití, které se mnohdy rovnalo vraždě.

Pokud se nakýblovali někam do města, zaháněly se děti domů, mladá děvčata se zavírala do sklepů a tajných komůrek na půdách, zavíraly se okenice. Salóny se vylidňovaly, majitelé se děsili toho, jaká škoda jim v lokále vznikne. Šerifové se obvykle schovali ve svém kanclu a tam v alkoholovém opojení čekali, až Malkowizcové odtáhnou.

Nejednou vlítli do nějakého domu a znásilnili ženu, zatímco drželi jejímu manželovi hunting knife pod krkem a nutili ho, aby se na tu obscesi díval. Nakonec ho zmlátili a dokopali tak, že s ním měl felčar co dělat, aby ho udržel na životě.

No, a když nebyla po ruce žádná ženská podle jejich gusta, a to si moc nevybírali, smlsli i na chlapcích. Prostě lůza největší.

Jak se mi mohli tak nepozorovaně vetřít k ohni? Nejspíš se několik týdnů neholili, nemyli, smrděli jak podělaný skunk a tím mě v té tmě zmátli. Neměl to být účel?

Je na místě, abych se zmínil o svém problému. Prokletí, nebo štěstí? Jsem totiž abnormálně vyvinutý. Můj penis mi v klidovém stavu dosahuje do poloviny stehen, a to při mé výšce šesti stop a palců pět (jako v té písničce), což je v přepočtu přibližně 195 cm, není zrovna málo. A nechtějte vědět, co se stane, když se mi postaví. Pokud ho ohnu k noze, dosahuje mi těsně nad koleno. V poměru k délce je i tloušťka. A koule? Ty by mohly soutěžit se zdatnou nosnicí.

***

Že je se mnou něco jinak, jsem si uvědomil už jako malý chlapec, když jsme se chodívali s klukama koupat. Chodili jsme nad městečko proti proudu, kde byla říčka, tedy spíše větší potok, nepoměrně čistší. Veškeré odpady z městečka totiž šly přímo do řeky a pod městem to byla spíš stoka než řeka. Teprve o mnoho kilometrů níže se projevila samočistící schopnost vody a bylo zde vidět na dno.

Městečko bylo komplet dřevěné o jedné široké ulici a pár příčných uliček, aby se dalo projít za humna. Skládalo z jednoho salónu (no, spíše putyky), jednoho general store, poštovního a pohřebního úřadu, školy a šerifovy kanceláře s vězením. To jediné bylo kamenné a mělo dvě cely. Civilní obyvatelstvo bydlelo stejně tak v dřevěných domcích nalepených jeden na druhý, a tvořily tak hlavní a boční ulice. Pár domků stálo o samotě, ale vždy tak dvacet minut cesty od centra města.

Hlavní ulice vedla paralelně s řekou, ale za posledním domem proti proudu řeky se stáčela a přes brod vedla poměrně pustou krajinou do kaňonu hor. Na opačném konci se cesta naopak stáčela směrem od řeky a mizela v nekonečné pláni.

Tedy, když jsme se chodili s klukama koupat, všimli jsme si, že se tělesně vymykám, a stal jsem se terčem posměchu, až to došlo tak daleko, že jsem se prostě přestal s klukama koupat. Chodil jsem ještě výš proti proudu řeky a sám.

Maminka si všimla, že jsem nějaký zasmušilý a straním se kamarádů. Jednou se mě tedy zeptala, co se děje. Po nějaké době vykrucování jsem se jí svěřil.

Sedla si vedle mě na postel, objala mě kolem ramen a přitáhla si mě k sobě.

„Je pravda, že jsi tam dole trochu víc vyvinutý. Už ses tak narodil, ale doktoři mě ubezpečili, že jak porosteš, to dole neporoste s tebou, a až budeš dospělý a velký, budeš to mít stejné jako ostatní muži.“

Trochu mě tím ukolébala, ale s kluky se to moc nespravilo. Nedával jsem jim proto záminky pro další trefování se do mě. Více jsem si proto rozuměl s děvčaty, což zase kluky štvalo.

Roky běžely a prognóza lékařů se nenaplnila. Právě naopak. S mojí výškou rostlo i to dole. Maminka měla poměrně prosperující krejčovství, pomáhalo ji jedno děvče z druhé strany města, a tak mi vlastnoručně šila kalhoty s poměrně širokými nohavicemi, aby se schovalo to, co schováno mělo být.

Jenže děti dovedou být kruté, a čím jsou starší, tím jsou rafinovanější. A s nastupující pubertou si dovedli pěkně připepřit. Bývalí kamarádi si mě začínali dobírat, začali si pouštět pusu na špacír. Nejvíc je štvalo, že vlastně nevěděli, tedy spíše neviděli, jak se věci mají, a tak se do mě strefovali, jak se dalo.

Za čas o mém problému vědělo celé městečko a u mě začalo být peklo.

***

„Konečně vidíme to tvoje kladivo, siláku,“ kráká starší z bratrů Kid, „doposud jsme o něm jen slyšeli a nechtěli věřit svým uším. Ale skutečnost předčila naše očekávání. Když ti stoupne, tak tě praští do čela, ne?“

Slova podpořil dalším škubnutím, které sice zabolelo, ale někde v mozku podpořilo topoření. Sakra, to zrovna nepotřebuji. Kid se rozchechtává, zaklání se na židli, přední nohy židle se zvedají, až hrozí, že přepadne. V poslední chvíli ale vyvažuje a vrací se do normálního sedu.

Ken si mezitím hraje s druhým provazem, který mám uvázaný za koule a je přibitý ke stolu tak, aby byl provaz napnutý a za koule to mírně táhlo. Zkouší, jak to funguje, a moje koule jsou jako v ohni. Tentokrát ze židle nazad málem padá Ken.

Pravda je taková, že jsem si rád nechával způsobovat bolest na ptákovi i koulích, což mě děsně rajcovalo. A mohlo se to dělat různými i drsnými způsoby. Výsledkem bylo, že jsem pak stříkal jako plemenný hřebec, cítil jsem neskutečnou úlevu a obveseloval jedince i celé osazenstvo, které se této podívané účastnilo. A nebylo to jen jednou ani dvakrát, ani desetkrát…

„S takovým kokotem bys mohl obšťastňovat i krávy, ne? Nebo slonice?“ rádoby vtipkuje Kid a popotahováním mi houpe s penisem, který mírně nabíhá.

„Třeba s ním obšťastňoval i svoji matku, ještě když byl děcko,“ přisazuje si Ken, přihne si přímo z lahve nějaké laciné whisky a může si zlomit játra, jak se předklání smíchy.

***

Cílem posměchu byla i moje maminka, která to hodně těžce nesla. Posměch se točil i okolo děvčete, kterou maminka zaměstnávala, a tak když mi bylo patnáct, pronajala si bryčku, sbalila mi pár nejnutnějších věcí a vyrazili jsme do hodně vzdáleného města. Já byl opřený o rameno maminky zabalený do deky a ještě jsem dospával to brzké probuzení.

Když stálo slunce vysoko na obloze, udělali jsme si zastávku ve stínu několika stromů. Odběhl jsem nasbírat suché dříví, kterého bylo pod stromy více než dost, a maminka rozdělala oheň. Na pánev dala několik plátků slaniny, ze sklenice vyklopila fazole, které jistě předvařila doma, a pak do té směsi vmíchala ještě tři vajíčka. Vedle v konvi uvařila kávu z melty a nechala ji vychladnout. Vybalila polovinu bochníku chleba, uřízla dva krajíce, podala mi lžičku a položila pánev mezi nás dva. Seděli jsme na bobku proti sobě, nabírali fazole ze společné pánve a přikusovali chléb.

„Chlapče, musím ti říct, kam jedeme a proč,“ začala zvolna a upřela na mě oči.

Nic jsem neříkal, jen jsem na maminku kouknul a pak zase sklopil oči k pánvi.

„Nemohla jsem se už dívat na to, jak se k nám celé městečko chová. Mě potřebují, protože oblékám jak dospělé, tak i jejich děti. Lepší krejčovský salon ve městě není, oblékám i významné muže a jejich dámičky, ale stejně měli hloupé řeči. Nejvíc mě rmoutilo, že se trápíš ty, a to mi svíralo srdce. Proto jsem před časem napsala jednomu panu faráři. Vyrůstali jsme spolu jako děti a hodně jsme si rozuměli. Potom se stal farářem a odstěhoval se neznámo kam. Dalo mi hodně práce ho najít. Je to moc vzdělaný člověk. Požádala jsem ho, jestli by ti nemohl poskytnout útočiště a dočasný domov. Také by tě vzdělával do doby, než dospěješ a bude z tebe muž, který se o sebe sám postará.“

Koukal jsem střídavě na maminku a do pánve a nic jsem neříkal. Měl jsem v hlavě guláš, ale byl jsem rád, že jsem vypadl z toho zapadákova, kde se to nedalo vydržet.

„Já se bohužel musím vrátit domů, protože tam mám povinnosti a dobrou obživu,“ pokračovala maminka, „ale budu ti pravidelně psát a posílat peníze, rozumíš?“

Jen jsem přikývl a mírně jsem se usmál, protože jsem byl mamince vděčný za to, co všechno pro mě udělala.

***

„Tak co, šukal jsi ji? Šukal jsi svoji matku? Když se ti poprvé postavil, potřeboval si ho někam strčit, ne?“ navazuje Ken. „Nebo ti ho honila a kouřila? Určitě si s ním ráda hrála a zvala kamarádky, aby si také užily? Nevybírala za to prachy? Odkud vlastně jsi, že bychom se té tvé mámy zeptali, jak si s tebou užívala?“

To přehnal, kdybych mohl, tak mu rozšlapu tu jeho sprostou tlamu. Může mě urážet, jak chce, ale o moji mámu si nikdo nebude otírat tu svou nevymáchanou hubu. Já jsem na svou maminku pyšný, i když jsem ji už dlouho neviděl. Byla a je to svatá žena, udělala pro mě to nejlepší, co mohla, a ušetřila jak mě, tak sebe, i to hodné pomocné děvče spoustě nepříjemností. Jediné co můžu, tak se na ně nevraživě podívat, nebo se raději nedívat, protože bych je jen podpořil v těch jejich oplzlostech.

***

Za soumraku se před námi objevilo rozsáhlé město, které protínala železnice, a bylo jasné, že se zde shání a překupuje dobytek, který se na železnici nakládá a směřuje na východ do obrovských masokombinátů. Nedávno se rozjelo kromě ledování i konzervování masa. Vyrostly obrovské konzervárny a maso se dopravovalo vlaky do přístavů a odtud v zaoceánských lodích poháněných parními stroji, které žraly tuny a tuny uhlí, hlavně do Evropy, kde po něm byla obrovská sháňka.

GOLD HILL…

To bylo to město. Z mírného návrší, z kterého do města vedla prašná cesta, se nedalo dohlédnout na konec města. Z části to bylo soumrakem, ale z větší části rozlehlostí. Většina městeček se táhla podél nějakého potoka nebo řeky. Města bývala obvykle dlouhá a úzká. Ale Gold Hill se nejen táhlo do délky, ale také do šířky. Mělo centrální náměstí s kostelem, radnicí, měšťanskými domy, které byly postavené vesměs z kamene, ale také z cihel. Následovaly obchody, salóny, šerifova kancelář s poctivou věznicí, poštovní úřad, kancelář společnosti Wells Fargo, přepřahací stanice a nájemní stáj.

Náměstí se nacházelo na křižovatce dvou širokých tříd, které byly dále lemovány lázněmi, lazebníky, holičstvím, krejčovskými a jinými dílnami a obchůdky, školou, lékařskou službou, pohřební službou, bankou, katastrálním úřadem… Prostě prosperující a životem pulsující a rozvíjející se město.

***

Teď tady stojím jak ten svatý na kříži téměř nahý a čekám, co z těch zmrdů vypadne. Museli si mě už trochu užít, zatímco mi párali to oblečení. Nesrali se s tím, protože na těle mám několik čerstvých krvavých šrámů od toho, jak ho na mě řezali. Není to nic vážného, krev už zaschla nebo zasychá.

Ale to nemá být konec. Parchanti si chvíli něco šuškají, pak se zvedají, šouravým krokem jdou ke mně a cestou vytahují ty svoje lovecké nože. Že by mě chtěli hned podříznout, se mi nezdá, spíš si se mnou chtějí trochu užít. A taky že jo. Šermují mi těmi knifty před obličejem a občas přejíždějí špičkami po mé tváři, krku, prsou…

A teď mi pěkně pomalu odřezávají jeden cár košile za druhým. A protože jsou už mírně nametení, ne vždy se přesně trefí a ranek na mém těle přibývá. Košile se snáší v cárech k mým nohám, až mi zbývají jen manžety na zápěstí.

Odstoupí, pochvalně si prohlížejí svoje dílo a pak se otáčí na patě a jdou se posilnit. Kromě totálního ponížení jsem zatím na zdraví moc neutrpěl.

Pitomci zase tahají za šňůry a mně se řine krev jinam, než bych chtěl. Je to ale ještě pořád cajk. Tedy, pokud se tomu cajk dá v mém případě říct.

Vracejí se a tentokrát se vrhají na mé už tak zdecimované kalhoty. Mají děsnou prdel z toho, jak je rozřezávají na kousky, kterými mi ještě plácají přes obličej, než je hodí na hromádku přede mnou.

Zbavují mě i manžet košile, pod které vloží nože a jedním trhnutím je po nich. Poslední, co na mě zůstává, je pouze horní lem kalhot kolem pasu, pod který oba zastrkují zespodu nože, obrací ostří směrem k sobě a na „three, two, one, now“ potáhnou. Poslední zbytek oblečení ze mě mizí a kromě vysokých bot zvaných koně jsem docela nahý.

Nemám se za co stydět, protože mám poměrně pevnou šlachovitou postavu, na břiše pekáč buchet, vypracované prsní svaly, bicepsy a tricepsy zocelené prací, pevný zadek, který teď mám zrovna nalepený na kůru stromu. Stehna a lýtka stejně tak vymakaná jako ruce.

Pitomci zastrkují nože a prohlíží si moje tělo, které přece jen bylo skryto pod zbytky oblečení. Že bych viděl něco jako úžas v jejich očích? Je to tak, očumují mě s otevřenou pusou, pak natahují ruce a začínají osahávat mé tělo, promačkávají jednotlivé svaly a mohl bych říct, tečou jim slzy závistí.

Chvíli jsou jako v tranzu a já nabývám dojem, že za chvíli vytečou. Trvá to snad jen minutu, než se vzpamatují, nebo si možná stříkli do textilu. Oba se jako na povel odtahují, Kid mě otevřenou dlaní praští přes penis a Ken, aby nezůstal pozadu, mi zase uštědří ránu otevřenou dlaní zespodu přes koule.

Obě rány byly opravdu hodně nepříjemné, kdybych mohl, tak se schoulím do klubíčka, ale takto se mohu jen lehce předklonit, co mi pouta na rukou dovolí, zatnout zuby a čekat, až to přejde.

„Tak co ty zmrde, ve které díře si vyrůstal? A jak ses tam s tím svým obr kokotem měl? Určitě tě máma ukazovala někde v cirkuse a vybírala za to peníze. Zjišťovali jsme si o tobě, co se dalo, ale moc stop si po sobě nenechal. Až v posledních pěti letech, kdy si namíchnul spoustu spořádaných občanů, protože si jim prznil manželky a dcery.“

Konečně se dostáváme k jádru pudla. Jsem zvědavý, co z nich ještě vypadne. Kdyby věděli, jak se má puberta a dospívání vyvíjelo…

***

Po příjezdu do Gold Hill jsme na náměstí zahnuli do boční uličky kolem kostela a zastavili u slušného, i když dřevěného domku s malou předzahrádkou lemovanou nízkým dřevěným, na bílo natřeným plůtkem, za kterým se tísnilo několik rostlinek s rajčaty, okurkami, paprikami a bylinkami. Domek těsně přiléhal ke kostelu a bylo tedy jasné, že se jedná o faru. Kupodivu měl i patro a navíc se štítem, ve kterém se ještě tísnila dvě malá okénka, což znamenalo, že má ještě obytnou půdu. Od branky ke dveřím, ke kterým se stoupalo po dvou dřevěných schůdcích, se táhla písková pěšinka. Po obou stranách byly opečovávané záhony se zeleninou i nějakou tou květinou. Domeček vypadal malebně a bylo vidět, že se o něj pečuje.

Vedle vchodu visela na zdi petrolejová lampa a spoře ozařovala cestičku k brance. Evidentně se na nás čekalo.

Slezli jsme z bryčky a protahovali jsme si ztuhlá těla. Sotva jsme otevřeli vrátka na zahrádku, otevřely se dveře a v nich se objevila v černé sutaně zabalená poměrně vysoká, ale pěkně kulaťoučká postava kazatele. V pase přepásán dvojitou hedvábnou šňůrou, s křížkem na krku, bílým kolárkem, rukama mírně rozpaženýma a s dlaněmi vzhůru nám vyšel v ústery. Nejspíše uslyšel klapot kopyt našeho koně, cinkot a skřípot postroje. Kolébavým krokem sestoupil ty dva schůdky, udělal ještě dva kroky a zůstal stát, abychom byli všichni ve světle lampy.

„Pozdrav Pán Bůh tebe, Elizabet, i tebe, malý Jene. Tedy vlastně velký Jene. Na svůj věk jsi docela statný. Vítejte v Gold Hill. Jakou jste měli cestu?“

„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ řekli jsme unisimo. Maminka prohlásila ještě pár zdvořilostních frází, načež nás pohybem ruky zval pan farář do domu. Za zády mu tmou proběhl nějaký statný černý chlapík a pospíchal k naší bryčce.

„Musíme se postarat o zavazadla a koně,“ povídá maminka, ale pan farář odvětil, ať se o nic nestaráme, že se o to postará chlapec. Tím chlapcem myslel onu černou postavičku. No, postavičku, spíš statného člověka.

Vešli jsme do prostorné, útulně zařízené kuchyně, které vévodil statný, bytelný stůl pro osm lidí. Vešlo by se k němu ale určitě i deset lidí. Vlevo velký kredenc s nádobím a příborníkem. Už tehdy se tomu říkalo skleník. Stěna pokračovala kuchyňskou deskou, která by mohla konkurovat kuchyni někde v salónu, a pokračovala bytelným sporákem a dále krbem.

Na protější straně byla velká knihovna plná knih, obrovská šatní skříň, místo pro malý oltář s klekátkem. Na zdi velký mohutný dřevěný rucifix. Uprostřed protější stěny byly dveře na chodbu, odkud vedly vpravo a vlevo dveře do dvou pokojů (ložnice a pracovny pana faráře), další dveře do další ložnice, naproti dveře do koupelny a na záchod – och jaký to přepych – a pak schody do patra. To ale již předbíhám.

***

Zatímco rozdýchávám bolest hlavně ve varlatech, nastupuje jiná bolest. Provaz za žaludem je dost utažený a do mého ptáka se začíná řinout krev. A jak se řine, získává penis na objemu a ten provaz nepovoluje a škrtí. Změny v mém ocasu si ti smradi, kteří se zase šli posilnit ke stolu, všímají, oči se jim rozšiřují, vstávají ze židlí a šinou si to ke mně.

‚Bože ne, teď ne. Ptáku, tohle není erotika, lehni a buď poslušný.‘

Ale on ne. Je to exhibicionista a stačí, aby se na něj někdo jen koukal, a je jedno jestli ženská nebo chlap, hned se začne předvádět. A to já tady zrovna nepotřebuji. Ale jeho chtíč přebíjí veškeré moje reálné uvažování. Ostatně jako vždy.

„Hele, hele na kance, on by snad chtěl šukat nebo co? To je ale prase,“ komentují Malkowitzcové a jdou ke mně.

„Možná by ten jeho vercajk měl dostat nějaký trest,“ filozofuje Ken.

„Dobrej nápad, sundáme mu ty otěže a trochu si s ním pohrajeme,“ uchechtává se Kid.

Odvázují mi ty provazy, které už opravdu dost škrtily, a vracejí se ke stolu. Další dávka té žbryndy, něco si šuškají a jdou za kůlnu, kde jsou ve stínu přivázaní koně. Ze stínu se na mě koukají, ubalí si cigarety a v klidu si je zapalují.

Můj darebák má alespoň trochu času, aby se uklidnil, i když mi v něm stále škube.

Grázlové jsou evidentně nedočkaví, protože tahají z cigaret jak sádrový ježek a skoro v polovině cigarety zahazují. Jsou z části za rohem, proto nevidím, co dělají nebo co chystají. Vzápětí se vynořují, každý s jednou rukou za zády a s chtivým pohledem se ke mně pomalu přibližují. V jejich očích vidím zákeřnost a nedočkavost, až začnou s tím, co vymysleli.

Když jsou sotva metr a půl metru přede mnou, tasí to, co celou dobu ukrývali za zády. Oči se mi hrůzou rozšiřují, a tak je raději pevně zavírám.

Oba drží v ruce úhledně stočené, asi pětimetrové, z tenkých proužků kůže spletené, honácké biče.