Povídky

Nero na mě hledí s vytřeštěnýma očima a sípavě dýchá. Ten dlouhý monolog ho určitě stál spoustu sil. I já mám vytřeštěné oči a dýchám rychle. Vzpomínám si, jak mě Pán ošetřoval, když mě Nero zřídil, vzpomínám, jak mi dával piškoty, vzpomínám, jak mi Nero daroval pískací hračku. Jsem pes a otrok, nebo jsem svobodný člověk? Pomalými kroky se k němu přibližuju. Poněkud se mi klepou ruce. Možná mě zachránil před smrtí, ale prosil se ho někdo? Kdyby mě zachránil před zotročením, udělal by přece líp, ne? Jsem rozhodnutý. Nerův dech se zrychluje, ale moje ruce naopak zpevňují. Tady je začátek mojí cesty a já to musím udělat.

Kdyby ho alespoň ti kluci jenom jedenkrát zneužili a potom už nechali navždy být. To by se s tím Marek snad i smířil. Ale myšlenka, že se ho budou ti dva chlapi znovu a znovu dotýkat, byla pro Marka nesnesitelná. Co muže byt pro chlapa horšího než být sexuálním otrokem jiného muže. Dělat kurvičku nějakým dvěma teploušům, existovat pouze pro jejich pobavení a na povel uspokojit jakékoliv jejich zvrhlé choutky.

Nielen na tento pondelok, ale aj na celý týždeň asi nikdy nezabudnem. Už na matematike si mňa aj Fera riadne podala matematikárka. Oboch nás naraz vyvolala k tabuli, ktorú nám rozdelila, a každý dostal svoju úlohu. Tak do nás rýpala, že sme nevedeli, čí sme, i napriek tomu, že som si na začiatku myslel, že príklad zvládnem. Obaja sme išli späť do lavice s nedostatočnou. A to sa ledva začal týždeň… to bude zasa za piatok na chalupe.

"Tak poďme trénovať a nie rozprávať." Na povel sme sa dali do drepu, ruky sme predpažili a mali sme chytiť do rúk trstenicu a začať chodiť okolo miestnosti ako kačky. Po piatich minútach ma nohy neskutočne boleli, ale to som netušil, že takto budeme chodiť pol hodiny… "No a poďte ku hrazde. Ten, čo sa vytiahne nad hrazdu 10 krát za sebou, má dnes pokoj, kto nie, ten bude trénovať ďalej."

Ešte pred dvomi týždňami som netušil, ako sa mi obráti život o 180 stupňov. To som nečakal ani pri dohodnutí schôdzky s dominantným pánom. Veď ja som chcel len vyskúšať na 2-3 dni, aké to bude, keď musím niekoho poslúchať a podriadiť sa, a dosť. Potom si žiť svoj krásny život, kde mi posluhujú spolužiaci, ktorý sa ma boja, alebo triedna učiteľka, ktorá sa bojí, aby sa neprevalilo, ako sme ju zviedli, a robila všetko preto, aby ostatní učitelia boli k mne i Ferovi zhovievaví a nemali sme problém zmaturovať.

Mám v očích slzy. Ne kvůli těm pár šlehnutím, to nebylo nic fyzicky bolestivého. To představa, že budu zase vydán na milost, nebo spíš nemilost Nerovi mě panicky děsí. A zrovna v tuhle chvíli se tu ten psí netvor objevuje. Přibíhá k Pánově noze, radostně vrtí ocasem a po mně už zase vrhá ty pohrdlivé pohledy.

"Poď za mnou." Vrátili sme sa do miestnosti, ktorú som už dobre poznal zo strihania. "Urob poriadok!!!" Pozametal som vlasy a dal do vreca. Odviedol ma do vedľajšej miestnosti. Bola to kúpeľňa so záchodom. "Rozkroč nohy a polož ruky na zem." Zadok bol riadne vystrčený. Do zadku mi vrazil kovový predmet v tvare lievika a začal napúšťať chladnú vodu.

Takýto výcvik musí byť považovaný iba za hru a realizovaný na dobrovoľnej báze. Výcvik musí byť možné kedykoľvek ukončiť a môže v ňom byť iba toľko násilia, aby to nezanechalo trvalé následky.

Co bych ti tak ještě pověděl, podívej, bolí mě oči, já si je na chvilku zavřu. Ono už stejně není co vyprávět. Co bylo, to už se nezmění, a co bude, to už je jasné. Takže asi tak. To je krásný pocit. Našel jsem cestu z pekla…

Přicházíme ke vchodovým dveřím a následně vcházíme do domu. Je to předsíň. Je zalitá teplem a světlem, až si musím zakrýt oči, jak strašně mě najednou bolí. Pán si odkládá lehkou bundu a pak mi odepíná vodítko. „Sedni!“ Hned poslechnu a sedám se nejlíp, jak umím, aby byl spokojený. Následuje lehké pohlazení po hlavě, ale hned je zase narovnaný a kráčí k polootevřeným dveřím do další místnosti a zakřičí: „Nero, k noze!“

Netušil jsem, že bude ten výprask tak bolet. Tak mě ještě nikdo nezbil. Říkal jsem si, že to dělá jako prevenci toho, abych se choval poslušně a dělal vše, jak řekne. Musel jsem se svléci. Poslušně jsem to vykonal. Dildo mi napínalo zadek a já se dost bál, když mi řekl svůj záměr, a navíc mě připoutal ke stromu. Držet v sobě dildo a počítat rány prutem se mi zdálo dost krutý. Ale říkal jsem si, že něco vydržím. Co mi taky zbývá. Jen jsem se modlil, aby mi tu nezmaloval zadek a spoutaného a nahého mě tu nenechal. Péro mi u toho teda fakt nestálo.

Robin tušil, že dnes se chystá něco nového, vždycky to tak bylo, když ho muž dráždil a vzrušoval delší dobu předem. A tak teď ležel a trochu se strachem, trochu se vzrušením čekal, co bude. Tohle vídal jen v péčku a nijak ho nelákalo propůjčit své rodinné stříbro právě k téhle hře.

„Opravdu? A teď si přestav, že ti je opravdu odpustím. A ty budeš navždy vědět, že jsi nedokončil trest za svůj prohřešek. Budeš vědět, že jsi nedodržel slovo, kterým ses uvolil k 50 bolestivým ranám pro svého pinďoura. Budeš vědět, že nejsi zdaleka takový chlap jako nabíječ tvojí kámošky, a hlavně budeš vědět, že jsem ti mohl ještě jednou v životě pokouřit péro, aby se ti zase postavil. Opravdu ti mám těch 10 posledních ran odpustit?“