Povídky

Když se před osmou ráno probudil, první, na co si vzpomněl, byl jeho mladý šéf, a jak se mu po ránu asi daří, pokud tedy dodržel, co slíbil, a zůstal zamčený. Rozesmál se, sakra chtěl by u toho být. Ten darebák vede jedna nula a ani o tom neví. Škodolibě zadoufal, že ho to aspoň ráno vzbudilo, patřilo by mu to.

Křičel a kopal, přiměřeně bolesti, kterou mu tohle zaučování přineslo, kroutil se jako had, ale to mu nebylo nic platné. Plugy a katetry si prorazily svou cestu a Pán mu honil, zatímco doktor mu ručně masíroval prostatu, nebo ho rovnou ojel. Nechávali ho křičet, dokud sám od sebe nepřestal a nezačal přirážet proti třem prstům masírujícím jeho prostatu. Dokud nestříkal, nepustili ho.

Ne že by snad věřil v nalezení muže svého života, tuhle myšlenku opustil už dávno, co se před lety rozvedl, to zkusil dvakrát a nedopadlo to. V letech krátkodobých, většinou výhradně sexuálních vztahů, které střídal po dobu, co byl ženatý a kluci byli malí, zjistil, že chlapi jsou z něj nadšení jenom do prvního pokusu o zasunutí. To jeho divnopéro narostlo do takového tvaru a rozměru, že to nikdo dlouho nevydržel.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

”Vidíš, kolibříku, život je přece krásný, vždycky přesně tak krásný, jak krásný ho dokážeme vidět.”

„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“ A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!

Uplynul další týden a celou tu dobu jsem se nemohl dočkat víkendu. Je s podivem, jak může být týden dlouhý. Ještě jsem tam nedorazil a přišla mi Smska. Přijď do herny jako pes!

Jediná osoba na světě, před kterou se celý život musíte mít opravdu na pozoru, jste vždy jen vy sám.

Chtěl bych si malinko pohrát, o tom žádná, od včera nemyslím na nic jinýho. Jenom aby ze mě tu proklatou VĚC konečně sundal! Stejně mi ale tělem proběhne malý zachvění, z toho jeho ‚varuju tě‘, co předtím napsal.

Pokud opravdu chcete najít sami sebe, nesmíte se bát hledat i na velice nepěkných místech.

Po zbytek zhruba pětiminutový chůze nemluvíme – správně odhadl, že když vůbec netuší, která bije, bude lepší, když bude mlčet… Vydrží mu to ale jenom do tý doby, než před jedním relativně obyčejně vypadajícím vchodem zastavím a potutelně na Matese mrknu.

„Víš, jak jsem ti říkal, že znám hodně různejch doučovacích metod? Tak tahle na tebe tenkrát očividně nezabrala… Čili vyzkoušíme jinou.“ A než se stihne zeptat, jakou, nebo spíš v jeho případě prohodit něco posměšnýho, přetáhnu ho tím páskem přes podbřišek. Zatím ho má chráněnej trenýrkama i tričkem, i tak se ale hodně lekne a cukne sebou. A to jsem přitom schválně mířil vejš, než hodlám zamířit vzápětí.

„Haf." „Tak šup, mazej se obléci!" Podíval jsem se na něj s jednoznačnou otázkou v očích. Neverbálně jsem dostal jednoznačnou odpověď. „Ano, Pane." Vstal jsem tedy a odešel jsem k brance se obléci, i když nerad. Pospíchal jsem, a tak jsem byl brzo zpátky. „Vidím, že se snažíš, čubí. To jsem strašně rád. Tak co, jak ses měl, přemýšlel jsi o tom, co chci a co budeš?"