Povídky

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

”Vidíš, kolibříku, život je přece krásný, vždycky přesně tak krásný, jak krásný ho dokážeme vidět.”

„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“ A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!

Uplynul další týden a celou tu dobu jsem se nemohl dočkat víkendu. Je s podivem, jak může být týden dlouhý. Ještě jsem tam nedorazil a přišla mi Smska. Přijď do herny jako pes!

Jediná osoba na světě, před kterou se celý život musíte mít opravdu na pozoru, jste vždy jen vy sám.

Chtěl bych si malinko pohrát, o tom žádná, od včera nemyslím na nic jinýho. Jenom aby ze mě tu proklatou VĚC konečně sundal! Stejně mi ale tělem proběhne malý zachvění, z toho jeho ‚varuju tě‘, co předtím napsal.

Pokud opravdu chcete najít sami sebe, nesmíte se bát hledat i na velice nepěkných místech.

Po zbytek zhruba pětiminutový chůze nemluvíme – správně odhadl, že když vůbec netuší, která bije, bude lepší, když bude mlčet… Vydrží mu to ale jenom do tý doby, než před jedním relativně obyčejně vypadajícím vchodem zastavím a potutelně na Matese mrknu.

„Víš, jak jsem ti říkal, že znám hodně různejch doučovacích metod? Tak tahle na tebe tenkrát očividně nezabrala… Čili vyzkoušíme jinou.“ A než se stihne zeptat, jakou, nebo spíš v jeho případě prohodit něco posměšnýho, přetáhnu ho tím páskem přes podbřišek. Zatím ho má chráněnej trenýrkama i tričkem, i tak se ale hodně lekne a cukne sebou. A to jsem přitom schválně mířil vejš, než hodlám zamířit vzápětí.

„Haf." „Tak šup, mazej se obléci!" Podíval jsem se na něj s jednoznačnou otázkou v očích. Neverbálně jsem dostal jednoznačnou odpověď. „Ano, Pane." Vstal jsem tedy a odešel jsem k brance se obléci, i když nerad. Pospíchal jsem, a tak jsem byl brzo zpátky. „Vidím, že se snažíš, čubí. To jsem strašně rád. Tak co, jak ses měl, přemýšlel jsi o tom, co chci a co budeš?"

Nevyznal jsem se v sobě. Něco se vynořilo z hlubin mého já a naprosto mne ovládlo. Bylo to tak příjemné a krásné, že to nechtělo uvolnit ani na chvíli místo pro mé druhé já, to lidské.

Následující dny se pro mne staly peklem. V životě jsem nebyl nikdy tak nadržený. Dokonce ani tak rychle po takovém výkonu jsem se nikdy nedostal do stavu absolutní potřeby si ulevit. Navíc nemožnost tak učinit všechny mé potřeby silně posilovala. Díky přídavku mezi mými nohami to rozhodně nešlo, navíc to bylo tak udělané, že to nešlo sundat a ptáka mi držel pěkně zataženého, ať se snažil, jak chtěl, to změnit. Co se mnou Pán za ty dva večery udělal, bylo nepochopitelné. Čím více se blížil den setkání, tím více jsem to chtěl sundat a udělat si dobře.

Richard a Ivoš opět hezky pospolu. Pche, ti snad jeden bez druhýho nezvládnou ani dýchat! Celý ty čtyři roky na gymplu strávili spolu. Společně ze své zadní lavice provokovali učitele, společně po chodbách šikanovali spolužáky, společně po víkendech vymetali všelijaký kluby a různé pochybné akce a zanechávali za sebou spoušť, co jsem tak slyšel… A teď tu znovu stojí společně, oba na sobě mají totožnou uniformu pro ostrahu a podle toho, jak se šklebí, je mi jasný, že mají zase chuť provokovat, šikanovat a zanechávat za sebou spoušť. Jenom by mě z toho mohli vynechat.