Povídky

U dveří raději zaklepali. Ozvalo se: „Jo, pojďte.“ Bylo odemčeno a kluci vešli dovnitř. Ale tam to pořád Aleš bušil do nějaké štíhlé prsatice. Aniž by přestal souložit, houknul na ně: „V pohodě, už budu,“ a začal přirážet ještě rychleji. Holka si možná ani nevšimla, že někdo přišel, a extaticky vzdychala. Kluci se po sobě podívali a šli raději do koupelny počkat, až Aleš došuká.

„Tak co Matěji, já věděl že si dneska vrznem. Sice buzny, ale k čemu jinýmu jsou.“ „Pěkný, Dane,“ pochválil ho Matěj. Já jsem nevěřil svým uším. První z nás se vzpamatoval David a skoro vykřikl: „Nechte nás bejt, my už jdem!“ „Omyl, zmrde,“ obořil se na něj Dan, „napřed tě tu čeká menší prácička. Ale neboj se, děláš to rád, buzno.“

Říká se, že když si šukaný kluk ani jednou za mrdání v duchu neřekne, že raději neměl před tímhle týpkem sundávat kalhoty, tak ho mrdá málo nebo špatně. A tenhle mrdal opravdu dobře. Úplně jsem už cítil, jak díra vzdala všechny pokusy a naprosto se mu poddala. Slastně péro obepínala, nabízela blaho a přijímala všechny přírazy, jakkoli prudké a nelítostné.

„Má to jen jedno pravidlo. Ať už se bude dít cokoli, nesmíš se dotknout svého těla a ani mě, drž hezky ruce podél těla, lež klidně, zavři oči a uvolni se." Tonny poslechl, lehl si instinktivně tak, že v podstatě seděl s roztaženýma nohama na kraji stolu a jen jeho trup byl natažený na stolní desce. „Velmi správě," usmál jsem se na něj, on to přes své zavřené oči neviděl, jen cítil, že se usmívám a usmál se taky.

Právě ze sebe splachuji mýdlo, když zaslechnu nějaký hluk z obýváku. Rychle mi dojde, že to je chrastění řetězu. Bleskově se osuším, natáhnu si tepláky a letím k psovi.
Je vyděšený a krčí se v rohu. Oči plné slz, ale strach mu nedovoluje brečet nahlas nebo vydat jiný zvuk. Když přijdu blíž, všimnu si, jak se celý klepe. Ještě víc se natlačí do rohu, jak se k němu přiblížím, a kdyby mohl, splyne se zdí jako chameleon.

"Ty hnusoba! Pozri sa, ako si mi zašpinil izbu, to si umyješ jazykom a potom dostaneš ďalší trest!" vykríkol na mňa pri pohľade na ostriekanú plachtu na posteli. Vylízal som všetko do poslednej kvapky. Následne mi dal okolo krku obojok, pripojil vodítko a rozkázal mi po štvornožky ísť, kam ma zavedie.

"Aj tak potrebuješ trest. Disciplína je na prvom mieste. Ale neboj sa, smiech je liekom na všetko. Aj na neposlušnosť." V tom momente ma začal štekliť. Práve tam, kde som bol najšteklivejší. Pri pazuchách, okolo brucha, pod kolenami. Strašne som sa smial. Chcel som plakať. Nekontrolovane som sa hýbal, alebo som sa o to aspoň snažil. Bolo to nezastaviteľné. Keď po asi 15 minútach prestal, som zadychčaným hlasom povedal: "Ďakujem, pane."

Školní chlapecký příběh vznikající online na nočním chatu, který si nehraje na literární dílo, ale ostrým spádem si v něm každý zahrál to, čím chtěl být ve svých snech.
Max je na střední škole nový, nastoupil do posledního ročníku, stejně jako Honza, který tu už je trochu kápo. Oba spolu chodí na stejné patro. Max potkává Honzu pravidelně na chodbě a nevynechá žádnou příležitost zajít za ním na záchod. Záchodky na téhle škole jsou ještě postaru, jen žlábek, na který chodí kluci pěkně vedle sebe tělo na tělo.

Ani nevím, proč mě v tom metru nechali. Možná mě přehlídli, možná… měli svůj důvod. Vím akorát, že jsem se probudil v odstavený soupravě a nademnou stáli voni.

„Hej! Hezky ruce nad hlavu!“
„Co to vyvádíš? Jsem tě rozvázal ne?“
„Dělej, nebo ti to napálim mezi nohy!“ Marek zareagoval hned a vyšvihnul ruce nahoru. „Hezký. Teď se otoč a začni se svlíkat!“
„O co ti jde? Nemůžeme se domluvit normálně?“

Černoch zvedl obě ruce a dal si je za hlavu. „Lízej!“ Marek se rychle sehnul k jeho rozkroku, který stále zakrývaly kvalitní boxerky, a začal je olizovat, což zanechávalo mokré stopy. „Ty vole!“ rozkřikl se a nekompromisně škubl s provázkem. Mladík zahalekal a reflexivně poposkočil. „Podpaží, ty blbče.“ Stále s rukama za hlavou pobaveně pozoroval, jak se jeho hlava nejdřív rychle přibližuje, ale jakmile ucítí pach potu, zarazí se. Byl ale dostatečně rozumný a hned se vzpamatoval, vyplázl jazyk a dotkl se černochova vyholeného podpaží dřív, než stačily jeho koule znovu zaplatit za jeho laxnost. Vylizoval postupně každé jejich zákoutí. Když skončil s jedním, stačilo jen jedno popotažení a přesunul se k druhému.

„Tak ukaž, co umíš.“ Povolil si kalhoty a ven vyběhl tvrdý kolík. Těžko odhadovat rozměry, když mi hlavu stále držel pár centimetrů od něj, ale slušně vyvinutý. „Dělej! Nenuť mě, abych ti s tím pomáhal. Mírně povolil ruku, ale hlídal, abych hlavu moc nezvedal. Nejistě jsem se dotknul pusou kořenu a jazykem masíroval klacek ze všech stran. „Ty vole, víš, co je to kuřba?“ zeptal se tvrdě a pevně mi chytnul hlavu, nasunul ji nad klacek a chtěl ji narazit.

"Co... co... se to děje? Co... co... to děláte?" snažil se zorientovat Luke. "Nemusíš se ničeho bát," pronesl Miguel, "když budeš spolupracovat, nic se ti nestane." "A nesnaž se křičet," dodal jsem s mírným úsměvem, "stěny jsou izolované a nikdo tě neuslyší." Bylo vidět, že Luke právě kompletně vystřízlivěl. A to bylo přesně podle plánu. Ještě aby si to, co jej čeká, vůbec neužil!