• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace6. 5. 2019
Počet zobrazení1998×
Hodnocení4.84
Počet komentářů6

Vyhodit zásobník i náboj z komory, vrazit plný šuple zpátky, natáhnout a vypustit kohout. Nakonec přidat ten jeden náboj do zásobníku, jen protože jsem pověrčivější než svíčková bába. Bouchačku mám na patnáct plus jeden, tak co kdyby mi ten poslední chyběl? Každodenní ranní rituál, jeden z mnoha, podobně jako vykročení pravou nohou do novýho dne… Teď zrovna pěkně zkurvenýho novýho dne.

Šéf mě právě vytáhl z postele. Ještě nikdy to neudělal, oba chodíme spát až nad ránem. Až když je jeho night club zavřenej, tržba spočítaná a hosti spokojeně v postelích, vozím ho domů. Někdo by mohl říct, že jsem jeho bodyguard, ale to není úplně přesný. Jo, chráním mu zadek, to je fakt, ale na to má další tři maníky. Já jsem jeho provozní, poradce, důvěrník, řidič a doufám, že taky kámoš. Nejbližší člověk, kterýho má. Když je nějakej pořádnej průser, volá nejdřív mě.

„Chtěj mě namočit do obchodu s drogama,” skoro šeptá. Na stole z exotickýho dřeva v šéfově obýváku leží igelitovej pytlík narvanej koksem.

„Našel jsem ho v kanclu v klubu asi deset minut před tou šťárou.“

Dochází mi, jakou máme neskutečnou kliku. Bezděky si mnu zápěstí otlačený od klepet. Protidrogovka se se mnou nemazlila, než vodtáhla s prázdnou. Ani se neptám, kdo to narafičil. Konkurenci mám dobře zmapovanou, je to součást mý práce. Rodina Renati, co tu řídí podsvětí a který platíme každej měsíc výpalný, se rozhodla, že chce mnohem víc. Můj šéf Gianni Scalotise se nepohod s mladým Dinem Renatim. Poslal ho prostě do prdele, i když to není úplně přesný. Poslal ho do jiný prdele. Dino s mým šéfem šoustal. A vod tý doby, co se ti dva rozešli, měli jsme jeden malér za druhým a já se nalítal jako magor, abych to všechno vyžehlil a hlavně uplatil. Stálo nás to velký prachy a k ničemu. Kilo čistýho koksu už nebyla žádná sranda. To by nás dostalo do lochu.

Nevyspalej Gianni vypadá unaveně, a přesto pořád sexy. Opálený, vymakaný tělo zahalený do černýho hedvábnýho župánku, kterej víc ukazuje, než zakrejvá. Dokonce i kérka hlavy draka na pravým rameni je vidět. Dívám se mu do očí a nevím, co se to se mnou děje, ale najednou mě ta představa Gianniho s Dinem neskutečně rajcuje. Dva krásný chlapi v posteli, zpocený těla propletený a spojený v jeden celek, nabitej sexem a chtíčem. Ginnovy svaly na zádech zaťatý, japonskej drak na nich se vlní nahoru a dolu, hlava zvrácená v němým výkřiku extáze a pohyby draka zrychlujou.

Ocas mi z toho tvrdne a já vím, že tohle bych chtěl někdy zažít. Nikdy jsem nebyl na chlapy, ale touha vobtáhnout mýho šéfa mi vhání krev do slabin. Nevím, co to do mě vjelo, ale vstávám a jdu k němu. Stoupám si za sedačku, na který je rozvalenej, shodím mu župan i z druhýho ramene a zabořím prsty do jeho napjatejch ramenních svalů. Přitom se rozkrokem tisknu k jeho zátylku, takže okamžitě pochopí. Zakloní hlavu a nabídne mi pootevřený rty k nesmělýmu polibku. Neptá se, neprotestuje, nic ho nezajímá. Kleká si na sedačku a stahuje mi kalhoty. Suverénně, jako by právě na tohle čekal. Jako by už dávno dopředu věděl, že ho chci.

Kouří jako bůh a mně se podlamujou kolena. Drží mě kolem boků a jeho celej svět se teď smrsknul na můj rozkrok a ocas. Užívá si to a já poprvé poznávám, že chlap prostě kouří líp než všechny ženský světa. Spokojeně mě nechává klouzat až do krku. Zespoda mě tlačí jazykem, zajíždí pod předkožku a pak objíždí žalud a líže uzdičku. Nešetří slinama, aby to nedřelo, a vůbec mu nevadí, že mu tečou i po bradě.

Zatínám prsty do jeho ramen, hekám a celý tělo mi vibruje. Husí kůži mám úplně všude. Dívám se mu do přivřenejch očí a vidím v nich, že přesně tohle chtěl. Vychutnává si mě a prodlužuje to. Slízává kapky z mýho žaludu, objíždí celej ocas jazykem a pak se rytmicky dotýká jen špičky žaludu a se mnou to pokaždý škubne. Sevřenou rukou mě pomalu honí a pak zrychluje, znovu mě bere až do krku a jde do finiše v pořádným tempu. Řvu a musím se zapřít o opěradlo, abych neupad. Pevně mě sevře kolem zadku a přilepí se na mě. Stříkám mu do krku a nohy se mi klepou. Záškuby prochází celým tělem a já jsem jak v jiný dimenzi. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Takhle intenzivní orgasmus, kdy chvíli nevnímám nic jinýho než tu energii, která mezi náma proudí, a nádhernej pocit. Hormony cákaj a mozek si bere náhradní volno.

Ležím na sedačce, abych to rozdejchal, a Gianni mi jazykem bloudí po těle. Líže bradavky a břišní svaly a znovu bradavky a krk. Ochutnává mý rty a jazyk míří do pusy. Moje první vášnivá líbačka s chlapem. Všechno je nový. Jeho vůně i pot, svalnatý tělo, co mě mačká, i silný paže, co mě objímaj. Cejtím z něj zvláštní chuť, asi mou vlastní, a děsně mě to rajcuje. Vůbec ničemu se nebráním. Vnímám jeho tvrdej klacek, kterým se o mě otírá, a má ruka k němu zamíří. Mazlí se se mnou dál a já mu ho honím.

„Zmáčkni mi koule, neboj se,“ šeptá. Mám trému jak puberťák, ale dělám, co po mně chce. Možná by mě rád vobtáhl, ale na to nemám odvahu. Honím ho a on mi říká, jak to má rád. Až před výstřikem ho beru váhavě do pusy, abych ho taky ochutnal. Cejtím vůni pižma, vůni sexu. Chci ho do poslední kapičky. Horkej výstřik mrdky mi chutná a já poprvý polykám.

V noci ležím ve svý velký posteli a zírám do stropu. Měl jsem sex s chlapem, se kterým dva roky trávím skoro dvacet hodin denně. Necejtím se blbě, naopak! Je mi úžasně. Když zavřu oči, slyším jeho dech, vnímám jeho vůni i chuť. Pořád ho nasávám každým pórem svýho těla, každou buňkou, každým nervovým vláknem. Je to intenzivnější než se ženskou a já prostě vím, že takhle je to správně, že Gianniho chci.

***

„Tvrděj, žes přešel na druhou stranu.”

„Nesmysl a ty to víš!”

„Chtějí, abys to urychlil. Už to trvá moc dlouho. Máš tejden a pak do toho vlítnou sami, a to nebude vůbec pěkný.”

„Jde mi vo krk! Nemůžu nic urychlovat, to bych se akorát proflák. Není to první velká ryba, po který jdu, proto chtěli mě. Moje podmínky byly volný ruce a ty jako jediná spojka, tak ať mě ty kurvy netlačej ke zdi!”

„Jsou netrpělivý, tak pohni zadkem.”

***

Hygienici poctili Gianniho night klub vůbec poprvý a mně je hned jasný, kdo je poslal. Don Salvatore, dědeček Dina a hlava celýho klanu, přidal další závaží na svou misku vah. Chce výpalný za ochranu a má silný argumenty. Dva dny máme kvůli kontrole zavřeno, a to nás stojí moře peněz. Gianni je nasranej. Rázuje prázným klubem jak tygr v kleci a dává pozor, aby ouřadové nic nerozbili. Za ním vlaje suita právníků, dobře vycvičených pejsků, co krotí tu byrokratickou buzeraci.

Sedím na baru a dělám, že se mě to netýká. Nemám se do ničeho plést, tak jsem to dostal od Gianniho příkazem, a tak piju vodu s citronem a odezírám ze rtů vzteklé hádky šéfa s právníky, šéfa s inspektory a právníků s právníky. Šéf se zdá v pohodě. Občas na mě hodí zamilovanej kukuč a mně je z toho krásně. Spím s chlapem a jsem v pohodě.

„Našli ňáký blbosti v zázemí, tak jsem je nakrmil pár drobnejma,“ hlásí mi vesele, když všichni vodtáhli. Drobný říká pětikilům, takže máme od hygieny na dost dlouho pokoj. Soukolí namazal pořádně.

„A příští tejden dorazí Guardia di Finanza?“ padám do měkkýho křesla v jeho kanclu. Po odchodu inspekce jsem místnost zkoukl kvůli odposlechům, takže můžeme klidně mluvit. Mávnutím ruky odmítám campari s džusem, co mi Gianni nabízí. Má tohle děsný pití v oblibě. Usměje se a naleje oběma karibskej rum.

„Už jsem volal tomu starýmu hajzlovi,“ pozvedá sklenku a hází panáka do sebe.

Jednání s Donem Salvatore probíhá u kulatýho stolu v jeho nóbl restauraci. Starej pán je typickej Capo di tutti Capi, světlej oblek, v kapsičce červenej kapesníček, v hubě doutník. Stará škola se vším všudy, i s betonovejma botama pro svý nepřátele. Sedím u vedlejšího stolu a jako ostříž sleduju okolí. Lístky do první řady na mě bohužel nezbyly, ale to je mi fuk. Stejně se všechno dozvím.

„Chce třicet procent z čistýho zisku,” odplivne si Gianni u auta. „Obyčejnej starej zloděj! Dokud jsem žil s Dinem, stačilo mu deset.”

„Klid, to zvládnem,” chci ho obejmout, ale on o mou útěchu nestojí. Uhýbá mi a nasedá vpravo. Kdyby byl naštvanej, vleze za volant a vybije si vztek rychlou jízdou. Jeho bíly cabrio je známý široko daleko, dobře podmazaná Polizia Stradale si ho nedovolí zastavit. Místo spolujezdce znamená, že chce mít klid.

Jednou rukou držím lehce volant a koukám, jak mu vítr cuchá vlasy. Má zavřený oči a najednou vypadá děsně zranitelně. Slunce se pomalu noří do vln, ale je pořád teplo, tak zahnu na cestičku k maličký pláži, obklopený skálama. Večer je liduprázdná. Gianni se neptá, co tam děláme. Usmívá se, zouvá mokasíny a ohrnuje kalhoty. Najednou je jak vyměněnej, jako by ho Don Salvatore nenatáh na skřipec.

Jdeme vedle sebe, skoro se dotýkáme. Pomalu couráme příbojem. Teplý moře smejvá naše mělký stopy ve vlhkým písku a večer se rychle mění v noc. Město na útesech nad námi už rozsvítilo svoje světla, ale pláž se noří do tmy. Jsme potichu, a přesto proudí tolik myšlenek. Rychle se svlíkáme u paty skal. Gianni mě objímá a líbá a pak mě otáčí zády k sobě. Ještě nikdy jsem ho v sobě neměl, ale chci to. Nějak vycejtí, že teď je ten správnej okamžik. Opírá mě o horký skalisko.

Je opatrnej a něžnej, ale stejně to bolí, když do mě strčí ten svůj tvrdej klacek. Prohýbám se, zadek vystrčenej, abych si to usnadnil, zuby zaťatý bolestí. Cítí, jak jsem ztuhlej, a tak přiráží nejdřív zlehka. Jak se ale jeho dech prohlubuje a zrychluje, zapomíná na opatrnost. Zatínám prsty do skály a koušu se do předloktí, abych neřval moc nahlas. Ocas mi stojí a Gianniho ruka se mnou dělá neskutečný věci. Přiráží a sevřenou dlaní mi přejíždí po ocasu od koulí po žalud a zase zpátky. Zavírám oči a před sebou mám zase toho japonskýho hada na Gianniho zádech, prohýbajícího se při každým tvrdým přírazu. Tiskne se k mým zádům a já cítím jeho pohyb uvnitř. Vůně jeho drahýho parfému a potu je k zešílení. Vzrušení prostupuje celým mým tělem. Už nejsem tak ztuhlej bolestí. Uvolňuju se a Gianni mi heká do ucha. Koule mám narvaný k prasknutí. Cákám v záškubech na skálu a Gianni řve a plní mě v křečích.

Zpátky k autu mě Gianni bere za ruku. Je to divnej pocit, ale nechávám ho. Tma je fajn společník, za světla bych to nedal, i když je to příjemný.

„Toho dědka jednou zabiju,“ promluví konečně Gianni, když už jsme na cestě k němu domů. Oči má zase zavřený a na čele hlubokou vrásku.

„Ty starosti ti nesluší,“ směju se. Jinak než fór to brát nemůžu. Asi postkoitální demence, takovou kravinu bych při smyslech nikdy nevypustil z huby.

„Příští tejden mu připluje nová zásilka čistýho kolumbijskýho koksu,“ pokračuje s očima pořád zavřenejma. „Slyšel jsem Dina, jak to domlouvá, myslel si, že spím.“

„Kašli na to,“ zmůžu se konečně na slovo. Pěkně mě vytáčí! Doteď se nestaral o Renatiho kšefty a nikdy se do ničeho nemíchal. Vedl si tiše svůj super úspěšnej noční klub, kterej nás královsky živí, a bez keců platil výpalný za ochranu. Zvládl by klidně i těch třicet procent, ale zdá se, že Don Salvatore to přehnal a Gianni už se nenechá dál ždímat.

„Tak co mám dělat? Když mu dám třicet, bude za chvíli chtít padesát.“

„A když ho odděláš, nastoupí na jeho místo Dino a ten tě stáhne z kůže. Lepší pomstu za ty kopačky si nedovedu představit.“

„Takže?“ jeho ruka mi odrzle zajede mezi nohy.

„Řekni mi, kam připluje ta loď s koksem, a nech to na mě,“ koukám na něj a přidávám prudce plyn.

***

Déjà vu. Ta samá pláž, temná a opuštěná. Sedím v písku a vedle mě má spojka. Je to pár dní, co mě přitlačili ke zdi, abych celou akci urychlil, a pak mi Gianni položil k nohám tu jachtu plnou koksu.

„Mám jedinou podmínku, že z toho Gianniho vynecháte. On v ničem nejede!“

„To ti nemůžu zaručit.“

„Pak nebudete mít ani toho sráče Renatiho.“

„A ty budeš mít na dlouho státní péči v kriminále.“

„Vaffanculo!“

„Co s Giannim máš?“

„Do toho je ti hovno!“

***

Tušení, že mě gorily Dona Salvatore sledujou, se ukázalo jako správný. Kličkuju zbůhdarma ulicema a ty sráči se ani nesnaží maskovat. Prostě se mě drží jak hovno košile a dávaj mi najevo, jak to maj na háku. Přemejšlím, co všechno viděli, jestli i mou schůzku na pláži, a jestli jo, tak co všechno pochopili.

Náklaďák se vynoří z vedlejší jako přízrak. Prostě tam najednou je a řítí se zboku na mý auto. Zapírám se do volantu a o plyn, abych mu ujel, ale pozdě. Nabírá pravej zadní blatník a roztočí mý maserati jako dětskou hračku. Hlava mi bokem naráží do okýnka. Tma, dokonalá a černočerná.

„Tak ty šoustáš s Giannim?“ Dino Renati se šklebí vztekem. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co se stalo. Ještě jsem napůl v limbu. Beze spěchu zjišťuju nemilý fakta, že jsem nahej a přivázanej s roztaženejma zvednutejma nohama na nějakým lehátku. Snažím se o lhostejnej pohled, ale v hlavě mi šrotuje. Ten psychouš se chce pomstít Giannimu a vodseru to já. A důtky v Dinově ruce mi vzápětí dávaj zapravdu.

Nešetří mě. Švihá mě přes břicho i stehna, a nakonec svisle přes rozkrok a vystrčenou prdel. Zapletený řemínky zasahujou všechny citlivý místa, ocas, koule i vyšpulenou díru. Snažím se neřvat, ale po chvíli to vzdávám a rozeřvu se na celý kolo. Bolest je příšerná a Dino je ve svým sadistickým živlu. Směje se a povídá mi, jak bude Gianni nadšenej, jak se mu budu seřezanej líbit. Ponižuju se a prosím, ať toho nechá, že není moje vina, že ho Gianni vykopnul. Nevěří mi, to mu jeho sebevědomí nedovolí. Jeho ještě nikdo nepustil k vodě. Nikdo na to neměl koule znelíbit se Dino Renatimu a tím i celýmu klanu.

Konečně odkládá důtky, ale mý utrpení zdaleka nekončí. Stahuje si kalhoty a volá svý dva bodyguardy, ať si jdou taky užít. On ho do mě ale vráží jako první a nemá zrovna střízlíka. Zmítám se v poutech a už nemám sílu řvát. Je bezohlednej a seřezaná díra mě pálí, jako by do mě rval pochodeň. Když je hotovej, už skoro nevnímám. To už ale nade mnou stojí další chlap, jednou rukou si pomalu honí péro a v druhý drží silnej řemen.

„Přivážem ho obráceně, ať mu můžu pořádně zmalovat prdel,“ kouká na Dina, kterej se hned zapojí. Nemám energii se bránit a oni si dávaj sakra pozor, ať jsem pořád aspoň jednou rukou připoutanej. Za chvilku už na svět vystrkuju zadek v hlubokým předklonu a chlap se rozpřáhne přeloženým řemenem.

Švihá mě vodorovně přes půlky i svisle přes díru. Sem tam zasáhne koule, určitě ne omylem. Řeže mě vší silou a já už jsem napůl mimo. Sípu a dech mi dochází. Tečou mi slzy a vůbec na sebe nejsem hrdej. Já, tvrdej chlap, a chovám se jak baba. Celá prdel mi hoří strašnou bolestí a já se fakt nedokážu ovládat. Je to silnější než já.

Když chlap odloží řemen, jsem úplně vyflusanej. Hlava mi visí z lehátka, přes který jsem přehnutej. Bezmocně mu nabízím seřezanou díru a on se nenechá přemlouvat. Roztáhne mi zmrskaný půlky a bezohledně zarazí svý péro. Zase strašná bolest, další rány řemenem a konečně tma…

Probírám se v Gianniho posteli. Sedí vedle, mačká mi ruku a tvář má staženou vztekem. Všechno mě bolí, jako by mě přejel náklaďák.

„Za tohle ho zabiju!“ kouká mi do očí.

„Opakuješ se.“

„Vždyť tě skoro voddělal!“

„Blbost! Nic mi není,“ lžu usilovně. Asi tak měsíc nechci vytáhnout paty z pelechu. Představa, že kolem mě bude Gianni poskakovat a starat se vo mě, je lákavá. Jenže to by stejně nedělal. Najal by celou armádu ošetřovatelek a vocas by mi zamkl do klece, abych je náhodou nevobtáh. Furt mi připomíná, že jsem i na ženský, a mně lichotí, že na mě tak pěknej chlap žárlí.

Odpoledne musím z postele. Potřebuju k bezpečnýmu telefonu. Pozejtří dorazí jachta nabitá koksem a já mám hrozně práce. Je to moje šance, jak z jedný vody načisto zlikvidovat celej klan Renati, Dona Salvatora i jeho vypečenýho vnuka Dina. Lepší možnost už nebude. Jako polda v utajení na tom makám dva roky. Gianniho jsem původně chtěl jen hnusně využít pro svý ušlechtilý cíle. A teď jsem do něj zabouchnutej až po uši, a to mi dost komplikuje život. Mám vo něj strach. Nechci, aby se do něčeho zaplet, protože zatím je až na pár blbostí čistej. Těžko mu ale můžu říct, že jsem fízl, takže musím zařídit, aby si na to molo nepřijel vyřizovat účty.

***

„Molo sedmnáct a jachta se jmenuje Desert Rose. Je registrovaná v Libérii.“

„Kolik toho poveze?“ moje spojka i velící důstojník v jednom je pragmatik. Žádný zbytečný slova. Rychlej věcnej rozhovor, protože mi jde každou vteřinu vo krk. Kdyby mě kdokoliv z Renatiho klanu viděl, skončil bych a Gianni taky. Nevěřili by, že v tom nejel taky, že nebyl práskač. Rychle předám všechny informace, který od svýho milence mám. A pak s policejníma stínama za zadkem tiše zmizím ve tmě. Ty stíny mám kvůli Dinovi. Cestou z minulý schůzky se spojkou mě dostal a nikdo nechce, aby to zkusil zas. Hodinu jezdím sem tam kolem města, než mi chlapi oznáměj, že jsem čistej. Teprve pak jedu k sobě domů.

Giannimu jsem řek, že si chci lízat rány, jenomže mi nevěřil. Jeho bílý fáro stojí před mým vchodem. Žárlivej italskej buzík je snad ještě horší než zhrzená Siciliánka. Chce vědět, kde jsem byl. Zkouší na mě řvát, zkouší i výčitky, ale ze mě nic nevyrazí.

„Uvidíš pozejtří,“ opakuju snad stokrát. „Budem mít oba po starostech,“ dodávám, když vlezem do bytu a já zapínám rušičku. Neměl jsem čas byt vyčistit od štěnic, tak se radši sichruju.

„Tys byl fakt u fízlů?“

„Uvidíš pozejtří,“ jsem jak prasklá deska. Už se vidím v posteli, ale Gianni objednává večeři z naší oblíbený restaurace. Teprve když vůně cannelloni di carne naplní byt, zjišťuju, jakej mám šílenej hlad.

***

Klasickej rituál s nábojema. Před akcí jsem obzvlášť důkladnej a taky nervní. Za krátko půjde do tuhýho, jachta Desert Rose už je nedaleko. Jsem v podpalubí jachty u mola šestnáct. Přístav je obklíčenej zásahovkou. Na několika dalších jachtách jsou ukrytý snipeři, ve vodě potápěči a policejní čluny hlídkujou na moři. V celým přístavu jsou poldové v civilu, tak jako já. Seděj na palubách, vykecávaj se, popíjej. Můžou, protože klan Renati je nezná. Já ale zatím nemůžu vystrčit rypák. Kromě nás je v přístavu i uvítací výbor v plný parádě. Na příjezdový cestě parkuje mercedes Dona Salvatore a celej přístav maj vobšancovanej jeho gorily. O nás ale nemaj ani tušení.

Veliká Desert Rose se zjevuje jak zářící tiára z temnot. Poziční světla rozsvícený, paluba ozářená reflektory, hudba na plný koule. Vypadá jako každá výletní jachta, aby nepoutala pozornost. Pod svícnem je největší tma. Přiráží k molu a Don Salvatore, Dino a dvě svině, co mě před dvěma dny mučily, vlezou na palubu. Vítaj je přiopilý polonahý šlapky, jako by pánové šli na večírek. Zmizí v podpalubí a ve stejnou chvíli ožije moje vysílačka.

Šéf zásahu odpočítává čtvrt hodiny a pak velí k útoku na jachtu. Vyrážím z podpalubí, krytej po zuby ozbrojenejma kolegama. Jdu si pro oba Renati, chci je sbalit osobně, to jsem si vydupal. Když na nich makám tak dlouho, mám jistý výsady. Všechno jde dobře. Bez odporu se dostáváme do obrovskýho salonu jachty, kde oba mafiáni jednaj s překupníky. Všichni ztuhlí s otevřenou hubou, když tam vrážíme.

A pak se odněkud ozve výstřel a Dino Renati padne dopředu jak podťatej. Bílej oblek Dona Salvatore ohodí sprška kostí a mozkový tkáně jeho vnuka. Snad vteřinu se nikdo u stolu ani nepohne. Zátiší s mrtvolou a kokainem, neznámej italskej mistr. Hrobový ticho mi připadá dlouhý jak století, než se Don Salvatore rozeřve a probuděj se samopaly bodyguardů.

Pálím taky a jeden z hajzlů Dina Renatiho jde k zemi. Vzduch rozvibrujou střely. I já dál mačkám spoušť a poldové kolem mě zrovna tak a do toho zas ožívá moje vysílačka. Gianni zmizel! Tak to je kapitální průser. Mám zlý tušení, že je někde tady a chystá pořádnou blbost. Jestli se k něčemu přimotá, kolegové ho zabásnou, nebo sejmou. Těm kreténům, co ho měli sledovat a udržet mimo, bych nejradši urval koule.

Zamyslím se a v tu chvíli mě náraz střely do vesty kope silou splašený krávy. Je to vo fous. Trefuje mě přímo do hrudníku. Mám vyraženej dech, nejspíš zlomený žebra a jdu k zemi. Jeden z kolegů zjišťuje, jestli v sobě nemám díru, a kreje mě, dokud nezalezu do bezpečí za barovej pult. Vidím všechno rozmazaně a vinou bolesti jsem v hajzlu. Přestřelka mezitím končí. Zásahovka je v přesile a grázlové to vzdávaj.

„Bude to dobrý, pošlu sem doktora,” poplácá mě polda a zmizí. Velitel ho odvolal a já jsem schovanej a v bezpečí.

Komisař si odvádí Dona Salvatore. Ten obraz se navždycky vrejvá do mejch paměťovejch buněk. Z nabubřelýho mafiána je zlomenej stařec, hřbet ohnutej, ruce v poutech. Pomalu se šourá pod namířenejma puškama. Pořád lapám po dechu. V hrudníku mě bodá a jsem nasranej, že jsem Dona Salvatore nemoh zabásnout já. Klečím na všech čtyřech a připadám si jak nahej. Tahám zásobník, abych si pro sichr přebil, ale ten poslední plnej už jsem vrazil do zbraně dávno. Vyhazuju ho ven. Prázdnej! Zbejvá mi jen poslední náboj. Když se něco semele, jsem v prdeli, jak želva na zádech.

Najednou jsem v salonu sám, všichni šmejdi jsou buď v poutech, nebo se rozutekli po přístavu. Rozhlídnu se okolo a kus ode mě leží mrtvej bodyguard s pistolí na kotníku a samopalem v ruce. Pohnu se jeho směrem, abych si vzal jeho bouchačku, když mě zvuk kroků přimrazí na místě. Někdo je na zádi! Asi tam byl celou dobu schovanej. Otáčím se, ruku s pistolí napřaženou a sotva vidím postavu v civilu, vystřelím. Nikdo jinej než překupník drog to bejt nemůže.

Zbraň jenom kovově cvakne. Nevyjde žádnej výstřel. Moje super spolehlivá bouchačka selhala. Poprvý a nejspíš naposled v mým životě. Ten grázl má v ruce taky pistoli. Pomalu jde blíž a míří mi na hlavu. Dívám se do hlavně jeho glocka a dochází mi, že to je konec.

Střílí, ale já nic necejtím. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že ten hajzl mě minul. A pak vidím, jak jde k zemi, a mně to konečně dotejká! Otáčím se, abych poděkoval tomu, kdo mi zachránil krk.

Gianni!

Drží se za pravý rameno a pistole mu visí v bezvládný ruce. Sune se k podlaze. Lezu k němu přes celej salon a mý zlomený žebra nejsou vůbec důležitý. Klekám si k němu a mačkám ránu, která dost krvácí. Čumím na jeho bouchačku a v ten moment mi to je všechno jasný. Nemusím kontrolovat zásobník, vím, že chyběj dva náboje. Vyškubnu mu pistoli z ruky, dobře otřu a hodím do nejbližší kaluže krve, ať se laborka zapotí. To je to nejmenší, co pro něj můžu udělat, aby to neslízl za vraždu Dina Renatiho.

Čas se neskutečně vleče. Gianni pomalu ztrácí vědomí a já panikařím. Než se ve dveřích konečně objeví doktor a dva frajeři s nosítkama, uplyne snad půl století.

***

„Nikde ve spise není tvý jméno. Ten koks jsem vyšťoural náhodou já,” sedím na terase Gianniho krásnýho baráku se sklenkou karibskýho rumu v ruce. Zírám na západ slunce a myšlenky mi lítaj k tý pláži, kde mě poprvý vobtáh.

„Nejseš nic víc než prodejnej fízl. Sprostě’s mě využil,” nalejvá si další campari s džusem. Už ale nezní tak tvrdě jako před půl hodinou, kdy na mě řval.

„Zbavil jsem tě spousty problémů. Mohl bys mi bejt aspoň kapku vděčnej, že nemusíš už nikomu platit výpalný a pro klan Renati seš čistej.”

„Ty bys mi měl bejt vděčnej! Nebejt mě, ustřelil by ti ten kokot hlavu.”

„Tak do mě přestaň kopat.”

„Polib mi prdel!”

„Nic si nepřeju víc,” koukám mu do očí a vidím v nich záblesk pobavení. Jeho tvrdej krunýř má trhliny.

„Dva roky’s mě vodil za nos. Sbalils mě a podrazil!”

„Nepodrazil,” opakuju. Možná mu to nikdy nevysvětlím, ale každej pokus mi za to stojí. Už měsíc se to s ním snažím urovnat a dneska poprvý mi kouká do očí a snad mě i poslouchá.

„Ty sráči!” vstává a jde ke mně. Rukou mi vjíždí do vlasů a zaklání hlavu. Dívá se mi do očí. „Ty máš děsnou kliku, fízle, že tě mám rád.”

 

Věnováno svatému otci, který se na povídce podílel dobrými radami a korekturou.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #6 Re: gayděvkaRon 2019-05-16 00:21
A já děkuju za stálou přízeň a úplně ti rozumím. Romantická tvrďárna je nejlepší. ;-)
Citovat
+5 #5 Odp.: Výpalnýgayděvka 2019-05-09 09:01
Cituji Ron:
V poslednom čase sa tu moc tvrďáren nevidí, tak som si povedal, ze sa k nim vrátim. Len Kieran, každý štvrtok skrytý medzi románmi, nestačí. ;-)

Naprostý souhlas. :D Taky mi tu dost chybí více tvrďáren, nic proti romantice i tu můžu, ale tvrďárna je mi bližší a když je zlehka šmrncnutá romanci slintám blahem. :-)
Je tu velmi málo autorů na toto téma a kvalitních tuplem, čest světlým vyjímkam. ;-) Moje dílka neprojdou redakcí a tak jsem, zřejmě nejen já, vděčen za tvé krásné počiny.
Děkuji za tvého super Kierana , za toto pěkné dílko i vše další.
Citovat
+7 #4 Re: VýpalnýRon 2019-05-08 13:51
Svatý otče, já děkuju za pochvalu a trpělivost. :-)
William, Troyat, dakujem a veľmi ma teší, že sa Vám poviedka páčila. V poslednom čase sa tu moc tvrďáren nevidí, tak som si povedal, ze sa k nim vrátim. Len Kieran, každý štvrtok skrytý medzi románmi, nestačí. ;-)
Citovat
+8 #3 VypalnýWilliam 2019-05-07 19:47
Perfektné čítanie, veľmi by ma potešilo, ak by to malo pokračovanie.
Citovat
+10 #2 Děkuji!svatý otec 2019-05-07 17:23
Děkuji za odvahu se ke mě přihlásit, zde je to spíš mínus. Na druhou stranu tě chci pochválit - k finálnímu výkonu byla zapotřebí pouhá čtyři čtení a dvě vrácení k přepracování. To se dělalo samo .-)
Citovat
+14 #1 5x5TROYAT 2019-05-07 06:11
Ako vždy Ron nesklamal, dalšia skvelá poviedka.
Citovat