Povídky

Už nad ním jenom mávnu rukou a během snídaně si hraju na nafučenýho a on na blahosklonně mlčenlivýho, ale když pak vyrazíme naboso, jenom v plavkách a s Matesovým batohem, ve kterým máme ručníky a lahve s pitím, podél pobřeží na sever, postupem času se zase rozkecáme. „Ty, hele,“ nevydrží Mates neokomentovat, když v průběhu půlhodiny míjíme už asi tak padesátýho nahatýho turistu, „zpátky půjdeme taky jenom tak, co?“ „A proč až zpátky?“ zašklebím se na něj. „Jestli tě něco takovýho láká, tak si klidně svlíkni plavky hned! Mrkej, takhle se to dělá!“ ukážu na jednoho týpka, co šel celou cestu asi padesát metrů před náma, pak se na chvilku ztratil kdesi za útesem – a najednou si to taky vykračuje s nahým zadkem.

„Poslyš, a není ti zima? Pořád sedíme na té mikině, můžeš si ji…“ „Nie, je mi dobre,“ zarazil mě Julián… a navzdory svým slovům se zachvěl. „Juliáne,“ oslovil jsem ho schválně co nejvíc přísně, jenže ve skutečnosti jsem se musel kousat do jazyka, abych se nerozesmál, „ty jsi děsně mizernej lhář! Ty máš jediný štěstí, že ses dal na dráhu hráče na klavír – a ne hráče pokeru! Nadzvedni se trochu!“ A s tím jsem zpod našich zadků vytáhl tu mikinu a přehodil jsem ji přes něj.

Pobozká ma na ústa a ja sa roztápam. Hlava mi šrotuje a vidí na mne, že úpenlivo premýšľam. Kamoš dole ma zrádza a lono mám zasa vlhké. On si to všimne, ja ako vždy nie. Je rýchly. Vyťahuje mi z nohavíc vtáka aj s vajcami. Som ako paralyzovaný. Nehybne iba hľadím, ako mi kmitá rukou v lone. Nie som schopný pohnúť sa. Po chvíli cítim neskutočnú rozkoš a vzápätí striekam. Čosi sa zachytilo aj na mojich nohaviciach.

Ale to už si ho jeho milenec nadzvedával, líbal sevřenou štěrbinku a roztíral jemný krém. Počáteční sevření povolovalo. Pomalé pronikání se zrcadlilo na chlapcově tváři. Oči. Jeho krásné modrozelené oči. Přivíraly se v rytmu milování. Všechno ostatní přestalo existovat. Už se nedalo udržet. Chvilku leželi. Petrův penis nijak neklesl, stále si ho oživoval rukou. Pak se přesunul za Dominika a jeho ruka hledala krabičku s krémem. Teď to byl on, kdo na boku vnikal do svého milence.

Vybrali sa do baru, ktorý Peter dobre poznal. Miesto bolo útulné, no s príliš tichou atmosférou, ktorá pripomínala Filipovi, ako veľmi je teraz zraniteľný. Sadli si k stolu a Peter objednal drinky. Jeden pohár prešiel, potom druhý, a Peter sa snažil, aby sa rozhovor uvoľnil. Filip si začal všímať, že ho Peter obratne vedie v rozhovore späť k Marekovi a Štěpánovi.

Kromě dvou drobných přehmátnutí a jednoho sotva patrného zaváhání to odehrál tak, jako kdyby tu skladbu už týden trénoval, ne jako kdyby ji viděl poprvé – to tedy klobouk dolů! „Pane jo!“ uznale jsem protáhl obličej. „Sice na pár chybiček bych tě upozornit mohl, to ne že ne, ale jinak to bylo excelentní…“ „Tak možno by ste mohol aj tento svoj súkromný názor omylom poslať mame,“ nadhodil potichu s očima upřenýma na klávesy.

V pokoji ho položil na postel. Svlékl mu košili a pak všechno ostatní. Byl jako loutka. Najednou dostal chuť stáhnout mu i slipy. Je to šest let, ale zatím mu nic neubraly na dřívějším těle. Mluvil o nějakém rozchodu. Uvidí zítra. Cítil, jak se v něm rozhořívá stará nenaplněná touha. Stál a fascinovaně sledoval tělo, které zbožňoval. Tehdy to byly představy, které i takovými zůstaly. Dnes cítil po svých několika poznáních, zcela jinou, tělesnou trýznivou touhu.

Bola neskorá jeseň a mesto už dýchalo chladom. Filip sa opieral o lavičku pri rieke a sledoval, ako sa posledné listy opadávajúce zo stromov neodbytne držia konárov. Voda plynula pokojne, presne tak, ako to mal rád – len on a jeho myšlienky. Jeho život bol posledný rok ako ten pád listov – pomalý a nevyhnutný. Niekde v hĺbke cítil, že niečo chýba. Niečo, čo by zaplnilo prázdno, ktoré sa usadilo v jeho srdci. 

„Honzo, tak toto je Julián, jeden zo študentov, ktorého budete od zajtrajška učiť… Julián? Julián, mohli by ste nám venovať pozornosť?“ Asi osmnáctiletý, na první pohled sympatický blonďák přestal hrát a překvapeně se k nám otočil: „Čože…? Ah, dobrý deň, ja… nepočul som vás prísť…“ A začal zmateně těkat očima mezi ředitelkou a mnou. „To nevadí,“ usmála se na něj ředitelka. „Julián, chcem vám predstaviť pána učiteľa Mareše, od zajtrajška vám bude dávať lekcie klavíra namiesto učiteľky Karasovej…“

Jeho nastávající milenec se trochu bál. Číst si o tom, to je všechno jiné, ale couvnout už nemůže ani nechce. Cítil jemné masírování. Pak jeden prst, který se pomalu klouzavě dostával dovnitř, přidal se druhý a pak ucítil pronikající penis. Leželi na boku. Michal nadzvedl Františkovu nohu a zrychlil. Ten začal vnímat pohybující se penis jako vlny šířící se tělem. Rychle si zvykal na dosud nepoznaný pocit. I pulzující výstřiky byly krásné. Jeho partner si ho vytáhl výš a během chvíle mu dopřál pocit vrcholu svými ústy.

Za mračny se prokousával srpek měsíce. Kluci měli všechno připraveno. Láhev šampusu stála venku na stolku. Dvě sice jen obyčejné sklenice stříbřil měsíční svit. Filip sledoval hodinky. Korková zátka bouchla a vyletěla někam do sněhu. Z údolí pod nimi se ozývaly rány a k obloze mířily spršky ohňostroje. Připíjeli si a přáli k Novému roku.

Rozbehol som sa k nemu a vrhol sa mu do náručia. Objal ma prekvapivo letmo a to sa mi zdalo podozrivé, tak som sa odtiahol a pozrel do jeho prekvapenej tváre. „Tys přijel bez věcí?“ spýtal sa zaskočene. „Sakra,“ vyprskol som a bežal si nazad do autobusu pre svoju cestovnú tašku. Našťastie tam na mňa čakala. Tentokrát som vystupoval so sklonenou hlavou. Pripadal som si trápne. Usmial som sa, až keď ma Gabriel pevne objal a zašepkal mi do ucha: „No co, oblečení beztak nebudeš potřebovat. Asi je ti jasný, že většinu času strávíš nahej…“

Vstali, Roman chytl svého chlapce jako tehdy, přejížděl rukama po jeho bocích a ramenech. Rozepínal knoflíčky košile, zajel pod tričko a sundal ho. Rozepjal pásek, zip kovově zachrčel. Otíral se celou hlavou o klín svého partnera. Cítil pomalé vzrůstání na látce slipů. Zajel prsty pod ně a pomalu je stáhl. Couvli k posteli, jemně Standu posadil. Nechal jeho ruce ve svých vlasech, zatímco se sklonil.