Pořádnej fičák aneb Malinová (1/2)

Věnováno Piratovi :-)

„Sebi…? Sebe! Co děláš? Neodnesl bys mi zase pár balíků?“ dolehne ke mně i přes sluchátka mámin prosebnej hlas.

Neee, neodnesl, zavrčím v duchu, ale nahlas si na takovej projev odporu samozřejmě netroufnu. Ostatně mamka za mou blbou náladu nemůže.

„Jasně,“ strhnu si sluchátka z hlavy a vyrazím za ní do obýváku, „ještě mi definuj to svý oblíbený slovíčko pár – kolik to znamená tentokrát?“

Máma se na mě pobaveně usměje a jako nějaká čarodějka výmluvně máchne rukou nad hromadou odhadem patnácti balíčků vyskládaných na stole. Jako parádně hrdá čarodějka mimochodem! Před pouhýma třema měsícema totiž dala výpověď v práci, přestalo ji bavit dělat ze sebe šaška v korporátu, jak se nechala slyšet, a místo toho se začala živit tím, co ji bavilo vždycky: pletením a háčkováním – a samozřejmě nabízením všech svých výrobků na netu. A je v tom fakticky dost úspěšná! A zatímco táta jí pomáhá s funkčností jejího eshopu jako takovýho, tak na mě zbývají tady tyhle doplňkový činnosti, jako je právě posílání balíků. Mamka není žádnej troškař, nabízí svým zákazníkům hned několik variant dopravy, takže už mám zmáknutý, jak to funguje u všech možných kurýrních služeb, a jenom se modlím, aby ji časem nenapadlo, že by mohla zvýšit atraktivitu dodávek tím, že bych v rámci města rozvážel balíčky expres na koloběžce…

„Kam s tím vším?“ hodím do placu další otázku.

„Tentokrát je to všechno do Zásilkovny,“ odpoví máma, natáhne se pro velkou papírovou tašku a začne do ní ty balíčky skládat.

Mrknu na hodinky. Šest nula pět, čili to je zrovna čas, kdy je ve fitku, ve kterým se nejbližší pobočka Zásilkovny nachází, největší frmol…

„To tam ze mě budou mít radost,“ zadrmolím.

„Kdo? Proč?“ zvedne ke mně mamka zmateně pohled, ale nechce se mi nic vysvětlovat, tak jenom mávnu rukou:

„To neřeš…“

Pak od ní tašku i s nějakýma dodatečnýma instrukcema převezmu, v předsíni si stáhnu z háčku klíče a se zvoláním „Tak zatím!“ vysmahnu z bytu.

Fitko od nás není daleko, vlastně jenom o dvě ulice dál, přesto jsem o něm až do té doby, co máma začala podnikat, neměl ani tušení. Taky proč bych měl mít? Nejsem zrovna fitkovej typ. Myslím postavou. Na výšku nemám ani sto sedmdesát cenťáků a jsem docela hubenej, i když sám nevím, jak je to možný, protože jsem zároveň docela žravej. Hm. Asi mám po tátovi skvělý spalování. Jenže škoda, že jsem po něm rovnou nezdědil i tu jeho vysportovanou postavu, no to né, že, jediný, co po něm ještě mám, jsou brýle. Nebo teda v mým případě v tuhle chvíli kontaktní čočky. Ale i tak, jak říkám: co by tak kluk mýho vzezření ve fitku dělal? Vlastně to nedávno můj spolužák Martin trefil dost přesně: Sebíku, ty by ses hodil na nějakýho maskota.

Ono teda kdybych to chtěl doříct celý, tak Martin to řekl doslova takhle: ty by ses NÁM tam hodil na nějakýho maskota. Protože zrovna on s pár dalšíma klukama chodí někam do fitka už pár let – a je to na nich dost poznat. Myslím na jejich postavách. Jak mi pak šeptla Helča, tak je to prý poznat i na jejich povahách, protože jim prý to věčný posilování a popíjení ionťáků vypatlalo mozky, když jsou schopní o všech, komu posilky nic neříkají, mluvit s takovým despektem… No jo, jenže to vidím já a vidí to Helča, že jsou kluci poslední dobou dost nesnesitelní a namachrovaní. Ale všichni ostatní… na nich visí očima, co si budem. Já ostatně svým způsobem občas taky.

S povzdychnutím se rozhlídnu na obě strany a rychle přeběhnu silnici mimo přechod, než ke mně dojede štrůdl aut od semaforů. Hned vzápětí se musím ušklíbnout: kdybych náhodou do té Zásilkovny netrefil, můžu se zařadit za tady tohohle týpka, co jde přede mnou. Je celej v černým, z krátkých rukávů trička mu vylízají osvalený a taky teda hříšně sexy potetovaný ruce – a v jedné z nich nese napěchovanou sportovní tašku. Ten jde stopro tam, kam mířím i já! Akorát že on by tomu fitku mohl z fleku dělat reklamu, kdežto já, ozdobenej navíc tou papírovou taškou s logem nábytkovýho domu, jsem spíš antireklama. Jakože na sport celkově, haha. Ještě bych si mohl vzít do druhý ruky hambáč nebo třeba můj oblíbenej kelímek horkých malin se šlehačkou, který prodávají v cukrárně kousek od naší školy, a bylo by to úplně dokonalý!

Trošku zpomalím, ať mi ten svalnatec stihne utýct – nechci se s ním pak mačkat na malinkatý recepci, která k tomu fitku patří. I když ono je to stejně jedno: pokud se tam nebudu mačkat s ním, budu se tam beztak mačkat s někým jiným. V tuhle hodinu je tam fakt docela nátřesk, no… Úplně nejlepší je chodit tam o víkendu kolem oběda, jenže mamka má těch balíčků poslední dobou tolik, že je potřebuje odesílat hned a do víkendu se jí čekat nechce.

Když se co noha nohu mine docourám ke vstupním dveřím, uzavřu sázku sám se sebou: bude dneska za pultíkem ta sympatická černovláska, nebo ten podobně sympatickej hnědovlásek? No dobře, tak přiznávám, ten kluk je mi sympatickej víc… Ale zase on se na mě vždycky tak zářivě usmívá a… a já jsem si v jeho společnosti dost nejistej. Kdežto s tou holčinou zvládnu i pokecat…

Sázku sám se sebou překvapivě vyhraju – na recepci dnes sedí ten kluk. Nedávno jsem si myslel, že se jmenuje Tomáš, protože na tom pultíku byla položená hromada vizitek s informací, že jako Tomáš = váš osobní fitness trenér a výživový poradce, no ale časem tam přibyly i kartičky, na kterých byly kontakty pro změnu na Míru = fitness trenéra na míru, haha, a pak na Vaška = soukromýho trenéra a fyzioterapeuta. Takže mi došlo, že ten kluk za pultem je prostě jenom kluk za pultem, a ne trenér. Ostatně, on teda taky zrovna jako reklama na fitko nevypadá. Což nemyslím nijak blbě! Jakože… on vypadá náhodou dobře! Teda jako ne že bych si ho nějak detailně prohlížel, jenom prostě… osobního fitness trenéra si představuju trošku víc namakanýho. A on je vzhledově víc podobnej mně než… než tomu potetovanýmu chlapíkovi, kterýmu právě podává klíč od šatní skříňky… Bože, ještě že se mi mý myšlenky nepromítají na čele, to by byl fakt trapas!

Ono si připadám dost trapně i bez toho. Ještě než dojdu na řadu, cinkne zvonek nad dveřma a do místnůstky vejde další takovej namakanec.

„Ehm… běžte přede mě, já to budu mít na dýl,“ pokývnu hlavou k té mé tašce plné balíků.

„Jasan, díkes,“ žvýkne ten maník, a než ho hnědovlasej recepční odbaví, nadhodím stejnou nabídku ještě dalším dvěma sportuchtivým klukům. No vždyť jsem to říkal, frmol!

„Prosím tě, už sem s těma balíčkama pojď, nebo s takovou tu budeš dávat přednost všem ostatním až do zavíračky,“ pokyne mi recepční se smíchem. „Já si to nějak zmanažuju, neboj…“

„No tak jo,“ pokrčím rameny a začnu mu balíky vyskládávat na pultík, a to i navzdory tomu, že za sebou zase uslyším cinknout zvonek.

„Čus, Jirko,“ pozdraví se kluk s nově příchozím, „zase jako obvykle?“

„Zdárec, Franto! Jo, jasně, jako obvykle…“

A tak Franta akorát podá Jirkovi klíč s modrou stužkou a jednu plechovku nějakýho nápoje.

„Si to užij!“ popřeje mu – a pak už vezme do ruky první z balíčků a oskenuje čárovej kód.

„Jsem si říkal, že už jsi tu dlouho nebyl,“ prohodí z ničeho nic, aniž by odlepil oči od monitoru noťase, a sáhne po dalším balíčku.

„Dlouho…?“ zopakuju pochybovačně, překvapenej už tím, že mě vůbec takhle osobněji oslovil. Většinou na mě mluvil spíš jenom tak obecně, že jako „kolik toho dneska máte?“ nebo „sakra, dneska mi ta appka pořád padá, co s tím je?“, no, chvílema mi vykal, chvílema mi tykal, já jsem na to většinou pro jistotu nereagoval téměř vůbec, protože moc na ty small talks s cizíma lidma nejsem… Ale dneska se mi nějak nechce odbýt ho mlčením, a tak se zamyslím – a pak dodám: „Byl jsem tu předevčírem a v úterý vlastně taky, ale to tu byla pokaždý tvoje kolegyně.“

„Aha!“ loupne po mně s úsměvem očima, načež odloží balíček do obrovské bedny za sebou a vezme z pultu další. „No a já už si říkal, že jsi možná taky objevil kouzlo těch zásilkových boxů, co je nedávno instalovali tady kousek vedle večerky…“

„Kouzlo?“ uculím se. „Ony jsou ty boxy nějak kouzelný? Tak to bych to měl mamce přetlumočit, protože zatím trvá na tom, že chce, abych ty balíčky předával někomu osobně. Že prý těm boxům nevěří.“

Frantu to pobaví:

„Jako že by jí boxy ty balíčky schlamstly – a už nevydaly?“

„Asi tak nějak,“ směju se. „Vyprávěla mi, že jedné její známé přišlo do podobnýho boxu nějaký objednaný a už zaplacený zboží, a když si ho šla vyzvednout, tak ten box tam prostě nebyl… Město ho nechalo i se všema zásilkama, co byly uvnitř, odtáhnout, protože ta firma měla problémy s nájemní smlouvou nebo co.“

„Kecáš!“ rozchechtá se Franta. „To jsem ještě neslyšel… Tak to už tvou mámu chápu. Tadyhle naši provozovnu asi město přece jenom tak snadno nikam neodtáhne.“

„Nejste problémoví nájemci, jo?“ křením se.

„No nevím o tom,“ mrkne na mě a odbaví nejenom další balíček, ale rovnou i dalšího příchozího zájemce o posilování.

Využiju toho, že mi teď nikdo nevěnuje pozornost, a zahledím se doprava, do fitness haly. Ještě donedávna tu stála zástěna, takže dovnitř nebylo vidět vůbec, ale teď je z nějakýho důvodu průchod do vnitřních prostor otevřenej, a tak je vidět na několik posilovacích strojů… a na chlapy a ženský, kteří se na nich namáhají… a potí… Jako vypadá to zajímavě, ne že ne, celkem bych si někdy chtěl zkusit, jakej je to pocit, protáhnout si takhle dokonale tělo, dokonce prý i svaly, o kterých člověk vůbec neví, že je má… A jako bonus bych potom díky tomu mohl vypadat… inu, víc k světu…

A taky by se mi dost líbilo patřit do nějaké takovéhle party. Jako jo, tamhle ten chlapík má v uších sluchátka a nikoho si nevšímá, ale ten kluk, co přišel před chvílí, ten Jirka, zrovna prochází kolem s ručníkem přes rameno a s pár lidma se zdraví… A ten druhej maník tamhle na něj něco volá… a ta blondýnka se tomu směje… Musí to asi být fajn, přijít dvakrát třikrát týdně do takovýho přátelskýho prostředí, kde jsou všichni na jedné vlně. Já na tu svou vlnu naskočím zase až po prázdninách, a sice až prvního září obsadím svou lavici ve třídě, která bude mít na dveřích napsaný 4.B, no, ale ani tam moc kámošů popravdě nemám…

„Nechceš si to jít někdy zkusit?“ vyruší mě z úvah Frantův hlas a já si teprve teď všimnu, že už jsme na recepci zase sami.

„Co…?“ zamžourám zmateně. „Jako tamto?“ ukážu palcem dovnitř do fitka. „Ne, tak to fakt ne…“

„Proč ne? Vypadáš, že tě to zaujalo,“ trhne s úsměvem rameny.

„No… to ne… Nebo teda jako asi jo, asi zaujalo, ale…,“ rozkoktám se, protože nejsem zvyklej se se svýma úvahama někomu svěřovat. Natož někomu cizímu. Jenže tenhle usměvavej sympaťák má v sobě něco, co mě nutí s ním komunikovat téměř proti mý vůli… Ten asi zrovinka na recepci, kde je pořád s někým v kontaktu, nepracuje náhodou!

„Ale ještě jsi ve fitku nikdy nebyl, netušíš, jestli by ti to šlo, jestli by tě to bavilo a podobně?“ uhodne, a když přikývnu, dodá: „Hele, tak v tom případě prostě přijď někdy jenom tak, na zkoušku. Zařídím ti něco jako seznamovací hodinu zadara. Kdybys dorazil o něco dřív, už tak ve čtyři, tak bych poprosil Gabku, aby to tady ještě na chvilku vzala za mě, a trochu bych tě po fitku provedl. No a kdyby tě to chytlo, tak teď na léto máme akci, že když si koupíš permanentku za dva litry, tak tě jeden vstup vyjde jenom na devadesát korun. Ta permice sice platí jenom dva měsíce, jakože přes léto, no ale kdybys ji nevyčerpal, nebyl by problém ti to prodloužit, víš, jakože ze známosti…“

Pousměju se: on mě normálně nahlodal! Toho je na tuhle práci skoro škoda – sem asi nechodí zase tolik lidí jako já, kteří potřebují překecat ke cvičení… Měl by pracovat spíš někde v pojišťovně!

Nahlas ale poukážu na něco jinýho:

„Ze známosti, jo? Vždyť se vůbec neznáme…“

Jeho úsměv se ještě o něco rozšíří a on ke mně přes pult napřáhne ruku:

„Já jsem Franta, ahoj!“

„Seb,“ stisknu jeho nabídnutou dlaň.

Obočí mu okamžitě zaujatě vyletí vzhůru:

„Vau, to jako Sebastian? Tak to je pěkný jméno! Takový netradiční…“

„Jo, ale taky pěkně dlouhý. Když k tomu ještě přidáš mý čtyřslabičný příjmení…“

„No, než někomu při představování celý svý jméno dořekneš, tak už si asi nepamatuje, jak to začínalo, co?“ uhodne se smíchem.

„Přesně,“ dám mu za pravdu.

„Neboj, já si to pamatovat budu,“ mrkne na mě ještě a pak konečně odpípá zbývající balíčky. „Takže co, stavíš se tu někdy? Myslím zacvičit si,“ zvedne ke mně oči od monitoru.

„Hmm, tak… možná jo,“ slíbím neurčitě.

„Jsem tu každej den od čtyř,“ doplní.

„Fajn, tak já… si to taky budu pamatovat,“ zazubím se na něj, no a protože to už k nám z prostoru šaten přicházejí dvě rozesmátý holky, obrátí Franta svou pozornost k nim a já tak můžu s polohlasným čau nechat rozeznít zvonek nad dveřma a těsnej prostůrek opustit.

***

Ta Frantova nabídka mi jednoduše nedá spát. Nejenom že se doma hned začtu do všelijakých článků a pouštím si videa o tom, jak to chodí ve fitku a na co se připravit, než tam člověk jde poprvý, a pro koho je který cvičení vhodný a podobně, ale dokonce si o tom druhej den pokecám i s tátou! Ten totiž svýho času taky posilkám dost holdoval.

„Jenže potom přišly děti…,“ nechá se slyšet pokaždý, když o svým mládí vypráví, a já a případně i má starší ségra, když je u toho tátova vzpomínání přítomná, se na něj za to náležitě zašklebíme. A teda mimochodem, mamka s tím šklebením nezůstává pozadu a vždycky začne zjišťovat, jakej vliv že měly děti na tátovo rozhodnutí vyměnit posilku za páteční posezení s kámošema v hospodě…

No, každopádně táta mě povzbudí, že prý každej musí někdy a nějak začít a že jako jestli si myslím, že všichni ti svalnatci, co si v tom fitku podávají dveře, se s těma svalama už narodili, tak prý nenarodili.

„Nemyslím si, že se narodili už s těma svalama,“ brblám, „ale určitě se nenarodili ani takhle malí a vyzáblí!"

Tátu to upřímně pobaví:

„Všechny mimina se narodí malý a vyzáblý! Sebe, neřeš pitomosti. Jestli tě to láká, tak do toho jdi. Jo, přes léto se většinou lidem nechce moc cvičit vevnitř, proto taky asi mají v tom fitku tu akci, no ale zrovna ty, pokud vím, nemáš ani moc plánů na ven, ne? A ta brigáda ti začíná až v srpnu, že jo? Tak toho využij. Čekání na nějakou vhodnější příležitost by se taky mohlo protáhnout do nikdy… Poznal jsi kluka, kterej ti nabídl pomoc, a ještě můžeš ušetřit nějaký peníze. Já na tvým místě bych už na žádný další nakopnutí nečekal.“

A tak si v pondělí před čtvrtou hodinou naházím do sportovní tašky, kterou mám ještě ze základky, kdy jsem v sedmé třídě zatoužil hrát fotbal na trošku profesionálnější úrovni, nějaký sportovní oblečení, boty, ručník a lahev s pitím, rovnou tam přihodím i mamčiny čtyři čerstvě zalepený balíčky, a plnej elánu i takovýho zvláštního pocitu pýchy vyrazím do fitka. Jo, jsem na sebe fakt hrdej, že jsem se k tomu odhodlal… A i když jsem ještě s cvičením ani nezačal, tak už teď si připadám jako jeden z nich. Jeden ze všech těch namakanců a nasvalenců, jeden z těch, kdo se rozhodli zasvětit svůj život zdravýmu pohybu… Už tohle je příjemný, hodně příjemný. A co teprve jak mi bude, až se budu vracet domů?

S úsměvem, kterej se mi na tváři rozleze úplně automaticky, vstoupím do fitka. Franta zvedne oči od notebooku, pak zakotví pohledem na té mé sportovní tašce – a jeho už tak usmívající se tvář se rozzáří jak stowattová žárovka:

„Jé, ahoj, Sebe! No nekecej, takže dnes bez balíčků? Rozhodl ses, že je načase poznat i další zdejší prostory, než jenom recepci?“

„Ahoj!“ zahlaholím vesele. „Balíčky mám popravdě taky, no ale jestli teda platí ta tvoje nabídka, že mi to tu trochu ukážeš… Jo a taky bych si rovnou koupil tu permanentku.“ Dost jsem o tom totiž přemýšlel a přijde mi to jako dobrej nápad. Beztak jsem od našich dostal k narozkám nějaký peníze a pořádně nevím, co si za ně pořídit, no a pak taky – když budu mít tu permici jednou koupenou, tak mě to přinutí s tím cvičením hned tak neseknout. Ostatně něco podobnýho doporučovalo pět ze čtyř diskutujících pod jedním podcastem na téma Jak se donutit začít se sebou něco dělat, haha…

„Fakt?“ přimhouří Franta pochybovačně oči. „A nechceš přece jenom počkat, co s tebou ta dnešní návštěva udělá? Jako teda ne že bych tě chtěl odrazovat, jenom… no je to dost peněz, a když zatím nevíš…“

„Hele, tak v nejhorším ji věnuju tátovi,“ rozesměju se, zatímco tašku pokládám na zem a šahám si do kapsy pro peněženku. „Ale já právě doufám, že na to nedojde, víš, nebo ještě líp – že by mě s tím táta poslal někam a donutil mě, ať to nevzdávám… Já totiž jinak mám docela vzdávací tendence,“ přiznám. Fotbal, kolo, programovací kroužek… mňo…

„Jo, tak o tom bych ti mohl vyprávět,“ rozesměje se Franta. „Hlavně začátkem ledna se tu takových vzdávačů vyrojí děsná spousta, akorát že oni to o sobě v tom lednu ještě nevědí… U tebe je dobrý, že už si to aspoň dopředu umíš přiznat, a můžeš se podle toho zařídit… Takže ať je po tvým! Ostatně můj táta by mě asi nepochválil, kdybych ti nákup permanentky rozmlouval, haha… Tak jestli budeš platit kartou, tak můžeš. Ještě to chce PIN… Super, no a minutku vydrž, já odběhnu pro tu Gabku, ať za mě ještě na deset minut zaskočí. A rovnou sem můžeš vyskládat ty balíčky, ona ti je odbaví, jo?“

Se spokojeným úsměvem na rtech ho poslechnu, a ještě ani nestihnu dopnout zip na tašce, a to už ze zázemí přichází jak Franta, tak i ta černovláska, co mě tu už mockrát obsluhovala.

„Čau,“ zazubí se na mě přátelsky, já jí obojí oplatím a pak už následuju Frantu do šaten.

„No, takže pánský šatny, skříňky, sprchy,“ kyne paží jako nějakej průvodce na zámku. „Tady máš klíč od tvý skříňky,“ vloží mi do ruky klíček s modrou stužkou. „V klidu se převlíkni, já jdu zatím omrknout, kolik lidí je vlastně vevnitř, přišel jsem teprve před chvilkou, tak nemám přehled…“

Poslechnu ho i v tomhle, a než se pro mě Franta vrátí, mám na sobě pohodlný triko a kraťasy.

„Paráda, tak jdeme na to?“ mrkne na mě a odvede mě do fitness haly.

Přejedu ji celou očima. Pane jo, je to tu větší, než se mi zvenku zdálo… Zase ale na druhou stranu tím líp, protože je tu odhadem asi čtrnáct patnáct lidí – a ti jsou rozprostření po prostoru, takže je tu zároveň plno volných strojů. Můžu si teoreticky vybrat.

Teoreticky.

„Hele, pro začátek to chce se trochu zahřát a pak protáhnout. Takže doporučuju si třeba na pět minut zaběhat tady na pásu nebo je super jízda na rotopedu, nebo si můžeš zaveslovat tamhle na trenažeru, to mě osobně baví nejvíc… Co se týče toho protahování, tak takovej strečinkovej kout máme tady: jsou tu i žíněnky, můžeš si na ně klidně lehnout – vždycky si dej pod sebe ručník, jo? – a zacvičit si pár svých oblíbených cviků na protažení zad, pak jsou super dřepy s lehkýma činkama, ty jsou vyskládaný tady… Tak nějak si prostě protáhni svaly na nohách i na rukách, stačí pár minut, abys nešel cvičit úplně dřevěnej. Nějaká nejzákladnější rozcvička by mohla vypadat třeba takhle…“

Následujících pár minut mi Franta předvádí, jaký všechny možný cviky bych mohl po rozehřátí zařadit do své vlastní protahovací session.

„No, a potom záleží, co by sis chtěl vyzkoušet dalšího,“ podrbe se Franta ve vlasech. „Když jsi úplnej nováček, tak mi přijde nejvhodnější takzvanej full-body trénink, čili že si během hodinky procvičíš svaly na celým těle… Začal bych třeba tamhle na leg pressu,“ ukáže prstem na jeden ze strojů, na kterým zrovna svý nohy namáhá nějaká paní ve věku mý mámy. „Vidíš? To není vůbec nic těžkýho. Přesto to ale hned zezačátku nepřepal, bohatě stačí, když si dáš tři sety po desíti cvikách, pěkně pomalu, leháro. To samý tamhle na stroji pro předkopávání… a pro zakopávání, haha, nikdy mi nedošlo, že to zní vlastně dost divně, stroj pro zakopávání… Ale dívej na toho chlapíka, je to Ondra? Jo, je to on… No, tak prostě úplně na pohodu, žádný rychlý švihání nohama, akorát nahoře, teď, je dobrý vždycky propnout špičky. Vidíš?“

„Jo,“ přikývnu na srozuměnou, vážně to nevypadá nijak náročně ani složitě, to určitě zvládnu.

„Hmm, pak je bezva protáhnout si tady na kladce hrudník,“ odvede mě Franta k dalšímu stroji. Ten je zrovna prázdnej, tak si za něj sedne sám a pár cviků mi ukáže, rovnou přidá i info o tom, jak těžký závaží bych měl nebo naopak neměl zkoušet zvedat. „Zase teda si dej pod sebe ručník,“ instruuje mě ještě, „a jak budeš odcházet, tak to po sobě vždycky utři, to je taková gym etiketa… No a znovu platí, že není potřeba tu sedět čtvrt hodiny v kuse. Prostě tři sety po desíti cvicích, pak to pořádně zapij a hotovo… Pak je tu tahle spodní kladka, takže další přítahy si můžeš udělat na ní. Připomíná to vlastně trochu veslování, mrkej…“

Opět souhlasně přikývnu, ani tenhle cvik nevypadá jako něco, co bych nedal. Proč já jsem se té posilky vlastně vždycky dřív tak bál? Vypadá to všechno… no dobře, když ne přímo jednoduše, tak aspoň ne nezvládnutelně. Nejsem přece žádná lama, abych nezvládl si celkem třicetkrát takhle zaveslovat!

„Hmm,“ zamyslí se Franta, „a pak by to chtělo ještě něco s činkama, nebo možná rovnou tlaky na ramena tadyhle na té lavici. To ti zase ukážu osobně… Tady se nastavuje váha… Zase si sem dáš ručník, sedneš si takhle rovně, víš, abys nebyl prohnutej…“

Ufff, no postupně mi z těch pokynů začíná jít hlava kolem, snad si to všechno zapamatuju!

A Franta, jako kdyby ten můj zmatek vycítil, se na mě povzbudivě usměje:

„Klídek. Tohle, co jsem ti zatím říkal, ti bude pro začátek bohatě stačit… Všechno zkoušej pomalu, žádnej kvalt, a kdyby sis něčím nebyl jistej, kohokoliv se zeptej, ti lidi tady jsou už zkušení a rádi ti poradí. No a asi tak za čtyřicet minut,“ mrkne letmo na hodinky, „sem dorazí jeden z našich osobních koučů, Míra, tak já ho za tebou pošlu, aby se ti pár minut pověnoval, hm? Když už sis koupil tu permici, tak ať to celý k něčemu je a děláš ty cviky fakt dobře.“

„Jo, tak fajn,“ oplatím mu ten úsměv, ale mám strach, že se u toho tvářím trochu… křečovitě. Protože, no… Já prostě vážně nejsem moc komunikativní typ… Doufal jsem, že bude stačit, když mi tu dá Franta rychlou instruktáž, a já už si pak zvládnu jet po své ose. Na nějaký vyptávání cizích lidí se fakt necítím, no a aby nějakej trenér, kterej je zvyklej trénovat doopravdický sportovce, s blahosklonným úsměvem na tváři pozoroval, jak se snaží hubeňour mýho ražení správně, nebo v mým případě asi spíš nesprávně tahat za kladku…

Franta ovšem nemá o mých komplexech ani tušení, a tak mi ještě se zazubením popřeje, ať si to tu užiju, a pak se vrátí zpátky na recepci. A já se tak trochu odevzdaně rozhlídnu kolem sebe… a nabodnu se na hned několik párů očí… No, a najednou si tu začnu připadat jako nahej v trní. Všichni budou určitě zvědaví, jak si takový tintítko jako já tady mezi všemi těmi stroji poradí… Kruci, co když on to přece jenom nebyl tak dobrej nápad, chodit sem…? Možná jsem měl s tátou probrat spíš možnost, jestli by nechtěl nějakej multifunkční posilovací stroj koupit domů… No co, tak když může máma z domu pracovat, tak proč my bysme nemohli doma cvičit, no ne?

Přesto si na tvář zkusím nasadit něco jako sebevědomej výraz, zadoufám, že toho, jak je fejkovej, si nikdo nevšimne, a pomalu se vydám k rotopedům. Tam bych měl podle Franty začít, ne? A i když mě teda taky víc láká ten veslovací trenažér, tak… na něm jsem ještě nikdy neseděl a přijde mi, že by to každej hned poznal, a ještě by se za mnou pár z těch přítomných nahrnulo a začali by mi radit a… Ne, to prostě nechci. Kdežto na kole jezdit umím, takže na tom rotopedu si snad poradím…

Těch pět minut doporučených Frantou protáhnu na deset, protože se mi z tohohle bezpečnýho útočiště nechce vstávat. No ale pak se vnitřně okřiknu: kruci, Sebe, kvůli jízdě na rotopedu sis tu permici fakt kupovat nemusel, to sis mohl vytáhnout ze sklepa kolo! Hmm… Slezu tedy z rotopedu, otřu sedátko ručníkem, pořádně se napiju… a zabodnu oči k žíněnkám. No ale že by se mi chtělo tu jenom tak dělat dřepy nebo výpady jak někde na rozcvičce na základce, to se mi takhle přede všema vážně nechce… Tak snad nebude pro jednou vadit, když tuhle část tréninku vynechám, a zalezu rovnou na nějakej stroj. Tam přece jenom tak na očích nebudu, protože na strojích jsou tu všichni. Takže. Co že to Franta říkal? Jo, leg press. A vida, zrovna je volnej…

Po další minutě ovšem zjišťuju, že to, u čeho ta paní, co by mohla být vrstevnice mý mámy, vypadala tak ladně, tak ve skutečnosti žádný lehárko není! Nebo teda jako… jo, nohy mi z toho asi neupadnou, ale prostě… já nevím, ležím na tom fakt dobře? Musím vypadat děsně blbě, připadám si blbě! A taky… dělám to vůbec dobře, když mě u toho bolí i břišáky? Nemělo by to posilovat jenom nohy? A jak se u toho vlastně dýchá? Matně si vybavuju, že jsem na to téma něco četl, že správný dýchání je taky důležitý… Že jako nadechovat by se mělo, když natahuju nohy, a vydechovat, když je krčím… Nebo sakra naopak?

Nenápadně loupnu očima nalevo od sebe, kde zachytím náznak pohybu, nějakej maník zrovna přichází ze šatny… Než stihnu očima uhnout, tak můj pohled zachytí a zaculí se. Těžko říct, jestli to měla být náhražka za nějaký ležérní čau, nebo jestli to znamenalo spíš něco jako no ty vole, to je ale nemehlo…. A zatímco si sundává z ramene ručník a jakoby nic si jde zapnout běhací pás, mně moje nálada o dalších pár stupínků klesne. Achjo, škoda, že tu každej ten posilovací stroj není ohrazenej nějakým paravánem! Bylo by mi rozhodně příjemnější, kdyby mě tu každej tak neokukoval…

Když se konečně dopočítám ke třiceti cvikům, s úlevou, že další kousíček tréninku mám za sebou, slezu ze stroje, poutírám ho po sobě… napiju se… A očima už se seznamuju s tím, co je na řadě další. Stroj pro předkopávání je zrovna obsazenej, a ten pro zakopávání stojí hned vedle, tak tam se mi tím pádem nechce, ale ty kladky jsou volný, tak zamířím k nim. Pokukuju po té horní kladce, jenže to mi přijde, že bych byl všem zase až příliš na očích, a tak si místo toho sednu k té dolní, tam budu před zrakama ostatních přece jenom trošku schovanej…

No a jako jo, schovanej sice jsem, přesto když se snažím o to veslování, tak jak mi to ukazoval Franta, přijde mi, že… no… že jsou to v mým podání tak trapný pohyby, který prostě musej přitáhnout pohled úplně každýho, kdo tu je! Připadá mi, že musí být děsně vidět, jak nejistej si tady jsem. A že to dělám poprvý. A určitě ještě blbě. Všichni ostatní vypadají už od pohledu opravdu zkušeně, každej si hledí svýho a ví přesně, co a jak má dělat, kdežto moje pohyby jsou takový rozpačitý a… nesmělý… a asi jsem oproti ostatním i dost pomalej, a to přitom netahám těžký závaží, určitě bych si mohl ještě pár desítek kilo přidat! Achjo, musí být cítit na míle daleko, že sem prostě vůbec nepatřím…

A aby toho nebylo málo, tak zrovna když docvičuju poslední desítku, pohledem se vpíjím do té vyšší kladky a psychicky se připravuju na to, že za chviličku se začnu věnovat jí, tak si znovu koutkem oka všimnu nějakýho pohybu kousek od sebe. Tak jaksi bez přemýšlení tam otočím hlavu – a k mýmu nefalšovanýmu překvapení a zároveň zděšení se nabodnu přímo na nevěřícný pohledy mých dvou spolužáků, Martina a Jindřicha! No to snad ne!

Martin se hurónsky rozchechtá a rovnou se ke mně oba rozejdou:

„No to mě poser, koho to tu máme? Čus, Sebíku! Teda, tebe bych tu fakticky nečekal!“

Achjo, no to já tebe taky ne, pomyslím si schlíple, zatímco cítím, jak mi na tváři naskakují rudý fleky. Jako jasně že jsem věděl, že oba chodí do fitka, ale zrovna do tohohle??? A zrovna dnes, teď…?!

„Čau,“ zahučím, zatímco přemýšlím, jak z toho ven. Jak odsud ven, aby to zároveň nebylo totálně trapný… Nebo dobře, trapnější, než už to je…

„Řekl sis, že než nalezem do maturitního ročníku, tak že by bylo dobrý konečně trochu zamakat na postavě, jo?“ přidá se se svou troškou do mlýna Jindřich.

„No hele, ale v tom případě si trošku zvedni zátěž,“ přidřepne si ke mně Martin, „tady s těma pár kilama to moc nevytrhneš, haha…“

„Kolik tam má?“ nahlídne mu Jindřich zvědavě přes rameno – a pak se oba znovu rozchlámou.

Napůl naštvaně, ale napůl dost rozhozeně semknu rty.

„Co kdybyste se šli věnovat makání na vlastních postavách?“ ucedím.

„Neboj, už jdeme, ale možná by to chtělo fotku na památku? Protože tohle nám nikdo neuvěří!“ šáhne si Martin do kapsy pro mobil.

„Ty vole,“ drcne do něj Jindra, „tady se fotit asi nesmí…“

„I kdyby nesmělo, o co go? Jedna fotka nikoho nezabije…“

Nečekám na to, jak to jejich dohadování dopadne, rychle se zvednu z lavice, popadnu svůj ručník i pití a s doporučením, ať si naserou, se odeberu rovnou do šatny. No co, já tu nikomu kašpara dělat nebudu, ani jim dvěma, a ani nikomu z té místní fitness elity!

Podrážděnej a taky vytočenej ne jenom na kluky, ale hlavně sám na sebe, za to, že mě, kreténa, byť jenom na vteřinu napadlo, že začít chodit do fitka by mohl být dobrej nápad, se rychle převleču zpátky do civilnějších hadrů a vysmahnu ze šatny ven.

A nabodnu se rovnou na Frantův pohled. Kruci, na toho jsem tak trochu zapomněl…

„No co je?“ vykulí na mě oči. „Ty už končíš?“

Paráda prostě! Ještě abych to teď vysvětloval jemu…

„Jo,“ houknu. „Končím, protože… Prostě proto. Promiň, že sis se mnou dal tolik práce a bylo to zbytečný, ale…“ Ty tři tečky nezvládnu nahradit slovama, cítím, že se mi nějak podezřele začíná lámat hlas, a tak mávnu rukou a hodlám odsud už jenom co nejrychleji zmizet.

Jenže Franta mě nenechá.

„Počkej!“ zavolá za mnou, a když mě tím nezastaví, dokonce za mnou vyběhne ven. „Sakra počkej, Sebe!“ Zatarasí mi cestu vlastním tělem a zpříma se mi zahledí do očí. „Co je? Stalo se tam něco…?“

„Neřeš to,“ trhnu ramenama a přehodím si tašku z pravé ruky do levé.

Jenže Franta se, zjevně na rozdíl ode mě, nevzdává tak snadno.

„No tak, ven s tím!“

A snad ten náznak upřímnýho zájmu v jeho očích, nebo možná i takovej kamarádskej podtón, co se mu promítá do hlasu – no prostě něco z toho mě téměř proti mý vůli přinutí všechno přiznat:

„Byl to celý jeden velkej omyl. Je tam plno lidí a… Necítím se tam prostě dobře. Zvlášť když tam teď dorazili dva mí spolužáci…“

„Martin a Jindra jsou tví spolužáci?“ podiví se.

„Ty je znáš?“ podivím se pro změnu já. I když vlastně, ono na tom zase tak moc k divení není, Franta tu očividně zná minimálně jménem každýho návštěvníka…

„Znát je by bylo moc silný tvrzení,“ uculí se, čímž mi mou úvahu potvrdí. „Ale tak všímám si, kdo sem chodí… A je pravda, že zrovna oni dva jsou na můj vkus… no, dejme tomu moc hluční,“ spiklenecky se na mě zakření. „Vždycky mi přišlo, že víc než o to, aby si tu zacvičili, jim jde o to, aby je u toho cvičení někdo viděl a obdivoval…“

Usměju se na něj, vděčnej, jak mi těmahle pár větama dal nenápadně najevo, že stojí víc na mé než na jejich straně.

„No, každopádně…“

„No, každopádně,“ skočí mi do toho, „samozřejmě pokud už sem vážně nechceš nikdy přijít znovu, tak se mnou pojď ještě na chvilku dovnitř, vrátím ti peníze za tu permici. Ale pokud jsou tohle, co jsi mi řekl, jediný důvody, který tě od cvičení odrazujou… Tak co kdyby sis přišel zacvičit až večer, po zavíračce? Máme tu do půl desátý – a pak mám celý fitko jenom pro sebe. Teda jako samozřejmě ho musím celý uklidit a navonět a to všechno, ale vždycky toho využiju i k tomu, abych si taky zacvičil… Většinou jsem tu sám, výjimečně sem takhle na noc zaskočí brácha nebo táta, ale těm by stopro nevadilo, že tu seš. Ostatně sami si taky někdy přivedou nějaký kámoše…“

Jeho návrh mě okamžitě nadchne, zároveň je mi ale hloupý to přijmout.

„No zní to skvěle,“ uznám, „ale… když to je…“

„No co?“ furiantsky si založí ruce v bok a předvede mi přehnaně podmračenou tvář. „Co vymyslíš za výmluvu tentokrát?“

„To nejsou výmluvy, jenom… prostě mi přijde, že se to nehodí…“

„Kdyby se to z jakýhokoliv důvodu nehodilo, tak tě nezvu,“ ujistí mě, na tváři už má zase ten přátelskej úsměv, kterej mu tak sluší. „A vůbec,“ pokračuje a jen tak jakoby mimochodem mi vytrhne tu sportovní tašku z ruky, „tohle si nech tady, ať to nemusíš tahat tam a zpátky. A prostě večer doraž. A kdyby to ani pak nebylo ono, tak ti prachy za tu permanentku vrátím. A tuhle tašku samozřejmě taky!“

„No… tak teda jo, díky,“ oplatím mu ten úsměv.

„Ještě není za co,“ zavrtí mírně hlavou a pak už i s mýma věcma, jak kdyby se nechumelilo, vyrazí zpátky do budovy. „Tak zatím čau!“ zavolá na mě ještě přes rameno.

„Zatím!“ odpovím mu do zad, ještě chvilku zírám na to, jak se za ním s cinkáním zvonečku zavírají dveře… a pak si vrazím ruce do kapes a s pořád tak trochu nevěřícným kroucením hlavou se vydám domů. Týjo, vypadá to, že Franta si prostě vzal za svůj osobní cíl mě – jakkoliv – přivést k tomu, abych začal vyznávat novej životní styl, a sice fitness! Jinak si ten jeho zájem fakt vyložit nedokážu… Ale je to od něj milý, o tom žádná.

***

Naši z toho mají oči navrch hlavy, když jim krátce po čtvrt na deset večer jakoby nic oznámím, že jdu cvičit.

„Zase…? Nebo kde jsi to byl odpoledne?“ zamyslí se mamka.

„Teda, tebe to nějak chytlo!“ pošklebuje se pro změnu táta.

„Jsem tam prve byl jenom asi deset minut, bylo tam plno lidí,“ přiznám jim. „Franta říkal, že mám přijít až teď, když tam nikdo nebude…“

„Franta je nikdo?“ chytne mamka od táty škádlivou náladu.

„Okej, tak nikdo další tam nebude, spokojená?“ nehodlám na to její škádlení přistoupit. „Nemáš ještě nějaký balíčky, když už tam jdu?“ nabídnu, protože mi to přijde jako šikovná změna tématu.

Máma se ale nedá tak snadno:

„No, myslím, že si je tam příště odnesu sama, abych toho Frantu trochu okoukla,“ baví se.

„Mami, opovaž se!“ durdím se. Což o to, o nějaký okukování by mi nešlo, ale mamka by mohla na lusknutí prstu získat doktorát z hovornosti – a z umění dostávat mě před mýma známýma do trapných situací! Helča nebo můj ex by mohli vyprávět… „Nemluvě o tom, že je to jenom známej, se kterým jsme se díky tvým balíčkům dali do řeči, to je celý!“

„Dobře, dobře,“ zvedne máma ruce v hraně obranným gestu, „už mlčím! No tak si užij večer.“

„Ale zase to s tím cvičením takhle na noc moc nepřežeň,“ poradí mi ještě táta a pak už se spolu začnou bavit o tom, o čem mluvili, než jsem jim do jejich rozhovoru vpadl.

Zvonek nad dveřma do fitka oznámí Frantovi můj příchod přesně ve 21:31.

„Paráda!“ přivítá mě Franta, s pozdravem se nenamáhá, když už jsme se dneska viděli. „Jdeš akorát, zrovna před chviličkou odešli poslední klienti!“ Pak mě obejde – a zamkne za mnou dveře. „Jako jo, uvědomuju si, jak to vypadá,“ komentuje to se smíchem, „ale neboj, kdybys odsud potřeboval utýct, tak si prostě odemkneš, jo?“

Zacukají mi koutky:

„A hrozí, že odsud budu potřebovat utýct?“

„No já myslím, že ne,“ otočí se ke mně, „ale u tebe asi jeden nikdy neví! Hele, tak tašku s věcma máš tady pod pultem, skříňku si v šatně zaber, jakou chceš, teď už je to jedno, a ve fitku si taky začni podle sebe. Já tu jenom zavřu kasu a dojdu za tebou, jo?“

„Okej,“ nemám s tím problém, no a dvě tři minutky poté už podruhý za den vcházím ve sportovních hadrech do fitness haly. Ta je tentokrát sympaticky prázdná a jediný, co se tu rozlíhá od stěn, je ne moc hlasitá hudba.

Rovnou zamířím k tomu veslařskýmu trenažéru. Týjo, to je paráda, nikdo mě neočumuje, můžu se s ním seznamovat hezky po svým… Bomba! Na displeji si z přednastavených tréninkových programů navolím ten nejlehčí, jakýpak copak, teď tu není nikdo, kdo by se mi za to případně posmíval, a za chvilku už vesluju jako zkušenej kajakář, hihi.

„Tak co, všechno v pohodě?“ sonduje Franta, když za mnou dojde.

„Jo!“ zazářím na něj spokojeně.

„Super!“ oplatí mi ten úsměv a přidřepne si ke mně. „Hele, jenom takhle na začátku záběru nekrč ruce… Jo, přesně tak, nech je napnutý – a pokrčíš je až teď,“ radí mi. „A nezakláněj se, nebo teda ne tolik, jo, trošku můžeš, zase není nutný držet záda rovně jako prkno, ale… jo, no, takhle nějak. Hlavně ať tě nic nebolí, jasný? A klidně ještě o něco zpomal. Není to o rychlosti, ale o co nejdokonalejším provedení těch pohybů, abys zapojil správně všechny svaly… No brácha nebo nějakej trenér by ti řekli víc, já tomu zase tak nehovím, tady těm detailům co, jak a proč. Chci si prostě jenom co nejzdravějc protáhnout tělo, ale abych si pamatoval všech těch milion pouček kolem toho, na to mám asi málo mozkovejch buněk,“ směje se.

„Náhodou si toho pamatuješ dost,“ vyseknu mu poklonu, zatímco se snažím všechnu tu teorii, o kterou se se mnou podělil, přetavovat do praxe.

„Jestli se někdy potkáš s bráchou, tak v porovnání s ním názor změníš… Co ta hudba, neobtěžuje tě to? Můžu pustit klidně něco jinýho,“ zajímá se, zatímco si něco naklikává na displeji u běhacího pásu.

„Ne, je skvělá,“ odfouknu. Co skvělá, je přímo parádní! Okamžitě poznám jenom pár měsíců starej hit s názvem Samba, jehož rytmus mi přijde k tomu, aby tělo pocítilo chuť se hýbat, úplně dokonalej!

„Znáš to?“ všimne si Franta, že si sice nenápadně, přesto svým způsobem energicky zkouším kývat hlavou do rytmu.

„Jo, jasně, od… od Mikolase znám… v podstatě všechno,“ dostanu ze sebe mezi nádechama a výdechama.

„Vida! No já jsem ho loni viděl naživo, brácha mě vzal na Majáles… Akorát to tam ještě nemohla zaznít tahle pecka, škoda!“

Já už se jenom usměju, i když vnitřně jsem nadšenej, že máme s Frantou zjevně podobnej vkus na hudbu, no a pak se oba ponoříme do mlčení a každej se věnujeme svýmu vlastnímu pohybu.

Po pár dalších minutách mě Franta vyzve, ať s ním absolvuju nějakou tu protahovací rozcvičku, no a po ní pokyne rukou směrem do haly:

„Tak – a teď je to celý tvoje, takže voilà! Jestli se ti nechce posilovat to, co jsem ti ukazoval odpoledne, tak pro mě za mě si sedni na dvě minuty ke každýmu tomu stroji a vyzkoušej si, o čem to je… Můžu ti asistovat, nemusím, jak chceš!“

„Mně se to, co jsi mi už ukazoval, dost líbilo,“ pokrčím rameny, „takže se k tomu asi vrátím, odpoledne jsem toho moc nestihl… Akorát ten leg press, ten byl fajn. No, tady k tomu zakopávání už jsem se nedostal…“

„Tak pojď,“ vyzve mě gestem, „pomůžu ti to nastavit, mrknu, jestli se u toho zase nějak divně neprohýbáš, a pak si zaberu ten leg press. Jestli ti teda nebude vadit, že budu hned vedle.“

„Jasně že ne,“ usměju se na něj, „u tebe je to jiný. Ty seš…“

„Spolumajitel fitka?“ napoví mi, v očích mu zatančí rarášci.

„Fakt?“ překvapí mě to.

„Ne, sorry,“ rozesměje se, „trochu jsem si zapřeháněl… Prozatím jsem jenom syn majitele, haha. Každopádně tak jako tak jsem něco jako místní itinerář, takže jsem zvyklej, že nikomu svou přítomností nepřekážím… No tak pojď na to. Lehni si na břicho, tady se chytni rukama…“

Inu, následující hodina se ztratí v propadlišti dějin, ani nevím, jak. Franta mi, navzdory svým řečem o tom, že tomu moc nerozumí, sehraje úplně parádního soukromýho instruktora a v jeho společnosti mi tak ten čas nejenom příjemně, ale i užitečně utíká… Sám nemůžu uvěřit tomu, když se dívám na hodinky, že už je po půl jedenácté! Proudí mnou asi nějaký ty hormony štěstí, co je tělo produkuje při sportu, protože se cítím neskutečně spokojenej, v takovým příjemným fyzickým i psychickým rozpoložení… A jo, taky se cítím hrdě. Jakože vítězně. Že jsem tu první lekci fakt dal.

„No,“ otře si Franta pot z čela do ručníku, „úplně klidně ještě pokračuj, rozhodně tě nevyháním! Ale já už se odpojím, potřebuju to tu ještě vytřít a pouklízet…“

„Jejda,“ zvednu se z lavice, na které jsem si tak trochu seznamovačně pohrával s činkou, „tak já ti s tím pomůžu!“

„Neblbni, proč bys mi s tím jako pomáhal?“ zvedne udiveně obočí. „Zaplatil sis za to, aby sis tu zacvičil, tak klidně ještě cvič. A mně zase táta platí za to, abych tu uklízel.“

„No ale,“ rozpačitě se podrbu ve vlasech, který mám mimochodem taky dost vlhký potem, „hrozně jsem tě zdržel…“

„Nezdržel jsi mě vůbec,“ věnuje mi uklidňující úsměv. „Však jsem ti říkal, že si tu po zavíračce taky cvičím, ne? Akorát jsem k tomu dneska měl sparing partnera, no.“

„Dobře, tak,“ pořád jsem z toho lehce v rozpacích, ale rozhodnu se to dnes už neprotahovat – a za tu jeho pozornost se mu nějak odměnit příště, „tak já už teda půjdu, jestli to fakt neva a nemůžu ti…“

„Prosím tě, běž,“ poplácá mě s veselým zakřeněním po zádech. „Dej si teda ještě sprchu, v klidu, žádnej spěch… A akorát až budeš odcházet, tak na mě houkni, jo? Já za tebou zase zamknu.“

Když pak, čerstvě vymydlenej a pořád s tím až nepřirozeně širokým úsměvem na tváři, kráčím domů, a dokonce si tichounce pohvizduju, hlavou se mi honí nápady, jak bych mohl Frantovi tu speciální péči, kterou mi dnes věnoval, oplatit. Zaplatit si to nenechá, to ani nebudu zkoušet, je mi jasný, že by mě poslal někam… Musím vymyslet něco, s čím mě nikam moct poslat nebude.