Lívanec

„Ahoj Martine.“

„Pardon, kdo volá?“

„Dělám lívance, ale vlastně nevím, jestli je máš rád.“

Oddálím telefon a koukám na číslo, nic mi to neříká.

„To bude asi nějaký omyl.“

„Rád tě brzo vyvedu z omylu, že to není omyl.“

„Jdi do hajzlu.“

Vlastně jsem ten telefon vzal jen proto, že cizí čísla z bank nebo průzkumu spokojenosti ohledně internetového připojení nevolají v neděli večer. Když jsem to típnul, projel jsem číslo googlem, ale nic mi to nenašlo, asi fakt omyl.

O týden později, opět v neděli, mi volá neznámý číslo:

„Čau Martine, jakejs měl tejden?“

„Já už vím, ty seš ten dement s lívancema.“

„To jsem byl před tejdnem, teď jsem dement bez lívanců.“

K tématu lívanců se potom se smíchem vracíme častěji. Spousta lidí to odbyde skořicí, ale potěšilo mě, že on to má rád jako já. Na lívance patří marmeláda, kydanec zakysaný smetany a posypat strouhaným tvarohem.

Po třech tejdnech krátkých rozhovorů jsem se rozhodl uložit si jeho číslo do seznamu. V návaznosti na naši první ujetou krátkou debatu jsem mu přidělil jméno Lívanec. Což nebylo úplně fér, protože označení lívanec používám v pejorativním smyslu pro člověka, co je rozkydlej ksichtem i tělem, prostě nic moc k pomilování. Na druhou stranu mi to nechávalo možnost myslet si, že fakt není hezkej. Mohl to bejt třeba nešťastník na vozejku sžíranej komplexama a studem.

Musím se ale hlídat ve vyjádřeních před jinejma. Protože kolegyně Klára z vedlejšího kanclu mi básnila o novým filmu s Donutilem, kterej je překvapivě dobrej na to, jak Donutil poslední roky všechny sere. Komentoval jsem to úplně blbě:

„Jo, Lívanec to taky říkal.“

Klára byla fajn a nikdy nešla daleko pro doslovné vyjádření svých pocitů. Takže protočila oči a řekla:

„Lívanec, tak to mě poser. Ty tvoje přezdívky nabíječů mě fakt baví.“ Jo, kéž by nabíječ.

„Martine, koukal jsem na tvoje fotky na Instáči, Jetřichovický stěny jsou super, tam to znám. Já jsem byl o víkendu na Milešovce na východ slunce.“

Fajn, koukal na moje fotky na Instáči a byl na Milešovce. To už mi říkalo pár lidí, že tam jsou nejkrásnější východy slunce v Česku. Ovšem je to pro úzkou skupinu nadšenců, co tam vylezou v noci s čelovkou, aby tam byli v danej okamžik. Takže tím padá eventuální indicie kriplkára. Což mě ovšem stejně nikam neposouvá. Ale posunul to do vyššího levelu, z tý Milešovky mi poslal fotku, kde kromě fascinující scenérie východu slunce byl v popředí obrázku jako zlidšťující a civilizační prvek otevřenej pytlík oříšků.

Ta hra s telefonickým fantomem mě bavila, nikdy jsme si nepsali, jenom volali, on mně, já jemu ne. Zároveň to bylo hrozně skličující, chtěl jsem o něm vědět něco víc, než mi sám řekl. Snažím se bejt ostražitej a neprozradit víc, než je nezbytně nutné. I tak ze mě vypadlo, že dělám ve státní správě, bydlím na Žižkově a nikdy jsem nebyl na Vyšehradě, i když to mám z práce kousek. Ani jemu se pokaždý úplně nedařilo udržet všechno v utajení, jednou mezi řádky přiznal, že maturita v době covidu byl hroznej výmrd. Což mi poskytlo další indicii ohledně věku, takže bude zhruba stejně starej jako já. Témat jsme měli spoustu, lehce teda jsme se míjeli v hudbě, ale měl načtenýho celýho Jo Nesba a překvapivě i P. G. Wodehouse, což byl britskej humorista, kterej byl in tak o generaci zpátky. Vzácnou shodu jsme našli v severských kriminálkách na Netflixu, o tom jsme si dokázali vykládat hodiny. Občas padne i řeč na rodinu, zmíním se o mámě, že dělá ve zdravotnictví, tátu vzpomínat nechci, protože nevím, kde je mu konec, a neviděl jsem ho od školky. Z Lívance mezi řádky vypadne, že táta podniká v gastru a máma mu pomáhá s účetnictvím. Což si klidně můžu představit jako sezónní bufet na koupališti. Tomu napovídá i jeho občasnej stesk po financích, že se mu něco nepovedlo, musí splácet nějaký dluhy a uvádí to taky jako argument, proč se zatím nechce sejít.

„Čau Marmare.“

Tak pozor, tady začíná jít do tuhýho. Oslovení Marmar dává smysl, protože se jmenuju Martin Markytán, ale říkalo mi takhle jenom pár lidí na střední a už je to dost let zpátky. Že by přece jenom někdo z tý doby, co si ze mě jenom dělá prdel?

Ale nedám se a kontruju:

„Ahoj Livi.“

„Livi je zas co?“

„Vzhledem k naší první konverzaci jsem si tě uložil jako Lívanec, blbý?“

Rozesmál se:

„Jo, to mi přijde cajk.“ Evidentně mi stále nechtěl sdělit svoje pravý jméno.

„Máš nějaký zvíře?“ Tak mívali jsme rybičky, papouška, ale co jsem se odstěhoval a mám miniaturní dvajedničku, tak nemám potřebu zvířectva. On pokračuje: „My jsme si pořídili bígla a řešili jsme, jestli poplatek za psa patří pod jméno majitele nebo pod městskou část nebo kde se to má platit.“ Co to zas kurva je za téma? „Jsem myslel, že když v tom děláš, tak budeš vědět.“ Rozsvítí se mi znovu stalking kontrolka. Aha, takže chlapec ví, že dělám na magistrátu. Jenže dělám na památkový péči, magistrát má spoustu budov a odloučených pracovišť, což mě trochu uklidňuje.

Nevolá pravidelně, a to mi hrozně vyhovuje. Nestresovat se termínama, kdy se ozve, zbytečně se netěšit a nebejt nasranej, kdyby nevolal v očekávaným čase. Jednou se neozval čtrnáct dní a pak, bylo to zase v neděli, řekl:

„Promiň, Marmare, měl jsem teď trochu lítání po doktorech a neměl jsem moc náladu.“ OK, takže chlapec je z masa a kostí a umí bejt i nemocnej. Což ale pořád nevylučuje, že to může bejt nějakej AI fejk, o tom už jsem taky slyšel. Sociálně zasíťovanej jasně že jsem, Facebook už teda dlouho nejedu, ale dávám fotky z cest na Instagram. Followerů tam nemám stovky, spíš jenom kamarády ze základky, střední, práce a tak. Ale i několik prázdných profilů, Mar HA FI, jezura_obecna, pokusy o googlení nikam nevedou. Nebo tady, vikopl. Jsem dost háklivej na češtinu a tady ten evidentně chyběl ve třetí třídě, když se probíraly předpony. Skoro mě uráží, že všichni moji přátelé vidí lajky od někoho, kdo si říká vikopl. Ty vole, zlatej Lívanec, ten dokáže klidně házet i citáty ze Shakespeara.

„Hele, Livi, ty někoho máš?“

„Jako jestli mám nějakou paní Lívancovou? Tak to nemám.“

Drásalo mi to nervy.

„Tak kdo kurva seš?“

„Já jsem přece tvůj Lívanec.“

Fakt řekl tvůj Lívanec? Takže musíme bejt na stejný vlně, a to mi řekni, že ne. Zamilovanej do jeho hlasu už jsem, ale stejně mě to hrozně vytáčí. Nadávám si za ten moment, kdy jsem si ho uložil jako Lívanec. Protože jdeš městem, jedeš metrem, zajdeš do kavárny, kde se na tebe pingl usměje, protože to má v popisu práce. Stejně tak se letmo a nahodile usměje spousta dalších random chlapů. Jenže nemůžeš k někomu přijít a vznést dotaz: „Ty seš Lívanec?“, páč to je tak akorát, abych dostal přes držku. Lívanec, to byl fakt nápad za milión.

Kolegyně Klára u oběda jen tak prohodila:

„Hele, Martine, ty furt jezdíš někam ven, byls někdy na Milešovce? Brácha tam byl s partou na východ slunce a prej super zážitek.“ Zatmělo se mi před očima. Řekla Milešovka a východ slunce.

Správně bych se měl zeptat, jak tam jeli, po který cestě šli nahoru nebo tak něco. Místo toho ze mě vypadla otázka zjevně úplně mimo mísu:

„Jak se jmenuje tvůj brácha?“ 

Klára zmateně zamžikala očima, ale správně vyhodnotila, že je jí hovno po tom, proč se na to ptám, stejně jako mně bylo hovno po tom, jak se jmenuje její brácha. Ale odpověděla:

„Brácha je Vojta,“ a aniž bych se na to ptal, přihodila doplňující odpověď: „Dvacet tři.“ Tak to už je moc náhod, s tím se dá pracovat.

„Čau Berte.“

„Berte? To proč?“ Obdivuju sám sebe za tyhle chvilky, kdy se mi podaří ho vykolejit, jenže to nikdy netrvá moc dlouho a otěže v rozhovoru vždycky nakonec přebere on. Před pár lety jsem shodou okolností byl na školení do nějakýho call centra a tam nám říkali, že je hrozně důležitý se do telefonu usmívat, že to ten druhej pozná. Jenže tam neříkali, jak se pozná překvapení, a já věřím, že Lívanec v ten moment překvapenej byl.

„No, Vojtěch je německy Adalbert, zkráceně Bert, tak jsem myslel…“

„Že se jmenuju Vojtěch? Tak to teda nejmenuju.“

Fajn, další náznak indicie v hajzlu.

„Mě napadlo, že když jsi byl na tý Milešovce, tak mě napadlo…“ Melu hovna.

„Že jsem byl na Milešovce? A z toho sis odvodil, že se jmenuju Vojtěch?“

Melu další hovna a celej tenhle dialog směřuje do říše nesplněných přání.

Ozval se mi Radim. Kamarád, kterej mi občas dohazoval IT kšefty, když nestíhal a věděl, že se na mě může spolehnout.

„Marťas, prosim tě, já tomu moc nerozumim, volala nám do firmy nějaká ženská z velký, ale hodně velký společnosti, že potřebujou upgradovat firemní logo, nevim, kde na tom byla, ale vyžádala si přímo tebe.“

To taky nevím, kde na tom byla. Radim mi vzápětí poslal odkaz na jejich webovky. J. Coppolic, jasný, to všichni známe, oříšky, cereální tyčinky, smůtýčka, kašičky a tak. Nadnárodní korporát s českejma majitelema, úspěšnej nejenom u nás, ale i v zahraničí. O rodině majitelů se toho moc neví, přísná ochrana soukromí. Napadla mě paralela s Petrem Kellnerem, o něm se taky roky vlastně nevědělo, jak vypadá, a tadyhle majitelé J. Coppolic, co jsou na žebříčku miliardářů pár řádků pod ním, to bude podobnej případ.

O pár dní později jsem nakráčel do direkce společnosti J. Coppolic na Pankráci, na recepci mě měla vyzvednout obchodní ředitelka paní Šebestová. Což se skutečně stalo, čekala tam na mě sympatická čtyřicátnice v šedém kostýmku a odvedla mě do své kanceláře, kde spustila vodopád monologu.

„Koplíkovi, rozumíte Koplík rovná se Coppolic, nějak došli k závěru, že je potřeba upgradovat logo pro západoevropský trhy a dostala jsem kontakt na vás. Víte, starýmu Koplíkovi se začalo neskutečně dařit v devadesátkách, pak expandovali na východ i západ. Rozumíte, oni jsou hrozně fajn, všichni, celá rodina, ale taky trochu mešuge. Starej Koplík, než se oženil, najel do módu, že se bude vyhýbat zlatokopkám a vedl takovej dost inkognito život, aby nikdo nevěděl, kdo vlastně je, protože vydělával hrozný milióny. A teď v tom pokračuje i mladej Koplík, kterej prej furt visí na telefonu, ale kluci z ochranky říkaj, že se s nikým neschází. Ale abysme přešli k naší smlouvě.“ 

S těmito slovy zabodla prst do návrhu smlouvy, a i když jsem moc nechápal, proč mi to všechno vypráví, pronesl jsem:

„Rozumím,“ ačkoliv jsem nerozuměl ničemu.

Jako bystrá manažerka zachytila můj zmatený pohled a odtušila:

„Pardon, že vám tohle všechno říkám, ale myslela jsem, že se s Koplíkovýma nějak znáte, když vám nabídli TYHLE podmínky.“

Ujistil jsem ji, že nikoho od Koplíkových neznám, ale šokovala mě částka, která se vyjímala uprostřed návrhu smlouvy o DPČ. Po Radimovým telefonátu jsem tu famílii začal googlit a evidentně ochrana soukromí je v hodně vysokým levelu. Jenom pár fotek z dálky, zmínky o charitě a jinak celkem nic. Suma na návrhu smlouvy o provedení díla mě úplně vyvedla z míry, ale jestliže se Koplíkovi v žebříčku nejbohatších Čechů nacházejí pár řádků pod Kellnerem, tak asi cajk.

Paní Šebestová dodala:

„Do zítra máte čas, podepsat přijdete nebo nepřijdete.“

Další den mě asistentka uvedla do větší místnosti, která byla vybavená střídmě co do počtu kusů nábytku, přesto ze všeho čišel očividný luxus. Zatrnulo mi, protože za delším stolem sedělo pět lidí. Panebože, nejsme snad na pohovoru, já jdu jenom podepsat smlouvu na jednorázovou zakázku, ani jsem se na to pořádně neoblíknul. Najednou mi celá situace nebyla úplně příjemná, ale paní Šebestová, kterou jedinou jsem poznal, se na mě povzbudivě usmála, postavila se, ukázala na mě a řekla:

„Tohle je pan Martin Markytán, který nám přislíbil spolupráci.“ Jo, Martin Markytán, řadovej úředník na magistrátu, kterej má tvorbu webovek jenom jako koníčka, ale tady podle tý sešlosti to vypadá, že mě chtějí angažovat skoro do nějakýho dlouhodobýho mezinárodního projektu, kterej jim vynese milióny. Nemluvě o tom, že ten nejstarší z nich nedejbože bude určitě starej Koplík. Po paní Šebestové se postavil chlapík vedle ní, nevýrazný rudolící čtyřicátník, kterej mi podal ruku a něco zadrmolil. Vůbec jsem mu nerozuměl, dílem mojí nervozitou, dílem, že jsem to jméno nepobral. Pro jistotu jsem se s omluvou zeptal a on jméno opakoval. Stupka, fajn, doufám, že mě z toho nikdo nebude zkoušet.

Přátelskou pravici mi potom nabídl ten nejstarší, prošedivělý elegán v evidentně drahým obleku, a řekl:

„Josef Koplík, rád vás poznávám.“

Takže jsem se kurva nespletl. A pochopitelně dáma vedle něj dodala:

„Marie Koplíková, dobrý den.“

Jako poslední se zvedl kluk mezi Koplíkem starším a paní Šebestovou. Na první dobrou mě napadlo, že je fajn, když je stejně velkej jako já. Měřím 185 čísel, což není málo, ale vždycky mě hrozně iritovalo mít sex s někým, kdo byl výrazně větší než já. Ježiš, Martine, uklidni se, ty přece s ním nechceš mít sex, to je jenom týpek z firmy, beztak jejich ajťák, splníš pro ně zadanej úkol a nazdar.

Jenže ten Adonis mi s nervózním úsměvem podal ruku a pravil:

„Viktor Koplík, moc mě těší.“ Ten hlas! To se mi nezdálo, ten hlas. Vzhledem ke stovkám hodin strávených na telefonu ho bezpečně identifikuju. Lívanec!

Byl jsem sám ze sebe šokovanej, jak neuvěřitelnou rychlostí začaly pracovat spojky mezi mýma mozkovýma neuronama a jako kaleidoskop se mi před očima skládalo puzzle, který mělo podobu Viktora Koplíka. Začaly mi naskakovat útržky z našich rozhovorů, táta je živnostník v gastru si nově překládám tak, že papá vede středoevropsky úspěšnej potravinářskej korporát s miliardovým obratem. Máma mu dělá účetnictví a tak. Dělá účetnictví značí, že tady ta nadmíru vystajlovaná dáma typu Meryl Streep z filmu Ďábel nosí Pradu lítá po Evropě a uzavírá kontrakty. Moje dávná představa sezónního bufetu na koupališti tím dostává dost na prdel. Vzápětí se mi vybavily lajky na Instáči od profilu vikopl, kterej jsem považoval za dementa, co neumí česky, přitom je to lingvisticky zábavná zkratka jména Viktor Koplík. K tomu pytlík oříšků značky J. Coppolic na fotce z Milešovky. A nakonec včerejší rozhovor s paní Šebestovou:

„On mladej Koplík v tom inkognito módu navazování vztahů pokračuje, furt prej visí na telefonu, ale podle kluků z ochranky se s nikým nestýká.“ Včera jsem tomu bůhvíproč nevěnoval žádnou pozornost, přitom to byla indicie jako kráva a v mojí posedlosti po Lívancovejch indiciích mi to vůbec neseplo.

Během pár vteřin se mnou mlátila obrovská směsice emocí. Takže tohle je Lívanec, jenže nikoliv v podobě rozkydlýho lívance se statutem bezmála sociálního případu. Tady chlapec by bez zásahu vizážistek mohl z fleku dělat finalistu soutěže Man of the World a krom toho je univerzální dědic mezinárodního oříškovýho impéria. Super. Jako poslední mi na mysl přišla včerejší vzpomínka, kdy mi paní Šebestová ukázala částku, za kterou bych pro ně měl udělat nový logo. Ta suma mi přišla úplně nesmyslná, ale teprve teď se mi to propojilo. Jo, takže chlapec se mnou půl roku hraje telefonickou hru na debila a teď si to chce ospravedlnit za čtvrt mega. Bylo jasný, že tuhle schůzku, kde jsem si připadal jak blbeček na koberečku, zinscenoval on.

Stejně jako u toho týpka vedle paní Šebestový jsem se znovu zeptal na jméno. Musel jsem tam působit jako špatně slyšící imbecil, ale byl jsem trochu v transu. Jasně, že jsem mu rozuměl, zvučný hlas, bezchybná artikulace, ale potřeboval jsem získat čas a stoprocentní jistotu, že se nepletu.

Chlapec měl evidentně taky trochu nervy v kýblu, ale zopakoval to:

„Viktor Koplík, moc mě těší.“

Potom jsem dal průchod gejzíru emocí, zabodl jsem se očima do nejistýho pohledu svýho telefonickýho fantoma a zařval:

„Ty seš debil! Obyčejnej zbohatlickej manipulativní čurák!“ Sjel jsem pohledem na starý Koplíky a pokračoval ve svým výlevu: „Zapomeňte, že od vás vezmu nějaký peníze, celý ty vaše oříšky jsou mi u prdele a nic pro vás dělat nebudu.“ Otočil jsem se, odkráčel středem a prásknul dveřma.

Čtyři z pěti lidí za stolem zůstali v němém úžasu, který by se dal vyjádřit výrazem obočí až na zádech. Ticho prolomila až paní Šebestová, která nepřítomně hleděla na předchystanou smlouvu a tiše řekla:

„Vypadal slušně, ale někde se stala chyba.“

Na to reagoval Viktor s očima zabodnutýma do země:

„Chyba bych neřekl, já jsem to kolosálně dokurvil.“

Otec Josef Koplík nervózně bubnoval prsty o sebe a zeptal se:

„Předpokládám, že mi někdo podá vysvětlení, co se to tady odehrálo za tyjátr.“

Viktor se k němu otočil a začal ho zahrnovat výčitkami:

„To jsou ty tvoje nevyžádaný rady do života, s nikým se hned nekamarádíčkuj, neříkej nikomu příjmení, pořádně si každýho proklepni, každej půjde po našich penězích, a pak je z toho tendle tyjátr.“

Josef Koplík neskrýval další fázi překvapení a už smířlivějším tónem se dotázal:

„A tady ten pan…“

Paní Šebestová mu musela pomoct:

„Markytán.“

„Ten pan Markytán je tvůj kdo?“

Viktor tiše dodal:

„No aktuálně to vypadá, že není můj vůbec nic.“

A paní Koplíková to uzavřela s pohledem na zabouchnutý dveře:

„Tak jestli to mělo bejt entrée tvýho ženicha, přiznejme si, že to se moc nepovedlo.“

Že se to nepovedlo, bylo jasný i mně. Takže, Marťas, co se to dneska stalo? Tváří v tvář jsem stanul před elitním podnikatelským klanem, kterej jede čistej bezchybnej byznys ve středoevropským prostoru, angažuje se v charitě, nemá žádný skandály a celkově je uznávanej. A tady floutek ze Žižkova je všechny zahrne do svojí několikaměsíční frustrace s jejich synkem a všechny je dost nevybíravým způsobem pošle do hajzlu. Bezva, to se jednou bude výborně vyjímat v sívíčku. Jenže Lívanec už byl dávno v mým srdci, teď co jsem ho viděl, chtěl jsem ho i do života, do postele, do bytu. Zpět, blbost, ten miliardářskej chlapeček se určitě nepohrne do mýho dvaplusjedna na Žižkově. Pořád mi teda trochu nebylo jasný, jak se to stalo, že o mě měl zájem tenhle nejkrásnější kluk, jakýho jsem v životě potkal. Ty dlouhý telefonáty, to přece nebyla jenom hra na kočku s myší. Potom to teda vzal za mírně špatnej konec, kdy mě pod vidinou zisku donutil nakráčet před jeho rodiče a vedení firmy. Mele se to ve mně, naštval mě dost, ale chci ho.

Zaspal jsem. Proces hygieny a oblíkání probíhá v naprostým chaosu, rychlosti a schody dolů beru po dvou. Vyběhnu z domu a zůstanu stejně jako včera čumět jako puk. Před barákem stojí zaparkovaná obrovská stříbrná limuzína a o zadní dveře se opírá Viktor Koplík. Vypadne ze mě:

„Co tady děláš?“

On se zřejmou nejistotou rozhodí ruce a odpoví otázkou:

„Čekám?“

„A sis jako myslel, že ti po tom všem skočím do náruče?“

Lívanec nesměle zamrká a řekne:

„Tady kousek je taková príma kavárna, kde dělají super lívance.“

Pořád se snažím tvářit naštvaně, ale miluju ho čím dál víc celým tělem, duší, srdcem, stejně mi to ale dovolí jízlivou poznámku:

„Je to kousek a musíme tam jet tady tou namistrovanou stříbrnou obludou?“

Jenže on má taky odpověď:

„Jsem myslel, že bysme se předtím trochu projeli, třeba na Vyšehrad, kdyžs tam nikdy nebyl.“

Smůla, mám další odpověď:

„Musím do práce.“

Ale on opět triumfuje a znovu je v dialogu šéf:

„Nemusíš, máma tě omluvila. Teda, ne tvoje máma zubařka, ale moje máma má nějakýho spolužáka na magistrátu.“

Začínám si neskutečně užívat tenhle pouliční coming out, protože mezi barákama i v oknech čumí spousta lidí. Já se vpíjím do očí svého doslova prince na bílém koni, potažmo stříbrné limuzíně. Viktor ke mně nesměle natahuje ruku, já vkládám dlaň do té jeho a nastupuju do auta. Ukájím se tím triumfem a hlavou mi proběhne, že ten půlrok stresů za to stál. Limuzína je pochopitelně s kočím, takže s Viktorem můžeme v zadní části auta spadnout do prvního vášnivého objetí.

Druhej den ráno volala máma. Divný, protože si zas tak často nevoláme, a vlastně nebylo úplně ráno, jenže jsem měl za sebou náročnou noc, takže mi půl desátá přišla jako dost blbej čas, proč bych se s ní měl vybavovat.

„Ahoj Martí, já jenom, jestli zejtra přijdeš na oběd?“

Tahle otázka mě zaskočila, chodil jsem k nim na oběd každou neděli, aniž bysme se domlouvali. Odpověděl jsem, že s tím samozřejmě počítám, ale máma pokračovala:

„Prosim tě, já tomu nevím hlavu patu, ale prejs předevčírem u Koplíků ztropil nějakou scénu.“

To už jsem se v posteli posadil, podrbal ve vlasech a volnou rukou protřel mžourající oči.

„Kdes na tom byla?“

„No, já myslela, žes to věděl, že Viktor…“

Snažím se nastartovat mozek do nějakýho levelu schopnýho víc vnímat a ptám se:

„Co Viktor?“

Máma poněkud nesměle pokračuje:

„No Viktor je můj pacient, on si v zimě rozmlátil dolní zuby někde na lyžích v Alpách a já jsem mu dělala můstek, takže za posledního půlroku jsme se vídali dost často. On si na tebe bral číslo, protože potřeboval něco skrz poplatky za psa, že jako děláš na tom magistrátu.“

Tak poplatky za psa a to jeho mám teď trochu lítání po doktorech. Jestliže mu moje máma dělala můstek, znamenalo, že třeba pár dní mohl bejt úplně bez zubů a blbě se mu mluvilo. Proto jednou ta dvoutýdenní pauza a sdělení neměl jsem náladu. Podruhý během dvou dnů se aktivity mejch neuronů vybičujou k nevídanýmu vzepětí a začíná se mi skládat paralelní puzzle. Takže počkej, já se tady půl roku trápím, stresuju, emoce skákají nahoru dolů, spřádám konspirační teorie, mám paranoiu, že se stávám obětí umělý inteligence, všechno si chci vyřešit sám online po vlastní linii, dělám ze sebe debila v práci, na ulici, v metru, v hospodách, prostě všude. A přitom ty vole stačilo se zeptat doma? To naprosto triviální rozuzlení celýho půlročního maratónu mě pobavilo i naštvalo zároveň. Život ti do cesty narve překážky, nástrahy, pasti, ale přitom je hrozně jednoduchej. Chvilkový pocit, že mě jebne z matky i z Viktora, vystřídá nekonečná euforie, že se mi konečně dostalo odpovědi na otázku, kde na mě přišel.

„Já tě znám, jak umíš vylítnout, tak doufám, že z toho výstupu u Koplíků nebudou nějaký problémy, přece jenom jsou to dost vlivní lidi,“ pokračuje máma.

Můj myšlenkovej pochod trval překvapivě jenom pár vteřin, takže ji vnímám a odpovídám:

„Myslím, že z toho žádnej průšvih nebude.“

Rozloučíme se, típnu telefon a stočím hlavu vedle sebe, kde spokojeně zamotanej v mojí peřině dospává můj Lívanec.