Ať to křupe!

*Poznámka autora: Tahle povídka není pokračováním Diagonál. I když…

Probudil se v prázdné posteli. Zachvátila ho panika. Rychle se zvedl a běžel do vedlejšího pokoje, aby se podíval, jestli jsou děti v pořádku. I jejich postele zely prázdnotou. Respektive postel, prostorné letiště v pokoji pro hosty. Jeho panika přešla téměř v šílenství, když naštěstí uslyšel klapnout vchodové dveře a vzápětí cupitání psích tlapek. Zvuk zesiloval, jak se k němu nahoru po schodišti řítil Rusty. Rycl do něho čumákem, otočil se o sto osmdesát stupňů a letěl zas dolů, k miskám.

Petr akorát odkládal vodítko.

„Zaspali jsme. Máš vypnutý mobil a spal jsi jako dřevo. Naštěstí Raketa dorazila pro kluky včas, tak jsme to nějak spytlíkovali. Rusty je vyvenčený, můžeš se zase klidně vrátit do postele.“

Tom chvilku jen zíral, než mu došlo, co vlastně Petr právě řekl. A pak se vzmohl pouze na jednoduché:

„Díky.“

Petr se zasmál:

„Aspoň vím, že taky někdy nejsi naprosto dokonalý, miláčku. A jedu, už mám i tak víc než hodinu zpoždění. Měj se a ty, rarachu, nezlob.“

Pohladil Rustyho po hebké hlavě, Toma políbil a byl pryč.

Stále se mu zdálo, že ještě není úplně při smyslech. V kuchyni ho probral až prázdný plech po koláči. Uvědomil si, že Petr odjel bez snídaně, protože po víkendu tu zas nebyl ani rohlík. A co teprve kluci, snad jim něco vzala Raketa. Sám o rohlíky nikdy moc nestál, ale tím, že se teď nikde po celém domě nevyskytoval ani jediný – i ty tvrdé už před několika dny zpracoval na strouhanku, když tedy Petr tak miluje řízky – dostal na čerstvý křupavý rohlík sám chuť.

„A ty by sis dal určitě taky, viď, Rustyáši.“

Rusty zamručel a olízl si čumák.

„Tak já se zcivilizuju a dojdeme si pro ně,“ odpověděl psu.

Že by Tom dostal chuť na pečivo, navíc bílý rohlík, to byla pravděpodobnost relativně malá. Dal si ho tak třikrát za pět let, sedm měsíců, dvacet jedna dnů, jedenáct hodin, padesát sedm minut a čtyři vteřiny. Boha a Přírodu Tomova chuť na rohlík nechala chladnými, ale Vesmír tiše hvízdl údivem a rozhodl se, že přišel ten jediný možný okamžik v historii všeho dění, kdy se stane něco s ještě menší pravděpodobností, než že rusovlasý baleťák do sebe bude cpát něco tak toxického jako bílou mouku, ať už v podobě rohlíku, nebo čehokoliv jiného. Nasadil skutečně silný kalibr, protože s pravděpodobností 10^-2249992 by se Tomášovi mohlo přihodit nejen to, že zaspí a Petr všechno obstará za něj, aniž by ho vzbudil, ale třeba i následující příběh…

Rohlík na konci pravděpodobnosti

Jakmile Tom sáhl po kartáčku na zuby, všechny atomy jeho těla pocítily touhu po cestování. To by nebylo nic neobvyklého, Tom cestoval rád, ale tentokrát bylo všechno jinak, než při jejich dovolenkových cestách na nějaký ze španělských ostrovů, které miloval. Jeho duše, tedy atomy, pocítily touhu přemístit se rychleji a dál než obyčejným letadlem, a proto kvantově tunelovaly skrze časoprostor do mlhoviny souhvězdí Labutě. Tam se poskládaly do dokonale propracované máslové sochy Ludvíka XIV., která právě držela pingpongovou pálku a klaněla se obří pandě. Panda na sobě měla cylindr a s obdivem pronesla plynulou čínštinou:

„Vynikající forehand, Vaše Výsosti, vy-ni-ka-jí-cí!“

Na prstenci Saturnu se mezitím otevřela brána do knihovny, kde je každá kniha složená výhradně z různě vrstvené marmelády. Jedna z nich, Teorie všeho a právo pro ledničky, začala zpívat hlasem Karla Gotta.

Tomova lednička v domě mezi dvěma vesnicemi se mezitím samovolně naučila řešit matematické důkazy pomocí uspořádání sýrů do topologických obrazců. Na display napsala: „Důkaz hotov. Chceš to s pažitkou?“

Ale Tom, jehož atomy právě bloudily v hutném másle sochy vladaře, odpovědět nemohl, přestože pažitku měl velice rád.

Rusty, jenž do té doby stál s otevřenou tlamou a nechápavým pohledem v koupelně, se protáhl, zívl, zatřepal v rozpacích hlavou, až ho vlastní uši nafackovaly a řekl: „Chtěl jsem jít pro ty rohlíky s ním!“

Uraženě se místo toho pustil do recitace Aristotelovy Etiky Nikomachovy. Ve starořečtině. Se správným přízvukem.

A pak, náhle, všechny kachny na světě kýchly a všechna zrnka písku se obrátila dnem vzhůru. Z oblohy spadla jediná sněhová vločka, která nikdy neroztaje.

Tom se najednou ocitl zpátky doma. Stál u dveří, kliku v ruce, kartáček na zuby stále v puse.

Zamrkal údivem.

Z mobilu se ozval tichý zpěv: „Jsi tu jen náhodou…“

Podíval se na Rustyho. Ten se tvářil nevinně, ale měl máslo za ušima.

„Asi si dám radši kafe,“ povzdychl si Tom.

Rohlík může počkat…

Ale co ta Panda?

Panda, která věděla příliš mnoho

Poté, co porazila máslového Ludvíka XIV. v rozhodujícím setu pingpongového turnaje na prstenci Saturnu, oprášila si Panda svůj cylindr, vytáhla z kapsy fraku zápisník z černé kůže a zapsala:

„Den 12837119: Vesmír praskl ve švech. Pravděpodobnost překročila mez. Tomáš Z. byl přítomen. Podezření se potvrzuje.“

Ano, nebyla to obyčejná panda. Byla to Panda, agentka Φ, členka Mezidimenzionálního úřadu pro absurdní děje (MÚAD), specializovaná na monitorování kvantových anomálií způsobených ranními zvyky savců.

A co s tím měl společného Tomáš? Byl v seznamu sledovaných už roky. Právě kvůli těm rohlíkům, protože kdo sakra dostává chuť na čerstvý rohlík jen třikrát za pět let, sedm měsíců, dvacet jedna dnů, jedenáct hodin, padesát sedm minut a čtyři vteřiny?

Panda přešla po prstenci Saturnu, za ní poletovala mlhovina ve tvaru croissantu. Zastavila se u hologramu interkomu a řekla: „Kontaktujte databázi Vesmírného sendviče. Potřebuji informace o Tomově touze po pečivu.“

Z hologramu se ozvalo: „Nezaznamenána žádná závislost na čerstvém pečivu. Silný sklon k ironii. Detekována možná schopnost vychýlit realitu jen silou rozhodnutí ‚Dnes si půjdu koupit rohlík‘.“

Panda se zamyslela. Podívala se na hvězdy, jež dnes svítily trochu jinak – v Morseově abecedě vyblikávaly: „Bacha na Rustyho.“

Náhle se ozvalo zabzučení. Vzduch se zachvěl. Z vakua vystoupil Rusty – elegantní, v kostěných brýlích, pod levou přední tlapkou knihu Kvarky pro psy.

„Nazdárek, agentko Fí,“ řekl Rusty suše. „Vím všechno o tom rohlíku. A taky o másle.“

Panda ztuhla.

Věděla, že je zle.

Rusty totiž nebyl jen pes.

Rusty byl strážce Chlebonosu, bájného vesmírného kvásku, který udržuje realitu stabilní.

A tak tam stáli.

Panda s pingpongovou pálkou.

Rezatý pes s kvarkovou knihou.

Oba věděli, že když Tom bude znovu chtít jít pro rohlík, svět už nikdy nebude jako dřív.

Nakonec se do vsi přece jen vydali. I bez kávy…

Když realita křupne mezi zuby

Byly to úplně obyčejné rohlíky. Křupavé, ještě trochu teplé. Sypané mákem, který držel tak akorát. Jako by tušil, že dnes se nedrží kvůli pečivu, ale kvůli kontinuitě reality.

Nabídl jeden Rustymu. Ale pes si nevzal. Úpěnlivým zrakem naopak Toma prosil, ať to nedělá, ať se nezakusuje. Nacházeli se v realitě, kde psi nemluví, lednice nerecitují ve starořečtině a pandy nehrají ping-pong.

Tom ale psímu pohledu tentokrát neporozuměl, ač i tahle skutečnost byla velmi málo pravděpodobná.

Zakousl se do rohlíku…

Křup!

A v ten moment to přišlo. Svět udělal zvuk, jako když přetrhneš obal od instantní polévky v nulové gravitaci.

Čas se na chvíli zavrtěl, jako by zapomněl, co se dělo včera, a světlo se rozběhlo do stran na mapu multivesmíru jako nešetrně rozlité pivo.

Tom otevřel oči. Už nebyl doma ve vsi.

Stál v prosvíceném prostoru, kde se všechno měnilo podle jeho myšlenek. Na obzoru se točila obří lžička. Na nebi plavaly housky, každá s jiným typem sýru. A přímo před ním se tyčil monumentální portál z listového těsta – brána Chlebonosu.

Rusty vedle něj s klidným výrazem mudrce za obroučkami kostěných brýlí a řídkou sýrovou omáčkou na čenichu zamručel:

„Tome, zakousl ses do reality. Doslova. Narušil jsi chlebový balanc. Teď jsi na pomezí Mouky a Myšlenky.“

Z portálu vyšla Panda. Tentokrát na sobě měla brnění z perníku a v ruce držela malý kulatý chléb, který pulzoval jako srdce.

„Toto je Chlebonos,“ řekla, „prvotní kvásek. Zdroj veškerého droždí, logiky a linearity času. Když ho někdo naruší…“

Tom polkl zbytek rohlíku. A brána zaskřípala. Z drobečků se začaly skládat alternativní verze reality, kde:

Dny jsou z těsta a noci z Nutelly.

Pes je profesorem astrofyziky.

Panda koučuje začínající filozofy v toastovém klubu.

Každé rozhodnutí má příchuť kmínu nebo skořice.

Bílá mouka je dražší než kokain.

„Musíš si vybrat,“ řekla Panda. „Buď všechno vrátíme zpátky – žádný rohlík, žádné křupnutí, jen obyčejné ráno. Anebo… zůstaneš tady. V realitě pečiva. Jako král táhnoucího se těsta. Strážce Chlebonosu.

Tom se podíval na Rustyho. Ten se usmál. Na tlamce měl kousek plátkového sýru ve tvaru srdíčka.

„Ale co by se dělo doma?“ zeptal se Tom psa s chytrýma jantarovýma očima.

„Tam sis zatím ještě ani nevyčistil zuby,“ odpověděl Rusty. „Čas tam teče jinak. Rozmýšlej dobře. Ať to křupe.“

Tom se zhluboka nadechl. Vůně čerstvého chleba, másla a trochu mandlí a vanilky. A mouky, nebo možná, kdo ví…?

„Ať to křupe,“ řekl rychle, ale hned nato se zarazil. Znovu se pohledem dotkl Rustyho, který měl stále výraz tichého, věrného společníka. Pes, který by s ním přešel vesmír, čas, máslo i marmeládu. Cokoliv.

„Víš co, Rusty, já nechci být král těsta. Nechci být král ničeho.“

Rusty kývl:

„A já bych taky nerad nosil brýle pořád. Vážně škrábou.“

Panda zvedla obočí (což bylo zvláštní, pandy obvykle nemívají obočí).

„Chceš říct, že se vzdáváš veškeré moci, absurdní moučné svobody a pečivové nesmrtelnosti?“

Tom přikývl.

„Chci jít domů. Chci ranní čaj, chci otevřít dveře a cítit čerstvý vzduch a les a v létě posekanou louku. A chci, aby do mě Rusty strkal čumákem, když se zastavím a rozhlížím do dálek po krajině. A chci ještě někoho…“

Panda tiše zaklapla knihu z másla.

„Tak jo,“ povzdechla si. „Ale pozor! Když se vrátíš, rohlík už bude sněden. Někým jiným. Realita nesnáší druhé pokusy.“

Tomáš se otočil ke svému věrnému parťákovi.

„To nevadí, že jo, Rusty? Můžeme si dát něco jinýho. Třeba chleba s pažitkou. Nebo vločky s jogurtem.“

Rusty zavrtěl ocasem a pevně prohlásil:

„Anebo půjdeme klidně pro další obyčejné rohlíky, tentokrát beze všech vesmírných dramat.“

A tak se vrátili.

V kuchyni se v konvici právě dovařila voda, původně na kávu, jako by se vůbec nic nestalo. Rohlík byl doopravdy pryč. Křupnutí naplněno. Ale na stole ležel lehký poprašek z bílé mouky. V něm byl vetknutý nepatrný, téměř neviditelný otisk psí tlapky ve tvaru srdce.

Tom si sedl ke stolu. Rusty si dřepl vedle něho a položil mu hlavu na stehno.

Z mobilu se ozvala melodie a slova: „Jsi tu jen náhodou…“

„Možná jo,“ řekl zadumaně Tom. „Ale jsem tu. A mám hlad.“

Panda v důchodu

Agentka Φ seděla na okraji mlhoviny jménem Líná Pekařka. Klátila nohama a popíjela čaj z medu, hvězdného prachu a trošky melancholie.

Její frak visel na háčku z karamelu. Cylindr sloužil jako domov pro Kytku. V ruce držela malý obrázek – kresbu voskovkou, co jí Rusty jednou daroval v alternativní realitě, kde psi chodí do školky a kreslí, když prší.

„Tak on to zvládl,“ podivila se Panda nahlas.

Z konvice na čaj se ozvalo zabublání. Byla totiž živá.

„Ano, nezbláznil se z toho jako ty.“

„To byl tehdy jen jeden bagel!“ bránila se Panda.

„Jeden bagel, který tě nechal měsíc mluvit v jambickém pentametru a teleportovat se do lednic,“ odvětila konvice.

„Ale ten Tom…, ten je jiný.“

Panda se zadívala dolů. Spatřila Zemi, kde věci dávají smysl. Nebo by alespoň z poloviny měly. Kde se psi venčí a krmí a lidé se spolu milují a občas při tom křupnou do reality. A všechno důležité má jemně máslový nádech a vůni.

Usmála se. Trochu unaveně. Trochu šťastně.

„Měla bych mu napsat pohled,“ řekla. „Něco jako: Děkuju, že jsi nezachraňoval vesmír, ale prostě jsi šel zpátky. Se psem. A s chutí na realitu.“

Konvice přikývla.

A tak Panda napsala pohled. Na místě známky byl jen malý, sotva patrný drobek. Možná z bagelu. Nebo rohlíku.

Na Zemi, u Toma v ložnici – dva dny poté – Rusty něco našel na podlaze. V předních zubech to opatrně donesl k posteli a položil Tomovi na polštář malý, zvláštně známý papírek.

Na něm stálo:

„Ať to křupe. Vždycky. S láskou, Panda.“

Tom si přečetl vzkaz, vstal, protáhl se, podrbal psa na čumáku a pomyslel si: tohle až řeknu Petrovi!

Den to byl dlouhý, ale pak se konečně vrátil i on…

Ozvalo se slabé klapnutí. Dveře. A pak známý, lehce unavený hlas:

„Haló, jsem doma. Má tu ještě někdo hlad, nebo mám všechny ty věci sníst sám?“

Rusty výskoky – jak bylo jeho zvykem, když se jednalo o Petra – dával jasně najevo, že dobrůtky v krabici chce také nejen vidět. Petr byl pryč jen tři dny, ale Rustymu to patrně připadalo jako měsíc. A Tom měl velice podobný pocit. Co na tom, že mu Petr posílal spoustu zpráviček, jak na něj myslí při každé závorkové chybě. Podívali se na sebe a v tu chvíli ani nepotřebovali mluvit. Jen tam tak stáli a usmívali se, než se Petr pohnul. Objali se – dlouze. Tak, jak se objímá, když se ti na chvilku zdálo, že nepatříš nikam.

Sedli si na gauč. Čaj s citronem a lístkem máty z květináče na okně zavoněl ze šálků na konferenčním stolku. Rusty odněkud přinesl ponožku, což byl z jeho strany oficiální projev návratu k běžnému životu. A pak se vmezeřil mezi ně.

Mluvili spolu o Petrově práci, co se povedlo a co moc ne, o cestách po německých dálnicích, o kódech, o lidech, kteří nechápou ironii a už vůbec ne realitu. Jejich dlaně se čas od času setkaly na teplém psím těle.

A pak si Tom vzpomněl: „Víš, včera jsem kousnul do rohlíku a na chvíli mi ta realita křupla.“

Petr se pousmál. Už si na podobné Tomovy vtípky dávno zvykl.

„Jasně, chápu, to se někdy stává. Kompiluješ, kompiluješ… a najednou křup-puf – existenciální bug.“

Jejich společný smích zazněl v souladném akordu porozumění.

„Ale už ses vrátil, takže všechno funguje a povedlo se ti to.“

„Většinou všechno funguje, že? A když ne, vždycky se můžeme vrátit a přepsat to. Třeba na další řádek.“

Pohladil Toma po tváři, něžně ho cvrnkl do nosu a dal mu pusu.

„Mám tě rád, Tome. I se vším tím absurdnem, co nosíš po kapsách.“

A tak spolu dál seděli. Rusty spokojeně oddychoval a občas zamručel souhlas s tím, že lidská realita může být krásná, i když je naprosto všední a obyčejná.

Svět venku za oknem se dál točil v křupnutích ostatních lidí, ale u nich v ložnici, v tu chvíli, kdy byli zas spolu, plynul hladce v každém nádechu, polibku i dotyku…