Závěj

Léta šedesátá – 1960

Pepa nebyl z depa, ale z Tovární. Ta dělala čest svému jménu. Na začátku továrna, na konci továrna, a aby se to nepletlo, uprostřed taky továrna. Mezi nimi pavlačáky z Rakousko-Uherska a na druhé straně činžáky z dob první republiky. V ulici bylo neustále plno dětí. Dopoledne předškolní, odpoledne navíc školáci a k večeru výrostci. Na rtu přilepenou retku, v ruce lahváč. Děvčata předváděla silonky, plisované sukénky, odvážnější kalhoty a cígo ve špičce, tak jak to viděly ve filmech. Ale i těch ubylo. Nejen filmů, všeho. Ale mládí si umí poradit. Musí, nic jiného nezbývá. Dnes všichni řešili taneční zábavu u Šmajzlů. Sice hospodu přejmenovali na Jitřenku, ale všichni používali dávný název. Kdysi ji založil Moše Schmeizel a jméno přetrvalo víc jak sto let.

„Myslíš, že nás pustí?“ ptala se dívka v zelené sukni a volánkové halence.

„Ti říkám, ženský to mají jasný. My taky a mladší holt přelezou zeď,“ odpovídal mladík v károvaných pumpkách, na nohou buldočky. Vyhrnutá kostkovaná košile a stejná čepice s kšiltem. Zpod ní vykukovaly hnědé, trochu nazrzlé vlasy. Obličej by se mohl nazvat tuctovým, kdyby ho nezdobily výrazné hnědé oči se zvláštním nazlátlým leskem. Tak trochu rozsvěcovaly jeho tvář a nutily každého všimnout si jich.

„S kým jdeš, Pepo?“

„Že se ho ptáš, Soňo, Mirina už ho pevně drží a víš za co? Trochu ti ujedou nohy a máme veselku.“

„Vy jste, baby, hrozný kecny.“

„To chceš říct, žes ji nepřehnul v Háječku? Udělali jste tam divadlo půlce ulice. My bysme si taky daly říct. Seš pěknej kanec.“

„Máme už na to léta, tak nevrč. Před rokem jsi taky držela a přeříznout tebe, Soňo, tak jdu do lochu. Nemáš ještě občanku.“

„To nemá, ale už chodí za vojákama dírou v plotě. Určitě se tam nemodlí.“

„Jiný starosti, holky, nemáte?“

„Nemáme, až se budeme starat, jestli přivezli kýtu na řízky, aby se starej v neděli nažral, tak to už bude všechno v prdeli.“

„Co tu klepeš o prdeli? Je tu nějaká buzna?“

„Jo, Járo, všichni jste buzíci. Než byste vyvedli svou holku na tancovačku, tak jdete raději na pivo.“

„Nebudu nosit dřevo do lesa. Tady už jsem všechny ojel.“

„Všechny? Mě zrovna né.“

„Díky bohu. Pepo, dáme jedno?“

„To bude rozhodně lepší než se bavit s těmahle…“

„No co, jenom to dořekni, abys nelitoval.“

Kluci vykročili k nejbližší putyce Na růžku.

Tady už bylo plno. Uvnitř i pod kaštany, kde byly rozkládací židličky a stoly. Pivo, rum, režná a zelená. Od jednoho stolu na ně mávali.

„Dnes se chlastá, jak kdyby byl svátek.“

„No, byl nedávno, skončila Spartakiáda a už jsme vybudovali socialismus.“

„Takže, kdyby tě zase napadlo podívat se za kopečky, tak už bys neutíkal, Máro, z ráje, ale ze socialistickýho.“

„Jistě, jsem rád, že byla v květnu amnestie. A zrovna o tom bych se nebavil.“

„Leda že by tě prásknul ten kaštan, nikoho jinýho nevidím.“

„Bavme se radši o ženskejch.“

„Tak od těch jsme s Pepou utekli. Někdy skoro chápu ty kluky, co jsou teplí. Všeho moc škodí.“

„Co, Máro, jak to tam chodí, musels taky podržet?“

„Jo, všechny bych vás tam poslal, debilové. Sigine, Sigine, ty vole, hoď nám sem rumy.“

Sigi, jinak Siegfried byl číšník okolo dvacítky a prý taky v mládí seděl. A všeobecně se vědělo, že je na kluky. Tady to ovšem nikomu nevadilo. Naopak, pokud by si na něj někdo cizí něco dovolil, místní hoši by mu dali na budku. Vždycky je rychle obsloužil a nikdy nic nepřipsal na podtácek nebo na účtenku, když byli na šrot. A to bylo často.

Taky hned se objevil tác a řady panáků. Pepa se rozvalil na skřípající židličce. V jeho zorném poli byl Sigi. Už se několikrát přistihl, že se na něj nějak moc dívá. Na jeho upnutých kalhotách se trochu leskl zadek. Rozhodně hezčí než měly holky z ulice. Kdo ví, jaký to je šlehnout si to s klukem. Byl i docela hezký, velice mladistvý vzhled. Takový klouček. Černé vlasy trochu zvlněné s patkou a všechno tmavé, určitě i tam dole.

Ty vole, nad čím přemýšlím, musel se pousmát. On proti buzerantům nic neměl. Jeden doktor říkal, že to žádná nemoc není a nemůžou za to. A někdo prý to zjistí už jako ženatej a s dětma. Šlehne radši ruma. Musí zaplatit taky jednu rundu. Máti na žrádlo dal. Obědy mu hned strhávají z výplaty. V září pojede na Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně. Má tam kámoše z vojny. A pořádně zapaří. Teď se k němu trochu Sigi nahnul a ucítil i v tom kouři jemný parfém. Příjemný. Docela tak příjemný, že se mu začalo stavět péro. To mě podrž, pomyslel si. Aby to tak na něj vlezlo. Musel se znovu podívat na číšníka. Pěkně ho sevřít v pase, tam je jak vosa a narvat ho mezi lesklý půlky. Ramena má hezky široký. Aby ne. Těch půllitrů, co za směnu odnese. Do prdele, to je z těch štětek. Musí trochu přibrzdit. Čeho je moc, toho je příliš.

„Pepčo, jseš nějakej zamyšlenej. Některá ti nedala?“

„Spíš naopak, v ulici máme samý baby.“

„Jdete, kluci, do Jitřenky?“

„Kam, ty vole, do Jitřenky jdeš akorát ty a soudruzi, co to tak překřtili, my ke Šmajzlům, že Pepo?“

Pepa souhlasně přikývl, ale jeho úvahy ho zcela rozhodily.

„Musím za máti, tak čau.“

Nechal tam peníze a vyšel. Ale kam? Půjde fakt asi domů, dá večeři, mrkne co v telce. Mohl by do kina. Zatím mířil k domovu. Poslední byt ve druhém patře. Maminka akorát slévala přes cedník polévku.

„Chtěla jsem dělat morkové knedlíčky, ale když jsi doma, udělám zavářku.“

„Jsi zlatá, mami.“

Už si bral pepř a sůl. Ještě teplý morek vyloupnout, posolit, popepřit. To miloval. Lahůdka. Pak si dal polévku a topinky. Nakonec nešel nikam. Lehl si ve svém pokojíku a usnul. Zdálo se mu o místních děvčatech. Ale najednou viděl Sigiho, jak si svléká kalhoty a stojí jen v bílých trenýrkách. Byly hodně natěsno. Docela měl chuť jít za ním, trošku tu bílou oponu stáhnout a… Jenže to nešlo. Ani krok. Zatímco se tam objevil pořádný bouchač a Sigi se na něho smál. Hned mu rozepjal pásek na kalhotách. Ty stáhl i s trenkama. Začal klacek před ním mnout a honit. Pepa si jaksi uvědomoval, že tohle není jeho šálek čaje, a divil se, že na něco takového kouká. Pak si Sigi stáhl trenky a ta kláda vnikaĺa do nastrčeného zadečku. Vtom se vzbudil a měl mokro v trenkách. Tak to se mu stalo naposledy, když měl snad dvanáct. Šel se opláchnout a převléknout. Rozbolela ho hlava. Přece není…

V sobotu večer to před hospodou u Šmajzlů žilo. Většina kluků byla v tesilkách, minule je v předražených riflích z Tuzexu nechtěli pořadatelé pustit. Prý je to společenská událost a ne setkání honáků krav. Sem tam měl i někdo oblek. A dívky hýřily všemi barvami. Všichni tak okolo dvacítky. Hospoda měla tři lokály a veliký sál. Konaly se tady všechny větší události. Počínaje volbami, přes schůze a školení, až po zábavy a plesy. Taky tu hráli místní ochotníci divadlo. Proběhly tady svatby, křtiny, pohřby. Prostě všechny možné slavnosti. Za sálem byla velká zahrada, kde se hlavně při podobných příležitostech točilo pivo, nalévalo víno a lihoviny. Na jídlo se chodilo do lokálu. Pepa měl skořicové kalhoty a žlutou košili. Ještě s pár kluky z ulice popíjeli na zahradě rum. Jen na kuráž. Zas až tak dobří tanečníci nebyli, ale v tom množství se to ztratí. V sále stály kolem dokola stoly, ale většina mladých byla na zahradě a dovnitř chodili na tanec. Na pódiu už ladil taneční orchestr.

„Načneme dnes holky z města. Ty naše mně už lezou krkem, co Pepo?“ přiťukával si jeden z kamarádů. Ale Pepa byl jak vyměněný. Ani rum mu nechutnal. Zašel se podívat do sálu. Tam už se devítičlenný orchestr pustil do prvních skladeb.

Tři saxofony, dva trombony, trubka, piano, kontrabas a bicí. Samozřejmě zpěvačka a zpěvák. Najednou byl venku a šel kus proti proudu tancechtivých mládežníků. Aniž by si to uvědomil, směřoval k hospodě Na růžku.

Plno bylo kolem výčepu. Jako vždy. Vedle, kam se chodívalo i jíst, byl prázdný stolek pro dva, vmáčknutý u okna. Sigi poletoval u stolů s portmonkou. Dnes měl účet.

„Šálí mě zrak, Pepo, jak to, že se nesvíjíš na parketu?“

„Nějak jsem ztratil chuť.“

„Na všechno? Co si dáš?“

„Kafe.“

„Tak to je vážný. Hned to bude. Nebo ti ho sem hodí Milena.“

Pepa chtěl něco říct, ale viděl, že Sigiho volají od stolů vedle. Taky turka za chvilku číšnice přinesla.

„Nejseš nemocnej? Vzala jsem ti k tomu dortík. Tváříš se kysele.“

„Možná,“ mávl rukou.

V životě ho nic nerozhodilo. Ani když otec, co odjel do Karviné vydělat na domek, se už nevrátil. Asi vydělal, ale na jinej než jejich. Přišel z vojny a doma plačící máti a dva bráchové, školáci. Bylo mu jasný, že všechno bude viset na něm. Řekl tehdy, otočme list, přece se z toho nepoděláme. Viděl to jako dnes. Odpoledne vzal kluky a šli na brigádu sklízet jablka. Pak sázeli stromky, pletivo kvůli okusu zvěří. Na kolech to byl kousek. Kluky práce bavila, i když moc peněz za to nebylo. Ale bylo ovoce, dostali i krmné obilí pro tetu a oba kluci šli rok po sobě na zemědělku. Skoro jim záviděl. Práce venku. To nebyly soustruhy, kde se pořád něco kazilo a pak se nadělávalo za náhradní volno. Kluci jezdí na neděli a přes týden je s mámou. Taky o panictví ho připravila sousedka přes jedno. Ještě na učňáku. Prostě člověk se nesmí krčit a brát všechno, jak to jde. A najednou taková volovina a stydí se zeptat.

Usrkával kávu a snědl trochu oschlý řez.

„Co dál? Sedíš tady jak hromádka neštěstí. To nejsi ty,“ prokmitnul kolem Sigi.

Pak se zastavil s deckou.

„Gruzínskej koňak, abys mi tady nezkolaboval.“

Jenže v Pepovi bylo čím dál tím míň odvahy, a když byla zavíračka, ztratil ji docela.

„Já, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale snad příště. Nevadí?“

„To víš že ne. Jak budeš chtít, jsem jedno ucho.“

Tak to jsem posral. Co si pomyslí? Ještě že Sigi není slepičí prdel. U kluků se vymluví, že mu bylo šófl.

Když přišel domů, bráchové nadšeně líčili, jak jezdí na koni. Ptali se, jak bylo na tancovačce. Že by se o prázdninách mohli vypravit s ním. Mladší Pavel mu svěřoval, že Jirka už to táhne se spolužačkou. No jo, roky běží. On je má pořád zařazený jako děti.

Začaly prázdniny a bráchové budou u tety na vesnici. Dělala v družstvu, má záhumenek a plno zvěře a je nějaká marodná. Jeden týden celozávodní dovolené v srpnu bude v práci u oprav a výměn strojů. Dovolenou a nějaké náhradní volno si nechával na svátky v zimě. Miloval zimu. Měl rád běžky. Taky pojede k tetě. Jezdí tam už pár let. Nic ho to nestojí, jsou tam krásné lesy i malé kopečky. Když se dobře obleče, vezme si jídlo a termosku s horkým čajem, je venku skvěle. Jezdíval se třemi místními kluky, ale život je zavál hodně daleko. Samota mu v lese nevadí. Ptáci, srnky, veverky. Hlavně aby bylo hodně sněhu. Ve městě se odklízí, je hned špinavý, chodníky posypávají škvárou.

Ale do sněhu daleko. Zase se mu vybavil Sigi. Naštěstí jen bez erotických snů. Má to chlapec těžký. Se svým klukem, jestli nějakýho má, žít nemůže. Třeba se nějak schází. Uvědomil si, že společné žití s nějakou pipenou ho taky neláká. Určitě ne z těch v okolí. Jako kámošky na zásun, to by šlo. Ale s některou žít trvale a mít děti, to si vůbec nedovedl představit. Musela by být hodně z daleka a nemohli by žít tady. A chce vůbec něco takového?

Na příští tancovačku zašel i na další, ale držel se spíš u jídla a pití. Zajel i k tetě a překvapilo ho, jak kluci nadšeně hospodaří. Místní děvčata si začala povídat, že si asi nabalil nějakou káču v práci. Nechal je při tom. Tak trochu měla pravdu. Vedle v dílně uklízela hezká blondýnka se dvěma dětmi. Manžel byl montér a jezdil domů za dva nebo tři měsíce. Jednou ji potkal ve městě a pomohl jí s nákupem. Pozvala ho na kávu, pak zašli do školky pro děti. Za týden se potkali znovu. Káva, lahvinka vína a oba si přišli na své. Žádné závazky, povinnosti, jen chuť si udělat dobře. Tak tohle Pepovi vyhovovalo. Jenže na podzim se odstěhovala a vrátit se kvůli šmiku k dívčinám z ulice, to už nechtěl.

Snad se něco najde. Jeden z místních kluků ho pozval na svatbu. Nevěsta má plno hostů, on jen rodinu. A nemá svědka. Půjčil si oblek a jako svědek pořádal loučení se svobodou. Všechno mu vysvětlili a dodali i finance. Bude jich jenom šest. Pronajali si malý salonek a tři pokoje. Ženich a jeho bratranec, Pepa a nějaká další přízeň, což byl kluk, co studoval keramickou školu, a dva další z rodiny, třicátníci. Hlavní bylo naposledy se za svobodna zbořit. To všem pánům vyhovovalo.

Hoch, se kterým měl sdílet pokoj, byl na pohled neviňoučký klučík. S drobnější, ale hezkou postavou, hnědé delší vlasy, hnědé šibalské oči a dívčí rty. Při hovoru neustále gestikuloval a bylo ho prostě plno. Zřejmě i labužník, trochu poopravil jejich menu.

„Tenhle poslední den si musíš, Kájo, užít až do dna.“

A taky se René snažil do dna ve všem. Když se v hodně povznesené náladě odebírali k pokojům, vzal na cestu lahvinku vína a pár jednohubek.

„Dáme koupel, Pepíku, jdu napouštět vanu.“

Pepa ho ani moc nevnímal. Koupel, jo to může. Trochu se zarazil, když René otevřel dveře koupelny a byl nahý. Začal se taky svlékat a šaty si dal na židli. Posadili se do vody naproti sobě. Nějak neřešil, že mu chlapec roztáhnul nohy a se svými prsty se natěsnal až k jeho koulím. Na stoličce měli víno a ani neposlouchal, co René říká. Zato ho začal vnímat jinak. Viděl zase Sigiho prdelku a tahle byla velice podobná. I přes pěnu na vodě viděl hochův stoupající penis. A měl stejný pocit, co pocit, skutečnost. Přejel si rukou, jako kámen. Tak to je průser. Trochu znejistěl a raději se napil. Hoch pokrčil nohy a přisunul se.

„To je parádní kousek.“ To už držel jeho péro. „Karel říkal, žes obdělával všechny kočeny v ulici. Říkají, že seš pořádnej kanec. Jo, holky mají pravdu. A kocourka jsi taky ojel?“

„Nikdy mě to nenapadlo. Nejsem teplej.“

„Milánku, každej kluk je teplej, jen o tom neví. A tvoje úžasný péro si samo říká, že chce.“

Pepa byl naprosto ztracený. Cítil, že to není jenom nějaká vidina změny. Zase viděl v duchu Sigiho půlky a tyhle přímo lákaly. Jako by říkaly, otoč si mě a přesvědč se. Cesta zpátky nevede. Přece nikdy dřív ho něco takovýho nenapadlo až u Sigiho. Není žádná buzna. Tak trochu se mu vždycky eklovalo, že by svého miláčka strkal někomu do zadku. René, jako by to tušil, se otočil. Rukama si přejížděl od pasu až po stehna.

„Neboj se, zvykneš si. Připravím se ti. Pokud miluješ přeliz, nic ti nebude chybět. Bude to krásná pohádka. Tvoje poprvé. Přijdeš tomu na chuť. Budeš se na kluky dívat jinak. Časem si zkusíš obě role. Utřu si tě a přijdu.“

Vzájemně si pomohli z vany. René ho utřel, ale ne úplně a zavedl k posteli.

„Neusni mi, lásko.“

Lásko. To mu neříkaly ani jeho milenky. Byl úplně zmatený. Ještě že je připitý. Za střízliva by to nepobral. Hlava plná myšlenek, jenže co teď. Mimoděk sjel ke svému penisu. Bohužel, tam je to jasné. To už se jeho spolunocležník vracel. Cítil jemnou dráždivou vůni.

„Bože, to je nádhera.“

René se sehnul a začal mu penis líbat. Nezmohl se než na tiché úpění. Tak to byla kuřba.

„Klekni si za mě, neboj, navedu si tě. A neboj se přitlačit. Bude to těsnější, ale vzrušivější.“

Pepa se oddal plně svému partnerovi. To, co pociťoval, bylo zcela jiné. Cítil olej nebo gel. Pomalu zajížděl do míst dříve zapovězených. Pak už nabíral známé tempo.

„Vyteč ve mně.“

To bylo poslední, co vnímal. Spojení jejich těl ho hnalo do bezbřehé extáze.

Probral ho René, co stříkal na jeho prsa. Kapka přistála na rtech. Tak to by šlo. Usnuli.

Probralo ho cákání vody. To už viděl Reného, jak zabalený ve froťáku vychází z koupelny. A cítil, jak se mu staví péro. Teď si teprve uvědomoval předešlou noc.

„Bože, skvělý, jseš parádní drtič, takovýho jsem ještě neměl.“

To už ležel vedle něj, přisunul se a už si jeho penis naváděl. Pepa byl zcela ochromený, na nic se nezmohl. Zato jeho druhá polovina od pasu dolů věděla co dělat. Přece nebudu šukat, když nechci. A nechci? Slyšel vlastní vzdechy a jaksi to dole si dělalo, co chtělo. Jeho milenec skoro chroptěl.

„Jo, ty vole, jo, přidej,“ pak už jen táhlé, „ááách, doraz mě.“

Nic takového při šukačce dřív nezažil.

„Musím se postavit, bere mě křeč do lýtek.“

„Trošku ti je promasíruju.“

René už byl vedle něj, klekl si a jeho prsty se ujaly svalů. Pak stoupaly výš na mokrá stehna. Nasál jednu kulku a jemně ji stískal. Vyměnil je a skončil na pokleslém, ale stále objemném penisu.

„To je bonbónek,“ zasmál se a po líbání bradavek skončil na ústech. Pepa cítil jeho jazyk, jak si v ústech vybojovává místo.

Jako by se něco přeplo v hlavě. Ty vole, co to je? Cítil, jak mu najednou znovu tuhne péro. Otočil Reného, povalil ho na postel a bezmyšlenkovitě odtáhl do stran půlky, zasunul. Byla to jen krátká, ale intenzivní jízda. Pak si ho otočil a poprvé v životě vykouřil klukovi péro. Posadil se a to už nechápal vůbec nic.

Jeho protějšek byl úplně u vytržení.

„Ty vole, mám tři kámoše, jezdíme občas na chatu. Musíš dojet, kluci se z tebe poserou.“

Dál už bylo všechno jako sen.

„Musíš mně pomoct. Asi jsem úplně zpitoměl. Abych neudělal ostudu.“

„Neboj, já už na pár svatbách byl. Focení, podepíšeš se jako svědek, hostina, všichni se ožerou. Ženich s nevěstou na to vletí a my taky ne?“

Poprvé mu docvaklo v hlavě, že přikývl. Už s tím ojet Reného neměl problém. Udržovaná hladinka alkoholu přispěla k bezstarostnosti.

Zato první den v práci se ze všeho probíral a nechápal. Večer šel na Růžek. Sigi neměl účet.

„Dáš si?“

„Kafe, musím být střízlivý. Mohl bych se pak, no jako posledně.“

„Končím v deset, tak můžeme někam, nebo ke mně.“

Připadalo mu, že jsou ulice plné lidí. Sigi měl malý byt po mámě v nově opraveném činžáku.

„Sedneme v pokoji. Teď si něco dáš. Mám tady pálenku z broskví. Skvělá chuť. Tak co tě trápí? I když nevím, jak bych ti zrovna já mohl pomoct.“

„Řeknu ti na rovinu. Jsem z toho už magor. Jenom nevím odkud. Ty, ty jsi na kluky, že?“

„Jistě, to není žádný tajemství, ale nikomu to zatím nevadilo. A taky se tím nechlubím. Práce a hosté je jedna věc a moje soukromí druhá.“

Pepa mu začal vyprávět od počátku, jak se mu líbily jeho půlky, i o zážitku ze svatby.

„No, to je skvělý. Takovýho něco bych taky chtěl zažít.“

„Jenže já nejsem teplej.“

„A to víš jak? Někdy se to hned neprojeví a jsou kluci, co můžou oboje. Taky se jim říká, že jsou pod obojí.“

„To jsem všechno slyšel, ale co s tím? Tady by mě umlátili jako buznu. Víš, jak to chodí.“

„Taky to nemusíš nikomu vykládat. Někoho si najdeš mimo, nejlíp v jiným městě. Co ten Renek?“

„Je daleko. Co bych jinde dělal?“

„Jako soustružník se uchytíš všude.“

„Co když mě to přejde?“

„Tak zůstaneš u bab. Nech to na tvým péru. To si vybere,“ Sigi se začal smát.

„Praskne mně z toho v kouli.“

„V kouli může, jen ne v koulích, to by bylo horší.“

„Ty z toho máš srandu. Ty někoho máš?“

„Jistě, už dva roky. Když máme volno, tak se sejdeme. Kde se dá. I u mě, u něj. Máme pár kamarádů, co nám přejí.“

„Musel bych rozhodně odsud. Něco se prolátnout, tak chodím kanálama.“

„Nech to být. Když potřebuješ upustit, holek je tu plno. Jen bacha, abys nějakou nezbouchnul. Zkus zajet za Renkem, někoho můžeš potkat, ani se nenaděješ. Hlavně klid. Jestli takovej seš, tak s tím stejně nic neuděláš. Není středověk. Budeš se líbit i klukům. Zvlášť těm romantickým, co hledají svýho rytíře.“

Pepa se vracel domů a moc do smíchu mu nebylo. Bude se pořád bát, aby ostatní nezjistili, co se mu stalo. Radši začne jezdit k tetě. Tady by si nebyl jistý. Trochu se zkalí a kdo ví, co by vyvedl. A časem se uvidí.

Léto bylo deštivé a to se taky promítlo do horší sklizně. Někde se do polí dostali až v půli září. V listopadu začaly mrazy a koncem ve vyšších polohách napadal sníh. Jirku i s Pavlem pozvali rodiče jeho dívky na Vánoce k nim.

„Nevím, jestli se to hodí,“ svěřovala se máti. „Nemá ještě osmnáct.“

„Bóže, to neřeš, mami. Prostě kdyby něco, doplatí se léta a smyčec. Já si beru volno. Ty můžeš taky a pojedeme k tetě. Jednak blbě chodí, tak pomůžeš s vařením. Já dobytek a hezky si protáhnu stopu. Už se těším celý rok. Tady bude břečka a náledí.“

Ještě před vojnou se dohodlo pár lyžařů, co jezdili na chaty, chalupy nebo k příbuzným, že si budou po lesích udržovat stopu. Nebyli to žádní sportovci, jen milovníci sněhu a lesa. Loni většinu vyjel Pepa. Pak si každý mimo hlavní trasy jezdil, kde chtěl. Jeden menší kopeček byl pro sáně a děti. Dva vzdálenější pro sjezd. Všichni se tady znali a po nedělích se opékaly špekáčky, klobásky, trampské cigáro. Vařil se čaj a grog. V létě se kosily louky a sušilo seno pro zvěř. Teta říkala, že se jen pokračuje v tom, co vzniklo už před válkou. Dárky si dali s bratry o týden dříve. Ještě nějaký nákup a jelo se. Vyrazili v pátek po poledni. V sobotu byl Štědrý den. Sice pracovní, ale kdo mohl, měl naděláno nebo dovolenou. Hlavně byly otevřené obchody. S potravinami až do večera. Vlaky i autobusy byly nabité. Spousta lidí se vracela na svátky domů. Ve vesnici bylo prohrnuto díky traktoristům z JZD. Hlavně u kapličky. Cesta vedla lesem od vlakové zastávky na otevřený kopeček, kde se křížila hlavní silnice s několika vedlejšími. Všude byly postaveny dřevěné zábrany, ale zde se vytvářely závěje snad, i když nefoukalo. Na opačnou stranu kapličky se nahrnoval sníh a bývala tu sněhová hora, když už dávno po sněhu nebylo památky. Na zastávce vystoupilo několik lidí a všichni směřovali k rozcestí. Na dvě strany vedly cesty do vesnic a byla tu i autobusová zastávka. Jen kovová trubka s tabulí s vylepeným jízdním řádem. Teď obalená sněhem.

„Ještě, že nemáme dalekou cestu. Doufám, že má Helča kapra. Mohli jsme vzít ve městě.“

„Mami, je to domluvené. Kapry tady prodávali včera rybáři. V nejhorším bude v obchodě zmražený, nebo filé.“

„To by nebyly Vánoce. Kapra jsme měli i ve válce.“

„Hlavně jestli uvařila rohlíčky. Salát uděláme dnes, aby se zaležel.“

To byla od konce základky Pepova starost. Bramborový salát miloval a jedl ho celé Vánoce. Jen si ho pak trochu vylepšil nějakým salámem, nebo šunkou. Podle toho co bylo. Nakonec si dodal i hrášek. Ten by mohl zkvasit. Nedával ani cibuli, až před jídlem. Kyselý základ vydržel čtyři dny bez problémů v lednici. Z něj se odebralo jen, co se sní, a dodala cibule nebo hrášek, uzeniny a majonéza. Dal si ho klidně i ke kachně nebo ke králíčímu hřbetu, co se dělal do svíčkové. Kolikrát si salát udělal i jen tak, bez masa jen s trochou výrobního salámu.

Teta právě seděla za stolem a loupala brambory.

„Budeme jenom tři,“ starala se maminka.

„Vždyť to znáš, Pepa si ho dá třikrát denně. Nezbude.“ Při povídání se všechno stihlo. Ještě ráno zabije Pepa dva menší kapry a půjde vyjet stopu. Vracel se pak na polévku z pohanky, krup a luštěnin odpoledne a pak už se chystal stromek a smažil kapr.

Ráno si vzal kousek vánočky a kakao. Do termosky grog a oplatky, kdyby měl moc hlad. Když dojel k lesu, viděl, že ho někdo předběhl. Krásná stopa jako podle pravítka mizela v lese. Přemýšlel, komu se chtělo hned ráno. Je sice pracovní den, ale místní se do toho nikdy nehrnuli. Třeba se někdo vrátil z vojny, nebo je tu nový. Otočil se. Zkusí další místo. Kus za kapličkou. Cesta tam vede k několika chatám. Vyjel na kopeček. Tam se jako vždycky točil vítr a vršil sníh jako duny v poušti u dřevěných zábran. Na jednom dřevu se mu zdálo, že vidí položenou pletenou rukavici. Taky narazil na rychle mizející stopy, co vedly jenom k závěji. Sundal si lyže a šel blíž. Za zábranou někdo leží v závěji a asi se chtěl přidržet rukou. Obešel zábranu a ve sněhu bylo vidět lyžařskou čepici, bundu a přes obličej šálu. Nějak nechápal, co se tam stalo. Snažil se ležícího postavit. Otevřel oči, ale zase je zavřel a byl zcela malátný. Teď tady nejede autobus ani dál vlak. Až někdy okolo desáté. Podle tváře to byl chlapec možná jako Jirka, rozhodně ne starší. Snažil se na něj mluvit. Marně. Nosil v torně vždycky lanko. Spojil lyže, chlapce položil na ně a za tyčku ho táhl za sebou. Několikrát se musel zastavit, improvizovaná pojízdná nosítka se rozpadala. K tetině domku konečně dojel. Snažil se ho probrat, ale žádná odezva. To už si ho všimla teta a maminka. Pomohli mu ho zanést dovnitř a položili ho na kuchyňský divan.

„Co se stalo, kdes ho našel, dopravní nehoda?“

„Našel jsem ho u kapličky ležet v závěji. Nevím, jak se tam dostal.“

„Omrzlý snad není, nevypadá, musíme ho vysvléct, zahřát. Dej na lavici deku a přistrč ji ke kamnům. Mám měsíčkovou mast a, Pepo, uvař čaj z té pixle, kde je napsáno lípa. Je tam i heřmánek, divizna a přidej lžíci černého čaje. Osladíme medem. Měl bys skočit do obchodu a zavolat doktora.“

Chlapec se chvili probral.

„Prosím, doktora ne. Jen jsem si chtěl odpočinout.“

Zdálo se, že zase jakoby usnul.

„Je vyčerpaný a prochladlý, zkusíme čaj.“

Hoch zase otevřel oči a pomalu polykal. Ženy ho zabalily do nahřáté deky.

„Šel jsi za někým ve vesnici? Komu máme dát vědět? Pepa tam zaskočí.“

„Měl jsem tady pratetu, paní Písečná.“

„Ale ta před měsícem zemřela.“

„Já vím.“

„Někdo to koupil, ale nebydlí tam nikdo.“

Pepa šel zavolat doktora. Vyptávali se, v jakém je hoch stavu. Mluví, omrzliny nemá, je v teple, někoho pošlou, ale nebude to hned, možná po poledni. Když se vrátil, byl hoch v prošívané péřové dece a snad spal. U kamen bylo na šňůře jeho oblečení, aby uschlo. Chvíli mluvil. Nechce, aby někam volali. Je nějaký divný. Jako kdyby bral silné léky. Uvidí se, až přijede doktor.

„Dali jsme mu tvoje teplé spodní prádlo, co máš na lyže.“

Mluvili šeptem. Všude jinde bylo chladno. Teprve zatápěli na večer. Vzbudil se až odpoledne, když přijela starší doktorka. Prohlédla ho, poslechla. Klid, teplo, teplé nápoje, teplé jídlo. Bude v pořádku.

Pepa si k němu sedl. Zase pospával. Mohl si ho prohlédnout. Ještě opálený z léta nebo snědší pleť. Hnědé kratší vlasy, hnědé oči. Na první pohled malé rty. Příjemná tvářička. Omrzlý nevypadá. Hoch se najednou probudil.

„Já, já musím odejít, obleču se. Nezlobte se. Nějak se mi to, všechno vám zaplatím, jen musím na vlak.“

„Doktorka říkala jasně, ležet v teple. Řekni, kam máme zavolat, aby o tebe neměli strach. Je Štědrý den, určitě jsi odněkud přijel a budou mít o tebe obavy. Ještě se dá volat z obchodu. Pak je tady veřejná hovorna. Ale otravovat někoho u štědrovečerní večeře to nechci. Dá se zavolat, jestli nemáte telefon, třeba do hospody, ta bude otevřená a poprosit, aby dali zprávu tvé rodině.“

„Nemám nikoho.“

„Každej někoho má. Nebo jsi z děcáku, pustili tě z lochu. Dnes budeš někomu chybět.“

„Pojedu někam na větší nádraží, tam bývá čekárna, kde se topí.“

„To můžeš rovnou zůstat tady. Jsme tři a k večeři bysme prostírali prázdnej talíř. Aby toho lichýho na rok neodnesla smrt. To je taková pověra. Můžeš s náma pojíst. Ale musíme si říct, kam dát zprávu.“

„Já musím odejít.“

„Kruci, neštvi mě, přece to nemáš v hlavě úplně vymetený. Našel jsem tě v závěji, kdes mohl zmrznout. Nechci slyšet žádný díky, ale jen říct, kam patříš. Za chvíli je Štědrej večer. Nechceš ho někomu zkazit obavami o tebe.“

„Nechci vám kazit Vánoce. Měls mě tam nechat. Byl by konec.“

„To si piš, že byl. Chci toho tolik?“

„Nemám kam jít. Vyhodili mě z domu.“

„Teď na Vánoce?“

„Včera ráno. Jel jsem k pratetě. Nevěděl jsem, že umřela. Klíče zatím nezměnili. Našel jsem parte. Přespal jsem tam. Nemám kam jít. Vzal jsem si nějaké prášky zřejmě na bolesti, co tam měla, abych neměl strach skočit pod vlak. Ale došel jsem jen ke kapličce. Všechno se točilo. Pak už nevím. Měl jsi mě nechat v závěji. Teď mě zavřou do blázince.“

„Nikdo tě nikam zavírat nebude. Stalo se. Dnes to nebudeme řešit. Není k tomu den. Až si všechno rozmyslíš, uvidíme, co se dá dělat. Jsi na škole, nebo někde děláš?“

„Začal jsem na jedenáctiletce, teď je to střední všeobecně vzdělávací škola.“

„Nevím, jak to chodí na školách. Můžeš ji přece dokončit jinde. Všechno se dá řešit. Nebudu tě už trápit. Asi sis vytrpěl dost. Není ti zle od žaludku?“

„Asi mám hlad.“

„Fajn, dáš si s náma polívku a pak kapra a salát večer. No to už bude brzy.“

Ozvalo se zaklepání.

„Nechtěly jsme rušit, když jste mluvili. Je něco potřeba?“

„Dáme si polívku a já skočím pro tepláky. Musíš se dobře oblíknout.“

„Je sváteční večer. Vlastně nevím, jak se jmenuješ?“

„Daniel.“

„Můžeme ti říkat Dan? Tak Dan to má složitý, teď to řešit nebudeme. Kam jít nemá. Zůstane tu s náma. Aspoň nás nebude lichej počet a všeho máme dost. Zvládneš do koupelny? Půjdu s tebou. Jenom se trochu omyješ, jsi od měsíčkovýho krému.“

Dan vstal, oblékl si flanelovou košili, svetr a tepláky a šel do koupelny.

Pepa mu všechno ukázal a vrátil se do kuchyně.

„Tys ho tam nechal samotnýho? Já vím,“ řekla teta a maminka přitakala, „za dveřmi se poslouchat nemá, ale říkal, že chtěl skočit pod vlak. To by chtělo asi zavolat…“

„Nechtělo,“ skočil ji do řeči Pepa. „Neskočil. Prostě taková chvíle na člověka přijde, když neví co dál. Vyhodili ho z domu a prateta, za kterou jel, byla po smrti. Jak to bylo, všechno se časem dozvíme, ale jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. Ať je nemá v paměti jen jako špatné.“

Pepa si uvědomoval, jak hrozně musí Danovi být. Sám byl z míst, kde se pro nadávku ani facku nešlo daleko, i když u nich doma snad ne, ale viděl, co se kolem děje. Zdejší obyvatelé nebyli žádní beránci. Ale vyhodit někoho z domu na Vánoce, to by si nedovolil nikdo. I ti hrubí a hodně otrlí ctili Vánoce, i když v Boha nevěřili. S Velikonoci to byly jediné církevní svátky, co z dřívějška zůstaly. Co komunisti nezrušili.

Teta nalévala polévku. Dan se vrátil a sedl si vedle Pepy.

„Tuhle polévku děláme jen, abychom neměli hlad. Na vánoční prasátko si nepotrpíme. A rybí nemáme rádi. Budeme pak obalovat řízky z kapra. Jíte kapra, Dane?“

„Jistě, paní.“

„Někdo dělá vepřové řízky, taky mívají vinnou klobásu. Ale ryba je ryba. A salát dělá Pepa. Tak dobrou chuť.“

„Teď si chvilku lehni na divan, zakryju tě dekou. Nebo možná v pokoji, kde budeš spát, už je taky teplo. Pojď se natáhnout tam, ať máš klid, přijdu pro tebe.“

Zašli do pokojíku Pepy a jeho bratrů.

„Tady spává můj brácha a druhý nad ním. Je to nejblíž kamen a pod oknem já. Tak odpočívej.“

V kuchyni se vše připravovalo. Pepa vždycky po obalovaném kapru si nechal udělat i kus jen v mouce a koření. Většinou konec od ocasu. Malých kostí se nebál a rád je obíral. Ještě ochutnal salát. Zdál se být, jak měl rád. V pokoji, kde byl vánoční stromeček, už dala teta s mámou sváteční ubrus i malé ubrousky a po čtyřech talířích a talířcích ze svátečního servisu. Ještě na mísu pár pomerančů, na které teta stála tři hodiny, kdy ještě ani nevěděla, co přivezou. Ale byly i burské oříšky, věnec fíků a tabulka lisovaných datlí. Taky domácí jablíčka, hrušky, vlašské a lískové ořechy. Na druhé plno vánočního cukroví. Něco z domu, co pekla maminka, aby měli na návštěvu přivézt co bráchové. Vanilkové rohlíčky, pařížské tyčinky, zázvorky, kokosové pusinky z bílku, medvědí tlapky. Teta pekla cukroví i pro známě, spíš co se dělalo na venkově a z domácích surovin. Úly, perníčky, skořicové pracny, ořechové mušličky, sádlové koláčky, vínové cukroví a hlavně modlitbičky, co vypadaly jako malé modlitební knížečky s křížkem z mandlí. A taky staročeské cukroví, kterému se říkalo Masarykovo. První prezident ho prý měl nejraději. Dávaly se do něj předem ve vodě namáčené ořechy a obalovalo se v tehdy tlučeném cukru. A samozřejmě linecké, všech možných tvarů, samostatné, s polevou i lepené marmeládou. Štědrovečerní stůl má být bohatý.

Pepa zašel pro Dana.

„Místo polévky máme domácí zaječí paštiku s mandlemi a pečené malé rohlíčky. Tenhle jídelní porcelán bereme jen na svátky. Je z Dubí u Teplic z počátku pětačtyřicátého roku. Ještě, prosím, než začneme, jen malou modlitbu.“

Teta poděkovala za štědrost a poprosila o požehnání tohoto stolu a pro všechny, kteří se zde sešli. Ať v srdcích všech vládne láska, pokoj a radost. Zakončila otčenášem. Dan měl v očích slzy.

„Tak dobrou chuť všem, doufám, že vám bude chutnat salát. A pozor na kosti,“ pobízel Pepa.

Při jídle vzpomněli všichni na bratry.

„Dáš si se mnou i kousek smaženýho po mlynářsku? Já si dávám do mouky ještě kmín, papriku a pepř.“

Po kapříkovi pivo, pak vánoční grog a cukroví.

„My si dárky dávali kvůli bráchům před týdnem. Ale abys nebyl bez dárků. Teta plete z vlny, co posílá spřádat, svetry. Je to angora a ovčí napůl. Myslím, že ti bude. To máš od nás. Zatím. Nepočítali jsme, že budeme mít hosta. A nic neříkej, klid. Všechno vyřešíme po svátcích. A kdybys něco potřeboval, tak se zase neboj říct.“

Dan děkoval a měl v očích slzy. Po půlnoci šli spát.

„Vezmi si moje flanelový pyžamo, co jsem dostal. Ať ti není zima. Tak dobrou noc. V noci přiložím, abys tady měl teplo.“

Teprve když si lehli, začal o všem Pepa uvažovat. Nějak celou situaci nemohl pochopit. Vyhodit někoho z domu a ve svátky. Co když je to nějak jinak? Nevypadal jako uprchlík z vězení, ústavu, domova. Takový by hledal teplo. A zřejmě pratetu znal. A co teď s ním? Jestli je na škole, bude teď mít vánoční volno a škola začíná za týden druhého ledna. To taky nastupuje do práce. Všechno se bude muset vyřešit v příštím týdnu. Snad Dan k tomu něco řekne. Pomoct mu bude problém a hlavně bude muset chtít on. Přejít na jinou školu snad problém nebude. Přece všechno nezahodí, nebyl by ničím. Mohl by toho půl roku bydlet u nich. Bráchové teď jezdí na neděli jednou za čtrnáct dnů. Bude to chtít poradit se s někým. Hned ho napadl Sigi. Má moře známých. Jídlo by nebyl problém. Kde se nají dva, nají se i třetí.

Nechá tu máti a v úterý se musí vrátit do města. Samozřejmě když se vším bude Dan souhlasit. Tak na stopu může zapomenout. Zítra si sednou a domluví se co dál. Dlouho nemohl usnout. Co by dělal sám, kdyby něco takového musel řešit.

Když se vzbudili, poměrně brzy, ptal se hned, jak Danovi je.

„Jak ses vyspal? Nemáš horečku, nebolí tě hlava?“

„Ne, děkuju, jenom nevím jak dál.“

„Nějak to vyřešíme, to jsem ti slíbil. V úterý sjedeme k nám a poradíme se. Odpoledne si o tom promluvíme. Vezmi si ještě ty teplý věci na sebe a zajdeme na vánočku a kakao.“

Dan pokašlával, teta mu navařila čaj proti kašli a nachlazení. Taky ho po jídle zahnali odpočívat. Zdálo se, že spí. Šel si lehnout i odpoledne a teprve na druhý svátek mu Pepa ukázal tetino hospodářství. Zkusil z hovorny zavolat Sigimu do práce. V úterý odpoledne ho mají vyzvednout v restauraci. Nechtěl moc říct, o co jde, telefon byl na chodbě v domě, kde pořád někdo chodil. Jen, že bude potřeba právníka, co se vyzná v sociální oblasti. Prý to nebude žádný problém.

Ráno se vraceli do města. Zašli pak se Sigim k němu. Hezký malý byt, zařízený prvorepublikovým nábytkem. Dostali kávu a sušenky máčené v čokoládě. Najednou se tam objevil velmi mladě vyhlížející muž. Přišel, aniž by zvonil a šel mu někdo otevřít. Vypadalo to, že měl zřejmě klíče. Představil se jako Gregor. Podle řeči bylo vidět, že je zřejmě Slovák. Sem tam použil slovenské slovo. Zůstal s Danielem v pokoji. Sigi s Pepou si v kuchyni nalili po sklence vína. Pepa mu ve stručnosti vyprávěl, co se stalo.

„Neboj, je skvělý právník a zrovna v téhle oblasti. Určitě vám dobře poradí. Tohle se děje, ale ne snad na Vánoce. Gregor je můj partner, no zatím nám to vychází. Ale zřejmě půjdeme časem do Prahy. Tady, znáš to, lidi se moc znají a jsou zvědaví.“

„Nějak to trvá dlouho,“ obával se Pepa.

„Určitě bude všechno dobrý.“

Konečně je zavolal Gregor.

„Ještě si musíme ujasnit pár věcí. Byt je na vaši matku?“

„Zřejmě jo, jsme tam léta.“

„Bude muset zajít s Danem na evidenci a podepsat souhlas s bydlením. Tam problém nevidím. Ředitele školy tady znám. Zastavím se za ním ještě dnes. Důvody nebudeme nijak rozmazávat, prostě se přestěhoval. Léta naštěstí má. Budu kontaktovat i jeho rodiče. Samozřejmě se nebude vracet, ale jen tak jim to neprojde. Zákony platí pro všechny. Ještě vzkážu po Sigim, ale myslím, že Dan může druhého tady nastoupit do školy. Tak žádné strachy, a jak říkáme, nech sa darí. Ve čtvrtek budeme moudřejší.“

Sigi ho šel vyprovodit. Dan vypadal že se rozpláče.

„Spácháme večeři. Vzal jsem ptáčky a znojemskou omáčku. Knedlík dáme do páry.“

Pojedli, trochu vína a kluci šli k Pepovi domů. Moc venku nemrzlo, ale než se zatopilo, zůstali oblečení.

„Zatopíme u mě v pokoji a v kuchyni. Od bráchů vezmu prošívaný deky. Je tady velkej gauč. Zítra zajdeme něco koupit. Teplý flanelový pyžamo, trenky, nátělníky, tepláky. Pak se domluvíme s bráchou, budete mít stejnou velikost. Má hader mraky a něco ještě ani nenosil.“

„Jenomže jak to zaplatím, ten právník říkal, že mi moje věci přiveze, ale pochybuju, že mu otec něco dá.“

„To neřeš, nezchudneme. Na rozhazování to není, ale vždycky jsme si poradili. Musíš odmaturovat a kam ses hlásil?“

„Na přírodní vědy, botaniku. Jsou tam různé možnosti. Já chodil od základky do biologického kroužku.“

„Tak to musíš mít dobrou hlavu. Na to bych neměl. Bráchy mám na zemědělské. Starší Jirka chce taky pokračovat na vysoké a možná i Pavel. Já musel na něco, abych brzo vydělával. Otec šel taky za výdělkem a už tam zůstal. Ale co, doba je kurevská, ale všichni nemůžou emigrovat. Přes hranice bych se bál. Žít se dá všude. Jenom si člověk musí zvyknout a najít si něco, co ho podrží. Někdo se snaží založit si vlastní rodinu, a když má štěstí, je v pohodě. Já nejsem ten typ. Co ty? Máš někoho?“

„Já, stejně by ses to dozvěděl od toho právníka. Musel jsem to říct, jak všechno bylo. Jenom možná mě vyhodíš taky.“

„Být to něco špatnýho, tak by ti ten Gregor, nebo jak se jmenuje, nepomáhal, ale rovnou tě odvezl do basy.“

„V očích lidí to špatný je. A někdo jako můj táta se s tím nesrovná nikdy. Já, já jsem teplej, jak se říká, homosexuál. Takže všechno padlo, viď? Co bude dál, nevím.“

„Jo, padlo, ale moje starosti. Nic lepšího jsi nemohl říct. Jsme prostě teplí dva. I když to neznamená, že budeme spolu chodit, nebo jak se tomu u nás říká. Já bych chtěl. Ty se rozhodneš sám. Třeba někoho najdeš v nové škole. Teď je důležitý všechno tady vyřídit.“

„Díky, díky, jsem ti moc vděčnej.“

Pár dnů to trvalo. Gregor mu i přivezl jeho osobní věci a rodný list a další potřebné doklady. Jednal jen s jeho matkou, která si teprve teď uvědomovala, co se vlastně stalo. Vrátili se kluci z Vánoc u kamarádky a Dana přijali naprosto v pohodě. Konec roku už oslavoval s dalšími kluky z Tovární. Koupené, dovezené z NDR a Polska, ale i podomácky vyrobené rachejtle a dělobuchy. Veliký hrnec svařeného vína s rumem. Místní holky se těšily na změnu. Zatím ovšem netušily, že tady neuspějí. Na Nový rok měli zamluvený oběd u Sigiho. Čočková polévka, pečené sele, knedlík, zelí.

Hned v pondělí se šlo do školy. Když se Dan vrátil, měl radost, že ho spolužáci i učitelé přijali bez problémů. Bráškové odjeli na internát a školu a naopak se vrátila maminka. Vyřídili hned přihlášení k pobytu.

U Šmajzlů začaly plesy. Místní kluci moc na podobnou zábavu nebyli. Zato po tiché dohodě vždycky vypustili plno vojáků z kasáren. To byla příležitost pro holky někoho urvat. Pepa chodil všude s Danielem. Upustili od oblíbených chlastaček. Když do hospody, tak si skočili na jedno nebo na dvojku k Sigimu. Občas se potkali s Gregorem, a když bylo potřeba, obrátili se na něj. Pepovi brášci jezdili jednou za čtrnáct dnů. Přešel leden i únor a kluci měli spíš rodinný vztah. Taky říkali, že jsou bratranci. Pepa to začínal nést těžce. Takový půst moc tělu neprospívá. Ještě březen a byly tu Velikonoce. Hned z kraje dubna. V Tovární samozřejmě pořádná ožíračka. Holky nasadily několikeré zimní bombarďáky, aby pomlázky, zde zvané tatary, tak nebolely. Loňská parta se dala dohromady. Nosili veliký několikametrový tatar na uvazování mašliček. A každý měl ručně pletený nebo jen ohebný proutek, žílu, co štípala nejvíc. Do velkého koše se dávala vejce, kraslice, sladkosti, nebo pleskačky lihovin. Ale hlavně se všude podávaly na táccích panáky. Od slivovice po Zelenou. Na úterý si všichni brali volno. Protože vzpírání velikonočních panáků, to byla až smrtící disciplína.

„Vyrazíme s klukama. A pij, jenom pokud ti nebude blbě. V tom chumlu se to ztratí. Já mám volno a tobě když tak napíše Gregor, žes musel na nějaký úřad. Bude to záhul.“

Taky byl. Ani celou Tovární neprošli. Jen blízké okolí. Přinesli si spoustu vajec a hodně veselé opice, jak říkala Pepova maminka. Vysmátí hoši skončili ve vaně. Nějak neřešili, že se spolu ještě nekoupali. Teď si drhli záda a své miláčky maskovali v pěně. Společně pak došli k Pepovu gauči. Nějak se pololežící do sebe zapletli a začali se líbat. Nejdřív se tomu smáli, ale pak jim zřejmě polibky zachutnaly. To už bylo jasné, že bude i pokračování. Trochu si popovídali o svých prioritách.

„Ty vole, budeme perfektní dvojička. Už jsme na to měli vletět hned po Novým roce.“

„To jsem se bál, budu se asi bát, až vystří…zli…vím. Vidíš, plete se mi jazyk.“

„Tak ho nech plést. Zkusíme něco, než usneme.“

Ráno se probudili v objetí. Dan se nechápavě díval.

„Bože, my jsme byli spolu. Ale vzpomínám si jen na něco a strašně se stydím. Co si pomyslíš?“

„Že jseš správnej kluk do nepohody. Zatím o tom nevíš. Tak si všechno zopákneme za střízliva.“

„Jsme nazí!“

„A to chceš šukat v zimníku?“

„Já jen, kdyby někdo přišel, když jsme spali.“

„Neboj, máma nás šmírovat nechodí. Trochu se opláchneme. Myslím, že jsme ještě něco pili. Jsme nějací ulepení.“

Po návratu Dan seděl a přikrýval se dekou.

„Ještě se, Danečku, stydíš?“

Hoch přikývnul.

„Otočím si tě, nebudeš nic vidět.“

„Ale já tě chci vidět. Jen ve spojení s tím vším, co bylo.“

Nahnul se k Pepovi. Tak to už byl jen kousek a jeho partner mu vyšel vstříc. Povalil ho a podložil polštářkem.

„Když mě chceš vidět,“ smál se.

Zvedal si Danielovy nohy. Ještě se sehnul a líbal vzrušivou krásu.

„Jsi můj skřítek závějníček. Našel jsem si tě, oživil a míním v tobě zanechat stopu. Příští zimu si užijeme běžek.“

To už začínal pronikat.

„Je to krásný, když něčí jseš. Staneš se součástí druhého.“

„Máš pravdu, jedna má součást je už tvojí. A druhá se chystá.“

Danek už měl pootevřená ústa, čekající na všetečný jazyk.

Kde ty loňské závěje jsou?