Kavárna na rohu: Skica srdce

Kapitola 1: Architekt plachosti a král úsměvů

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Vlasy měl obvykle v uměleckém nepořádku, který by jinému dodal roztržitý, ale Davidovi spíš ustaraný výraz. Brýle mu neustále klouzaly po nose od nekonečného sklápění hlavy ke skicáku a jeho prsty, často jemně zašpiněné uhlem nebo tužkou – permanentní vizitka jeho profese ilustrátora na volné noze – tančily po papíře s tichou, soustředěnou elegancí. Objednával si vždy stejné – černé americano, bez cukru, bez mléka, jako by chtěl, aby jeho chuť byla stejně nekompromisně čistá jako jeho pohled na umění. „Žádné zbytečné komplikace,“ říkal si v duchu. Paradox, vzhledem k tomu, jak komplikovaný byl jeho vnitřní svět, zvláště když šlo o určitou usměvavou osobu za barem.

Ale jeho pohled nebyl vždy upřen na papír. Nepozorovaně, v letmých záblescích, kdy se snažil zachytit pohyb ruky kolem šálku nebo odlesk světla na měděném potrubí kávovaru – nebo možná, jen možná, i lesk v určitých očích – jeho oči bloudily k barovému pultu. Tam, s úsměvem, který dokázal prosvětlit i ten nejzachmuřenější únorový den, stál Lukáš. Třiadvacet, s lehce rozcuchanými, ale pečlivě upravenými tmavými vlasy, několika nenápadnými tetováními, která se prosvítala pod vyhrnutými rukávy košile, a očima, v nichž se zrcadlila nakažlivá radost ze života. Byl duší „Prvního Šálku“ – znal jména, oblíbené nápoje, dokonce i drobné trable svých zákazníků. Jeho "Dobrý den!" znělo vždy upřímně, jako by právě potkal starého přítele, a jeho káva chutnala o to lépe, že byla připravená s očividnou vášní a špetkou čiré, nefalšované radosti.

Pro Davida se stal Lukáš nepsanou, ale naprosto esenciální součástí jeho každodenního rituálu. Všiml si, jak se Lukášova oční linka lehce stáčí do vrásek smíchu, když si povídá se seniory o počasí nebo s maminkami o zlobivých batolatech. Jak si prsty instinktivně prohrábne vlasy, když přemýšlí nad složitou objednávkou tří latté s různými druhy mléka. Nebo jak s téměř taneční grácií nalévá mléko pro dokonalou latte art, tvoře labutě a srdce, které Davidovi vždy připadaly jako malá umělecká díla – byť jen do prvního loku. Občas, když Lukáš sklopil zrak k šálku, Davidova tužka rychle zachytila jeho profil – ostré rysy, jemné zakřivení rtů, světlo hrající si v jeho vlasech. Pak se mu nahrnula krev do tváří, jako by ho přistihli při činu, a spěšně otočil list, jako by se bál, že jeho tajná inspirace bude odhalena. „Jen cvičení,“ mumlal si v duchu. „Anatomická studie obličeje, nic víc.“ Ale jeho srdce vědělo své.

Lukáš si Davidovy přítomnosti samozřejmě všiml. Ten tichý, zadumaný muž u okna, se svým skicákem a věčným americanem, se stal součástí inventáře kavárny, stejně jako staré kožené křeslo nebo uklidňující šepot kávovaru. Ale David byl jiný. Nežvanil do telefonu, nelistoval stránkami diáře s dramatickými povzdechy nad termíny. Jen tiše skicoval a jeho pohledy, když se střetly s těmi Lukášovými, byly vždy plné něčeho, co Lukáš nedokázal pojmenovat – možná zvědavosti, možná melancholie, možná… touhy? Lukáš se usmál pokaždé, s trochou naděje, že David prolomí ticho. Ale David jen zčervenal, sklopil zrak a Lukášovi nezbylo nic jiného než si povzdechnout: „No nic, zítra zase.“

Kapitola 2: Ticho a rozhovory s kávou

Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce. Davidův rituál byl neměnný. Přijít, objednat si od Lukáše, cítit to lehké mrazení, když se jejich prsty letmo dotknou při předávání bankovek, sednout si, skicovat a tajně pozorovat. Lukáš si už pamatoval Davidovu objednávku bez ptaní.

„Americano, jako vždy, Davide?“ A to oslovení křestním jménem, které Davidovi vždy rozbušilo srdce, ho vždycky zaskočilo. Vlastně ani nevěděl, jak Lukáš jeho jméno zná. „Asi mě slyšel telefonovat,“ usoudil. Nebo to bylo z karty, když platil. Anebo… co kdyby se zeptal? Ne. To by bylo moc.

Lukáš občas přihodil malou pozornost – „Jen tak, na zlepšení dne,“ řekl s úsměvem, když mu podával malý, ovocný koláček. Davidův úsměv v odpověď byl vždy krátký, ale upřímný, a v Lukášovi zanechával pocit tepla, které ho provázelo i po zbytek směny. „Je tak plachý,“ pomyslel si Lukáš. „A tak roztomilý.“

Jednoho chladného podzimního odpoledne David seděl u svého stolku, ale jeho ruka se netřásla jen chladem, který se plížil dovnitř otevřenými dveřmi. V hlavě měl chaos, který se odmítal proměnit v jasné linie. Včera, když odcházel z kavárny, viděl Lukáše smát se s jiným mužem, který mu právě přinesl kytici řezaných růží. Zářili oba. Smáli se, poplácávali se po zádech, Lukáš si přičichával k těm rudým poupatům s blaženým výrazem. Davidova mysl, která byla mistrem v rychlém vymýšlení nejhorších scénářů, si okamžitě vykreslila příběh – Lukáš už někoho má. Žárlivost, nečekaně palčivá a nesnesitelná, ho bodla přímo do hrudníku. Dnes nedokázal kreslit. Jen tupě zíral na prázdný list papíru, který se mu zdál být zrcadlem jeho vlastní prázdnoty. Touha promluvit, zeptat se, poznat ho – najednou zesílila do téměř nesnesitelného tlaku. „Takže to je ono,“ pomyslel si. „Měl jsem to vědět. Kdo by se zajímal o blbce s tužkou.“

Lukáš si všímal. Davidův obvyklý stolek, dnes prázdný, bez skicáku, bez soustředěného, ale klidného výrazu. David vypadal bledě, jeho oči byly nepřítomné a každých pár minut si frustrovaně prohrábl vlasy. Něco se stalo. V Lukášovi se zvedla vlna starostí. Nikdy ho neviděl takhle ztraceného, takhle… lidsky nešťastného. Měl by něco říct? Měl by ho nechat na pokoji? Jeho obvyklá strategie „čekat, až pan Plachý promluví“ najednou selhávala.

Lukáš s nuceným úsměvem obsluhoval ostatní zákazníky, ale jeho pohled se stále vracel k Davidovi. Nakonec už to nevydržel. Když v kavárně nebyl skoro nikdo a Lukášův kolega, Michal, si odběhl pro novou várku mléka, Lukáš se opatrně vydal k Davidovu stolku.

„Všechno v pořádku, Davide?“ zeptal se tiše, jeho hlas byl jemnější než obvykle, téměř šepot. David sebou trhl, jako by ho probudili ze špatného snu.

„A-ano,“ zakoktal. „Jen… přemýšlím. Nad smyslem života, umění a… zřejmě i kytiček.“

Lukáš se usmál. „Kytiček? To zní hluboce. Někdy je dobré nepřemýšlet a jenom být. Třeba s někým.“ Zamyslel se. „Někdy… mám pocit, že se tady občas potkávají dva lidé, kteří se moc bojí říct nahlas to, co jim tančí v hlavě.“ Jeho pohled byl upřený přímo na Davida, plný pochopení a něžné výzvy.

Davidovi se v krku udělal knedlík. Lukáš. On to ví. On to vidí. A teď to zmiňuje. V tu chvíli se mu znovu vybavil včerejší muž s kyticí. A ta pálivá žárlivost, která se prohnala jeho tělem.

„Ten… ten včerejší muž… s tou kyticí…“ David si ztěžka odkašlal, snažil se, aby jeho hlas zněl nenuceně. Zněl spíš jako vrčení umírajícího kocoura. „To je… tvůj… přítel?“

Lukáš se nahlas zasmál. Smíchem, který byl upřímný a nakažlivý, a který rozhýbal Davidův uvnitř stažený žaludek.

„Ach, Karel! Kdepak! To je můj bratr. Včera měl výročí s přítelkyní, tak jsem mu pomáhal s výběrem květin. Říkal, že potřebuje něco… dramatického, protože jeho drahá polovička miluje operu.“ Lukáš se posadil na prázdnou židli naproti Davidovi, tváří v tvář, a jeho úsměv se zjemnil. „Takže ne, žádný přítel. Jen bratr, který mě občas požádá o konzultaci v oblasti botanického dramatu.“ Zasmál se. „Proč se ptáš?“

David zčervenal od kořínků vlasů až po krk. Taková úleva! A zároveň taková ostuda! Cítil se jako ten největší idiot pod sluncem.

„Jen tak… zvědavost,“ zamumlal, snaže se zachovat alespoň zbytek své důstojnosti, ale Lukášův chápavý a teď už i lehce pobavený pohled mu dal najevo, že ví víc. A že mu to nevadí.

Kapitola 3: Odvaha v kávové pěně

„Davide,“ řekl Lukáš jemně, ale jeho hlas teď byl plný hřejivé vážnosti, „všiml jsem si, že jsi sem začal chodit. Všiml jsem si i, že kreslíš. A taky… že se občas podíváš mým směrem. A já… já jsem se zase díval tvým. Trochu víc, než bych asi měl. A taky se bojím mluvit jako první, víš? I když vypadám, že mi to jde, někdy je to těžké.“ Jeho upřímnost Davida odzbrojila. Všechny bariéry, všechny obavy, všechna ta minulá zklamání se začala sypat jako domeček z karet, které byly v každém případě už dávno promočené kávou. Najednou cítil lehkost, jako by mu někdo sundal z ramen těžký batoh.

Lukáš se postavil.

„No nic, měl bych jít pracovat, jinak se Michal vrátí a zjistí, že si tu povídám s uměním místo s kávovarem.“ Trochu zaváhal. „Příště, až si objednáš, bychom si mohli místo pohledů a trapných kytičkových nedorozumění vyměnit pár slov, co říkáš?“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný, s náznakem pobavení.

David se na něj podíval. V Lukášových očích nebyla ani stopa vtipkování nebo profesionální zdvořilosti. Bylo tam něco hlubšího, něco, co zrcadlilo Davidovy vlastní, dlouho potlačované city. V tom pohledu bylo pochopení, náklonnost, a především, otevřenost. A také ten úsměv, který už David tolikrát skicoval.

A pak se stalo něco, co se nestalo už dlouho. David se usmál. Upřímně, od srdce. Byla to směs úlevy, štěstí a té nejčistší, nejjemnější naděje. Byla to jiskra v očích, kterou Lukáš ještě nikdy neviděl.

„Říkám…, že to zní jako dobrý nápad, Lukáši,“ řekl David a tentokrát jeho hlas nezakoktal. Byl to hlas muže, který se konečně nadechl.

Lukášův úsměv se rozzářil ještě víc.

„Výborně. Tak zítra se těším na… slova.“ Otočil se a s lehkým krokem se vrátil za pult. David se díval za ním, cítil, jak mu v těle pulzuje nová energie. Vzal do ruky tužku. Teď, po tom všem, to musel zachytit. Ale ne do skicáku.

Příští den přišel David do kavárny s jinou energií. Už se neschovával v rohu. S lehkým chvěním, ale s pevným rozhodnutím, zamířil přímo k pultu.

„Ahoj, Lukáši,“ řekl, jeho hlas byl sice trochu chvějící se, ale slyšitelný a hlavně – upřímný.

„Ahoj, Davide,“ odpověděl Lukáš s širokým, ale teď i trochu nervózním úsměvem. „Takže… to samé jako vždy? Nebo dneska už na to slovo došlo?“

David se usmál. „Dneska… dneska bych si dal něco nového,“ řekl, odvážně se mu podíval do očí. „Dneska bych si dal… od tebe pozvání na kávu. Tedy… skutečné pozvání na kávu. Ne na účet podniku, ale jako… rande.“

Lukášovy oči se rozšířily překvapením a pak se rozzářily tak silně, že by to snad mohlo i konkurovat odpolednímu slunci. Na chvíli ztratil řeč, což se mu nestávalo často.

„Aha. Chápu,“ vydechl konečně. „Takže… dneska jedno americano a s předpokladem další kávy. Už ne pracovní.“ Připravil americano, ale tentokrát k němu přidal něco navíc. Položil ho před Davida. Vedle šálku ležel malý, úhledně složený ubrousek.

David ho vzal a rozložil. Rukou psaná zpráva, Lukášovým úhledným písmem:

„Tvoje káva, Davide. S malým přídavkem odvahy. Co takhle zítra po zavíračce? Rád bych tě poznal i mimo kavárnu. Lukáš."

David zvedl hlavu. Lukáš se na něj usmíval, s nadějí, něhou a teď i s tou lehce potměšilou jiskrou v očích, která říkala: „Věděl jsem to.“ David cítil, jak mu srdce bije jako splašená křídla motýla. Tentokrát už se neotáčel. Jen se usmál zpět, tentokrát beze stopy nejistoty, plný radosti, která se konečně dostala na povrch.

„Zítra po zavíračce,“ řekl David nahlas a pro Lukáše to znělo jako nejkrásnější melodie. Bylo to víc než jen pozvání. Byl to začátek. A s ním i nekonečné možnosti.