Povídky

Nikdy jsem s Kikinem takhle nemluvil a najednou jsem si uvědomil, že pokud ne dnes, tak už nikdy. Celou tu dobu, co jsem s ním seděl, jsem toužil. Toužil jsem, aby se jeho úžasné rty dotkly těch mých, toužil jsem, aby mi daroval ještě jeden kouzelný úsměv, ale hlavně jsem toužil po vstupence do jeho bolavé duše. Najednou se ze mě, z namachrovanýho cápka, stal někdo, kdo nemohl najít nejen slova, ale hlavně dost odvahy.

„Díky moc.“ Před Wojciechem přistane korbel, víno. Vezme cínovou karafu a nalije si víno do korbelu. Napije se, až mu víno teče po bradě, takovou měl žízeň. Rukávem si utře bradu. Takže ten Kamiński má možná jeho koně nebo taky ne. Obvinit šlechtice z krádeže koně to se rovná přinejmenším šarvátce, ale spíš by to skončilo u soudu. Nemůže si dovolit se potahovat po soudech, ale kůň je vzácný, sedlo neméně. Musí je získat zpět. 

Měl pravdu, měl zatracenou pravdu, ale teď už toho na mě bylo moc. Musel jsem pryč. Vytrhl jsem se mu z ruky a začal jsem utíkat. "Táhni k čertu," pomyslel jsem si nebo jsem to snad i řekl nahlas. Z anděla se najednou stal ďábel, co mě pokouší. Třeba je tohle jenom zkouška, třeba se vrátím zpět a všechno bude jako dřív. Věděl jsem, že je to nesmysl, ale při tom běhu po tom měkkém písku mi to najednou dávalo naději, najednou jsem se cítil svobodně. Můžu běžet, kam chci!