Povídky

Bylo přesně 15:00, dobrý, stihl jsem to. Doma jsem si zapomněl vzít pití, tak si skočím do Tesca. Hmm, je 15:10 a on nikde. Mám mu napsat? To zas budu vypadat vlezle. Tak ještě chvíli počkám. 15:20, já se na to můžu… větu jsem v myšlenkách nedopověděl. Už přijížděl.

„Ahoj, jsem Tom,“ slyším vedle sebe. Otočím se a vidím krásný úsměv a ještě krásnější tvář. „Ahoj, D-Dominik,“ a taky se pokusím o úsměv. Bože, určitě se teď červenám. Matematika utekla rychle. Za tu celou dobu na mne už nepromluvil. Sakra, asi jsem to zkazil, povídám si sám pro sebe. Vůbec nevím, proč jsem byl tak nervózní. Zvoní, učitelka odchází a s ní i ostatní. Jen Tom zůstal.

Ještě nikdy necítil Ikaros takovou plnost, takové napětí, polibky od Dara začaly být vášnivější, tření hluboko v zadku dráždivější… Ani nevěděl jak, rozevřel nohy, co to šlo, a začal se víc soustředit na to, co mu Lyandr dělal. Když odhadl nové přiražení, vyšel mu vstříc. Jak pohybem pánve, tak stažením se. Po chvíli Lyandr zrychlil a Ikarus se náhle znovu vznášel. Ne na křídlech ptáků, ale na křídlech čisté tělesné vášně. Když vyvrcholil, bezděčně vykřikl.

Arthur sedí naproti mně. Opírá se loktem o stůl, bradu opřenou v dlani. Usmívá se. Drobný špičatý nos, nad ním rozesmáté oči. Svatozář tmavých vlasů. Sleduje, jak držím perforovanou lžičku s kostkou cukru nad sklenkou absintu a pomalu liju vodu z karafy na cukr, který se zvolna rozpouští. Zamíchám mléčně zkalenou tekutinu a odložím lžičku. Natáhne ruku, přitáhne sklenku k sobě: „Moje!“ a směje se. Objednám si další sklenku.

Dívali se na sebe. Dělily je čtyři kroky. A ještě cosi, co ani jeden z nich nedokázal definovat. Může být většího rozdílu, než mezi jejich dvěma světy? Lišili se jako voda a oheň. Jako noc a den. Jako láska a nenávist. Vždyť kdo se může lišit víc než čert a anděl?

Pohled do ticha. Velké vločky strachu valící se na maličkou postavu pod stromem. Klepe se strachy, vždyť ten strach je všudypřítomný. Padá jí za krk, rozpouští se a stéká na záda. „Mazlíku,“ ozývá se z dálky. Není mazlík, sakra chce se probudit. Tohle není sen!

Před vočima mi snově prolítávaj útržky našich společnejch nocí. Vzájemný něžný objevování se – každýho chloupku, každý pihy, každý kérky, každýho, aspoň nepatrně citlivýho, místa na Kevinově vochrnutym bottomu. Dvě nahý napružený těla smekající se po sobě v živočišný touze se spářit, ať si příroda myslí, co chce. Agresivní hltavý polibky a dvojhlasý řvaní z plnejch plic do nočního ticha. Divoký dobejvání se dovnitř. Cákající tesťák a chlapská šťáva. Její dráždivej smrad mísící se s potem. Ještě teď mi z toho tvrdne. Todle nebyla žádná zvědavost…

Ráno jsem se vzbudil pod jedním spacákem v objetí s klukem. Divný… docela pěkný… Samozřejmě, měl jsem už nějakou zkušenost s holkama, takovej lúzr jsem zase nebyl, ale tohle bylo… jiný. A to, že se mi to líbilo, mě docela vyvádělo z míry. A večer jsem mu dal pusu. A on na to nic, nebránil se. Co se to tu děje?

„Milane, tady máma. Prosím, nezavěšuj! Jsem s tátou tady u vás na tom Emergency, můžeš sem přijít?“ „Potřebuju skočit na Emergency! Pohlídáte mi box?“ Před dveřmi Emergency stála uplakaná matka. „Víš, jak jsi odešel…, tedy, jak tě…, on pak dělal, jako když neexistuješ. Ale neodhlásil tě z bytu. Nevím, možná zapomněl. Dneska nám přišlo vyúčtování, bylo to všechno na tři osoby v bytě. Strašně se rozčílil, strašně…, a pak najednou padnul.“

„Naši mě vyrazili…, tedy otec. Já bych dneska v noci přespal na skládku…“ Malý sklad léků a infuzních roztoků občas sestry využívaly tajně k přespání, když se třeba protáhla nějaká večerní „akce“ a už by obtížně stíhaly domů. Na zem se hodila deka s polštářem a jako provizorium to stačilo. „Co se stalo?“ Řekl jim to. Všechno. Stejně to vlastně věděly, ty holky na to měly radar. „Co budeš dělat dál?“ „Zkusím požádat o ubytovnu…“

Zahnul jsem zrovna do jednoho z parků, klušu a koukám – kruci. Tak k tomuhle jsem se nachomýtnout nemusel. Čtyři týpci tam zrovna mlátí nějakého kluka, povalili ho na zem a první už si kopnul. Zařval jsem, ani nevím co, a pak jsem ječel, že volám policajty. Týpci se zdekovali, kluk zůstal ležet. Přiběhl jsem k němu. Už se zvolna sbíral se země. Vcelku vysokej kluk, tmavší pleť (to ale proti mně každý), zaregistroval jsem lehce zešikmený oči. „Dobrý?“ „Jo, moc toho nestihli…“

„Nezlob se.“ Natáhl ruku, pohladil ho po vlasech a ruka pomalu sklouzla na Milanovu tvář. Milan zavřel oči a tváří se přitiskl k jeho dlani. Ani nevěděl, proč a jak se to stalo. Muž se usmál: „Jak se jmenuješ?“ „Milan.“ „Já jsem Karel. Přijdeš zase zítra?“ Jen souhlasné zakývání hlavou. Karel se naklonil a jemně, ale skutečně jemně ho políbil na ústa. „Budu se těšit.“

To nebyla přátelská pusa při setkání kamarádů. Tohle byla pěkně dravá záležitost. Než jsem si vůbec uvědomil jeho rty na svých, dral se mi do úst jazyk a můj zcela reflexivně vyrazil proti do souboje a vyrazil ze mne překvapené vyheknutí. V hlavě vymeteno, jen jsem věděl, že tohle vzdát nesmím a nechci.