Povídky

"Víš, že ve středu je Valentýna?" "Hm…" Zvedl jsem k němu oči. Proč mi to říká? "Pokud očekáváš kolosální dar, jsem ochoten jeden den neprudit a ráno můžeš jít první do koupelny," nabídl jsem velkoryse.

Těsně před odjezdem se přiřítil kluk, tak o něco starší než já. Díkybohu, alespoň někdo. „To je dost, Patriku, už jsme se báli, že to nestihneš! Máš místo vzadu, abys to tam ohlídal.“ Sakra, on je vedoucí? Takový ucho? Nacpal si věci na zbylé místo a zadýchaný se sunul uličkou dozadu. Delší husté vlnité vlasy po ramena. Temně zrzavé jako měď. Modré oči. Rozesmátý výraz, kterým obhlédl všechny v autobuse včetně mě. V krátkých kalhotách dlouhé nohy, porostlé jemnými rezavými chloupky. Kruci, čeho si to všímám?

Když si to tak spočítám, za ten týden jsem viděl pouze jedinou přívětivou lidskou duši. Teda… bylo jich 5, ale naráz. Jinak už tu snad nikdo není. Jako by se všechny dobré duše ze světa vytratily. Doufám, že mi můj Anděl strážný někoho sešle.

Milan souhlasil. Ale celou noc přemýšlel o tom, že bude krásné být s Karlem v jedné posteli, ale bude to stejná postel, ve které bývá Karel se svou ženou. Bude se s ním milovat, ale na stejném místě, kde to on dělá se svou ženou. Začala ho svírat žárlivost. Ale souhlasil s tím, vlastně se smířil s rolí bokovky, se kterou si jeho láska zašuká a pak se vrátí ke své ženě. Má takový vztah cenu? Budoucnost?

Je to tady. Další rok v tomto chaosu. Nedokážu říct, co se tu bude dít. Už loni a předloni jsem Ti sliboval, že jakmile se zde objeví náznaky nenávisti, zmizím pryč, protože v zemi plné všudypřítomného strachu nechci žít. Už tak je to tady k nesnesení, jako bychom se vrátili do minulosti.

V deset večer byla večerka. Zalezli jsme na pokoj, vysprchoval jsem se a čekal na Martyho. Na jeho posteli, samozřejmě. Trvalo mu to trochu dýl. Vyšel z koupelny, ani si nevzal pyžamo (ostatně já taky ne) a hupnul ke mně. „Slíbil jsi mi vzít nohy na ramena,“ připomínal. „Vím o tom a počítám s tím,“ odpověděl jsem a vytáhl zpod polštáře připravenou tubu gelu. „Já vím, že s tím počítáš.“ A mně došlo, co mu tak dlouho trvalo ve sprše.

„Hele, dostal jsem nápad. Lyžák je koncem února. Koncem ledna je už stejně uzavřená klasifikace, takže se nemusíme šrotat. Půjčíš si výbavu v půjčovně a pojedeme k nám na chalupu. Sníh už tam je teď, tam nebude nikdo cizí, u chalupy je malá loučka, kde kdysi učili jezdit mě, tam to zkusíš v klidu a nikdo nebude očumovat. Co ty na to?“ Koukal na mne, jako by mě viděl poprvé: „To… to by asi šlo… Děkuju strašně moc!“

Jo, možná to byl dobrej nápad, vypadnout votamtaď ráno co nejdřív, ale brzký vstávání a vodchod bez snídaně, kterou Kevin zapakoval na dno svýho kletru dřív, než jsem se stačil pořádně probrat, na náladě moc nepřidal. A jeho vochota zas jí pro mě vytahovat byla přesně nulová. S deštíkem mezi nás připlavala pořádná ponorka.

Pozoruju Kevina, jak napůl vylezlej ze stanu leží na břiše a vopřenej vo lokty tam něco soustředěně tropí. Pokud možno neslyšně se vyprošťuju z našeho dvojspacáku, z jehož druhý půlky stále ještě sálá teplo Kevinova těla, a nekonečně pomalu se po čtyřech plížím ven. Přítel, plně zabranej do črtání něčeho na papír, prohýbá svoje světlý záda, na nichž mu pod malinko pihovatou kůží vystupujou obrysy svalů.

Vrátím doklady jejich majiteli, který si v mezičase stihl posbírat ze země knihu. Zaujme mě její pestře barevná obálka se známým typografickým řešením. Nasadím hravě pohoršený výraz: "No teda, házet s panem Adamsem na zem, že se nestydíte…" Opět lehce vykulený výraz, naštěstí rychle vystřídaný úsměvem od ucha k uchu. "No jo, máte pravdu, jsem fakt špatný stopař, ani ručník u sebe nemám!" "Tak doufejme, že dnes v noci nepřiletí Vogoni, protože já ho ke své hanbě také nemám."

Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe. Voba tvrdý z naší nahoty.
„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.
„Nevim, jestli to zvládnu.“

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje  ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.